Poněkud perverzní komedie 15

Poněkud perverzní komedie 15

Slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ten ve své podstatě cynicky poetický romantik s nechutnými sklony k filosofii – si zatím neuvědomoval, kam až může dorazit, když co čestný muž na svojí životní cestě vyrazil bezohledně tvrdým náporem svého přímo kamenného přirození – jehož hlava čněla také hrdě vzhůru – přímo kupředu do těch nejhlubších hlubin nenasytné a nyní opět šťavnaté pochvy paní Jahodové. I když byl skálopevně přesvědčen, že právě tudy vede jeho sobotní cesta s Majkou do Prahy, zatím tomu nic nenasvědčovalo.

Do ticha pokoje se rozezněla Tomovým magnetofonem i vídeňskými filharmoniky dokonale reprodukovaná úvodní stereofonní nahrávka Radeckého pochodu, avšak Tom, i v této chvíli ten nejvnímavější a nejbedlivější pozorovatel, mohl pozorovat pouze kouzelné a nesmírně vzrušující proměny tváře nadšeně souložící čtyřicátnice, jež převzala všechnu iniciativu. Nikoliv však do svých rukou, nýbrž prakticky do všech ostatních částí svého kyprého těla. O ruce se jenom opírala, když se v předklonu rozhoupanými těžkými prsy třela o Tomovy hořící tváře tak obratně, že její vzácně veliké a vystouplé bradavky rejdily po jeho bradě tak dlouho, dokud je vždy alespoň na okamžik neobjaly a neuvěznily Tomovy té rozkošné hry velice chtivé rty.

Rozkoš se pak okamžitě jako v zrcadle odrážela i v rostoucím vzrušení nad Tomem velmi tiše sténající rozdychtěné tváře. Ta svýma sice široce otevřenýma ale chvílemi zjevně nevidoucíma očima prozrazovala, že paní Jahodová je zcela a skutečně hluboce pohroužena do dějů, probíhajících v nyní nejdůležitějším a i jindy ústředním orgánu svého velice kyprého těla. Avšak již v první polovině úvodní magnetofonové nahrávky právě pro pohled na tuto absolutní koncentraci dosud neskonale šťastný Tom – i přes úspěšný tantrický výcvik a přes všechnu svoji úpornou snahu – začínal mít nečekaně velké potíže s cílevědomým oddalováním ejakulace.

Vždyť nyní mohl ve tváři své budoucí tchyně snadno sledovat každý i sebemenší vzrůst jejího vzrušení. Každý její teprve zvolna se blížící orgazmus vnímal jako slast přinášející rostoucí napětí poševního svalstva, jež tisklo jeho pyj postupně od kořene po žalud a opět zpět ke kořeni tak plynule či rytmicky, jak zněla doprovodná hudba slavnostního a slavnost smyslů provázejícího jezdeckého pochodu – a jak se ta na kopulaci soustředěná samice na ztopořeném pohlaví mladého samce volněji nebo naopak velice svižně pohybovala.

Překvapen sám sebou si Tom náhle uvědomil, že i když jej pohled na bujně vyklenuté půlky kterékoliv kypré zadnice vždy velice rychle vzruší a nabádá jej k živočišně divokému útoku, jenž by měl být zcela logicky podle záměrů přírody zakončen spontánním oplodněním majitelky té zadnice, tak nyní je to jiné. I když to opravdu velmi mohutné a symetricky hluboce rozpůlené afrodisiakum své budoucí tchyně dokáže lokalizovat pouze částečně a jedině hmatem – už pouhý pohled do její slast prožívající tváře mu vyvolává vzrušení minimálně shodné s tím, jaké prožívá při pohledu na vrtění jejích kyprých půlek. Je však navíc provázeno kvalitativně značně odlišným pocitem uspokojení z potvrzené vlastní schopnosti sexuálně uspokojit náruživou ženu.

Jinými slovy: Tomovi s tágem ve frndě skorotchyně došlo, že jako každá macatá prdel jej rajcuje i ksichtění ženské, kterou právě fest ojíždí, a uchcával blahem, jak umí té nymfomance parádně mastit pekáč.

