Rande na inzerát

Napsal jsem inzerát do erotického časopisu. Nic jsem si od toho nesliboval, bylo to impulzívní a počítal jsem s tím, že pravděpodobně ani žádnou odpověď nedostanu. Mýlil jsem se. Došlo mi několik odpovědí. Pročítal jsem jednotlivé dopisy a odhadoval pisa­telky. Od některých jsem se dozvídal, jak by si představovaly, že jim to udělám, od jiných zase, jak to udělají mně. Našla se i jedna, která mi poslala ceník. Ten list jsem znechuceně zahodil.

Otevřel jsem jeden z posledních dopisů a hned po přečtení prvních vět jsem zpozorněl. Psala mi vdaná, o deset roků mladší paní. Neposlala mi žádnou fotku, ani nepopisovala, jak ho tam chce vrazit. Jen mi jemně naznačovala, co by chtěla prožít, a co by si přála, abych prožil já. Že by si chtěla, tak jako já, čas od času „odskočit“ z mizerného života do pohádkového snu, aniž by se musela obávat psy­chické či morální újmy. Prý sice neví, jestli se to povede, ale chtěla by to zkusit.

Měla hezký rukopis, volila prostá slova a co navíc, bydlela nedaleko v jedné vsi. Začal jsem přemýšlet nad odpovědí, když mne najednou napadlo, že by nemu­selo být na škodu, kdybych si tu, pro mne zatím neznámou, paní nenápadně pro­hlédl dřív, než se s ní setkám. Vzal jsem telefon a domluvil se se svou báječnou a stoprocentně spolehlivou sestřičkou. Na druhý den odpoledne jsme autem vyjeli na výzvědy. Ani ne za dvacet mi­nut jsme dorazili do vesnice. Jel jsem pomalu, zatímco sestra svým bystrým zra­kem sledovala čísla domů. Ves už pomalu končila a já si počal myslet, že se někde přehlédla, když ukázala rukou na přízemní baráček, obklopený nízkým živým plo­tem.

„Támhle to je!“ řekla.
Zastavil jsem před mezerou, kterou tvořil chodník ke dveřím. Nerozhodně jsem se na svou sestřičku podíval.
„Když jsi to začal, tak už to dodělej,“ řekla a povzbu­divě na mne kývla.
Vylezl jsem z auta, otevřel kapotu motoru a chvíli předstíral, že tam něco kutím. Pak jsem vzal připravenou láhev na vodu a zamířil ke dveřím požádat o smyšlenou pomoc. Doufal jsem, že mi otevře ona a ne automechanik. U zvonku žádná jmenovka nebyla. Otevřel mi ošuntělý chlapík snad o sto let starší než já. Z koutku pusy mu trčelo cigáro a smrděl pivem.
„Co chcete?“ vybafl na mně.
Zdvořile jsem mu vyložil, v jaké „zapeklité“ situaci jsem se ocitl a co chci. Bez řečí mi vzal láhev z ruky a zmizel uvnitř. Zůstal jsem přede dveřmi bez naděje, že mimo něj ještě někoho spatřím. To se mi vůbec nechtělo líbit.
„Ste strašně moc hodnej,“ řekl jsem mu, když se vrátil s lahví naplněnou vodou. „Dneska je vyjímkou, když někdo někomu pomůže. Vaše paní musí bejt ráda, že má takovýho muže,“ snažil jsem se mu zalichotit.
„Cože?“ naklonil se ke mně, jako by nedoslýchal.
„Že vaší ženě musej lidi závidět, že má tak dobrýho muže,“ zopakoval jsem mu o hodně hlasitěji. Mžoural na mne a pomalu si ve svém opivněném mozku přerov­nával, co jsem mu řekl. Otočil jsem se k odchodu.

