Příběh Štědrého večera – 01

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Příběh Štědrého večera

Štědrý večer je předzvěstí radosti nejen pro děti, které se těší na dárky, ale i pro dospělé, neboť nastal čas, kdy se rodiny opět alespoň na chvíli stmelí a ve sváteční atmosféře Vánoc najdou spokojenost a štěstí. Pro Svatoslava však bylo toto období nejhorším v celém roce.

Ve svých čtyřiadvaceti letech se oženil se stejně starou spolužačkou Emou. Znali se spolu už od mateřské školky. Tenkrát se sice spolu spíše škorpili, ale v pozdějších letech, už od osmé třídy, poznávali, že si spolu čím dál víc rozumí a docela nenápadně, aniž si toho sami všimli, začali spolu chodit.
Během studií na gymnáziu začali sbírat první sexuální zkušenosti a pak se jejich cesty na čas rozešli. Oba si podali přihlášku na vysokou školu, ale zatímco Svatoslav neuspěl a byl tak nucen k náhradnímu řešení studia na průmyslovce dopravní techniky, Ema začala studovat architekturu a rozvoj sídel.

Po úspěšném dokončení studií se jim podařilo najít solidní zaměstnání, a jakmile měli zajištěno živobytí, hned uspořádali veselku. Zprvu bydleli u rodičů Svatoslava, ale brzy se jim podařilo najít bydlení, kde žili až do chvíle, kdy se stalo něco naprosto neuvěřitelného.

Po deseti letech spokojeného manželství, které by jim každý mohl závidět, se Ema jednoho rána prostě neprobudila. Přivolaný lékař konstatoval zcela nevysvětlitelnou smrt. Svatoslav byl v šoku a následně propadl tak silné depresi, že musel být po dvou dnech hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Když se po deseti měsících vrátil, byl z něj cizí člověk. Odtažitý, zamlklý, samotářský.
Celý týden se doslova skrýval doma, než se odhodlal, že by si měl najít nějakou práci. Jenže v malém městě se zpráva o jeho návratu rychle rozšířila, takže než své odhodlání začal naplňovat, navštívil ho jeho bývalý šéf, majitel dobře zavedeného autoservisu. Se svou nabídkou nedělal žádné okolky. Prostě mu sdělil, že ho ihned bere zpátky a s vyšším platem, neboť o tak vynikajícího odborníka, jakým Svatoslav byl, prostě nemůže přijít.
Svatoslav bez dlouhého přemýšlení nabídku přijal. Vždyť přece bude dělat práci, které dobře rozumí a na místě, které důvěrně zná.

Do práce se vrhl střemhlav. Domů chodil pozdě, ale ne zase tak často, aby bral práci ostatním. Ochotně zaskakoval za kolegy při pohotovostní službě o víkendech, protože to byly dny, kdy se velice trápil vzpomínkami na Emu. Když nemohl trávit čas prací, chodil na dlouhé procházky po městě a širokém okolí. Za nepříznivého počasí a po večerech si občas četl, případně se díval na cestopisné a přírodovědné programy v televizi, ale nejvíce času věnoval domácím pracím.

Nejhorší období zažíval při různých výročích, ať už to byl svátek či Eminy narozeniny, výročí svatby a jejího úmrtí. Na tyto dny si brával dovolenou, aby nemusel být nikomu na očích.
Byly to jeho nedotknutelné dny. To vždy navařil slavnostní jídlo, zapálil svíčky a nachystal malý, stále stejný dárek, který poté odkládal pro pozdější příležitost. V tyto dny pro něj neexistovalo nic, než vzpomínky na Emu.

Úplně nejhorší čas však pro něj představovaly Vánoce. Vůbec si je nedovedl bez Emy představit. Když přišly ty první bez její přítomnosti, byl na pokraji zhroucení. Nakonec přece jen sebral všechny své síly a řekl si, že Vánoce bude prožívat, jako kdyby Ema byla s ním. Připravil sváteční večeři, ozdobil malý stromek, pod který položil úhledně převázanou krabičku s Eminým snubním prstenem.
Večer pak přichystal na stůl i talíř pro Emu, skromně pojedl a pak v krátkém rozjímání chvíli poseděl. Poté se ustrojil a vydal se na dlouhou procházku vylidněnými ulicemi města s tajným přáním, že než se vrátí, Ema si svůj dárek odnese k sobě do svého světa.
Nikdy se to nestalo, přesto o tom každý rok snil.

