Příběh ze Sibiře

Djatlovova výprava zmizela! Po skupině lovců a vědců se slehla zem. Naposledy byli spatřeni v městě Sygynnah, severně od Jakutska a po překročení řeky Aldan zmizeli v hlubinách Sibiře. Domorodí lovci našli jejich stopy v okolí hory Mangan, ale jelikož šlo o posvátné a nedotknutelné území, odmítli pátrat dál. Tím to skončilo a všichni byli prohlášeni za mrtvé.
Psal se rok 1937 a bezpečnostní složky a orgány Sovětského Svazu měly jiné starosti, než ztrátu devíti lidí.

***

Nebyla však pravda, že všichni zahynuli. Spíše se vzájemně poztráceli v několikadenní silné sněhové bouři. Tábor postavili na nevhodném místě a prudký vítr jim rozerval plachty a osamělé skupinky zoufalých lidí se snažili skrýt se ve zbytcích stanů, nebo si udělat sněhové záhraby.

Lovci Streljan Mirizarog a Kuzma Netrefinič byli zkušenější táborníci a postavili si svůj příbytek stranou, na závětrném místě. Několik dní se pak nemohli ze stanu hnout a když konečně bouře polevila, viděli kolem sebe jen zasněženou pláň s ohromnými závějemi sněhu.
„Vrátíme se?“ zeptal se Kuzma přítele.
„Ne. Sibiř je můj život. Jdu dál, zemřu jako svobodný člověk a mé kosti budou spočívat navěky v této krajině,“ děl Streljan pateticky.

Kuzma soudil, že pokus o návrat by mohl vyjít, a tak se přátelé rozloučili a rozešli se. Kuzma zamířil na jih, Streljan na východ.
Věděli, že rozdělením svůj konec jen urychlí, ale nedokázali se shodnout.

***

STRELJANŮV PŘÍBĚH

Terén stále mírně stoupal a postup hlubokým sněhem byl namáhavý, ale Streljan předpokládal, že dosáhne nějakého vyššího hřebene, kde navátý sníh nebude. Měl pravdu.
Postupoval po jakémsi hřebenu, ale stejně musel překonávat úzká údolí a rokliny, což ho vysilovalo, že třetí den už měl všeho dost. Dojedl poslední zbytky jídla, zachumlal se do pláště a čekal až usne a zmrzne.

***

Už se šeřilo, když mu někdo sáhl na rameno a zatřásl jím.
Vytřeštil oči a spatřil tvář mladé ženy. Tělo měla zabalené v chumlu hadrů a zbytků kožešin.
„Haló, žijete?“ ptala se naléhavě.
„Jo… ale chci tu umřít. Už nemůžu dál,“ odvětil odevzdaně.
„Mám tu blízko úkryt. Pojďte…“ žena hovořila naléhavě a pomáhala mu vstát.

Nebylo to tak blízko, ale přece jen se Streljan dostal do jakési chýše, kde bylo teplo a sucho.
Žena ho položila na lůžko vystlané chvojím, přikryla ho zbytkem nějaké deky a přiložila do ohně silná polena. Streljan chtěl něco říct, ale propadl se do hlubokého spánku.

***

Probudil ho tlumený hovor. Nenápadně pootevřel víčka a u ohniště spatřil dvě ženy. Ta, co ho zachránila, mluvila s druhou, oděnou ve stejně vetchých hadrech a byla i věkově starší. Těžko se to odhadovalo.
„… a v táboře nic neříkej,“ říkala ta mladá a druhá přitakávala.
„Co se děje? Jakej tábor?“ posadil se Streljan na posteli.

Obě ženy leknutím vypískly. Mladá žena se pak usmála.
„Jsem Marusja Radašukova. A něco vám musím vysvětlit. Utekla jsem ze ženského pracovního tábora číslo 56. Je však zima a já se z tábora nedostala daleko. Buďte ale v klidu, tohle místo je bezpečné. V táboře všichni vědí, že kdo uteče, stejně zemře, a tak po mně nikdo nepátrá. Mám však s táborem spojení, tady přes Valju, která mě tajně zásobuje jídlem.“
Streljan se zachmuřil. O pracovních táborech již cosi zaslechl.
„To je nějaký divný. Utekla jste z tábora, nikdo vás nehledá, kamarádka za vámi chodí s jídlem… podivná historka.“
„No, ono to nesmíte brát tak doslovně. Je to tábor, ale nemá plot. Jen chatrný dřevěný plůtek. Teď v zimě jsou i strážní zalezlí a Valja už ví, jak se odtamtud nepozorovaně dostat a zase se vrátit.
S jídlem je to horší, protože sami mají málo, ale… ehm… vyspala se s kuchařem a podařilo se jí v kuchyni pak něco vzít. Jak sleze sníh, půjdu zas dál. Tuhle chatrč jsem stihla postavit v poslední chvíli. No a občas něco i ulovím do takovejch pastiček. Třeba myš nebo králíka. Teď napadl novej sníh, tak to bude horší. A kdo jste vlastně vy?“

