Poněkud perverzní komedie 12

Další pokračování osudů milovníka kyprých žen, kterých mu osud dopřává opravdu hodně.

Tomovi v uších zněla éterická hudba nebeských sfér, jež však pro svůj nezaměnitelný a opravdu spirituální charakter nemůže být nikdy provozována nebeskými harfami sboru unyle vycmrndlých a bezpohlavních andělů, jak se nám často četní i vysokoškolsky vzdělaní nedovzdělanci pokoušejí namluvit. Takovýto výlučně božsky nadpozemský výkon nezvládne totiž nikdo jiný, než jeden opilý a andělské bělobě výrazně vzdálený cikán s ďáblem v těle, hrající jak o svoji hříšnou duši na cimbál.

Tomovy nozdry nasály jedinou pravou a ničím nenapodobitelnou rajskou vůni a první souvislá myšlenka, jež se samorodně vydestilovala z chaotického kvasu zmatených dojmů Tomova vracejícího se vědomí, naznačovala, že se nejspíš nachází ve slováckém nebi.
Jen tam se může – nepochybně přispěním Ducha Svatého – libá a sytá vůně do sytosti ukojeného ženského přirození oduševněle a harmonicky mísit s božskou vůní materializované podoby skutečného Ducha Svatého – s nezaměnitelnou vůní pravé slovácké slivovice.

Když Tom otevřel oči, neměl o tom sebemenší pochyby. Z reproduktorů hudební skříně se draly ven mistrně průzračné akordy skvělého koncertního cimbálu, nepochybně výrobku firmy buď pana Václava Józsefa Schundy, nebo neméně božského konstruktéra Lájoše Boháka, a sexem vyčerpanému Tomovi se naskytl povzbuzující a velice inspirativní pohled, jaký si v Mikulově na Pálavském vinobraní nikdy nenechávali ujít četní straničtí činovníci, sedící zásadně vždy v první řadě hned pod pódiem.
Jen odtud mohli důkladně inventarizovat pod široce rozevlátými sukněmi ztepilých tanečnic folklórních souborů spíše jen symbolicky kryté dary úrodné jihomoravské země.

Na dece dosud ležící Tom však byl na tom mnohem lépe. Dar vnadně kypré paní Jahodové byl sice velmi důkladně zahalen – ale jen rajským oděvem svého ochlupení – a jeho štědrá poskytovatelka s pětilitrovým demižónem v ruce stála rozkročena přímo nad Tomovou hlavou.
O úrodnosti její pootevřené brázdy Tom ani v nejmenším nepochyboval. Jak by také mohl, když z té hluboké úrodné pukliny paní Jahodové výbojně čněla hojně orosená lahodná zahradní jahoda jejího přestálým vzrušením stále ještě výrazně zbytnělého klitorisu a voněla tou opojnou vůní, která Toma poslední dny neustále vzrušovala, neodolatelně lákala a nejpodstatnějším způsobem ovlivňovala jeho počínání, jež se však stereotypně omezovalo na nácvik početí.

Ovšem u mladíka, jenž byl u svých pedagogů synonymem pozitivního přístupu ke studiu a především za vzor dávané neobyčejné důkladnosti, nemůže soudného čtenáře překvapit, že se ten nácvik uskutečňoval s množivou množinou žen s počtem prvků přece jen větším než jedna.
Když mu v hlubokém předklonu paní Jahodová podávala nádherně vonící decovku živé vody, té právě přivezené od jejího tchána, měl však z úrodnosti své budoucí tchyně opodstatněné obavy. Vždyť v případě i menšího zakolísání ty její nahaté a i v klidu mohutně se pohupující prsy by mu tu životadárnou skleničku zcela určitě vyrazily z ruky! Byla by věčná škoda každé takto promrhané kapky. Proto tu podávanou skleničku ihned rázně obrátil dnem vzhůru a po přiměřené pauze znalecky mlasknul: „Ta teda skutečně píše! Směl bych poprosit ještě o jednu do druhé nohy?“

Paní Jahodová horlivě s viditelnou úlevou přikývla a při nalévání se čemusi potutelně usmála.
„Prosím, Tome, pro tebe udělám vše, co si budeš přát. Ovšem pro tu tvoji třetí nohu skočím raději do kuchyně pro pořádný kafáč. Ta si ho opravdu zaslouží. Bože, jak je to už dávno… co mi to Mirek naposledy udělal také tak nádherně!“
Pak najednou bleskově zvážněla.
„Ani jsem se nezeptala, jestli ti nevadí, že o tom tak otevřeně mluvím. Opravdu nerada bych tě znechutila. Úplně stačí, že se musíš dívat na tak nechutně tlustou ženskou.“

Tom se postavil a s úsměvem ve tváři zakroutil hlavou. Tu obavu jí věřil, ale najednou málem nevěřil svým pocitům. Stále se mu vtírala zásadní otázka: Jak si logicky vysvětlit fakt, že tato přímo bájná ale inverzní Harpyje, s tělem nikoliv supa, nýbrž neobyčejně macaté ženy, ovšem s momentálně nasupeným obličejem, ostatní prvky té množivé množiny porazila svým výkonem hned rozdílem celé třídy? Stala se tak vítěznou bohyní jeho zdánlivě nezdolného pyje!

