Rozpaky kuchaře Svatopluka 03

Toto je 3 díl z 4 v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka

Dny a týdny Sváťovi plynuly a jeho život byl ukrutně jednotvárný. Ráno pěšky do práce, osm hodin v kuchyni, pak pěšky domů. Odpoledne nějak zabil a navečer vyrazil do hospody „U Bodláku“. Tam sedával u karet až do závěrečné. Za tu dobu vypil tak tři piva. Na pití si moc nepotrpěl, i když občas se na zábavě v Postřižíně ztřískal, jak zákon káže. Vedle toho, že byl znamenitý kuchař, byl také uznávaný a obávaný karbaník. Vynikal zvlášť v Mariáši, i když slušně válel i jiné hazardní karetní hry.

Nikdo neměl ani tušení, že Puchejř je pohádkově bohatý. Jeho plat byl lehce nad celostátním průměrem, bydlel skoro zadarmo na svobodárně a jídlo měl zcela grátis. Jeho největšími příjmy však byly výhry z karet. Byl něco, co by se před takovými 30 lety dalo označit jako valchař. Tedy téměř profesionální hráč. Ne nějaký šíbr, nebo podvodník, který by oškubával nalákané kafky. Sváťa nikdy nepodváděl, on prostě uměl. A kromě toho, že uměl, měl i značnou dávku štěstí. Měl fantastickou paměť a kombinační schopnosti. Podobně, jako jsou vynikající šachoví velmistři, on byl karetní král. A tak s gustem každý večer obíral místní hospodské karbaníky, kteří jej částečně nenáviděli a částečně obdivovali.

Občas se stalo, že si jeho karbaničtí soupeři na něj domluvili všelijaká tajná znamení a snažili se jej obehrát, s tím, že si případnou výhru rozdělí. Na Sváťu ale neměli. Taky si ho hlídali jako ostříži, se snahou nachytat jej při podvádění. I tady měli smůlu. Sváťa prostě nepodváděl.
Když se mu jednou podařilo za večer vyhrát přes dva tisíce, došla soupeřům trpělivost. Když potom šel domů, sprostě jej přepadli 3 maskovaní lupiči.
Dostal pěkně na budku a sebrali mu všechny prachy co měl u sebe. Puchejř se druhý den objevil v práci s krásně fialovým joklem kolem oka. Přepadení nehlásil a večer normálně zasedl ke karetnímu stolu, jakoby se nic nestalo. Od té doby zachovával železnou zásadu, že jak jeho výhra dosáhla tří set korun se hrou končil, kdyby mu padala nevím jak dobrá karta.

Protože byl jinak člověk skromný a nenáročný, měl na spořitelní knížce na heslo uložený slušný obnos. Době, kdy dobře placený dělník měl měsíční výplatu okolo 2000 Kč, měl Sváťa nasysleno okolo 160 tisíc. Měl docela obyčejnou lidskou představu, že se jednou ožení, založí rodinu, koupí parcelu na okraji vesnice a postaví baráček. Ale léta plynula a jeho sen zůstával nesplněn. Chybělo mu to podstatné, totiž žena, která by si jej vzala.

Je sice pravdou, že kdyby leckterá děvenka věděla, že je Puchejř v balíku, tak by se s radostí za něj provdala, nebo spíše prodala za pohodlný život. Holky se tehdy vdávaly z několika důvodů. Stále ještě přetrvávaly, i když omezeně, sňatky, které domluvili rodiče. Tady se obvykle spojovaly majetky a byly to tzv. sňatky z rozumu. V době socialistických JZD však téměř ztratily svůj smysl.
Nejčastější byly samozřejmě sňatky z lásky, ale nechyběly ani sňatky ze zoufalství. To když se dcera třeba nesnášela s rodiči a potřebovala vypadnout ze sféry rodičovské tyranie. V podstatě to také byly sňatky z rozumu. Pak nevadilo, že byl ženich třeba o dost starší, nebo jinak lehce deklasovaný. Úplně stačilo, že byl ve vatě a mohl ženu dobře zabezpečit.

