Rozpaky kuchaře Svatopluka 04

Sváťa nemohl dočkat rána. Spal jako na vodě, každou chvíli se budil a mžoural na budíka. Nakonec nečekal, až se ten trapič sám ozve a vstal dobře o 20 minut dříve, než normálně. Ranní hygieně věnoval mnohem víc pozornosti. Obvykle tyto úkony dělal zcela mechanicky, ale dnes si dával záležet. Potom stál před skříní a rozmýšlel, co by si měl vzít na sebe. Při tom si vybavil, jak před časem jel na zmršené rande v Praze. Tehdy se vymódil jako na svatbu a dopadlo to mizerně.

Jeho druhé já se mu nemilosrdně vysmívalo:
„Ty blázne praštěnej, chystáš se jak chudej král do boje. Jdeš normálně do práce a ne na nějakou módešau. A že se máš po cestě setkat s Miluškou, to přece není žádné rande. Nebo snad chceš být nápadnej, aby si tě každej všiml?“
Nakonec si vzal čistou proužkovanou košili a nasoukal se do svých svátečních džín, které byly mírně oprané, jak tehdy frčelo. Pod bundu si vzal zapínací svetr a chvíli váhal, zda si vzít něco na hlavu. Čepice nosil nerad a klobouky nosili páprdové kolem padesátky.
Vlasů měl dost a proto si s pokrývkou hlavy většinou nelámal hlavu. Takže v čepici bylo Sváťu vidět pouze když pršelo. Letmý pohled z okna jej přesvědčil. Venku bylo zataženo a nevlídno, ale nepršelo. Na poslední chvíli vzal skládací deštník a zasunul jej do kapsy bundy.

Pohled na budíka mu připomněl, že pokud má „náhodou“ potkat Milušku na okraji sídliště, musí už vyrazit. Výtah pochopitelně zase nejezdil a tak těch několik pater seběhl. Obvykle chodil sám a tak neměl problém, že by musel někoho setřást, až uvidí, že Miluška je na dohled. Na kraji sídliště zvolnil krok a vyhlížel.
Náhle si uvědomil, že ze samé nervozity má srdce až v krku. Z pomalé chůze přešel až do úplného zastavení a jenom nenápadně koukal, zda jeho nelogické postávání v blízkosti živého proudu lidí nebude někomu nápadné. Naštěstí tato nejistota trvala jen chvilku a pak JI najednou uviděl. Šla také sama, takže nebyl žádný problém se k ní připojit.

Krátce se pozdravili a Miluška mu nastavila tvář k políbení. Krátce zaváhal, šlehl pohledem okolo a pak ji letmo políbil. S naprostou samozřejmostí se do něj zavěsila a pak splynuli s davem. Drobný déšť, který zatím moc neobtěžoval, najednou zesílil. Puchejř se spokojeně usmál. Vytáhl deštník a v momentě se, jako jedni z mála prozíravých, ocitli v jeho bezpečné ochraně. Miluška zářila a spokojeně Sváťovi líčila. jak se ráno rozmýšlela, co si vzít na sebe, aby se mu líbila. Sváťa se usmál a bez zábran přiznal, že řešil stejné dilema.

„Vsadím se, že jsme se dnes postarali o to, aby baby v tom našem blbákově měly o čem povídat,“ řekl Puchejř téměř se zadostiučiněním.
„Myslíš?“ zeptala se Miluška. „To mi vůbec žíly netrhá, protože to je jen a jen naše věc. Kdybychom chtěli, tak to můžeme tutlat, ale proč bychom to dělali?“ zeptala se a po očku koukala, jaká bude Sváťova reakce.
„Taky si to myslím. Jsme snad dospělí a svobodní. Takže nám to takzvané veřejné mínění může být ukradené,“ řekl Sváťa a bylo vidět, že to myslí vážně.

Zcela nenuceně si povídali a bylo jim dobře. Ještě nikdy jim cesta do práce nepřipadala tak krátká. Za bránou se  rozloučili, jak jinak, než zase krátkým polibkem. Ten, spolu s jejich společnou cestou pod jedním deštníkem, se zasloužil o vznik nové fámy, která se rychle šířila celou fabrikou. Od úst k ústům, od ucha k uchu, se ve všech kancelářích a dalších pracovištích rychlostí blesku šířil nejnovější drb, že Puchejř sbalil tu nanicovatou mzdovou účetní Šenfeldovou

Kolem poledne tato hláška dorazila i do kuchyně. Ženský si u kotlů s polévkou pořád něco špitaly a pochechtávaly se. Sváťa si toho samozřejmě všiml a podezíravě natahoval uši. Bohužel, kdykoliv se přiblížil, tak  klepny buď zmlkly, nebo násilně změnily téma rozhovoru. Bylo mu jasné, že jeho tajemství je venku. Chvíli si to mrzutě přebíral v hlavě, ale pak jenom rezignovaně mávl rukou. Celkem moudře se rozhodl, že nechá věcem volný průběh.
Znal až moc dobře mentalitu zdejších lidí. Vesnice i fabrika, to byla jedna velká drbárna. Ale fáma málokdy vydržela déle, než dva, tři dny. Obvykle zanikla sama, zejména pokud byla vystřídána nějakou jinou, pokud možno ještě výživnější. Bylo jasné, že jeho známost s Miluškou, bude osazenstvo kovozemědělců zajímat jen mizivě krátkou dobu.

