Počasí, že bys psa nevyhnal 02

Svým způsobem mě udivilo, jak lehce se dala přemluvit. Zašli jsme do kuchyně a z ledničky vybrali, co se dalo a já se pustil do „výroby“ večeře.

„Tedy, asi bych vám měl za vaši důvěru ke mně, asi taky něco říct o sobě,“ řekl jsem, pokládajíc přitom na talíře kolečka salámu. „Ale přiznám se, že nevím co. Že byste se zeptala?“
Stála vedle mě a dívala se, jak mi to jde od ruky.
„Já nevím,“ řekla rozpačitě, „třeba… co děláte?“
„No, takovou módní záležitost. Jsem programátor.“
„Aha, tak to je věc, kterou si vůbec nedovedu představit.“
„Já si zas nedovedu představit vaši práci. Myslím to, jak sháníte nový pojištěnce a podobně. Ale myslím, že by vás spíš zajímalo, proč jsem se rozved.“ Začal jsem na talíř přidávat plátky sýra. „Ono vlastně ani ne tak já jako ona. Našla si jinýho.“
„To je mi líto,“ řekla paní Dudíková upřímně. „Musí vás to taky dost bolet.“
„Asi vás to udiví, ale ani ne,“ odvětil jsem a pustil se do krájení plátků dobře udělaného domácího uzeného.
„Samozřejmě jsem v první moment zuřil, že mi celej rok zanášela. Jenže mně v zápětí došlo, že nemá cenu se snažit to dávat do kupy. Kdyby to byl náhodnej úlet, to bych přešel, ale celoroční nevěra je moc a nic by mně nedalo záruku, že v tom nebude pokračovat. Tak jsem si řek, když já jí za to nestojím, proč bych měl já stát o ni? A měl jsem to vyřešený a jasný. Proto jsem jí, za určitejch podmínek, slíbil rozvod v co nejkratším čase. Taky proto, že jsem ani v nejmenším netoužil po nějakejch tahanicích.“

Přehlédl jsem zaplněné talíře a jako mimochodem prohodil: „Ještě bysme na to mohli přizdobit nějakou zeleninou, co říkáte?“ a aniž bych čekal na odpověď, sáhnul jsem do ledničky pro rajčata a papriky.
„Jeminkote, pane Střapáku, to úplně stačilo, jak to bylo. Vždyť vy děláte hostinu jako pro královnu,“ řekla paní Dudíková tiše.
„Taky jo, přece vás nenechám umřít hlady,“ reagoval jsem s úsměvem na její poznámku, rychle dokončil úpravy a načančanou večeři položil na stůl. Ještě jsem přiložil ráno nakoupený čerstvý chléb a pokynul k zasednutí.

Po oboustranném přání dobré chuti jsme se pustili do vonící a dobře vypadající krmě. Jedli jsme bez jakéhokoliv mluvení a vychutnávali si každé sousto. Jen toho bylo opravdu moc a tak nám trvalo hezkou dobu, než jsme všechno spořádali. Já se pak, sice nechtíc, ale přece jen, pustil do umývání zašpiněného nádobí.
Paní Dudíková nedala jinak, než že ho bude utírat. Nemělo smysl jí oponovat a tak jsme to společnými silami rychle zvládli.

Když jsme se konečně uvelebili v pohodlí gauče v obývacím pokoji, najednou jsem nevěděl, co říct, o čem mám povídat. Mluvit o její či mé práci mi připadalo hloupé, a začít se ptát na něco soukromého zase nepatřičné, přestože bylo logické, chtěl-li se člověk o tom druhém něco dozvědět. Několik vteřin trapného ticha trvalo věčnost, když…
„Zajímalo by mě, pokud vám to nebude nepříjemné, jak jste se tak rychle dokázal vyrovnat s vaším rozvodem,“ zeptala se znenadání paní Dudíková.
„Nepříjemný mi to určitě není a je to jednoduchý a složitý zároveň,“ odpověděl jsem a rychle přemýšlel, jak to nejlépe vysvětlit.
„Vlastně stačí jen na pár okamžiků se oprostit od všech emocí, který vás v tý chvíli ovládaj. Vztek, bolest, smutek a vůbec negativní myšlenky, to všechno musí jít bezpodmínečně stranou. A pak je třeba se na to podívat jinejma očima, a když se vám to povede, zjistíte, že všechno to, co s vámi v tu chvíli cloumá, nesmírně škodí vašemu zdraví. Že je to schopný vás to dovést − řečeno obrazně – do hrobu. Když tohle pochopíte, poznáte, že musíte to, co bylo, hodit za hlavu a už se k tomu nevracet. A vlastní zdraví je přece důležitý, nebo ne?“ uzavřel jsem svoji malou přednášku.