Streljan jim vypověděl svůj příběh a ženy jen mlčky pokývaly hlavou. K nim se zprávy z okolního světa nedostávaly a jak je tak pozoroval, možná ani netušily, který se píše rok.

Valja se pak rozloučila a odešla a Streljan si přisedl k ohni.
„Proč jste utekla?“
„Dostala jsem deset let za… no, já vlastně nevím za co,“ smutně se Marusja pousmála. „Prostě čekisti přišli do vsi, nahnali nás do vlaku a vyklopili v Jakutsku. Prý jsme neplnili dávky, to bylo jediný, co jsme se dozvěděli. Tady v táboře kácíme v lese stromy. Hezký holky si ale stráže vodí na barák a tam… je… no… mají pro zábavu. Třeba deset chlapů najednou. I já tam byla.
Když bylo po všem, smáli se mé bezbrannosti a řekli, že určitě si to někdy zopakují. Měli pravdu. Už se to nedalo vydržet… práce, málo jídla, spánku a ještě… tamto…
Hodně žen už zemřelo i zešílelo. Ale nemáme se bát. Prej přivezou novou várku, takže normy zůstaly stejný. Ale to je jedno, stejně se nedají zvládnou. Jsou to normy na silný chlapy a ne na ženský. Promiň… já už nemůžu…“ a tiše se rozplakala.
„A proč neutekla i ta tvá kamarádka Valja… a ostatní?“
„Zmizet je docela jednoduchý, ale přežít v týhle pustině už ne. Kdo neumí něco ulovit a hlavně někde v teple a suchu přespat, nepřežije dlouho. Já to umím a proto jsem se tak rozhodla. Valju by měli za půl roku propustit. Ona je tu za krádeže. Dostala osm let a už se jí to chýlí. Ale už je noc a já jsem unavená. Pustíš mě k sobě?“ usmála se Marusja.

Streljan si uvědomil, že vlastně on je tu na návštěvě.
„To je přece tvoje lůžko.“
„To ano, ale vejdeme se tam dva. Určitě,“ a ulehla, aby mu ukázala, že tam ještě má místo.

Nakonec se tam opravdu vešli a aniž by se vzájemně nějak dotýkali nebo rušili, poklidně usnuli.

***

Ráno Streljana vzbudila vůně.
Posadil se a spatřil Marusju, jak v kotlíku míchá nějakou kaši.
„Co to je? Hezky to voní?“ optal se, ale odpovědí mu bylo, ať to neřeší.
Tak to neřešil a podanou misku slupl jak malinu.
Teplé jídlo mu dodalo sílu a energii, a tak si konečně Marusju prohlédl jako muž.

Bylo jí nanejvýš pětadvacet a její krása byla trochu setřena utrpením a podvýživou v táboře. Prsa měla drobná a vůbec byla velmi hubená. Oblečena byla do všeho možného, a nohy měla obaleny hadry. I tak ale bylo jasné, že dřív tahle dívka byla velmi hezká.

Streljan šel ven, aby se seznámil s okolím. Venku bylo nádherné, leč mrazivé počasí.
Marusja mu ukázala, kde může vzít dřevo a na dotaz, zda může střílet, kývla, že ano. Tábor zas prý nebyl tak blízko, aby byl výstřel slyšet. Streljan se už neptal, jestli Valja sem v tom nečase chodí kilometry ze soucitu, z přátelství nebo proč vlastně a střelil hned první zvíře, které zahlédl. Byl to statný jelen.

