Muž ze skal 02 🇨🇿

Život ve skalách se ustálil.
Dokud měl Ota peníze, šlo vše pořídit jednoduše, jakmile došly, navrhl Rulík přepadání pocestných, ale s tím Ota nechtěl nic mít. Chtěl žít pokojně, dle božích přikázání. Dost na tom, že měl dvě ženy a žil tak v hříchu. Žili sice nesezdáni, ale smilnil s nimi a v krátkém čase obě obtěžkal. I Alžbětu, což bylo překvapivé hlavně pro ni.
„Porodila jsem v mládí tři děti, ale nyní se už na další necítím,“ stěžovala si Hertě, která se zase naopak svého prvního těhotenství obávala a vyptávala se Alžběty na všechno možné.

„Musíme začít loupit,“ trval Rulík na svém, když viděl, že rodina strádá a brzy se rozroste o další členy a obrátil se na Otu. „Napadneme Ješka na Fassendorfu.“
„Nebudu vraždit nevinné lidi,“ oponoval Ota, ale Rulík měl plán.
„To je jen mezi mnou a Ješkem. Tebe potřebuji, abys uklidnil čeleď. Sám tam jít nemohu, ale když uvidí dva rytíře, sami se rozmyslí svému pánu pomáhat. Vesměs to jsou zbabělci.“
„Nejdřív chci vědět, kolik jich stojí proti nám. Proti přesile nejdu,“ řekl Ota a Rulík kývl.

***

Přepadení dvorce Fassendorf bylo nakonec snadné. Kromě Ješka, jeho ženy a dvou dcer, tam byla čeledě jen trojice. Děvečka a dva pacholci. A ti se v době přepadení zaobírali sami sebou, že nestihli se ani obléct, natož klást odpor. I Otu zaskočilo, když spatřil všechny tři na jedné hromadě. Dívka klečela na zemi, zezadu jí šoustal jeden pacholek a druhému ústy sála úd. A všichni si to velmi užívali. Hotová Sodoma.

Ota je hlídal, zatímco Rulík v domě Ješka svedl bitku, kdy se mu nakonec zemdlený soupeř vzdal a žádal o velkomyslnost. Mezi rytíři platila zásada, že vzdávající soupeř je ušetřen ztráty života. A Rulík byl rytíř.
„Kdo jsi a co po nás žádáš?“ Ješek ho po těch letech nepoznal. Vlastně ho ani pořádně neznal.
„Co ti říká dvůr Sokolík na hřebeni pod Pěnkavčím vrchem?“
„Nic,“ hlesl Ješek.
„Lžeš! Před lety ses účastnil jeho vyplenění,“ křikl Rulík vztekle.
„Ach tak, už si vzpomínám,“ odpověděl Ješek. „To bylo na výzvu Matěje ze Svítkova. Měl jsem u něj nějaký dluh a tohle ho mělo splatit. Matěj tvrdil, že mu pán se Sokolíka vypověděl nepřátelství a že ho napadnem dříve. Tím zaskočíme a ještě se napakujeme. Mladý Hanuš cosi vykřikoval o hezkých děvečkách. Sám měl spadeno na nějakou lasičku… Blanka se myslím jmenovala. Jo, tak o tu měl osobní zájem!“

Rulík zbrunátněl.
„A co, napakovali jste se?!“
„Moc ne. Dvorec byl malý a chudý, jako každý tady. Matěj si počínal zuřivě a nebojoval vůbec rytířsky a všechny dal pozabíjet. Mladého vladyku zabil Hanuš a odvedl sebou to děvče. Nakonec dvorec Matěj zapálil. Myslím, že šlo o nějaký osobní spor, ale mně byl dluh odpuštěn a více jsem se o to nestaral.“

„Tak věz, že já jsem Rulík ze Sokolíku, ten mladý mrtvý syn Jana Sokolíka a přišel jsem vykonat svou pomstu,“ a Rulík rázným máchnutím meče Ješka usmrtil.
Bylo to sice proti všem rytířským pravidlům, ale Rulík musel uspokojit svůj vztek.
Pak zabušil na dveře komory, kde jak předpokládal, se ukryla a uzamkla paní domu i s dcerami.
„Hej, vyjděte ven, nebo si tam zůstaňte, jak chcete. Ješek je mrtev ale vás nebudeme zabíjet ani násilnit. Jsem tu pro svou pomstu a ta byla vykonána.“

Paní domu i tak z komory nevyšla, muži pobrali, co kde našli, hlavně k jídlu a dvorec opustili s pořádnými ranci na hřbetech Ješkových koní. Koně pak prodají a zas bude něco peněz na poctivý život. Takhle dokola to ale donekonečna nepůjde. To věděl Ota i Rulík.

***

Alžběta seděla na stoličce a strojovými pohyby sála tvrdý úd stojícího Oty, zatímco odvedle zněly hekavé zvuky soulože, kde Rulík šoustal Hertu. Obě ženy už měly velká břicha, ale Alžběta, na rozdíl od Herty se bála čehokoliv, co by její dítě mohlo ohrozit a odmítala se nechat píchat, byť prý jen na krajíček. Byla svolná jen ke kouření a nevadilo jí to konat téměř každodenně. Navíc ho kouřila jen Otovi a s Rulíkem vlastně sex nikdy neměla. Ota tedy si ho nechával od Alžběty sát a na zasunutí měl Hertu, pokud ji zrovna nešoustal Rulík.
Jo, ženy to neměly lehké.

