Rozpaky kuchaře Svatopluka 01

Toto je 1 díl z 4 v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka

Seznámíme se s naším hrdinou, kuchařem Svatoplukem a jeho životní smůlou.

Na samém začátku chci uvést, že pokud někomu název připomíná kdysi populární televizní seriál, tak přesto se nejedná o nějakou parafrázi tohoto seriálu převedenou do erotiky, jak je v poslední době dost časté. Zároveň se omlouvám, že v tomto prvním dílu není žádný sex. Ale v pokračování bude, to slibuji. 

Národní podnik Vzlet měl mezi svými zaměstnanci několik nezapomenutelných figurek, které k němu jaksi inventárně patřily a tvořily jeho kolorit. Jednou z nich byla Jarmila Svatá, později provdaná Bejčková, o které byla řeč v v seriálu Sto kilo krásy. Další nezapomenutelnou postavou byl kotelník František Josefi, zvaný Císař, nebo rovněž Sáčko, protože i v největších mrazech chodil jenom v saku, neb na kabát se nezmohl. Mockrát na něj sice začal šetřit, ale pak přišla slabá chvíle a on ušetřené peníze v jediném večeru prochlastal.

Za zmínku by snad stál i spořádaný notorický opilec Tonda Fongus, hlavní hrdina povídky „Joj, to bola súlož“. Ale dnes se budeme podrobněji zabývat kuchařem Svatoplukem. V době našeho vyprávění mu bylo asi 30 let a byl šéfkuchařem závodní kuchyně. Bydlel na svobodárně a byl svobodný. To vůbec nebylo podmínkou, protože ironií osudu na svobodárně bydlely většinou mladé manželské páry, kterým byl výhledově přislíben podnikový byt.

Šéfkuchař, občanským jménem Svatopluk Novák byl spíš veřejnosti znám jako Sváťa Puchejř. Toto přízvisko nebylo vůbec přehnané. Málo na kom se příroda tak vyřádila, jako právě na něm. Byl malé, zavalité a neforemné postavy. Je sice pravdou, že málokterý kuchař je štíhlý, ale Sváťa byl zdeformovaný od útlého dětství. Navíc byl neobyčejně ošklivý. Říci o něm, že je ošklivý jako prdel, byla skoro urážka té prdele.

Co mu odepřel Bůh na vzhledu, to mu vynahradil na jeho mistrovství. Byl vyhlášený kuchař a sosiér, ověnčený mnoha medailemi, diplomy a čestnými uznáními, včetně mezinárodních cen. Každý pětihvězdičkový hotel by by po něm hrábl všemi deseti, kdyby ovšem nebylo jeho odpudivého zjevu. K povinnostem kuchaře totiž občas patří i osobní presentace předkládaného jídla a mnohdy si vysoce postavení hosté přejí poznat osobně mistra kuchyně. A to bylo v případě Sváťově naprosto vyloučeno. Jak se trefně vyjádřil jistý ředitel mezinárodního hotelu, který často zasedal i v mezinárodních porotách, představit tuhle zrůdičku spokojenému hostu, znamenalo způsobit mu dodatečně zvednutí žaludku.

Díky svému vzhledu, Sváťa pochopitelně nikdy neměl žádnou známost. Sice udělal několik pokusů, seznámit se na inzerát, ale brzy zjistil, že ani tudy cesta nevede. Pokud dostal nějakou odpověď a smluvil si schůzku, zůstalo u jediného setkání. Jednou si nějaký čas dopisoval s vdovou asi čtyřicetiletou, která dopis od dopisu se rozvášňovala stále víc. Líčila mu, jak je sexuálně vyprahlá a sliboval mu, že ať vypadá jakkoliv, je si jistá, že se  jistě shodnou a báječně se spolu pomilují.

Asi po třech měsících a půl tuctu dopisů z obou stran si konečně sjednali schůzku. Sváťa se na ten den těšil a zároveň se bál. Když konečně nastal, hned po směně na sobě v koupelně hodinu usilovně, i když marně pracoval. Pak se oblékl jako na svatbu a vyrazil autobusem do Prahy. Protože oba byli mimopražští a Stověžatou Matičku moc neznali, dali si rande „u koně“, tedy na Václavském náměstí pod pomníkem sv. Václava. Poznávacím znamením byly srolované noviny, které měl Sváťa držet v levé ruce.

