Pistolník

To město na mapě nehledejte. Existuje, ale málokdo o něm ví, protože ve 2. polovině 19. století se ještě na mapě Spojených Států našlo dost míst, kam noha bělocha doposud nevkročila. A právě Hicktown byla výspou civilizace kdesi na jihozápadě. Dál bylo prozatím neprobádané území.

Tomu také odpovídalo pestré složení obyvatel. Děvky, honáci, trapeři, lidé práce se štítící a i pár zločinců by se tu našlo. Slušných občanů tu bylo pomálu.
„Městský bulvár“ lemovaly dvě nálevny, každá s nezbytným nevěstincem, jeden obchod s převážně předraženým zbožím, pár dílen řemeslníků a samozřejmě obchod se zbraněmi. Nebyla tu žádná záložna, poštovní úřad, dostavník, ani železnice, zkrátka nic, co by toto místo spojovalo s civilizací. Úřadovna šerifa byla v baru Billa Hawkinse, kde buď chlastal, nebo se válel s tamníma kurvama. Místní pastor mu byl v pití zdatným parťákem a platil za největšího místního ochlastu. Jen snad Manuel Fellini, hrobník a doktor v jedné osobě, se dal považovat za slušného občana. Moc nepil, práce měl dost a lidmi byl oblíben, protože jim byl velmi potřebný.
Tím hrubý výčet obyvatelstva končí a místní čekali a doufali, že i k nim nějaká ta moderní vymoženost, jako je vlak či telegraf, konečně dorazí.

***

Cizinec, který jednoho dusného odpoledne u baru sesedl z koně, se hned uvedl hádkou s mužem, který právě nejistým krokem vyšel ven na vzduch.
O co šlo, svědci netušili, ale třeskly dva výstřely, jeden z nich cíl zasáhl přesně a muž se mrtvý složil do prachu ulice.
Cizinec zasunul kolt do pouzdra u opasku a pomalým krokem vstoupil do baru. Všichni mu ustupovali, ale nikdo nezasáhl. Tohle byla práce pro šerifa.

A tak zatímco si cizinec u pultu poručil panáka whisky, z druhého baru byl na místo přivolán šerif Snipes. Byl to hubený, asi padesátiletý muž a šerifa dělal už dvacet let, protože nemohl a možná ani nechtěl najít nástupce. Sám toho nikdy mnoho nevyřešil a vlastně ani neřešil. V zákonech se vyznal jen okrajově, ale rychlost, s jakou tasil kolt, stále ještě na nějaké ty darebáky stačila. Jinak si lidé šerifa nevšímali, on jich také ne, ale nyní nastala chvíle, kdy musel projevit svoji autoritu.

„Nevím sice o co šlo, ale předpokládám, že ten muž vás vyprovokoval k čestnému souboji. Je to tak, cizinče?“
Muž na něj pohlédl hnědýma očima a procedil: „Přesně tak.“
„Můžete říci, kdo jste, pane?“ otázal se šerif a pohlédl na mužův kolt s ohmatanou, skoro až vyleštěnou pažbou. Tento muž zjevně sahá po zbrani často.
„John Hardin,“ odtušil muž a osazenstvo baru tiše vydechlo bázní i úctou. Měli před sebou obávaného pistolníka a psance.

Šerif se nenechal vyvést z míry, ale rozhodně nehodlal zkoušet jeho rychlost a už vůbec ho nemínil zatknout.
„Prosím vás o jediné. Tohle je poklidné město, tak ať se tu po vašem odjezdu nevrší mrtvoly,“ řekl a měl se k odchodu.
Cizinec na to neřekl nic, obrátil se k pultu a zvrátil do sebe sklenku pálenky.

