Službička 02

Tři týdny po onom nečekaně příjemném setkání s Hedvikou se u nás v časném odpoledni rozezněl domovní zvonek. Šel jsem otevřít a překvapením jsem jen zíral. Za dveřmi stála osmiletá Bára a culila se na mně.
„Ahoj strejdo. Nešel bys se mnou ven? Už jsme spolu dlouho nikde nebyli,“ prohlásila s upřímnou dětskou prostoduchostí očekávajíc můj souhlas.
„Ale jó, s tebou vždycky. A co kdybysme sebou vzali i tetu, co říkáš?“
„To by bylo príma,“ nadšeně souhlasila a následovala mě dovnitř.

Zavolal jsem na Líbu ať jde s námi ven. Moc se jí nechtělo, ale Barčina nevinná kukadla ji přesvědčila. Tak jsme se s Líbou převlékli na výlet.
„A kam bys chtěla jít?“ zeptal jsem se Báry.
„Asi na prolejzačky, pak na zmrzku, a taky bysme mohli tetě ukázat, jak spolu sportujem.“ Vysypala to ze sebe jako naučenou básničku.
„Nó, tak to budeme mít co dělat, abysme to stihli,“ prohlásil jsem pochybovačně a vyrazili jsme.

Nejdříve jsme zamířili na Placák, jak se nazývalo poměrně velké prostranství poblíž sídliště, na kterém město nainstalovalo různé prolézačky, houpačky, točítka a já nevím co ještě. Samozřejmě jsem musel Báře u všeho asistovat a do hry zapojila i Líbu, takže i ta se nakonec smála i s ní a bylo na ní vidět, že toho výletu nelituje. Když se Bára dostatečně vyblbla, vyrazili jsme směr náměstí za zmrzlinou.

S okopečkovanými kornouty se zmrzlinou jsme se vydali na stadion. Vedle hlavního hřiště bylo i menší sportoviště pro atletické disciplíny. S Bárou jsme zatím provozovali jen tři: běh, skok do dálky a do výšky.
Co se týče běhání, tak to bylo jen na krátké vzdálenosti jen 100 a 200 m. To jsem vedle ní jen poklusával a občas měřil i čas, který si poctivě zapisovala do deníčku, který jsme ovšem dneska neměli. Tak Líbě aspoň předvedla, jak zvládne stovku.
Na řadu přišly skoky, kterých jsem se zúčastnil i já. Přirozeně jsem se přizpůsobil jejím možnostem a dělal, jakože závodíme. Občas jsem něco naschvál pokazil, a to se smála, jaký že to jsem nešika.

Konečně toho měla Bára dost a že asi už půjde domů. Tak jsme ji doprovodili do nového domova a předali Hedvice. Nedala jinak, než že musíme jít dál aspoň na kafe. Odmítnout se nedalo, tak jsme šli dovnitř. Zdrželi jsme se asi hodinku a pak upalovali domů.

Měl jsem starost o Petra. Od předání klíčů od bytu jsem ho neviděl, ačkoliv jsem pečlivě dodržoval náš dosavadní zvyk, sejít se v sobotu večer na jedno, dvě piva a trochu si poklábosit. Dosud se neukázal a do telefonu, pokud ho vůbec vzal, mi jen sdělil, že nemá čas a hned zavěsil. Vrtalo mi to hlavou, ale po nějaké době jsem usoudil, že když se mnou nechce mluvit, nebudu se vnucovat a přestal jsem mu volat.

Zakrátko jsem zjistil, že se nestraní jenom mně, ale vůbec lidí jako takových. Když se pak jednu sobotu, možná omylem, objevil v hospodě, sedl si jinam. Vystartoval jsem ze svého místa, přisedl si k němu a začal do něj hustit. Díval se kdovíkam a mlčel. Jen po troškách upíjel piva. To už jsem se naštval.
„Krucinál, Petře, dyť já tu tvoji malou vidím častějc než ty ji! Copak je to normální!?“
Podíval se na mě a docela sprostě se na mě obořil.
„Všechno je na hovno, já stojím za hovno, tak se na mě vyser a nech mě bejt.“
Chvíli jsem do něj ještě vandroval, ale nebyla s ním řeč. Tak jsem to nakonec vzdal a šel pryč. Naše přátelství z pro mě nepochopitelných důvodů, vzalo za své.