Ale byla to jen akademická otázka, neboť netrvalo dlouho a zavřenýma očima zřetelně znovu uviděl tu nahatou a téměř až neuvěřitelně tlustou ženskou, která v pokleku jakoby na odiv vystavuje svoji obrovskou zadnici, avšak hluboce soustředěna přímo labužnicky si vychutnává každý průnik pyje do hloubky své pochvy. Znovu cítil ten dosud nepoznaný intenzivní dojivý efekt její v orgazmu dlouho a často se svírající vagíny. A Tom v tuto chvíli klidně věřil, že jeho budoucí tchyně je dokonce mocnější než smrt.
Ta totiž kde nic není nic nebere, kdežto paní Jahodová tam svojí zkušeností dokáže nalézt, vytěžit a řádně si vychutnat docela obstojnou dávku semene. A těžit dokáže nepopsatelně báječně – jako žádná jiná! Jenže ten jeho vždy solidní a chladný rozum mu dokonce tvrdil, že takovéto otázky jsou zcela mimo jeho kompetenci a ať se tedy pro příště s důvěrou obrací výhradně přímo na svůj orgán, jenž má přímý styk s vaginální veřejností ve svém popisu práce.

Tohle – naštěstí pro lidstvo – nemělo a nemá s rozumem nic společného – i když budoucnost ani v tomto případě určitě není záviděníhodná.
Stačí se podívat do Číny. Nejenže se mu obézní paní Jahodová svými špeky neprotivila, ale naopak. Připadala mu včetně svých bůčků žádoucně lahodná a Tom ji dokonce chápal. V její obavami posmutnělé tváři totiž zahlédl i malou nedočkavou holčičku, která zoufale potřebuje být chválena a spravedlivě oceněna. Tom v tomto neshledával sebemenší problém.
V hlubokém nádechu a záklonu hlavy také naráz vyprázdnil i druhou sklenku. Po závěrečném důkladném výdechu – tentokrát raději do stropu, poněvadž ten omládlý a dychtivě čekající obličej měl příliš blízko – se na svoji budoucí tchyni rozverně usmál. Pak ji nečekaně obouruč uchopil za ušní boltce, rychle a doslova jen letmo ji políbil na v úleku a údivu pootevřená ústa, stejně rychle a nečekaně jí tentokrát bez obav cvrnknutím do dudlíků bradavek rozhoupal oba její mohutné prsy, aby před svým úprkem do koupelny ji ještě stačil – a tentokrát už pěkně v poklidu – silně plesknout přes impozantní a nechráněný zadek, neboť paní Jahodová měla momentálně dost jiných starostí.

Bylo totiž zjevné, že její dvě ruce na uklidňování a ochranu těch jejích mohutných kvalifikačních předpokladů jsou přece jen žalostně málo.
Tom totiž po těch dvou velkých slivovicích nabyl odvahy a dospěl. Dospěl k přesvědčení, že velice výmluvná paní Jahodová si takovéto pochvaly beze slov bude cenit mnohem víc, než nějaké vzletné ódy, kterou by jí mohl napsat a případně i umělecky odpřednášet. Vždyť by tu ódu mohla považovat za ironický výsměch své tloušťce!
Na rozdíl od výtvarných umělců básník, jenž by opěvoval nakynulé půvaby žen – v materiální podstatě opravdu vrstvy prorostlého bůčku – není zrovna příliš častým jevem. Exot tohoto druhu by tedy mohl tímto konkrétním vzorkem dnešní obézní veřejnosti, jejímuž vědomí je soustavně implantován ideál až chorobné vychrtlosti, zůstat bytostně nepochopen. Kdežto takové důkladné plácnutí přes zadek se v této situaci jen dost obtížně dá považovat za skrytý projev výsměchu nebo snad ironie.

Nejen obdiv, ale také výzva, jsou i v docela lehkém plácnutí přes těžký zadek přítomny vždy a každá zdravá nezamindrákovaná žena to také vždy neomylně vycítí. Údajně šestým smyslem. Proti takovému tvrzení neměl puntičkářský vědec Tom nikdy podstatných námitek. Pouze ve své uštěpačnosti nyní dodával, že většinou se při té příležitosti ten šestý smysl citlivé ženě silně zahlení. Se šestým smyslem dívek měl přece své velice libé zkušenosti ještě ze školních šaten na devítiletce. Tam nezřídka intenzivně a často probíhající taktilní intersexuální komunikace má totiž ještě jednu nezanedbatelnou přednost. Je výborně použitelná i na mezinárodní úrovni. Vždyť ani při nedostatečné znalosti jazyka hostitelky taktilně komunikujícímu mladíkovi k udržení plynulosti a vysoké komunikační úrovně tlumočníka nikdy netřeba.
A jak se Tom na nedávné dovolené v NDR prakticky přesvědčil, k odstranění jazykových bariér není třeba ani obsáhlé slovní zásoby.