Když přišla Miluška na oběd, byl u okénka samozřejmě Sváťa. Naservíroval ji mimořádně protekční porci ale vyměnil s ní jenom pár slov. Domluvili se, že na ní počká u brány a půjdou spolu domů. Touto, ani ne 20 minutovou společnou cestou, byla jejich známost téměř oficiálně potvrzena a když je spousta lidí viděla jít vedle sebe, bylo všem jasno.
„Tak je to pravda, ti dva spolu opravdu něco mají,“ shodli se místní drbny.

Sváťa s Miluškou sice na sobě cítili zvědavé pohledy, ale bylo jim to srdečně fuk. Naopak, cítili jakousi euforii, kterou tak dobře znají všichni zamilovaní. Radovali se navzájem z blízkosti toho druhého a snažili se sdělit si vše zajímavé, co je přes den potkalo. Když přišli k pěšině na Báštecký háj, chvíli zaváhali.
Být to v létě, při hezkém počasí, bylo by jejich odbočení víc, než výmluvné. Báštecký háj byl rozsáhlý a měl spoustu pohostinných místeček, jako stvořených pro milenecké švitoření. Jak se jednou vyjádřil známý kanec Jirka Kotrouš, Báštecký háj byla jedna velká šoustárna.   Dnes však bylo nevlídné zimní počasí a den se povážlivě rychle krátil. Proto pokračovali dál, směrem k sídlišti a tam se vyčlenili z hustého davu.

Vzali to málo frekventovanou uličkou k zadnímu traktu hospody U Bodláku, která vyúsťovala až na dětském hřišti. V uličce byli téměř sami a tak se párkrát zastavili a ve stoje se líbali. Když míjeli zadní zásobovací rampu Bodláku, šli kolem popelnic a kontejnerů na odpadky. Sváťa měl najednou velice nepříjemný pocit a v duchu si nadával, že šli zrovna tudy.
Zatímco vyprávěl Milušce jakousi veselou historku z kuchyně, pozorně sledoval, jak se bude chovat, až půjdou kolem kritického místa. Naštěstí na ni nepozoroval žádné projevy nelibých emocí. Visela mu očima na ústech a pozorně sledovala jeho vyprávění. Kolem popelnic přešli, aniž by je vzala nějak na vědomí a Svátovi spadl obrovský kámen se srdce.

Vzal to na vědomí a považoval to za příznivé znamení. Proto se osmělil a s velkými rozpaky se odvážil nabídnout Milušce něco, nač myslel celý den.
„Poslyš Miluško, co bys říkala tomu, že bych tě pozval k sobě? Viděla bys, jak bydlím a taky bych speciálně pro tebe uvařil něco, co by ti jistě chutnalo.“
„Já bych Sváťo docela ráda šla, ale dnes to nepůjde. Sice mě doma nijak zvlášť nehlídají, ani neomezují, ale přesto musím dopředu nahlásit, kdy se vrátím. Jenom tak, pro klid duše moji mámy. Ta by byla schopná jít nahlásit na okrsek VB, že jsem se nevrátila z práce a vyžadovat, aby po mně ihned vyhlásili pátrání. Ale když se domluvíme, tak nahlásím dnes, že zítra přijdu až pozdě a klidně k tobě půjdu.“

Když Sváťa zaslechl její prvotní odmítnutí, zatvářil se rozmrzele. Teprve po vysvětlení se mu tvář zase rozjasnila. Nemohl tomu uvěřit, že jeho nabídku přijala a hned začal spřádat plány, co by mohl na zítřek připravit k intimní opulentní večeři při svíčkách. Nakonec byl rád, že to tak dopadlo, protože si uvědomil, že doma nemá žádné pořádné pití, kromě lahvového piva. Za veselého plkání o všem a o ničem, spolu úzkými uličkami obešli celou vesnici po okraji a nakonec skončili u obrovských vrat Šenfeldovic gruntu.
Už bylo téměř šero a tak se nemuseli obávat zvědavých pohledů. Také bylo dost sychravo, takže nikde nebylo živáčka, ani mrtváčka. Po nekonečně dlouhém loučení, prokládaném dlouhými polibky, konečně Miluška zmizela za vraty a Puchejř zamířil ke svobodárně.