Asi za půl roku mi zničehonic telefonoval. Že prý se mnou musí mluvit, ať přijdu do hospody. Nedalo mi to a do té hospody jsem šel. Přišel chvíli po mně. Ani si nedal pivo a hned spustil.
„Už mě tady nikdo nikdy neuvidí. Našel jsem si docela dobře placenou práci. Prodávám byt a stěhuju se jinam. A nehledejte mě,“ zdůraznil nakonec, zvedl se a odešel dřív, než jsem stačil zareagovat.

No, byla to novina pro všechny. Líba nad tím kroutila hlavou, Hedvika také a malá Bára to nemohla pochopit.
„To už ho nikdy neuvidím?“ ptala se se slzičkami v očích.
Pokrčil jsem rameny. „Já nevím, Barunko, ale možný to je,“ odpověděl jsem ji.
„Ale já ho mám ráda, i když už nebyl jako dřív,“ řekla plačtivě a přitulila se k mámě.
Co na to může člověk říct. Nic. Tak jsem ji aspoň slíbil, že pro ni v sobotu určitě přijdu, i když to původně nebylo v plánu.

Přišel jsem pro ni, jak jsem slíbil. I když už to byla devítiletá slečna, vzal jsem ji za ruku a po řadě jsme absolvovali všechna teritoria, kam jsme obvykle chodívali. Postupně se rozveselila a na konci to vypadalo, že na nedávno prožitý šok docela zapomněla.
Když jsem se vrátil domů, spokojený, že se mi podařilo vylepšit Báře náladu, měla už Líba večeři připravenou. V pohodě jsme povečeřeli a já se poté usadil do křesla, abych pokračoval ve čtení napínavého příběhu hlavní postavy pentalogie Král bez království od Tomáše Duška.

Jenže člověk míní, pánbůh mění. V mém případě jím byla Líba, která si sedla do vedlejšího křesla a upřela na mne svůj pohled.
„Chci si s tebou promluvit,“ řekla tiše a na moment se odmlčela, aby svým slovům dodala patřičnou vážnost.
„Ty máš tu malou Báru moc rád, viď?“ zeptala se ponejprv.
„Jo, to mám,“ přitakal jsem.
„Je na tobě hodně vidět,“ pokračovala dál, „jakou máš radost a jak jsi šťastnej když seš s ní. Přemejšlela jsem o tom. Já vím, není to zrovna dvakrát vidět jak tě mám ráda a jak moc tě miluju, ale taky vím, jak jsi nešťastnej, že ti nemůžu dát dítě. A protože tvoje štěstí je mi nade vše, myslím si, že bude nejlepší, když se k Báře a k Hedvice přestěhuješ. Já bych se s tebou rozvedla abych ti uvolnila ruce a tys nemusel stát někdy před volbou jak dál. Je to to nejlepší, co pro tebe můžu udělat.“
„Tak to teda ne!“ ostře jsem se ohradil. „To, že nemůžeš mít děti, pro mě není důvod k rozvodu. Mám tě rád a taky tě miluju a s tím vším jsem se už smířil. Je pravda, že s Bárou zatím budu chodit každou sobotu, ale zanedlouho vyroste, bude mít úplně jiný zájmy a mně už nebude potřebovat. Co pak?“
Nesouhlasila se mnou.
„Ne, je to jinak, Lukáši. Bára tě mám moc ráda, nedá na tebe dopustit, jsi pro ni autorita. Je ve věku, kdy nutně potřebuje mít tátu, a ty jí ho můžeš dělat, když už toho svýho ztratila. Je to tak důležitý, že právě proto jsem se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. Zůstaneme kamarády, přáteli, a já vám pomůžu kdykoliv budete potřebovat, stejně jako ty, alespoň doufám, pomůžeš mě. Ty prostě musíš souhlasit, kvůli Báře, i kvůli sobě.“

