Pravěký příběh 05

Huova tlupa si užívala pomíjející období blahobytu. Zásoba masa z uloveného mamuta poskytovala dostatek potravy. Někteří členové tlupy přejedeni syrovým masem už raději hledali kořínky rostlin, kterými si zpestřovali jídelníček.
Chybějící oheň doléhal na tlupu stále silněji.
Kosti a maso, které se povalovalo kolem příbytků pravěkých lidí, začalo v jarním slunečném počasí zasmrádat a lákalo nejen hmyz, ale i hladové vlky a hyeny. Občas se slétaly na hostinu hejna supů.
A tak místo poklidného trávení, hlavně děti neustále musely vetřelce s hlasitým křikem odhánět. Byla to sice pro ně zábava, ale i ta je časem omrzela a tak se tohoto úkolu museli zhostit muži. Ti by se raději věnovali jiné činnosti.
S plnými žaludky měli úplně jinou energii a chuť do života, která se projevovala zvýšeným zájmem o opačné pohlaví.
Nebylo proto ojedinělé zahlédnout kopulující dvojici v nedalekém háječku. Ono už v té době jim nebylo příjemné, když je někdo při této činnosti pozoroval.

Mia po nepodařeném těhotenství ztrácela o intimní život zájem. Sedávala před svým příbytkem a bez zájmu hleděla do dálky. Možná se jí stýskalo po mrtvém dítěti, možná vzpomínala na svou bývalou tlupu, kterou kdysi opustila ze zvědavosti za poznáním něčeho nového.
Protože byla stále zahloubána do chmurných myšlenek, nevšimla si ani toho, že se v její blízkosti pohybuje dívka jménem Huna.
Huna se v Mii vzhlédla a snažila se vetřít do její přízně. Nejen, že se zdobila podobnými ozdobami jako Mia, ale i tělo se snažila pomalovávat podobně, jako její idol.

Huna byla zvláštní dívka. Když nabyla dospělosti a očekávalo se od ní, že si vybere druha mezi některými z mužů. Ona tíhla naopak k ženám.
Mužské nabídky k sexu vždy odmítala zlým vrčením a muže od sebe odháněla někdy i fyzickým násilím.
Naopak ve společnosti žen se chovala přítulně a byla ráda, když jí některá k sobě přivinula. To pak byla na vrcholu blaha. Někdy se snažila využít této situace a sahala ženám na prsa, nebo mezi nohy, nebo se snažila se otírat nosem o nos, což bylo jakýmsi symbolem náklonnosti.
Některým ženám to nevadilo, jiné ji s odporem odháněly.
Zkrátka, Huna byla v současné terminologii považována za lesbičku.
Do Mii byla zamilována a o to více se snažila se s ní sblížit, právě pro Miinu odlišnost.

Hu na změněnou náladu své družky brzy zareagoval. Když Mia několikrát odmítla jeho milostné návrhy, častokrát si odběhl do lesíka a při pozorování jiných souložících párů si rukou ulevil.
Když si později uvědomil, že jako vůdce tlupy má přednostní právo na každou samici, začal toho plně využívat.
Našlo se i mnoho žen, které mu samy začaly nadbíhat, ve snaze dostat se přednostně na lepší místo v tlupě.

Zahnívající maso stále více a více obtěžovalo tlupu a tak náčelník nakonec rozhodl.
Ne, aby zbytky odklidili dále od jejich tábořiště, ale raději posbírali svůj skromný majetek do kožešinových vaků a vydali se hledat nové kraje, kde by se zase na chvíli usídlili.

Jak tak putovali krajinou, nevyplatilo se ani budovat nové přístřešky. Mnohdy si jen vyšlapali pelechy ve vysoké trávě a uložili se, namačkáni k sobě, a tak přečkali noc.

Huna jedné noci tak využila svou příležitost a vnutila se k Mii, která ležela opodál ostatních, opět zabrána do svých vzpomínek.
Huna se nejprve otřela svým nosem o nos Mii, a když ta nijak nereagovala, s tichým zakňouráním si k ní přilehla. Miu Hunino tělo hřálo a tak ani v chladnější noci neprotestovala.
Huna ale nemohla stále usnout. Miino tělo ji natolik vzrušovalo, že jí opatrně sáhla na prso. Ta sebou trhla, ale Huninu ruku na prsu nechala.
Hu se právě vracel s obhlídky provizorního tábořiště a když zahlédl obě ženy v objetí, jen mávl rukou a nedaleko od nich si vyšlapal v trávě důlek a uložil se k spánku.