Sváťa to samozřejmě věděl a právě proto své majetkové poměry pečlivě tajil. Představa, že by si mohl „koupit“ manželku mu byla silně proti mysli. Zároveň si uvědomoval, že kvůli svému zevnějšku si naději na nějakou známost dělat ani nemůže. Žádné přátele neměl. Kdo by se také kamarádil s takovou zjevem, o kterém kdosi vtipně prohlásil, že nemá nic proti jeho ksichtu, ale prdel patří do kalhot. A tak nikdo ani netušil, že ve svém nitru je Puchejř laskavý a přívětivý člověk.

Kromě svých dvou životních radostí, totiž vaření a karet, měl ještě jednu, utajovanou. Rád očumoval ženské. Přestože to nepatřilo k jeho povinnostem, ochotně vydával u okénka jídla. Proto ohleduplně střídal baby u výdeje a posílal je, aby si odpočinuly, že to za ně chvíli vezme. Při výdeji pociťoval dvojnásobnou radost. Viděl dychtivost hladových pohledů, které se těšily na jeho jídlo a mohl při této příležitosti očumovat ženské. Zvlášť v létě se mu občas naskytovaly velmi svůdné pohledy do výstřihů, někdy více, jindy méně vyplněných.

Několik dní po svém ožraleckém sobotním dobrodružství, se u okénka setkal s nesmělou Miluškou Šenfeldovou. Když ji uviděl, trochu mu zatrnulo. Byl si sice téměř na 100% jistý, že byla tehdy dokonale na šrot a nemohla jej poznat, ale dobrý pocit z tohoto setkání neměl.
„Všechny ženské pořád mluví o tom, jak by chtěly zhubnout, ale vám by nějaké to kilčo navíc rozhodně neuškodilo,“ zahlaholil zvesela, aby zakryl svoji nervozitu. „Vás já si budu muset trochu vykrmit, abyste nedělala ostudu moji kuchyni.“

S těmito slovy ji k bramborovému salátu přihodil jeden z obrovských řízků, které si odložil pro sebe. Miluška jen vyvalila oči, protože řízek byl opravdu jak letiště. Rozpačitě poděkovala a odešla.   Několik dní sledoval, v jakém časovém intervalu chodí na oběd a vždy se snažil, aby v tu dobu byl u okénka. Vždy měl pro ni pár vlídných slov a nenápadně ji podstrojoval. Miluška si toho brzy všimla a bylo jí to docela milé. Dokonce se přistihla, že se do jídelny těší. Vydatné a dobré jídlo ji chutnalo a navíc ji těšila i laskavá slova pana šéfkuchaře. Moc vlídnosti si ve svém životě neužila. Měla sice v minulosti pár kamarádek, ale brzy si uvědomila, že ji využívají ke staré a osvědčené hře na labuť a ošklivé kachňátko.

V praxi to vypadalo tak, že hezká dívka si za kamarádku vybrala obvykle dívku ošklivou a nevábnou, aby o to víc připadala svým nápadníkům žádoucí. Nakonec ji jednou došlo, že vlastně žádnou kamarádku nemá.   Stará moudrost říká, že láska prochází žaludkem a u Milušky se ukázalo, jak je to rčení pravdivé. Po častých krátkých setkání u výdejního okýnka si dovedla představit, že by ji nebylo proti mysli, kdyby ji přívětivý pan šéfkuchař někam pozval a mohli si popovídat trochu víc.

Puchejř si myslel na totéž, ale byl v ukrutných rozpacích udělat ten první krok. Moc se bál odmítnutí. Netušil, že Miluška jej už tak nějak přijala za svého dobrého známého, se kterým se vždy ráda setkala a promluvila.   Nakonec k tomu přece jen došlo. Sváťa se srdcem až v krku se osmělil. Během těch pár okamžiků setkání u okénka ze sebe vypravil „proslov“, který si připravil a snad stokrát přeříkal na nečisto.
„Dneska je opravdu moc hezky. Co byste tomu říkala, kdybych vás po šichtě pozval na procházku do Bášteckého háje? Tedy pokud nemáte na programu něco jiného.“