„Ohh… už… budu… stříkat,“ vzdychl Ota a cítil, jak mu semeno proudí ocasem a plní sající ústa. Alžběta usilovně polykala tu slanou nadílku a bylo spokojená, že za má na celý den pokoj. Už ji nic nebavilo, stále jí nebylo dobře a času porodu se přímo děsila.
Co naplat, že se jí vrátila plnost a krása ženského těla. Nalitá prsa lákala hlavně muže, ale každý jejich omak i polaskání ji bolelo, zkrátka celé těhotenství stálo za nic.

Herta si poslední měsíce spíše užívala. Nic ji nebolelo a touha po sexu v ní naopak ještě vzrostla. Nechala se obskakovat oběma muži a měla z toho rozkoš a slast. Při správné poloze pochopitelně a to bylo hlavně zezadu nebo z boku. Pan Ota býval něžný a pomalý, Rulík byl bezohlednější, ale nestěžovala si. Byla jen prostá děvečka.

***

Alžběta porodila, ale dítě bylo malé, neduživé, kdoví zda dožije měsíce života.

Muži však měli jiné myšlenky. Rulík se rozhodl postavit se Hanušovi ze Svítkova stůj co stůj a k tomu potřeboval pomoc Oty.
Herta jim vypověděla a do písku nakreslila plánek hrádku. Hanuš v paláci žil sám, jen na noc si občas brával do lože služebnou a kuchařku Rózu. Čeleď v počtu tří pacholků a čtyř děveček spala v čeledníku. To bylo vše. Ani Hanuš nebyl kdovíjak bohatým šlechticem, jak se tvářil. Na Sokolík ho hnala osobní msta a ne majetek… kdoví jak to tehdá bylo.
Přepadení ve dvou mužích by tedy nemělo být tak těžké. Ale bylo.

***

Po překonání valu a dřevěného hrazení se dvojice plížila k panskému domu, když se málem srazili s čeledínem, který si na hnojníku vyprazdňoval střeva. Ten také vzbudil rozruch svým křikem, než ho Ota omráčil ranou mečem naplocho do hlavy.

Hanuš se neobjevil, zato čeleď se chopila čehokoliv a jala se s útočníky bít. Jedna neohrožená děvečka se oháněla cepem tak obratně, že Rulíkovi nezbylo, než ji tnout mečem do paže a tím ji z bitky vyřadit. Na to odpor ustával, neboť smrt nechtěl riskovat nikdo.
„Jdeme za Hanušem, vy nás nezajímáte! Táhněte pryč!“ křikl Rulík.
„Je to náš pán!“ odpověděl mu čeledín s ryšavými vlasy.
„Má dluh z minulosti. S tím vy nemáte co společného!“
Ryšavec položil na zem hrábě, se kterými bojoval a řekl: „Jsem tu od narození. Vám jde asi o Sokolík, že, vzácný pane?“
„Co o tom víš?“
„Byl jsem ještě kluk, když si mladý pán Hanuš z jedné výpravy přivezl jistou paní Blanku a ustanovil ji svou ženou. Až později se rozneslo, že byl vypálen dvorec Sokolík a tím jsme si to dali do souvislosti.“

„Pokračuj,“ kývl Rulík a Ota mečem držel ostatní v patřičné vzdálenosti, byť i oni již složili „zbraně“.
„Paní Blanka tu žila do své smrti a my jí ctili jako naši paní… to je vše,“ pokrčil ryšavec rameny.
„Kde je váš pán?“
„V domě. On se nemůže moc hýbat. Před časem ho skolila mrtvice, říkal ranhojič, a od té doby leží a i těžko mluví…“

Rulík se rozeběhl k domu, zatímco Ota čeládku zahnal do čeledníku. Pozdržel jen tu děvečku se zraněnou rukou.
„Ukaž,“ vyndal si ze záňadří bílý šátek a obětoval ho na ovázání rány. Nebylo to nic vážného.
„Děkuji, pane,“ pousmála se dívka.
„Jak se jmenuješ?“ optal se.
„Zdaryba… Jsem dcerou rybáře a on není moc důvtipný. Doma nás bylo deset a jména jako Okounek, Leknína, Štikule už byla rozdána.“
„Chápu, že raději sloužíš zde. Za pár dní ti rána sroste a zůstane jen jizva. Do té doby ruku nenamáhej, ano?“
„To ve službě půjde těžko,“ ušklíbla se dívka. „Počkejte, pane. Já vám přece nezůstanu nic dlužna. Mohu vám… vyhovět, chcete-li?“
„Za to ošetření to nestojí,“ podotkl Ota, ale dívka se zatvářila smutně.
„Vy mě nechcete? Nelíbím se vám, že?“
„Ale ne, jsi hezká… budiž tedy, ale pojď někam stranou,“ Ota vstal a šli za budovu.

Zde si Ota uvolnil ven ocas.
„Upokoj mě rukou… to stačí.“
„Opravdu, pane?“ podivila se dívka a vzala ocas do ruky a pomalými tahy ho začala honit až začal tuhnout a mohutnět.

