Sestry 🇨🇿

Cesta lesem se zdála nekonečnou a Ratmír proklínal svůj osud. Ještě donedávna byl panošem a po vytouženém pasování rytířem, byl vyslán splnit poslední úkol. Nešlo o nic složitého. Zkrátka měl předat list pána z Těstovic jeho ženě dlící na hradě Vitmburg, který se nacházel hluboko v pohraničním hvozdu, který se teprve nedávno začal kolonizovat. Cesta tak byla nekonečná a nezáživná. Žádný šenk, ke by se mohl najíst, odpočinout, případně se potěšit se sklepnicí.

Urozený pán Jan Houska z Těstovic jako komoří nejjasnějšího krále žil na královském dvoře a domů se dostal jen málokdy. Obsah listu byl prý velmi důležitý a důvěrný a proto doručení bylo svěřeno bývalému panošovi než obyčejnému poslu.

***

Po odbočení z hlavní cesty se cesta zúžila v širší pěšinu a vlnila se lesem jak had, až se druhý den konečně před ním zjevil skalnatý ostroh a z lesní zeleně trčící hradní věž se strážním ochozem na vrcholu. Byl u cíle své cesty.

Hrad Vitmburg byl spíše hrádkem. Jednak ostroh byl úzký a neumožňoval velkou stavbu a navíc pro stavbu skutečného hradu nebyl Jan Houska dostatečně bohatým šlechticem. Kraj kolonizoval sotva pár let. Byly tu dvě vesnice, rozrůstala se třetí a především se klučil okolní prales pro založení polí a luk.
Dřeva tak bylo dost a proto i hrad byl převážně dřevěný, i když ani na kameni se nešetřilo. Místní pískovec byl snadno opracovatelný a ke stavbě se velmi hodil.

***

Jezdci na koni se brána otevřela ještě, než vjel na můstek překlenující ve skále vytesaný příkop. Na nádvoří ho uvítal purkrabí Hošek z Volině, postarší muž s červeným nosem, zjevně od nemírného pití.
Po Ratmírově oznámení důvodu své cesty se klaněl až k zemi, s tím, že paní Lucii ihned bude informovat a odběhl.

Ratmír se zatím rozhlížel okolo. Na malém nádvoří jako by na něj všechno padalo. V rohu stála studna, po nádvoří se pohybovalo několik služebníků a u brány zíval nudící se ozbrojenec opřený o kopí. Ani těch pár děveček co kolem prošly, ho svou krásou nijak nezaujaly. Jaká asi bude paní Lucie?

„Má paní tě zve k večerní tabuli,“ stál u něj zadýchaný purkrabí. „Zatím bych si dovolil ti ukázat komnatu, kde si můžeš odpočinout. Následuj mne.“

***

Navzdory nepůsobivému zevnějšku, hrad uvnitř vypadal útulně. Alespoň tedy panský palác. Komnata měla dokonce okno zasklené skleněnými terčíky spojenými olovem. To byla i na královských hradech doposud málo vídaná věc. Lože bylo bytelné a dostatečně široké. V rohu stála truhla, uprostřed stůl a prosté křeslo. V krbu byla narovnána buková polena, ale netopilo se. V tomto ročním období nebyly noci ještě studené.
Ratmír se pohodlně natáhl na postel a aniž to měl v úmyslu, usnul.

***

„Vstávej, pane,“ probudil ho z nejlepšího snění purkrabí Hošek. „Je čas jít k tabuli.“
Ratmír si rychle promnul oči, upravil si šat, popadl list s pečetí a vyrazil za purkrabím.

Urozená paní Lucie, manželka Jana Housky, byla krásná mladá žena, takříkajíc v nejlepším rozpuku života. Od manžela se lišila nejen značným věkovým rozdílem, ale i chováním, jež s uhlazenými dvorskými mravy nemělo mnoho společného.
Když jí Ratmír vysekl rytířskou poklonu, zasmála se.
„Děkuji ti, ale na dvorské manýry si zde nepotrpíme. Vítám tě, rytíři, ke skromné tabuli. Jak vidíš, nepořádáme hostiny a pečení holubi zde nelétají do úst, jako na královském dvoře. Přijmi místo po mém boku, při jídle se nám bude lépe hovořit. Otec Julius protentokrát bude shovívavý,“ pohlédla na hradního kaplana, který byl u tabule též přítomen, jakož i další výše postavení služebníci.