„Hej, stará!“ zaburácelo za mnou v nečekané síle.
Ztrnul jsem v pohybu a jen velice zvolna se otáčel zpátky, vyčkávajíc, co se bude dít dál. Ustoupil ze dveří a v nich se objevila paninka, která snad k němu vůbec nepatřila. Proti němu úplná mladice, ani tlustá ani tenká, vše na ní bylo tak akorát. Nijak vyjímečně hezká, ale ani škaredá. Líbila se mi.
„Co zas chceš, prevíte,“ obořila se na něj.
Na to, že by odepisovala na inzeráty, nevypadala. Zavrávoral. Zřejmě měl vypito víc, než dával najevo.
„Řekněte jí, co ste řek mně,“ zasípal.
„Co to má znamenat?“ ptala se nedůvěřivě.
„Nic zvláštního,“ uklidňoval jsem ji, „jen jsem se snažil vašemu muži poděko­vat za nezištnou pomoc. Potřeboval jsem trochu vody do auta,“ sděloval jsem jí fakta a ukazoval na naplněnou láhev s vodou. Moje slova se mu nelíbila.
„Řekněte to sakra, jako předtím! Ať to slyší!“ vyjel na mne.
„No tak tedy… Řek jsem, že je dobrej chlap, když mě pomoh. Že by vám ho lidi mohli závidět, dneska už každej nepomůže,“ zopakoval jsem svou předchozí chválu.
„Tak slyšíš to, jo?“ chytil mne hned za slovo, dávaje tím najevo, že je to on, kdo má jakousi, mě neznámou, pravdu.

Nešťastně se na mne podívala. Asi věděla své. Nechtěl jsem být svědkem ani příčinou nějakého konfliktu, tak jsem ještě jednou rychle poděkoval, omluvil se za vyrušení a spěšně vypadnul. Moje mise skončila. Odepsal jsem jí po dvou dnech, dřív by to mohlo být nápadné. Tři dny nato přišla odpověď. Byla kladná a obsahovala podrobnosti k naší schůzce. Po týdnu jsem již chvátal na místo setkání.

Uviděl jsem ji už z dálky. Seděla na domluvené lavičce a čekala, kdo se k ní při­hlásí. Pomalu jsem se k ní blížil a cítil jsem se podivně.
Ztrácel jsem jistotu a začí­nal se stydět za svůj předchozí čin, o kterém neměla ani potuchy, že byl napláno­ván. Když jsem jí pozdravil, udiveně na mne pohlédla.
„Vy?“ zeptala se užasle.
„No, já nevím,“ zalhal jsem, ačkoliv mne z té lži polévalo horko.
„Mám tady počkat na paní, kterou neznám. Jste to snad vy?“ dělal jsem překvapeného.
Zadívala se do ulice a přemýšlela. Pak se otočila ke mně a řekla:
„Já taky čekám na někoho, koho neznám. Možná to jste vy. Jak to poznám?“
„Psala jste dopis?“
„Ano.“
„Pak se jmenujete Jarka a musela jste napsat – Chtěla bych si, tak jako ty, čas od času „odskočit“ z mizernýho života do pohádkovýho snu, aniž bych se musela čehokoli obávat – . Je to tak?“
„Ano, je,“ přikývla.
Po chviličce váhání jsem se posadil vedle ní.
„Můžeme zůstat u toho tykání, jestli chcete,“ navrhnul jsem, „Třeba se pak nebudem tvářit tak vyděšeně. Já jsem Petr,“ dodatečně jsem se představil a podal jí ruku. Lehce ji stiskla a také řekla, jak se jmenuje.
„Můžeme to zkusit,“ přikývla.
„Abych pravdu řekla, jsem z toho trochu vyši­nutá,“ nepatrně se usmála.
„Je to poprvé, co jsem takhle napsala a… ale všechno se vlastně stane jednou poprvé, tak uvidíme,“ dořekla moudře.
Byla řada na mně.
„Taky zrovna nejsem ve svý kůži,“ přiznával jsem.
„Taky jsem psal poprvý a možná se teď trochu bojím, že dostanu košem. Ale oba víme, proč tu jsme, tak bychom si o tom měli popovídat. Seznámit se, a tak,“ ukázal jsem do ulice.
„Jenže na můj vkus je kolem nás příliš mnoho lidí,“ doplnil jsem ještě.
Kývla, že souhlasí.
„Jenže – kam chceš jít ve městě?“ zeptala se bezradně.
„Asi nikam. Ale můžeme si vyjet ven. Mám kousek zaparkovaný auto.“
Zkou­mavě se na mě podívala.
„Jestli nechceš, snad něco objevíme i tady,“ dodal jsem.
Zavrtěla hlavou na znamení, že nemá obavy.
„Jestli víš kam, tak pojeďme. Taky mám ráda klid,“ řekla rozhodně.

