Přemysl a Libuše

Liben Montena de Babitz, jinak Libuše Montelíková z Babic, dcera zchudlého zemana Jana Montelíka z Babic, byla v širém kraji opěvována pro svou panenskou nevinnou krásu. Proto rodiče její prosté české jméno převedli do cizí řeči, aby znělo vznešeněji. Dívce bylo již osmnáct let, tedy nejvyšší čas ji provdat.
„A výhodně!“ vždy dodala matka Kuběna. To proto, že otec Jan byl opilec a většinu peněz propil v truňku a už tak chudý dvorec ještě více uvadal.

Matka doufala, že dceru prostě a jednoduše prodá bohatému šlechtici a z utržených peněz hospodářství zase povstane. Jen aby ženich opravdu stál o dceru a ne o její věno. Žádné totiž nedostane. Všichni měli jen dvoje šaty, v truhle pavučiny a prach, ve spíži taktéž. A čeleď? Všehovšudy dvě děvečky a dva čeledíny, nemehla a budižkničemu, kterým stačilo jen se najíst a kde hlavu složit. Práci moc nedali… Ovšem kdo by taky pracoval zadarmo?

***

Jedinou zálibou Libuše bylo projíždění se krajem na svém koni Šelmíkovi. Byl to nádherný bělouš, kterého dostala od svého strýce Vojtíře k narozeninám. V tomto věku již dívky mohly vstupovat do manželství a vůbec, stávaly se matkami. I ona už byla ženou v tom smyslu slova, jen ještě neměla žádnou milostnou zkušenost s mužem. Tehdy se ulekla, jestli strýc za koně nebude třeba chtít její panenství, ale nestalo se tak. Při večerní pitce s otcem si k sobě přizvali děvečky a co se tam dělo, radši nevědět. Dívky sténaly, vzdychaly a muži se smáli…

Ráno byly děvečky usměvavé, brebentily si spolu a kmitaly hospodářstvím jako o závod. Zato muži byli nevrlí a nevyspalí a každý jim raději šel z cesty. I matka Kuběna, která jinak otce za opíjení plísnila.

Libuše jezdila na koni krajem neohroženě sama, neboť zde se lapkové nevyskytovali a ani vesnice nebyly kdovíjak zalidněné. Šlo spíše o osady či jen shluk pár chalup. Nějaké velké nebezpečí jí tu nehrozilo. A pro obranu měla u pasu zavěšený meč, se kterým uměla docela slušně zacházet. Tu a tam prohodila s poddanými pár slov, popila s nimi čerstvě nadojené mléko, vyslechla si prosby i stížnosti a pokračovala v jízdě. Obyvatelé panství ji měli rádi.

Jednou zastavila v lese a zašla dál do houští, protože si potřebovala ulevit a jak tak byla v podřepu, na nedaleké mýtině spatřila muže, jenž měl o strom opřenou ženu, její nohy držel pozvednuté ve výši pasu a rytmicky přirážel proti ní holým zadkem.

Dvojice nebyla tak daleko, aby Libuše neslyšela slastné hekání a vzdechy, dokud muž nepřirazil naposled a strnule zůstal v ženě zaražen, než ji po chvíli pustil a ustoupil.
Libuše ohromeně zírala na dlouhý úd, který se mu kýval až někde u kolen, žena si navlékala živůtek přes objemná prsa. Byla starší než muž, to byl vlastně ještě mladík a pak jí to došlo. Evidentně šlo o špásování paní nadlesní a adjunkta, soudě podle jeho oděvu. Vida, vida. Její muž svědomitě obchází panství a mladý adjunkt mu svědomitě oprašuje manželku.

Zatímco žena rychle zmizela mezi stromy, mladík si to zamířil… přímo k Libuši. Rychle vstala, ale to už ji spatřil, nejdřív se zarazil, pak přidal do kroku, aby mu neujela, jak měla v úmyslu, ale už to nestihla.
„Ale, ale,“ usmál se. „Jaký krásný kvítek tu pozoruje laškující se motýly. Stojíš snad také o sání nektaru z mého sosáčku?“
„Co to plácáš?!“ vyjela na něj Libuše pánovitě. „Nevíš kdo jsem? Liben Montena de Babitz, dcera tvého pána, tak se podle toho chovej!“
„Ó promiň, vznešená panno. Tvůj spanilý zjev mě oklamal. Myslel jsem, žes ještě natolik mladá, že nemáš o milostných skutcích žádnou vědomost. Musím tě však zklamat. Tvůj otec není můj pán. Tím je Přemysl z Vysokého hradu, můj ctihodný otec. Jsem Oldřich,“ mladík se dvorně uklonil.