Jakmile se Ratmír usadil, Lucie tleskla rukama a do sálu začali vcházet služebníci s podnosy, kde bylo maso v jakési kořeněné omáčce, chlebové placky, čerstvá zelenina a přišly i sklepnice se džbány vína.
Vida, žádná chudá domácnost, pomyslel si Ratmír a s chutí se pustil do jídla a snažil se nemyslet na krásnou ženu po boku, jež ho vzrušovala a aniž chtěl, tuhnul mu v nohavicích ocas!

Lucie byla krásná a to neviděl vše. Prosté ale slušivé šaty umně zakrývaly další části jejího těla, ale nezakryly výrazné poprsí, jež se jí nepřehlédnutelně dmulo na hrudi.
Světlé vlasy měla vyčesané do jakéhosi drdolu a opatřeného stříbrnou střasovou čelenkou a měla tak svůdně odhalený krk přímo zvoucí k políbení. Měla i zvláštní podmanivý hlubší hlas, což vyvolávalo pocit moci a nadřazenosti vůči ostatním. Byla skutečnou paní.

K Ratmírovi se nechovala nadřazeně. Neznala ho, ale od purkrabího byla informována, že není obyčejným poslem, ale urozeným rytířem.
„Co je v tom listu?“ otázala se, když ho přijmula do rukou a obhlédla pečeť.
„Je to důvěrná a jistě důležitá zpráva, když jsem ji musel doručit já. O obsahu ale nic nevím,“ odvětil Ratmír.
„Hm. Přečte mi to kaplan,“ utrousila Lucie. Nestyděla se, že neumí číst ani psát.
„Jestli dovolte, i já vám ji mohu přečíst,“ nabídl se Ratmír.
„Ty to ovládáš? Ó, jsem poctěna… jenže jde o list mého manžela a ty nejsi kněz, abys uchoval jeho tajemství ve svém nitru,“ usmála se Lucie. „Přesto si tvé nabídky vážím.“

Po jídle se společnost rozešla za svými povinnostmi, jen Lucie a Ratmír tu zůstali ve společnosti purkrabího, jež se nerušeně napájel vínem a do hovoru se nijak nezapojoval.
Ratmír pochopil, že Lucie tu žije dost osamoceným jednotvárným životem, bez fraucimoru, přítelkyň a hlavně manžela. Ve svém věku by se měla milovat a rodit děti, zkrátka žít. Ale takto? Když se rozcházeli spát, Ratmír Lucii dvorně dovedl až k její komnatě.
„Byl to krásný večer, děkuji ti,“ špitla Lucie, zaklaply dveře a zapadla i závora. Pokud měl Ratmír nějaké plány, sklaplo mu. Lucie byla věrnou manželkou.

***

Ratmír taky okamžitě zalehl. Bylo mu teplo, takže spal nahý, jen meč si položil vedle postele a už zabíral, když tiše klaply dveře a do komnaty vklouzla postava v plášti s kápí přetaženou přes hlavu.
Ratmír bleskově sáhl po zbrani, ale ozvalo se jen „Pšššš…to jsem já,“ postava shodila plášť a do lože vklouzla nahá Lucie!
„Proboha, co ty…?“
„Pomiluj mě… prosím… ušetři mě další bolesti osamění,“ špitla a ovinula mu ruce kolem krku a začala dychtivě líbat.

Ratmír se tomu rád poddal. Nezkoumal, proč se to děje… prostě se to děje a je to krásné. Mohl líbat, hladit, mačkat, laskat a milovat její nádherné tělo.
Po dlouhém vášnivém líbání se jí přesunul na prsa, které ho fascinovaly svou velikostí, plností a přitom pevností. Kupodivu nebyly tak velké, jako když je měla nasoukané v šatech, ale to nebylo důležité. Při laskání bradavek Lucie sténala slastí a Ratmíra bavilo je mnout a mačkat snad celou věčnost.