Zajeli jsme asi 5 km za město, do lesíka, kam jsem jezdíval na houby a kde jsem to docela dobře znal. Zastavil jsem s autem u kraje cesty.
„Můžeme zůstat tady, ale kousek odtud je pěkný místo s mechem a kapradím. Jako v pohádce,“ dával jsem jí na výběr.
Mile se na mne usmála.
„Na čerstvým vzduchu je líp.“
Zamknul jsem auto a vyšli jsme po pěšině do lesa. Cestou jsme povětšinou mlčeli. Oba jsme přemýšleli nad stejným – co bude dál. Před námi se objevila hradba křovisek obrostlých kolem skalisek. Chtěla je obejít, ale já věděl, že mezi nimi existuje škvíra, kterou se lze dostat dovnitř a kde nás nikdo neuvidí. Vzal jsem ji za ruku a vedl za sebou. Když se před námi mezi balvany rozprostřel palouček z mechu i s kapradím, nechtěla věřit vlastním očím.
„Je tu krásně,“ řekla zasněně.
„Je,“ přikývl jsem. „Sedneme si?“

Posadila se do mechu proti mně. Zavládlo opět krátké mlčení, během něhož se mne se zaujetím dívala. Ale i já na ni. Dalo by se říct, že jsme se vlastně prohlíželi navzájem. První porušila ticho Jarka.
„Zeptám se tě přímo. Myslíš si, že bysme spolu dneska měli něco mít?“
Její otázka byla jako rána z děla. Nedokázal jsem hned odpovědět.
„No,“ řekl jsem po chvíli, „na přímou otázku by měla bejt přímá odpověď. Tedy – já nevím.“
Nerozhodně jsem rozhodil rukama.
„Máme první rande a vlastně kvůli tomu, ale nechtěl bych trpět pocitem, že to bylo vynucený. Na druhý straně se sejdeme jen někdy. Dvakrát, třikrát za rok? Možná. Ale potom je škoda o to přijít. Rád bych z toho rande odcházel s pocitem, že jsem potěšil a sám byl potěšen, a s vědomím, že se mám na co těšit. Zkrátka si myslím, že bysme měli po­znat, jestli máme šanci naplnit svý očekávání. Ale je docela dobře možný, že pro tebe bych s tím příliš spěchal. Taky je pravdou, že nemám moc odvahy a jsem tro­chu nesvůj, jestliže bych měl…,“ nedořekl jsem a zůstal potichu, s očima upře­nýma na její tvář.
„Jsi ženatej?“ zeptala se.
„Ani ne.“
„Hm,“ zavrtěla hlavou, jako by tomu moc nevěřila.
„Představovala jsem si tě jinak,“ řekla upřímně.
„Tak to je pro mne asi špatný, co?“ spíše jsem konstatoval, než se ptal.
„To vůbec ne, naopak,“ vyvracela mi a najednou vyhrkla, „chtěla bych se mazlit, strašně mi to chybí,“ a začervenala se při tom.
Přitáhl jsem ji k sobě, pohladil po vlasech a pak něžně políbil.
„Nevyznám se v ženách. Co si myslí, co chtějí. Ty myslíš…,“ rozpačitě jsem ji šeptal do ucha.
Přivřela oči a zvolna se položila do mechu. Ležela tiše a odevzdaně. Sklonil jsem se a přitiskl k jejím rtům. Obejmula mne kolem krku. Líbal jsem ji, hladil po krku, po ramenou, po pažích, kam jen jsem do­sáhl. Pak jsem se s trochou bázně dotkl jejích ňader.
„Smím?“ vyhrklo ze mne.
Místo odpovědi rozepla knoflíčky halenky a sundala podprsenku. Na svět vykoukly dvě zralé broskve. Začal jsem se s nimi mazlit. Hýčkal jsem jednu po druhé, dlaněmi poznával jejich tvar, jazykem laskal bradavky. Ty se brzy vztyčily vzrušením. Rozšířil jsem své mazlení na celou polovinu těla. Oplácela mi stejným způsobem. Hladila mne všude. Nakonec mi rozepnula ko­šili, přejela s roztaženými prsty po hrudi a vzápětí mne pevně sevřela v objetí na svých ňadrech.