Když Libuše viděla, že mladík není žádný prosťáček, obrátila a věnovala mu úsměv.
„Co děláš na našem panství se ani ptát nebudu, ale upozorňuji tě, že náš lesní je nejlepší střelec z kuše, co znám.“
„Budu si to pamatovat, ctěná panno,“ naoko vážně přikývl Oldřich.
„Nech toho. Jsem Libuše, tam mi tak říkej,“ řekla a podala mu ruku k políbení, což učinil jako rytíř, ač pasován ještě nebyl.

Libuši se mladík zalíbil. Byl tmavovlasý, mužné postavy, vousy už mu rašily na tváři a to, co mu viděla mezi nohama… uh! Navzdory své nevinnosti cítila rozechvění a vzrušení.
„Musím už jet,“ pružně vskočila do sedla. Jezdila jako muž a měla i mužské kalhoty, škorně a opasek s mečem.
„Uvidíme se ještě někdy?“ ozval se Oldřich.
„Možná. Ale… za jiných okolností než dnes,“ Libuše pobídla koně do cvalu.
„Jak to myslela?“ nechápal mladík a rozhodl se šukat paní nadlesní jinde než na mýtině.

***

Libuše setkání s Oldřichem doma zamlčela. Večer, když se za pomoci děvečky Išky chystala na lože, zeptala se.
„Když se dívka zamiluje, cítí rozechvění a… touhu?“
„Myslíte zamilování se na první pohled?“ usmála se Iška.
„No… asi. Potkala jsem… někoho… a cítila jsem takové rozechvění a srdce mi bilo prudčeji,“ řekla Libuše a Iška přikývla.
„Jak vidno, mládenec se vám líbil až k zamilování, chi, chi. Ale je však hoden vaší urozenosti?“ zbystřila.
„Do toho ti nic není,“ odsekla Libuše, děvečka zmlkla, dokončila svou práci a s úklonou odešla. V čeledníku už na ni čekal Přech. Ten se jí sice moc nelíbil, zato jeho nástroj lásky byl vynikající a proto s ním ochotně souložila. S láskou to nemělo nic společného.

„Och… och,“ hlasitě sténala pod jeho prudkými přírazy a když se jí rozblikaly před očima světýlka slastného vyvrcholení, považovala to za životní štěstí. Nějaká láska? Pchá… tohle je lepší.

Libuše neměla tak jednoduchý život. Chtěla se vdát z lásky. To jí sice asi nevyjde, ale toho, kdo si vezme její panenství, by si chtěla vybrat sama. Matka o ležení s mužem nikdy nemluvila, řekla jí jen základní informace o pravidelném krvácení, ale většinu vědomostí si musela opatřit sama, hlavně v rozhovorech se služebnou. Soulož viděla skrytě v čeledníku.

Při vzpomínce na Oldřicha opět pocítila vzrušení a umínila si, že svoji nevinnost odevzdá jemu.

***

Přemysl z Vysokého hradu (sám mu říkal Vyšehrad), mocný to majitel rozsáhlého území při řece Wltawě ležící, se tvářil zasmušile, když mu sluha Bivoj sdělil, že při lovu kance, který se zaběhl na cizí panství, zahlédl mladého pána Oldřicha v důvěrném rozpoložení s tamní paní lesní.
„Chceš snad říci, že s ní obcoval?“ ujišťoval se Přemysl a Bivoj přikývl.

Přemysl se zamyslel. Oldřich nebyl jeho krve. Byl to syn jeho bratra Jaromíra, který se zapletl s jistou vesničankou a rozzuřený manžel ho v bitce připravil o mužství. Ještě, že už byl Oldřich na světě, protože pak už si Jaromír nevrznul a žena ho opustila. Později si ještě nešťastnou náhodou vypíchl oči o větev při podzimním honu. To ho tak znechutilo, že si nakonec hodil mašli.