Ten večer bylo v chýši veselo. Tolik masa znamenalo zásobu na mnoho dní! Oba byli veselí, rozradostnění a najednou mu Marusja seděla na klíně, rukama ho objímala a líbala. Sama věděla, že chlap v plné síle, se zbraní a s dalšími dovednostmi pro ni znamená spásu a musela si ho tu udržet aspoň do jara. Proto se s ním s radostí pomiluje, navzdory tomu, co prožila nehezkého s dozorci.

Také Streljan pocítil touhu a ženě vyhrnoval oblečení nad pas. Pak z kalhot vylovil tvrdý ocas, který Marusja hned sevřela v ruce a začala honit. Pak si ho zavedla do sebe a pomalu dosedala.
„Oáááhhh… je… velkýýý… oooh,“ sténala, ale Streljan cítil, jak je pochva mokrá a vnikání šlo hladce. Když dosedla a měla ho v sobě až po kořen. Něžně ho začala líbat a vjížděla mu do pusy jazykem.
Streljan jí chytil za zadek a sám nadzvedával na ocase.
Ženě to dělalo dobře, slastně sténala a Streljan ji doprovázel. Kundička byla úzká a krásně mu masírovala ocas.

Zrychlil nadhazování a Marusja vykulila oči a začala vydávat neartikulované výkřiky. Ocas ji dál mlaskavě mrdal, až náhle cítil silné stahy a pak se i on už udělal a plnil ji lávou semene. Marusja se mu ve slastné křeči zhroutila na hruď a z pochvy jí vytékal potok semene a šťáv, jak byla přeplněna.
„Ach… už dlouho jsem… to takto… krásně… neměla,“ ztěžka promluvila a vstala.

A od toho dne spolu začali souložit pravidelně. Koneckonců, co taky jiného se dalo v zimě dělat. Dopoledne vykonali potřebné věci se zajištěním otopu a jídla a zbytek dne promilovali.

Pomalu se blížilo jaro.

***

Jednoho dne je zase navštívila Valja Doleširokovova, přinesla nějaké nakradené jídlo a Marusju si pátravě prohlížela.
„Jen kveteš, má milá,“ a stočila pohled na Streljana, který se tvářil nezúčastněně a čistil si pušku.
Marusja zrudla, svedla řeč jinam, ale když Streljan odešel ven, udeřila Valja znovu.
„Ty s ním spíš, že jo? Jakej je, rychle… chci to vědět.“
Marusja zase zrudla, ale všechno přiznala a během vyprávění Valja začala rychleji dýchat a bušilo jí srdce.
„Půjč mi ho… prosím… já už chlapa neměla tolik let! Potřebuju to!! Za to, co jsem pro tebe udělala,“ prosila, lkala, až se jí Marusje zželelo.

Streljan vešel do dveří a ztuhl. Valja byla v loži a bylo vidět, že je nahá a Marusja se tvářila nervózně.
„Streljane… tady Valja… je už moc dlouho sama… ona by… chtěla… moc touží po muži… prosím… uděláš to pro mě?“

Moc mu nebylo po chuti fungovat jako uspokojovatel žen po kterých netouží, ale Valja byla sympatická a jen vypadala starší než byla. Přistoupil k ní a odkryl jí tělo. Hubená, malá prsa, nic moc… jen hustě zarostlý klín ho vzrušil.

Valja si sedla, sama mu uvolnila ocas z kalhot a než se Streljan nadál, začala mu ho ústy sát! Marusja na to koukala s pusou dokořán a Streljan se jen zmohl na slastně funění.
Valja ho chvíli měla v puse, pak ho držela u kořene, cumlala naběhlý žalud, olizovala ho po celé délce a zase pojmula do pusy a pohybovala rytmicky hlavou. Ocas mu stál tvrdý a připravený, když Valja skončila a ulehla na záda s roztaženýma nohama.
Streljan na ni nalehl a pak už žena hlasitě vzdechla nad vniknutím ocasu hluboko do pochvy.
„Ach… anooo… jéééh,“ sténala slastí a vyhekávala svou rozkoš v rytmu přírazů, které Streljan rozjel.

Vzepřel se na rukách a strojově mrdal nadržené a léta nemilované tělo a Valja se vznášela v sedmém nebi a vnímala, jak ji prostupuje dlouho nepociťovaná slast z živého a horkého mužského údu. Bože, ať to trvá co nejdéle.