Než erudovaný tlumočník – znalý i všech mrtvých dialektů cizího jazyka – je mnohem příhodnější a daleko úspěšnější jeden skutečně živý, přiměřeně čiperný a hlavně nápaditý – jazyk vlastní. Ovšem pokud není zneužíván k artikulaci nadbytečných slovních projevů a o to více se snaží vyhovět tomu medově zahleněnému šestému smyslu.
Není tedy divu, že náš komunikační znalec Tom za krátkou chvíli seděl s paní Jahodovou opět u kuchyňského stolu a nad kávou prakticky předváděl nejen své komunikační mistrovství, nýbrž i neuvěřitelnou slovní zásobu neobyčejně sečtělého a neobyčejně galantního mladíka. Již zpočátku nabývala vrchu Tomova galantnost a sdílná paní Jahodová brzy správně pochopila, že je jí dávána potencionálním a zarytě mlčícím zetěm přednost v projevu.
„Víš, Tome, opravdu nerada bych tě uváděla do rozpaků, ale pro mne je nyní moc důležité vědět, jestli vůbec – a jestli ano, tak jak moc – se ti to se mnou líbilo.“
„Ano,“ jakoby ještě na půl v bezvědomí hlesl Tom, když soustředěně a úplně zbytečně už poněkolikáté míchal kávu a zkroušeně pří tom zvažoval, v jak choulostivé situaci se to ocitl.
Vždyť zanedlouho se tu objeví nejen dnes mnohokrát podvedená Majka, ale tentokrát i parádně parohatý budoucí tchán. Aby se tak v něm vzbouřily zbytky vznětlivé krve litevských předků! Ti se okamžitě šavlovali pro křivý pohled – natož pro svoji poskvrněnou manželskou čest.
Určitě není moudré lézt takovému do zelí – byť by ta dobře narostlá hlávka byla evidentně dlouho zanedbávána. Jestli by nakonec nebylo lepší před prchlivostí budoucího tchána zavčasu a daleko prchnout!

„Tome, tobě ještě není dobře, nebo se se mnou nechceš bavit? Stydíš se nebo máš výčitky svědomí? Já jsem chápavá a stačí říct, abych tě hodnověrně u Majky omluvila. Už je přece dost pozdě na to, abys musel domů s tím, že ráno musíš velmi brzy vstávat. Ráda pro tebe udělám cokoliv – jak jsem už řekla – a o Majku strach mít nemusíš. Ta to určitě přežije a zítra je také den. Tak co, chceš jít tedy domů?“
„Ne,“ oponoval Tom zatvrzele a také se zjevnými starostmi v hlase. Při tom se podíval na kuchyňské dveře a pak na hodiny nad mycím stolem.
„Nemusíš se bát. Mirek si jako obvykle ničeho nevšimne. Víc než v reálném světě žije poslední dobou ve světě těch svých masarykovských ideálů. Ten – i kdyby nás přistihl – by jednoduše nevěřil svým očím. Mám takovou obavu, že se ten můj milovaný manžel řídí poněkud nešťastně modifikovaným výrokem toho svého politického svatého: Nebát se a nesouložit! Ach, kam se poděly ty časy, kdy se skuteční muži nebáli a s gustem kradli i manželky! Ale nemusíš se obávat. Ani Majka nebude mít sebemenší podezření. Tu by něco takového ještě ani nenapadlo. Na to je ta naše holka ještě moc mladá. Vždyť ani já – ačkoliv její telecí roky jí mohu už jen závidět – bych se něčeho tak nádherného také ani nenadála. A od tebe už vůbec ne. Raději mi pověz, jestli se ti to se mnou alespoň trošičku líbilo. Od obvykle nádherně sdílného mladíka mi to tvoje ano tentokrát neznělo zrovna dvakrát přesvědčivě.“

„Ano, líbilo,“ vysoukal ze sebe kajícně Tom, ale jeho vzhled a ani slovní projev tomu tvrzení stále neodpovídal.
Upřímně řečeno to rozjásané a viditelné uspokojení paní Jahodové jej přímo popuzovalo. Najednou si uvědomil, že kdyby této rozesmáté a jindy i nyní zase tak mravopočestně vyhlížející čtyřicátnici zcela nenadále a neomaleně hrábl do až neuvěřitelně rozložitého výstřihu – určitě by se nezlobila a nejspíš by mu tu ruku tam i přidržela.
Lidé jsou stále především samice a samci! Nějaká ta tisícovka let údajného kulturního působení civilizace na tom nic podstatného nezměnila. Odporné na tom všem je, že i on sám mezi to stádo věčně a při jakékoliv možné i nemožné příležitosti náruživě se pářících orangutanů po dnešku rozhodně patří. Proč by měl být výjimkou? Vždyť při pouhé vzpomínce na nedávnou virtuozitu orálních praktik paní Jahodové se jeho penis právě nyní zase topoří!

A vůbec nejhorší ze všeho je, že mu to Tom nemá ani v nejmenším za zlé. Kdyby nebylo tak pozdě a paní Jahodová jen naznačila zájem o pokračování – okamžitě by na ni vlítnul a pro začátek jí alespoň trošičku požmoulal tu její klitoriální jahodu. Už pro ten pohled, jakým na něj teď zbožně hledí. A věren svému romantickému cynismu uznal za velmi pravdivé tvrzení, že každý skutečný muž klíč k srdci ženy nosí mezi svýma nohama.

