Příběh Štědrého večera – 02

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Příběh Štědrého večera

Domů doběhl Svatoslav celý zadýchaný. Hned ode dveří ze sebe strhával oblečení a ve spěchu zamířil do koupelny, aby ze sebe co nejdříve smyl svůj hřích. Střídavým pouštěním teplé a chladné sprchy toužil co nejdříve zbavit se zmatků, které ho opanovaly, a zároveň se oprostit od prapodivných myšlenek, jež se mu honily hlavou. Moc se mu to nedařilo.
Asi bude nejlepší, když půjdu spát, rozhodl se. Zastavil vodu, osušil se a nechávajíc oblečení tam, kde z něj zrovna spadlo, zamířil do ložnice. Vlezl pod přikrývku, zachumlal se do ní a očekával brzký nástup spánku. Ten ale nepřicházel.
Převaloval se z boku na bok a v jeho představách se střídavě objevovaly Ema se ženou, se kterou poznal. Vše bylo čím dál zmatenější a divočejší. Pomalu, ale jistě, mu myšlenky zatemňovaly mozek.

Už se propadal do říše snů, když se mu v dálce zjevila postava. Jak se k němu blížila, tím víc mu připadla povědomější.
Když přišla k němu, jen s údivem vydechl: „Emo!!“
„Miláčku, přišla jsem se na tebe podívat,“ řekla Ema a posadila se k němu na okraj lůžka.
„Ach Emo, Emo! Jak je to možné? Jak to, že jsi tady?“ vyptával se Svatoslav, a marně zadržoval slzy štěstí, jež se mu draly do očí.
„Na tom nesejde, miláčku. Důležité je, že s tebou můžu chvíli být. Řekni mi, jak se máš?“
„Myslím na tebe den co den. Strašně moc mi chybíš. Stále marně čekám, že se mi vrátíš. I když vím, že to není možné. Ale teď jsi tady. Kde ses tu vzala?“

Ema pominula jeho otázku. „Jsem tu jen na malou chvíli. Přišla jsem ti říct, jak moc mě těší, že jsi už konečně začal žít. Ta žena je moc krásná a hodná. Pokračuj v tom a žij s ní naplno.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám.“
„Ale to já nemohu, to nejde!“
„Ale jde a můžeš. Přeji si to, a pokud vím, má přání jsi mi vždycky splnil.“
„A jak vůbec víš, co se dnes stalo?“
„Celou dobu jsem tě sledovala, lásko moje. Od této chvíle už nemusím, jsi v dobrých rukou. No, teď už musím jít. Jen si sebou vezmu tvůj dárek, který jsi mi každé Vánoce tak oddaně chystal. Sbohem, miláčku, sbohem.“

Ema vstala, poslala Svatoslavovi vzdušný polibek a vydala se k vánočnímu stromečku, zpod něhož si vzala krabičku s prstenem. Pak se k němu ještě jednou otočila, usmála se, a zvolna se rozplynula.
„NE!!!“ vykřikl Svatoslav a tím výkřikem se nadobro probudil.
Byl už den, a když se podíval na hodinky, zjistil, že je už skoro půl desáté. Co se to se mnou děje, pomyslel si, vždyť ještě před chvilkou byla tma a byla tady Ema. No ano! Byla u něj EMA!
Teprve teď si uvědomil, co se mu zdálo. Problém byl jen v tom, že se mu nikdy nic nezdálo. Byl to tedy sen, nebo skutečnost?
Mimoděk se podíval směrem, kudy Ema odešla k vánočnímu stromku, ale uviděl jen zeď. Jak je tohle možné, říkal si, přece jasně viděl, jak si Ema bere jeho dárek!
Vyskočil z postele a šel se podívat ke stromku. V okamžiku, kdy se tam podíval, ztuhnul. Nevěděl, jestli strachem, děsem, či jinou příčinou. Jedno však věděl jistě – krabička s prstenem byla pryč.

