Smaženice 🇨🇿

Mykologické drama s lehce erotickým nábojem

Míša moc dobře věděla, kde je Tomášova chata, a tak tam zamířila s přesností sobě vlastní. Připadala si jako spravedlivá ruka pomsty, natažená až sem, do zdánlivě nevinných končin sluncem oloupaných chatiček. Jak pomalu vcházela mezi ploty, proutěný košík v ruce, uvědomovala si to. Tohle pro něj musel být ráj, tady se to všechno dělo.

„Tak tady Marcelu podvádíš, Tomíku?“ špitla polohlasně mezi ploty a švihla do vzduchu houbařským nožíkem. Jen počkej, tohle si zapamatuješ. Udělala malou, ostrou čepelí nožíku zkusmo výpad před sebe a zatvářila se hrozivě. Když to spatřila strakatá kočka, která ležela v trávě za plotem, zaprskala na ni a zmizela v listí.

Míša na ni mrkla a polohlasně ji pokárala: „Taky podvádíš Mourka, má drahá? Tak s tím bude konec!“

Za plotem, kam utekla kočka, se v malém okně objevila fousatá tvář. Divoké oči toho člověka působily v té malebné zástavbě nepatřičně. Koho tady vyhlížel?

A pak ji uviděla, starou omlácenou chatku s podezdívkou z bílého kamení. Malé dveře od sklepa byly otevřené, jako by lákaly kolemjdoucí k nakouknutí. Ostrý štít s příkře skosenou střechou, neupravená zahrádka, která se snažila v letním horku přežít. Grilovačka nevinných panen, všechno se jí to rázem pospojovalo. Blížila se pomalu a co krok, to jedna očištěná nožička. Odkrojený spodek, překrojený klobouček. Pečlivě připravovala návnadu a vyhlížela ho. Tomášek. Co jí o něm Marcelka navyprávěla, vyprděná až za ušima. A pak první monokl pod okem. Zdejší kočky by určitě mohly vyprávět, kdyby s nima byla kamarádkou. Ale nemohla mít všechno.

Když uviděla jeho tlustou zadnici kousek pod oloupaným obložením, které vypadalo stejně nemocně jako on, uchechtla se. Jako která tomuhle vepříkovi podlehne? To vážně?! A už se na ni otáčel. Jezdil po ní očima a svíral přitom sekeru, kterou chtěl původně sekat dřevo. Nebo snad porcovat prase za domem? Ohlédla se ještě po těch divokých očích souseda, už ale zmizel. Možná koukal za záclonou, která se párkrát zahýbala. Nevěnovala tomu další pozornost.

„Kolik toho takový, jako jsi ty, sní…?“ ujelo jí to, jen polohlasně, aby to neslyšel. Sledovala, jak nástroj pomalu odložil a sešel k brance po schodech dolů. Uvědomovala si, že ho svou krátkou sukénkou provokuje a že ji to nutí se mu předvádět. Cítila jeho oči všude, když záměrně upustila nožík do trávy a ohnula se pro něj tak, aby viděl všechno. Ucítila jeho pot, chtíč a nervozitu. Porcoval ji pohledem, zakousnutým jako klíště. Sekera nepříjemně ztěžkla, jak mu klouzala z upocených dlaní.

Tomíkovi v kebuli hučela krev a srdce se mu snažilo vytlouct z těla ven. Potil se, až cítil, jak mu čůrky lepivých cestiček stékají mezi půlky. Příliš malé tričko nasávalo páchnoucí pižmo a lepilo se všude tam, kde nechtěl. Nemohl z ní spustit oči, jak se tam ohýbala a v nekonečném okamžiku hledala ten malý nůž v trávě. Viděl ji pod sukénku, jak se jí dovnitř zařezávají růžové kalhotky. Jemná krajka vykrajovala z pevného zadku obliny, jaké nikdy v životě neviděl takhle zblízka. V tu chvíli úplně zapomněl na sekání dřeva, jen tupě svíral starý plot a chvěly se mu nohy. Odložená sekera se zdála být tak daleko, že ji pustil z hlavy. Všechny problémy byly malicherné, mazlavě zpomalený čas se táhl jako nudle z nosu.

Když se Míša narovnala, malý nožík zase v rukou, omluvně se zavrtěla a stáhla si krátkou sukýnku zase zpátky. Stál tam, malý podsaditý tlouštík s plnovousem, co se držel plotu a díval se na ni. Ta jeho tichost ji děsila i vytáčela zároveň. Ale už se chytil, ani jí to nedalo moc práce.