Tento nový poznatek jej povzbudil natolik, že jej okamžitě využil, aby své po ejakulaci toužící tělo lépe zvládal. Začal se zanedlouho velice těšit na pauzy mezi jednotlivými nahrávkami. Tehdy pevně zavíral obě oči. Pak neviděl jakoby v bolestivé grimase rozkoší změněnou tvář, když po úporném sevření svalů svého pánevního dna stiskl mezi prsty obě nádherně vystouplá startovací tlačítka mohutně narostlých prsů své statné souložnice, aby pak téměř okamžitě se zadrženým dechem na znehybnělém penisu vnímal zpočátku velice bouřlivé a po chvíli zvolna a dlouho se zklidňující stahy její kopulačně neobyčejně nadané vagíny.

Byl na vrcholu blaha. Paní Jahodová ochotně akceptovala Tomem na půldruhé minuty stanovené pauzy mezi stereofonním záznamem jednotlivých skladeb a stejně ochotně reagovala i na jeho řízení nástupu svých pravidelných orgazmů. V tom kvadrofonním tichu, znějícím dokonale vyváženě ze všech čtyř koutů akusticky upravené místnosti, při začátku každé pauzy oba přerušili dosud divoké kopulační pohyby, aby strnule, jako dva brouci ve stavu ohrožení života, vyčkávali tryskající gejzíry slastných reflexů. K jejich nezadržitelnému nástupu stačily jen docela jemné pohyby Tomových palců a ukazováčků na vrcholcích dudlíkovitých bradavek paní Jahodové.

Ani pevně zavřené oči Tomovu rozkoš úplně utlumit nedokázaly. Zvyšovala ji totiž jeho vůlí nepotlačitelná představa po nervových drahách běžících elektrochemických vzruchů. Od receptorů prsty podrážděných prsních bradavek přes mozek paní Jahodové až k pletencům jejích vaginálních svalů vedla jedna část reflexního oblouku slasti, kdežto ta druhá část začínala na taktilních receptorech Tomova pyje a přes jeho mozek probíhala po nervových drahách až k motorickému svalstvu jeho palců a ukazováčků, čímž se ty dva oblouky uzavíraly v smyslné slasti plný a dokonale uzavřený kruh. Slast v tomto erotickém cyklotronu cirkulovala při pozvolném slábnutí a dlouhém doznívání vždy až k prvním taktům následující nahrávky jezdeckého pochodu.

Tehdy Tom na nějaké další doznívání nehleděl. Vyrazil vždy nekompromisně na zteč osmi hlubokými a s holí nebo taktovkou neviditelného dirigenta určitě bezvadně zasynchronizovanými zástrky svého stále skvěle ztopořeného pyje, aby pak v souladu s charakterem slavnostního pochodu přešel do dlouhého hravě rozverného a lehkého poklusu mladého hřebečka, jemuž nadskakující tělo skutečně tělnaté starší jezdkyně nečiní příkoří, nýbrž radosti plnou slast. Její podstatnou součástí byl pohled na rytmicky ale divoce poskakující dva těžké a výraznými bradavkami ostře zahrocené prsy, stejně jako pohled do smyslným vzrušením zarudlé a občas na to bujné kmitání mohutných vnad zvědavě hledící tváře, která se při střetu s Tomovým zkoumavým pohledem vždy se slastným přivřením očí jakoby omluvně pousmála. Byla vzrušující a ohromě jí to slušelo.

Tomovo sebevědomí už nemělo kam růst. Ta dlouhá a dokonalá souhra jeho dvacetiletého těla s tělem o generaci starší a sexuálně zcela vyspělé ženy byla báječná a byla mu zdrojem dosud nepoznané rozkoše – i když dosud ani jednou neejakuloval. A zanedlouho marnivý pocit samce z dokonalého a úplného ovládání těla mnohem mohutnější samice vše překrýval.

Ovšem už při šesté jak hudební tak sexuální variaci na dané téma byl Tom silně zpocený a rudý ve tváři. Ačkoliv námaha kopulačních pohybů ležela víc než na jeho na bedrech výrazně tělnaté ale vytrvale čiperné partnerky, začal toužebně očekávat vysvobozující hoboje závěrečné sklady. I jeho neustále a skvěle drážděný pyj se začal čím dál naléhavěji dožadovat svého závěrečného nepochybně hlubokého nalehnutí a úlevné spermatické exploze.