***

U jednoho stolu na sebe pohlédli dva muži.
„Tohle se mi nezdá. Slyšel jsem, že Johna Hardina sejmuli loni v El Pasu…“
„Jo. Taky jsem to slyšel. Jenže zprávy od Pony Expresu dochází se zpožděním a nejsou vždycky zaručený,“ dodal druhý. „Jen doufám, Jimmy, že ho nechceš vyzkoušet ve střelbě, he, he. Sám trefíš kulový, to přece víš.““

***

Cizinec do sebe obrátil druhou sklenku a pohlédl na barmana.
„Chvíli se tu zdržím. Máte volný pokoj?“
Barman se ošil. Cizince se bál a u sebe ho mít nechtěl. A tak neobratně zalhal.
„Zrovna ne, ale u Hawkinse bude určitě volno. Je to pajzl… proto všichni hosté jsou u mě.“
„Posíláš mě do nějakýho zablešenýho doupěte?“ zvýšil muž hlas, ale po boku se mu objevil podsaditý mužík a řekl přátelsky.
„On to tak nemyslel. Je to konkurence, tak ho hned špiní. Neuvědomil si, co říká. Podnik Billa Hawkinse je úplně stejnej jako tenhle. Žádnej pajzl. Barmani holt nemají rádi, když hosté chodí jinam. Viď, Brete?“ podíval se na barmana, který plaše přikývl a ani po cizinci nechtěl zaplatit panáky, když sám se k tomu neměl, sebral si věci a šel ke konkurenci.

***

„Chci pokoj s výhledem na ulici. Taky pořádnou večeři a co holky? Jaký máš? Doufám ne nějaký špinavý Mexičanky?!“ vychrlil John na Billa Hawkinse, který na rozdíl od konkurence byl z tvrdšího těsta a nějaký pistolník a desperát s ním nezamával.
„Bude mi ctí vás u mě ubytovat, pane. Vše zařídím a z nabídky tu mám tři Evropanky a dvě Portorikánky (byly to Mexičanky, ale Bill jim změnil původ), ale očekávám nějaký nový zboží. To víte, jsme zapadákov a než sem někdo dorazí…“

Muž kývl, vynesl si věci do patra a zaplatil, protože „zde si platí hned,“ řekl Hawkins a dobře věděl proč. Cizinec neprotestoval a řekl, že o sedmé sejde dolů na jídlo. Nyní nechce být rušen. Pak zavřel dveře a zacvakl i klíč v zámku.

„Tak to bysme měli,“řekl si polohlasem spokojeně a natáhl se na čistě povlečenou postel.

***

Po večeři, kdy seděl v rohu, aby měl krytá záda si vyšel na procházku „městem“. Bezcílně se loudal hlavní ulicí, až došel ke kostelíku. Pastor McGregor byl přítomen a zrovna měl svůj ocas zasunutý v puse Juany, která si (asi) přišla pro rozhřešení.
Než ale John vešel do fary, všiml si, že z malého přístěnku stoupá z komína kouř a oknem pára. Byla to prádelna a viděl, že kamna jsou rozpálená, v kotli se vaří voda a byly tu i hromádky oblečení, převážně ženského.

***

„Uhhh… joo… už… budu… uuhh… seš skvělá,“ drmolil Mc Gregor a cítil, že brzo vystříkne Juaně přímo do krku svůj boží nektar.
Dívka zrychlila pohyby, zesílila stisk rtů a spolykala vše do poslední hořkoslané kapky. Pak se mlsně olízla a vstala. Muž si uklízel povadlé zařízení do kalhot, když do dveří bez zaklepání vstoupil obávaný cizinec.

„Čím ti mohu prospět, synu?“ uvítal ho pastor. „Vidím, že nedocházíš klidu ani po smrti.“
„Cože?!“ podivil se cizinec.
„Prošla tu zpráva, že muže tvého jména zastřelili loni v El Pasu. A novináři se vždy ve svých plátcích rádi pochlubí padlými desperáty. Bez urážky, chlapče,“ usmíval se pastor.
„Jak vidíš, těším se dobrému zdraví. Rád bych se vykoupal ve tvé prádelně, Je to možné?“ děl cizinec.
„Jistě. Celý můj skromný příbytek je ti k dispozici,“ kývl pastor a zavdal si přímo z lahve na stole pořádný doušek pálenky.
„Hergot, to jsem potřeboval,“ liboval si.