Panebože, jak ta mi zamotala hlavu. Jenže nebylo všemu konec. Líba mě pomalu a zvolna utloukala argumenty, jen aby mě přesvědčila, že je to jediné možné a správné rozhodnutí. Jejího rozhodnutí.
Když skončila, dlouho jsem mlčel. Honilo se mi hlavou všechno možné i nemožné. A Líba trpělivě čekala.
„Já ti nevím,“ řekl jsem nakonec. „Nějak se mi to nezdá. Sice máš v mnohým pravdu a myslím že tě chápu, ale není tady jen Bára. Je tady i Hedvika a co já vím, jak by se na to tvářila. Co když nejsem její typ, co když se jí nelíbím, a i kdyby jo, pak časem by určitě došlo k tomu, že bych ti byl nevěrnej. Já…“
„Nebyl,“ přerušila mě. „Když jsi byl s Bárou zašla jsem za Hedvikou a tuhle záležitost jsme spolu probrali ze všech stran. Sice váhavě, ale souhlasila. I se sexem. Čeká tě zejtra k obědu s tím, že už tam zůstaneš.“

Krutibrko, to to vzalo spád. Koukal jsem na Líbu jako zjara a nevěřil vlastním uším. „Nemyslíš to vážně, že ne?“ vydechl jsem nešťastně.
„Myslím. Už je to tak dohodnutý.“
„Já snad nebudu spát. Tohle… tohle už je na mě moc,“ zaúpěl jsem zoufale.
„Ale budeš,“ usmála se Líba. „Naposledy se spolu pomilujeme a budeš spinkat jako andílek,“ řekla a počala se svlékat.

To tedy bylo překvapení. A ještě větší překvapení mne čekalo, když mě dovedla do ložnice, tam mne zbavila oblečení a požádala, ať si lehnu na postel. Když jsem tak učinil, přehoupla se na mne a pomalu do sebe vsunula mého ztvrdlého hrdopýška.
„Chci, aby to bylo pro tebe opravdu nevšední,“ řekla tiše, políbila mě a začala se zvolna pohybovat, abych si co nejvíce vychutnal svou přítomnost v ní. Dokonce občas měnila směr i hloubku přirážení, což byla další příčina mého úžasu nad ní. Vytrvale protahovala svou chundeličku, možná v duchu doufajíc, aby to už měla za sebou. Při pohledu na ni se však nezdálo, že tomu tak je. Jednu chvíli jsem nepatrně přirazil proti. Okamžitě mě poprosila, ať jenom ležím a nic nedělám, tak jako vždycky ona.

Trvalo poměrně dost dlouho, než se dostavil můj vrchol. Silnými záškuby jsem nadmíru zaplavil její lasturku. Pokračovala dál, dokud jsem z ní nevyplul ven.
„Bylo to báječný a neskutečně krásný,“ prozradil jsem Líbě po pravdě své pocity.
„To je to nejhezčí, co jsi mi mohl říct,“ šeptla a přivinula se ke mně. A vzápětí jsme oba usnuli.

Ráno jsem se probudil jako z hlubokého snu. Byl jsem jaksi zmatený, dokud jsem si neuvědomil že jsem nahý a nezjistil, že moje žena je na tom stejně. Teprve poté mi došlo, co se před spaním odehrálo.
Smířeně jsem si povzdychl a pomalu se vykulil z postele. Tiše jsem se oblékl a stejně tiše odešel si odbýt ranní hygienu a pak do kuchyně, kde jsem si nachystal snídani.
Už jsem ji dojídal, když se objevila Líba.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptala se trochu vyčítavě.
„Bylo mě líto tě budit, když jsi tak spokojeně oddychovala,“ odvětil jsem. „A taky… no… jsem nějak nesvůj.“
„To kvůli tvýmu odchodu?“ optala se, chystajíc si přitom také něco k snědku.
„Jo.“
„To bude dobrý, Lukáši. Zvykneš si určitě rychle. Uvidíš,“ přesvědčovala mě s plnou pusou.
Já si tím nebyl tak jistý.

Po snídani mi pomohla zabalit nejnutnější věci. Pyžamo, něco na sebe, kartáček na tuby, holení… no prostě, bylo toho tak akorát do menšího kufru na kolečkách. Ostatní že si přestěhuju postupně. O půl dvanácté jsem vyrazil k Hedvice.