Přemysl tak přijal Oldřicha za svého. Jeho žena byla neplodná a vůbec stále měla nějaké zdravotní neduhy a kazy a zemřela poměrně mladá.
Nechtěl zůstat na chlapce sám, ale sotva projevil zájem o jinou ženu panského stavu, zase se ukázalo, že je to jeho vzdálená teta. Měl zkrátka smůlu. Zanevřel na manželství, obklopil se mladými konkubínami a žil vcelku poklidný život, než Oldřich dospěl a začal dělat vylomeniny a jemu tím přibyly starosti.

Oldřich vybíjení touhy začal uplatňovat rázně. Nejdřív oplodnil tři palácové služebnice. Svoji osobní komornou, pak kuchařku a pradlenu. Poté projevil svou potenci s manželkou podkoního a dcerou velitele stráží. To už bylo na Přemysla moc a rejdy s poddanými mu zakázal.
„Odteď, otěhotní-li tu jakákoliv služebná holka, osobně tě shodím ze skály do řeky, jako onehdá splašený kůň toho Honimíra, to si pamatuj!“ hromoval.
„Ale, strýčku… ehm… otče. Co když se služka spustí s někým jiným?“ pípl Oldřich vyplašeně.
„Tak otce dítěte přizná, to dá rozum. A ne, abys je k něčemu takovému naváděl! Buď jist, že se to dozvím!“ pohrozil mu Přemysl a šel se uklidnit měchem medoviny za podpory konkubíny Podhory, která mu poklekla u nohou, zkušeně se ujmula jeho ptáčka a laskáním a rytmickým sáním a pohyby hlavou ho dovedla až ke slastnému výronu. A zatímco měla plnou pusu práce, Přemysla napadlo, jak Oldřichovu nadrženost zkrotit. Oženit ho!

***

Oldřich si pochopitelně pokoj nedal a vyrážel „lovit“ dívky a ženy na cizí panství, kde v jedné lesovně narazil na vnadnou paní lesní, už sice mírně v letech, ovšem stále toužící po mužském objetí.
Hned ten první den ji ošukal přímo v sednici, břichem ležící na stole a s vyhrnutou suknicí ji zezadu tvrdými přírazy doslova mrdal duši z těla. Velmi se jim to zalíbilo, že se pak setkávali na různých místech i v lese na mýtině u studánky, kam chodila paní lesní pro vodu a byl tam šikovný široký strom, o něhož ji opřel, pozvedl v pase a prudkými přírazy ji i sebe uspokojil. Potěšil se i jejími velkými prsy, které mnul a mačkal a ony mu doslova přetékaly přes dlaně. Byla to skvostná dostaveníčka, než narazil na Libuši, dceru pána z Babic. Oproti postarší paní lesní byla mladá, hezká, nevinná…

***

K druhému setkání Libuše a Oldřicha došlo u potoka Omše, kde Oldřich žertoval se skupinkou zde peroucích dívek. Zvláště jistá Božena s bujným poprsím mu dávala nepokrytě najevo, že v blízkém houští by spolu mohli krásně porozprávět. Ostatní dívky se chichotaly, až všem uzmul z tváře úsměv příjezd Libuše.

Dívky zmlkly a začaly pilně prát a Oldřich se omluvně pousmál.
„No, to víš, holky. Trochu jsem s nimi žertoval.“
„Viděla jsem… zmáčené nestydy na tebe vyvalí prsa… proč jste vy muži jimi tak posedlí?“ divila se Libuše. Sama prsa neměla nikterak velká, ale nezáviděla kojným co musí nosit. Však si taky stěžovaly na bolest zad a jak stárly, prsa jim visela až k pasu.

Oldřich vsedl na svého oře a vyrazili cestou dále do lesa na onu mýtinu, kde se poprvé potkali.
„Zlobíš se?“ začal potichu.
„Nezlobím. Je mi jasné, že tě holky sváděly a mladý muž jim nemůže odolat… už o tom nemluvme,“ odvětila Libuše, jež se vážně nehněvala. Muži jsou prostě takoví.

Seděli na spadlém kmeni stromu, Oldřich ji bavil historkami ze svého života a Libuše ho pozorně poslouchala, smála se a dobře se bavila.
Když se loučili a on se jí dvorně sklonil k ruce, špitla: „Dnes mě můžeš políbit na rty.“
Oldřich ji sevřel v náruč a lehce ji políbil. Kdyby chtěl, jistě by ji přesvědčil o kráse vášnivého polibku, ale neodvážil se.

