Šašek a královna 🇨🇿

Z hodovní síně se ozýval hlasitý smích jak šašek Kornel žerty bavil svého pána i přítomné dvořany. Sama královna v hloučku dam svého fraucimoru si šátkem otírala slzy smíchu na tváři.
Král pak zvedl ruku na znamení, že žertům je konec a vyhlásil vojenské tažení proti zemskému škůdci, kdy se sám ujme velení. Přítomní páni mu odpřisáhli věrnost a rozjeli se na svá panství, povolat do svých řad rytíře, cepníky, lučištníky a další bojovníky, neboť nepřítel sídlil na pevném hradě a dalo se očekával dlouhé obléhání.

***

V noci král navštívil komnatu své ženy. Odjížděl a musel se přece rozloučit a svou mladou manželku velmi miloval.
Když prudce vnikl do jejího lůna, bolestně vyjekla, ale hned ji naplnila rozkoš z jejich nejtěsnějšího spojení.
„Budeš… mi… chybět,“ vzdychala do rytmických přírazů.
„Vrátím se co nejdřív, má drahá… ponechám ti tu Kornela, aby tě obveseloval, budeš-li smutna,“ odvětil král a dál se mlčky soustředil na přirážení a své uspokojení.

Vyvrcholení později dosáhli oba a šťastná královna muže požádala, aby s ní strávil na lůžku celou noc. Bylo to nezvyklé, ale on rád svolil.

***

Matouš Kořen z Leitbergu jen stěží krotil hněv, když se dozvěděl o chystaném tažení proti němu. Jaký on je zemský škůdce? Dělá to, co všichni páni okolo. Čas od času přepadne nějakou tu kupeckou karavanu, no a co?
Jeho muži nikdy nikoho nezabili a že s ženami si pošpásovali? Vždyť ty jsou na světě od toho, aby muže poslouchaly a uspokojovaly jejich potřeby. Sám si těla zajatých žen užíval a vždy je obdaroval stříbrňákem, než je propustil… takže se vlastně chová rytířsky.
Ale král ho označí za štěnici, jíž je třeba zamáčknout. To mu zaplatí!

Zavolal si k sobě Tomeše, velitele hradních ozbrojenců. Byl to muž jak hora. Trochu těžkopádný v přemýšlení, zato v boji nepřemožitelný a svému pánu zcela oddaný.
„Teď mě dobře poslouchej. Chci abyste lapili samotnou královnu Hyacintu. Až si vyjede do města či kamkoliv, ji zajmete, ani vlas jí nezkřivíte a přivedete sem.“
Tomeš nikdy pánovi neodporoval, byl-li úkol sebetěžší. Neučinil tak ani teď.
„A doprovod?“ jen se otázal prostě.
„Dámy přivedete všechny živé, muže vypráskejte, budou-li se bránit, zabte je.“

Tomeš odešel a Matouš začal spřádat plány, jak králi vytře zrak, až budou jednat o podmínkách propuštění královny. Sepíší o tom smlouvu, protože co je psáno, to je dáno a uvidí se, kdo bude vítěz. A do té doby, he, he, si královny trochu užije… Je mladá, ale v loži jistě zkušená… no, on už si ji zkrotí. Pro čeleď tu budou její dvorní dámy.

***

„Král do boje táhl, do veliké dálky…“ zní nápěv jisté písně, ale s ním do té války šašek Kornel nejel. Dle nařízení zůstal na hradě u paní svého pána. Měl ji chránit a obveselovat. Ale na ochranu tu byly stráže, takže mu zbylo vlastně jen to žertování.

Přes svoji funkci i šaškovský úbor byl Kornel docela obyčejný muž. Rozhodně žádný hlupák. Uměl dokonce trochu číst a psát, takže leccos se z různých listin mohl dozvědět zajímavého. Svůj život však zasvětil šaškovství, což mu šlo nejlépe a pro většinu dvořanstva a panstva byl takřka neviditelným a neškodným.
Jen děvečka Julie znala jeho pravou tvář. Pocházela ze stejné vsi, znali se odmala a spolu občas souložili v čeledníku, tajně, mimo zrak ostatních.
„Šašek je bezpohlavní bytost,“ tvrdil Kornel, když si po milování natahoval nohavice. „Nemiluje, nemá hlad, žízeň, nic. Jen kejklí pro radost svého pána.“
Julii důvěřoval a ta, protože znala obsah jeho nohavic a byla vždy donesena na vrchol rozkoše, neměla důvod to někde prozrazovat.

