Poslední sbohem

Na ten okamžik nejde zapomenout, vryl se mi do paměti už navždy.

Jak příznačné, byl poslední den babího léta, ten den, kdy je ráno chladné, téměř mrazivé, a přes den slunko stále příjemně hřeje. Den stvořený k posledním rodinným procházkám, den pro venkovní piknik, který se zamilovaným dvojicím obvykle kdesi v ústraní zvrtne v milostné dovádění. A večer to pak přišlo. I slunce zapadalo do mraků jako by dávalo tušit nadcházejícím skutkům.

Věděl jsem, že to jednou musí skončit, měl to být jen krátký flirt, jen zpestření letních dnů, ale já jí zcela propadl. Byl jsem vlastně ztracený už ve chvíli, kdy jsem jí pohlédl do jejích oříškových očí. K tomu její vlasy, hnědá kaštanová záplava spadající v lehkých vlnách až někam do půli zad.
Když ke mně tenkrát ztracená a zmatená zvedla oči s pohledem vyplašené laně, já se cítil jako jelen chycený dálkovými světly, na nějž se řítí kamion. Srdce mi bušilo jako o závod, šílené a splašené, a já nebyl schopen ničeho. Zopakovala svou otázku potřetí, už to nejspíš chtěla vzdát, ale já se alespoň trochu vzpamatoval a zareagoval.

A teď nadešel konec, poslední sbohem, odjížděla a už se neměla vrátit. Věděl jsem, že je to poslední den, ale neměl jsem šanci strávit ho s ní. Ale koho to zajímá? Stejně jsou to jen výmluvy, abych… abych co? Všechno tady nechal a neodjel s ní? Neběžel za ní klidně na kraj světa? Strach zpřetrhat pouta a odjet mi bránil zůstat s ní. Schovával jsem to za jakési povinnosti a hledal výmluvy proč ne. Ale to je teď stejně jedno.

Všichni hosté už odešli a já v kavárně osiřel. Nastal čas na úklid, kontrolu, počítání kasy a pak hurá domů. S kamarádem jsme si otevřeli kavárnu a já měl dneska službu, to jen tak na vysvětlenou.

Zpátky k tomu rozloučení. Unaveně jsem se zhroutil do jednoho z křesílek pro hosty. Bylo v koutku odkud jsem měl dokonalý přehled o celém prostoru, přestože se tak trochu schovávalo za rohem, stačilo si všímat, tady odraz ve výloze, tady od pultu, tam od vázy… takové šmírovací křeslo. Nezamknul jsem, jen jsem otočil cedulku na dveřích na „Zavřeno“ a nechal klíč zevnitř v zámku. Hudba stále tiše hrála. Najednou se rozezněl zvonek nade dveřmi, jen takové tiché zacinkání, zvedl jsem hlavu a díval se, kdo jde. Samozřejmě, že to byla ona. Věděla, kde pracuji, Ještě aby ne, když tady trávila poslední týdny tolik večerů.

„Jen pojď, už tu nikdo není,“ zavolal jsem na ni, ten večer to byla jediná slova, kromě vzdychání, která jsme si řekli.

Po tváři jí přeběhl úsměv, takový ten sladkobolný, sladký milý úsměv, za nímž se skrývá smutek událostí příštích. Otočila se ke dveřím a zamkla. Mířila pomalým loudavým krokem ke mně. Prohlížel jsem si ji a nemohl se vynadívat. Na sobě měla jakýsi, no nejspíš se tomu říká overal. Takové to jednodílné oblečení. Vpředu se od pasu směrem vzhůru táhly dva pruhy látky, co stěží zakrývaly prsa, a které se spojovaly vzadu za krkem. Dole to přecházelo v jakési volnější kalhoty. Sundala si sáčko, které si ležérně pověsila na prst a přehodila přes rameno. Když se otáčela, aby za sebou zamkla, nedalo se nevšimnout si kompletně odhalených zad. Bylo vidět i to tetování v podobě motýla, které měla v dolní části zad.