Dívka si náhle dřepla a začala ho sát ústy. Jezdila po něm sevřenými rty a střídala to s honěním, kdy jazykem olizovala žalud, laskala uzdičku a lízala ho po celé délce až ke kořenu. Bylo vidět, že se vyzná a Ota funěl slastí.
Když mu v ocase začalo škubat a zrychlil se mu dech, dívka se postavila a zrychlila honění a výron semene dopadal na zem. Dívka z něj vymačkala vše do poslední kapky a pak špitla: „Jsem ráda, že jsem vám poskytla uvolnění. Jste spokojen, pane? Opravdu nám neublížíte?“
„Ne. Běž k ostatním a zítra si obvaz nezapomeň vyměnit,“ rozloučil se Ota a zamířil k domu.

Z něj právě vycházel Rulík.
„Dovnitř bych nechodil. Moje pomsta je vykonána a více o tom nechci mluvit.“
Ota pochopil a křikl na čeleď.
„Slyšte! Nyní jsem pánem Svítkova já, Ota Zmizík z Vildštejna. Kdo nesouhlasí, může svobodně odejít, než bude dvorec zapsán u Královské kapituly.“

Nato muži dvorec opustili, když se opět vyzásobili jídlem ze spíže.

***

Rulík cestou do skal mlčel a v hlavě se mu promítal výslech nemocného Hanuše na lůžku. Róza, jež ho bránila s kuchyňskou vidlicí v ruce, ležela mrtvá na zemi v tratolišti krve a Hanuš, sám se chystaje na smrt, se mu vyzpovídal.
„Ano, chtěl jsem mít Blanku místo tebe. Proto jsem uvítal spor, které můj otec měl s tvým a vnukl mu nápad na přepad dvorce. Do toho jsem zasvětili ještě Ješka z Fassendorfu, měl u otce nějaký dluh. Blanku jsem získal a tebe myslil, že jsem zabil.
Blanka se stala mojí ženou, ale jen násilím. Do lože šla násilím a byla vzpurná a tvrdohlavá. Přesto jsem ji miloval. Pak mi řekla, že čeká dítě, které dozajista je tvoje, protože já jsem kapoun, co neumí ženu pomilovat, natož obtěžkat. Vztek mi zatemnil mozek… a pak náhle ležela na zemi… Pochována je v hájku pod jabloní. Chodíval jsem se tam modlit. Je tam železný kříž.
Žil jsem již poklidně do doby, co se tu objevil tem mnich a připomněl mi minulost. To byla tvá práce, že? Zradilo mě srdce a od té doby čekám na smrt. Vezmi si co chceš, celý dvorec, ale prosím, smrt ať je milosrdná.“

Rulík tasil dýku.
„To ti slíbit nemohu a ani nechci,“ a rychlým tahem mu přejel ostřím po krku.
Podříznutý Hanuš chroptěl s vypoulenýma očima, unikal z něj život, zatímco Rulík si otřel dýku do povlaku lože a klidným krokem odcházel.

***

Ota jednal rychle. Zajel vyřídit svoji záležitost a podplacený písař vyhotovil nádherné falzum darovací smlouvy Hanuše ze Svítkova vůči Otovi z Vildštejna, kde se v jeho prospěch vzdává dvorce.
Nikdo pravost nezpochybnil, a tak to bylo zapsáno do Zemských desek a Ota se rozradostněn vrátil domů, do skalního úkrytu.
Tam našel Alžbětu v zoufalém nářku z právě zemřelého dítěte. Byl div, že vydrželo tolik dní. Tak to na světě chodilo, děti se rodily a umíraly. Alžběta to ale přes srdce nepřenesla a od toho dne byla zamlklá, smutná a jak mátoha.

Nepomohlo ani narození malé Maryšky. Herta svůj první porod prožila ve velkých bolestech, ale zvládla to a ona i dítě byly v pořádku. Dokud ležela, Ota šel převzít Svítkov. Plánoval totiž sebe i Hertu přesunout sem.

***

Dvorec byl zanedbaný. Z čeledě zůstala totiž jen Zdaryba a jeden čeledín, šilhavý Anton. Ve dvou hospodářství zvládali jen těžko a popravdě na to i trochu kašlali. Nikdo je do práce nehonil. Zdaryba se vymlouvala na ruku a Anton dělal jen, co se mu řeklo. Sám od sebe nevymyslil nic.

Ota je vyhnal z panského domu, kde doposud „pansky“ žili, do čeledníku, a jal se po okolních vsích shánět čeleď.
„Mám tři dcery,“ uvítala ho rázně na zápraží jedné chalupy kyprá žena.
Muže neměla, ale bylo vidět, že si vystačí sama. Její dcery byly už věkem na vdávání, ale s věnem to asi bylo horší, takže se držely stále doma.