Nejinak tomu bylo i letos, v pořadí již pátých Vánocích bez Emy. Jakmile skončil svůj domácí rituál, svátečně se oblékl, nazul si osvědčené zimní boty, ve kterých ho nezáblo ani za největších mrazů, automaticky se podíval na teploměr, který ukazoval -7° C, a vyrazil na pochůzku.

Před domem se na okamžik zastavil. Zaregistroval jasnou noc s nebem posetým hvězdami a uvědomil si, že bude asi rychle přituhovat. Vypadá to, že tentokrát zřejmě přidá do kroku. To má ale čas, řekl si a zvolna sešel dolů s kopce, prošel podchodem pod nyní nezvykle tichou silnicí a zamířil podél obchodního centra k lávce přes řeku. Když jí přešel, zabočil vlevo a na krátkou chvíli se zastavil u zábradlí pohlédnout na řeku. Ten pohled tam dolů, do líně tekoucího proudu vody, ho vždy uklidňoval a nasměroval jeho myšlenky ke hlubším vzpomínkám.

Postál jen pár vteřin, a už se ubíral dál. Kráčel pomalu, jako kdyby si chtěl užít těch několik málo minut cesty, která ho vedla k prvnímu cíli jeho putování, ke splavu. Když k němu došel, přistoupil k zábradlí a zaposlouchal se do jeho temného hukotu.
V tu chvíli zapomněl na svět kolem sebe a zcela propadl vzpomínkám na svou Emu.
Nechtěl zapomenout na to, jak se spolu bláznivě smáli, když se jim společně něco podařilo, a ještě bláznivěji se smáli, když se jim něco nepovedlo. Vzpomínal, jak spolu chodili do přírody a vždycky hledali nějaké to místečko, kde by se mohli nerušeně pomilovat. Nesmírně je vzrušovalo, když to nebylo až tak úplně bezpečné a hrozilo, že je někdo náhodně objeví. Vzpomínal na její rozzářené oči, když pak v domácím bezpečí dovršovali své milostné hrátky a v úžasném souznění spolu stoupali k nebeské blaženosti.

„Vy jste také sám?“ ozvalo se znenadání za jeho zády.
Svatoslav leknutím div že neposkočil. Tak se pohroužil do svých vzpomínek, že nevnímal nic jiného a neslyšel tedy nikoho přicházet. Pomalu se otočil.
Uviděl mladou ženu, jak zachumlaná do kožíšku s kapucí, jež zpola zakrývala její tvář, upírá na něj své oči.
„Ano,“ odtušil po chvíli mlčení a obrátil se zpátky ke splavu.
„A mohu zde také postát?“ zazněla další otázka.

Přiměl se znovu podívat na tu cizí ženu, která nepříjemně přerušila jeho vzpomínání.
Pátravě si ji prohlédl a tiše řekl: „Jistě. Jsem už na odchodu.“
„Ale já jsem myslela s vámi,“ řekla vyčítavě. „Když ale odcházíte, mohla bych s vámi jít?“
Nakročený Svatoslav se zarazil a pln zlosti se zeptal: „Proč?!“
„Protože jsem sama jako vy. Protože samota bolí a já právě dnes nutně potřebuji s někým být. Prosím, dovolte mi jít s vámi. Nebudu mluvit, nebudu vás rušit. Jen půjdu vedle vás a budu tiše vnímat přítomnost stejně nešťastného člověka, jako jste vy. Prosím!!!“

Původní Svatoslavova averze vůči této ženě rázem opadla. Uvědomil si, že ji možná postihla podobná tragédie, jako jeho, a že zoufale potřebuje pomoc. Že je patrně ve stejné, ne-li horší depresi, jako on sám.
„Když chcete,“ řekl stále ještě trochu odtažitě, ale už v tom nebyla ta zlost, kterou pociťoval, když ho poprvé oslovila.