***

Nahý John byl předkloněn u kamenného koryta a omýval si obličej , když Juana vstoupila do prádelny. První, co spatřila, byla nahá zadnice a mezi nohama visící úd a varlata.
Pohledem ocenila jeho výbavu, pak se k němu tiše přiblížila, mezi nohama mu rukou uchopila ocas a začala honit.
Při prvním doteku sebou muž trhl a otočil se, ale když viděl, o koho jde, nechal ji dělat svou práci. Juana se ocasu nepustila a naopak měla úspěch, jak mu tuhnul a napřimoval se.

„Ty seš ale šikovná mexická děvka,“ zasyčel muž.
„Jsem z Portorika,“ odvětila dívka, již instruovaná Hawkinsem.
„Jistě… Mexičanka z Portorika… tak ukaž, jak ho spolkneš ve svý tlamičce,“ John ji stlačil do kleku. Juana po něm chňapla, zkušeně si ho zasunula do pusy a hlouběji do krku, až skoro po kořen, jak si přál.
„Gulp… gfmm… gulp,“ vydávala dávivé zvuky, ale ocas jí dál pevně vězel v puse a hlava se jí pohybovala stále rychleji.
„Ah… ah… ty děvko!“ vykřikl muž a vypustil do ní svou dávku. Déle už to nemohl zadržet.
Juana vše spolykala a dál mu ho sála a cumlala, až mu úplně ochabl. Ne však nadlouho.

Jak ženu držel v náručí, líbali se a mnul a drtil v dlaních její malé pevné kozičky, pták se mu znovu postavil a trčel dopředu jak oštěp apačského náčelníka.
Sedl si na hranu nádrže a Juana mu usedla na klín. Ocas do ní zajel hladce až po kořen, jak byla mokrá a otevřená. Chytil ji zespoda ze zadek, nadzvedával jak peříčko a ocas se mu krásně třel a masíroval v promazané kundě.
Juana vzdychala a užívala si hluboký pronik a maximální výplň. Zákazníky byla oblíbená díky své drobné postavě a zakusila už řadu velkých ptáků. Někdy to bolelo, někdy to bylo příjemné a tento naštěstí patřil mezi ně.

John, kromě píchání, jí pusou a jazykem laskal prsa a bradavky a Juana ho čechrala ve vlasech.
Když zrychlil přírazy, cítila, že se i ona udělá.
„Ah… ah… ještě… já… já… ooooooch,“ vyvrcholila a silnými poševními stahy přivedla i jeho na vrchol a cítila, jak se v ní ocas cuká a proudí do ní horké semeno.
Bylo hotovo. Z klína jí vypadl změklý ptáček, muž ji shodil z klína a vstal.

„Kdybys dovolila, ještě se vykoupu,“ popadl kotel vroucí vody a obrátil ho do žlabu.
„Počkej, snad dostanu zaplaceno?!“ ozvala se Juana nekompromisně.
„Já si tě nekoupil. Sama ses mi nabídla,“ ušklíbl se John.
Juana zvažovala své možnosti. Moc jich neměla. Aby se s ním prala, na to neměla dost sil a část pravdy má on. On se ji o nic neprosil….jenže ona nebyla zvyklá šukat zadarmo. Nakonec vyprskla nějakou mexickou nadávku a práskla dveřmi.

John se ponořil do horké lázně a odpočíval. Takhle dobře se už dlouho necítil.

***

Žena, která přiklusala do města na nádherném bělouši, vzbudila pozornost tím, že měla na sobě mužské šaty, tedy kalhoty, košili, vestu a opasek s koltem a vůbec se chovala nežensky. Zdatně pila whisky a jednomu posměváčkovi předvedla své střelecké umění, že mu vystřelila zbraň z rukou, když chtěl vyzkoušet její postřeh. Nešlo o souboj a ona ho nezabila, jen ho, pravda, zranila, ale za to si mohl sám, ne?