Jak on se věnoval prsům, ona mu rukou honila tvrdé péro. To však nebylo všechno.
Náhle se mu její hlavou ocitla v klíně a vzala mu tuhý stonek do pusy! Tohle doposud nezažil. Slyšel o tom, ale žádná z žen mu toto nikdy neposkytla. A přitom je to slast přímo nadpozemská!
Lucie věděla, kde je muž nejcitlivější a nejvzrušivější. Jeho tvrdý úd zkušeně sála, lízala, tepala jazykem až do slastného vyvrcholení a s uspokojením sledovala výstřiky sémě a mile se usmívala.

„Spokojen… můj rytíři?“
Ratmír přisvědčil, jen nevěděl, co dál?

Lucie se položila na záda, roztáhla nohy a rukou se třela v klíně. Ratmír nikdy uspokojující se ženu neviděl. V porostu klína, kde zela rozevřená štěrbina, se třpytily krůpěje šťáv, které měla Lucie na prstech, nabrala je a olizovala s očima upřenýma v jeho.
Ratmír se opovážil ji napodobit. Sklonil obličej k jejímu klínu a ovanul ho odér ženství. Velmi lákavý a vzrušující.

Jazykem lehce olíznul plátky vystupujících závojíčků a žena hlasitě vzdychla slastí. Přidal tedy na důrazu a seznal, že uvolněné šťávy mu chutnají a začal je slízával a sát, jak jich přibývalo. Lucie už nahlas sténala a pohazovala tělem v návalech slasti.
„Ach… Bože… ještě… anoo!“ až vybuchla v orgasmu a silou mu tlačila hlavu do klína. „Panebože… úúúúúhh… ooohhh,“ křičela uvolněnou rozkoší.

Ratmír ocas měl tvrdý jako kámen, posunul se nad ní a prudce do ní vnikl. Obklopilo ho slastně sevření poševních stěn s dorazem o dno.
Lucie blahem vzdychla. „Ohhh… tys velký… oh… oh… oh,“ a rozsténala se v rytmu rytmických přírazů.
Ratmír se vzepřel na rukou, užíval si soulož a sledoval pohupování prsou, naslouchal slastným vzdechům a spěl k vlastnímu uspokojení.
Zrychlil přírazy, Lucie mu nohy omotala kolem boků a když do ní začal stříkat, dospěla k vrcholu i ona. Pochva se začala svírat kolem ptáka a vysála z něj vše do poslední kapky.

Milenci zůstali v objetí, dokud zní samovolně nevyjel změklý ocas následován čůrkem semene a šťáv z nasycené kundy.

Lucie vstala, přehodila si plášť přes ramena a s tichých zachichotáním zmizela.
Ratmír jen zíral, co se vlastně stalo, nechápal její příchod ani odchod, ale nakonec jen pokrčil rameny, překryl tělo houní a usnul. Proč by se tím měl trápit?

***

Byla ještě noc, když ho probudilo silné nutkání močit. Naštěstí pod ložem měl noční nádobu. Použil ji a nějak se mu nechtělo spát. Náhle si uvědomil, že po schodišti u komnaty dojde na ochoz věže a rozhodl se jít se provětrat.
Vystoupal nahoru a koho nespatřil? Lucii! Stála opřená o cimbuří a hleděla na východ, kde se již pomalu probouzelo svítání.
„Taky nemůžeš usnout… po tom všem?“ oslovil ji měkce.
Lucie sebou polekaně trhla, ale když ho spatřila, hleděla zase do dáli.
„Mám ráda taková rána,“ pronesla a Ratmír si to vysvětlil po svém.

Jak tam stála v nočním úboru, vzedmul se v něm chtíč a i když před pár hodinami zažil dvojí výstřik, ocas mu začal tuhnout.
Rychle k ní přistoupil, přitlačil ji k cimbuří a začal jí vyhrnovat úbor nad pas. Lucie se ale začala bránit.
„Co děláš? Co si to dovoluješ?!“
Jenže podcenila mužskou nezadržitelnou touhu. Ratmír s s ní nemínil přetlačovat. Považoval to za hru, aby se mu tady neoddala jen tak a přes její odpor do ní vrazil tvrdého ptáka zezadu.
„Ahhh… Bože… ty nevíš… co konáš… Ah… ah… ah,“ vyjekla Lucie a začala sténat, jak se do ní zatlačil až po kořen a strojově začal přirážet.