Jako jeden z prominentů měl výsadu, že v garzonce plánované pro tři zaměstnance, bydlel zcel sám. Tabulkově měl být šéfkuchař nomenklaturní kádr, ale to Sváťa rozhodně nebyl. Před ním s na místě šéfkuchaře vystřídalo několik kovaných soudruhů, ale ani jeden nedopadl dobře. Jeden v krátké době udělal takové manko, že mu nepomohlo ani členství v rodné straně a šel sedět natvrdo. Po něm nastoupil suchar, který sice měl účetnictví ve vzorném pořádku, ale jinak byl naprosto neschopný organizátor a umění kuchařské mu neříkalo vůbec nic. Za jeho vedení se v kuchyni vařily neskutečné blafy, které dokázali konzumovat skutečně otrlí lidé, kteří byli nalákáni jenom na směšně nízkou cenu, 3,60 Kč za stravenku.

Po těchto zkušenostech se personální ředitel rozhodl, že si šéfkuchaře najde sám. Dokonce si na poradě vedení prosadil, že šéfkuchař nemusí být ve straně. Celkem logicky argumentoval tím, že nepotřebuje komunistu, ale kuchaře. Když dostal typ na Sváťu, trochu si jej proklepl a nakonec jej zlanařil, nabídkou víc než štědrého platu. A tak se náš Puchejř stal prominentem, na kterého si nikdo netroufal, protože se vědělo, že má za sebou vlivného příznivce. Tato symbioza probíhala k naprosté spokojenosti obou stran, již několik let. Sváťa občas zařizoval a zajišťoval různé soukromé akce pro soudruha ředitele a ten zase nešetřil na mimořádných odměnách.

Když Sváťa přišel domů, udělal inventuru ve své nadrozměrné chladničce. Začal pomalu spřádat plány, co zítra ukuchtí své vyvolené. Nakonec se rozhodl pro svíčkové medajlonky na pikantní omáčce a k tomu francouzské bramboráčky se žampiony. Zjistil, že nemá doma dost tatarské omáčky a ukládal si do paměti, že si ji musí přinést z práce. Nakonec si začal psát blbenku, jak říkal papírkům s poznámkami, co nemá zapomenout. Na seznamu se postupně objevovaly položky toho, co měl ještě nakoupit.

Svíčky, voňavé tyčinky, lahvinku Vodky, dále nějakou griotku, nezbytné šampáňo, višně v čokoládě, slané tyčinky, sáček oříšků Kešu, nějaké sušenky a nakonec dort. S dortem váhal. Nebyl problém upéci si jej v práci, ale když si představil  blbé kecy, které by kolem toho byly, rozhodl se, že jej raději koupí.

S velkou nákupní taškou vyrazil do sámošky Jednoty a po necelé hodině se spokojeně vrátil. Měl všechno, co potřeboval. Pak začal s aranžmá svého obýváku. Přestavoval křesla, posouval stůl a pořád nebyl spokojený. Potom uklidil a uspořádal koupelnu. Nakonec utřel prach z nábytku a spokojeně se rozvalil do křesla u televize. Uvědomil si, že touhle dobou obvykle mastí karty v Bodláku a zjistil, že mu ta dnešní absence vůbec nevadí. Včera tam nebyl a zítra tam nebude zase.

„No a co?“ pomyslel si. „Však se svět nezboří a tu finanční ztrátu rád oželím. Miluška mi za to stojí.“
Druhý den probíhal podle předpokladů. Ráno se opět připojil k Milušce a šli spolu do práce, sledováni pobavenými pohledy mnoha kovozemědělců. V kuchyni byl Sváťa téměř duchem nepřítomný a veškeré práce dělal jaksi mechanicky. Kolem poledne obsloužil u okénka Milušku ale stačili si pouze potvrdit, že nic nebrání tomu, aby jej po práci navštívila. Když mu s milým úsměvem sdělila, že se k němu těší, byl Puchejř na vrcholu blaha.

Přestože se rozhodli, že svůj vztah nebudou tajit, jeden maličký problém tady byl. Svobodárna byla původně určena pouze pro muže, ať už svobodné, nebo i ženaté, kteří by jinak museli dojíždět z daleka. Jakási přestupná stanice, dokud nedostanou slíbený podnikový byt. Postupem času se však vysoká budova stala jakousi ubytovnou, kde bylo v jednotlivých garsonkách nastěhováno spousta mladých manželských párů. Návštěvy opačného pohlaví se čistě teoreticky měly hlásit u správcové. Tak to bylo uvedeno v Domovním řádu. Faktem je, že toto nařízení se nikdy nedodržovalo. Přesto by ale Sváťa nebyl rád, kdyby jeho návštěva měla mít zbytečně moc svědků.