„Anča je nejstarší,“ představila je žena. „Umí všechno a popravdě, dělal na ni oči synek hajného, ale les a chalupa se nerýmují, tak z toho sešlo. Tady je Stázy, moc toho nenamluví, ale je poslušná a pečlivá, šikovná v domácnosti. A nakonec Věnka, vždy po ruce, neodmlouvá a vždy k službám svému pánu… tedy… ehm… pokud byste si ji vybral.“

Dívky mlčely, způsobně klopily zrak k zemi a byly si podobné. Hezké, štíhlé, přitom silné v ramenou, nechyběla prsa, boky… zkrátka fortelné ženské.
„Chcete je vidět nahé? Anči…“ poručila žena.
„Zadrž! Proč to?“ podivil se Ota.
„Snad s ní budete líhat, ne? Ať víte, jaké zboží kupujete.“
„Já si ku… pu… ji zboží?“ Ota nechápal.
„A ne snad? Myslíte, že holky dám zadarmo? Vychovala jsem je a když jdou z domu, ráda bych z toho něco měla. Aspoň na věno pro tu, co mi zůstane krku.“

Ota se neudržel a chytil ji pod krkem.
„Tak poslouchej, ty stará meluzíno. Tady nejsi na trhu, abys nabízela dcery jak dobytek. Já jsem tvůj pán a slušně jsem se přišel zeptat na dívku pro službu. Nic víc, rozumíš? Bude dostávat mzdu, nebudu s ní líhat ani nic jiného. Je poddaná, ale zároveň svobodná a ne otrok, jak si ve svý popletený hlavě myslíš. To ty půjdeš se mnou na dvorec a budeš mojí nevolnicí, abys ochutnala, co to znamená! Marš!“ a otočil se na zkoprnělé dívky.
„Matka se vám brzy vrátí! A pokud některá chcete do služby, bude, jak jsem řekl.“

Kromě Maruše, která s ním šla nedobrovolně, najal pak Ota ve vsi dva mladíky za čeledíny.

***

Žena se na dvorci rychle zabydlela. Hospodářství rozuměla opravdu výtečně, jen měla tendenci všechny řídit a komandovat.
Aby mu neutekla, spávala v zadní komoře panského domu, což ostatním vnuklo myšlenku, že pán s ní spí, tudíž má jeho důvěru, ale přesto s ní často vstupovali do otevřeného konfliktu a Ota vše musel urovnávat a ji stále upomínat, kde je její místo.

Zvlášť Zdaryba si myslela, že když pánovi už jednou posloužila, bude to od ní chtít nadále a unikne tak věčně nadrženým čeledínům a byla proti výrazně starší Maruši stále nabroušená.
Ota se však ke všem choval stejně a Zdarybě dokonce osobně měnil obvaz na zraněné ruce.

Seděli na loži, ona s nataženou rukou ho sledovala.
„Rána se dobře zaceluje, pane… ráda bych vám… opět… byla… nápomocna,“ zrudla a volnou rukou mu zamířila do klína.
Ota ji nechal, aby se zmocnila ocasu a rytmickými tahy ho uvedla do stavu blaženosti. Jenže když mu pevně stál, Zdaryba ustala v honění.
„Můj pane… já bych chtěla… abyste do mě…“ špitla.
Dívka si vyhrnula suknici, aby ulehla na záda, ale Ota řekl: „Ne, ne, má milá, svlékni se a ukaž své poklady.“
„Vy… chcete… moje prsa?“ Zdaryba byla celá nesvá. Mužům jen stačilo, že si sáhli…

Když ji Ota začal prsa laskat jazykem, hladit a mnout, zalykala se dosud nepoznanou slastí. Přitom měla krásná kulatá prsa, pevná a vzpřímená a bradavky jí tvrdě stály jak malé kapličky na bájném Řípu.
Ota pak pokračoval v polibcích níž, až k jejímu klínu. Dotek jazyka na štěrbině v ní vyvolal vlnu rozkoše a do úst Oty vytryskl proud uvolněné šťávy. Slízávání jí dál přinášelo vlny slasti a další šťávy… bylo to nekonečné.
Následný pronik a přírazy už skončily explozí orgasmu.

„Oááách… Svatá matkooo,“ hlasitě vykřikla v neutuchající rozkoši. Tento vrchol byl největší co dosud zažila. Mohlo za to asi to předchozí dráždění, kdo ví?
Ota se do ní s hlasitým funěním vystříkal a opustil ji, až když mu ocas zvadl a změkl.

Leželi vedle sebe, Zdaryba se zraněnou rukou nad hlavou cítila ke svému pánu velkou náklonnost, ale věděla, že tato hranice nikdy nebude překročena. Už to, že se jí věnuje a mění jí obvaz je na pováženou a že mu nastaví klín pro uspokojení? To je přece její povinností… takto uvažovala ve svém prostém myšlení služebné holky.
Ota si nemyslel nic. Po vystříkání byl vždy zaražený a mlčenlivý.

***

Byl večer. Ota osobně venku vše obešel, vrátil se do sednice a pohlédl na Maruši uklízející a připravující kuchyň na druhý den.
„Tak jak jsi tu spokojena?“
„Práce mi nevadí, vzácný pane, takhle to nevolnictví není zlé,“ zavtipkovala, což byl chyba.
„Tak není zlé, pravíš?“ zasyčel Ota, jedním skokem byl u ní, povalil ji na zem, otočil na břicho a vyhrnoval jí suknici.