„Vím, že jsem velmi neskromná, ovšem, Tome, vadilo by ti příliš, kdybychom si ten společný poslech hudby utěšitelky příležitostně zopakovali?“
„Ne,“ vyprskl kávu právě upíjející Tom – ale okamžitě se k velkému údivu paní Jahodové rozesmál. Už je to tady zase!
„To ti má nesmělá prosba připadá tak směšná? Ostatně – co se divím! Mladý a i hmotně neobyčejně dobře zaopatřený muž na vzhled své partnerky může mít vysoké estetické nároky. O mladé a štíhlé, pokud bys projevil zájem, bys jistě neměl nouzi. A tak mne napadá, že jsem dnes nejspíš udělala velikou chybu, když jsem se domnívala, že by nám to oběma prospělo. Ne že bych tě naší Majce nepřála – ovšem obávám se, že pokud bude holka jen trošičku po mně, není vůbec jisté, jestli tu ekonomku dokončí. Přitom ona má na hudbu utěšitelku ještě času dost, což já už o sobě tvrdit nemohu.“

Tom se přestal usmívat už při první větě tohoto proslovu. Jak snadné je stát se v očích ženy sice nechtěným ale zato naprostým buranem! A stálo ho dost námahy udržet vážnou tvář, neboť učinil objev. Tato tlustá ale vybraně a opravdu ohleduplně avšak svérázně konverzující žena není „nějaká blbá ženská“ – a navíc jde stále rázně a také velmi kvalifikovaně za tím, co jí chybí.
„Rád bych se omluvil. Ten úsměv totiž nepatří vám, ale té vaší originálně používané hudbě utěšitelce. Neumím totiž ovládnout smích, když mám radost, že jsem objevil něco nového – a tentokrát tak skvěle parodického. Nehledě na to, že obavy ze zesměšnění mám já. Nevím totiž, jestli k tak příjemnému ale náročnému úkolu mám dostatečné vlohy – a hlavně dost sil.“

Tak, moje milá zlatá, hlavu jsem si stylově tobě blízkým způsobem popelem posypal a teď je míč na tvé straně sítě. Teď se mi pěkně zpovídej ty!
„Ale, Tome! Kam se poděla ta tvoje logika? Copak bych měla zájem o pokračování, kdybys nebyl alespoň dobrý? Jenže ty jsi přímo skvělý. Až si lámu hlavu otázkou, jak je to možné, že mladík, jenž nehraje na žádný hudební nástroj, má tak dokonalý smysl pro vyjádření nálady nejen hudební skladby, ale především touhy mého pohlaví. Jako bychom spolu nebyli ponejprv! Žes měl místy potíže s erekcí to plně chápu. Špeky tak tlusté ženské mají přece jen svoji váhu. Ale to není důležité. To se časem poddá a do té doby si představuj, že to nejsem já, ale třeba naše Majka. To nikomu neuškodí a nám všem by to určitě pomohlo. Důležité pro mne je, že si se opravdu snažil. Co říkáš – hodil by se ti čtvrtek odpoledne? Mirek chodívá na schůzi zahrádkářů, já mám obvykle předsednictvo místní organizace červeného kříže. Majka tou dobou pravidelně zpívá ve sboru.“

Jestli to takhle půjde dál, doplňoval si v duchu Tom, tak jeden ten skvěle vytížený čtvrtek budeme s paní Vojtovičovou a jejími dcerami dojemně sborově pět nad tvým chladnoucím bezduchým tělem – jež sice vyčerpáním padlo, ale se stále hrdě vztyčeným čurákem!
Naštěstí jsem byl svojí babičkou vychován k úctě ke starším lidem a k zodpovědnému přístupu ke všemu, co by byť i jen vzdáleně zavánělo povinností. Proto při své vrozené a výchovou rozvinuté sociální inteligenci musím toto amorální přání vyhodnotil jako povinnost neopominutelnou.

„Ano, čtvrtek by se hodil,“ opět špitl Tom, jenže v duchu si ihned uvědomil, jaká rozsáhlá organizační opatření a jaká delikátní diplomatická jednání bude muset podstoupit, aby tomu tak skutečně bylo.
Že tomu tak být prostě musí, o tom už Tom ani v nejmenším nepochyboval. Kdo jiný, než budoucí tchyně, by měl mít u něj v těchto intimněutěšitelských záležitostech absolutní přednost?! Ta skvělá, neuvěřitelně hlasitá a divoká paní Vojtovičová – a to včetně jejích dcer – se bude muset přizpůsobit!
S Majkou nebudou větší problémy. Vždyť on bude moci v dokonale ukojeném poklidu se zalíbením sledovat, jak Majčina prdelka i vášeň roste, ale jak její panenská cudnost stále ještě vítězí. Vždyť za poslední tři měsíce nedošlo k významnějšímu pokroku. Ten nevýznamný spočíval v tom, že Majka si při polibku na rozloučenou nyní již pravidelně sama zavedla Tomovu ruku do své nedočkavostí medovitě mokré lasturky a nechávala se – tak jako ponejprv – laskat a vzrušovat až do úplného a nekonečnými křečemi provázeného zemdlení.
Jak Tomových prstů, tak té své věčnou nenasytností dlouze zívající zévy. Tyto vyhlídky však Tom považoval za velice nadějné. Kdyby mu krom Majky zůstala jen její maminka – on sexuálně strádat už nikdy nebude! A protože Tom byl přes svoji poetickou zasněnost v jádru praktik a skvělý organizátor, ihned dodal:

„Budete mi však muset půjčit ty gramofonové desky. Nahraji si je doma na špičkový japonský magnetofonový pásek. Teprve z mých dvěstělitrových stereoreprobeden uslyšíte, jak ten Radeckého pochod správně zní. Nebydlím v průzvučném paneláku a sousedy mám z obou stran dost daleko. Pokud po tom zatoužíte, závěsy oken mohou do rytmu vlát. Ten můj dobře vyladěný basreflex hned tak něco nepřekoná.“