Ratmír ji neposlouchal, užíval si zásunu a rukama promnul její vnady. Zdály se mu nějak objemnější, ale pak ji chytil za boky a tvrdě přirážel.
Lucie tlumeně vzdychala a už se mu nebránila. Naopak silně vlhla a pronik se stával pro oba snadnějším a slastnějším.
Když zrychlil a měl těsně před výronem, vykřikla: „Nesmíš mě obtěžkat… ne… do mě!!“

Stihla to včas, protože vzápětí začal stříkat. Ratmír nechápal. Když ji napustil v loži, nic neříkala… ale respektoval její přání a vše vypustil mimo lůno a potřísnil jí semenem nohy a zadek.
Když bylo po všem, Lucie si stáhla úbor zase pod kolena.

„Tak dostals, cos chtěl. Mohl bys mě tu nechat o samotě?!“ řekla nazlobeně a Ratmír odtáhl jak spráskaný pes. Nerozuměl té náhlé změně chování. Nejdřív se mu sama nabídne a pak ho odmítne.
Ženské myšlení je vskutku záhadná věc. Stejný názor měl i jeho pán a další vážení mužové na královském dvoře.

***

Ráno ho čekal šok. V sále seděly dvě Lucie! Stejné vzhledem, šaty, hlasem.
Když vstoupil. Jedna z Lucií vstala. Byla to ta pravá.
„Dovol, abych ti představila mojí sestru Terezu. Včera jsi neměl tu čest ji poznat… Terezo, tohle je rytíř Ratmír z Hostivic,“ řekla Lucie a Ratmír jí vysekl rytířskou poklonu a vzdal hold její kráse.
Dívka se usmála, zapýřila a nenápadně na Ratmíra mrkla.
„Je mi ctí, rytíři, tě poznat. Doufám, že nás v tomto pochmurném sídle trochu pobavíš. Se sestrou tu žijeme jako dvě ctnostné vdovy a trochu veselí si snad zasloužíme, nebo ne, sestřičko?“
„Záleží jaké veselí máš na mysli, drahá sestro,“ odvětila Lucie trochu odměřeně a pustila se jídla a Ratmír s Terezou ji následovali.

***

Po jídle se Lucie omluvila a dvojice osaměla.
„Jsi tu již od včerejška?“ otázal se Ratmír Terezy.
„Já tu žiju společně se sestrou,“ zněla odpověď.
„Žes mi nebyla představena včera při večerní tabuli?“ podivil se Ratmír. „A v loži ses mi taky nepředstavila.“

Tereza zrudla. Došlo jí, že byla odhalena. Tušila, že to praskne, ale ne hned u ranního jídla.
„Hm… no tak teď to víš,“ ušklíbla se. „Ono s Lucií je to těžké. Miluje manžela, přitom se nevidí, jak je rok dlouhý. Přijede na pár dní, kdoví jestli se vůbec pomilují a zase zmizí. Jako rytíř chápeš, že i ženy mají… ehm… potřeby být milovány, opěvovány… zkrátka toužíme a chybí nám dvoření. A ty ostatní věci také,“ sklopila cudně zrak.
„A jak s tím souvisí tvá noční návštěva?“
„Nejsem upjatá jako Lucie. I dvoření muže nižšího postavení může být odměněno. A já na tom rozhodně neprodělám,“ řekla Tereza otevřeně.
„Chceš říct, že třeba ulehneš se služebníkem?“ podivil se Ratmír.
Tereza jen pokrčila rameny.
„No a? Lucie mě za to plísní a když jsi přijel, zavřela mě do komnaty a přikázala nevycházet. Nevěděla, co jsi zač a zas měla to bytostné nutkání chránit mou čest. Kuchařka mi přinesla večeři a řekla, že jsi rytíř i jak vypadáš… no a zbytek už znáš.“
„Tvoje přímost je snad větší mé rytířské odvahy,“ zasmál se Ratmír.
„Vím, že sis myslel, že se miluješ s Lucií, ale věz, že ona je… ehm… jak bych to řekla… leklá ryba,“ řekla Tereza.