Marusja začala žárlit. Umění, které Valja předvedla ústy, neznala, ale pochopila, že je pro muže slastné a bála se, že nyní Streljan bude chtít jen ji. Taky už nějak dlouho ji souloží a oba si to užívají. Valja mu dokonce obemkla nohy kolem pasu, aby jí neunikl a vzpínala se proti němu nadržeností a chtíčem.
„Jo… jo… jooo,“ chroptěl Streljan a trhavé pohyby zadku dávaly tušit, že se do ní vyprazdňuje.
„Oooh… ááááhhh… anoooo,“ sténala Valja a také ona vyvrcholila.
Trvalo ještě chvíli, než se z objetí uvolnili.

Valja pak Marusje poděkovala a plna spokojenosti se vrátila do tábora.
„Už mizí sníh. Bude složitější se dostat ven. Stráže už více hlídají,“ řekla na rozloučenou a na Streljana mrkla.
Marusje to neušlo.

***

Když se oteplilo natolik, že bylo možné spát venku i přes noc, přišla jednou Valja ke známé chýši, ale ta byla prázdná a vyklizená. Bylo jasné, že oba spolu pokračují v cestě ke svobodě a životě v nekonečném krásné, ale i drsné krajině Sibiře.

***

Doslov: Valja Doleširokovova byla opravdu po skončení trestu propuštěna s vyplněným cestovním příkazem, kde se má hlásit k trvalému pobytu.
Marusja Radašukova a Streljan Mirizarog svobodně putovali nekonečnou Sibiří a o jejich dalším osudu není nic bližšího známo.

***

KUZMŮV PŘÍBĚH

Kuzma Netrefinič měl snahu dostat se do Jakutska, nebo hlavně co nejblíže civilizaci. Postup záplavami sněhu se vlekl, a když se o pár dní později prodíral lesem, zahlédl náhle mezi stromy světýlko, které se pak proměnilo v bytelný srub z hrubě opracovaných klád.
Na dveře z tlustých fošen ani nebušil a rovnou vešel dovnitř.

U otevřeného ohniště stála ženština neurčitého věku a míchala něčím v kotlíku zavěšeném nad ohněm.
„Čeho si žádáš?“ promluvila skřípavým hlasem, aniž na příchozího pohlédla.
Kuzma se ošil.
„Já… jsem zabloudil… mířím do Jakutska… kde to vlastně jsem?“
Žena se zasmála chrčivým hlasem.
„Tvá noha překročila bludný kořen. Zde stovky verst daleko není živé duše, jen já. Kdo jsi ty?“
„Lovec Djatlovovy výpravy, Kuzma Netrefinič. Opravdu jsem zabloudil a jsem asi jediný, kdo přežil sněhovou bouři před pár dny…“

Žena si něco pro sebe mumlala, pak nalila cosi do otlučeného hrnku a konečně se na Kuzmu otočila.
Nebyla tak ošklivá, jak si myslel. Kdysi měla jistě příjemnou tvář, nyní strhanou léty a nuzným živobytím. Když se usmála, nevypadala vůbec zle.

„Pij. Je to léčivý nápoj.“
„Co to je?“ otázal se Kuzma nedůvěřivě.
„Je to svařené z bylin. Bojíš se, že tě otrávím? Pohleď,“ a sama nápoj ochutnala.
Kuzma se tedy opatrně napil. Chutnalo to hořce. Rozhodně ale ocenil, že nápoj je horký. Pak se s ním náhle zatočil svět a víc už nevěděl…

***

Když se probral, seznal, že nahý na loži je obsypán sušenými bylinami.
„Co to má znamenat?“ čílil se, ale s hrůzou zjistil, že se nemůže pohnout. Měl úplně zesláblé údy.
Žena popošla k němu a spokojeně si ho prohlížela.
„Jsem Maroga. Vstoupil si na mou půdu a jsi v mé magické moci. Učiň, co bude žádáno a tvé tělo zaplaví světlo, jinak tě sežehne žár pekelný,“ hovořila jakoby v transu.
„Co… co… mám udělat?“ blekotal Kuzma vyplašeně.
„Obdaříš mě plodným séměm, založíš ve mně život,“ děla žena a svlékla se donaha.

