Setkání s Krakonošem

Do nížin už dorazilo jaro, ale na hřebenech hor vládla ještě paní Zima.

Urostlý muž, oblečený do houní, hadrů a cárů kožešin, obtížený na zádech velkým rancem, zvaným Kraxe, pomalu a ztěžka stoupal strmým svahem ze Slezska na hřeben Riesengebirge. Muž byl Čech, takže hory nazýval Krkonošemi a místo kam právě vystoupal se nazývalo Obří sedlo pod Sněžkou a jak se tvrdilo, prý nejvyšší horou celého pohoří.

„Uff,“ na chvíli se zastavil, aby se vydýchal. Na široké pláni nebylo vidět ani človíčka, převalovaly se tu cáry mlhy a tu a tam zpod zbytků sněhu vykukovala loňská suchá tráva.
Uvažoval, že jde asi o poslední přechod téhle zimy. Škoda. V létě bylo pašování obtížnější a ani on zbytečně neriskoval setkání s financi. Teď by šlo spíše o náhodu… nebo ne? Co to slyšel? Jako třesknutí závěru pušky, hlasy?
Ne, jen to ne! Dal se do běhu. Musí se dostat dolů do Obřího dolu. Tam po úbočí Sněžky je vyšlapaná cestička…

Ano, byli to financové, jež tu zrovínka procházeli a jen náhodou narazili na pašeráka.
„Halt, halt!“ křičeli, i pár výstřelů třesklo, ale ne a ne ho dostihnout.
Muž přestal sledovat cestu před sebou a stále se ohlížel, jaký má náskok, až najednou mu noha došlápla do prázdna, tělo se přetočilo dopředu, následoval sjezd po zledovatělém svahu a volný pád…
„Žžuch!“ dopadlo tělo do hromady sněhu na dně Obřího dolu.

Financové se zastavili. Pašeráka nedostihli, ale ten už to má tak jako tak za sebou. Smekli čepice, krátce se pomodlili a vrátili se na trasu obchůzky.

***

Halda sněhu se zvolna pohnula a objevila se ruka, pak hlava a nakonec celé tělo.
„Já žiju,“ vydechl muž překvapeně.
Tělo ho bolelo jako čert, ale necítil, že by měl něco zlomeného. Spíš byl dost potlučen. Byl to sice tvrdý pád na ztuhlou sněhovou krustu, ale náraz ztlumila kraxe a přenášený paš byl z převážné většiny ztracen, zničen a znehodnocen…

Muž si uvědomil, že je v nejzazší části tajemného dolu, kam nikdo nechodil a krajem se nesly pověsti o podivných zvucích a světýlkách, jež odrazovaly každého, kdo by se sem odvážil vkročit. Zde prý přebývá legendární Krakonoš, strážce hor a ochránce všech, jež v horách žili a živili se poctivou prací. Kupodivu asi i pašeráctví řadil mezi ně, neboť nebyly známy případy, že by nějaký pašerák zemřel Krakonošovým přičiněním.
Myslel si o tom své. Na duchy nevěřil a že někdo zemřel po úderu bleskem, zmrznul, nebo někam spadl, není dílem Krakonoše, ale náhody, smůly a řádění přírodních živlů. Ale lidi potřebujou na něco věřit, a tak se existence tajemné bytosti přenášela z generace na generaci.

Povstal a zjistil, že pohyb v tomto bohatě sněhem zapadaném terénu bude velmi náročný, skoro nemožný. Ale je živ, tak tu přece nakonec nechcípne zimou.
Jenže do toho všeho neštěstí začalo náhle hustě sněžit.
„Tohle asi opravdu nepřežiju!“ vztekal se a snažil se prohrabat na schůdnější cestu, která tu ovšem žádná nebyla. Brzy mu došly síly a vyčerpáním omdlel.

***

Probral se ležící na posteli v nějaké chalupě a u kamen žena neurčitého věku cosi míchala v hrnci.
„Tak už ses probral, Martine?“ promluvila, aniž na něj pohlédla.
„Jak… víte… jak… se… jmenuju… kde to jsem?“
„Vím toho víc, ale to ti řekne pán, až se vrátí. Zatím se napij léčivého lektvaru,“ poukázala na hrnek na stolku u jeho hlavy.
Martin se napil a byl překvapen, že to bylo nasládlé a příjemně to vonělo rozkvetlou loukou.
„Je to směs léčivých bylin, jež tu kolem rostou. Tys prochladlý a potlučený, tak máš odvar z kostivalu, divizny, pampelišky, ále co ti to budu vykládat,“ děla žena, jako by mu četla myšlenky. Martin chtěl něco říct, ale propadl se do zpět do říše snů.