Svatoslav se roztřásl nekontrolovatelným třesem. Nedokázal ani přemýšlet. Jen se vytřeštěně díval na prázdné místo pod stromkem. Bylo to prostě něco, co nedokázal ani při nejlepší vůli pochopit.
Když jeho třas jakž takž pominul, vzpomněl si najednou na Elišku a na to, že mu při odchodu dala svou navštívenku.
Rozhlédl se po pohozeném oblečení, které večer zanechal tam, kde mu zrovna upadlo, a z objeveného saka vytáhl kartičku s telefonním číslem. Když našel i svůj mobilní telefon, vyťukal na něm číslo z vizitky.

Při zaznění vyzváněcího tónu se mu zrychlil dech. To ho natolik vystresovalo, že málem zavěsil, když tu se ve sluchátku ozvalo: „Strašánková, prosím.“
„Tady je Svatoslav… Svatoslav Strašílek,“ upřesnil svou identitu a vyděšeným hlasem pokračoval. „Nezlobte se, já se omlouvám, moc se omlouvám, nechtěl jsem vás vyrušovat, ale…“ Najednou nemohl dál.
„Copak je? Co se děje? Vypadáte rozrušený,“ vylekala se Eliška.
„Já, moc se omlouvám, ale… ale… Něco se stalo! Nevím, co mám dělat. Tak jsem vás chtěl moc poprosit, jestli byste za mnou mohla přijít. Nebo ne. Počkejte. Půjčím si někde auto a přijedu pro vás. Tedy, jestli budete souhlasit. Je to opravdu důležité!“
„Samozřejmě, že přijdu. Vím, kde bydlíte. Žádné auto ale neshánějte, pěšky budu u vás dřív a projdu se docela ráda.“
„Nevím, jak vám poděkovat, ani jak se vám odvděčím,“ vydechl ulehčeně Svatoslav.
„Na to budete mít času dost. Za půlhodinku jsem u vás,“ řekla Eliška a zavěsila.

Svatoslav odložil telefon a s hlubokým povzdechem se rozhlédl kolem. Když si uvědomil nepořádek, který po sobě večer zanechal, málem se pokřižoval. Panebože, tady je binec, pomyslel si a dal se honem do uklízení.
Pečlivě složil a uložil poházené oblečení a zavčas se mu podařilo dát do pořádku i ložnici. Než prošel celý byt, zda je vše jak má být, ještě se slušně oblékl, aby nepřivítal návštěvu v nedbalkách.
Pak už jen netrpělivě čekal na Eliščin příchod.

Nečekal dlouho. Gong se rozezněl vlastně v okamžiku, kdy byl se vším hotov.
Otevřel dveře a Eliška vešla dovnitř.
„Dobrý den. Moc rád vás vidím,“ přivítal ji a pomohl jí z kožíšku. Pak ji zavedl do obývacího pokoje a nabídl místo k sezení.
„Máte to tu hezké,“ řekla Eliška, když se rozhlédla kolem. „Tak, co se přihodilo?“
„Já nevím, jak vám to mám říct. Najednou mi to celé připadá úplně nesmyslné, přitažené za vlasy. Prostě jako něco, co se nestalo a přitom se to stalo. Něco naprosto k neuvěření,“ začal Svatoslav opatrně.
„To nevadí. Prostě začněte povídat,“ snažila se ho Eliška uklidnit.

„Víte, já nepamatuji, že by se mi kdy zdál nějaký sen. Prostě se mi nikdy žádný nezdál… až do této noci. A ani vlastně nevím, jestli to byl sen. Nebudete mi to věřit, ale… v noci za mnou přišla moje Ema. Nevím, kde se tu vzala. Jen znenadání přišla, posadila se ke mně na postel a začala si se mnou povídat.
Řekla mi, že ji těší, že jsem konečně začal žít, že mě celou dobu sledovala, dávala na mě pozor, ale teď že už ví, že nebude muset, protože jste krásná a hodná žena a že mi s vámi bude dobře. Odporoval jsem jí, že to není možné, že to nejde. Odvětila mi, že si přeje, abych… abych se s vámi… dal dohromady. Že prý ví, že to udělám, protože jsem vždycky její přání splnil. Znělo to skoro, jako kdyby mi dávala požehnání.“