Když po neskutečně dlouhé čtvrthodině těchto přerušovaných žáruplných sexuálních muk Tom konečně zaslechl v klidnějších pasážích kouzelně lyricky ale jinde sytě znějící hoboje, zněly mu jako hudba trub andělských, zvoucí ke vstupu do kdysi dávno ztraceného ráje. Tentokrát oči nezavřel a zvědavě pozoroval jak výbojné čnění bradavek občas mohutnou příbojovou vlnou zaplavujících jej těžkých prsů, tak rostoucí rozkoš v omámené tváři nad nimi. A nyní, mimo obvyklou dobu ještě před polovinou závěrečné nahrávky, svými prsty na bradavkách vytrvale nabízených vnad nedočkavě zažehl první plamen obvykle žhavě plápolavého orgazmu své neúnavné jezdkyně, aby mohl konečně odpálit ohňostroj svého tak dlouho odkládaného vyvrcholení.

První stahy poševního svalstva na nedočkavém pyji pro něj už nebyly pozorně sledovaným signálem k potlačení nastupující ejakulace, nýbrž právě naopak povelem k urychlenému vysemenění. K jeho nástupu stačil jediný ale dlouhý vstřícný pohyb penisu proti v hloubce křečovitě se stahující pochvy uloženému děložnímu hrdlu. A krátký okamžik, dokud pro vše spalující nával slasti tu schopnost nepozbyl, si představoval svůj právě nyní tryskající horký pramen, jenž jednou svým tlakem prdelatému kůzlátku zcela určitě hravě rozevře děložní hrdlo a jeho dělohu životadárným spermatem dokonale vyplní. To byla Tomova poslední vědomá myšlenka, protože po ní se rychle propadl do nezvladatelné slasti a na dlouhou dobu vnímal jen hučení v uších a palčivě pulzující záškuby v krví tvrdě nalitém a semeno stříkajícím penisu.

Jakmile se mu vnímání zvolna obnovovalo a inseminační aktivita pyje konečně slábla, Tomova rozkoš, provázená pocitem veliké fyzické úlevy a psychického rozjaření, nezadržitelně a nekontrolovatelně sílila. Pohlédl vzhůru do zarudlé tváře paní Jahodové. Když v ní uviděl zkoumavé a štěstím zářící oči svého prdelatého kůzlátka, zcela spontánně mu shrnul vlasy až za uši a po pozvolném záklonu hlavy je divoce políbil na rty.

Až dosud prakticky téměř němá paní Jahodová na okamžik překvapením ztuhla. Pak Tomovi objala hlavu předloktími a přitiskla si ji do toho nejhlubšího údolí, v jakém ji kdy Tom měl. Naštěstí si včas sama uvědomila, že v jejím provedení je tento chvat smrtelně nebezpečný a když jej tedy částečně uvolnila, poněkud vyděšený ale spokojeně se usmívající Tom z prostoru nad svými zpocenými vlasy uslyšel: „Ááách, ty můj Tome, Tomíčku!“

Dej mi ještě hubičku, domyslel si zcela automaticky tento povzdech jeho adresát. Paměť jej informovala, že v neděli v obdobné situaci od této své jindy tak živelně mnohomluvné skorotchyně uslyšel pouze: „Ach,Tome!“

Jelikož Tom, co latentní avšak tak typicky mužský a školou vychovávaný exhibicionista, nepoznal dosud většího uspokojení než z perfektně odvedeného výkonu, naplněn bezmezným sebevědomím chtěl nechat zaznít svoji obvyklou a radost provázející prostořekou ironii: Že jste se nám ale rozpovídala! Jenže nečekaná chvíle ticha jej přiměla k ostražitosti a tak se raději do toho ticha zaposlouchal.

Chvíli velmi zřetelně slyšel jen mezi obklopujícími jej prsy dosud zrychleně bušící srdce a pak měl hlavu opět volnou. To bylo pro něj tak neočekávané, že svoji pozornost přenesl z bujných ňader do tváře jejich nositelky. Náhle udivená a jakoby dezorientovaná paní Jahodová mu chvíli hleděla zkoumavě do očí. Její obvyklý úsměv se rychle proměnil a nyní měl do výrazu spokojenosti dost daleko.