„Jak to víš?“
„Jak říkám. Žije cudně a sama celé roky od svatby. Nemají děti. Není čas je zplodit. Slyšela jsem je jednou za dveřmi komnaty… jen odevzdaně hekala,“ mínila Tereza, která byla úplným opakem své sestry a hned se ještě zeptala. „Zdržíš se ještě jednu noc?“
„Asi ano, možná čekám odpověď na list, co jsem přivezl Lucii.“
„Ach taááák… ten pergamen. Můj ctěný švakr zve Lucii k sobě. Prý zakoupil v Praze dům a blablabla… není to zajímavé,“ mávla Tereza rukou.

„Ty umíš číst a Lucie ne?“ podivil se Ratmír.
„Umím víc věcí než sestra,“ ušklíbla se Tereza. „Včera večer jsem jí ho musela přečíst. Většinu listů jí čte a píše kaplan, důvěrné a osobní zprávy já.“

Ratmír jen kroutil hlavou. Tyhle dvě sestry byly samá záhada.

***

Do Prahy se nakonec vracel Ratmír s Lucií po boku. Zvolila cestu na koni s tím, že vůz s truhlicemi oblečení a dalšími věcmi jede pomalu a ona by se cestou nudila.
„S tebou po boku to jistě bude zajímavější,“ usmála se a na to Ratmír neměl co říct.

***

Jelikož žena nebyla silná v sedle, cestovali pomalu a na noc se museli zastavit v šenku. Volná komora byla naštěstí k mání a hned po jídle se tam uchýlili. Lucie byla unavená.
Uvelebila se na loži, zatímco Ratmír usedl na stoličku, zády se opřel o dveře a tasený meč si položil přes kolena.
„Proč to?“ divila se Lucie.
„Tohle není slušný šenk. Pro naše bezpečí je toto opatření nutné. Ty sis nevšimla všech těch kradmých pohledů k našemu stolu? Otipovali nás jako zámožné cestovatele. Mě by možná jen okradli a zapíchli, ale s tebou… ehm… promiň, by měli ještě jiné spády. A o výkupném se nebavím.“

Lucie zrudla, ošila se a neprotestovala. Ulehla a za chvíli usnul i Ratmír. Noc ale proběhla v klidu a šenk pokojně spal až do rána.
Když ráno zívající sklepnice šla pro vodu do studny, byli oba cizinci i jejich koně již pryč.

***

Poobědvali v již slušnějším šenku a hned si zamluvili komoru na přespání. Brzké vstávání a neklidný spánek je zmohl.
Lůžko bylo dostatečně široké pro oba a Ratmír si jen svlékl halenu, boty a hned usnul.

Vzbudil se, když slunce zvolna zapadalo, vedle něj ležela nahá Lucie a něžně mu čechrala rašící porost na hrudi. Ratmír byl mladý a jako jiný muži zatím nebyl na prsou tak zarostlý. A to se právě Lucii líbilo. Hladká pokožka, urostlé mladé tělo, právě to ji vzrušovalo a přitahovalo. Měli za sebou již milostný styk, ale to ho nechtěla a on si ji vzal takřka násilím. Teď však změnila názor a sama po tom zatoužila. Mužné objetí a žár vášně, kterou už tak dlouho nezažila. Věděla, že Tereza s ním strávila noc a došlo jí, že na věži si ji spletl, respektive o Tereze nevěděl… no, moc se jí to nelíbilo, ale na druhou stranu opět pocítila něco, co již dlouho ne.