Muž se odebral k doktorovi Fellinimu a žena usedla ke stolku hráčů pokera.
Když mužům po několika kolech ukázala i tady své schopnosti, raději hru ukončili a žena se v podniku ubytovala. Barman Prochadzka ji neodrazoval, jako před nedávnem tajemného cizince a naopak jí nabídl nejlepší pokoj (všechny byly stejné).
„Pod jakým jménem si přejete zapsat?“ ozval se úslužně.
„Napište Calamity Maggie,“ odvětila žena a převzala si klíč od pokoje.
„Calamity, Calamity, hlavně ať nás něco takového nepostihne,“ zabručel si barman pro sebe a nalil si panáka na uklidnění.

***

K setkání Johna Hardina a Calamity Maggie došlo o den později v nálevně Billa Hawkinse.
Ženu zaujaly hráči pokera a když požádala o možnost přisednutí, bez váhání přikývli. Neměli asi ještě zprávy z baru Petera Prochadzky.

Jenže tito muži nebyli žádné nuly a žena neovládla hru hned od počátku. Trvalo to nějaký čas, kdy na sebe John a Maggie začali po očku pokukovat. Zprvu ale byla jejich zájmem hra.
„Dva páry,“ zahlásil John a jal se shrábnout bank.
„Straight je víc,“ pronesla Maggie a vyložila karty na stůl.
„Dovolíš?“ a stáhla výhru k sobě.
„Ta hra neplatí. Ty podvádíš!“ rozohnil se John. „Čekáš jen na to, až tu bude pěknej balík!“
„Podvádím? Dokaž mi to! Nebo, vy? Máte se mnou problém?“ ostře kontrovala Maggie a pohlédla na ostatní.

Hráči mlčeli, věděli kdo je John a nechtěli kvůli kartám přijít k úhoně.
„Ty mě neštvi!“ byl John blízko k tomu, aby tasil, ale ještě se ovládal.
Sebejistá Maggie ho ale dál provokovala drzými poznámkami a ušklíbnutím.
„Sedni a uklidni se. Hrajem dál a až nebudeš mít prachy, tak ti půjčím. Dám ti dobrej úrok,“ a ostatní kolem se zasmáli. John tu teď byl za hlupáka.
„A dost!“ zařval a vstal. „Pojď ven, ty děvko!“
To byla jasná urážka a výzva k souboji.
„Řekl´s mi děvko, ty ksichte usoplenej? Tak dobře… ale nebudeme se oddělávat, nebo jo?“
„Ustřelím ti hlavu!“ sykl John nenávistně a Maggie pokrčila rameny.

Na volném prostranství se mezitím shromáždili početní diváci, přichvátal i doktor a hrobník Fellini a všichni se těšili na souboj pověstného pistolníka a drzé cizinky. Kdo z nich dnes zemře?

„Co se to tu, ksakru, děje?“ rozrazil diváky šerif Snipes.
„Souboj, šerife,“ řekl jeden z čumilů. „Ta ženská ho urazila… znáte to.“
„Jenže je to ženská, kruci, i když vypadá jak chlap… nevím, jestli se to dá považovat za čestnej souboj,“ mínil šerif.
Nakonec šel a postavil se mezi soupeře.
„Máte jen jednu ránu. Co je mezi váma, je mi fuk. Nestrpím tu žádný střílečky jen kvůli pohádání. Jasný?“
„Jasný a teď uhněte, šerife. Jedna rána mi bohatě stačí,“ křikl John a zaujal bojový postoj.
Naproti tomu Maggie stále poklidně. Takhle přece nemůže rychle tasit?

Ta zatím pozorně sledovala Johnovu pravou ruku. Znala jeden fígl, který John Hardin měl. Připravoval si prsty na spoušť, držení pažby a natažení kohoutku. Jakmile je měl připravené, tasil… teď však nic takového neudělal. Tasil sice rychle, ale přece jen ne tak rychle.
„Prásk,“ třeskla rána, Johnovo rameno se zalilo krví a zásah ho odhodil na zem.
Maggie držela v ruce napřažený kolt a ladným pohybem ho zasunula zpět do pouzdra.
Strnulí diváci viděli, jak nějaká žena přemohla věhlasného pistolníka! Nevídané, neslýchané, nemožné… a přece se to stalo.
„Konec, konec!“ vykřikl šerif a doktor Fellini se vrhl ke zraněnému a jiní zase obklopili vítězku a společně to šli zapít do baru.