Maruše pochopila hned, o co mu jde, ale nemohla nic moc dělat, takže se bránila jen slovně. Jenže Ota ji neposlouchal, brzy dosáhl svého a zaražený ocas obemklo těsné sevření jejího lůna. Hned začal přirážet, žena hekavě sténala a pomalu vlhla.
„Teď zažiješ… to… pravé… otroctví… ty… couro… mrcho,“ častoval ji nadávkami a prudce do ní přirážel.
„Ah… ah… ne… pane… pomaluu… ah,“ vzdychala Maruše a vnímala více sílící slast než bolest.
Vysadila zadek více proti přirážejícímu ocasu a teď ho cítila až na dně, tření zesílilo a tělo jí zalila silná rozkoš. Ota také poznal změnu k lepšímu. Poševní svaly mu krásně masírovaly ptáka a přírazy byly mlaskavější při dorazu.
„Ty doroto!“ funěl, zrychloval přírazy a Maruše hýkala slastí: „uááh… uááh.“
Křeč orgasmu jí zalila tělo, pochva svírala šoustající ocas a už jí lůno plnila dávka semene. Maruši zalila další vlna orgasmu, protože tohle již dlouho nezažila a asi už nezažije. Díky bohu alespoň za tuto chvíli.

Ota vstal a odešel do své komory a Maruše pokračovala v načaté práci. Ani styk s pánem nesmí narušit přípravy na zítřek. Ona je tu hospodyní, nikdo jiný.

***

Další dny Ota o Maruši nejevil zájem a svůj chtíč si vybíjel s ochotnou Zdarybou.

Pak však jednoho večera zasedl ke stolu a Maruši připravující jídlo, přikázal.
„Hej, nevolnice, odhal tělo, chci abys byla nahá. Hned!“
Maruše se zarazila, ale přísnému pohledu pána se neodvážila odporovat a stydlivě se obnažila. Byla to kyprá žena, se svěšenými velkými prsy, vystouplým břichem, silnými stehny a zadkem. Klín měla zarostlý hustým tmavým ochlupením.
„Až podáš na stůl, oblaž ústy pána svého,“ řekl Ota a uvolnil si ocas z nohavic.

Maruše položila na stůl krmi, poklekla a hlavou se objevila v jeho klíně. Nikdy ocas nekouřila, nikdo to po ní nechtěl, ale tušila o co jde, a tak ho vzala do úst, cumlala ho a žužlala.
Ota jedl a užíval si příjemné pocity v ohanbí.
Maruše vnímala, jak mu ocas sílí a mohutní, vyplňuje ji pusu a ztěžuje laskání. Nakonec na příkaz „saj“ ho obemkla rty a pohybovala přitom rytmicky hlavou.

Když Ota začal vzdychat a jakoby přirážet pánví proti ní, chtěla to ukončit, jenže on ji podržel hlavu a… ústa ji náhle zaplnila jeho míza! Aby se neudusila, musila všechno spolykat, i když se jí zvedal žaludek, protože to bylo mazlavé, slané, prostě nechutné. Když ji pustil, okamžitě vyplivla zbytek na podlahu a ze džberu se napila vody, aby zahnala hroznou pachuť sémě.
„Mohu se už obléci? Je mi zima,“ hlesla, ale Ota zavrtěl hlavou.
„Ještě jsme neskončili. Ukliď tu a umej se… chci tě ve svém loži čistou,“ a vyšel ven.

Maruše vykulila oči. Umýt se? Co tím myslel? Až pak ji něco napadlo. Jo, to asi… hmm… dobře, oheň ještě hoří… voda se ohřeje hned.

***

Ota vykonal večerní obchůzku, navštívil čeledník a vydal pokyny na další den. Zdaryba na něj hodila žádostivý pohled, ale ignoroval ho a vracel se do domu. Věděl, že se bude muset vrátit zpátky do skal pro Hertu a své dítě… jenže… bude se Herta chtít vrátit? A jak ji ostatní přijmou? Jako jeho konkubínu, nebo sobě rovnou děvečku… a on, jak se má chovat k děcku vlastní krve? Moc otázek a žádná odpověď.

***

Když vstoupil do sednice, Maruše se právě utírala.
„Provedla jsem… očistu těla… jak jste si přál,“ hlásila.
„Ulehni do mého lože, přijdu za tebou,“ kývl a když žena odešla, sám se ve zbytku vody opláchl.
Mytí nikdy moc nedal, ale jednou za čas ho považoval za žádoucí. Jak má pomilovat holku, která se odpoledne vrtala v hnoji? A s Maruší měl dnes své plány. Chce celé její tělo, ne jen díru na úlevu.

Nahý vklouzl do lože a přimkl se k ní. Políbil ji a ona mu ochotně vyšla vstříc. Líbat uměla hezky i jazyk správně používala. Ota se přesunul na prsa a radoval se z jejich velikosti, plnosti a měkkosti. Mnul je a jazykem laskal bradavky a olizoval dvorce a Maruše vzrušeně funěla slastí a rukou mu rejdila a vískala ve vlasech.
Když se jí přesunul do klína a přiměl, aby roztáhla nohy, opět netušila, co zamýšlí.
Dotyk jazyka na pyscích a následné lízání a laskání vystouplých lapliček byl ale tak nádherný a slastně zničující, že byla doslova v nebi a sténala a vyrážela neartikulované výkřiky prožívané rozkoše. Šťáva z ní vytékala celými proudy a Ota je slízával. Maruše se klepala v blížícím se vyvrcholení, kterého o chvíli později skutečně dosáhla.
„Oh… och… och… oaaéééééééch,“ kroutila se ve spalující vášni a zprvu ani nevnímala, že na ni Ota naléhá a proniká do ní ocasem až po koule.