Přestal jsem hladit její prsy. Ruka mi klesla a začala se dotýkat stehna a jejího zadečku. Povyhrnul jsem sukni a zaklesnul prsty za okraj kalhotek. Snažila se mi být nápomocná, ale v těsném objetí se jí to nevedlo. Pustila mne tedy, opřela se o lokty a přizdvihla. Stáhnul jsem kalhotky až úplně dolů. Vymanila se z nich a od­hodila je stranou.
„Jsi krásná,“ zašeptal jsem a fascinovaně hleděl na černý, hustě porostlý klín.
„Nelži,“ zarděla se a stydlivě sklopila oči.
Ruce se mi přímo rozeběhly, hladíce její jemnou pokožku. Položila se a oči­vidně si vychutnávala mé mazlení. Dlouho jsem kroužil kolem jejího paloučku, hladil po bocích a pokrýval polibky břicho i stehna. Až jsem konečně nasál vůni jejího ženství a jazykem pootevřel vrátka údolí. Vyšla mi v ústrety. Nečekaně snadno jsem našel poštěváček a začal jej třít a dumlat, olizovat, a vůbec s ním dělat samé vzrušivé věci.
Přitom jsem ji hladil všude, kam jsem jen dosáhl. Pociťoval jsem, jak její vzrušení stoupá. Pojednou tlumeně vykřikla a proti mně vytryskla její šťáva. Tělo se rozechvělo vibracemi finále. Křečovitě mi vmáčkla hlavu do klína a přirážela proti ní. Stisknul jsem klito­ris mezi rty a pokračoval v dráždění s ještě větším úsilím.
‚„Už dost! Dost…,“ vykřikla náhle a když jsem přestal, udýchaně dodala, „…nebo se z tý nádhery zblázním.“

Nechal jsem doznít její pocity, neustále ji hladíc a laskajíc po celém těle. Byl jsem vzrušený, až jsem se třásl, ale víc jsem si zatím nedovolil. Jen jsem občas volnou rukou sevřel vzpínající se penis. Když se posadila, nádherně se jí přitom zhoupla prsa. Neodolal jsem, abych je nepolíbil.
Vzala mi hlavu do dlaní a při polibku řekla:
„Tohle jsem v životě ještě nezažila.“ Spokojeně si mě prohlížela od hlavy k patě. Pak si povšimla mého vrušení. Rozepnula mi kalhoty a já si kleknul, aby je mohla sundat.
„Nečekej žádnej zázrak,“ řekl jsem i já stydlivě.
Povzbudivě se usmála a přetáhla slipy přes trčící kolík. Vystřelil ven a potřísnil ji kapičkou vzrušení. Nesměle se ho dotkla.
„Nevím, jestli to budu umět,“ řekla nejistě.
„A co?“ podivil jsem se.
„No, udělat ti to jako ty mně. Nikdy jsem to tak nedělala.“
„Nemusíš to tak dělat, jestli nechceš.“
„Ale já chci! Jen to zatím neumím. Chci to zkusit a udělat ti stejnou radost, jako ty mně,“ řekla zarputile.
„Ale já už jsem dost nadrženej, asi nic nevydržím,“ namítl jsem s obavami.
„Snad ještě nejdeme domů?“ vrátila mi námitku a začala se věnovat mému klínu.