***

„Bude v pořádku. Je to jen rameno,“ řekl Maggie později šerif. „Jak to, že jste ho nezabila?“
„Proč? Stačilo rameno, aby nevystřelil. Nemám potřebu zabíjet každého hňupa, co se vytahuje nad ženskou,“ ušklíbla se Maggie. „A to John je, nemyslíte?“
Šerif se nevyjádřil, ale mlčky uznal, že John Hardin už asi nebude tím, kým býval. Věhlas jeho osobnosti nyní bude zvolna upadat.

***

„Bolí to?“ seděla Maggie u Johnova lůžka a mírně se usmívala.
„Nechápu, proč si mě neodpráskla?“
„Možná chci, abys byl naživu… nevím… za to, žes mě nazval děvkou, jsi mě sice urazil, ale kdybych se měla urážet a hned střílet, moc chlapů by na světě nezůstalo. Tedy těch, co se se mnou potkali.“
„Kdo skutečně jsi? To, co umíš, jsem u ženský ještě neviděl,“ pátravě se jí zahleděl do tváře.
„Snažíš se mě poznat? Ne, neznáme se,“ ujistila ho Maggie. „Ale něco nás přece spojuje. Až budeš schopen udržet se v sedle, někam si vyjedeme. Teď o tom zatím nemluvme.“

***

Když byl John v pořádku, vyrazil s Maggie na sever. Cíl cesty mu neřekla, jen ho ujistila, že cesta potrvá asi čtyři dny.

Jeli cestou necestou, ale Maggie si počínala, jako by trasu dobře znala. Předposlední noc dokonce přespali v jakémsi opuštěném srubu, o němž Maggie věděla. Zub času na něm již zdárně zapracoval, ale unaveným poutníkům posloužil k přespání pod střechou, což k častým dešťům v tomto ročním období jim přišlo vhod. Ke krbu natahali z lesa suché větve, kdyby přece jen sprchlo a oni měli teplo a oheň na přípravu jídla.

A v noci opravdu přišel liják. Děravou střechou sice tu a tam ze stropu kapala voda, ale v lůžku u krbu, kde se uložili, bylo sucho.
Jak spali natěsno vedle sebe, Maggie, ležící na boku stulená do klubíčka, najednou pocítila tlak jeho těla na zadečku. To by jí tak nevadilo, jako spíš, že nešlo o tělo, ale jen jeho jistou část a nejednalo se o dotyk, ale tření se.
John se prostě třel údem o její zadek, naštěstí zakrytým v kalhotách, protože spali oblečení.

Maggie cítila vnitřní rozechvění a vzrušení.
Sáhla za sebe a nahmátla odhalený ocas v plné síle, horký a tvrdý!
John vydechl, jakmile ucítil jeho sevření rukou. A ona ho ještě začala popotahovat a honit!
„Bože… ty mrcho,“ zavyl a jal se jí svlékat a stahovat kalhoty.
Maggie mu pomáhala a zbavovala oděvu i jeho.

Pak ji nalehl mezi roztažené nohy a ptáka do ní vrazil hluboko a nadoraz. Bla mokrá a dychtivá a hned mu šla výpadem pánve naproti. Vyhrnula mu košili a hladila a jezdila mu rukama po zádech.
„Ano… ano… udělej mi to,“ sténala mu vzrušeně do ucha.
John ji rád poslechl, šukal ji rychle a zběsile a rukama jí mnul a mačkal plná pevná prsa.
„Oh… oh… júúúúh,“ sténala Maggie a jak John náhle strnul, cítila, jak jiíplní lůno semenem. Bylo to božské i když bez vyvrcholení, ale Maggie ho nikdy nepoznala, takže si připadala uspokojená. John si vyprázdnil pytel, otočil se k ní zády a usnul. Nic co by neznala a nijak se tím netrápila. Prostě chlapi jsou takoví.