„Již si procitnul, drahý?“ usmála se.
„Co to… tys nahá?“ zakoktal se Ratmír.
„Toužím se s tebou milovat. Vím, žes strávil chvíle s mojí sestrou, teď si vezmi mne, ano?“
„Ale ty jsi vdaná..“
„Vdaná,“ opakovala Lucie sarkasticky. „Co to znamená? Jsem stále sama. S Janem jsem byla seznámena na bále a rodiče se s ním prakticky hned dohodli. Tereza tehdy byla v klášteře ctnostných panen na vychování. Proto umí číst, psát, vařit… no, s místním farářem přišla o panenství a smilnila i se ženami… ohavné praktiky… o Tereze nemám valné mínění, ale je to má sestra. Tereza nebyla tou vyvolenou, ale já, která se vdávat nechtěla. Zprvu jsme žili v Praze, kde Jan získal úřad komořího.
Už předtím mu král věnoval území ke kolonizaci, kde vystavěl Vitmburg, tam jsme se přesídlili, ale Jan stejně dlí na královském dvoře a já zůstala sama ve společnosti Terezy. Moje představy o manželství se brzy rozbily, ale já nejsem jako sestra, abych své potřeby řešila s kýmkoliv po ruce. Slíbila jsem muži věrnost a tu jsem dodržela do té noci na věži, kde ses mě zmocnil… Vzbudil jsi ve mně něco, co mě nutí porušit manželskou věrnost, odmítnout nedobrovolný celibát a oddat se vášni a touze, která sžírá mé tělo už celé roky.“
„Jsi krásná žena Lucie a já se vynasnažím ti navrátit do tváře úsměv a celé tvé tělo naplnit radostí,“ řekl Ratmír a jejich rty splynuly v líbání s vášnivou divokou výměnou jazyků. Uměla to báječně, líbání se nezapomíná.

Konečně se také mohl naplno potěšit jejími prsy. Byly větší než Tereziny, ale stejně pevné a krásně kulaté.

Sání údu Lucie neznala, ani lízání klína a byla zcela v extázi, když jí jazykem sál šťávy a laskal citlivá místa. Sténala rozkoší a zmítala tělem v návalu prožívané nepoznané slasti.
„Pojď… pojď,“ lákala ho na sebe a pak jen blaženě vyjekla nad pronikem ocasu do lůna.
„Ach… ano… ano… můžeš co chceš… jsem celá tvoje,“ vyrážela mu pánví naproti.

Ratmír ji souložil dlouhými pomalými tahy a Lucie byla šťastna z jeho výdrže a silného tření a slasti, jakou pohyb ocasu vyvolával.
Když začal zrychlovat, opět ho požádala a výstřik vedle a celá dávka horkého semene jí skončila na břiše. Ratmír byl schopen okamžitého pokračování, což ji pochopitelně potěšilo a milovali se takřka celou noc.

***

Umilovaní a nevyspalí pokračovali druhého dne v cestě a konečně dorazili do cíle.

Setkání manželů se již Ratmír nezúčastnil. Byl povolán ke svému již bývalému pánu, který ho pozval k důvěrnému rozhovoru.
„Jsi nyní svobodný rytíř. Co hodláš dělat?“ oslovil ho.
„Možná půjdu bojovat do svaté země, nebo nabídnu své služby nějakému velmoži? Domů nemohu, to víte…“
„Vím a proto jsi tu,“ kývl muž. „Stejně jako Jan Houska, kolonizuji panenské území na severozápadě království. Kromě lesů tam je i výskyt horkých pramenů a jsou tam i nálezy rud. Zkrátka pohádkový kraj. Při správném hospodaření ovšem. Já na to nemám kdy a potřebuji spolehlivého správce, který by mi to tam ohlídal a řídil. Vystavěl jsem tam tvrz Přemilovice, která se stane tamním středem mé moci. Ty bys byl purkrabím či zástupným
majitelem, chceš-li znát přesný titul. Vzal bys takovou službu?“

Ratmír otevřel v úžasu ústa.
„Jsem dojat, pane, tvojí důvěrou ke mně.“
„Vždyť jsi mi roky věrně sloužil jako panoš. Znám tě příliš dobře,“ smál se velmož. „Takže bereš?“
A když Ratmír přikývl, muž přivolal sklepnici s vínem, aby dohodu zapili.

Dívky přišly dvě a zdržely se delší chvíli, než by se od sklepnic čekalo. Odcházely pak sice pajdavým kachních krokem, ale spokojené, každá se dvěma zlaťáky v dlani.

***

Ratmír se stal purkrabím a správcem panství královského číšníka pana Menharta Weselowského ze Zmijovic, kterému sloužil už jako panoš.
Usadil se na tvrzi Přemilovice s celkem velkou vesnicí v podhradí a jal myslet na ženitbu.
Mladému tělo scházelo ženské tělo k ukojení potřeb a uspokojovat je se služebnými holkami považoval na nevhodné jeho postavení. Dříve tak činil bez rozpaků, ale to byl pouhým panošem a ne purkrabím.