I teď si uhlazovala vyhrnutou suknici a ještě cítila, jak jí po stehnech stéká jeho míza. Jelikož doposud neobtěžkala, usoudila, že Kornel má mrtvé semeno a bez obav ho do sebe nechala stříkat. Bylo božské cítit, jak ji naplňuje horká láva… úplně se zasnila a když se probrala, Kornel už byl pryč a poskakoval a pitvořil se k radosti kolemjdoucích, když pelášil k hradní kuchyni, vyprosit si nějaké jídlo.

Kuchařka mu vždy nandala pořádnou porci, aby měl sílu na svá salta, kotouly a přemety, jimiž všechny udivoval a všeobecně mu přála. Kornel jí totiž prozrazoval komentáře panstva k její krmi při hostinách a jelikož byly příznivé, přála i jemu… za odměnu.

***

Královna Hyacinta se cítila osamocena. Král byl pryč sotva pár dní a ona už se kouše nudou. Vyjede si do města, rozhodla se a obeznámila se svým záměrem paní Valchu z Neckowitz, vrchní dámu jejího fraucimoru.
Paní Valcha byla asi čtyřicetiletá, tedy již starší žena a byla v podezření ze staropanenství, neboť pro muže měla jen slova opovržení a nikdy nebyla vdaná, ani zasnoubená. Mladé dívky z fraucimoru zase stále naháněla, aby nepodlehly svodům mužského plemene, modlily se a myslely na svou pověst a bohaté ženichy, jež jim rodiče obstarají.

Královna s nehranou škodolibostí paní Valchu vyzvala, aby jela s ní a přibraly i Leontýnu de Krakowec, mladou dívku, nedávno přijatou do fraucimoru. Na ochranu jim purkrabí přidělil pět zbrojnošů a na poslední chvíli se k nim přidal i šašek Kornel, na koni a opásaný mečem. Tvrdil, že má své paní poskytovat ochranu, jet tedy musí a královna s úsměvem souhlasila.

***

Tomeš se skupinou bojovníků slídil kolem hradu již několikátý den, než se dočkali. Královna opouští hrad a kamsi jede. Je třeba se přichystat k přepadu.
Rozestavil své muže na příhodném místě a jakmile nastala vhodná chvíle, vyrazili. Tomeš, byl zkušený rabiját, ale ve výběru mužů neměl dobrý odhad.
Muže, víc než ozbrojenci, zajímali ženy, které si kryly tváře závoji a vyli jak smečka vlků.

Paní Valcha omdlela, Leontýnu jakýsi muž násilím vyvlékal z vozu a kolem královny se rojili další muži v čele s Tomešem.
Muži z hradní posádky byli zkušení vojáci, bili se statečně a část lupičů zabili, než podlehli přesile a byli pobiti do jednoho. Naživu zbyl jen Kornel a ženy.

Byly to hrůzné okamžiky. Leontýna ležela na zemi, šaty vyhrnuté nad pas a zuřivě se bránila svému zhanobení. Na paní Valše se střídala dvojice mužů a královnu Tomeš a další násilím táhli do porostu lesa. Kornel neváhal ani vteřinu. Seskočil z koně a mečem sekl… tu nalevo, tu napravo… většinou do živého těla.
Muži na ženách se nestačili nijak bránit. Se staženými nohavicemi to šlo jen stěží. Teď tu chroptěli a sténali pod sečnými ranami.

„Jezdci!“ vykřikl Kornel nahlas a vrhl se za muži unášejícími královnu.
Do cesty se mu postavil Tomeš s výhružně napřaženým mečem. Ani si nevšiml, že zbylí dva lupiči po onom výkřiku pustili vzpínající se ženu a prchali pryč do hlouby lesa.
„Tak pojď, čubčí synu!“ zasyčel Tomeš a zaútočil.
Kornel se jeho útoku bránil, seč mu síly stačily, ale ty mu valem ubývaly. Na zkušeného zabijáka nestačil.