Huna ale nezůstala jen u držení prsu Mii. Dodala si odvahu a začala Miu osahávat. Rukou se jí dostala až mezi nohy a nahmátla drn režných chlupů. To ona tak nemá.
Rukou si tedy zajela mezi své nohy. Ona má chlupy až na břicho.
Hunu to začalo silně vzrušovat. Pátrala prsty po Miině pohlaví, až se jí podařilo strčit prst mezi pysky její vulvy.
Přivítalo ji nezvyklé teplo, které vycházelo z Miiny vagíny. Nelenila a strčila prst hlouběji.
Očekávala, že jí Mia ruku odstrčí, ale ta místo toho roztáhla mírně nohy a tak Huna strčila prst hlouběji. Mia, kterou to zřejmě také vzrušilo, mírně hekla. Probudilo to v ní již skoro zapomenutou touhu po sexu a tak mírně zvedla zadek, aby si vsunula Hunin prst ještě hlouběji.
Huna začala prstem pohybovat v Mii tak rychle, že ji donutila svíjet se rozkoší a vydávat silné vzdechy až do okamžiku, kdy silně vykřikla a sevřela vagínu na Hunině prstu.
Miin výkřik vzbudil několik žen, ležících okolo. Ty jen zvedly hlavy, a když viděly, že se kolem nic neděje, oddaly se zase klidnému spánku.

Huna té noci u Mii zůstala ležet s prstem, zastrčeným v její vagíně. Z obou se staly důvěrné přítelkyně.

Následují den se tlupa opět vydala na dalekou cestu. Před nimi se v dálce po celém obzoru táhlo pohoří, které tvořilo pomyslnou hranici ještě známé krajiny. Tam někde končilo území, kterému se později začalo říkat Česká kotlina.
Za horami, několik set kilometrů dále se rozkládala nedohledná hladina moří a oceánů. Tam ale naše tlupa nikdy nedošla.
Jejich cílem bylo úpatí nepřekonatelných kopců.
Na své pouti si ani nevšimli toho, že je již delší dobu z povzdálí sleduje skupina mužů, svým vzhledem nápadně podobná rase Mii.
Naše tlupa se nevědomky dostala do výsostného území lidí bez srsti, kteří byli přecejen vývojově na vyšší úrovni. To ještě neznamenalo, že tyto primitivní chlupatce jen tak klidně nechají narušit své teritorium, natož pak lovit zvěř, žijící v podhůří.

Čím více se Huova skupina přibližovala k úpatí hor, tím bedlivěji byla sledována a schylovalo se k neodvratnému střetu dvou rozdílných civilizací. Bílí lidé nebyli rozhodně připraveni k přátelskému setkání a po zprávách dodávaných zvědy, se přpravovali k lítému boji, ve kterém se rozhodne, kdo se stane pánem území, bohatého na zvěř.
Navíc tito lidé měli něco, po čem Huova tlupa toužila. Tábořiště bílých lidí na několika místech ohraničovaly tolik potřebné ohně.

Poslední přípravy k nelítostnému boji vrcholily. Obě strany horlivě ostřily svá kopí, děti shromažďovaly kameny, které chtěly po svých protivnících házet.
Náčelník Hu mávnutím ruky vydal pokyn a celá skupina se pohnula vpřed.
Nejprve je překvapila doposud nevídaná novinka, se kterou se ještě nikdy nesetkali. To, co z dálky vypadalo jako val z hlíny, dostávalo konkrétní podobu. Celé tábořiště bílé tlupy bylo po svém obvodu ohraničeno dřevěnými kůly, tvořícími jakousi hradbu, jejichž naostřené konce svými hroty hrozivě trčely k obloze. V mezerách mezi kůly pozorovaly bílé tváře blížící se skupinu chlupatých protivníků.

Zaslepená tlupa Huových bojovníků, hnána touhou po získání území, ale hlavně tolik potřebného ohně, neohroženě postupuvovala vysokou trávou, která je částečně kryla. První šípy vystřelené zpoza dřevěné ohrady dopadly k jejich nohám.
Tu se ale stalo, něco, co včetně Hua všechny překvapilo. Z volného prostoru mezi kůly se na naši tlupu vyřítila horda hrozivě pomalovaných bojovníků bílé rasy a s oštěpy a sekyrami se s huronským řevem hnali proti slabší skupině před hradbami. Skupinu vedl statný vůdce a držel kromě kopí v druhé ruce, štít spletený z proutků. Ten ho měl chránit před zbraněmi nepřítele.

Poměr sil byl na první pohled markantní, a tlupa chlupatých bojovníků byla již předem odsouzena k smrti. Muži byli proti sobě na dosah zbraní, když se náhle Huova skupina rozestoupila a mezi nimi se prodírala Huova odvážná žena Mia.
Postavila se před naježené muže, zvedla obě paže a rozevřenými prsty naznačila bílým bojovníkům, aby se zastavili.
„No war… pax… pax…“ důrazně vykřikovala a muži se opravdu zastavili.
V tom někdo ze skupiny bílých mužů na ni ukázal prstem a zvolal: Mia, Mia.“
Oba náčelníci nesvářených stran zapíchli své oštěpy do země na důkaz smíru.

Příběh by mohl pokračovat dál, ale všichni určitě tuší, jak vše dopadlo. Z obou skupin se stali díky Mie přátelé. Bílí pozvali své bývalé chlupaté soky do svého tábořiště a bohatě je pohostili. Jako projev náklonosti nabídli své ženy, a Huovi bojovníci s radostí přijali potěšení mezi jejich stehny. Opačná výměna byla samozřejmostí.
A to je všechno. Možná časem zase nahlédneme do života nové, tentokrát silné tlupy našich pravěkých předků.