Právnická klička

Zorka Svobodová nebyla šťastná. Nikdo by jí to ale nevěřil. Velmi mnoho žen jí závidělo, že v životě trefila terno. Finančně totiž nestrádala. Manžel se vzorně staral o jejich vilku na předměstí a každý druhý rok spolu letěli na exotickou dovolenou. Také pravidelně vyráželi za kulturou a chodili do společnosti. Mělo to drobnou nevýhodu. Tři týdny bydlela sama, tři týdny s mužem. To nestranného pozorovatele mohlo vést k domněnce, že pobyt lodního kapitána v „domovském přístavu” byl jen o vášni. Opak byl pravdou.
I když…
Jedna drobnost dokázala Zorku rozpálit doběla.
Dvě otázky vyslovené za sebou: „Co jsi mi dnes uvařila dobrého? Čím mě překvapíš?“ Kdyby je slyšela během těch tří týdnů jen párkrát, tak by bylo všechno v pohodě. Ale když to bylo třikrát denně – ráno, v poledne a večer, záviděla Maryše, že mohla jít koupit kávu k židovi…
Zorka vlastnila náležitě vyvinutou hruď, štíhlý pas, hezkou prdelku a blond vlasy. I přes tento „hendikep“ ji nasbírané životní zkušenosti umožnily po vyslechnutí „vášeň” rozpalujících otázek, napočítat v duchu do tří a pak se pochlubit připravenou dobrotu. (A to i přesto, že měla sto chutí dát mu ultimátum: „Uvařila jsem srnčí na smetaně s brusinkovou omáčkou. Naservíruju ti to, ale až potom, co si v ložnici zahraješ na kominíka…“). Kdyby dala své frustraci volný průchod, tak by se manžel ostentativně zvedl od stolu s tím, že za těchto podmínek nemá o jídlo zájem. Načež by práskl dveřmi a odešel pojíst gastronomické „zázraky“ blízkého restauračního zařízení.
Bylo to k nevydržení. Zahnat svrbění nedokázaly ani ty nejlepší náhrady pánského přirození. (A že jich Zorka měla!) Co si budeme namlouvat. Ženskému organismu je bližší tuhá svalovina, než ušlechtilá ocel, sklo či umělá hmota…
Vzhledem k svému exteriéru mohla ukázat na kteréhokoli movitějšího muže a ten by se ochotně přetrhl, aby splnil vše, co by jí na očích viděl. Měla obrovskou chuť to udělat, leč nemohla. Bránila jí v tom předmanželská smlouva. V ní se psalo, že Zorka do manželství s holou prdelkou přišla a s ní i odejde, pokud ji manžel prokáže, že ho podvedla s jiným mužem. Nesčetněkrát po použití studeného přítele řešila dilema, zda vymění sexu prosté materiální pohodlí za hříšnou nemajetnost.(A přitom si na první roky manželství vůbec nemohla stěžovat. Manžel byl neukojitelný. Jak ráda ho vyprovázela na loď s tím, že její „kačenka“ bude mít čas se připravit na další třítýdenní maraton.) Jenže vášeň začala po třetím roce manželství po troškách odplouvat se svým kapitánem do Baltského moře, až zákonitě převzalo vládu období zvané „To je starý, to už znám!” a s ním noci, kdy spala vedle svého muže jako cukrářka…
„Ahoj, Zorko!” přepadl ji na ulici ženský hlas. Podívala se směrem, odkud přišel, a uvědomila si, že málem bez povšimnutí minula svou nejlepší kamarádku z gymplu.
„Jé… Ahoj Mirko! Kde se tu bereš? Tebe jsem neviděla snad sto let… Já myslela, že bydlíš v Praze,” vypovídala se ze svého překvapení.
„To pořád bydlím, jen tu mám práci.”
„A kdy se vracíš?”
„Za dva dny.”
„A nezašla bys ke mně na kafe? Pokecáme o starých časech…”
„Dneska nemůžu, ale zítra by to šlo.”