Proto logickou úvahou dospěl k názoru, že s Miluškou nepůjdou rovnou do budovy svobodárny. Nejdříve si udělají malou procházku a do baráku vklouznou, pokud možno nenápadně v době, kdy frekvence obyvatelstva na chodbách a schodech bude minimální. Ráno, jako většinou, nejezdil výtah a tak se dalo předpokládat, že nepojede zase. Když kolem 16 hodiny konečně vklouzli dovnitř, Sváťa jen tak zkusmo vzal za výtahové dveře.
K jeho obrovskému překvapení se otevřely a rozsvítilo se světlo v kabině. Rychle vtáhl Milušku dovnitř a stiskl tlačítko 7. patra.

„Co kdyby nás někdo viděl?“ zeptala se poněkud vyplašeně Miluška.
„Tak by se nic nestalo. Pozdravili bychom se a tím by to zvadlo. Tady se na to zase tak moc nekouká. Kanec Kotrouš si takhle vodí ženské pořád,“ odpověděl lehkomyslně Sváťa.
„A ty si takhle také vodíš ženské často?“ zeptala se Miluška.
„Nevím, jestli mi to budeš věřit, ale já jsem známý šlušňák. Abych řekl pravdu, jsi první ženská návštěva, která uvidí můj kutloch.“
„Takže já jsem tvoje premiéra?“ zeptala se Miluška.
„No ano, dalo by se to tak říci,“ připustil Sváťa a moc si přál, aby mu tuto pravdu uvěřila. Výtah se zastavil a během dalších několika vteřin již byli v jeho garsonce, aniž by je někdo viděl.

„Jé, ty to tady máš hezké,“ vydechla Miluška překvapeně. Potěšeně se usmál. Smysl pro pořádek, který do něho vtloukla jeho moravská maminka a vrozený vkus pro něho příznivě zapracoval.
„Tak vítej a buď u mne jako doma,“ řekl pohostinně a pomohl ji z kabátu. Pak ji pokynul do křesla a zeptal se, zda by chtěla poslouchat nějakou hudbu. Měl novinku, kazeťák Grundig, který mu levně střelil jeho spolužák z hotelové školy, vařící na našem velvyslanectví v Paříži.

„Já nevím, když si chceme povídat, tak snad muziku ani ne. Leda později, nějakou náladovku. A jakou hudbu vlastně máš rád?“
„Nemám to tak nějak vyhraněné,“ odpověděl Sváťa rozpačitě. „Jako skoro každý mám rád populární písničky, ale vedle toho si rád poslechnu i lidovky z Moravy. Dokonce mám i nějakou vážnou hudbu, převážně Bacha. Jeho varhanní skladby poslouchám, když relaxuji. Ono to úžasně uklidňuje. Mám kámoše, co mi přetáčí elpíčka na kazety, abych to mohl poslouchat na tomhle zázraku. Přivezl mi ho kámoš z Francie, bez cla. Má diplomatický pas. Tak muziku zatím ne, ale já se pustím do vaření. Musím tě něčím ohromit.“

S těmito slovy se otočil ke kuchyňskému koutu a začal si chystat potřebné suroviny. Miluška se zatím přesunula ke knihovničce a začala očima prozkoumávat několik řad knih. Občas některou vytáhla a zalistovala v ní. On se zatím činil u plotny. Byla to jen improvizace a rozhodně by se mu lépe pracovalo v jeho obrovské závodní kuchyni.
Ale měl vše připravené a předzpracované a tak byla radost se dívat, jak mu šla práce od ruky. Během necelé hodiny již servíroval na stůl skvěle vonící medajlónky, které lahodily i oku. Zapálil dvě svíčky, zhasl stropní světlo a rozsvítil malou noční lampičku, kterou měl na nočním stolku.

Sám sebe v duchu pochválil a nalil dva malé panáčky aperitivu. Po přiťuknutí a nezbytném políbení nad plameny svíček si konečně sedli proti sobě a s chutí se pustili do vábného jídla.
Chutnalo báječně a atmosféra byla nádherně uvolněná. Vesele si povídali a bylo jim spolu dobře. Sváťa došel do koupelny, kde se v umyvadle chladilo pod pramínkam vody šampaňaské. Obratně jej otevřel, bez známého bouchutí a gejzíru. Potom nalil dvě krásně broušené šampusky a chystal se znovu sednout.
Náhle jej napadlo, že právě teď by byla vhodná náladová hudba a tak po krátkém zaváhání vložil do Grundigu kazetu s moravskými lidovkami. Ztlumil zvuk téměř na minimum a vrátil se ke stolu. Místností se potichu nesl podmanivý hlas Jožky Černého, který zpíval, jak šel z Hradišťa z požehnání…..“

Pohoda byla dokonalá. Miluška zvolna dojídala zbytek poměrně velké porce a mlčky občas upíjela šampáno, které zatím okusila jenom zřídka kdy. To vše, co právě prožívala pro ni bylo vzácné a nové. Ještě nikdy nezažila večeři v tak slavnostní atmosféře. Udělalo to na ni ohromný dojem. Když se ji Sváťa zeptal, kdy bude muset jít domů, lehce se umála.