Zatímco Puchejř si viditelně oddechl, že konečně překročil svůj stín, Miluška byla zřetelně vyvedená z míry. Lehce se začervenala a pak tichým hlasem pronesla, že dnes nic důležitého nemá a že by to snad šlo . Teď se nervozita přesunula na druhou stranu okénka. Sváťa totiž najisto očekával nějakou běžnou výmluvu a byl na ni připraven. Navíc měl jen pár vteřin a nemohl si odpověď promyslet. Nezbylo mu, než mluvit rovnou, tak zvaně spatra.
„Tak fajn. Co takhle v půl čtvrté u autobusové zastávky?“ vypravil ze sebe a uvědomil si, že se celý zpotil. Také pocítil jakousi slabost v kolenou.
„Dobře, budu tam,“ přikývla Miluška a s plným tácem zvolna odcházela. Kuchař jako v transu obsloužil ještě několik zájemců o jídlo a nechal se vystřídat.
Jenom tiše doufal, že si nikdo jeho neobratného domlouvání rande nevšiml. Nepochyboval, že by to bylo vítané téma pro místní „drbárnu.“   Naštěstí za Miluškou stála banda rozchechtaných učedníků, kteří měli úplně jiné zájmy, než aby zvědavě sledovali rozpačité domlouvání. Zbytek směny uběhl Sváťovi jako ve snách. Zcela mechanicky vykonával obvyklé práce a pořád si v duchu přehrával jejich rozhovor. Nějak nemohl uvěřit tomu, že se konečně odhodlal a opravdu má za pár hodin s Miluškou rande.

Nemohl tušit, že v podobných duševních zmatcích se zmítala i ona. Na svých 20 let měla, na rozdíl od stejně starých děvčat, jen minimum zkušeností s druhým pohlavím. Chodila sice pravidelně na taneční zábavy a protože děvčat bylo vždy mnohem méně, než tance chtivých chlápků, nemohla si stěžovat, že by seděla, jak panenka v koutě. Zejména vojáci z místního palpostu nebyli vybíraví a jak se na vojně říkalo, „pokud to má víc než 30 kilo i s postelí, tak to beru.“

Takže i nevábná, plochá a hubená Miluška měla jakési nepatrné zkušenosti z oblasti sexu. Typické však bylo, že žádný z potřebných vojáků, který s ní vypustil přetlak, nijak nestál o pokračování v nějakém milostném vztahu.   Když vyšla občas naprázdno a neměla ani předpokládaný doprovod a s ním očekávané nějaké to porajcováníčko, při loučení u vrat, řešila to tak, že si před koncem zábavy dopřála několik rychle za sebou jdoucích panáků nějaké sladké kořaličky. Pak se někdy více, jindy méně podroušená, potácela domů. A jak si čtenář laskavě vzpomene z předchozího dílu jednou se ji stalo, že sťatá pod obraz se stala předmětem Sváťových sexuálních choutek.

Puchejř, rovněž silně opilý, ji bez skrupulí ohnul přes popelnici a mimořádně prasácky na ni „vykonal soulož“ jak by to jistě napsal do protokolu příslušník VB staršina Dohnal, pokud by se o tom ovšem dověděl. Sváťa byl sice ožralý, ale zase ne tolik, aby nevěděl co dělá a s kým to dělá. S gustem Milušce vykropil kapli a pak ji tam nechal ohnutou přes popelnici a spokojeně odkráčel domů. Děvenka byla natolik na šrot, že vůbec nevěděla, co se s ní děje, ani jak se potom k ránu dostala domů. Měla prostě dokonalé okno.

Když pak v následujícím měsíci nedostala své obvyklé „měsíční záležitosti“, nejprve tomu nepřikládala význam. Měla ty své dny mírně nepravidelné a občas mívala i týdenní zpoždění. Ranní nevolnosti, které se po čase přidaly, už ji docela rozhodily. Zkrátka v době, kdy si domluvili první rande se Sváťou, měla už temné podezření, že je v jináči. To ji také vedlo k praktickému záměru, že tomu ošklivému, ale jinak milému kuchaři co nejdříve podrží, aby měla někoho, kdo by na její buben případně pověsil firmu.

Zbytek šichty se oběma táhl jak Turecký med. Sváťa se mimořádně pečlivě vykoupal, oholil a navoněl. Vzal si čistou košili a trenky. Boty si pucuval tak vehementně, že si jej baby z pomocného personálu začaly dobírat. Miluška na tom byla podobně. Po nezbytné sprše pracovala skoro hodinu na tom, aby si namalovala na ksicht obličej. Byla však soudná a věděla, že to s líčením nesmí přehnat. Jako odstrašující příklad ji posloužila její spolupracovnice Jaruška Svatá, později provdaná Bejčková, zvaná Sto kilo krásy, která se dokázala tak zhyzdit, že vypadala jako secesní obrázek.