„Jsi opravdu moc hodný, Tome, a já jsem moc šťastná. Tu hubičku si budu pamatovat. Už hodně dlouho mi tak dobře nebylo… V tvém věku si to určitě nedovedeš ani představit… Ale poslední dobu není nic bez vady…

Tobě to nepřijde ani trochu divné, že tu spolu tak vyvádíme? … Víš, já mám najednou velmi nepříjemný pocit z toho, že tu s tebou podvádím ty, které mám nejraději… Můžeš mi říct, co je na tom k smíchu? Že se tomu můžeš smát, to bych do tebe nikdy neřekla!“

Ani takto drsná výčitka nedokázala v Tomovi zlikvidovat nádherný pocit úplného fyzického uspokojení. A to psychické dokonce ještě vzrostlo. Ještě nikdy se necítil tak silný a schopný. Jako úvod ke své odpovědi pohladil paní Jahodovou po její ještě milostným ruměncem hořící tváři a uvědomoval si, že by ji měl příležitostně odměnit mnohem víc a mnohem něžněji. Zatím se něha odrážela pouze v jeho vlídném hlase.

„Když jste šla po zahradě, tak jste měla nepříjemný dojem, že se na vás každý dívá a teď máte pro změnu jiný a mnohem horší nepříjemný pocit – což svědčí o vašem špatném svědomí. Já v tom všem vidím typicky ženskou logiku, protože to vaše svědomí vám úmysl mít se dobře stejně rozmluvit nedokáže. A kdyby ano, tak by mne to opravdu moc mrzelo.

Jenže já se nemohu přestat smát už jen proto, že právě proti tomuto vašemu špatnému svědomí mohu bojovat i tím, čemu mne naučila moje málo vzdělaná, ale velice přemýšlivá a opravdu zbožná babička. Kdyby to uměla učeně, řekla by to takto: Čin žádného člověka se nedá spravedlivě posoudit, pokud neznáme všechny důležité okolnosti, za kterých se stal. V podstatě toto jsem od babičky slyšel ponejprv už jako malý chlapec – a proto se dál směji a jsem dokonce šťastný.“

„Fakt, že jsem si s tebou vlezla do postele a podvedla svého manžela i svoji jedinou dceru – a dokonce s jejím nastávajícím – to přece před slušnými lidmi žádná okolnost nemůže omluvit.“

„V tom s vámi souhlasím a proto o tom ti vaši takzvaně slušní lidé nesmějí nic vědět. Vždyť jim taky po tom ale vůbec nic není! Přece jim nebudeme obsáhle vyprávět všechny ty vámi podceňované a přehlížené okolnosti, které nám v pokřivenou morálkou zaplaveném světě umožňují spokojeně žít.

Takzvaně slušní lidé totiž tu naši spokojenost – pro svoji zabedněnost a nekonečnou závist – nedokáží překousnout a ani strávit. A proto by se tou naší spokojeností dávili tak dlouho – dokud by nakonec neudusili nás, když už nás, tak jako dřív, nelze upálit nebo jinak zlikvidovat.

Tak to fungovalo a funguje odjakživa. Tedy od doby, kdy si kdejaké náboženství a dnes i politická strana pro prospěch svých neomylných začala vymýšlet a všem vnucovat svoji morálku – a hlavně svůj postelový folklór. Tak to musí být, protože dobře myslet dokáže málokdo – ale souložit by chtěl každý a proto je nutné stanovit i přípustnou morálku pro připouštění!

Taková dobře prolhaná morálka – to je v rukou vyčůraných poskoků těch našich mocných pevná uzda pro jinak nezkrotného hřebce, která umožní jeho snadné ovládání a zapřažení do vozu vedle už prací úplně utahaného valacha. V žádné morálce zatím o nic jiného nikdy nešlo.“

„Můžeš mi říct, kde se v tobě bere taková jistota, že nic špatného neděláme? To bych opravdu moc ráda věděla.“