„Má to snad být pokyn, abych se už zvedla?“
„Ježišmarjá Miluško, to né, tak jsem to nemyslel,“ zabědoval Sváťa. „Je mi s tebou úžasně dobře a tak jsem chtěl vědět, jak dlouho spolu můžeme ještě být. Já bych byl nejraději, kdybys tady zůstala co nejdéle, nejlépe už na furt, ale to by asi byla moc velká drzost, něco takového na tobě chtít,“ vysoukal ze sebe.
„To máš pravdu, tohle by asi moji rodiče jen tak nepřekousli. To víš, jsme na malé vesnici a tam se hodně dá na veřejné mínění. Ale pro dnešek můžeš být klidný. Doma jsem nahlásila, že přespím u kamarádky v Postřižíně. Sváťo, nejsme přece malé děti. Už když jsem svolila, že k tobě půjdu, tak jsem předpokládala, že tady dneska zůstanu. Dokonce jsem si vzala kartáček na zuby a noční košilku.“

Sváťa měl náhle pocit, jakoby vyhrál hlavní cenu ve Sportce. Ulehčeně si oddechl a udělal pár kroků ke kuchyňskému koutu. Vrátil se odtamtud s podnosem na kterém byl dort a spokojeně jej postavil na stůl.
„Tak to jsem opravdu rád, protože tady pro nás mám ještě tuhle dobrotu a také lahvinku griotky. Už dávno jsem si všiml, že ji máš ráda.“
Skromně zamlčel, že právě díky tomu tlamolepu ji poznal intimně.
Přistoupil k jejímu křeslu, vzal ji za ruce a přiměl ji, aby vstala. Dovedl ji ke gauči a naznačil, aby si sedla. Na konferenční stoleček přenesl podnos s dortem a lahev griotky s dvěma skleničkami. Sedl si vedle a nalil dvě stopečky.

Dál už měl večer celkem standardní průběh. Seděli vedle sebe, ujídali sladkosti a pili pomalu jednu stopečku za druhou. Každou chvíli se líbali a sladká kořalička jim pomalu, ale jistě stoupala zrádně do hlavy. Miluška měla roztomilou chechtavou opičku a Sváťovi podnapilost dodala kuráže. Chvílemi ji jemně pohladil po kozičkách a když se nesetkal s odporem, odvážil se setrvat na nich trochu déle, dokonce risknul i lehké stisknutí. Při dalším líbání, již ruku z kozičky ani nesundal a druhou rukou ji lehce přejížděl zezadu po šíji a pod ušním lalůčkem.

Kdysi se totiž v nějaké knížce dočetl, že některé ženy mají v těchto místech erotogenní zóny a ke svému radostnému překvapení zjistil, že na Milušku to funguje. Docela se mu poddala a šla mu krásně vstříc. Sesunul se na podlahu, usedl k jejím nohám a položil ji hlavu do klína. Lehce mu čechrala vlasy a celým tělem cítil, jak je napnutá vzrušením.
Pootočil se a lehce ji poodhrnul sukni. Spatřil malé, bílé kalhotky s pěknou krajkou, skrz kterou prosvítal temný stín hustého černého ochlupení. Neodolal a s nepatrným váháním ji přes kalhotky pohladil chlácholinku. Zjistil, že její intimní prádélko je pěkně zvlhlé. Zároveň ucítil zvláštní, jemu neznámou vůni ženy. Když viděl, že nadzvihla pánev a šla jakoby naproti jeho váhavé ruce, osmělil se a přitlačil. Její reakcí bylo jakési milostné zasténání. Trochu se natáhl a lehce ji políbil na bříško, těsně nad gumu kalhotek.

Celý zpitomnělý vnímal, že jeho počínání je ji milé a příjemné. Po chvíli váhání a rozpaků uchopil gumu kalhotek z obou stran a naznačil, že je chce stáhnout. Radostně zaregistroval, že mu nenápadně pomáhá nadzdvižením boků, aby mu detextilaci usnadnila. Po krátké chvíli společného úsilí konečně kalhotky kamsi odhodil a měl před očima krásně zarostlou kundičku. Černé chloupky ostře kontrastovaly s bělostí pokožky.