Přesně 2 minuty před stanoveným časem zaujal vyčkávací postoj na určeném místě. Cítil se trapně. Měl dojem, že tam stojí jak nahý manekýn ve výkladní skříni a že všichni lidé, kteří kolem něho proudili v nekonečném chaotickém davu vědí, proč tam stojí. Minuty plynuly a Sváťa pomalu docházel k přesvědčení, že se buď stal obětí blbého vtipu, nebo, a to bylo ještě horší pomyšlení, si jej jeho inzerátová přítelkyně v anonymitě davu nenápadně prohlédla a aniž by se k němu přihlásila, raději se ztratila.

Byl čím dál víc nasraný a najednou si vybavil vtip, kterému se kdysi srdečně smál. To stojí mladík pod hodinami a vztekle si říká:
„Teď je půl páté. Přijít měla ve čtyři. Tak jestli do pěti nepřijde, tak se v půl šesté naseru a půjdu v šest domů.“
Tak daleko to dojít nenechal. Po 35 minutách marného čekání to zabodl a vyrazil do nejbližší hospody. Tak se stalo, že Sváťa na vratkých nohách dorazil na Florenc a s uspokojením vzal na vědomí, že „flamendrák“ je již přistavený. Bylo v něm zhasnuto a uvnitř pospávalo několik lidí. Řidič přicházel obvykle na poslední chvíli před odjezdem a průvodčí o chvíli dříve, aby odbavila cestující.

A právě tato nevlídná baba nachytala Sváťu, jak opřený o bok autobusu si bezostyšně ulevoval močením na přední kolo.
„Ty dobytku, to si nemůžeš dojít na záchod?“ spustila na něj bandurskou.
„Klídek paninko,“ konejšil Sváťa rozhorlenou korpulentní ženskou. „Správný kočí na loukotě močí. A když to neudělá ten váš vozka, tak byste mi mohla poděkovat, že to dělám za něj,“ snažil se žertovat.
Pak si trhnutím otevřel dveře a hrnul se dovnitř. S úlevou se skácel na první sedadlo a začal po kapsách hledat peníze.
„Tak to teda ne, vy s námi nepojedete. Jste opilý a já vás vylučuji z přepravy. Okamžitě si vystupte.“

To ovšem Sváťa neměl v úmyslu a místo toho ji vnucoval peníze za jízdenku. Baba se pokusila jej zvednout a vystrkat z autobusu, ale na to vyloženě neměla. Po chvíli to vzdala a vyrazila do dopravní kanceláře pro pomoc. Sváťa toho hned využil a sotva se průvodčí vzdálila, těžkopádně se zvedl a přesunul se až úplně dozadu, na zadní lavici.

Když se průvodčí po chvíli se vrátila s jakýmsi hrozivě vyhlížejícím hromotlukem zjistila, že Sváťa na prvním sedadle není.
„On už tady není. Asi to vzdal sám, když jsem mu řekla, že si jdu pro pomoc. Děkuji ti, Karle.“
Karel něco zahuhlal a viditelně potěšen, že mu odpadla rvačka s opilcem se obrátil a zmizel ve tmě

Průvodčí spokojeně nastoupila, rozsvítila a začala prodávat jízdenky. Po chvíli přišel i řidič a protože nastal čas odjezdu, típnul cigaretu, nastartoval a vyjel. Teprve po pár minutách se průvodčí, s kabelkou a kleštičkami propracovala až dozadu, kde seděl zmožený Puchejř. Celá nasupená mu odmítla prodat jízdenku.

„Mě je to srdečně jedno paninko. Já klidně pojedu zadarmo,“ prohlásil Sváťa.
Průvodčí se vrhla dopředu k řidiči a požadovala, aby okamžitě zastavil a pomohl ji vyhodit osobu, kterou pro opilost vyloučila z přepravy. Ten však ji rázně odbyl, že je tady od toho, aby řídil a dodržoval jízdní řád a že v jeho pracovní náplni není nějaké vyhazování ochlastů.
„Neměla jste ho vůbec pustit do autobusu. To je zase vaše práce,“ odpověděl a věnoval se dál řízení.
Celou tuto story sledovala s plezírem skupinka puberťáků, studentů a učňů. Někteří byli v Praze za zábavou, jiní se vraceli z nákupů, nebo jeli ze školy, či práce. Byli ve věku od 15 do 19 let a myslili si, že svět jim leží u nohou. Byli také patřičně hluční, jak už mládež v tomto věku bývá a tak nebylo divu, že je ostatní cestující občas okřikovali.