„Tohle já asi nedokážu,“ poznamenala smutně.
„Když to nezkusíte, tak to nezjistíte a zaručeně se vám to nepovede,“ ujistil jsem ji. „A vůbec, řekněte mi co děláte, když neděláte?“ přehodil jsem pomyslnou výhybku hovoru.
„No…“ zarazila se, „vlastně asi nic.“ Sama se podivila nad tím, co řekla. „Víte, pane Střapáku, já televizi nemám, jen si občas něco přečtu a většinou jsem tak unavená, že jdu brzy spát.“
„Pane Střapáku, pane Střapáku,“ potřásl jsem hlavou, „co kdybyste mi říkala místo Střapáku jen Leo, nebo Leopolde. Nevadilo by vám to? Když už si tady jen tak povídáme…“ navrhnul jsem.
„Snad ne, ale když mi i vy budete říkat Olino nebo Oli. Můžeme to zkusit,“ pousmála se.
„Tak dobře… Oli. Mně občas taky říkaj Poldo,“ uchechtl jsem se.

Ledy se rozplynuly. Od té chvíle jsme plkali o všem možném i o ničem, jen takové to blablabla. Slyšet nás někdo, asi by si pomyslel něco o trotlech, nebo něco podobného. Jenže ten někdo by nevěděl, že účelem těch plků bylo odpoutat paní Olinu od jejích nežádoucích myšlenek. A to se, myslím, dařilo. Ale dařilo se i něco jiného.
Čím víc jsem si ji prohlížel, tím víc se mi líbila. Černé vlasy stočené do umného drdolu, černé a přitom přívětivé oči, půvabná linka rtů, přijemný hlas – rychle jsem potlačil hlásící se hormony a silou vůle se plně zaměřil na probíhající konverzaci. Než jsme se nadáli, byla desátá hodina pryč.
Když jsem si to uvědomil, řekl jsem: „Vidím, že jste dost unavená a i pro mě už nastal čas odpočinku, kterej denně dodržuju, když musím ráno brzo vstávat. Pojďme spát.“

Paní Olina tomu byla očividně ráda. Za celý den toho měla opravdu dost a únava ji už znatelně zmáhala. Pomalu vstala a s trocha rozpaky, ale s naprostou upřímností mi děkovala za poskytnutí útočiště před venkovní nepohodou. Doprovodil jsem ji k ložnici a popřál dobrou noc.
Sám jsem pak zalehl na gauč v obýváku, nechal si po ruce bateriovou lampičku a zachumlal se do nachystané deky.
Byl jsem přesvědčen, že díky určité zemdlenosti usnu téměř okamžitě. Jenže se nedařilo. Po několika převrácení na jeden či druhý bok jsem nakonec vstal a několikrát obešel místnost v bláhové naději, že mi to snad pomůže.
Tentokrát jsem si lehl na záda a ruce založil za hlavu. Zkusil jsem nemyslet na nic. Brzy se mě zmocnil dojem, že už snad upadám do říše snů, když jsem najednou zaslechl, jako když se otevřou dveře. Dál už jsem neslyšel nic, ale pocit, že nejsem v místnosti sám, nezmizel.

„Pane Leo, už spíte?“ ozval se znenadání vedle mě šepot.
Otevřel jsem oči. Samozřejmě – paní Olina stála u gauče, jen v pyžamovém kabátku, sahajícím ji skoro do půlky stehen, a znovu zašeptala otázku, jestli spím.
„Nespím, nějak nemůžu zabrat,“ odpověděl jsem tiše.
„Já taky ne,“ sdělila mi stejný problém. „Víte, něco mě nutilo přemýšlet a teď vím, že jste měl pravdu.“
„Jakou pravdu?“ neporozuměl jsem hned.
„No přece ve všem, co jste mi říkal,“ podivila se nad mou nechápavostí a pokračovala: „Jenže když jsem si to uvědomila, stalo se něco, co doteď nechápu, ale co mě zcela ovládlo. Najednou… najednou jsem pocítila… naprosto… nezvladatelnou touhu… touhu… a… a… a vy jste říkal, že… že byste nebyl proti… a tak… pojďte se mnou a… a přitulte se ke mně.“
Stála nade mnou zdánlivě nehybně, ale já i přes tu mezeru mezi námi cítil, jak se vnitřně chvěje.
„Jenže když to udělám, tak se mi…“ chtěl jsem říct »postaví«, ale nenechala mě domluvit.
„Já vím, já vím, ale říkal jste, že…“
„Vím, co jsem říkal,“ nenechal jsem domluvit zase já ji.
Shýbla se, vzala mě za ruku a řekla: „Pojďte!“