To již klečel mezi dychtivě roztaženými stehny a hladově líbal tu černou krásu. Rozpačitě si uvědomil, že vlastně kundu ještě nelízal. Protažené muškety s dávno přetočeným tachometrem, s kterými si odbyl svých pár šoustů, to ani nevyžadovaly. Většinou to byly příležitostné rychlovky, bez předehry a domazlování. Určité představy o lízání měl jen z vyprávění různých hospodských kanců, kteří už raději vysedávali v putyce u piva, než by riskovali blamáž u nějaké ženské.

Přesto se do této příjemné činnosti odvážně pustil a dlužno říci, že se nestačil divit, jaké potěšení tím  své milence působí. Miluška na tom byla podobně. Stejně jako on, i ona měla za sebou několik málo souloží a také to byly většinou rychlovky. Nadržení vojáci se obvykle s nějakou předehrou nezdržovali. Většinou jim šlo jen o to, aby tvrdolína zasunuli, vypustili přetlak a hned potom měli jedinou starost, aby to stihli do posádky, než zazní trubka večerky.

Oba se tedy dostali do jakési premiérové situace, kdy nemuseli pospíchat a mohli si dopřát milování tak, jak se patří a jak se má. Radovali se jeden z druhého a snažili se maximálně dávat i brát. Postupně se navzájem svlékali a tím se ještě víc rozvášňovali. Sváťa vlastně poprvé objevoval dívčí tělo.
Když konečně spatřil její obnažené kozičky, byl až fascinován, jak jsou malé. Byly to tak jedničky, s velkými tmavými dvorci a ze vzrušení natrčenými kapličkami. Bříško bylo neobvykle ploché, žádná cejcha, jak si teď s ošklivostí vybavoval pupky svých náhodných souložnic. Jak ležela na zádech, kozičky se skoro ztratily. Tak nějak se roztekly a připomínaly volská oka s velkými sluníčky. Spodní řada žeber ostře vystoupila a kousek pod nimi se zřetelně rýsovaly pánevní kosti. Dívčí, ještě nevyzrálé tělíčko se prostě nedalo srovnávat s těmi nafukovacími matracemi, s kterými zatím měl občas tu pochybnou „čest“.

Trochu se obával, aby Milušku neodradil svým neforemným tělem. Věděl o sobě, že není žádný Adonis. Jeho cejcha byla nepřehlédnutelná, krátké silné nohy mu také na kráse nedodaly. Navíc byl na hrudi dost silně chlupatý a domníval se, že to také není nic vábného. Co se týkalo jeho mužství, ani tady nebyl spokojený.
Jeho chlouba nebyla malá, jak by si snad někdo myslel. Nebyl to sice žádný výstavní utahovák, ale dobrý český průměr, odhadem asi tak 16 cm ve ztopořeném stavu. Protože si však na něj přes cejchu neviděl, považoval jej za malého. Proto, když Miluška vzala citlivě jeho chloubu do nezkušené ruky, strnul a očekával jaká bude reakce.

K velkému překvapení se nedočkal žádného posměchu ani projevů nelibosti. Naopak, viděl, že jeho milá si nepředstíraným potěšením s jeho nejlepším kamarádem hraje. To se samozřejmě projevilo tím, že rostl a mohutněl, jako naše láska k Sovětskému Svazu, jak jsme kdysi do zblbnutí mleli, při každé příležitosti.

Sváťa najednou zjistil, ža má jedinou utkvělou myšlenku: Zasunout!
Zvolna se nasunul nahoru a s potěšením zaznamenal, že Miluška má asi stejnou touhu. Ležel mezi roztaženými stehny, levou rukou se opíral o pohovku vedle jejího roztouženého těla a pravou se snažil zavést žulově tvrdého nedočkavce do rajské zahrádky.
Konečně cítil, jak se žalud nasouvá mezi závojíčky pysků a zvolna vniká stále hlouběji. Za chvíli byl uvnitř až na doraz a na chvilku znehybněl. Zvedla hlavu z polštáře, přitáhla si ho blíž a začala jej vášnivě líbat. Teď, když byli spojeni tak, že víc to snad již ani nešlo, se v ní začal pomalu pohybovat.

Každým zásunem se stupňovalo jejich oboustranné vzrušení. Zvlášť Miluška to prožívala obzvlášť silně. Její tělo se silně zmítalo a vyrážela tlumené vzdechy. Po necelé minutě se silně vzepjala a vzápětí zcela odpadla. Sváťa, který zatím měl své kopulační pohyby pod kontrolou, znepokojeně zpomalil a dokonce znehybněl. Měl strach, aby tomu drobnému tělíčku pod sebou nějak neublížil. Proto mu jako kouzelná hudba připadlo, když Miluška otevřela ta svoje kukadla, krásně se na něj usmála a zašeptala:
„Nepřestávej prosím…..“

Začal tedy zase snaživě pumpovat a brzy zjistil, ze Miluška znova ožívá. Aniž by to o ni někdo věděl, Miluška měla ten záviděníhodný dar od Pána Boha, že byla miltiorgastická. Vlastně to o sobě nevěděla ani ona. Teď ale v klidu a pohodě předváděla Sváťovi parádní mrdací koncert. To samozřejmě silně ovlivnilo i jeho. Ač se snažil odvrátit vyvrcholení jak jen mohl, nakonec kontrolu ztratil a s pocitem nevýslovného blaha se vystříkal do báječně stažené kundičky.

