Poslední vlak z Bruntálu

Píšťalka výpravčího nekompromisně ukončila jejich loučení. Josef naposledy uchopil Věřinu hlavu oběma rukama a dlouze se jí podíval do tváře. To proto, aby si ji nesmazatelně zapsal do paměti, protože tušil, že ji už nikdy v životě neuvidí.
Dívala se na něho krásnýma modrýma očima, plnýma slz, které jí pomalu stékaly po tvářích a vsakovaly se do látky lehkých letních šatů.

Nikdy si ji tak dlouho neprohlížel. Až nyní zjišťoval, jak je neskutečně krásná, jak je křehká a zranitelná. I jemu se do očí draly nezadržitelně slzy.
Celý rok své vojenské služby, od chvíle, kdy se s ní seznámil, až po poslední dny, které trávil v tomto městě, ji bral jako dobrou kamarádku, se kterou trávil chvíle vycházek.
Teprve nyní, když se měli rozloučit, uvědomil si, že mu není lhostejná, že se zamiloval. Políbil ji na tvář a na rtech ucítil slanost jejích slz.

„Mladý muži, chápu, že je loučení smutné, ale vlak nemůže čekat,“ uslyšel nekompromisní hlas výpravčího.
Naposledy k sobě Věru přitiskl a dlouze ji políbil na rty. Poslední polibek na rozloučenou.
„To je dárek pro tebe,“ vtiskla mu do ruky Věra malou knížečku.
„Ahoj,“ vydralo se mu skoro plačtivě z hrdla, uchopil těžký vojenský kufr a naskočil do posledního vagonu.
„Ahoj a nezapomeň napsat,“ naposledy uslyšel její zvonivý hlas, který mu ještě dlouho potom zněl ve vzpomínkách.

Vlak se dal do pohybu. Stačil se ještě rychle usadit v prázdném kupé, stáhnout okénko a vyhlédnout směrem k peronu.
Věra chvíli běžela za rozjíždějícím se vlakem a mávala Josefovi dokud vlak nenávratně zmizel v zatáčce.

Dlouho stála na konci nástupiště a okolí se jí rozmazávalo v návalu slz. Dala pláči volný průchod.
„Miluju tě,“ zašeptaly slabě její rty směrem k vlaku, který již dávno nebyl vidět. Nakonec se otočila a pomalu kráčela směrem k nádražní budově.

Josef si hřbetem ruky otřel slzy z očí a zahleděl se do ubíhající krajiny za oknem vagonu. Dost možná viděl panorama Jeseníků naposledy ve svém životě.
Proč vůbec Věru podvedl, proč jí dal naději, že se znovu uvidí? V duchu se jí omlouval za tento malý podvod, který jí dal alespoň naději.
Snad to stálo za tu chvíli bezbřehého štěstí, když na něho hleděla svýma krásnýma modrýma očima.

Krajina Jesenického podhůří se měnila a Josefovi se před očima střídavě míhaly scenérie lesů a širokých plání a vlak uháněl směrem k Olomouci.
Josef si vzpomněl, že stále v ruce drží útlý balíček a opatrně rozvázal mašličku. Co se tam skrývá, co mu Věra věnovala na rozloučenou?
Sejmul papírový obal. Byla to knížka. František Hrubín, Romance pro křídlovku.
Proč zrovna tu?
Dával si pomalu do souvislosti příběh tohoto románu s osudem Manon Lescaut, kterou Věra tak milovala. V té chvíli ještě netušil, že v obou příbězích je vepsán Věřin osud.
Rozevřená knížka mu klesla do klína a Josef na chvíli zavřel oči.

Před ním se rozevřela scéna, kdy poprvé ve vojenské uniformě vystoupil s ostatními kamarády na nádraží v Bruntále. Město ho přivítalo pošmourným počasím, které bylo v tuto roční dobu pod úpatím Pradědu naprosto normální.
V té chvíli ještě netušil, že učiliště, do kterého narukoval, je na druhém konci města, nejméně dva kilometry vzdálené od nádraží.

„Tak vás tu vítám. Jsem poručík Lukáš,“ představil se důstojník, který je očekával před nádražní budovou a nechal je seřadit do požadované formace.
V tu chvíli se na jejich hlavy začalo snášet drobné mrholení.
„To je tady normální,“ ohodnotil poručík rozmar počasí. „Není vám zima?“ zeptal se po chvíli.
„Je, soudruhu poručíku,“ ozval se kdosi z řady vojáků, snad v očekávání, že se odkudsi objeví vétřieska, která je odveze do kasáren. Velice se mýlil.
„Kabáty obléknout,“ zavelel Lukáš.