„Aaach,“ vydechla Libuše opět zalitá vzrušením. „To bylo krásné. Ještě.“
A tak se pusinkovali, Oldřich byl stále odvážnější, ale jakmile dívka ucítila jeho jazyk, ucukla, zrudla a kvapně se rozloučila. Tohle už bylo příliš.

***

Na dalších schůzkách se k sobě měli blíž a blíž. Libuše, poučená od Išky, věděla, co má očekávat a Oldřich to víceméně přesně splňoval. Od nesmělých dotyků a polibků postupně poznala krásu vášnivého líbání, mazlivé doteky na prsou, stehnech, zadku i v nejtajnějším místě jejího těla. Na ztrátu věnečku byl však les nevhodným, ale Libuše si uměla poradit. Sestra jedné vesničanky byla bylinkářka a měla malý domek stranou vesnice. Libuše ji požádala o soukromí a žena za dukát souhlasila.

Domek, spíše chatrč, byl poměrně útulný. Voněly tu sušené byliny a velké lůžko bylo vysoko vystlané měkkým senem překrytým plátnem a měkkými ovčími houněmi. Bylo to pohodlné ležení.

Libuše zůstala ve spodničce, Oldřich byl nahý, když ulehli na lože a začali se mazlit a líbat.
Dívka se přecejen obávala své velké chvíle a Iška byla upřímná, když jí řekla, že u většiny žen nejde o příjemný zážitek, ale pak už je to mnohem lepší.
„Takový je náš úděl, má paní,“ krčila Iška rameny.

Pohled na velké ztopořené mužství ji trochu vystrašil, ale pamětliva slov Išky, při vniknutí zatnula zuby a proražení panenství ustála bez bolestného výkřiku. Vlastně… ani to moc nebolelo. Pocit vyplnění byl sice nepříjemný, ale rytmické přirážení a pohyby byly stále slastnější, takže sice nezažila slast vyvrcholení, ale i tak byl celý prožitek veskrze pozitivní.
Oldřich se taktéž věnoval jejím pevným prsům s velikostí akorát do dlaně. Polaskal jí jazykem dvorce i vztyčené bradavky, mnul je a hladil, řídíce se dle jejích slastných vzdechů a stenů. Při výstřiku jí semeno vypustil na břicho, jako ochranu před otěhotněním, protože svoji hrozbu svržení z hradu Přemysl nezrušil a asi ani nezruší.
„Bylo to krásné,“ sdělovala mu Libuše s rozzářenýma očima.

Oldřich už měl v loži několik panen, takže tohle mu nepřišlo nijak mimořádné. Navíc takové milování není pro muže příliš radostné. Dívka se bojí, nic neumí, jen se přizpůsobuje, bolí ji to, někdy i hodně krvácí.
Libuše sice stopy krve na stehnech měla, ale nestěžovala si. Ten den už se znovu nemilovali. Omyli svá těla v nedalekém potoce a rozešli se domů.

***

Další schůzky trávívali opět v chýši bylinkářky, nebo jen tak na louce či v osamělých senících. Libuše se zdokonalovala v milostném umění, vybíjela tak svoji vášeň a touhu a zároveň se odevzdávala svému milenci. Oba věděli, že to nebude mít dlouhého trvání a snažili se jeden druhého doslova nasytit láskou.

Libušině matce neunikla změna chování dcery, ani její časté vyjížďky a nasadila na ni hlídače, lstivého služebníka Ohaře, který své paní za čerstva donesl, co vypátral. Bylo to chmurné zjištění.

„Aby ji tak ten mladík obtěžkal!“ mumlala si Kuběna znepokojeně. „Chceme ji výhodně provdat, ovšem zmrhanou ji nikdo nebude chtít!“ a otočila se k Ohařovi zády, předklonila se a rukama zapřela o zeď, aby si vybral svoji odměnu. Ten k ní přistoupil, vykasal ji suknici nad pas, uvolnil si z nohavic svoji kládu, pohonil ji, pak přisadil a zatlačil mezi půlky.
„Ooohhh… seš velkej… ne tak hrrr,“ hekla Kuběna a stiskla zuby nad nepříjemným pronikem do klína. Bylo to nasucho, ale jinou možnost neměla a ona potřebovala mít dceru pod kontrolou. Koneckonců manžel své povinnosti neplní už dlouho, takže lepší alespoň styk se služebníkem než nic.