***

Když se vzbudil, cítil se lépe a mohl se podrobněji porozhlédnout, kde se ocitl.
Byl v horské chalupě, ovšem s nesrovnatelně majetnějším majitelem. Kolem kamen visely plátěné pytlíky s kořením, houbami, hrachem, v hrnci na plotně cosi bublalo (snad polévka), u stěny stála široká kredenc a na kostkovaném ubrusem pokrytém stole stála váza s čerstvým květinami! Teď na počátku jara čerstvé květiny? To přece není možné!!! A přece to tak bylo.

„Kde to jsem?“ opakoval otázku a žena k němu přistoupila.
Byla již starší, spíše hubená, ale sympatická a usmívající se.
„Jsi v dobrých rukou,“ pronesla příjemným hlasem. „Našla jsem tě nedaleko odsud. Už si skoro umíral, ale přežil si. Můj pán se nikdy nemýlí, koho nechá zimě napospas a koho ne…“
„Tvůj pán?“ opáčil Martin ztěžka.

Vtom vrzly dveře ze síně a dovnitř vešel urostlý starší muž s plnovousem, vysokém klobouku, zahalen v plášti, pod kterým měl šat z dobré látky a vysoké kožené boty.
„A, náš host se již probudil,“ podíval se na Martina, který zrozpačitěl.
„Kdo jste, pane?“
„Lidé mi říkají různě. Na české straně hor jsem Krakonoš, v Němcích zase Rubezahl, jak kde….“
„Kra-ko-noš?“ opakoval Martin překvapeně. „Vy… vy… opravdu existujete.“
„Tak. Později si řekneme víc. Teď ale, Mihule, nos na stůl a ty Martine, pozvedni se, dostaneš misku do ruky.“
Martin se zvedl do sedu a žena mu podala misku s polévkou, zatímco ona s Krakonošem seděli u stolu a polohlasem se o čemsi bavili.

***

Po jídle si Krakonoš přisedl k Martinovi blíže.
„Vím, kdo jsi. Chudý chalupník co si přivydělává pašováním. Je to nebezpečné, ale dělá to tak půlka Krkonoš, proto ti to neříkám. Ano, jsem ochráncem hor i lidí, ale nejsem všemocným pánem. Tvůj pád do dolu nebyla moje práce, jak si možná Mihule myslí, ale tvá nepozornost a ona tě tam našla opravdu jen náhodou. Divil by ses kolik nešťastníků tu v létě odkryje odtátý sníh. A teď, když už ses mi dostal do příbytku, připijeme si mojí pálenkou z místních bylin.“

Napili se a Martin se začal dusit a pomyslel si, že má spálené vnitřnosti, zato Krakonoš si nalil ještě a pomlaskával si, jaký má pálenka jemný říz.
„Jak to, že vás ještě nikdo neviděl nebo nenašel tuhle chalupu?“ zasípal Martin už jakžtakž mocen slova.
„Na to ti neodpovím. To je něco, čemu bys neporozuměl. Až se vrátíš domů, taky na všechno zapomeneš. Teď spi, ať si brzo v pořádku. Jsem zvyklý na osamělý život a nemám rád nečekané hosty.“
„Ještě… ehm… kdo je Mihule?“
„Má hospodyně,“ otočil se na ženu, štrachající u kamen. „Ani ona není z tvého světa. Je to víla. A teď už odpočívej.“
A Martin jak mávnutím kouzelného proutku usnul.

***

Byla hluboká noc, když k loži přistoupila krásná dívka a s prstem na ústech, aby byl tiše, mu pomohla vstát a odvedla ho do zadní komory, kde k jeho překvapení byla hezká světnička v rohu s velkou postelí.
„Kdo jsi?“ zeptal se Martin takřka paralyzován a uchvácen éteričností dívky.
„Pššš… neptej se,“ dívka se mu přitiskla na rty a její jazyk hledal cestu do jeho úst.
Martin by musel být ze dřeva, aby nereagoval a nevyšel jí vstříc.

Dívka ho objala kolem krku, vášnivě se líbali, přitom mu ruce sjely na obliny jejích prsou a zmáčkl je. Byly větší než jeho dlaně a jak byly pevné.
„Počkej,“ dívka se odtáhla, svlékla si dlouho košili a nahá ulehla do postele, Martin ji následoval, aby nazí pokračovali v líbání, hlazení a laskání.
Konečně se mohl potěšit jejími nahými prsy, zatímco ona vzdychala slastí a výskala a čechrala mu vlasy. A když jí v polibcích sjel přes břicho do hustého porostu klína a jazykem vylizoval sladký nektar šťáv, otevřeně vykřikla rozkoší.
„Oááách… ano… ano…“ vyrážela a třásla se zvyšující slastí v předtuše vyvrcholení.