Byla to celkem ustálená parta, tito noční ptáci, kteří se flamendrákem vraceli domů celkem pravidelně. Část této omladiny byla rovněž pod párou, i když zdaleka nebyli tak sťatí jako Sváťa. Ti se chovali se nenápadně a byli rádi, že pozornost se upnula jinam.
Autobus se proplétal nočním městem. Puchejř na zadní lavici mezitím bojoval se sílící nevolností. Byl v obličeji bledý, protože otřesy rozhrkaného busu v něm vyvolávaly stále silnější návaly na zvracení. Odolával statečně, ale nakonec podlehl. Měl na sobě zelenou silonovou bundu s velkými bočními kapsami. Z posledních sil si přidržel jednu tu kapsu u pusy a s úlevou do ni obrátil obsah svého žaludku. Na chvíli měl pokoj. Pak však přišla „druhá vlna“ a Sváťa svědomitě naplnil i druhou kapsu.

Dávivé zvuky, které při tom vydával a samozřejmě charakteristický zápach, vzbudil okamžitě pozornost ostatních cestujících. Rozladěně vstávali ze svých míst a přesouvali se na sedadla vpředu autobusu. Z Florence sice bus vyjížděl téměř prázdný, ale čím víc se blížil k okraji Prahy tím víc se plnil a když hlavní město opouštěl, býval už téměř narvaný. Ani dnes tomu nebylo jinak. Na každé zastávce se přistupující radovali, když viděli, kolik je vzadu volných míst a hned se tam hrnuli. Když jim došlo, která bije, snažili se urvat aspoň sedačku co nejdál od původce toto příšerného smradu.

Ten už ztratil veškeré zábrany a protože kapsy byly plné, házel šavli za šavlí přímo pod sebe mezi roztažené nohy. Nakonec byl autobus narván, jako obyčejně. Všechna místa k sezení byla obsazena, s vyjímkou zadní lavice, na které se pohodlně rozvaloval náš opilec. Na čtyřce, kde se obvykle mazaly karty ve sporém osvětlení na aktovce, seděli tentokrát 4 zaražení cestující. Jedním z nich byl noblesní filharmonik, pan profesor Vondráček, kterému celé okolí uctivě říkalo „Mistře“.

Houslista seděl se zkřiveným obličejem a snažil se spolucestujícím sdělit své dojmy z Paříže, odkud právě dnes přiletěl. Najednou nervozně vstal, ze síťky na zavazadla sundal cestovní kabelu s nápisem SABENA a vyndal z ní balíček, v téměř uměleckém dárkovém balení. Chvějícím prsty roztrhal krásný papírový obal a ze sametové krabičky vyndal rozkošný voňavkový flakónek, opatřený malým balónkem.

„To měl být dárek pro manželku,“ utrousil znechuceně ke spolucestujícím. Potom začal mačkat balónek a z trysky flakónku rozprašoval na všechny strany jemnou mlhu pronikavě vonícího obsahu. Výsledek byl katastrofální. Smrad ze zvratků se smísil s těžkou vůní francouzské voňavky a výsledkem bylo něco, co se prostě nedalo definovat. Jak autobus projížděl jednotlivými vesnicemi, postupně se vyprazdňoval, pochopitelně odzadu.

V Klecanech vystoupila nerudná průvodčí, protože končila směnu a její místo zaujal kolega, známý to srandista, průvodčí Švancara, který kroutil poslední ročky do důchodu a byl v celém okolí známý jak falešná pětka. Ten měl na konečné přespat i se řidičem na ubytovně ve Větrušicích a ráno vyjet ve 4,50 šichťákem na Prahu.
Švancara pochopitelně nebyl v obraze a tak se pozdravil se řidičem a sedl si na služební sedadlo vpředu. Sváťa, ničím nevyrušován, pohodlně dojel až na Odolku a tam v klidu vystoupil. V autobuse již zůstala jen skupinka zlaté mládeže, která měla před sebou ještě několik stanic.

Když zmizel původce pohoršení, vysvitla naděje na další zábavičku. Její hrdina měl teprve přijít. Na následující stanici totiž pravidelně nastupoval Lom, který jezdil až na konečnou. Byl to sice jejich vrstevník, ale nikdo jej neměl rád. Kromě toho, že byl hloupý, byl také nadutý, i když rozhodně neměl proč. Ačkoliv s ním mnozí chodili do školy, nikdo se s ním nebavil. Mezi sebou si všichni tykali a říkali si křestními jmény, ale Lom byl prostě Lom. Obvykle nastoupil, s nikým se nebavil, s pozdravením se nezdržoval a rovnou zamířil dozadu, kde se rozvalil na lavici.