To už ale stála přede mnou. Sáčko skončilo kdesi cestou na nějakém křesílku a teď jen pomaličku zvedla ruce. Její ňadra se krásně zhoupla a téměř vykoukla zpod tenké látky. O nepřítomnosti podprsenky nebylo žádných pochybností. Ostatně o tom mě vzápětí přesvědčila. Ruce se spojily za krk, kde malý okamžik zápasily s látkou. Ta během pár okamžiků kapitulovala a pomalým pohybem téměř odporujícím gravitačnímu zákonu se její oděv sunul k zemi. Lehkým zhoupnutím boků nechala gravitaci dokončit její dílo. Dvěma malými krůčky vystoupila z hromádky šatů, kdo ví proč jsem si vzpomněl na motýla, který se právě vyloupnul z kukly. Ani kalhotky na sobě neměla, zůstaly jí jen páskové botičky na podpatku.

Chtěl jsem vstát, myslím z křesla, dole už jsem stál pořádně, ale beze slova mě zastavila. Rukou na rameni mě zatlačila zpět do křesla, ani se nemusela moc snažit. Obkročmo se na mě posadila a dívala se mi do očí. Moje ruce už se chystaly dotknout nabízených pokladů, ale jediný pohled a téměř neznatelné zavrtění hlavou, byly jasným důkazem její vůle. Vše říkalo, že dnes je to v její režii. Neměl jsem snahu ani touhu protestovat, jen jsem si to vychutnával. Pohled na její božské pevné dvojky s výhružně trčícími bradavkami, byl neuvěřitelně vzrušující. Když si je pohladila a ty dvě malé věžičky stiskla mezi prsty, z jejích rtů uniklo zasténání. Jedna ruka zamířila dolů. Upřeným pohledem jsem sledoval ten pomalý pohyb, jako kobra zhypnotizovaná fakírovou flétnou. Ještě kousek, ještě kousek, povzbuzoval jsem ji v duchu. Konečně dospěla do oněch míst. V přítmí kavárny toho moc vidět nebylo, jen tiché vlhké mlasknutí nezamaskovala ani hudba hrající v pozadí. Prohlížela si prsty pokryté vlastní vlhkostí, přivoněla k nim a ochutnala.
V jejím pohledu byla nevyřčená a také úplně zbytečná otázka.

Stejně pomalým pohybem, jako před tím, nabrala trochu šťáviček, jen tentokrát přišla řada na mě. Ač jsem se snažil vsát do úst její prsty, vždycky ucukla. Musel jsem se spokojit s tím, že mi obkroužila rty. Já se pak snažil jazykem tu trošku olíznout a ochutnat. Smilovala se nade mnou a přitáhla si mou hlavu k ňadrům. Hladově jsem se k nim přisál. Laskal je jazykem, sál je a přejížděl po nich zuby. Věděl jsem, co na ni platí, a patřičně toho využil. Vískala mě ve vlasech a tiskla si mou hlavu k hrudníku, vlastní měla zakloněnou a tiše sténala. Už jí ani nevadilo, že jsem ruce přesunul na její záda, spíš do míst, kde záda končí a přechází v ten nádherný oblý útvar.