Když se do ní vyprázdnil do poslední kapky a pocit euforie poněkud odezněl, začal mít obavu, co mu k tomu řekne, až ji to dojde. Zůstal v ní zapíchnutý, jenom se trochu nadlehčil, aby ji neválcoval a nedusil. Byl však velmi mile překvapený. Když se trochu vzpamatovala a vydýchala, mile se na něj usmála a zašeptala:
„To bylo moc hezké, děkuji ti, lásko…“
Pěchovák změkl a zrádně vyklouzl z pohostinného zajetí. Sváťa se svezl na bok a potom na záda. Cítil se dokonale uvolněný a po chvíli ji přiměl k tomu, aby si lehla na něj.

„Já jsem tě zválcoval již dost. Teď budeš válcovat ty mne,“ zavelel spokojeně. A jak se tak drobné tělíčko rozvalovalo na jeho pupku, vzal do obou dlaní půlečky její prdelky. Najednou si uvědomil, že právě prožívá svoje vteřiny věčnosti. Co mu paměť sahala, nikdy se necítil tak šťastný.
Takhle blbli a povalovali se po gauči, šťastni jeden z druhého. Kazeťák už dávno dojel a sám se vypnul. Čas pro ně neexistoval a nebyl jejich pánem. Po dlouhé době se konečně rozhodli, že je čas ke spánku. Přesunuli se do koupelny a tam se zcela oddali koupelnovým radovánkám. Kromě pečlivého mytí a masírování si samozřejmě dopřáli i jedno čísílko vestoje zezadu.

Sváťa ji už bez přemýšlení znovu vykropil kapli. A k svému příjemnému překvapeni se ani teď nedočkal žádné výčitky. Po pečlivém utírání froté osuškou si konečně Miluška oblékla rozkošnou prckošilku. Byla krásně průsvitná, zdobená kraječkami a dlouhá, nebo spíš krátká tak akorát, jen trošku pod zásuvku.

Koupel je sice trochu osvěžila, ale když se přesunuli zpět do obýváku, začal se na obou projevovat útlum. Sváťa posadil Milušku do křesla a obratně roztáhl gauč. Ve chvíli měl rozestláno. Potom ji zvedl z křesla a v náručí přenesl na místo  společného spaní. Když spočinuli vedle sebe a přitiskli se k sobě v něžném objetí, po pár minutách zjistil, že děvenka stačila usnout.

Ani se nedivil. Vydatná večeře, podpořená alkoholem, krásně divoké milování a silné emotivní prožitky se začaly projevovat i na něm. Aniž si to uvědomil, i on se začal propadat do jakéhosi příjemného stavu bez tíže. Spali dlouho a tvrdě. Párkrát se sice jeden, nebo druhý zavrtěl, při změně polohy, ale to jen stačilo k tomu, aby si uvědomili přítomnost toho druhého a vzápětí se zase propadli do náruče Morfeovy.
Aniž by si to uvědomili, odbývali si ještě jednu, zvláštní premiéru. Oba sice měli za sebou několik, mimochodem dost nepovedených šťouchů, ale vždycky to byly rychlovky plné nervozity. Ale nikdy se jim zatím nestalo, že by se mohli kvalitně a v pohodě pomilovat a strávit po boku milované osoby nerušenou celou noc.

Budík byl sice nastaven na šestou hodinu, ale Miluška se vzbudila něco před pátou. Byla tak navyklá, protože ještě před odchodem do práce musela obstarat o zvířectvo. Tuto domácí povinnost vykonávala už od dětských let. V králíkárně bylo asi 50 králíků, které bylo potřeba nakrmit. Pak přišly na řadu slepice a husy.
Zejména  slepice ji šly dost na nervy, již od dětství. Byly to potvory neukázněné a často zanášely, což hospodyni velice mrzelo. Proto vyžadovala, aby je Miluška ráno při krmení ohledávala. Ta si tento úkon eklovala a odmítala s tím, že to neumí. Tím si ale jen vysloužila, že oba její starší bráchové, když ji chtěli naštvat, nevybíravě zpívali falešně  známou odrhovačku:

Maminko, tatínku chci se vdávat,
neumím slepičky ohledávat.
Dítě moje, ty seš tele,
to se jí vrazí prst do prdele…

Není tedy divu, že Miluška slepice přímo nenáviděla. Ale dnes, díky svému budíku v hlavě, se vzbudila a první, co vnímala bylo, že není ve své posteli. Okamžitě si vybavila, kde je a pohlédla vedle sebe. Tam se rozvaloval Sváťa a nevypadal zrovna vábně. Ležel na zádech s otevřenou pusou a lehce pochrupoval. Ale protože je láska slepá, Miluška jej viděla přes růžové brýle. Krátký pohled na budíka ji informoval, že jim zbývá ještě hodinka, než budou muset vstávat. A okamžitě ji napadlo, jak tuto hodinku příjemně vyplnit.