Eliška se na Svatoslava dívala vykulenýma očima a on pokračoval dál.
„To ale není všechno. Mám takový rituál, že jsem Emě každé Vánoce dával pod stromeček symbolický dárek, krabičku s jejím snubním prstenem. I teď ho tam měla nachystaný. Řekla mi, že ji vždycky moc potěšilo, když ho tam každé Vánoce spatřila, ale že už musí jít, a protože je to navždy, vezme si ten dárek sebou.
Viděl jsem ji, jak šla ke stromečku a dárek si vzala. Potom se prostě rozplynula a byla pryč. Ráno jsem pod stromečkem krabičku s prstenem nenašel. Hledal jsem všude kolem, ale byla pryč! Nedokážu to pochopit. Jak mohla zmizet?“ vyslovil Svatoslav otázku, která ho trápila snad nejvíc.
„Možná bude lepší to nevědět,“ odtušila Eliška. „Je to zvláštní, ale mně se zdál úplně stejný sen. Jen v něm místo vaší ženy byl můj manžel, a také, o žádný dárek jsem nepřišla.“ Zamyšleně se odmlčela.
„To myslíte vážně, nebo to říkáte jen tak?“ zeptal se Svatoslav.
„Je to pravda. Říkal mi totéž, co vaše žena vám.“
„To přece není možné!“ vykřikl vyděšeně. „Jak by se nám mohl zdát úplně stejný sen?“
„To nevím, ale řekla bych, že se nás tak snaží osvobodit od našich deprimujících vzpomínek. Chtějí, abychom žili dál svůj vlastní život bez nich. A aby nám to ulehčili, zdály se nám proto ty sny,“ objasnila Eliška svou myšlenku.
„Takže si myslíte, že se máme zařídit podle našich neuvěřitelných snů?“
„Já nevím. Co si myslíte vy?“
„Já také nevím. Vždyť jeden druhého vlastně vůbec neznáme!“
„To je pravda. Takže bychom s tím měli začít něco dělat. Koneckonců, už jsme s tím včera tak trochu začali, nebo ne?“

„Vy myslíte…“ Svatoslav nedořekl. Zmocnilo se ho takové zvláštní rozechvění a mravenčení, že nebyl schopen dokončit větu.
Pojednou, jako mávnutím kouzelného proutku, snad v důsledku jejich snů, se atmosféra v pokoji naráz změnila. Podívali se na sebe, v očích jim zajiskřilo a jakoby se domluvili, začali se oba chvatně svlékat. Části oblečení z nich opadaly jako podzimní listí a v krátké chvíli stáli proti sobě nazí. Eliščina ňadra se opřela o Svatoslavovu hruď a jeho úd se probudil.

„Pojďte, ukážu vám cestu rájem,“ řekl tiše. Zavedl Elišku do ložnice a položil ji napříč postele. Sám si pak klekl na huňatou podložku a sklonil hlavu k jejímu klínu. Vzápětí ucítila, jak jeho jazyk projel údolíčkem, lemovaném kudrlinkami tmavé houštinky.
„Och, óóóch, to je úchvatné,“ vzdychla potěšeně, přidržujíc hlavu v klíně, aby snad o tu potěchu nepřišla.

Svatoslavův jazyk poctivě lízal rozšiřující se mezírku až do chvíle, kdy ucítil první kapky erotického nektaru. V tu chvíli se zaměřil jen na poštěváček a jeho cumláním a brnkáním o něj zvyšoval Eliščinu rozkoš. „To je nádhera! Ach, to je nádhera,“ lebedila si Eliška a samou slastí se začala pod dráždivým jazykem svíjet. Když pak Svatoslav do dráždění zapojil i prsty, vzrostlo její sexuální vzrušení na maximální míru.
„Já… už… to… nevydržím!“ přerývaně vykřikla. „Honem! Rychle mi to udělej!“