Kuzma neshledal na jejím těle nic atraktivního. Byla to žena trochu při těle, s velkými prsy a černě zarostlým klínem. Jeho ocas nereagoval, ale ženu to nevyvedlo z míry.
Poklekla mu u pasu a začala mu ocas zpracovávat ústy. Přetáhla předkožku a hned jazykem laskala žalud a znalá věci, věnovala se i uzdičce a rukama mu mnula koule, které také láskyplně olízala a promnula mezi rty.
To už mu ocas tuhnul a Maroga zesílila své úsilí mocným sáním a kouřením a v pravé chvíli přestala.

Obkročmo na něj nasedla a tvrdý ocas si zavedla do sebe. V houštině chlupů se zaleskla rýha pochvy, pysky se roztáhly a ocas v ní pozvolna mizel.
Kuzma cítil těsnost a vlhkost a bylo to příjemné. Pronik pokračoval až po kořen.
„Áááhh… anoooo,“ vydechla žena, vyplněná ocasem a zalitá dlouho nepociťovanou slastí.
Hned začala odsedat a skloněním mu nastavila prsiska k polaskání. Kuzma je mnul, hladil a mačkal a rozkoší ječící Maroga se ukájela a poskakovala na jeho ocasu jak divá.

Pak se zaklonila, vzepřela se mu rukama o kolena a rytmicky pohybovala pánví.
„Pusť své sémě… chci… tooo… už… ááááh… ánoooo,“ dosáhla vrcholu a to už Kuzma nevydržel a vypustil do ní vše, co měl.

Hladová pochva nasávala semeno do dělohy s úmyslem založit tam nový život. Alespoň tak si to žena představovala. Ještě dlouho zůstali tělesně spojeni, než sesedla a dala mu napít hořkého lektvaru, po kterém Kuzma zase usnul.

***

A tak žil Kuzma u tajemné Marogy jako oplodňovatel. Žena mu dávala pít a jíst podivná jídla, po nichž byl unavený a jakoby zpomalený. Že by utekl, se Maroga nebála, ale potřebovala ho jako muže.
Vždy večer ho na loži nutila, aby jí vyplnil komůrku semenem.
Zprvu ho to docela bavilo. Šoustal ženu v různých pozicích a dokázal si to i užívat, ale pak to už byla nudná povinnost a žena si stěžovala, že stále neobtěžkala.

Jednou si ji vzal hodně tvrdě. Zapřel si jí nohama o ramena a tvrdě a hluboko do ní vnikl, až žena za bolestného výkřiku málem omdlela. Kuzma ji projížděl jako smyslu zbavený, bolestivě čurákem dorážel o dno pochvy a za jejího hlasitého a již slastnějšího sténání, ji vystříkal silnou dávkou, neboť spolu již tři dny nesouložili.
A ten den Maroga konečně otěhotněla. Tím pro ni Kuzma ztratil cenu a ona plánovala jeho utracení, jak si to sama pro sebe nazvala.

***

Když s ním žena přestala spát, Kuzma sám pochopil, že by se měl mít na pozoru. Jakmile se Maroga definitivně ujistila, že semeno se v ní ujalo, plánovala Kuzmovo zabití a těšila se, že z jeho masa krásně vyžije do jara.
Ten však byl ve střehu.

Maroga musela změnit taktiku. Začala vařit jídla dobrá a bez přidávaných bylin. Kuzma ji při tom hlídal a jeho ostražitost klesala. Když jednoho večera popili nějaký zkvašený nápoj, přemohl ho chtíč a sápal se po ní, aby se s ní pomiloval.
Maroga si s úsměvem vyhrnula suknici a natavila mu zadek, aby ji obšťastnil zezadu. Opilý Kuzma si však spletl dírku a po větším úsilí jí zasunul ocas do zadku.
Místo nářku se však z Marogy stala divoká šelma, kdy křičela nahlas rozkoší, kroutila se a z kundy jí tekl potok šťáv vzrušení. Kuzma ji strojově mrdal střeva a žena prožívala jeden vrchol za druhým. Teprve teplé rozlití semene jí oznámilo konec slasti a také Kuzmova života, jak si plánovala.

Jak tak leželi vedle sebe a unaveni vydýchávali slastný prožitek, vymrštila se náhle ženina ruka a do břicha Kuzmy zamířil nůž. Ten bleskově ránu vykryl, třebaže ho ostří pořezalo na předloktí a začal s ženou zápasit. Maroga byla silná žena a bojovala sveřepě, avšak Kuzma bojoval o holý život, vykroutil jí nůž a bodl ji přímo do srdce.
Žena vypoulila ve smrtelné křeči oči, zasípala jen „Daroga,“ a byla mrtvá.