„Dobrý den, vy jste místní, viďte?“ usmála se a zahalekala na něj tak sladce, až to s ním trhlo. Jen pokýval hlavou, stále nic neříkal, ale pomalu otevřel branku od svého rajónu. Chtěla se mu pomstít, ale toužila si to i užít. Tomášek vůbec neměl ponětí, jakou má jeho žena v práci kolegyni. A jeho žena to vlastně dodnes netušila také. Houby v košíku zavoněly, když si jej dala k nosíku a přivoněla k nim. Teď už je dělila jenom jeho úzká hranice.

Tomáš by jí nasliboval že je místní, i kdyby tu byl poprvé na návštěvě. Zoufale toužil mačkat její vnady, které se ani nesnažila moc schovávat pod tenkým tričkem, co kouzlilo stínové hry. Ty ledabyle rozpuštěné rezavé vlasy a nalíčené oči, okolo rozpustilé spousty pih. Působila dojmem zbloudilé houbařky z města, která potřebuje ukázat místa, co znají jen místní. Věděl moc dobře kde najít a kam sáhnout, až si naslinil suché rty, jak mu vyschlo. Znal místa, o kterých se jí ani nesnilo.

„Tak ukažte mi, co v tom košíku máte. Byla by škoda, kdyby se taková milá, hezká…“ začal Tomáš s přehnanou aktivitou a už jí trhal košík z ruky. „Kdyby se taková jako vy, otrávila.“

Prohlížela si ho se zájmem. Byl to pohled, jaký vrhá vědecký pracovník na chycené laboratorní zvířátko. Těsně před tím, než s ním nakrmí hada. Malý ostrý nožík byl to jediné, co jí zůstalo v ruce. Cítila se ozbrojeně a v právu, jako bohyně spravedlnosti, co milosrdně sestoupila na zem. Ale zavřela jej a strčila do kapsy, všité do vyššího pasu sukénky, ještě přijde jeho čas. Tomáš byl snaživý a pozval ji dál, brebentil stále dokola to samé a páchl levným pivem. Ty prohnuté dveře od verandy, které měly ještě původní zasklení, za nimi sotva slyšitelně zavřel.

Nábytkem nepřekvapil, bordelem všude okolo to už jen potvrdil. Samotář, co se ukývá v chatové oblasti a vyhlíží lepé děvy na dovolené. Chytá je do svých pastí, potají spřádá plány a uslintaným kladélkem natahuje lepkavé pavučiny. Připadala si zvrácená, protože chtěla pavoučkovi utrhat nožičky.

S přehnanou pečlivostí a starostlivostí se začal věnovat košíčku plnému hub, obrácený k ní zády. Chvěly se mu ruce, což Míša neviděla, ale snadno si domyslela. Byla jeho životní příležitostí. Tímhle úlovkem by se chlubil po chatách a chatkách až do své smrti. Praskl by i Pepan odvedle, i s tím jeho hloupým humorem. A už měl houby skoro všechny přebrané a očištěné. Cítil její sladkou vůni, jak se prochází a obhlíží si jeho království.

Staré obrázky krajinek v rozklížených rámech, police přetékající plechovkami se zrezlými hřebíky. Tomášova romantika, kterou se obaloval jako candát na grilu. Loupl uzávěr od plechovky piva, které jí zasyčelo pod nosem. Byla to čára přes rozpočet? Nenadálá situace? Co se mohlo stát? S chutí si přihnula, když bylo nabízeno. A zase zmizel ke svým houbám, krájení a plkům o ničem. Humor plný sexuálních narážek, vychloubání se výkony, které rád zveličoval. Vevnitř bylo docela málo světla, jak si uvědomila, protože špinavé záclony patrně nikdy neroztahoval. Zato roztahoval něco úplně jiného, vedlejší pokojíček naopak svítil čistotou a lákal k dovádění. V otevřených dvířkách klíček, pro všechny případy. Míšina ostražitost se s dalším pivem zmenšila, plán ale udržela v hlavě.

Netrvalo dlouho a houby byly hotové.

Klín jí s každým dalším douškem piva zalévalo příjemné, vlhké teplo.

„Udělám nám z nich smaženici!“ naběhla do otřískané kuchyňky jako lavina a snaživý Tomáš dostal loktem do břicha, až hekl. Neprotestoval, jen uhýbal a mrkal malýma očkama. Zacouval do starého křesla, co parkovalo u mohutného stolu s léta rozdělaným nářadím. Staré sklenice plné hřebíků, kladiva, špinavé papíry a pohozené klíče s modrými krytkami. Neuspořádaný chatařský chaos v rozpuku.

Rozvalil se a udělal si pohodlí. Nohy doširoka od sebe, aby měl místo na břicho, co se mu dralo ven z pod trička.