Ovšem jeho představivost překonávala realitu, neboť mu přímo plasticky zobrazovala něco mnohem příjemnějšího, než jsou plyšové závěsy, vlající v decibelech z reproduktorů amatérsky vyrobené velmi kvalitní hifi soupravy.
Vzrušený Tom si totiž znovu vybavoval celé to nahé nestoudně poživačně nakynulé růžové tělo své budoucí tchyně a při pohledu do její nyní velice vlídné tváře jej zaplavil náhle vědomý pocit vděčnosti. Vždyť na opět tvrdě ztopořeném penisu zřetelně znovu cítil ty nedávné nádherně dojivé pohyby jejího opakovaně a dlouho se svírajícího pohlaví!
Tomova mokrá touha po něm byla tak mocná, že mu najednou nebylo zatěžko udělat cokoliv, aby se co nejspíš vrátily ty slastiplné chvíle němého páření s tímhle obludně velikým kytovcem. Vždyť jeho orgasmické vlny se plynule přelévaly pravidelně jedna do druhé docela přirozeně – tak, jak podkožním tukem dobře obalená těla těch obrovských vodních savců zalévají táhlé a až k obzoru běžící dlouhé vlny moří a nekonečných oceánů.

Jenže právě tou dobou dlouhou avšak konečnou domovní chodbou u Jahodů se přelévaly kroky a hlasy, na které Tom s nadějí, avšak také i s velkými obavami, tak dlouho čekal. A jen díky těm obavám nedošlo k jinak velmi pravděpodobnému trapasu v okamžiku, kdy cestou rozehřátá a rozdychtěná Majka po letmém pozdravu, věnovanému své mamince, nečekaně a s rozběhem nadšeně hopsla Tomovi na klín, objala jej kolem krku a po velice radostném: „Ahoj, Tome!“ jej před udivenou maminkou dlouze políbila na rty.
Tak dlouze, že konec tomuto výlevu spontánní citovosti udělal velmi pohoršeně se tvářící pan Jahoda: „Jedeš dolů! Tohle si přede mnou nezvykej, Marie! A ty, Alenko, buď tak moc hodná a připrav mi, prosím, něco k jídlu. My dva, tady s Tomem, mezitím půjdeme do sklepa nalahvovat to víno. Ať to mám všechno při jednom co nejrychleji z krku.“

Pan Jahoda s velkým demižónem v jedné ruce se při těch slovech na svoji manželku povzbudivě usmál, pohladil ji lehce po tváři a vzápětí tou volnou rukou obloukem mezinárodně srozumitelného gesta vyzval Toma, aby jej následoval.
Už při sestupu do hlubokého a studeně nevlídného sklepa to „všechno“ znělo Tomovi přímo zlověstně. Obzvlášť, když se zamračený a celou cestu důsledně mlčící pan Jahoda náhle zastavil před docela velikou hromadou v polovině přelámaných sotva metrových desek a do pravice uchopil a znalecky potěžkal dosud ve špalku zaseknutou těžkou sekeru.
Tom se okamžitě, ale nenápadně – avšak hlavně vytrvale – sunul zády k úzkému východu. Ze svého – jak doposud zřejmě jen marně doufal – budoucího tchána raději nespouštěl oči.

Co když ta sekera v pravici pan Jahody dokazuje, že kodex cti brání potomku litevské šlechty mrzkého cizoložníka a podlého svůdce zlikvidovat šavlí, která je určena výhradně pro čestný boj se ctihodným nepřítelem. A ty nepříjemné Tomovy pocity ještě umocňovala vyčítavá řeč smrtelně vážného pana Jahody.
„Velmi si mne zklamal, Tome! Bezmezně jsem ti důvěřoval a ty jsi moji důvěru zradil. Teď dokonce vidím, že mne máš za primitivního blba a proto se mne bojíš,“ pravil pan Jahoda, poté vyzvedl sekyru vysoko nad hlavu, aby ji velkým a velmi rázným rozmachem zasekl – k Tomově veliké úlevě zpět do špalku.
„Že mi dáš přednost při vstupu do této úzké branky jsem očekával – ovšem ten nedostatek solidarity a ohleduplnosti ti nemohu jen tak prominout. Vysvětli mi, prosím, ale zcela upřímně, proč jsi mne před chvilkou nevaroval. Třeba takto: Pozor, pane Jahodo – protože čas na Mirku ještě nenadešel – vstupujte, prosím, s hlavou otočenou, abyste si bolestivě neporanil ty mohutné parohy, které jsem vám před chvílí nasadil. A kdyby jen to! Místo toho varování – jako bych ji neznal – dáš na bláhové mínění té mé náruživé Alenky a myslíte si oba, že vám to beztrestně projde. Kam jsi dal vlastní rozum?!“ naléhavě a důrazně se otázal pan Jahoda a po krásné a především krásně dlouhé dramatické pauze, kterou se vyjevený Tom neodvážil ani o chlup zkrátit, pokračoval: „Že se vůbec ptám! Určitě znáš to naše na Slovácku tak oblíbené rčení. Ano, přesně tam jsi se svým rozumem i když svého – jak jsem nahoře na tváři Alence viděl – velice schopného utěšitele máš už chvíli z té správné dírky venku.“

Pan Jahoda se nemýlil. Tom byl naprosto zmatený a intelektuálně se skutečně cítil na právě veřejně odhaleného dementa. Svého soka hrubě podcenil. Po dlouholetém manželství není přece žádným zázrakem, když se manžel podívá do tváře své životní družky a okamžitě ví, která bije. Bleskově přehodnotil svoji situaci a aby nebyl bit, omluvně ze sebe soukal: „Pokud můžete, promiňte, prosím. Ale když já jsem se snažil vyhovět. Nejdříve jsem opravil ten prasklý odpad z vany. No a paní Jahodová mne pak sama požádala, abych jí umyl záda.“