„V těch souvislostech a jejich důsledcích. I vám sympatický sprosťák Bohouš mi značnou část z nich vysvětlil. Už první den po nástupu na učiliště do funkce mistra. On měl tehdy volný týden a tak si mne pozval k sobě do dílny na kafe. Trochu jsme si při něm povídali. Jak se jinak mám a co dělám teď tak sám doma a když jsem mu za vypité kafe děkoval, tak mi řekl: „Za kafe se neděkuje a ty teprve nemusíš. Je čas, abych ti začal splácet já. Za všechno, cos pro mne udělal. Nediv se, ale vzpomeň si třeba, že na moji žádost jsi dokázal dokopat mladého Žilku až k závěrečným zkouškám a k výučnímu listu. Já jsem to slíbil jeho otci – nebýt kterého, tak tady nejsu – ale to jsem netušil, jak bulaté tele ten jeho Standa je. A nebýt tebe, Tome, tak se nevyučil. Jeho otci, který je jen kopáč a moc si přál mít syna vyučeného, bych se pak nemohl podívat do očí. Já jsem navrhl, aby tě sem vzali jako mistra, protože právě ten bulatý Žilka je důkaz, že naučit už i bez pajdáku umíš. A já se teď musím postarat, abys na ten můj nápad nedoplatil. Já si tu kolikrát připadám, jako když jsme za mlada s tím starším Žilkou lezli minovým polem. Jenomže to byla válka.

Po odborné stránce na tebe nikdo nemůže říct ani popel, z toho tady strach nemá nikdo – spíš ti všichni blbí závidí a to je horší. Ale pohořet bys mohl i z jiného důvodu. Tobě je teprv dvacet a to se bude moc líbit těm našim mladým mrchám, co ti při každé možné a hlavně nemožné situaci budou cpát ty svoje kozy a prdele až pod nos. Těm dnešním holkám všechno naroste moc brzy a není jim nic svaté. Slušná je mezi něma za blbou. Macaté učeňky jsou fakt mrchy skoro všechny. Jsou tu takové kousky, že se ten náš vždy vzorný vrchní mistr kolikrát neovládne a rád si aspoň jakoby náhodou šáhne. A i jeho vlastní neteř mu ráda podrží.“

„Nezdá se vám to mé povídání o souvislostech moc nudné nebo ukecané? Pokud ano, stačí říct a já si to rád nechám od cesty.“

„Teprve teď, Tome, vidím, že s tebou nejspíš nebude nic jednoduché – no, ale taky s tebou nebude nuda. Raděj pokračuj, ať se konečně dovím, kam přesně tím vším vlastně míříš!“

„Kam bych mířil? K jádru problému a tím je živá voda, plná malinkatých ale velice mrštných ocásků. Když jsem se na Bohouše díval tak, jako teď vy, tak on tenkrát pokračoval svým vybraným slovníkem:

„Bohovský průser, Tome, je, že dospělýmu chlapovi se ve dne v noci tvoří semeno a to – i když je ze začátku ještě hustý – tak je jako voda. Ta nám tady taky prší ať chceme nebo nechceme. Vodu na trvalo nezadržíš a musí odtéct spíš, než přeteče a potrhá hráze. A i proti tlakové spodní vodě je nejlepším těsněním díra – to ti potvrdí každý stavař. Vodu je lepší regulovaně odvádět tam, kde neškodí – nebo dokonce prospívá. Kdybys byl ženatý, byl bych klidnější. Ty tři roky, než ta tvoje dostuduje a budeš si moct jak se patří pravidelně vytřepávat pytlík – to je moc dlouhá doba. To vím z vlastní zkušenosti. Po tu dobu by ti semeno pěkně tlačilo na mozek a ty mladý rajdy by toho hleděly využít. Vždyť ty mrchy se i přede mnou kolikrát tak rozvalí, že je jim vidět až na biograf. A honit si kvůli tomu marně stojící brko, když venku jsou tři prdele potřebných a kolikrát pěkně plných kalamářů – to fakt stojí za hovno. Věř zkušenýmu!