***

Ráno ještě lilo, tak si milování zopakovali, tentokrát si ji vzal vkleče zezadu a sotva vysvitlo slunce, pokračovali v cestě.
Navečer zastavili na jakémsi spáleništi. Původně tu asi stála usedlost, nyní shořelá na prach, jen zbytky kůlny tu zůstaly.
„Moje rodiště,“ řekla Maggie tiše a pohlédla na Johna.
„Ptal ses, proč jsem tě v souboji nezabila… Chtěla jsem tě oddělat na místě, kdes mi zabil rodiče, ale ty nejsi John Hardin.“
Muž se ošil.
„Proč bych nebyl? Ty řeči o El Pasu…“
„Jsou pravdivé, ale tebe prozradila jiná věc. Tenkrát při přepadení naší usedlosti ten muž nejen raboval, ale chěl si i užít…“ Maggie se zajíkla. „…s mojí matkou dělal… viděla jsem to a viděla i tu velkou jizvu pod pravou lopatkou a ty ji tam nemáš. Nejsi za koho se vydáváš.“

Muž svěsil hlavu.
„Máš pravdu. Nejsem John Hardin. Jsem mu podobný a proto jsem na sebe převzal jeho identitu. Skutečný John byl skutečně zastřelen v El Pasu. Myslel jsem, že s jeho pověstí obávaného pistolníka se životem snadněji protluču, než jako neznámý tulák. Střílet umím, myslím, že dobře… a zde na západě zprávy nechodí tak rychle, aby se Hardinova smrt potvrdila. Zatím mi to procházelo. Než jsem potkal tebe,“ uznal zasmušile.

„Celé dospívání mě provázela touha se tomu bídákovi pomstít. U strýce jsem se naučila všemu, co správný pistolník má umět. Strýc neměl syna, ale vychoval mě jako chlapce. Nejmenuju se Calamity ale Maggie Roswell. Jednou tu postavím osadu s mým jménem a povznesu to místo ke slávě. A ty jsi kdo?“
„John Franklin,“ odvětil muž. „Moji rodiče na západě zkrachovali a vrátili se na východ. Nevydrželi to. Já už jsem se vracet nechtěl. Dělal jsem honáka u pár statkářů, až jsem se setkal s mužem, jež si mě právě spletl s Hardinem a vnukl mi myšlenku, stát se jím doopravdy. On se s ním setkal osobně a mohl mi tak prozradit jeho chování a povahu. Mám na kontě pár skolenejch mužů, ale nikdy jsem nikoho nezabil jen tak pro zábavu. Většinou někdo vyprovokoval mě.“
„Třeba já tím pokrem?“ pousmála se Maggie.
„Nesnesl jsem, jak ti to vychází… A Hardin se prý často u hry hádal a hned tasil. No, s tím už je konec,“ pokrčil John rameny.
„Co teď budeš dělat?“
„To, co dřív. Nechám se najmout jako honák. To je jediné, co v životě umím. Kromě psaní a čtení,“ John se zašklebil. Ano, žilo zde ještě mnoho lidí, co to neuměli.
„A nechceš mi pomoct založit tu osadu a žít tu… se mnou?“ nabídla mu Maggie smysl života.

Tohle byla sice zvláštní, ale vcelku lákavá nabídka, jenže k její realizaci nestačí jen osadu založit. Jde o to místo zabydlet, zúrodnit a spoustu jiných věcí, o kterých ani jeden nemá páru, ale právě to bylo lákavé… a proto přikývl, přivinul Maggie k sobě a políbil.

Nebránila se, otevřela ústa a splynuli ve vášnivém líbání. Nebýt ranního sexu, možná by se přímo na zemi pomilovali, ale nebyli už tak tělesně vyprahlí. To si nechají až do nového domova, jež tu založí a postaví.

***

Dnes je Roswell pátým největším městem ve státě Nové Mexiko. Známé je především díky tzv. Roswellskému incidentu, ale to už je zase jiný příběh.