***

Kuzma si ránu ošetřil a pak chtěl mrtvé tělo uložit do komory. Nikdy tam nebyl.
Žena tam chodila sama a dveře vždy jistila na petlici. Kuzma zámek urazil a vstoupil do chodby. Od zadní stěny komína zde bylo docela teplo, vlevo byly dveře, vpravo místo dveří plaňkový plot. Tam v malé místnosti ležela na slámě koza. Otevřel dveře vlevo a strnul. Zde, v místnosti s postelí a stolkem, seděla na židli drobná dívka, ještě dítě a zvědavě si Kuzmu prohlížela.
„Tys přemohl maminku, že?“
„Kdo jsi?“ zmohl se Kuzma na jedinou otázku.
„Daroga. Maminka mi slibuje bratříčka, a tys ten strýček, co jí ho má zařídit. Pak budeme šťastni. Jelikož jsi sem doteď nemohl, chápu, že jsi maminku musel zabít,“ hovořila naprosto klidně a bez emocí.

Kuzma byl v šoku z nálezu i skutečnosti, že o existenci dítěte neměl celou tu dobu ani potuchy. A přitom ji Maroga musela živit, Jak a kdy to dělala, byla záhada.
Vzal dívku do sednice, ta se s matkou rozloučila pohlazením po tváři a tělo Kuzma přenesl do dívčina pokoje.

Pak se všechno více objasnilo. Maroga měla syna Morgu, který zemřel a zůstala jí jen Daroga. Trochu se pomátla na rozumu a aby dceru ochránila před zlými silami, uzavřela ji v komoře.
Stala se vědmou a čarodějnicí a dceři slibovala, že až najde muže, který ji obdaří dítětem, bude to syn a její nový bratříček. Toho muže pak zabíjí a snědí, aby z něj získali jeho sílu.
To všechno Daroga vyprávěla s tím, že ví, že maminka byla „podivně zvláštní“ a že teď už jí je jistě lépe v nebi.

„Co teď se mnou bude?“ pohlédla zpytavě na Kuzmu.
„Jestli ti nevadí, že tu s tebou zůstanu do jara… a pak můžeš jít se mnou dál, do města,“ nabídl jí.
„Jsem tu spokojená a nechci znát svět tam venku. Klidně jdi, ale já tady zůstanu,“ hovořila Daroga pevně.
Na svůj věk byla rozumná a evidentně si uměla se vším poradit.

„Kolik ti je vlastně let?“
„Dvanáct?“ pokrčila rameny. „Nevím přesně.“
„Dobře. Zůstaneme tu spolu a na jaře se rozhodnu, co dál,“ uzavřel Kuzma rozhovor.
„Budu ráda, když tu zůstaneš,“ usmála se a s nečekanou samozřejmostí převzala chod domácnosti.

***

Přešlo šest let. Kuzma stále žil ve srubu s nyní už dospělou Darogou. Za tu dobu ji mnohé naučil, sám získal nové zkušenosti a hlavně, přestal toužit po civilizaci. Oba ani netušili, že ve světě zuří válka. Oni zde byli spokojeni a šťastni.

Bylo léto, zvěř vyváděla mladé a také Daroga zatoužila po dítěti a zpravila o tom Kuzmu. Ten Darogu bral trochu jako svou dceru, ale je pravda, že mladá dívka v něm rozněcovala vášeň, roky potlačovanou.
„Když do mě vstoupíš, staneme se manžely. Přijímáš?“
„Ano. Budu tě ctít jako ženu a matku svých dětí,“ odvětil Kuzma.
Tím si odbyli svatební rituál a večer ulehli do společného lože jako manželé.

„Mám trochu strach,“ přiznala se Daroga.
„I já,“ pousmál se Kuzma. „Dlouho jsem se ženou nebyl. Naposledy s tvou…“
„Neříkej to! Tohle skončilo a už ani slovo!“ umlčela ho přísně.
A tak ji Kuzma políbil a začal ji rukama hladit a laskat po těle.
Daroga mu oplácela stejně a oboustranné vzrušení se stupňovalo. Kuzmovi stálo péro tvrdé a horké a Daroga ho pomalými tahy honila a hladila.