Nechcu tě navádět k něčemu špatnýmu, ale měl by sis zavčasu najít ještě jednu ženskou. Nejlíp nějakou festovní, vdanou a tím svým zanedbávanou paničku, které to stejně jako tobě bude dělat dobře a která ti dá řádně do těla. U ní se i přiučíš, zklidníš se a žádná mladá rozhoďnožka tě hned jen tak nerozhodí. A já pak budu vědět, že ty naše doroty – který si myslí, že před něma žádná jiná škebli neměla – na tebe nemaj. Že od tebe dostanou vždycky jenom to, co si fakt spravedlivě zasloužily. Kolikrát si myslím, člověče – a čest výjimkám – že ty s pětkovejma vemenama většinou na nic jinýho než na ocas nemyslí a pochopitelně pak na nic jinýho než na pětky v učňovské knížce nemaj nárok.“

Bohouš potom v tomto duchu pokračoval ještě dál, ale to už byly jen takové prováděcí vyhlášky ke schválenému zákonu. Takže já teď můžu bez velkého přehánění tvrdit, že se řídím jak v praxi získanými a ověřenými zkušenostmi našeho pracujícího lidu, tak doporučením mně nejbližšího orgánu předvoje dělnické třídy – naší komunistické strany. Já nevím jak vy, ale já to mám nahoře posvěcené!“

„Víš, je to sice hezké a vtipně si mi to podal – ale to je vážná věc. To přece jen tak nějakým fórkem nevyřešíš. Už proto, že si myslel jenom na sebe. Ale snad sis všiml, že jsme tu ještě my dvě s Majkou. A vůbec – můžeš mi povědět jak si to představuješ do budoucna? To ti Bohouš neporadil?“

„To záleží jen na vás. Dobře situovaný mohamedán zvládá čtyři manželky a ta první – obvykle i nejstarší – mu radí jak při výběru těch dalších, tak i s tím, jak v rodině se čtyřmi domácnostmi udržet pořádek. Neberte to jako legraci. Jen vám chci naznačit, že dám vždy na vaše mínění – pokud mi bude připadat ke všem spravedlivé.“

„Mám tomu rozumět i tak, že nás ještě přibude? Že ti dvě ženy nestačí? To si připadáš tak bohatý, abys mohl živit čtyři ženy?“

„Ta poslední je úplně špatně položená otázka. Vy si myslíte, že v naší emancipované socialistické společnosti čtyři ženy nedokážou uživit jednoho muže? Takové mínění není pro vás – pro muže nejpodobnější živočišný druh – zrovna lichotivé. To bych do vás nikdy neřekl.“

„Dobrá – nechme toho. Když máš takovou chuť žertovat, zkus si představit, že nás tahle spolu Majka uviděla. Jak bys jí to vysvětlil?! Na to jsem opravdu moc zvědavá.“

„Ani tady žádný problém nevidím. Už proto, že v jejím i našem zájmu je nepřipustit, abych několik nejbližších let musel něco vysvětlovat. Když není žalobce – není soudce – a ani justiční omyl! Kdybych ale – nedej bože – donucen byl, pak bych jí musel říct pravdu. Takovou, jakou vidím.

A začal bych pěkně z gruntu od starověkého Řecka – od Sokrata, kterého mám rád jako svoji knihovnu – i když on sám o svém filosofování do ní žádnou knihu nenapsal. Z těch, co mám a které o něm napsali jiní vím, že sex považoval za stejnou fyzickou potřebu těla jakou je právě ta i Bohoušem vzpomínaná voda. Ovšem jako jeden z mála svých současníků Sokrates považoval prostituci za velice nemravnou a důrazně žádal, aby mladí mužové tu potřebnou vodu pili zásadně pouze z čistých sklenic, které v tehdy velmi rozšířených bordelech nenajdou. Pokud při žízni není vhodná sklenice zrovna po ruce, pak je k dispozici právě ta ruka – utěšitelka, což sice není na skutečně velkou žízeň to pravé ořechové – ale je to alespoň čisté a mravné. Velmi nemravné však je, odsuzovat někoho, nebo se posmívat někomu, kdo má tu žízeň větší, než je obvyklé. Stejně tak nemravné je, když manželé sedí na břehu čisté horské vody plného jezera a jeden z nich se nesmí do syta napít jenom proto, že ten druhý už nemá žízeň.