Probrala se až ve chvíli, kdy do ní strojově přirážel a ležel na jejích rozlitých balónech prsou.
„Otoč se“ řekl jí, když z ní náhle vyjel a Maruše se s námahou otočila na všechny čtyři.
Odměnou jí byly přírazy zezadu a nové slastné pocity. Také omakávání jejích visících měchů bylo příjemné. Propadala opět vlnám stoupající rozkoše, a tak nezareagovala, když z ní ocas vyjel a posléze opět pronikl, ale do zadku!
Prudkým přírazem Ota překonal odpor svěrače a ocas se z půlky zabořil do jejího střeva.
Dalšími pohyby docílil celkového proniku a bolestného křiku Maruše, která takový bezbožný akt naprosto nečekala.
„Ne… to… neee… oh… oh… to… bolí… Dobrotivý Bože… oroduj za mne…“ sténala, ale přírazy neustávaly.

Ota si silné sevření a pokoření ženy naopak užíval a dával jí co proto. Do zadku ženy se dral poprvé a toto byla vítaná příležitost. Pleskot nárazů o macatý zadek a ocas zaražený v zadku byl pro něj vzrušující podívanou, ale zároveň cítil, že takto dlouho nevydrží. Už jen pár prudkých a hlubokých přírazů a semeno se jí rozlilo ve střevech.

Když z ní ocas vyjel, následovala nesmírná úleva. Ulevit si ještě asi dlouho nepůjde bez bolesti, ale… hlavně, že už je po všem.
Ota se svalil na záda a vydýchával se, ona se zhroutila na bok a moc se jí chtělo spát. Jak usnula, ani netušila.

***

Ota ji ráno probudil neúnavným ošoustáním a protahováním její zmučené pičky a až po vykropení řídkým semenem mohla vstát a jít chystat ranní jídlo pro čeleď.

Ten den ji také Ota oznámil, že se může vrátit domů, což Maruši rozradostnilo. Propadla totiž chmurám, že pán by ji mohl chtít v loži každý den a to, co dělali včera, ji nadlouho vyčerpalo a nevydržela by to. Proto odpoledne chvátala rychle pryč, aby si to Ota ještě nakonec nerozmyslel. Ten ale nedlouho po ní zmizel ve skalách a čeledi řekl, že pár dnů bude mimo dvorec a odpovědnost přenesl na ni.

***

Ve skalním sídle mu Rulík soukromě řekl, že Alžběta se již ze ztráty dítěte vzpamatovala a dokonce, dodal s jistým uspokojením „se se mnou vyspala. Ráda a sama od sebe. Tvoříme teď pár. Herta žárlí a těší se na tebe.“
„To je právě potíž,“ vzdychl Ota. „Já jsem rytíř, ona děvečka. Na Svítkově spolu nemůžeme žít jako sobě rovni. Jenže spojuje nás dítě. Nevím, co mám dělat.“
„Každý rytíř uklouzne a spadne na jiné lože,“ušklíbl se Rulík. „Tak máš pancharta, no a co? Nemusíš vůbec nic. Herta zůstane služkou a podrží ti, kdykoliv si zamaneš. Ale odpovědnost vůči dětem nemáš žádnou. Hlavně se ožeň a zařiď si dědice, to je nejdůležitější. Sám král má hromadu levobočků a jen tři děti s královnou. A koho zajímá, že si ulevuje a užívá stranou s jejími dvorními dámami?“

***

A tak se stalo. Na Svítkov natrvalo přesídlil Ota s Hertou a (utajenou) dcerou Maryškou. Hertu znal z minula jen šilhavý Anton a Zdaryba. Těm Ota odvyprávěl příběh o jejím vysvobození ze spárů loupežníků a tím to bylo odbyto. Horší bylo, že o pánovo lože se chtěla starat jak Zdaryba, tak Herta a dívky se nemohly dohodnout. Na názor Oty jaksi zapomněly a ten, pro svůj klid je prostřídával, ale věděl, že donekonečna to nejde. Opravdu se bude muset oženit.

***

Klinke von Schweinekeule byla zchudlá šlechtična z panství na druhé straně královského hvozdu, v sousedním markrabství. Žena byla ochotna provdat se za rytíře Otu z Vildštejna a Svítkova i když viděla, že s majetkem to není nijak valné. Jenže Klinke byla vdovou a nemohla si moc vyskakovat. Muže jí zabil v hádce jeden z mnoha věřitelů a ostatní také nebyli žádní beránci. Ženu neměl kdo bránit, když přišli a chtěli zpět své peníze.
Jeden ji dokonce hrubě povalil do lože a hrozil, že si vezme její tělo a bude jeho kuběnou, až dosáhne svého práva. Představa, že bude zneuctěna cizím mužem ji velmi děsila. Klinke bylo pětadvacet let a měla nejvyšší čas obtěžkat. Muž ale měl raději hazard než ženy a líhal s ní velmi zřídka, tudíž se potomka ani po tříletém manželství nedočkali. Zkrátka, když jí bylo nabídnut sňatek s rytířem Otou, nelenila a navštívila ho, aby věděla, do čeho jde.