Vydali se tedy spolu na cestu, jejíž směr a cíl znal jen Svatoslav. Zanedlouho došli na rozcestí, kde se mohli dát ulicí směrem do náměstí, nebo na opačnou stranu přes most k divadlu a do menšího parku za ním.
Svatoslav zvolil tu druhou možnost.
Obešli divadlo a procházeli cestičkami mezi stromy a keři a Svatoslav se přitom snažil vybavit si procházky s Emou. Nedařilo se mu to. Zamířil proto nejkratším směrem ven z parku, přešel most a na rozcestí se vydal ulicí k náměstí.
Žena ho neslyšně doprovázela, na nic se nevyptávala, jen šla tam kam on.

Společně přešli napříč náměstím, vystoupali do kopce ke klášteru, a když kolem něj prošli, vydali se dlouhou ulicí zakončenou výpadovkou z města. Na jejím konci se Svatoslav zastavil. Obvykle zabočil vlevo mezi rodinné domky, uspořádaných do obrovského obdélníku a tvořících tak ulici příznačně pojmenovanou Okružní.
Nyní ale pocítil chlad, protože přituhlo a bylo určitě víc jak deset pod nulou. Také se mu nedařilo napojit přerušený proud svých myšlenek a raději se snažil nemyslet na nic, protože se bál, že bude myslet na svůj ženský doprovod. I proto zavrhl protentokrát svou obvyklou trasu a následován svou neznámou se vydal mezi domky protilehlé ulice.
Došli spolu takřka na konec, k pravotočivé zatáčce, za níž se ulice klonila dolů s kopce téměř až k náměstí.
Tu se žena znenadání lehce dotkla Svatoslavovy paže.

„Já bydlím tady,“ řekla a ukázala na přízemní domek svítící do tmy bílou fasádou. „Můžu vás pozvat na čaj?“ zeptala se.
Svatoslav nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ale vždyť musíte být celý promrzlý! Horký čaj vás zahřeje,“ nedala se odbýt.
„To nemohu přijmout, ale děkuji,“ řekl Svatoslav a odvrátil se od ní, aby se jí nemusel dívat do očí.
„Prosím, neodmítejte. Cítím se strašlivě sama a nevím už, jak tu samotu zvládat. Vím, neznáme se, ale i vy se jistě cítíte velmi osamocený. Moc by mi pomohlo, kdybyste šel ke mně a vypil si se mnou šálek horkého čaje. Udělalo by mi to radost a myslím si, že snad i vám by to pomohlo. Prosím, přijměte mé pozvání.“

Svatopluk slyšel v jejím hlase smutek, zoufalství i naději. Ale bál se. Nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu chtěl jít dál a být opět sám se svými myšlenkami, na druhou stranu mu bylo té ženy do určité míry líto. Když nepřijme pozvání, zanechá za sebou nešťastného člověka, když přijme, co se stane pak?
Zmítán nejistotou se začal přiklánět k myšlence odchodu, ale když uslyšel tiché, skoro plačtivé „Prosím!“, rozhodl se.
„Tak dobře,“ řekl tiše. „Na chvilku mohu zajít.“

Žena odemkla vchodové dveře a přes miniaturní zádveří zavedla hosta do příjemně vyhřáté šatny.
Zatímco si odkládali zimní svršky, Svatopluk po očku pokukoval, jak vlastně jeho hostitelka vypadá. Venku tu šanci neměl, ale teď zjišťoval, že může být přibližně v jeho věku, je o něco menší než on, má velké tmavé oči a nakrátko ostříhané hnědé vlasy, jež jí dělaly možná mladší, než ve skutečnosti byla.

„Jmenuji se Eliška Strašánková,“ představila se. „Moc ráda vás vítám u mne doma,“ řekla s milým úsměvem a podávala Svatoslavovi ruku.
„Já jsem Svatoslav… Svatoslav Strašílek,“ řekl stydlivě a jemně nabízenou ruku stiskl.
Nato jej paní Eliška zavedla do obývacího pokoje.
„Rozhlédněte se tu a udělejte si pohodlí, kde se vám zachce. Já zatím postavím na čaj a převléknu se,“ řekla hostitelka a odešla.

Svatoslav se s úžasem rozhlížel kolem. Všechny stěny byly od podlahy ke stropu obloženy knihami. Homogennost stěn narušovalo jen okno a dvoje dveře, velký pracovní stůl s počítačem, pohovka a televize. Pokoj sám o sobě byl nezvykle velký a zřejmě i proto se zdála být jakoby pohozena tři křesílka, nízký konferenční stolek a v rohu stojící houpací ušák, slibující uvolnění a pohodu tomu, kdo si do něj sedne. Celkově působil pokoj velice uklidňujícím dojmem, což se projevilo i na Svatoslavovi, jehož počáteční nervozita ustoupila a cítil se podstatně klidnější, než když vstupoval do tohoto domu.