Tak bych začal a na základě těchto myšlenek bych Majce odůvodnil i to, co se mezi námi děje. Podle toho, jak ji už teď znám, jsem si jistý, že by mne správně pochopila.“

„Zrovna tím si sice nejsem jistá, protože teď je do tebe šíleně zamilovaná a to má s rozumem velmi málo společného. Ale dejme tomu. … Jenže, Tome, v životě není nikdy nic tak jednoduché jak to na první pohled vypadá. Pověz mi, co uděláš, pokud se třeba ukáže, že tím žíznivějším je právě ona?“

„To sice nevím – ale vím, co bych logicky udělat měl. Měl bych jí pomáhat najít vydatný a bezpečný pramen podle její chuti. Protože až by svoji žízeň z toho pramene – nebo i z několika jiných – ukojila, pak by věděla, že žízeň těla je jenom žízeň a vrátila by se k mému prameni – pokud by ještě měl vodu a ona tu žízeň. Ale nakonec by se vrátila tak jako tak. Už proto, že ženy chtějí takzvaně plnohodnotný vztah. Pro něj mám zkratku POPOPO – pohladit, pomilovat a pokecat. To nejlepší nakonec. A nakonec už jen to.“

„Ach, Tome! Nechci ti brát iluze, ale to ještě neznáš ženy. Vysvětli mi, hlavně upřímně – bez těch tvých legrácek – proč si myslíš, že by to udělala.“

„Protože nás má ráda a protože i žena je jenom člověk a ten má rád sebe. A pro tuhle lásku se vracívá tam, kde mu už bylo dobře. A protože žena bývá matkou a spousta z nich má ještě raději než sebe své děti, tak uvážlivý manžel, bez ohledu na kvalitu sexu s manželkou a na city k ní, se o ně stará jak nejlépe dovede. A hlavně jak to děti potřebují. Od své babičky i maminky vím, že žena si vždy velmi považuje manžela, který není úplný trouba a na kterého je spolehnutí, že chce, bude chtít a dovede se postarat o děti i o ni. Takovému i ledacos zdánlivě nepochopitelného se občas promine. Doma jsem to viděl mockrát. A jediný logický závěr jsem si z toho udělal, že láska a sex jsou dvě úplně rozdílné věci.

Můžu vám to podat i poeticky nadneseně. Je to sice divné, ale už pěkně dlouhou dobu na zpočátku vypočítavostí pohnojeném záhoně vykvétá vzácná a toužebně vyhledávaná květina, o níž však nikdo nic opravdu podstatného neví – a která nejsilnější a nejnádhernější bývá šílená. Vám se nikdy nezdá, že celý náš svět i život je šílený?“

„Asi ano, Tome, právě teď mám přesně ten pocit. Celé je to pěkně uhozené. Vdaná a tlustá stará ženská si nádherně užívá s mladíčkem, který by mohl být její syn – jenže on je to nastávající zeť – ale jí najednou připadá starší a dospělejší než její o sedm let starší manžel! Až se začínám bát, abych Majce nezačala opravdu závidět.“

„Myslím si, že zatím není co. Málem začíná omdlévat žízní, ale i když živý pramen si našla, její milovaná maminka si myslí, že její paličaté děvčátko má na žízeň ještě dost času. To opravdu není důvod k závidění.“

„Počkej, ty si fakt myslíš, že už je to tak vážné? Vždyť jí na jaře bylo teprve šestnáct!“

„Já si nemyslím, já vím, že jí za čtyři měsíce bude sedmnáct a už je snad poslední ve třídě, která si o živé vodě nechává jenom zdát. I tohle těžce nese.“

„To je strašné, jak ten čas letí! Ještě nedávno si odmítala hrát s panenkami a v kočárku vozila svého medvídka… Víš, toho hnědého, co má na nočním stolku… Ach, ty můj Tome, Tomíčku, ty ani nevíš, jaký já mám strach, že pak školu nedodělá – a ty si ji nakonec nevezmeš.“

„Snažím si představit, jak vám je… a snad vás i správně chápu – ale tenhle váš strach – ten mě skutečně bolí. To jste neměla říkat.“

„To jsem opravdu nechtěla. Promiň, mi to, prosím. Ještě jsem si pořádně nepřebrala, cos mi dnes řekl… Jsem z toho ještě celá zmatená… Mám velikou radost i děsný strach zároveň… To bude chtít čas… ale ten už asi není… a ani doba není taková, jak jsem si myslela… Tome, moc tě prosím, slib mi, že ji nikdy nenecháš a budeš na ni vždycky jenom hodný. … A co se té živé vody týká… udělej jí to – pokud je to vůbec možné – nějak šetrně.“