Mládežníci nyní dychtivě čekali, zda Lom nastoupí a pokud ano, zda si půjde sednout na „své“ oblíbené místo vzadu. Na místo, které Sváťa tak důkladně poblil.
„Sednout si tam půjde, to je jasné. Přece by si nesednul k nám. Ale jak přijde na tu nadílku, co jej tam čeká, tak se zvedne a přesune se dopředu.“
Byl tady ovšem i jiný názor.
„Pánové, on si tam sedne, ale když uvidí, že se na něj všichni koukáme, tak se přemůže a zůstane tam sedět. Bude dělat, jakoby bylo vše v pořádku. Je zarafnutej, jako beran a tu radost nám neudělá.“
Nakonec z toho byla sázka a všichni netrpělivě čekali, zda na zastávce bude.
„Teda řeknu vám, že by mě docela naštval, kdyby dneska nejel,“ prohlásil jeden z mládežníků.
„Pánové, je tam. Bude sranda,“ vykřikl radostně Jirka Kotrouš, který seděl nejblíž u dveří. Autobus zastavil, dveře se se sykotem otevřely a Lom nastoupil. Švancara se ani nesnažil vnutit mu jízdenku, věděl, že má týdenku. Samozřejmě, namyšlený blbec jako vždy ignoroval všechny přítomné, jako by byli vzduch a rovnou zamířil dozadu ke „svému“ oblíbenému místu.

Sotva dosedl, okamžitě zjistil, do jaké pasti padl. Také si všiml, že všechny zraky jsou upřeny k němu a bylo mu jasné, že všichni očekávají, jak se zachová. Nasadil tedy kamenný ksicht a zůstal na místě.
„Pánové, vyhrál jsem sázku,“ prohlásil spokojeně Kotrouš.
Příští zastávka byla předposlední a všichni vystupovali. Lom byl jediný, který jel až na konečnou. Jak se hrnuli ven, najednou Kotrouše něco napadlo. Zastavil se na schůdkách a řekl směrem k průvodčímu:

„Pane Švancara, Lom se vám tam vzádu poblil.“
Potom s pocitem dobře vykonané práce vystoupil. Dveře zasyčely, zavřely se a autobus se rozjel. Poslední, co rozchechtaní mládežníci viděli bylo, jak se Švancara řítí uličkou dozadu a pak už jenom na krátkou chvíli v zadním skle, jak energicky popadl Loma a cloumá s ním, jak s pytlem brambor.

Sváťa Puchejř mezitím potácivým krokem mířil k asi kilometr vzdálené podnikové svobodárně. Studený noční vzduch způsobil, že pomalu střízlivěl. Začal si uvědomovat, jak se zřízený a pokusil se zjednat nápravu. Zastavil se a vylil zbytek obsahu svých kapes. Bunda byla sice nepromokavá, ale kapsy uvnitř byly jen z obyčejné látky a tak tekutý, nevábný obsah pomalu ale jistě prosakoval. Bylo mu jasné, že jeho sváteční oblek utrpěl újmu, která je možná nezvratná.

Když přicházel k budově a míjel popelnice, měl nejdřív nutkání bundu svléknout a rovnou ji zahodit. Pak si ale uvědomil, jak hříšné peníze za ni dal. Rozhodl se, že se pokusí ji zachránit. Jenom se modlil, aby nepotkal nikoho na chodbě, nebo ve výtahu. Štěstí mu přálo. Beze svědků dojel výtahem až do 7. patra, kde měl garsonku. Před dveřmi se spořádaně zul, odemkl a vstoupil. Zamířil rovnou do koupelny. Vlezl oblečený do sprchového kouta a pustil na sebe sprchu. Pod proudem příjemně teplé vody se snažil ze sebe smýt veškeré to svinstvo.

Postupně se zbavil nejhoršího a začal se pod proudem vody postupně svlékat. Vždy spláchnul horní vrstvu a tu odhodil do vany. Nakonec stál nahý vedle sprcháče. Veškeré své textilie nechal v napuštěné vaně odmočit, s dobrým úmyslem, že to zítra vypere.

„To byl zase den,“ nadával polohlasně, když lezl do postele. „Kunda si ze mne vystřelila, vožral jsem se jako prase, zničil jsem si svůj jediný slušný oblek a ještě je mi blbě na umření.“
Den Blbec končil a Sváťa velmi rychle usnul zdravým spánkem opilců. Rozhodně nemohl tušit, že nejbližší době se dočká nečekaného sexuálního dobrodružství, i když za okolností poněkud neobvyklých.

Navigace v seriáluRozpaky kuchaře Svatopluka 02 >>
5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x