Klinke byla o pár let starší, ale na vzhledu to poznat nebylo. Byla panovačné povahy, zvláště ke služebnictvu, poněkud přezíravá k ostatním šlechticům a třebaže nebyla nehezká, její složitá povaha jí trochu krásy srážela, což ji iritovalo a nebylo snadno s ní vyjít.

Ač se jí Ota jako muž celkem zalíbil, nedala to najevo, zato měla spoustu výhrad ke Svítkovu jako takovému a vůbec prostředí, kam by se měla nastěhovat. V lecčems měla pravdu, to se dalo zařídit, zbytek nebylo možné změnit hned. Celá žádost o ruku se změnila spíše v obchodní transakci, kdy žena dosáhne klidu před nevybíravými útoky věřitelů, Ota získá ženu – šlechtičnu s odpovídajícím věnem, respektive co zbyde po uhrazení dluhů. Že nezbyde nic, to ještě nevěděl. Ani samotná Klinke se mu moc nelíbila, ale manželství není o lásce, ale o zajištění potomků.

***

Svatební noc se nevyvedla. Klinke odmítala jeho snahu o konzumaci sňatku s tím, že jde o svatební dohodu, nikoli o „matrimonio legittimo”, jak důrazně dodala. Ota nechtěl použít násilí, i když se cítil v právu, spíš přemítal, jak to bude s pokračováním rodu. Děti se rodí stykem mezi manžely a s Klinke to bude jinak? Náhle si vzpomněl na Rulíka a jeho loupežnickou minulost. Co kdyby si s novomanželkou vyjeli na projížďku do skal?
Spokojeně usnul a v dalších dnech zařídil vše potřebné.

***

Přepadení se událo přesně podle plánu. Z křoví vyskočil chlap jak hora, ozbrojený dřevěným kyjem a vrhl se na jezdce. Ota nestihl ani tasit meč a už se omráčený svalil na zem a v šoku ječící Klinke byla mužem svázána, ústa jí umlčel kusem hadru a jako balík unesl do skalního úkrytu.
Sotva zmizeli v porostu, „omráčený“ Ota vstal a spokojeně se vrátil na Svítkov. Až později mu došlo, že se s Rulíkem nedomluvil, co vlastně má s Klinke provést a přivést ji k rozumu…
Vše se vyřešilo samo, respektive ujala se toho Alžběta. Rulíka doma vyplísnila a pak zašla do sklepa k zavřené Klinke a měla s ní dlouhý, velmi dlouhý rozhovor.

***

Na Svítkově si Ota pohrál s malou Maryškou za přítomnosti zářící Herty, která se cítila jak paní domu. A to, že s ní Ota ještě strávil noc, bylo pro ni vrcholem blaženosti.
Obdařila ho proto užitím všech milostných technik, jež ovládala. Dlouho si hrála s jeho ocasem, cumlala ho, sála a honila, až Ota skučel rozkoší, když ho vždy vydráždila a zase v laskání ustala. Výron semene pak spolykala, ptáka mu olízala do čista a když se mu znovu postavil, osedlala si ho a na ležícím Otovi odsedávala až do oboustranného orgasmu.
Poté se ještě Ota vzmohl na pokračování a Hertu si vzal vkleče zezadu, což zase byla jeho oblíbená poloha, držel ji pevně v pase a napichoval na svůj kůl prudce a hluboko až do slastné křeče vyvrcholení. Herta šestým smyslem cítila, že ji nejspíše právě obtěžkal.

***

Když brzy ráno čeledín otevřel bránu, stála tam Klinke.
„Má paní…?“ zmohl se na slovo, Klinke mlčky šla do domu, kde zastihla Otu u stolu a Hertu míchající kaši na ranní jídlo.
„Zdravím tě, ctěný manželi,“ pronesla směrem k překvapenému Otovi a pak vzala Hertě z ruky vařečku.
„To je má práce. Děkuji, že ses o pána postarala,“ řekla tiše a převzala vládu nad kuchyní.
Herta vyklidila pole a od této chvíle se z Klinke stala muži oddaná hospodyně a manželka.
Ota se na nic neptal a ona sama mu nic neřekla. Prostě se chovala tak, jak se od ženy očekávalo.

V noci sama ulehla k muži na lůžko, začala ho laskat, až splynuli ve vášnivém objetí a líbání.
V sobě ho přijala s hlasitým vzdechnutím a strojové pohyby doprovázela slastnými steny. Její pochva byla nezvykle úzká a Ota měl těžkou práci hned se neudělat. Nechtěl ženu zklamat, když viděl, jaká s ní nastala proměna.

„Drahý… oh… oh… naplň mě… chci… ti… dát… syna,“ sténala Klinke a sama proti němu vzpínala pánev.
Ota laskal a mnul její menší ale pevné prsy a jak se mu žena zprvu nelíbila, cítil, že jí miluje. Přirazil naposled a předával jí svou životodárnou mízu. Klinke se tvářila šťastně zalita poprvé pocitem velké rozkoše.
Ráno ji Ota obdařil séměm podruhé, a tak to bylo téměř denně, než mu mohla oznámit, že obtěžkala.