V pravé poledne jsem zazvonil u vchodových dveří. Ozval se bzučák, já vstoupil dovnitř a vydupal do prvního patra. Pak jsem stisknul zvonek od bytu. Otevřely se dveře a za nimi stála Bára. Okamžitě se mi pověsila kolem krku, div že mne nepovalila.
„Jé, strejdo, to seš hodnej žes přišel,“ výskala a nenechala vydechnout. Hedvika stála za ní a usmívala se.
„Mamka říkala, že prej u nás zůstaneš. Je to pravda?“ vyzvídala dychtivě.
„No, nějakej čas jo,“ odpověděl jsem jí neurčitě. „Ale kdybys mě pustila, tak bych třeba mohl i jít dál.“
„Jé, promiň strejdo,“ vypískla, chytila mne za ruku a táhla dovnitř. Pusa se jí nezastavila, ani když už se za mnou zavřely dveře. „A strejdo, neboj se, obě na tebe budem hodný, já i mamka, slibuju,“ řekla vážně, až jsem se musel smát.
„Nechám se překvapit,“ podotknul jsem a šel se přivítat s Hedvikou. Objal jsem ji a políbil na obě tváře, jak se sluší a patří.
„Vítám tě u nás a doufám, že se ti tu bude líbit,“ pravila s úsměvem a políbení na tváře opětovala. Pak nás vybídla k přesunu do kuchyně k prostřenému stolu. Odložil jsem kufr do kouta a následoval je.

Jako kuchařka se Hedvika předvedla naprosto bezkonkurenčně. Její uzené s křenovou omáčkou a knedlíky, a taky pivo (vše určitě na popud Líby), byla naprostá mňamka.
Po obědě uvařila Hedvika kávu a přesunuli jsme se do obýváku. Přitom požádala Báru, aby si tak na dvě hodinky šla hrát nebo něco dělat k sobě do pokojíku, neboť si potřebujeme v klidu prodebatovat nějaké důležitosti. Bára bez řečí poslechla, jen nás poprosila, kdybychom byli s tou debatou hotovi dřív, ať ji zavoláme, což jsme jí slíbili.

Když Bára odešla, jen jsme se na sebe s Hedvikou dívali a nevěděli, jak začít. Nakonec jsem řekl: „Myslím, že bys měla jako první povědět, jak si to od teď představuješ.“
„To asi jo,“ povzdechla si. „Především musím říct, že Líba mě obrovsky překvapila. Nejprve všechno rozebrala na molekuly, pak to nějak splácala zase do kupy, a vejsledek je takovej jakej je. Přiznám se, že po tom jejím projevu jsem se vlastně ani moc nebránila aby to tak dopadlo. Líbíš se mně a snad i já tobě, ale to jsme si vlastně už v jeden čas řekli, ne? Takže… co se týče Báry, pokud se jí budeš aspoň trochu věnovat, bude to OK. Co se týče nás dvou, tak zatím snad jako doteďka, jako kamarádi. Tak asi takhle.“

„To zní rozumně,“ připodotkl jsem. „Ale teď mě pověz, kam si můžu dát věci a kde budu spát.“
„To je jednoduchý. Věci si nastěhuješ ke mně do pokoje a spát budeš se mnou.“ Bylo poznat, že to měl namyšlené dopředu.
„No a co Bára? Nebude to blbý?“ namítnul jsem.
„Nebude,“ snažila se mne ubezpečit. „Když to tak bude od začátku, vezme to jako fakt. Kdybys spal nejdřív někde na gauči a pozdějc se ke mně přestěhoval, začala by nad tím špekulovat a to by asi nebylo dobrý,“ uzavřela své vysvětlení.
No, ona je tu doma a zná jistě všechno nejlépe, tak jsem její úvahy a rozhodnutí vzal za své.

Zavolali jsme Báru. Okamžitě se mne ujala a že mi musí ukázat celý byt, abych, podle ní, někde nezabloudil. Musel jsem se tomu smát, ale nebránil jsem se tomu. Vysmýčili jsme kdejaký kout přitom povídala kde co. Pak jsem se jí zeptal, do které třídy chodí a co má za předměty. Hned mne zavedla k sobe do pokojíku a pyšně mi ukazovala každou učebnici a každý sešit jak je má ve vzorném pořádku. Neopomněla se mi pochlubit téměř samými jedničkami. Vydrželo nám to až do večeře.