Když padl na záda na zem, odevzdaně očekával smrtící ránu, Tomeš najednou vykřikl, ztuhl, vypoulil oči a jako podťatý strom se svalil na břicho. Ze zad mu trčelo vražené kopí a Kornel spatřil královnu, která mu právě zachránila život.
„Má paní,“ vydechl.
„Tys můj hrdina,“ odvětila královna. „Ještě musíme pomoci mým společnicím.“

Ukázalo se, že ženy už jsou volné a na zemi leželi dva ranění lupiči a jeden mrtvý.
Leontýna v šoku plakala a paní Valcha strnule hleděla před sebe. Obě již byly oblečené a upravené, ale stopy násilí a ponížení na duši zakrýt nedokázaly.

***

Průvod se vydal na cestu domů. Nahlásili, co se stalo, silná jednotka vojáků jela vše „uklidit“ a žen se ujal hradní medikus. Královna odmítla a poctila Kornela soukromou rozmluvou.
„Neřekl jsi, že umíš vládnout mečem,“ začala.
„Nejsem rytíř a jsem prostého původu. Přijal jsem roli vašeho ochránce a obveselovatele. A tu plním i s nasazením života. V jistých chvílích je ale nutno chovat se jako muž a rytíř a ne šašek, má paní,“ odpověděl Kornel.
„A kde je ta hranice mezi mužem a šaškem? Tu si určuješ sám?“
„Vyplyne to ze situace. To přepadení kupříkladu je ten případ.“
„Takže budu-li si přát, abys byl mužem, uděláš to?“
„Můj životní úděl je daný. Jsem šaškem, nosím veselý šat, pitvořím se, vedu šprýmy a v určitých chvílím si mohu dovolit i pár jízlivých poznámek a komentářů. Samozřejmě s jistou opatrností. Jeho Královská Milost bývá vznětlivá. Vy se ke mně chováte laskavěji, má paní,“ odvětil Kornel dvorně, ale královnu jeho slova rozladila.
„Mluvíš příliš opatrně a nechceš se vyslovit k tomu, oč tě žádám! Dnes ses zachoval jako muž a já… v jistých chvílích… chci, abys jím byl a ne šaškem. Jsi rozumný, přemýšlivý, chytrý a udatný. Chci mluvit s někým normálním a ne jen s dámami z fraucimoru, nebo učenými preláty, kteří hovoří jen o pokoře duše i těla… uff… je to únavné, být stále obklopen takovými lidmi.“
„Udělám, oč mě žádáte, má paní, ale jen v soukromí. Nikdo nesmí znát tvář, s níž jsem se narodil a jakou skrývám v masce šaška. To mi musíte odpřisáhnout.“

Královna se ušklíbla, ona přece nemusí nic, ale nakonec chtě nechtě přísahu vykonala.

***

„Leontýna de Krakowec nebyla zhanobena. Utrpěla nervoso shock, což vyléčíme klidem a podáním odvaru z léčivých bylin. Paní Valcha z Neckowitz má nervoso shock spojený se vniknutím muže do jejího… ehm… vaginas… a ona byla zitella… tedy… ehm… doporučuji odvar z bylin a klid. Sangue… krvácení bylo zastaveno. Bude v pořádku,“ děl medikus a tiše se odporoučel. Nic jiného než byliny a klid poradit neuměl. Taktéž od bolesti zubů až po utětí končetiny, byly jeho znalosti doslova ubohé.

Královna přemýšlela, kdo měl zájem na jejím únosu? Pomohl až návrat vojáků, kteří v mrtvých lupičích rozpoznali ozbrojence Matouše Kořena z Leitbergu, tedy muže, proti němuž její manžel vytáhl do boje. Došlo jí, že by byla středobodem vyjednávání a ošila se pod představou, čemu by pravděpodobně byla v lupičském doupěti vystavena. Nedělala si iluze o svém postavení královny, protože to jistě Matouše Kořena zajímalo jen pramálo, zato možnost jak pokořit krále, se přímo nabízela. Ať tak či tak, hrůzyplným zážitkům unikla zásluhou šaška Kornela a bylo třeba se mu královsky odměnit.