Lehl jsem si. Opatrně vzala úd mezi prsty. Poradil jsem jí, aby ho naslinila, což také důkladně provedla. Pak si pomalu vsunula špičku mezi rty. Teplo, které mne obestřelo, vyburcovalo hormony k samému vrcholu. Lítostivě jsem vydechl, že už budu. Sotva jen oddálila své rty, vystříkl jsem.
Trochu překvapeně sevřela v ruce škubající úd a nechávala stékat semeno mezi prsty. Rychle se však vzpamatovala a začala pohybovat rukou, snažíc se zachytit rytmus extáze. Zbaven napětí jsem se rozvalil do mechu. Jarka ještě chvíli pokračovala a když už žádné semeno nevytékalo, zabořila mi obličej do břicha a pokleslým údem jen občas nepatrně cukla. Hladil jsem ji po vlasech a vrněl spokojeností.
„Jsi báječná,“
„Spíš nešikovná,“ zdvihla hlavu.
„Nezvládla jsem to.“
„Tak tedy báječně nešikovná,“ souhlasil jsem s ní.
„Tak jsi mne vzrušila, že to jinak dopadnout ani nemohlo,“ ubezpečoval jsem ji.
„Ty mě šidíš,“ nechtěla věřit.
Najednou se podívala na hodinky.
„Panebože!“ vykřikla, „takovejch hodin, pomalu budeme muset jít,“ a posadila se.
„A já bych si tě tak chtěla ještě užít,“ dodala lítostivě a dívala se na můj povadlý stonek.
„No, to bude ještě chvíli trvat,“ podotknul jsem.
„Snad nebude,“ řekla.

Postavila se a svlékla ze sebe sukni, kterou na sobě do této chvíle měla. I ze mne stáhla úplně všecko a oba jsme zůstali, jak nás Pánbůh stvořil. Začala se mazlit a laskat s mým přirozením. Ne pusou, jen rukama, a svým tělem. A opravdu. Netrvalo dlouho a zase mě stál jako předtím. Rozkročila se nade mnou a pomalu klesala dolů.
Před mýma očima se začala otvírat lasturka a snášela se čím dál níž, až se ocitla těsně nad špicí mého údu.
„Ale já nemám žádnou ochranu,“ vylétlo ze mne nešťastně, „Já… já na ni nějak zapomněl.“
„To nevadí, já ti věřím,“ řekla klidně a nasměrovala se.
Když dosedla a měla mne uvnitř, dodala:
„Víš, ten můj si nikdy nedával pozor, a tak jsem se podle toho musela zařídit. A pro náš případ jsem se zabezpečila tím víc. Takže můžeš úplně všecko. Všecičko!“ vydechla a nedočkavě rozjela svou vášnivou jízdu.

Od počátku začala dosedat až na dno. Chvílemi jen kroužila pánví, chvílemi téměř vyjížděla ven. Naklonila se, abych snáz dosáhl na její prsa.
Uchopil jsem je, mnul a dráždil bradavky. Občas jsem s balónky ňader pohazoval a znovu je zachy­tával do dlaní. Hladil jsem ji po ramenou, po pažích, nevěděl jsem kam dřív s rukama. Vzpínal jsem se proti ní a ona sama se nastavovala tak, aby byla co nejvíce drážděna. Když ji zachvátil orgasmus, prudce dosedla jak nejhlouběji mohla a v křeči sevřela vagínu. Zanedlouho ji zaplavilo moje vyvrcholení. Když jsme konečně vychutnali svou slast do poslední kapky, byl nejvyšší čas. Mlčky jsme se oblékli. Odvezl jsem ji do města, ale k autobusu jsem ji doprovázet nechtěl. Zastavil jsem v boční ulici. Teprve tehdy se odvážila říct to, na co jsme oba mysleli. Zeptala se, jestli se sejdeme.
„Já nevím,“ řekl jsem podle pravdy, „nechtěl bych, aby to skončilo, kde nechceme.“ „Já vím,“ řekla smutně, „a rozumím ti. Nesejdeme se do tý doby, dokud je­den z nás nebude mít neodolatelnou touhu a potřebu bejt aspoň na chvíli šťastnej.“
„Tak nějak,“ přikývnul jsem.
Vystoupila z auta a ještě než odešla, sklonila se k okýnku a řekla:
„Bylo to krásný. Děkuju.“
Na to jsem neměl odpověď.