Také Herta mu stranou sdělila, že je opět těhotná, jen Zdaryba nic a velmi jí vadilo, že není plnohodnotnou ženou, jako paní Klinke a Herta. Ta sice tajila, kdo je otcem, ale Zdarybu neošálila. Tušila, že určitě i malá Maryška je pánovým panchartem.

***

Jednoho dne se na Svítkově objevil Rulík, tvářil se smutně až tragicky a překvapeným manželům řekl.
„Alžběta zemřela. Nešťastnice, pojedla houby a když jsem se vrátil, ležela na zemi v křečích a dávila ze sebe už jen hlen. V houbách se vyznám, a hned jsem podle chuti poznal Hvozdík. Já jí všechno, co přinese, překontroluju, nevím proč neposečkala… už jí nebylo pomoci. I já ztrácím vůli žít. Příliš jsem na ni uvykl, bylo nám spolu tak dobře…“
„Chceš tu žít s námi?“ nabídl mu Ota.
„Ne. Léta jsem žil sám ve skalách. Navíc brzy mi dohoří svíce života. Zastav se občas…“ Rulík se rozloučil a vrátil se zpět do skal.

To bylo naposled, co ho viděli živého.

***

Když o pár měsíců později Ota navštívil skalní úkryt. ležel Rulík pokojně v loži a byl mrtvý. Už jistě několik týdnů. Nenesl žádné známky zranění i výraz tváře měl klidný.
Ota ho pochovat na hřbitůvek u skalní stěny a úkryt osiřel. Ne však nadlouho.

Se Zdarybou to již nebylo k vydržení. Její oddanost k pánu byla až chorobná. Ota měl dost co dělat s Klinke, která se opravdu zázračně změnila v dokonalou manželku a Hertou, s nímž už měl dvě nemanželské děti a která si přes ně Otu udržovala jako příležitostného milence a na Zdarybu už neměl čas ani sílu.
Přesídlil ji proto do skal. Dům potřeboval péči a on sám tam čas od času zajížděl a se Zdarybou se pomiloval. Dívka, s jeho souhlasem, dům zabydlela třemi svými sourozenci a bylo jasné, že tajemství skalního úkrytu bude brzy zveřejněno. Ale nestalo se tak. Řídce osídlená výspa království nikoho nelákala a noví osadníci zůstávali spíše v nížině, než v zalesněném kraji se skalním bludištěm.

***

Dům v údolí sevřeném skalními stěnami se otřásal v základech. Obyvatelé pracovali venku, ale až tam doléhal hlasitý křik, steny a vzdechy.
„Áááhh… pane… činíte… mi… bolest,“ sténala Zdaryba ve chvíli, kdy ležela na zádech, nohy měla zapřené o Otovy ramena a on do ní hluboko vnikal strojovými přírazy.
Pro něj to byla slastná chvíle silného tření a poddanosti ženy, pro Zdarybu též, jen si musela zvyknout na nezvyklý směr proniku jeho silného ocasu. Pochva se mu přizpůsobila, jen to trvalo déle.
To už měli za sebou jedno vystříkání v pozici zezadu, kterou též Ota zbožňoval a Zdaryba mu pochopitelně vyhověla ve všem. Nyní na ní ležel, drtil ji v dlaních prsa, až měla otlaky a nešetrnými prudkými přírazy do ní vnikal stále rychleji.
„Už… budu… ty… dorotoo,“ vzdychal a vnímal, jak do ní stříká semeno se slastným pocitem uvolnění.

Zdaryba též dosáhla slasti vyvrcholení a doufala ve své obtěžkání, které se zatím stále nedařilo. A to již akt oplodnění zkusila i s jedním z nevlastních bratrů, kteří tu s ní žili. Doma v rybářské osadě se to tak nebralo, kdo s kým spí, protože úmrtnost dětí byla velká, takže kromě obtěžkání matek, bylo třeba potomstvo zajišťovat všemi dostupnými prostředky. Třeba i s dcerami, jež již měly za sebou své první krvácení.

„Buď s bohem, přijedu zase za měsíc,“ uspokojený Ota se oblékl a opustil komoru. Venku se zašel krátce pomodlit k udržovanému hřbitůvku a zamířil k temnému ústí přístupové chodby.

***

Skalní úkryt dobře posloužil potomkům pánů ze Svítkova v době husitských bouří, kdy jako nepřátelé kalicha se zde ukrývali před pomstou kališníků a poté ještě v těžkých časech třicetileté války.

Poté již skalní úkryt zůstal opuštěn a časem zapomenut a čekal na své znovuobjevení v 80.letech 19.století prvními skálolezci, kteří zdolali první s příkrých vysokých skalních stěn.
V zarostlém údolí se nacházel rozpadlý dům a přístupová chodba byla přerušena závalem.

Takto to zůstalo až do dnešních časů, kdy majitel pozemku, jistý Ondřej Svítkovský, provedl obnovu údolí, zpřístupnil ho veřejnosti a sám se občas chodil krátce pomodlit na obnovený hřbitůvek ke hrobu svých předků z rodu pánů z Vildštejna a ze Svítkova.