Ocas se v ní strojově rozpohyboval, ona konečně trochu zvlhla a bylo to příjemnější. Jen kdyby ho neměl tak velkýho! Ohař moc rozumu nepobral a plenil kundu své paní dle svých potřeb. Cítil, jak mu ho pochva krásně svírá…
„Hehe… už poteče mlíčí!“ zafuněl, pevněji ji sevřel v pase, přirazil a mocnými výstřiky se do ní vyprazdňoval.
„Konečně!“ vydechla žena a jen mohla doufat, že ji ten hňup neobtěžkal, i když ve svém věku… no, záleží na Boží vůli.

***

„Synu, budeš se ženit,“ řekl Přemysl slavnostně u večeře a Oldřich zkoprněl.
„Co… ale… proč?“
„Máš na to už věk a než ti předám vládu, rád bych viděl tvou spokojenou rodinu a potěšil se v vnoučaty. Snad toho nechci moc, nebo ano?“ Přemysl mluvil mile, ale ostrost jeho jazyka se nedala nepostřehnout. Myslel to smrtelně vážně.
„A ty víš o vhodné nevěstě?“ projevil Oldřich naoko zájem.
„Ano. Liben Montena de Babitz, jestli ti to jméno něco říká?“ děl Přemysl.
Oldřich se zatvářil překvapeně.
„To je ta, jejíž krása ji předchází?“
„Jak říkáš, to nevím, ale hezká jistě je. Prozatím se pojedu poklonit jejím rodičům. U toho ty nemusíš být. Víš, že nerad kupuji zajíce v pytli,“ řekl Přemysl a zamlčel, že chce cestovat inkognito. Ne jako velmož, ale jako bohatý obchodník.

I Oldřich mlčel a hryzal si ret přemýšlením, jak ten gordický uzel rozmotat? Libuši si brát nikdy nechtěl, je spokojený se svobodou, ale pokud se opravdu stane jeho ženou? Jako milenka mu byla dobrá, ale ženy v manželství ztloustnou, v loži zleniví, starají se o potomstvo a plísní manžela za sebemenší prohřešek, což znamená neustále. Takhle si svůj život rozhodně nepředstavoval.

***

Přemysl dorazil do Babic s malou družinou, jako velevážený bohatý obchodník Mnislav že Wšenor.
Dost ho zaskočila chudoba dvorce i jeho obyvatel, ale vznešená panna Liben to vynahradila. Byla to opravdu krásná dívka.

Jan z Babic i Kuběna se muži klaněli až k zemi a drmolili, jaká to vzácná návštěva je poctila.
„Nezdržím se dlouho,“ mávl rukou Přemysl. „Mám své povinnosti na knížecím dvoře a zde jen přenocuji,“ a obratně vedl rozhovor, vyzvedával spanilost jejich dcery a vyzvídal o plánech rodičů a jejích vdavkách.
„Libuše… pardon… Liben je nedotčená panna a na svého ženicha teprve čeká. Jistě neodolá nabídce urozeného muže, aby se stala matkou jeho dětí… ale to víte, v tomto kraji o vhodné nápadníky nouze je,“ mlela matka.
„ O jednom bych možná věděl,“ řekl Přemysl a rodiče na něj dychtivě pohlédli.
„Je to mladík z urozeného rodu a erbu vepřové hlavy nad zkříženými tesáky. Rod má velký vliv na dvoře. Kdybych tam ztratil slovo…“
„Ano… ano,“ vyhrkla matka a Libuše zrudla. Připadala si jak na jarmarku.

Mísy byly prázdné, víno bylo dopité a Jan se zvedl a omluvil, že se tu chodí spát časně, sám s manželkou ulehli do stodoly a svou komnatu přenechali vzácnému hostu. Libuše měla vlastní komůrku.