Jak na sebe Miluška  koukala do zrcadla, stále víc litovala, že pozvání na schůzku přijala. Nebyla svým vzhledem nadšená a neměla se s kým poradit. Však se také žádné z ženských nepochlubila, že má nečekané rande. Také se svým oblečením nebyla spokojená. Být doma, prostála by dlouhý čas u skříně a těžce by se rozhodovala, co si vzít na sebe. Teď to však měla jednoduché. Musela jít v tom, v čem přišla do práce.
Když zahoukala siréna, hustý had pěších zaměstnanců se hned za bránou dělil do dvou proudů. Jeden mířil k malému autobusovému nádražíčku a druhý do asi kilometr vzdálené obce, která měla na svém okraji panelové sídliště. Cesta pro pěší, vyasfaltovaná a osvětlená, byla lemována třešňovou alejí.
S postupem času dav v obou proudech pomalu slábl. V 15,30 již všechny autobusy odjely a na pěší cestě k sídlišti bylo jen několik opozdilců. A tak se stalo, že setkání těch dvou proběhlo diskretně a bez zbytečných zvědavých pohledů. Pozdravili se a zamířili spolu po pěší cestě směrem k sídlišti.

Asi v polovičce cesty byla odbočka k Bášteckému háji. Byla to taková spíš pěšina, než cesta. Tam odbočili a směřovali k lesu, který byl vzdálen asi 300 m.   Sváťa byl v ukrutných rozpacích a měl vyschlo v puse. Snažil se o jakousi nenucenou konverzaci, a při tom se stále zajíkával. Miluška na tom byla podobně a zoufale přemýšlela, co by vlastně měla povídat. Nakonec ji spásně napadlo, že ač se od vidění znají již dlouho, vlastně ani neví, jak se její společník jmenuje.
„Víte, že ani nevím, jak se vlastně jmenujete? Vím, že vám říkají Sváťa, ale příjmení fakt neznám.“
Taktně zamlčela, že jej zná jako Sváťu Puchejře.
„To máte jednoduché, já mám to nejčeštější jméno. Jmenuji se Svatopluk Novák,“ představil se Sváťa obřadně.
„Zato já vím naprosto přesně, jak se jmenujete vy. Miluška Šenfeldová,“ prohlásil spokojeně. Když si odbyli toto netradiční představení, napětí mezi nimi poněkud osláblo. Ledy se pomalu prolamovaly a rozhovor se rozbíhal. Přišla řeč na Sváťův moravský přízvuk a on přiznal, že pochází z Baldovce u Rozstání. Samozřejmě, že hned rozvedl, kde to vlastně leží a proč odtamtud odešel.
Opatrně se tak navzájem oťukávali a sdělovali si různé podrobnosti a zajímavosti ze svých osudů. Postupně se shodli na tom, že oba žijí osamělý a neradostný život. Sváťa se najednou rozpovídal a sám se divil, proč téhle holce, kterou vlastně vůbec nezná, říká o svém tajném snu. Že by chtěl postavit baráček, oženit se a mít kupu dětí. Ve své zamindrákovanosti si vůbec nedovedl představit, že by se třeba zrovna tahle Miluška mohla stát jeho životní družkou. Nebyla sice nijak žádoucí, ale bylo mu jasné, že on si se svojí vizáží ani moc vybírat nemůže. Navíc jej trápilo to jeho tajemství, že s ní měl intimní styk za okolností víc než nedůstojných.

Obýval se, že pokud by se někdy v budoucnu sblížili, stejně by nikdy nenašel odvahu tohle ji přiznat.   Miluška jej poslouchala a v myšlenkách jeho úmysl jen schvalovala. Dokonce v opatrných náznacích jeho myšlenku na domeček a rodinu tak trochu dotvářela. Života u nich doma měla plné zuby, připadala si tam přebytečná a překážející. Bylo ji jasné, že jak rodiče, tak i oba bráchové by byli nejraději, kdyby se vdala a vypadla ze statku.