Po chvilce odtáhla mou hlavu, v očích se jí zračil chtíč. Košili, kterou jsem měl na sobě, jedním pohybem roztrhla, několik knoflíčků kamsi odlétlo. Dlaněmi se opřela o mou nahou hruď a zatlačila mě zpět do křesla. Rozpálená neukojenou touhou mě políbila, hladově, vášnivě, drsně. Vsála můj ret a lehce stiskla zuby. Jazyky jako by ožily a oddávaly se spolu tanci. Ruce na mé hrudi sevřely mé bradavky. Musel jsem zasténat do jejích úst. Jednu ruku nechala na místě a druhou spustila níž. Tam čekalo jiné zápolení – prsty proti opasku, zipu a knoflíku.
Zdánlivá přesilovka skončila vítězstvím prstů a z látkového úkrytu se vymrštil napružený tvrdý úd. Sevřela ho ve své dlani a já se v tu chvíli málem udělal. Moc mi nepomáhalo ani to, že se mi v hlavě vynořil obraz toho, jak má ode mě potřísněnou ruku. V ocase mi zacukalo, opravdu jsem to měl na hraně. Musel jsem její počínání zastavit. Už už jsem se ji chystal chytit za ruku, když tu svou stáhla. Ale žádný velký oddech mi nedopřála, sáhla na svou touhou promáčenou štěrbinku, nabrala dostatek vlhkosti a začala ji roztírat po mém penisu. Ten dotek hebké ručky, když tu kluzkou tekutinu pečlivě nanášela na každý kousek tvrdolína, mě přiváděl k naprostému šílenství.
Jakmile dlaní přejela po žaludu, už jsem to nevydržel. Celé tělo se napjalo, v údu zaškubalo a s hlasitým zavzdycháním jsem explodoval. V několika mohutných cákancích jsem potřísnil její ruku i bříško. Ona si však nepřestávala hrát a dál kroužila po špici mého kopí, myslel jsem, že se zblázním. Rozkoš přecházela v bolest, jak se citlivému žaludu i nadále dostávalo náležité péče. Po chvíli přeci jen zvedla ruku a podívala se na to nadělení. Já se sklopenou hlavou pozoroval bílé provazce stékající po jejím bříšku. Litoval jsem, že to neskončilo jinak, že jsem ji…
Z dlaně labužnicky olízla mou nadílku, sesunula se z mých kolen na zem, kde si klekla. Hlavu sklonila do mého klína. Jazýčkem slízávala každou kapku, přejížděla s ním po varlatech, střídavě je vsála do úst, pak špičkou jazyka přejela celou délku mého nástroje rozkoše. Dráždila uzdičku, obkroužila žalud a její počínání brzy slavilo úspěch. Určitě k tomu přispělo i její přidušené sténání a mlaskání drážděné kundičky. Když jsem nebyl k výkonu připravený já, dráždila se zkušeně sama.
Jakmile byla spokojená, nikoli uspokojená, mou tvrdostí, chystala se na mě nasednout. To už jsem nezaváhal ani na okamžik. Než se na cokoli zmohla, už jsem stál před ní a svíral ji v náručí. Lehce jsem ji přizvedl a otočil se s ní. Dál už to šlo ráz na ráz. Do uvolněného křesla jsem ji spíš položil, než posadil, a roztáhl jí nohy. Rozechvělý jako nadržený panic jsem chvilku hledal správný vstup až jsem se jí nakonec jedním prudkým pohybem zmocnil. Oba jsme rozkoší vyhekli a vychutnávali si to spojení. Nakloněný nad ní a opírající se o křeslo jsem se snažil přirážet. Pozice to byla zajímavá i vzrušující jen kapku nepohodlná. A křeslo svým povrzáváním a poskakováním dávalo najevo, že i trochu nebezpečná.

Marně jsem se rozhlížel, kam bychom se mohli rychle a bezpečně přemístit. Pohovka na druhém konci kavárny by byla vhodná, ale vzhledem k našemu stavu a rozpoložení poněkud daleko, navíc bychom museli odsunout stolek. Rozmýšlení skončilo, sama si klekla na křesla a vystrčila zadek do výšky. V přítmí se zaleskla její rozevřená vlhká kundička. Chytil jsem ji za boky a pokračoval v započatém díle. Opravdu jsem si to vychutnával, po výstřiku do její dlaně jsem se nemusel bát, že bych nějak brzy skončil. Vlastně jsem se docela divil, že se jí povedlo mě tak rychle znovu zprovoznit.

Nešlo o milování, mrdali jsme jako smyslů zbavení, jako by to měl být náš poslední sex v životě, za každou cenu si to maximálně užít. Střídali jsme pozici tak dlouho, dokud nám stačily síly a naše ohebnost a pohyblivost. Stejně jsme se přeci jen kvůli pohodlí přesunuli na tu pohovku. Ani nevím, kdy jsme skončili, poslední vzpomínky mám jako v mlze, oba zadýchaní a zpocení, já s rukou mezi jejíma nohama a s prsty ve vycákané škebličce, ona si pohrávala s mým ulepeným ocasem. A takhle jsme nejspíš usnuli.

Když jsem se probral, bylo už trochu chladno, všude tma, a ticho. Marně jsem se probíral vzpomínkami, marně jsem rukou šátral, kde ji najdu. Místo vedle mě už bylo studené a prázdné. To mě nějak probralo. Prudce jsem se posadil, rozsvítil nejbližší světlo a dal se do pátrání. Na stolku jsem zahlédl ubrousek se vzkazem: Poslední sbohem!

A otiskem jejích rtů.