***

„Pojď dál a pobav svoji královnu, šašku,“ řekla královna povýšeně, když si opět Kornela pozvala k soukromému slyšení.
Ten sice rozpoznal ironii v jejím hlase, ale byl šaškem, takže předvedl pár veletočů, nepovedených kotoulů, aby ji rozesmál a pak zapěl velmi necudnou píseň se zvláštním procítěním u některých slov. Necudných, pochopitelně

Královna poslouchala a zrudla, protože Kornel jí upřeně hleděl do očí a text až příliš okatě mluvil o nich dvou, jako osamělých duších, jež spojiti se mají a rozkoše dosahují.
Cítila, jak jí tuhnou prsní bradavky a v klíně cítila mravenčení. Tento pocit měla vždy, když k ní do komnaty vstoupil v noci manžel.

„Sejmi si tu šaškovskou kápi i celý šat…“ řekla tiše a zastřeně, jak jí náhle vyprahlo v ústech. Sama sobě se divila, co vyslovila.
„Jen když tebe si též svléknu, má královno,“ odpověděl Kornel a ona němě přikývla.

Pak tam stáli, urostlý nahý muž s povstalým mohutným údem a nahá mladá žena s plnými tvary,a pevnými prsy se vztyčenými hroty bradavek.
„Vezmi si mě… jako muž,“ špitla a pak oba ulehli do lože a jejich ústa se spojila v horkém vášnivém polibku.
Kornel rukama ohmatal plnost a pevnost jejích prsou a ruka mu zabloudila do klína, kde v porostu chloupků našel štěrbinu, jež se pozvolna rozevírala pod všetečnými doteky a pouštěla prsty dovnitř, do vlhkého lůna.

„Ach… ááááách,“ zavzdychala Hyacinta nad pohyby prstů v sobě, uvolnila šťávy a zazmítala pánví naproti.
Prsty pronikly dál a vzdechy zesilovaly a měnily se ve sténání a při pravidelných pohybech sem a tam se Hyacinta přiblížila k vyvrcholení. Tohle ještě nikdy nezažila. Třela se rukou tam, kde jí to dělalo dobře a nastupující orgasmus byl silný a bouřlivý. Vytryskl z ní proud šťáv a Kornel, prsty celé zmáčené, si olízl.
„Jsi sladká,“ zašeptal, převalil se na ni a jedním přírazem do ní vnikl až po kořen.
„Ach… Svatá matko… ahhh,“ vykřikla žena.
Velký ocas dosáhl dna a celou ji vyplnil, jak jí tlakem roztáhl poševní stěny.

Královna zakoušela nezvyklý tlak s trochou bolesti, ale pružné svaly se jeho rozměru přizpůsobily a nastala ta pravá slast.
Každý pohyb a příraz znamenal silné tření a nebývalou rozkoš, pronikající ji až do morku kostí. Uvolňovala šťávy v celých proudech, takže ocas se v ní rytmicky pohyboval jako píst a ona sama ještě roztahovala nohy co nejvíc od sebe.
„Víc… můžeš… víc… ještě… oááách,“ sténala a vzdychala pod jeho přírazy a nesla se na vlnách rozkoše.

Kornel náhle poklekl, popadl ji za stehna a narážel na svůj kůl. Hyacinta řičela slastí, ruce volně rozhozené do stran a se zavřenýma očima prožívala nadpozemskou slast.
Kornel se pásl pohledem na její tělo s plujícími bochánky prsou, až jí zvedl nohy, zapřel si je o ramena a takto ji začal šukat prudkými a hlubokými přírazy.
„Ach… ne… jsi… hluboko… oooch… ah… ah,“ sténala královna, ale byla mu zcela vydaná napospas, jak na ni nalehl ještě více.
Prohnutá jak luk byla klínem nastavena jeho tvrdé tyči, která jí plenila lůno opravdu hluboko.
Cítila se rozpolceně, přitom blaze, hlasitě sténala a když dosáhla vrcholu, vnímala, jak do ní proudí jeho horká míza a naplňuje ji celou, celičkou… byla to nepopsatelná slast.