Po těchto slovech si Tom připadal jako Alenka v říši divů.
Tvář dosud zamračeně otráveného pana Jahody se velmi pobaveně rozesmála, v očích mu najednou zaplály nezbedné ohýnky a jeho dosud vyčítavý hlas zněl náhle přátelsky domlouvavě.
„No tak, Tome! Na to jsem se tě přece neptal. Udělal jsi správně. Jak s tou vanou, tak s mojí Alenkou. To ti přece nevyčítám. Obě už potřebují šikovného údržbáře. A podle toho, jak jsi to udělal Alence, se domýšlím, že i ten odpad je opravený kvalitně. Mne jen mrzí, žes předpokládal, že si ničeho nevšimnu. Proč se neřídíš vlastím rozumem? To si pro jinak velmi inteligentního mladíka žádá opravdu velmi přísného trestu! Nejlogičtější bude, když s tím svým docela schopným bidlem – tipoval bych je na všech deset gramofonových desek – budeš postrkovat tu moji léty už čím dál těžší pramici.
Ode dneška, hochu, budeš převozníkem ty! A aby nedocházelo ke zbytečným kolizím, převážet budeš zásadně ve čtvrtek odpoledne – a pěkně až do večera! Majka tou dobou má pěvecký sbor, já chodím mezi zahrádkáře a Alenka mi bude s nevinou tváří lhát, že má ten svůj červený kříž.“

Zde pan Jahoda udělal opět přestávku, během které se přímo rozkošnicky pásl jak na Tomově zmatku, tak na jeho silně zarudlé tváři.
„A kříž budeš mít brzy i ty, protože jak to tak vidím, naší Majku začíná nesnesitelně svrbět ta její panenská broskvička. Je nejvyšší čas, aby z ní někdo udělal ženskou. Jinak bude podrážděná, nebude myslet na nic jiného a z jejího učení by pak stejně nic nebylo. Snad už konečně pochopíš, že nejsem takový trouba, abych v afektu na kousky rozsekal schopného a pro moji domácnost tak potřebného mladíka,“ s upřeným pohledem do Tomových očí rozvážně pravil usmívající se pan Jahoda, ale jako blesk z čistého nebe na Toma zapůsobila náhlá změna tónu i té tváře.
„Ale to ti povídám, jestli se nechceš blíž seznámit s tímto pantokem, tak dělej tak, aby si Alenka myslela, že já o ničem nevím! Přece ji z vlastní mladické blbosti nepřipravíš o tu rozkoš nejvyšší – o rozkoš z trhání zakázaného ovoce. To, že mi už každá pitka přestala vonět, to přece neznamená, že moje nejmilejší bude v něčem šizená. To by si ani Alenka nezasloužila,“mínil pan Jahoda už docela vlídně a s radostnou jiskrou v oku, ale jeho hlas po chvilce opět zpřísněl.
„Ne abys mi Majku přivedl do jiného stavu spíš, než tu ekonomku řádně ukončí! To bych tě považoval za břídila a s takovýma se já už ze zásady nekamarádím. Jo, a abych nezapomněl. Pokud si stále ještě myslíš, že ses k nám dostal čirou náhodou – tak to seš zase vedle, jak ta jedle! Vyhlédl jsem si tě podle výšky výplat u nás na mzdovce, protože tady na prajzské mají moc nepěkné ale moc pravdivé rčení: Neni peniz – neni lásky! No a já su takový otec – neotesaný primitiv, že pro svoji dceru chci jenom to nejlepší. Vyhovoval si mi finančně i když jsem ani já netušil, že zanedlouho zdědíš tak pěknou vilu po mamince. Jenomže to pro spořádané manželství nejdůležitější, to co jsem pro svoji dceru nutně potřeboval, to se z výplatnic vyčíst nikdy nedá a ani sebevětší a sebehezčí vila to taky nenahradí.
Přeptal jsem se proto na tebe u jedné své všímavé známé z toho vašeho konce města. A pak jsme s tou mojí dobrou známou čekali na vhodnou příležitost. I když musím přiznat, že jsem měl pochybnosti. Její tvrzení, že budeš stejný kanec jako tvůj otec, mi nešlo moc dohromady s tím tvým všude potvrzovaným a i viditelným slušňáctvím. Na druhou stranu jsem si říkal, že pokud budeš kanec alespoň poloviční – ve srovnání s tím, co se říká o tvém otci – budeš tak akorát,“ pronášel už značně klidněji pan Jahoda a stále, s rukama spuštěnýma na stojícím demižónu, pozorně sledoval Tomovu tvář.