Jen neochotně vytahovali z kufrů vojáci doposud neupravené zimní kabáty a oblékali se do nich. Mnohým sahaly hodně pod kolena a vypadali v nich doslova jako hastroši.
Skupina těchto směšně ustrojených vojáků se vydala, provázena úsměšky a nevhodnými poznámkami kolemjdoucích občanů města, směrem k vojenskému učilišti.
A tak začal Josefovi skoro roční pobyt v tomto městě.

Život ubíhal ve stylu každodenního drilu a po dlouhých vyčerpávajících hodinách na cvičáku, byli všichni rádi, že se mohli na chvíli natáhnout na kavalcích.
Ne však malá skupina vojáků, které svedla do hromady jejich civilní kvalifikace.
Všichni byli jaksi z umělecké branže.
Josef patřil mezi ně. Byl totiž scénografem.

Tato partička si založila dramatický kroužek a dala se dohromady se skupinou dívek z místní zemědělské školy. Byla to příležitost vymanit se na chvíli z vojenského prostředí a zároveň se seznámit s opačným pohlavím.
Pronajali si na středeční odpoledne tělocvičnu školy, která byla zároveň jako sál pro různé společenské příležitosti, protože měla i malé podium.

Kdosi přišel s nápadem, že by mohli nastudovat Manon Lescaut. Bylo to smutné, bylo to romantické a mohlo to přilákat diváky, i když v tu chvíli byli všichni přesvědčeni, že s tím na veřejnosti niikdy nevystoupí.

„Kdo bude hrát Manon?“ padla otázka při rozdělování rolí.
Dívky si mezi sebou chvíli šeptaly, a pak po chvíli rozevřely tajemný kruh a z něho vystoupila ona.
Věra.
Krásná, drobná blondýna s poměnkově modrýma očima, a tajemně smutným úsměvem.
Josef doslova vydechl.
„Manon, kráska z Arrasu. Ach, umřít, umřít pro krásu,“ uklonil se před ní a poklekl na jedno koleno.
„Říkáš to hezky, ale špatně,“ usmála se na něj a podala mu drobnou ručku. „Vstaň přece.“

Josef byl od té chvíle doslova ztracen. Okolní svět pro něj přestal existovat, zůstala jen ona, Věra, kráska z Arasu.

To byl zrod lásky, která nebyla naplněna tak, jak by si mnozí představovali. Přesto zanechala v Josefovi nesmazatelnou vzpomínku na celý život. Ač mu rukama, ale i postelemi prošla spousta krásných a přitažlivých žen, na tuto drobnou krásnou blondýnu nikdy nezapomněl.

Ale abych nepředbíhal. Ten večer se seznamování i zkouška protáhla dlouho do večera. Hrozilo, že dívkám zamknou dveře internátu a parta vojáků se vystavovala kázeňskému trestu za přetažení vycházek.
Zamkli narychlo tělocvičnu a odevzdali klíče školníkovi.
Chladná a potemnělá ulice přivítala skupinu vojáků a děvčat.
Už v té chvíli se začaly formovat první dvojice budoucích lásek, které přetrvaly rok na vojně.

Věra postávala stranou od skupiny dívek, opřena o sloup pouliční lampy, čekajíc, zda se jí někdo z party vojáků ujme. To byla jedinečná příležitost pro Josefa. Možná to byla jen náhoda, možná to byl Věřin cílený záměr, to se Josef nikdy nedozvěděl.
Odtrhl se od skupiny vojáků a přistoupil k Věře.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se nesměle.
„Můžeš,“ sklopila Věra cudně oči.

Kráčeli potemnělou ulicí blízko sebe a mlčeli. Oba nedočkavě očekávali, kdo z nich první promluví. Josef se snažil se lehce dotknout Věřiny ruky, ale vždy jakoby ze strachu ruku nakonec odsunul.
Konečně došli k těžkým dveřím dívčího internátu.
Věra se k Josefovi mírně naklonila a našpulila nenápadně rty, v domnění že ji snad Josef políbí. Ten se ale k ničemu neměl.
„Můžeme se zase někdy vidět?“ rozetnul napjaté mlčení.
„Určitě, třeba zase na zkoušce,“ tiše špitla Věra a uchopila kliku dveří.
„Tak ahoj,“ zavřely se za ní dubové dveře.
„Ahoj,“ odpověděl Josef a vydal se pomalým krokem ke kasárnám na konci města.

Hlavou se mu honily vzpomínky na krásný večer i lítost z toho, že Věru přece jen měl políbit.
„Tak pohněte, ať nepřetáhnete,“ vytrhl ho z rozjímání voják, sloužící na bráně.

Tak nevím, jestli mám ještě ve vyprávění pokračovat. Spoustu z vás jsem asi zklamal tím, že v příběhu nebyl žádný sex. V životě to ale tak chodívá. Někdy na to oba vlítnou hned první večer, jiným to trvá déle, a mnohdy končí lásky jen letmým políbením.
Pokračování nechám ale jen na vašem zájmu.