***

Přemysl ještě neulehl, když po kratičkém zaklepání k němu vklouzla Libuše.
„Co ty tu, ctěná panno? Neměli bychom… takto… slušná dívka a muž o samotě…“
„Mlčte už, pane Mnislave,“ řekla Libuše. „Přišla jsem vám říct, abyste nedbal na mé rodiče a nikomu se o mně na knížecím dvoře nezmiňoval. Nestojím o kohokoliv s erbem i bez erbu a vezmu si koho já budu chtít!“
„Odvážné a drzé tvrzení,“ řekl Přemysl upjatě. „Pokud je řád světa v pořádku, tak děti poslouchají rady starších a moudrých a obzvláště rodičům neodmlouvají je ti jistě známo.“
„Rodiče mě nechtějí provdat, ale prodat, jestli ti to nedošlo, milý pane. Otec je opilec a matka doufá, že za mě nápadník zaplatí dost velkou částku, aby náš dvorec zase pozvedla. Věno nedostanu žádné. Budu si muset vzít kohokoliv, já vím, ale přesto už jsem si tak trochu zařídila život po svém.“
„A jak?“ zeptal se Přemysl a nato se k němu dívka přitiskla a políbila. Ovšem nikoliv cudně, ale zaútočila jazykem na jeho semknutá ústa.
Neodtáhl se, ani ji neodstrčil, jak by správně měl, zato přijal její výzvu a jejich jazyky se střetly a propletly ve vášnivém polibku.

Milovali se divoce a vášnivě a Přemysl žasl, co všechno tato „panensky čistá“ dívka ovládá… I laskání údu ústy Libuše zvládala znamenitě. Přetáhla předkožku a žalud obkroužila jazykem, polaskala uzdičku, promnula rty kulky a pak vsála do úst ocas až skoro po kořen! Sevřela ho rty a strojovými pohyby hlavou mu přinášela slast a stupňující se rozkoš.

Nádherná dívka s ocasem v puse, to byl přímo božský pohled a Přemysl pocítil záškuby ve slabinách…
„Ah… ah… já… již…“ hekal a dívka ho vyplivla, sevřela rukou, rychlými pohyby ho přivedla na vrchol a výstřiky sémě dopadaly neškodně na její hruď a zbytek jí stékal po ruce.
Libuše se otřela a pokračovali v milostném konání, kdy se jí odměnil polaskáním skvostných prsou, líbáním, až posléze ulehla na záda a on jí zasunul ztopořený úd do klína.
Výplň byla dokonalá, tření silné, masáž ocasu fantastická a slastné vyvrcholení obou bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu.

„Překvapila si mě,“ řekl Přemysl, otočen k ní bokem a něžně jí svíral a hladil jedno prso.
„I ty Mnislave, nebo Přemysle?“ usmála se Libuše. „Měl bys sebou příště brát bystřejší služebníky, co nebudou v čeledníku vyprávět, jak oni, členové družiny ctihodného pána Přemysla z Vysokého hradu si hrají na doprovod bohatého kupce. Proč jsi tu?“
„Na námluvách?“ odpověděl otázkou.
„Nápadníci neskrývají svou totožnost a naopak se chlubí svým bohatstvím. Ty bohatý jsi a sám vidíš tu chudobu… a teď ještě abys platil, místo získání věna. Není to všechno podivné?“ mínila Libuše. „Opravdu se ti tak líbím? I když víš, že nejsem panna a všechno to ostatní?“
„Třeba právě proto chci mít krásnou manželku, která mi dá neméně krásné potomky. A při tom na peníze opravdu tak nehledím,“ začal ji Přemysl laskat níže, ale Libuše ho chytla za ruku.
„Ty máš syna Oldřicha, že? Jak se bude tvářit, až si mě přivedeš domů jako novou paní. Vždyť je starší než já. Bude mě nesnášet a své nevlastní bratry a sestry též… Nebude po tobě dědit panství…“
„Tohle všechno je předčasné. Ještě jsem tě ani nepožádal o ruku… zatím jen nezávazně špásujeme,“ usmál se Přemysl.
„Jistě, jak jinak,“ přitakala Libuše a oba se pustili do milostné hry. A tentokráte ji při šukání zezadu Přemysl napustil semenem. Přišlo to náhle a bylo to tak nádherné, stříkat do klečící poddané krásné dívky své sémě… Ani Libuše se tomu nebránila a bylo jí jedno, jestli v ní začne rašit nový život. S Přemyslem ráda spojí svůj život.