Než však stačil vstřebat veškerou vyzařující pohodu tohoto místa, otevřely se dveře a dovnitř vstoupila paní Eliška, nesouce na podnosu čajovou konvici se dvěma šálky a cukřenkou.
Měla na sobě jednoduché tmavomodré šaty volně splývající těsně ke kolenům, a zavěšené na úzkých, černých ramínkách, které ostře kontrastovaly s její bledou pletí. Položila vše na konferenční stolek a přisunula křesílka, aby se bylo kam posadit.
„Tak, teď si můžeme v klidu vychutnat horký čaj. Ani jsem se vás nezeptala, jaký máte rád, ale udělala jsem ovocný, snad vám to nebude vadit,“ řekla, a s úsměvem pokynula Svatoslavovi, aby se též posadil.

Mlčky usrkávali horký nápoj a ani jeden z nich nevěděl, jak dál. Nakonec prolomila ticho Eliška.
„Nevím sice jak začít, ale něco vám musím říct. On ten dnešní večer není zase až taková náhoda.“
Sotva to jen dořekla, Svatoslav se na ni vyděšeně podíval.
„Nelekejte se. Všechno vám vysvětlím a slibuji, že budu co nejvíc stručná a že to povím pokud možno chronologicky.“
Na chvilku se odmlčela, aby nabrala dech, a pak začala vyprávět.

„Před pěti lety jsem se vdala. Můj manžel byl vynikající muž a ve svém oboru skutečný odborník. V mnohém mi pomohl a mnohé mě naučil. Po dvou letech jsme dospěli k rozhodnutí mít dítě. Jenže právě v té době se ukázalo, že má rakovinu. Bohužel to pak šlo strašlivě rychle. Zemřel dřív, než ho vůbec začali léčit. Byl to pro mne hrozný šok a dodneška jsem se s tím nedokázala vyrovnat.
Před rokem se mi porouchalo auto a tehdy v servisu jsem vás poprvé uviděla. Opravil jste ho výborně a od té doby šlape jako hodinky. Ale už tehdy, když jste mi ho předával, byl na vás vidět obrovský zármutek. Byl jste nesmírně smutný, nemluvný, jakoby duchem nepřítomný.
Pak jsem vás občas zahlédla na vašich procházkách a vždy jsem vás viděla samotného. Vědomí, že jste možná stejně osamocený jako já, mě k vám začalo přitahovat. A protože mě samota sžírala čím dál víc a víc, rozhodla jsem se risknout a zkusit vás právě dnes vyhlédnout.
Zbytek už znáte. Můžete mě za to odsoudit, můžete mě i nenávidět, ale já už jsem byla opravdu v koncích.“

Eliška vydechla úlevou a čekala na Svatoslavovu reakci. Ten však jen strnule seděl a s nepřítomným pohledem zíral do neznáma. Začala mít obavy, zdali to svou upřímností nepřehnala a nějakým způsobem se Svatoslava nedotkla, či mu nechtíc neublížila. Už už se mu chtěla začít omlouvat, když tu Svatoslav promluvil.
„Je to pět let,“ promluvil stísněným hlasem, „co se moje žena jednoho rána prostě neprobudila. Nikdo neví proč. Byla naprosto zdravá, nepamatuji za dobu, co jsme byli spolu, že by někdy onemocněla. Ani chřipku či nachlazení nikdy neměla. A najednou si prostě jen tak odešla, ani se nerozloučila.“
„Oh, to je hrozné,“ odtušila Eliška.
„Ano. Od té doby pro mne přestal existovat svět. Chodím jen do práce a jen přežívám,“ doplnil Svatopluk svou niternou výpověď.
„Děti jste asi neměli, alespoň jsem vás s žádným dítětem neviděla,“ spíše konstatovala fakt, než že by se ptala.
Vzápětí svého tvrzení litovala. Tohle se ho muselo nemile dotknout.
„Ne, neměli. Nemohli jsme mít děti,“ odtušil Svatoslav.
„To je mi líto. Bohužel je čím dál víc žen, které tento problém mají.“
„To nebyl její problém, ale můj.“