Vzpomněl si náhle na Terezu a rozhodl se ji navštívit. Vzal to oklikou přes Prahu a setkal se s Lucií, aby s ní svůj nápad probral. Sídlila v honosném domě nedaleko panovnického dvora a sotva ji služka oznámila prosbu o slyšení, hned ho přijala.
„Vše je při starém. Žiju sice v Praze a opět stále sama,“ vzdychla hned po pozdravu. „Co tě ke mně přivádí?“

Ratmír si dal záležet, aby nejdříve milými slovy a květnatou mluvou řekl, co chtěla slyšet a teprve na konci se zmínil o Tereze.
„Abych pravdu řekla, nic o ní nevím. Asi se věnuje svým hříšným touhám a dumá, kdo by si ji vzal. Ovšem při její pověsti to bude těžké…“
„Věděl bych o jednom rytíři,“ nadhodil Ratmír. „A dokonce ho i znáš.“
„Ty?“ opáčila Lucie překvapeně. „Ty chceš mojí sestru požádat o ruku?“
„Líbí se mi a její pověst mi nikterak nevadí.“
„Chápu. Víš o tom dost,“ ušklíbla se Lucie. „Jak ti mohu pomoci?“
„Asi nijak. Prostě za ní vyrazím…“
„To můžeš. Ale až zítra. Dnes večer tu zůstaneš a budeme vzpomínat. Manžel je s králem na jednání v Magdeburgu, tak ať nemám dlouhou chvíli.“

***

„Nebude služebnictvo mluvit?“ zeptal se Ratmír poté, co se s Lucií v její komnatě divoce pomilovali.
„Jsou to sloužící, proč by měli?“ nechápala Lucie. „Jako myslíš žalovat mému manželovi? Sám mě zanedbává… co může čekat? Tím s netrap. Raději mě zase pomiluj, vidím, že síly máš stále dost,“ a stiskla mu v klíně tuhý úd.

O chvíli později klečela na všech čtyřech a Ramír jí zezadu sjížděl mocnými strojovými přírazy hluboko do pochvy.
„Ty… zvíře… já… již… nemohuuu,“ sténala Lucie po několikátém vyvrcholení, ale Ratmír měl pevnou erekci a neustával v přírazech.
Tělo mu pleskalo o její pevný zadek a po stranách zaraženého ocasu jí vytékaly stružky šťáv a kanuly do lože, kde tvořily mokrou skvrnu.
„Už… budu,“ zrychlil Ratmír přírazy a sevřel jí silou visící měchy prsou. Zdály se mu snad ještě větší.
„Ano… ano… vyplň mi lůno… chci to,“ sténala Lucie a pak ji mocné výstřiky semene trhavě plnily pochvu, že se znovu udělala.

„Víš, proč jsem ti dovolila do mě stříkat?“ ptala se později, leží vzájemně v objetí. „Jsem obtěžkána.“
„A odkdy? Blahopřeji,“ řekl Ratmír a něžně jí dlaní přejel přes zatím nijak vystouplé břicho.
„Asi měsíc na to, co jsem se ocitla v Praze. Manžel se mnou pravidelně uléhal. I on chce potomka a já mu ho přece musím dát. To je hlavní úkol manželek.“
„A teď už s tebou neuléhá?“
„Poté, co jsem mu to oznámila, přestal. Nevím, co za tím je. Nechci si ti stěžovat, ale naše manželství… no, není takové jako třeba vedle u pekařů. Ti spolu pracují, jedí, milují se a obklopeni dětmi jsou skutečnou rodinou. Jestli ho narození dítěte nakonec změní, nevím,“ odvětila Lucie posmutněle a odevzdaně.
Neměla lehký život. Ratmír ji ho mohl jen trochu rozveselit cizoložením. A to prováděli skoro celou noc.

Jediné co Lucie nepřekonala, bylo celkové uvolnění při milování. Znala a vyžadovala jen polohu tváří v tvář, případně zezadu. Sát úd ani nechtěla zkusit a lízání klína sice přijala, ale stále jako by se trochu styděla, že se mu takto odhaluje.