Pomalu, jakoby plíživě, se k němu přivinula a položila mu ruku na hrudník. Horní díl pižama měl rozepnutý a tak jej začala lehce hladit a probírat se jeho chlupy na prsou. Vzal její laskání na vědomí a ještě v polospánku ji objal volnou rukou a přitiskl k sobě. Nebyl ještě zcela probuzený, ale přesto vnímal, jak ji ruka sjíždí z hrudi na břicho. Když zjistila, že nemá pižamové kalhoty, chvíli zaváhala, ale pak se pustila ještě níž. Neměla příliš zkušeností s mužskými nástroji a proto ji překvapilo, že jeho penis byl ve stavu tuhém, díky běžné ranní erekci.

Váhavě jej jemně uchopila a začala si s ním hrát. To již byl Sváťa zcela probuzený, ale úmyslně dělal „mrtvého brouka“. Ležel a vychutnával si její laskání. Jindy by si to po zadrnčení budíka dělal sám, ale tohle byla jiná káva.
Už zcela probuzený si ji přitáhl ještě blíž a začal ji lehce mnout drobné prsy. Radostně si uvědomil, že ji fantasticky naběhly bradavky. Vzal je majetnicky mezi špičky prstů a začal jimi lehce kroutit. Ukázalo se, že ji to dělá stejně dobře, jako jemu její honění. Za chvíli již byli oba tak rozhicovaní, že měli jedinou myšlenku: zasunout.

Když se začala rovnat do misionářské polohy, Sváťa ji zadržel a přiměl ji, aby šla nahoru, na koníčka. Tady nastal menší zádrhel. Miluška tuto polohu neznala a proto se pokusila na něj nalehnout, jako včera, když mu dělala po milování „válcovačku.“
„Klekni si, miláčku a trochu se předkloň,“ dirigoval ji Sváťa. „Fajn, takhle je to dobrý. A teď si ho tam dej sama.“ Poslechla, jako učenlivá žačka. Nasadila si žilnáče na vchod do jeskyňky a pomalu dosedala. Několikrát se zhoupla a najednou cítila, že má buchtičku celou příjemně vyplněnou. Byl to pro ni nepopsatelně krásný pocit, jaký ještě před tím nezažila. Zaklonila se, opřela se o ruce vzadu za tělem a začala pomalu na kolíku jezdit.

Pocit vzrůstající rozkoše ji přiměl k tomu, aby se narovnala a potom se sklonila, nad zatím pasivně ležícím milencem. Z tohoto úhlu pohledu se její hruštičky najednou zdály být o hodně větší, než skutečně byly. Sváťa je měl přímo před očima a pochopitelně jim neodolal. Nejdřív je obě vzal zespoda do dlaní a pak si ji přitáhl blíž a začal je ožužlávat, pěkně chvíli jednu, chvíli druhou. Tím, jak byla nakloněná nad ním, umožnila mu, aby rytmickým zvedáním pánve proháněl namlouváka celou délkou, v těsné kundičce.

Toto jejich oboustranné snažení jim přinášelo příjemný a stále se stupňující pocit pohlavní křeče. Intenzita prožitku spěla k vrcholu, který na sebe nenechal dlouho čekat. S pocitem nádherného uvolnění se Sváťa znovu vystříkal do silně stažené kundičky. Miluška zemdleně spočinula na jeho hrudi a jejich rty se setkaly v něžném polibku. Zůstali spojeni a setrvali v této poloze, dokud unavený bojovník neopustil své sladké vězení.

Nikam nespěchali a tak si mohli dopřát dlouhé minuty doznívání, které vyplnili něžným, konejšivým mazlením. Teprve drnčení budíku jim připomnělo, že pohádky mají svůj konec a jsou vystřídány nemilosrdnou realitou života. Neradi se vyštrachali z rozkládacího gauče. Zatímco Miluška na sobě pracovala v koupelně, Sváťa připravil vydatnou anglickou snídani. Potom v klidu poseděli a s chutí se nasnídali. Následovalo jeho holení, její zastýlání a drobné poklízení..
Okolo 6,30 vyšli z garsonky, přivolali výtah, sjeli dolů a vykročili společně do běžného pracovního dne.