Když z ní vyjel, nastala sladká úleva a vydýchávání se z prožitku. Královna mlčela a cítila, jak z ní vytéká jeho sémě smíchané s jejími šťávami. Kornel jí hladil prsa a naopak měl chuť ještě pokračovat, ač ocas měl splasklý a měkký. Ovšem ne nadlouho.
Královna však byla hotová a jeho milostné dorážení uťala.

„Už ne. Odejdi z mé komnaty,“ řekla pánovitě, jenže Kornel se ze služebníka změnil v muže ovládaného chtíčem.
„Jsem stále plný síly a ty mě ukojíš,“ zasyčel a než se žena nadála, zasunul ji úd násilím mezi rty.
„Saj, cumlej a dej pozor na zuby!“ sykl a držel ji hlavu, aby se nemohla vysmeknout.
Královna tak poprvé v životě sála muži jeho nástroj. Nikdy to nedělala, ani to neznala, ale konala, co jí radil a cítila, jak jí v puse ocas tuhne, mohutní a narůstá.

„Anooo… děláš to dobře!“ funěl Kornel spokojeně a sledoval, jak mu jazykem olizuje naběhlý žalud a stále ho snaživě cumlá a saje. Pochopila rychle, jak se to dělá.
„A nyní… poklekni a nastav se mi jak fena,“ zazněl příkaz a královna přestala sát.
„Jakže? To… neznám,“ špitla vystrašeně.
Kornel ji měl ve své moci. Mohla sice volat o pomoc, ale sama byla vzrušená a vyděšená zároveň… nevěděla, co počít… a rozhodla se ho neprovokovat a poslouchat.
Muž si ji sám nastavil, jak chtěl a pak do ní vnikl, nečekaně a hluboko. Hyacinta pochopila, že jde o zvířecí polohu, zvrácenou a hříšnou… jenže ono to nebylo nepříjemné, spíše naopak. Jiný směr tření znamenal jiné pocity, které sílily a opět byly plné slasti a rozkoše.
Velké dlaně jí uchopily visící prsa, hnětly je a mačkaly, což bylo též příjemné a žena začala opět slastně vzdychat.
Když ji pak držel pevně za boky a přirážel stále rychleji, už křičela hlasitě a bez zábran.
„Anooo… již… zase… dobrý Bože… spas hříšnici… již to… nevydržííím… ooááááách.“
Dosáhla vrcholu a bezvládně by padla na břicho, kdyby ji Kornel nedržel a pustil ji teprve, co se do ní vystříkal.

Pak už byl definitivní konec. Královna hluboce usnula a Kornel odešel do své komory.

***

Král slavně zvítězil a po dobytí a vypálení hradu Leitbergu, v jehož sutinách zahynul i sám Matouš Kořen, se vrátil domů a hned první noc strávil s milovanou ženou.
Ta mu pak o pár měsíců později mohla zvěstovat, že očekává dědice. Sama doufala, že půjde o chlapce. Její povinností přece je přivést na svět následníka trůnu. Zároveň si uvědomovala, že otcem dítěte může být i Kornel, který byl v ní dříve než sémě manžela.

Představa, že nosí potomka nějakého pitvořícího se šaška, byla hrůzná. Pravda, v loži byl dokonalým milcem, ale ve své roli šaška se jí až hnusil… naštěstí jen v představách.
Před mužem ho chválila a co se nestalo?
Vzhledem k jeho udatnosti při ochraně žen před lupiči ho král propustil ze služby a daroval mu dost peněz na to, aby si koupil usedlost a mohl hospodařit jako svobodný sedlák, zbavený všech plateb vrchnosti. Na to mu vydal i příslušný glejt.

***

Spolu s ním opustila hrad i děvečka Julie. Kornel jí přislíbil, že si ji vezme.
Královna byla spokojena a tajemství svého otěhotnění nikdy nikomu nevyzradila. Král se dočkal dcery Kornelie, jak ji Hyacinta pojmenovala a když brzy na to znovu obtěžkala, dočkal se i chlapce, následníka trůnu.