Úderem páté zastavilo před domem, kde Zorka bydlela, Porsche. Z něho nevystoupil známý fotbalový reprezentant hrající za Spartu, ale Mirka.
„To je auto tvýho manžela?” slyšela hned ve dveřích.
„Ne. Moje. Proč?”
„No, já jen, že si na tyhle auta potrpí spíš chlapi.”
„Máš dojem, že jsem chlap?” odvětila Mirka tónem, který vyzněl jako dotčený a vešla do domu.
„Promiň… Já ještě neviděla ženu, která by vlastnila tohle červený žihadlo.”
„Jo, holka, když se chceš prosadit mezi samci, tak musíš umět jako samec jednat, ale proti nim mám jednu výhodu…”
„Jakou?”
„No jakou…” zakroutila Mirka hlavou nad Zořinou nechápavostí, „přece frndu, ne?”
Zorku ten vulgarizmus zarazil. Asi vypadala trochu zmateně, protože se ji kamarádka zeptala: „Ty děláš, jako bys to slovo slyšela prvně v životě a přitom sis dokázala omotat kolem prstu každýho kluka… To si už zapomněla, k čemu ji máš?”
„Jo.”
„To si děláš prdel!?”
„Ne.”
„A to jako proč?”
„Mám smlouvu…”
„Hm… Tak udělej svojí právničce slíbený kafe a k němu přines tu smlouvu.”
Mirka se probírala papíry. Když skončila, zvedla hlavu a na Zorku spiklenecky mrkla: „Tvůj problém má řešení!”
„A podělíš se o něj se svou klientkou?”
„Máš-li tučné konto, potom určitě. V opačném případě… Pešek.” Nastalo ticho. Mirka s kamenným výrazem hráčem pokeru čekala, zda soupeř její nabídku dorovná.
„Kolik ta tvoje rada bude stát?” vyzvídala opatrně Zorka.
Déle to Mirka nevydržela a rozesmála se: „Ty sis opravdu myslela, že bych po tobě chtěla peníze?”
„Vypadalas tak.”
„Jak vidíš, právničky musí být i dobrý hérečky,” a při těch slovech si pravou rukou laškovně odhodila pramen kaštanových vlasů z ramene. „Tak poslouchej…”

„Ahoj, drahý! Jak ses měl na lodi?” přivítala Zorka v předsíni svého kapitána a manžela v jedné osobě, když přijel domů strávit třítýdenní volno.
„Strašně! Okamžitě pojď do obýváku, musíme si promluvit!”
„Dobře, miláčku.”
„Toho miláčka si odpusť a sedni si!”
„Co se děje?”
„Kde se v tobě bere ta drzost se na to ptát, když to moc dobře víš?”
„Co vím?”
„Že mě podvádíš!”
„Já tě nepodvádím!”
„Proboha tě prosím, nelži!”
„Já nelžu!” Kdyby Zorka mohla, tak si u toho dupla. „Řekneš mi, co se děje?”
„Děje se to, že jsi porušila předmanželskou smlouvu a to znamená, že si teď hned půjdeš sbalit věci a vypadneš odsud!”
„Já jsem žádnou smlouvu neporušila!”
„Kurva, neser!” zařval. „A co je tohle?” vytáhl z desek, které měl v ruce, kancelářský papír.
„Fotka.”
„Bystrá holka,” řekl sarkasticky a pokračoval, „Doufám, že mi vysvětlíš, proč jsi na ni vyfocená v červenejch plavkách, který sis koupila v Miami?”
„Dostala jsem nabídku na focení, tak mě napadlo, že by se fotografům mohlo líbit, kdybych vypadala jako Pamela Anderson v Pobřežní hlídce…”
„Nezdá se ti, že si na Pamelu trochu stará?”
„Fotografové ten dojem neměli.”
„To jsou voni?” vytáhl manžel druhý papír. Na ni obě Zořiny ruce držely ztopořené údy fešných plavčíků, kteří stáli vedle ní s červenými plavkami na půl žerdi.