„Nechápu, proč se pořád tak divíš. Je přece úplně normální, že si dobré kamarádky při nudném čekání v kadeřnictví přátelsky splknou a v případě možnosti i vypomůžou. Ten prokletý gramofon se pokazil jako na zavolanou. Kdybych takovým věcem rozuměl tak dobře jako ty, tak bych jej nenápadně – tak, aby na to nikdo nepřišel – už dávno pokazil já. Jó, hochu, není mým zvykem být ve vleku událostí. Že se jim musí občas pomoct, to časem poznáš sám,“ věštil pan Jahoda, když konečně postavil demižón na stůl v rohu studené sklepní místnosti a pak, aniž by demižón pustil z rukou, ohlédl se zpátky po policích vysokého regálu.
„Že ti naše Majka padne do oka, na to by přísahal i slepý. Ten, když by se chtěl přesvědčit, by to měl jako jediný opravdu z první ruky. Z toho, že by sis Majky nevšiml, jsem strach neměl.
Podej mi, prosím, jednu litrovku támhle z té přepravky nahoře v regále. Jen ta její paličatost mi dělala starosti. Jo, prosím tě, ještě ten šlauch vedle i s tím trychtýřem. Naštěstí ten můj miláček nejmilejší na tobě může oči nechat a míní to nejspíš smrtelně vážně. Ačkoliv nemocná není, od té doby, co k nám chodíš, přestala být tak hubatá. Tolik měsíců v kuse to ještě nikdy nevydržela.
Naplnil jsem alespoň jednu flašku a zbytek udělám hned zítra odpoledne. Holky už na nás beztak nahoře čekají a mi tam určitě chladne večeře. Nerad bych tu svoji zbožňovanou bohyni urazil nedochvilností. To si ta moje tlustá baba opravdu nezaslouží. A ty se na mě nedívej pořád tak vyjeveně! I starý senilní a už toho nejhezčího úplně neschopný blbec může být tvůj opravdový kamarád – a taky zkušený rádce. I když si ten rádce při svých zkušenostech nedokáže najednou vysvětlit, čím si zasloužil tak obrovské štěstí. Hledal přece schopného a perspektivního milence pro svoji dceru a osud mu přihrál i opravdu kvalitní útěchu pro jeho velice potřebnou manželku, kterou ani ten největší šťoura nebude mít možnost z něčeho nekalého podezírat.
Všechno zůstane pěkně v rodině! Dívej se na to z praktické stránky. Majka má před sebou ještě skoro celé tři roky školy, než se může vdávat a užívat si tak, jak by chtěla. Potom přijdou děti a na ně se musí čekat devět měsíců, které jsou pro chlapa ke konci hodně nepříjemným půstem. Alenka už teď cítí, že za pár roků nastane nejdřív útlum, potom utrum a proto teď, když je tak pěkně rozjetá, touží po opakování toho nádherného začátku a dala by nevím co za to, aby přišel ještě jednou.
A ty, Tome, pokud budeš dbát na své zdraví, bys jim oběma mohl vyhovět. Vždyť třeba takový prachatý muslim levou zadní běžně zvládá čtyři manželky. Musíme být ale všichni ve střehu, protože životní zkušenost mi říká, že při tak obrovském štěstí je už někde na obzoru ještě větší průser. Až si to pěkně v klidu srovnáš v hlavě, tak pochopíš. Zatím pojď a dělej, že nic!“

Nedělat nic byla Tomova nejmilejší idea, nicnedělání studoval i vědecky, ale dělat, že nic mu právě v tuto chvíli činilo málem nezvládnutelné potíže.
Avšak nic si nemusel srovnávat v hlavě, aby pochopil, že pan Jahoda je svoji manželku a svoji dceru neobyčejně milující muž, jakého ten ubohý pisálek plytkých příběhů Shakespeare nepoznal. Jeho hrdinové dokáží ve jménu své nekonečné lásky všelijaké vylomeniny – často končící i zcela nesmyslnou smrtí – ale žádný z nich nemá morální a intelektuální kvality tohoto nenápadného mzdového referenta. Že rozkošemi přesycený francouzský šlechtic radí své manželce při výběru vhodného milence – o tom Tom četl a považoval to dosud za nepřekonatelný důkaz tolerance a skutečné lásky v praktickém manželském životě.
Jenže pan Jahoda dospěl mnohem dál k ještě větší dokonalosti. Nevadí mu být považován za nešikovného a neschopného starce. Jen tak může dokonaleji poznat, a sám skryt v pozadí i uskutečňovat, i ta skrytá a nevyslovitelná přání svých dvou holek.
Jejich úplná spokojenost, včetně jejich pocitu opravdové svobody a bezstarostnosti, mu za to stojí – i když samotnému mu to už nestojí.

Cestou ze sklepa si Tom uvědomil, že tento přístup k ženě od svého otce odkoukat nemohl, neboť o několik let staršímu Tomovu otci podle posledních a z mnoha stran potvrzených zvěstí to stálo stále, v literatuře vhodný příklad zatím také nenašel a proto bude muset ve vlastním zájmu do učení ke svému budoucímu tchánovi. Utiskovaná nebo dokonce ponižovaná manželka nemůže být přece hledajícímu vyznavači tantry – za něhož se Tom považoval – dárkyní té vesmír pronikající a tvořící rozkoše. To má přece svoji logiku.