Eliška na něj udiveně pohlédla a řekla: „To je vzácná výjimka, ale co kdybychom přešli na veselejší téma. Třeba bysme si mohli spolu zatančit.“
„Já neumím tančit.“
„Tomu nevěřím. Copak jste spolu nechodili na zábavy, na plesy?“
„Ale jistěže chodili. Tanec jsme milovali, ale od té doby jsem všechno zapomněl.“
„Tanec se nedá zapomenout. Něco pomalého jistě zvládnete.“
Zvedla se a přistoupila k jedné z polic, ve které byla skryta minivěž a nad ní sloupec cédéček. Vybrala jedno a vložila do přehrávače. Spustila se tichá, romantická melodie.
Vrátila se ke Svatoslavovi, uklonila se a řekla: „Smím prosit?“

Svatoslav nepříliš ochotně vstal a zaujal základní postoj.
„Ne. Takhle ne,“ namítala Eliška. „Při této hudbě musíme mít k sobě blíž,“ vysvětlila, obejmula ho a přitiskla se co nejtěsněji k němu.
Svatoslav pocítil dvě věci. Nejprve její ňadra na své hrudi a posléze, jak se jeho penis probudil a dloube Elišku do stehna.
Rychle se odtáhl.
„Nestyďte se za své emoce. To je přece normální,“ řekla a přitáhla si ho zpátky k sobě. „Já jsem stejně vzrušená jako vy, možná víc, jen to na mně není tak poznat.“
„Ale já… to jsem… to jsem,“ koktal Svatoslav a snažil se vymanit z jejího sevření.
Vzala ho za ruku a položila si ji na ňadro.
„Cítíte, jak mi buší srdce? Ale ne, přes látku to nemůžete cítit, chce to blíž k němu.“
Pustila mu ruku a přes ramena si stáhla ramínka šatů. Trochu jim pomohla a odhalila tak svá prsa v celé své kráse.
Svatoslav nevěřícně hleděl, jak se šaty pomalu sunou dolů, až dopadly na zem. Teprve teď zjistil, že pod nimi po celou tu dobu neměla vůbec nic.

Eliška využila momentu překvapení, znovu si položila jeho ruku na ňadro a pak, zcela bez odporu, zbavila Svatoslava saka, košile a nakonec všeho, co měl na sobě.
„Pojďte, rozevřu vám svou náruč i klín,“ řekla tiše, vzala ho za ruku a zamířila do ložnice.
Svatoslav s ní šel, jakoby nevnímal co se děje. Ta náhlá a nečekaná změna situace ho úplně vyvedla z míry.

Došli k úhledně ustlanému lůžku. Eliška odhodila přikrývku a ulehla na uvolněné místo. Svatoslav najednou neviděl nic, než bílé tělo, černý klín a k němu vztažené ruce zvoucí náruče.
Vnímal svůj mozek, jak mu říká, že tohle přece nemůže. Nesmí zradit svou Emu, nesmí… nesmí…
Ale tělo, tělo bylo silnější. Jako omámený se vklínil mezi roztažené nohy a jeho penis, tvrdý jako skála, pomalu pronikl do vábícího klínu.
V tom okamžiku jím otřásla ochromující křeč, v níž přelil do horkého lůna veškerou svou sílu. Eliška vykřikla údivem, ale vůbec to nevnímal.
Když mu opožděně došlo, co se stalo, zrudl studem a chtěl vstát. Ona ho však zavčas zachytila a přitiskla zpátky na sebe.
„To je v pořádku. V naprostém pořádku,“ tišila ho. „Zůstaňte jak jste, jak nejdéle vám to půjde.“
„Já… já… tohle…“ zašeptal zoufale, nemohouc ponížením ani říci souvislou větu.
„Oba jsme měli dlouhý půst, jinak to ani dopadnout nemohlo. Jistě si to oba ještě vynahradíme. Pokojně ležte a odpočívejte,“ uklidňovala ho Eliška.
„Nejsem moc těžký?“ zeptal se poněkud iracionálně.
„Jste. Ale ráda to vydržím. Těší mne cítit vaše tělo, vnímat vaše teplo a vůni a ten nádherný pocit naplnění.“
Obličej jí zářil štěstím, ale to Svatoslav neviděl. Měl hlavu položenou na jejím rameni. Zčásti proto, že se stále ještě trochu styděl, zčásti proto, aby se mohl vyrovnat s nastalou situací.
Po chvíli nesmyslných úvah si s úžasem uvědomil, že jeho přirození je stále vzpřímené a tuhé, připravené k dalšímu obcování. Nikdy předtím se mu nestalo, že by neměl pauzu. Vždycky ji měl, ale proč ne teď? Pošetilé myšlenky mu zatemnily mozek.
Brzy se však vzpamatoval a okamžitě věděl, že tu ženu, kterou sice znal jménem, ale jinak o ní nevěděl vůbec nic, musí uspokojit.
Lehce se nadzdvihl a znovu ponořil do mokrého objetí ženiny vagíny.