„Nejsou. To by nemohli zmáčknout spoušť… To jsou fotomodelové.”
„Tak fotomodelové…” cedil manžel slova skrz zuby. „A můžeš mi říct, proč máš jeho ptáka v hubě?” vrazil ji před oči další zvěčněný okamžik jejího života.
„Protože to tak fotograf chtěl.”
„Tak tobě někdo řekne, aby sis vzala ptáka do huby, a ty to klidně uděláš?” konec otázky už zase zanikl v řevu.
„Úplně klidně ne… Byla jsem nervózní…”
Teatrálně zvedl ruce ke stropu a pronesl k lustru: „Slyšíš to, pane Bože? Prej byla nervózní…“ Znovu sáhl do desek.
„A jak mi vysvětlíš tohle?” Za ten šílený škleb doprovázející další vynášený trumf, by se nemusel stydět ani Jack Nicholson. Zorka si ho od manžela vzala a připomněla si příjemný okamžik, kdy se klečíc nechávala obdělávat zezadu a druhou luxusní pánskou chloubu měla v ústech.
„Ten fotoromán se jmenuje „Zkušená plavčice zaučuje plavčíky”. Kolik těch fotek ještě máš?”
„Jednu.”
„Kterou?”
„Jak ti cákaj na kozy.”
„Hm…”
„Jaký hm… Proč jsi mi to udělala?” zeptal se dotčeně.
„Já jsem ti nic neudělala.”
„Jak to, že ne!?” zařval, „Kurvila ses! Nechala se u toho fotit! A navíc to visí na internetu…! Jak vypadám?”
„Jako manžel, který má doma ženu, o kterou mají zájem o dost mladší kluci, než je ona sama. Ale můžeš být v klidu, drahý, já je odmítám, protože jsem ti přece slíbila lásku až za hrob…! A tohle nevěra není! To je brigáda…”
„Jaká brigáda…? Co to meleš za nesmysly?”
„Mám smlouvu s agenturou… Víš, kolik mi zaplatili za tohle focení?”
„To mi chceš říct, že se z tebe stala kurva, která si za to nechává platit?”
„Nic takového, miláčku. Jsem fotomodelka! Tak tipneš si, kolik mi za to zaplatili?”
„Jak to mám, kurva, vědět? Já jsem za peníze nikdy nešukal!”
„Osm tisíc! Za tři hodiny práce. Dobrý ne?”
„Seber se a vypadni! Tady už ti nic nepatří!”
„Tak se podívej, miláčku…” přepnula Zorka ze sladkého švitoření milující manželky na věcný tón ženy, která ví, co chce a postavila se. „Už hodně dlouho ses mě ani nedotkl a máš dojem, že jsem řešila, jestli jsou za tím obdivovatelky fešného říčního vlka…? Ne! Trpělivě jsem čekala, až se pánovi uráčí mě zase uspokojit… Marně… Proto jsem vzala tuhle brigádu, která není ani omylem porušením předmanželský smlouvy. Kdybys tomu nevěřil, tak můžeš zavolat mojí právničce. Ona ti to ráda vysvětlí…”
„Ty jsi mě podvedla za prachy… Jak já teď vypadám…” dal si manžel hlavu do dlaní.
„Nepodvedla! Zvýšila jsem legální cestou domácí rozpočet. To mi smlouva nezakazuje. Na všechno mám doklady.”
„Okamžitě s tím skončíš!” hlasem na nejvyšší míru naštvaného kapitána se snažil udržet velení.
Mirka to Porsche má zaslouženě, uznala Zorka a vemlouvavým hlasem vynesla trumf, který by nepřebil ani ten pana Kolbaby z Pošťácké pohádky: „Proč? Mě to baví a takhle si rychlejc našetříme na dovolenou, o který už tři roky básníš – Maledivy… Bungalov přímo nad mořem… Vlnky šplouchají o kůly… Měsíc zvědavě nakukuje do oken a dívá se na vášnivé milování… Čí pak asi…? Drahý…”