Martin tento způsob laskání znal a manželku takto často oblažoval a ona jemu za to zase sála úd. Umí a zná to tato dívka?
„Pojď… pojď,“ zatahala ho dívka za vlasy naznačujíce, co si přeje nejvíc a na důkaz roztáhla široce nohy od sebe.
Martin na ni nalehl a zajel do ní hladce a skoro až po kořen, jak byla mokrá a otevřená. Po pár přírazech bylo spojení dokonáno a mohl začít s přírazy.
„Ne… nehýbej se… já sama,“ zašeptala dívka a jemně pohybovala pánví dopředu, dozadu i do stran. Zasunutý nehybný ocas to i tak masírovalo a byla to příjemná hra poševních svalů.
Dívka vzdychala slastí a užívala si to, Martin na ní nečinně ležel a čekal co bude.

Náhle dívka zrychlila a zesílila pohyby, rychleji vzrušeně dýchala až vyjekla, vzepjala se a uvolněně padla zpět. Právě vyvrcholila.
Martin začal přirážet, dívka se nebránila, jen vzdychala, sténala a nechala se doslova mrdat, dokud on sám nedosáhl vrcholu a nenaplnil ji dávkou semene.
Pak se odvalil vedle ní a dívka se k němu hned přivinula.
„Bylo to krásné, ale řekni, co by sis ještě přál?“
„Abys mi… ho… vzala… ehm… do pusy… jako… cumlala… víš?“ nejistě odvětil.
„Jistě,“ špitla a hlavou se mu přesunula ke klínu a za moment již vnímal vlhkost dechu a úst a pohyb sevřených rtů po ocase, tak jak mu to dělala žena a jak bylo pro muže nejslastnější. Ochablost ptáka se rychle ztrácela, úd mohutněl a tuhnul.

„Gulp… líbí?… gulp,“ zaznělo a Martin zafuněl, že ano a zpracovávání ocasu se zrychlilo a zesílilo.
„Ale… ale,“ Martin se nechtěl ještě udělat, ale dívka náhle přestala kouřit a obkročmo na něj usedla a ocas si nasměrovala do sebe a hned začala rytmicky odsedat.
Pevná prsa se jí při tom natřásala, čehož Martin využil k jejich mnutí a masáži a ona jen slastně vrněla.
Dívka prožívala okamžiky plné rozkoše, ale přesto zničehonic sesedla a nastavila se mu v pokleku zadečkem. Nemusela nic říkat, Martin přesně věděl o co jde.
Přiklekl za ní, rázně do ní vnikl a začal prudce přirážet. Pevný zadek, její poddanost, krásné visící balony prsou a její slastné hekání…netrvalo dlouho a cítil, jak se do ní vyprazdňuje ve vlnách své nejvyšší rozkoše a dívka houkavě dávala najevo, že se též stihla odbavit.
Pak spolu propleteni v objetí se chvilku něžně líbali a hladili, až usnuli.

***

Martin se probudil celý rozlámaný. Měl sice přenádherný sen, ale proč je tak znavený? Dokonce i ocas ho bolel, měl ho citlivý, jako by prožil vášnivou noc, ale to přece není možné…

„Máš hlad, můj milý?“ ozval se medový hlas a Martin spatřil krásnou dívku s níž se ve snu (nebo opravdu) miloval. Co se to tu děje?
„Co… kdo… se… jsi?“ zablekotal.
„Mihule,“ řekla dívka a před očima se mu změnila v Krakonošovu postarší hospodyni.
„Jsem víla. Umím měnit podobu. Pro tvé i své potěšení jsem se proměnila v žádoucí dívku, jinak bys neměl touhu mě oblažit.“
„Ale… jsi víla… nepotřebuješ přece… lásku… slast… jako lidé,“ mínil Martin.
„Co ty o tom víš?“ ušklíbla se Mihule a rázem byla zase krásnou dívkou. „Mohu zůstat takto, přeješ-li si to?“
Martin posmutněl. Myslel, že se miloval se skutečnou kráskou a on zatím souložil s proměněnou stařenou.

„Pán odešel, ale máš na něho počkat. Jsi už zdráv, tak je čas na návrat.“ řekla Mihule.
„Kam na návrat?“
„Do tvého světa. Nebo si myslíš, že jen tak vstaneš a odejdeš?“ zachichotala se.

Martin dojedl povidlovou buchtu a stále po si po očku pohlížel na krásnou dívku kmitající kolem kamen.
„Proč ses takhle nezměnila od počátku?“ zeptal se.
„Netušila jsem, že mě budeš přitahovat. Je mi už hodně přes dvě stě let a nikdo už mě léta neoblažil. Pán… ehm… prostě tohle nepotřebuje a nedělá. Zkrátka u nás je to všechno zařízeno jináč. To bys nepochopil a ani ti to nechci vysvětlovat,“ ukončila hovor Mihule a svůdně se protáhla, až Martin pocítil jistou tuhost v klíně.