„Ano! Ach ano. Nepřestávejte,“ zavzdychala Eliška a ještě více ho k sobě přitiskla.
Začal se pomalu rozjíždět, jako těžce naložený nákladní vlak.
Chvíli trvalo, než dosáhl provozní rychlosti, ale pak už šlo vše jako po másle. Vzepřel se na rukách, aby následně zapřel její nohy o svá ramena. Pustil se do tvrdšího přirážení, což Eliška kvitovala slastnými zvuky. „Ach, to je nádhera! Ještě… ještě…“ halekala v rytmu přírazů. „Jej… jej… jéééj,“ zakvílela a vzápětí se její tělo rozvlnilo v úžasném orgasmu.
„Nepřestávejte! Nepřestávejte!“ křičela a Svatoslav se snažil. Svírán blaženými silami, které násobily jeho vzrušení, přidal na tempu. Trvalo sice ještě nějakou chvíli, než orgastická křeč sevřela jeho slabiny, a on podruhé naplnil horké lůno svým já.

Svatoslav se jen zvolna probíral ze sexuálního opojení. Ale jak nabýval smyslů, začínal být čím dál víc rozrušený a zmatený. Co se to s ním stalo? Jak to, že se miloval s tou ženou? A proč?
Nedokázal si odpovědět. Najednou rychle vstal a začal se chvatně oblékat. Eliška se vylekala.
„Co se stalo? Proč se oblékáte?“
Neodpověděl jí.
„Vy už chcete odejít? Proč? Ublížila jsem vám?“ ptala se, nechápajíc jeho počínání.
„Ne, ne. Vy nic, to já…“ zamumlal a snažil se zasunout do kalhot neposlušnou košili.
„Já vám nerozumím. Proč to všechno a tak najednou?“
„To nic, to nic,“ odpověděl ve spěchu Svatoslav.
Navlékajíc na sebe sako, mířil už ke dveřím.
„Já se omlouvám, moc se omlouvám. Nezlobte se, omlouvám se,“ vyhrkl ze sebe zmateně a už byl za dveřmi.

Než se stačil obout, Eliška, již oblečená v županu, vešla za ním do šatny.
„Já nevím, co se vám stalo, ani čím jsem se provinila, ale kdybyste mi to chtěl někdy vysvětlit a popovídat si o tom, tady máte moje telefonní číslo,“ řekla klidným, vyrovnaným hlasem a vsunula Svatoslavovi do kapsičky u saka svou navštívenku.
Nakonec mu ještě pomohla do kabátu.

„Dobrou noc,“ popřála mu, když otevřel domovní dveře.
„Do… dob… dob… dobrou… noc,“ vykoktal ze sebe a dal se úprkem po zasněžené ulici.

Navigace v seriáluPříběh Štědrého večera – 02 >>
4.9 51 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek, Jeff

Krásný, byť i smutný příběh, zapadající do atmosféry vánočních svátků. Moc hezky se to čte. Ne vždy všechno dopadne tak dobře, jako v této povídce. MB díky za navození vánoční atmosféry. Povedlo se ti to na jedničku.

Junior

Výborná povídka. I když ten začátek je na Vánoce docela depresivní. Doufám, že to bude mít nějaké pokračování.

Harai

Úplně na mě dýchla smutná atmosféra Vánoc, kterou si dobře pamatuju, když mi kdysi umřel brácha. Taky jsem se potuloval venku, protože jsem to s rodiči nemohl vydržet doma…

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x