Po večeři jsme se sesedli v obýváku všichni tři a povídali si. Před devátou se Bára omluvila, že se musí nachystat ke spaní. Překvapilo mě, jak ji má Hedvika vychovanou. Po absolvování večerní hygieny se přišla rozloučit už v pyžamu a oběma dala pusu na dobrou noc. Museli jsme ji však doprovodit do pokojíku a když ulehla do postele, políbit ji na dobrou noc i my. Pak Hedvika zhasla světlo, jen lampičku u postele nechala svítit, a tiše za námi zavřela dveře.

No, a my dva, já i Hedvika, jsme ještě zhruba do půl jedenácté probírali své představy o společném soužití. Ledacos jsme si vyjasnili a v mnohém jsme se shodli. Pak jsme usoudili, že i pro nás nastal čas jít na kutě.
Jako první jsem se do postele dostal já. Hedvika přišla chvíli po mně. Shodila ze sebe župan a vklouzla ke mně pod deku nahá.
„Hedi, myslíš, že je to rozumný?“ řekl jsem poněkud překvapeně. „Nadělal bych akorát binec v posteli a museli bysme zajít do koupelny a Bára by ještě nemusela spát a bylo by jí to divný a…“
Dala mi prst na rty. „Nic takovýho. Nachystala jsem ručník, tak tě dodělám do něj a je to vyřešený.“
Poté mi vložila ruku do rozkroku a probudila spáče. Kalhoty od pyžama mi popotáhla dolů a nasedla. Blaženě zavrněla, cítíc ve svých útrobách mé tvrdé žezlo. Rozkomíhala se v pravidelném rytmu tak, aby co nejvíce vzrušovala sebe a co nejméně mne. Já nedělal vůbec nic, jen jsem se soustředil na její hrudní kopule a něžně je hladil. Pochvalně přitom pokyvovala hlavou, že se jí to tak líbí.

Oproti mému odhadu trvalo déle, než dosáhla orgasmu. Jakmile k tomu došlo, potlačila výkřik slasti a s ještě větší vervou pokračovala dál. Musel jsem jí dát okamžitě najevo, že po jejím vyvrcholení se to moje přímo bleskově blíží.
Hned se skulila vedle, natočila mne k sobě a rukou krásně uvolnila mé napětí. Částí ručníku očistila použité náčiní a pak ho zašpiněný odhodila na zem vedle postele.
„Takovýhle potěšení si musíme dopřávat aspoň jednou denně, dokud nás to nepřestane bavit,“ zašeptala a přitulila se ke mně. „Po neděli zajdu na gyndu a začnu brát prášky, abys nemusel přemejšlet, kam s tím,“ dodala ještě, a pak už jsme oba spokojeně usnuli.

Zvolna jsem si zvykal na život s Hedvikou a Bárou. Nebylo to špatný. Moje někdejší pochyby, jak nám to spolu půjde dohromady, se zcela rozplynuly.
Na popud Hedviky jsem co týden telefonoval Líbě, zda nepotřebuje s něčím pomoct a ona na oplátku jednou za měsíc si v sobotní odpoledne vyzvedávala Báru a chodila s ní v létě na plovárnu, nebo obcházeli výstavy, museum a podobně. Dělala to s jasným úmyslem nám umožnit volné odpoledne k sexuálním radovánkám. Byla to prostě až neuvěřitelná součinnost, která vyhovovala všem.

Bára si mě téměř přivlastnila. Trávil jsem s ní neskutečně mnoho času, ať už pomáháním mamince s domácími pracemi, občasnou pomocí s úkoly do školy či s učením, anebo jsme si jen tak povídali nebo jeden druhému nahlas předčítali z knížek. Hedvika byla ráda, že se jí tolik věnuji a večer mi to odváděla plnou měrou.

Žili jsme takto společně už víc jak rok. Jednoho večera, když nám Bára přišla dát dobrou noc, jsem se dočkal překvapení.
„Strejdo?“ oslovila mě.
„Copak?“
„Mohla… mohla bych ti říkat TATI?“