***

To se stalo až později, ale těsně předtím, než Kornel hrad opustil nadobro se stala jistá zaznamenání hodná událost.
Už se chystal na lože, když k němu po zaklepání vklouzla paní Valcha, zavřela za sebou na závoru. V ruce držela cínový džbánek na víno a dvě číše.
„Co ty tu, paní?“ udiveně se zeptal.
Paní Valcha, položila na stůl víno a rozepnula si plášť, pod nímž byla zcela nahá.
„Nechceš snad, abych Jeho Milosti prozradila, co se dělo u královny v době jeho nepřítomnosti? Místo o odměnu přijdeš o hlavu! Tak konej, co chci,“ řekla pánovitě, ulehla na záda, roztáhla nohy a čekala.

Kornel vůbec nechápal, co to má znamenat, ale pochopil, co se po něm chce a tak se jal vykonat soulož.
Postarší žena již postrádala tělesný půvab a paní Valcha i zkušenosti. Její snaživost byla až úsměvná. Chtěla se líbat, hladit, laskat, dotýkat se zapovězených míst a všude ji musel Kornel vést a napovídat. Samozřejmě i ona se dočkala patřičného hnětení a olíbání prsou, již trochu povislých, přesto stále plných a přes bříško se dostal až ke klínu, kde mezi chloupky se leskla rýha klína, již vzrušeného a mírně pootevřeného s vystupujícími plátky závojíčků.
Výrůstek nahoře velikosti fazole reagoval na polaskání nejvíce. Paní Valcha vyrážela neartikulované výkřiky prožívané rozkoše, z pochvy jí vytékaly stružky šťáv a jak je slízával, o to více jich vytékalo. Chutnaly lehce nakysle a Kornel se jich nemohl nabažit.

Žena však zatoužila po tvrdém ohonu. Vlastní pronik netrval dlouho a brzy prožila vrchol. Zmítala se v návalu nepoznané rozkoše a silnými stahy Kornela neplánovaně přivedla k výronu semene do svého lůna.
Pak odpadla a vydýchávala se.
Vstala, nalila oběma víno a přinutila ho k dalšímu milování. Odcházela nad ránem, spokojená a uspokojená, beze slůvka rozloučení… prostě oblékla se a odešla. Pak už ji Kornel nikdy nespatřil.

Jako by se tím ohavným skutkem v ní něco zlomilo, že toužila po tělesném spojení a vše chtěla takzvaně dohnat? Kdo ví…

***

Bývalý královský šašek Kornel měl dost peněz na to, aby si pořídil chalupu, pole, kus lesa i čeládku, neboť život sedláka mu byl zcela cizí a přiložit ruku k dílu mohl jen omezeně.
Ovšem když místní farář Tejkal zjistil, že je mužem vzdělaným a znalým četby, doučil ho i ve psaní a doporučil rychtáři jako pomocníka, písaře a správce statku v jednom.
A tak Kornel nalezl nový smysl života, který se mu zamlouval.

***

Co fungovalo zde, doma bylo jinak. Přesto, že se s Julií oženil a spali spolu často a rádi, dívka ne a ne obtěžkat.
Kornel si svoji frustraci i nadrženost vybil na tom nejnevhodnějším místě a obtěžkal rychtářovu dceru Magdalenu. Chyba v neotěhotnění byla tedy u Julie, která tu potupu vyřešila samovraždou a utopila se v místním rybníce.
Kornel byl rychtářem přinucen si Magdalenu vzít, aby dítě vzešlo z manželského lože a přesto, že ji Kornel nemiloval, vydělal na tom. Rychtář byl bohatý muž a své jediné dceři rozhodně neodkázal chudou chalupu.

Když odešel na výminek, Kornel se stal rychtářem a jedním z nejbohatších statkářů na vsi a s Magdalenou měl ještě osm dětí. Jak to tak chodívá, manželé se nemilovali, spíš se jen „měli rádi“, žili spolu, jedli, spali a šukali.

O jeho předchozím životě neměl nikdo z rodiny ani tušení a Kornel si své tajemství vzal do hrobu. Životní pouť královského šaška se uzavřela.