Svatoslav se nedal dvakrát pobízet. Přizdvihl se, posunul výš a zapřel se na rukou. Nadupaný penis hbitě nalezl svůj cíl a bez meškání zajel dovnitř. Pak se trochu povytáhl a tvrdě přirazil.
„Ano!“ vykřikla Eliška, „Přesně takhle to chci!“ a vyrazila mu vstříc.
Již po několika rychlých a tvrdých pohybech se její nadržená potvůrka dočkala. Rozechvěla se v bouřlivém vyvrcholení, kterým bezprostředně vyvolala patřičnou Svatoslavovu odpověď.
Její lůno se v mžiku zaplnilo jeho horkým semenem. Přijala ho s blaženým výkřikem a pevně se přimkla k jeho chvějícímu se tělu. V těsném spojení si oba vychutnávali doznívající extázi.
„Už hodně dlouho jsem nezažila něco tak nádherného,“ vzdychla Eliška. „Zopakuješ mi to aspoň ještě jednou?“
Vůbec si neuvědomila, že přešla na tykání. Došlo jí to až po chvíli a hned se začala omlouvat.
„To je v pořádku, třeba se nám bude spolu lépe mluvit. A teď bychom se mohli jít osprchovat. Trochu se po tom vášnivém spojení osvěžit,“ navrhnul Svatoslav.

Po důkladném osprchování a vzájemném omytí svých těl se vrátili do ložnice. Celí natěšení ulehli na lůžko. Nemohli se dočkat, až Svatoslav znovu nabude potřebnou sílu. Oboustranným laskáním se snažili tuto chvíli co nejvíce přiblížit.
„Provedl bys mě ještě jednou alespoň malinkatým rájem?“ zaprosila Eliška.
A Svatoslav samozřejmě vyhověl. Cestou plnou polibků se od jejích prsou přemístil do žádostivého klínu a zabořil jazyk do čekající mezírky.
„Ach, ach, to je slast,“ zavzdychala Eliška a hladila Svatoslava, kam jen jí ruce dosáhly.
Ten, když ucítil první pramínek její erotické šťávy, a zároveň zjistil, že už je při síle, otočil Elišku na bok, přizdvihl jí nohu a naběhlý úd zezadu zasunul do její nedočkavé touhy. Pomalými pohyby se prodíral tůňkou rozkoše a s potěšením naslouchal blaženým vzdechům své partnerky.

Po nějaké chvíli se Eliška Svatoslavovi vysmekla, položila jej na záda a sama nasedla na jeho tvrdou chloubu.
Ani ona nespěchala, jen se tak mírně pohupovala nahoru a dolů a vychutnávala si každičké proniknutí jeho penisu. Byla nevýslovně šťastná, ale bála se to vyslovit nahlas, co kdyby to byl jenom sen! Jenže nebyl.
I když nikam nespěchali, ve Svatoslavovi začalo růst napětí. Zrovna mu chtěla říct, aby na ni najel tvrdě, stejně jako předtím, když ucítila, jak se do ní hrne horký příliv jeho semene. Byl to tak silný moment překvapení, že se jí uvnitř všechno stáhlo v náhlé křeči, která v ní rozpoutala vášnivou odezvu. Padla na Svatoslava a divoce sebou zmítala, až nakonec na něm zůstala bezvládně ležet.
Jejich zrychlený dech po prožitém vzrušení se postupně klidnil.

Když se konečně uvolnili natolik, aby si mohli popovídat, Svatoslav se zeptal: „Myslíš, že mají pravdu, že si budeme rozumět?“
„Co se týče milování, tak o tom nepochybuji,“ usmála se na něj Eliška. „Co se týká všeho ostatního, tak to se oba budeme muset přičinit, aby tomu tak bylo.“
„Jak jinak, žena má vždycky pravdu,“ zažertoval Svatoslav a doufal přitom, že těmito slovy tak uzavřel celou jednu kapitolu svého života.

Navigace v seriálu<< Příběh Štědrého večera – 01
4.8 58 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé pokračování. Ten nádech nadpřirozena je skvělý nápad. Bude ještě nějaké pokračování?

shock

Až na velkou podobnost příjmení obou postav (záměr?) je to dost uvěřitelný reálný příběh. Takové se mi líbí 🙂

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x