Vstal jsem, a jako pejsek na vodítku se nechal dovést do ložnice, kde svítila jen malá lampička. Zastavila až u okraje válendy.
„Nevím, co se to se mnou děje,“ začala opět mluvit, „ale nejsem taková, jak se momentálně zdám, jen si prostě nemůžu pomoct.“
V hlase jí zněl stud, rozpačitost, vlastní ohromení z toho co dělá, a já nevím co ještě.
„Já vím,“ snažil jsem se ji uklidnit a vložil jsem jí ruce na ramena. „Myslím, že vás víc než dobře chápu.“
„Jste…“ nedořekla, zato si třesoucími prsty rychle rozepla knoflíky pyžamového kabátku a odhodila jej.
Její náhlá nahota měla u mě odpovídající reakci. Zůstal jsem na ni civět jak na svatý obrázek. Prsa se jí dmula hlubokým dechem a má ruka měla co dělat odolat pokušení, poznat jemnost černého kožíšku jejího klínu. Nevšimla si toho, jen ze mě stáhla košili i trenky a jemně mě uložila na válendu.

Klekla si nade mě a s nebývalým jemnocitem se chopila tuhého vzbouřence. Sotva se ho jen dotkla, po tváři se jí rozlil tak úžasný pocit blaženosti, že přímo zářila.
Nadechla se a se zatajeným dechem zavedla ťuhýka ke vstupu do země zaslíbené. Vydechla, nadechla se, klesla malinko dolů a konečně pootevřela vrátka. A pak jsem zažil něco, co nikdy předtím. Nepokračovala dál, ale znovu vydechla se sotva slyšitelným „áách“, pak se pomalu nadechla a teprve když zadržela dech, posunula se o kousek dolů (snad to nebylo ani o milimetr) a vše se opakovalo.
Nejprve s mírným údivem a pak s přímo s prožitkem jsem se díval, jak s přivřenýma očima slastně prožívá neskutečně pomalé pronikání údu do hlubiny svého lůna. Když byla asi tak v polovině, přišlo mi, jako bych vnímal její pocity. Vzrušení ve mně začalo stoupat stejným tempem, jako se paní Olina blížila k cíli. Když dosedla a nebylo už kam dál klesat, ozdobil její tvář neskutečně šťastný úsměv.

„Ááách! To je nádhera!“ vydechla slastně, pomalu se přizdvihla a stejně pomalu dosedla. Vzrušení ve mně nebezpečně stouplo. Druhý pohyb byl rychlejší a třetí už docela razantní. A v ten moment jako by zkameněla.
„O… o… óó…“ zalapala po dechu paní Olina, a pak se celá rozechvěla v nastoupivším orgasmu. To byla poslední špetka, která mě donutila k naprosto nezvladatelnému výstřiku.
„Ano! Ano!“ vykřikla tiše a pustila se do rytmického přirážení. Přitom se ke mně skláněla víc a víc, až mě zcela zalehla. Vyčerpaná, zplihlá hadička samovolně vyklouzla ze zcela naplněné kašny.
„Nemohu najít žádná slova, jimiž bych vyjádřila, co jsem právě prožila,“ šeptala mi do ucha paní Olina.
Objal jsem ji a přitiskl víc k sobě.
„Tak neříkejte nic. Mě jen mrzí, že jsem vystříknul tak rychle,“ řekl jsem provinile.
„To vůbec nemusí, Leo. Naopak. To bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Právě díky tomu jsem prožila něco… něco tak nádherného… co jsem v životě nepoznala. To spíš mrzí mě, že vy jste si neužil tak, jak byste měl. Musím vám to vynahradit, i když se teď cítím trochu unavená… ale… tak krásně unavená,“ vzdychla blaženě a skulila se vedle mě.
„Tak to teď rychle usnete a bude se vám krásně spát,“ usmál jsem se na ni. Usmála se také, přivřela oči a než jsem se nadál, už spokojeně oddychovala.