A svoji logiku měl i požadavek pana Jahody, když po nějaké době do kuchyně z koupelny přicházející Majka hodlala vyprovázet Toma dlouhou chodbou k domovním dveřím v noční košilce – dlouhé pouze do půli krásně snědých a skutečně krásných stehen.
„Podívejme se na tu nestydu! Marie, okamžitě si jdi pro ten svůj froté župan! Copak se tohle hodí?! Vždyť je tam navíc i chladno a ještě chytíš nějaký zánět! Nezdá se ti, Alenko, že je ta naše holka poslední dobou nějak moc do větru?“

Paní Jahodové se asi zdálo, protože svému muži souhlasně s náznakem rozhořčení ve vážné tváři přikývla, ale když se k němu otočila zády, v souladu se svojí logikou, udělala na Toma útrpné oči.
Majčina reakce na otcovo pokárání také nebyla bez logiky. Přišla za okamžik v nádherně huňatém a dlouhém županu, jehož oslnivá běloba ještě více podtrhovala snědost její pleti a dávala vyniknout i rozčesaným, dlouhým a téměř černým vlasům, které jí sahaly skoro až do pasu. Její způsobně unylá tvář s jasně modrýma bezelstnýma očima vzbuzovala představu řádové novicky – budoucí nevěsty Kristovy.
Jak hluboce je připravena cele se odevzdat svému ženichovi pochopil neobyčejně hloubavý a vždy logiku věcí hledající Tom v tomtéž okamžiku, když u domovních dveří zjistil, že ten nádherně dlouhý a nádherně bílý a huňatý župan je jediným kouskem Majčiny garderoby.
Toma se v té chvíli zmocnila velice rozporuplná nálada. Nic nebránilo jeho laskajícím rukám těšit se z dokonalých a hebkých tvarů Majčiny vnadné postavy. Nic také nenaznačovalo, že by tento jedinečný skvost panenského dívčího těla neměl být brzy jeho.
Vždyť již nyní jeho vyvolená nabízela jeho rtům své vzrušením tvrdě čnící hroty ještě vznosných dívčích ňader. Vinula se k němu při tom jako jako tropická liána k hostitelskému kmenu a její boubelaté polokoule pružného zadečku se pod jeho rukama osypávaly husí kůží – stejně jako její oblé boky. Huňatý porost jejího klína byl mokrý ještě spíš, než si stačil prsty proklestit přístupovou cestičku k její ochotně se rozevírající brázdě, z níž čněl dobře znatelný hrášek ztuhlého klitorisu.

Z jejích úst vycházely potlačované vzdechy rozkoše, jež mu dokázaly stupňovat vzrušení až k palčivému mrazení na zádech.
A i když se tentokrát Majka ponejprv odhodlala a vyprostila mu z kalhot tvrdě erigovaný penis a zvědavě rozevřenými prsty se pokoušela změřit jeho velikost, i když mu jej velmi něžně a nesměla laskala zatím jen rukama, stále se nedokázal plně soustředit. Vnímal sice všechnu tu nádhernou slast, pocházející z rostoucí touhy nahého a nedočkavého dívčího těla, ale nedokázal nemyslet na boubelatý výbojný zadek Ivy Vojtovičové, na mohutné prsy a divoký řev její divoce souložící maminky Magdy, na tiché a dlouhé poslední milování se svojí opravdu tělem i duší naposledy milující maminkou – i na to dnešní první a neuvěřitelné dojivé milování se svojí budoucí tchyní.
I když byl v sexu teprve úplným začátečníkem, stojícím na samém počátku bezpochyby ještě hodně dlouhé běžecké trati, už nyní a v této nanejvýš nevhodné chvíli se děsil toho okamžiku, kdy z tak skvělého a rozkoší plného života jej jednou vyřadí impotence. A i při svých obstojně rozvinutých schopnostech vcítění se do situace druhého si najednou nedokázal odpovědět na velmi vtíravou a nepříjemnou otázku – zda by vůbec dokázal takové neštěstí přežít.
A najednou, zrovna když Majka špičkou jeho penisu si začala zlehounka šimrat poštěváček, došel k názoru, že ten údajně nešikovný a mužných výbojů předčasně neschopný pan Jahoda je vlastně statečný a silný muž.

„Tome, řekni mi, ale čistou pravdu, máš mne vůbec ještě rád?! Já se tady tak snažím a ty snad myslíš na něco úplně jiného!“
Ta oprávněná výtka jej rozesmála. Tentokrát totiž objevil, že směšný je vlastně on sám. Co by jiný za to dal, kdyby měl pouhou čtvrtinu toho, co jemu osud prakticky bez jakékoliv větší zásluhy nadělil a neustále naděluje!
„O tom, broučku, nikdy nepochybuj! I když to někdy může vypadat jinak, tak si pamatuj, že pro tebe vždycky udělám všechno, co si budeš přát. Tedy všechno, co bude alespoň trošičku rozumné.“

Tom se jistil s prohnaností rodilého intrikána a ten svůj vzácný poklad raději dlouze políbil na rty. Opatrnosti není nikdy dost.
„V tom případě se podívej na dárek, který jsem ti dnes přivezla od té mé spolužačky ze Zlobovic. Domácí úlohy jsem si napsala raději ještě před odjezdem.“

Překvapený Tom otevřel z kapsy Majčina županu vylovený veliký papírový sáček a když přepočítal jeho obsah zjistil, že se právě stal majitelem ve zlatých fóliích a v polyetylénu vždy po pěti kusech zatavených padesáti prezervativů.
„Podle toho, co jsem před chvilkou viděla, mám ale obavu, jestli starší sestra té mojí spolužačky nevybrala malou velikost. Víš já už nechci být virgule nejetá – poslední ostuda naší třídy. Ve čtvrtek odpoledne půjdu ze školy jako že obvykle do sboru, ale nejmíň až do šesti můžeme být spolu. To je dost dlouho. Vždyť od tebe to mám o hodně blíž, než ze sboru domů.“

A pak nekamenujte proroky, pomyslel si Tom, než začal usilovně koumat, jak z této šlamastiky rychle a se ctí ven.