A najednou si uvědomila, že Sváťa by mohl být tím rytířem na bílém koni. Tím člověkem, který by ji mohl vysvobodit ze zoufalého stereotypu, který zdánlivě neměl konce a nedával žádné východisko ani do budoucna.   Proto, když ji vzal Sváťa nesměle za ruku, se mu nijak nevytrhla a ruku mu nechala. Šli spolu lesní cestou, povídali si o všem a o ničem a drželi se za ruku. Počasí nebylo zrovna příznivé a tak na nějaké posezení nebylo ani pomyšlení. Přesto se Sváťa odhodlal postoupit ještě trochu dál. Najednou se zastavil, pootočil se k Milušce tak, že to najednou vypadalo, jako by ji zastoupil cestu. Pak ji zvolna vzal i za druhou ruku. Zhluboka se nadechl a spustil:

„Miluško, nevím, proč, ale je ně s váma tuze dobře. Už dlůho sem vás chtěu pozvat na schůzku, ale netrůfal sem si. Su sám a nikoho nemám. Roby ňa nechců, protože su škaredý. Mám hafo známých, ale kámošů žádných. Tož sem na vás často mysleu, že dybyste proti temu nebyla, tož bych vás mohl mět aj rád.“

Když ze sebe vysypal tento dlouhý a nepřipravený proslov, uvědomil si, že mimoděk sklouzl zase do svého moravského nářečí. Zřejmě to bylo tím, že byl vysoce rozrušen. Oddechl si, že to má za sebou a nyní jen napjatě čekal, jak Miluška přijme jeho nečekané vyznání. K velkému překvapení se nedočkal výsměchu, ani nějakého jízlivého odseknutí.
Miluška chvilku mlčela a pak řekla to,  co by Sváťa nečekal ani ve snu:

„Však já vás mám také ráda, Sváťo.“
Puchejřovi se málem podlomily nohy. Nemohl uvěřit tomu co slyšel. Jako ve snách si ji k sobě neobratně přitáhl a pokusil se ji políbit. Očekával, že bez ohledu na to, co mu právě řekla, jej od sebe odstrčí. Místo toho však Miluška zaklonila hlavu a zavřela oči. Výsledkem jejich oboustranného snažení bylo jakési zobnutí, při kterém se jejich rty nakrátko setkaly. Potom se oba tak nějak ulehčeně usmáli a jejich rty se spojily podruhé. Tentokrát to již byl docela plnohodnotný polibek, který trval několik dlouhých vteřin.   Když se od sebe odloučili, rozlehlo se na chvíli vydatné mlčení. Oba byli v rozpacích, ale zároveň se cítili uvolnění a šťastní. Po chvíli Sváťa řekl:

„To bylo moc hezké…“
Miluška neřekla nic a jen se mu schoulila do náruče. Začalo se stmívat a navíc se obloha zatáhla a začalo drobně poprchávat. Vykročili pomalu směrem k sídlišti. Drželi se za ruku a vždy po několika krocích se objali a líbali se. Před vraty Šenfeldovic stavení se loučili v drobném dešti nekonečně dlouho. Sváťa si s radostí uvědomil, že si spolu začali bez oficialit tykat a byl na vrcholu blaha. Miluška najednou zjistila, že jsou oba pěkně promoklí a resolutně jej poslala domů, aby ji nenastydl. Rychle se ještě domluvili, že ráno na ni Sváťa počká na okraji sídliště a půjdou spolu do práce.

Konečně se spolu rozloučili a Puchejř vykročil směrem ke svobodárně. Byl spokojený, jako už dlouho ne. Dokonce se přistihl, že si vesele píská. Když míjel hospodu „U Bodláku“, na chvíli zaváhal, ale pak odolal pokušení. Na karty neměl ani pomyšlení a hospodské blafy zásadně nejedl. Však má doma ledničku nabouchanou samými dobrotami, takže hlady rozhodně neumře. Když se s chutí najedl, rozvalil se s pivem v ruce do křesla u televize. Po chvíli zjistil, že vůbec nesleduje dění na obrazovce a místo toho si v mysli probírá své odpolední zážitky. Také si uvědomil, že se strašně těší na ráno, až se zase uvidí s Miluškou.

Navigace v seriálu<< Rozpaky kuchaře Svatopluka 02Rozpaky kuchaře Svatopluka 04 >>
5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x