Ráno jsem se probudil na boku se ztopořeným pérem a s rukou položenou na jejích ňadrech. Zlehka jsem jí pohnul, abych mohl vstát a přitom ji neprobudil. Nepovedlo se. Byla už také vzhůru.
„Ne, je to příjemné,“ tiše zaprotestovala.
„Jenže já musím,“ poukázal jsem na mou potřebu.
Sáhla mi mezi nohy.
„Snad to nebude tak akutní, jako využití vaší momentální dispozice,“ řekla, vzala mě za ruku a vložila si ji do klína.
Jemnost chloupků, pokrývající její vábivou kundičku, jejíž vlhkost jsem pocítil na první dotek, mě fascinovala. A obojí mě dostatečně nabudilo, abych byl ochoten k čemukoliv. Odhodila přikrývku.
„Prý je to nejlepší po ránu. Pojďte a potěšte se podle svého. Rychle nebo pomalu, divoce či něžně, já budu mít požitek ze všeho.“

Roztáhla nohy, a když jsem se mezi ně přemístil, pokrčila je. Potřeba nepotřeba, nečekal jsem už na nic. Přiložil jsem myšpulína k mezírce černého klínu a pomalu zasunul dovnitř.
Pár vteřinek jsem posečkal a pak se pustil do jemného, ale pozvolna se zrychlujícího protahování živého komínku. Jenže moje nadrženost najednou byla k neudržení a v krátké chvíli jsem po paní Olině skákal jak králík po ramlici. Leč zavčas mi došlo, že tímto způsobem neuspokojím ani sebe ani ji. Zvolnil jsem tempo a místo toho jsem začal měnit směr i způsob jednotlivých přírazů.

„Ano, to je ono,“ zavzdychala šťastně paní Olina a semkla nohy za mými zády. Opřel jsem se o lokty a snažil se zpracovat i její půvabné kozičky. „Nádhera,“ špitla a snažila se také měnit všelijak svou polohu.
Nějakým tajemným způsobem se nám podařilo neuvěřitelně sehrát a netrvalo dlouho a její intenzívní vyvrcholení odstartovalo i to moje. Ležel jsem vedle ní a hladil ji po prsou.
„Budu už muset jít,“ řekla lítostivě a dodala na vysvětlenou: „Klienti čekají.“
„Chápu,“ řekl jsem s porozuměním. „Cením si ženskejch, který maj smysl pro povinnost a jsou zodpovědný.“

Naposledy jsem požmoulal kozičky, sáhnul do rozkroku a pak už se jen díval, jak odchází do koupelny, jak se pak obléká a chystá se k odchodu.
„Ještě na něco jsem se chtěl zeptat – proč pořád mluvíte spisovně?“ položil jsem otázku, na kterou mě velice zajímala odpověď.
„Hm, nevím, Asi profesionální deformace,“ usmála se a spěšně dokončovala ranní zušlechťování.
„Pane Leo, chci vám moc poděkovat za všechno, co jsem tady prožila,“ řekla, když byla připravená k odchodu.
„Mně neděkujte, paní Oli. Poděkujte tomu počasí, do kterýho by člověk ani psa nevyhnal. Nebejt toho…“
„Tak dobře, děkuju počasí, ale stejně nejvíc vám. Snad se tím sněhem nějak prohrabu a snad ho i do odpoledne uklidí, abych pak odjela autem. Nevím, co říct víc. Tak… no… mějte se.“ Políbila mě, přehodila přes rameno notebook, do ruky vzala kufřík a byla pryč.

Čekal jsem, že až přijde pro auto, že se zastaví. Ale nestalo se. Když se neozvala ani následující dny, usoudil jsem, že to bylo opravdu moc krásný, než aby to byla pravda, a že je na čase si nějakou kočku začít hledat. Tak jsem se do toho pustil.
=========================================
Uplynulo pár týdnů a byl pátek. V kapse mi zazvonil telefon.
„Střapák,“ ozval jsem se.
„Dobrý den, Leo, Tady je Olina. Chtěla bych se zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybych se dnes po práci u vás zastavila na konzultaci…“

K O N E C