„Co mám dělat?“
„Saj ho a cumlej… ale pozor na zuby, ano?“ radil jí a pak slastně vydechl, když její rty ho obemkly a na žaludu cítil teplý dech a dotek jazyka. Dívka intuitivně vycítila, co má dělat a rytmicky pohybovala hlavou na trčícím ocase a pouštěla si ho hluboko do krku. Cítila, jak v něm tepe krev a mohutní.
„Ohhh… já… budu,“ vydechl Kuzma a z ocasu mu nezadržitelně vytryskl hustý proud semene.

Daroga to nečekala, ale hned všechno polykala v domnění, že to tak má být. Když mu ocas povadl, nevěděla, jestli neudělala nějakou chybu.
„To je v pořádku. Po vystříknutí se musí obnovit síla, víš?“ vysvětlil ji Kuzma měkce. „Teď zase já,“ sklonil se hlavou k jejímu klínu.
„Oáách… lásko… oooh… úúúúh,“ vzdychala a kroutila tělem, jak vnímala laskající dotyky na citlivých místech.
Při polaskání klitorisu už skoro vybuchla ve spalující slasti a Kuzma slízával sladký nektar uvolněný z otevírající se štěrbiny.

Pak se nad ní posunul a připravený ocas nasadil mezi pysky. Pomalu zatlačil a Daroga lehce vyjekla. Povysunul ho a zase zatlačil. Dívka opět sykla, ale jinak se nebránila. Ocas do ní pomalu zajížděl, až narazil na překážku.
„Ach… áá… to… bolí.. aúúú,“ začala sténat a pak vykřikla, jak Kuzma prudkým přírazem do ní pronikl až po kořen.

Zůstal v klidu a čekal, až si na něj zvykne a poté začal s pomalými přírazy. Dívku už to přebolelo, ale nenaplňovalo ji to kdovíjakou slastí. Byla spokojena, že je ženou, ale jinak jen ležela a čekala, až se Kuzma odbaví.
Ten si užívat těsnost panenské pochvy a krásná masáž ocasu se stupňovala k vyvrcholení. Dávka semene jí naplnila dělohu a první milostný akt byl za nimi.

***

Milovali se ještě mnohokrát, než Daroga otěhotněla. I ona našla v milování radost a rozkoš a souložili spolu, co nejdéle to šlo a po porodu zase a zase. Děti se rodily a v nehostinných podmínkách umíraly, ale takový je život.

***

Doslov: V květnu 1955 je zcela náhodně nalezla skupina výzkumníků a vědců. Rodina čítající čtyři děti a dva dospělé jim poskytla pomoc a zázemí za to, že o nich nevynesou informace ven.
Daroga a Kuzma Netrefinič dál žili ve štěstí a lásce ještě mnoho let a jejich děti přežily do dnešních časů.

4.3 35 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělá povídka. tvé zdroje jsou velmi zajímavé, málokdo asi bude vědět něco o Djatlovově výpravě a jak skončila. A že jsi to rozvinul do této povídky je skvělé. Už se těším na další dílko a jsem zvědav, kde vezmeš námět. 🙂

CastleA

Ďatlovova výprava byla v roce 1959, nikoliv v roce 1937, jak je psáno na začátku povídky…

Junior

Vím, taky nikdo nepřežil, tedy z těch co se dostali do průsmyku. Výpravu přežil jen jeden člen, ale ten se oddělil ze zdravotních důvodů dříve.

Linda

Jestli mohu, tak bych jeden měla. 30-ti letá blondýna jela autem ze Sydney do Darwinu v Austrálii. A protože se ji nechtělo jet po dálnici, vzala to po silničkách podle navigace přes poušť. Při přejezdu vyschlého koryta potoka prorazila obě dvě přední pneumatiky. Sice jedno kolo vyměnila, ale druhé už nemohla. 2 neměla. Pomalu umírala žízní, signál mobilu nebyl a satelitní telefon neměla. Asi po 3 dnech ji polomrtvou našli Aboringové a odvedli do svého tábora. Dál už to závisí na někom jiném. L.

Shock

Zmizelá expedice se nazývala Ďatlovova, ta v povídce je Djatlovova. To jen pro upřesnění, že spolu nemají nic společného. Jen podobný název. Možná to někoho mate, ale jde přece o děj, který do daného prostředí vmontuju… .

Denis86

Parádní povídka

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x