***

Přemysl druhého dne odjel, aniž odhalil svoji totožnost a od Libuše měl příslib, že si ho vezme a počká na něj.
Oldřichovi spadl velký balvan ze srdce, když se dozvěděl, že je od ženitby zachráněn, ale zaskočila ho jiná skutečnost.
„Jsi sice naší krve, ale ne mojí, takže sepíšeme listinu, jež k nástupnictví oprávní jen ty potomky, jež vzejdou ze svazku s Libuší. Ty dostaneš dvorec Stadice,“ děl Přemysl a dodal. „A oženit se můžeš s kýmkoliv chceš. Ta dívka nemusí být urozená.“

Takže Libuše bude mojí nevlastní matkou, přemítal Oldřich. Jak se na sebe budeme tvářit? Dělat, že se neznáme? Nu, nějak to dopadne…

***

Přemysl z Vysokého hradu si bral Libuši z Babic za dvě truhlice stříbrňáků, jak zněla dohoda a vyčlenil ji celé horní patro paláce s výhledem na řeku a pár chalup rozkládajících se v údolí.
„Jmenuje se to Podolí, jako že je v údolí pod hradem. Naproti přes řeku je vesnice Smíchov a tam dále na sever je osada Praha,“ ukazoval jí Přemysl z okna a druhou rukou ji hladil po oblém zadečku.
„Hmm… co to děláš?“ špitla Libuše, ale nijak nereagovala, ani když jí začal šaty vyhrnovat a odhalovat bělostné pevné půlky. Postavil se za ni, z nohavic uvolnil ven ztopořený ocas, chytil ji v pase a začal do ní pronikat.
„Aáách,“ Libuše tiše vzdychla a více se z okna předklonila a rozkročila. Z nádvoří to vypadalo, že jen pozorně sleduje, zda se všichni věnují svým povinnostem.

Pronik pomalu pokračoval. Pochva byla vlhká, otevřená, připravená. Jeho dlaně jí přes šaty sevřely prsa, promnuly je a Libuše sama vycházela vstříc strojovým přírazům, vychutnávala si jeho buchar v sobě a jakmile ji začal plnit semenem, cítila i ona uvolňující slastnou rozkoš.
Udělej mi syna… anooo, projelo jí myslí a bylo jí krásně.

Do pětatřicetiletého velmože se zamilovala od první chvíle. Oldřicha také milovala, ale jinak. On byl její první muž, mladý, zkušený, milý… ale na cestu životem příliš lehkovážný. A dokud žil jeho otec, neměl vlastně nic, co by jí mohl nabídnout. Na hradě se k sobě chovali korektně a nedali ani náznakem najevo, co mezi nimi proběhlo. A když odešel do Stadic, vídali se už jen sporadicky.

A tady by se mohlo vyprávění ukončit…

—————————————————————————————————————————

Co se dělo dál?

Když český kníže navěky zavřel oči, jelikož byl bez potomků, sešla se rada starších na posvátném pahorku Žiži, aby zvolila nového pána. Na nedalekém hradišti vypuklo bohapustý hodokvas, bezuzdné pití medoviny a tělesný hřích s konkubínami, aby nad ránem zmožení kmeti vyhlásili svoji volbu. Ta padla na velmože z Vysokého hradu. A tak se z Přemysla stal kníže a z Libuše kněžna a Vysoký hrad byl definitivně a oficiálně přejmenován na Vyšehrad.

Za pár měsíců po svatbě Libuše mohla manželovi s uzarděním sdělit šťastnou novinu, že bude otcem. Narozený syn, budoucí kníže, dostal jméno Nezamysl. V dalších letech následovali Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Porody zmožená Libuše pak pohrozila muži, že buď si bude dávat pozor, nebo mu bude odpírat plnění manželských povinností. Přemysl zvolil první možnost, a tak už se dalšího potomka nedočkal. Alespoň ne s manželkou. Pancharti s konkubínami se přece nepočítají.

Od nástupnictví odstavený Oldřich našel útěchu v náručí pradleny Boženy, na niž nezapomněl a unesl ji do Stadic, kde žili, šukali a dočkali se pěti dětí.

No a zbytek příběhu je už znám ze Starých pověstí českých…