***

Ratmíra na hradě Vitmburg Hošek z Volině uvítal jako starého známého a Tereza ho přijala ke slyšení hned. Ona tu teď byla hradní paní.
„To je dost, že sis na mě vzpomněl,“ vyjela na něj pánovitě. „Copak tě přivádí do těchto míst? Neseš mi snad také nějaký list?“
„Proč hned takové nepřátelství? Co když mě sem přivádí tvá spanilost,“ Ratmír byl zaražen.
Tereza se zvonivě rozesmála. Byla to jen hra.

„Jsem ráda, že jsi tu. Je tu nuda. Lucie odešla a švakr mě ustanovil správkyní panství…“
„Něco podobného konám i já. a myslil jsem… napadlo mne… ehm… totiž… troufám si tě požádat o ruku, abychom šli životem spolu. Ty, já a naše budoucí děti,“ odvětil Ratmír měkce a Tereze se zalily oči slzami.
„Ach Bože. Nečekala jsem takovou nabídku. Nikdy. V mém věku už ženy mají kolikero dětí a o mě žádný muž nezavadí. Kde by se tu taky vzal? A teď ty… opravdu bys mě chtěl?“
„Opravdu,“ řekl Ratmír pevně.

***

Milování s Terezou bylo divočejší a vášnivější než s Lucií. Mazlení, líbání, kouření, lízání a střídání poloh bylo standardem.

Při odsedávání „na koníka“ se Ratmír nemohl nabažit jejích vnad, kterých měl doslova plné ruce a Tereza si zase vychutnávala v sobě jeho tvrdé kopí. Zezadu jí zase dělala dobře intenzita tření z jiného úhlu proniku a při ležení v tváří v tvář se mohli při kopulaci líbat.
Když už Ratmír nemohl, neúnavná Tereza nasadila vášnivou a silnou kuřbu a vždy mu ochablý ocas vzchopila do tuhého stavu pro své uspokojení. Po šesté už to ale nešlo, muž byl naprosto vysílen a vyčerpáním usnul.
Tereza ho láskyplně přikryla a odešla spát do své komnaty. Za oknem již stejně se pomalu probouzelo ráno.

Druhý den oficiálně přijala jeho žádost o ruku a zaslala list sestře i švakrovi, aby se vymanila z jeho služeb a stala se paní na Přemilovicích.

***

Místo purkrabího a správce panství vykonával Ratmír 30 let a pak mu Vladiboj Weselowský ze Zmijovic (syn pana Menharta) vypověděl otcův glejt a rodina musela hrad opustit.
Jelikož s něčím takovým Ratmír celý život počítal, pořídil si před deseti lety za uspořené peníze dvorec Lichváň, kam se s rodinou uchýlil. A od té doby užíval predikát „z Lichváně.“

Jejich děti pak dvorec rozvíjely a přebudovávaly v pohodlnější sídlo. Díky nedalekým horkým pramenům rozvíjely i činnost lázeňskou, tedy léčebné koupele v horké vodě, které se tou dobou stávaly populárními a přidávala se k tomu i pitná kůra.

***

Ratmír s Terezou se milovali (a souložili) doslova do poslední chvíle a zemřeli dva dny po sobě. Bůh je tak zbavil utrpení a stesku. Terezu schvátila horkost a Ratmírovi žalem puklo srdce.

Dvorec a posléze kamenná tvrz zůstala v majetku rodu až do časů velké vojny, známé pod názvem třicetiletá válka. Krajem se prohnaly různé armády a bylo jedno zda šlo o katolíky či protestanty. K obyvatelům se chovali stejně bezohledně a krvelačně. Vojáci ženy a dívky znásilňovali, loupili a kradli.

I tvrz Lichváň byla napadena. Výzvu ke kapitulaci obyvatelé odmítli, srdnatě se bránili, ale proti přesile neměli šanci.
Zbytek přeživších se stáhl do věže a sám majitel, rytíř Adolf Ludvík z Lichváně obětoval svůj život se zbytkem mužů ve prospěch žen a dětí, které podzemní chodbou unikly za hradby a pak dál do lesů. Tvrz byla vyrabována, posléze zapálena a již nebyla obnovena.