Než se stačil rozhodnout, jestli má dívku pomilovat přímo v sednici, dorazil domů Krakonoš.
„Je čas na tvůj návrat,“ řekl rovnou. „Doma tě už oplakávají, tak ať mají zase radost ve tvářích. Neodejdeš ovšem s prázdnou. Podívej, zde je kouzelná zlatka. Přidáš-li k ní druhou, rozroste se sama o další, a tak dále. Ale pozor! Jsi jen chalupník. Kdyby tě posedl mamon a chtěl ses stát někým, kým nejsi, všechny peníze ti zmizí. Pomož si k tomu, aby jste nebyli o hladu a zařídili si hospodářství, ale ani o píď víc!“
„A jak poznám, že už je to dost?“ znejistěl Martin.
„Musíš to poznat. V tom ti nemohu radit. A nyní pojďme,“ řekl Krakonoš a podal mu zmíněnou zlatku.

„Sbohem, Mihule, bylo… to… hezké,“ vysoukal ze sebe Martin a dívka ho obdařila sladkým úsměvem.
„Sbohem, Martine, ať se ti v životě daří, chi, chi, chi,“ a sotva za nimi zapadly dveře, uchechtla se a vrátila se do své podoby.

***

Venku se Krakonoš pousmál.
„Spát s vílou, kdo to kdy viděl.“
„Byla úplně jiná než ve skutečnosti. Nádherná, živá, plná vášně,“ nesouhlasil Martin.
„To ony umějí, divoženky a víly. Promění se na cokoliv, aby dosáhly svého. Proč asi myslíš, že s tebou spala? Životní sílu z tebe vysála a z toho bude žít, než najde jiného chasníka, kterého obloudí. Kdybys tu zůstal déle, zemřeš vysátý do poslední kapky. Takto jsi jen unavený, nemám pravdu?“
„Máš,“ opáčil zklamaně Martin, protože tohle od víly nečekal.
„Tak sbohem,“ řekl Krakonoš a s Martinem se zhoupla země, vše kolem se rozplývalo, svět se roztočil, až nastala tma…

***

Sotva se pobral a otevřel oči, spatřil tvář Matěje, nejmladšího synka. A ten se rozzářil v úsměvu.
„Mamííí… tatínek se probudil,“ vřískl a kolem se ve mžiku seběhla celá rodina, žena Róza a pětice dětí.

Martin seznal, že leží doma v posteli, obklopen svými nejbližšími.
„Tak konečně ses probral,“ řekla Róza starostlivě, ale s úsměvem. „Když ses objevil na zápraží, považovali jsme to za zázrak. Už jsme tě začali oplakávat. Ach, muži, co bychom si bez tebe počali?“ rozplakala se a pláčem nakazila ostatní.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Dva dny. Blouznil si a cosi blábolil. Dorazil jsi celý potlučený, bez ničeho, tys někde spadl, viď?“ ptala se Róza.
„Zdržel jsem se ve Slezsku a na hřebeni mě chytla bouře… promiň, pak už si nic nepamatuju,“ rozhodl se Martin pro sladkou lež. Co skutečně prožil, by mu stejně nevěřili.
„A za tu zlatku, co jsem našla u tebe v kabátě jsem koupila maso a omastek. Uvařím ti silnou polívku. Máš radost?“
„Ano… hroznou,“ nutil se Martin do úsměvu. Tak a mají po bohatství.

***

Nesčetněkrát se Martin vypravil do hloubi Obřího dolu, ale nikdy obydlí Krakonoše nenašel. Byl to opravdu jen sen v důsledku vyčerpání? Ale jak se dostal domů, když cesta sněhem byla tak neschůdná a on potlučen? To už se nikdy nedozví.
Přesto měl pocit, jako by se mu v životě začalo více dařit. Sehnal práci za skromný, ale stálý plat, pořídili si k chalupnictví malé hospodářství a již nežili o hladu.

Na Krakonoše a Mihuli ale nezapomněl a když se s Rózou vášnivě milovali, nikdy by jí nepřiznal, že místo ní v loži vidí onu krásnou dívku. Róza tam nevědomky byla obdařována značnými přílivy rozkoše, následkem čehož brzy obtěžkala a porodila jejich šesté dítě, tentokrát dceru. Martinův návrh pojmenování na Mihuli ovšem rázně zamítla a dcera byla pokřtěna na Růženu.
Celé tajemství Krakonoše si Martin Lesnický z chalupy pod Vlašským vrchem vzal sebou do hrobu.