Ta sukénka byla v křiklavých barvách a natolik těsně obepínala její boky, až mu vyschlo v ústech. Nějaké houby mu při čištění popadaly z provizorní linky na zem, takže je posbírala a zase mu ukázala růžovou. Pomohl jí najít pánev, máslo, koření a pak odešel na zahradu pro cibuli. Viděl to celkem jasně: třetí pivo ji načne a pak už to nedá moc přemlouvání. Najedí se a pak na to hupnou.

Těšil se tak, že když ze země tahal cibuli, chrochtal a pohvizdoval si do toho.

Míša využila samoty, vytáhla z kapsy v sukni malou lahvičku a nakapala do jídla pár kapek. Zamíchala a jídlo zavonělo tradiční čerstvou přitažlivostí. Milovala tuhle prostou kuchyni. Stačí několik přísad a život je bohatší. Oheň zabafal, když ho ztlumila a zasmrádl plyn.

Když se Tomáš objevil ve dveřích s cibulí, usmála se na něj a vzala si ji. Zavoněla mu tak silně, že se sotva udržel. Mrkla na něj a lehce se k němu otočila. Pohodila zadkem tak, až se jí vyhrnula látka sukně nahoru. Cítila jeho vzrušení, ale místo chtivých rukou ucítila v dlani studenou plechovku třetího ležáku. Nepohrdla, bavila se tou situací, kdy pro něj byla zjevně velké sousto. Byl tak nerozhodný, až se obávala, že jsou její domněnky mimo mísu.

Na cibulku už se vykašlala a dala jídlo pro oba na krásný porcelán, patrně po babičce. Ta kdyby tohle viděla, pomyslela si Míša, dostal by karabáčem. Dobytek jeden.

Jak nesla talíře, sáhl jí na zadek a zlehka ji poplácal. Trochu to nečekala, takže talíře dopadly prudce na stůl, až všechno nadskočilo.
„Promiň, ale musel jsem si sáhnout…“ uslintaně se usmál Tomáš pod vousy a utíral si ruce nervózně do kalhot jako puberťák.
„Tohle teď pěkně sníš a pak ti dovolím si sáhnout znova. A možná i naplácat.“

Málem pustil příbor do výbuchu Míšina smíchu, kterou lámalo třetí pivo a začínalo vyhrávat. Znala se, měla pro alkohol slabost a ten syčák jako by to vytušil. A byla tu i její druhá špatná vlastnost, co se teď ani trochu nehodila. Čím víc v krvi, tím větší chuť na sex. A jedinej chlap široko daleko byl Tomáš, což se neslučovalo vůbec s ničím. Když se usadila, uvědomila si, že jsou kalhotky úplně mokré. Jak jedl, začínala být ze svého stavu trochu v šoku, protože to mohlo dopadnout úplně opačně. Podle jeho tradičního scénáře!

Když dohltal ještě stále horký pokrm, nevnímajíc bolest a sytost, odstrčil židli a pohlédl na ni. Na její netknutý talíř a pivo v ruce. Povolený knoflíček těsného trička. Ale když se k ní chtěl pohnout, podjely mu nohy a spadl na zem. Snažil se s tím něco udělat, ale svět se uzavřel s intenzitou, jakou Tomáš nikdy nepocítil.

Dívala se na tu zavalitou postavu na zemi, jak je bezmocná a uvědomila si, že je nejvyšší čas s tím něco začít dělat.

Odložila pivo, podrbala se ve vlasech a vykasala si těsnou sukni nahoru. Nic jí nesmělo bránit ve výkonu. Pak ho chytila za obě ruce a pokusila se jej odtáhnout vedle k posteli, což po chvíli snažení prostě nebylo možné zvládnout. Byl těžký jako střelený kanec, což nebylo daleko od pravdy, protože tak i vypadal. Co měla vlastně v plánu? Snažila se přemýšlet, ale tři piva všechny myšlenky znehodnocovala. Zapotácela se, když se od něj zvedla a s marností zjistila, že se jí chce čůrat. Mrkla na něj a chvíli uvažovala nad hroznou věcí, až vyprskla smíchy. Ne, tak opilá ještě není.

Když se vrátila, ležel tam úplně stejně. Staré linoleum mělo zahnědlé okraje a na mnoha místech se kroutilo, jako by sem prorůstal pod zemí les a nadzvedával jej. Přinesla si čtyři velké hřebíky, na upatlaném stole jich našla dostatek. I nářadí bylo všude dost, tihle kutilové mají vždycky všechno po ruce. Velkým kladivem dostala hřebíky napevno do podlahy tak, aby pevně držely obmotané provazy, kterými ho pak přivázala. Roztažený a spoutaný vypadal jako oběť nějakého pekelného rituálu.

Dopila pivo a utřela ruce do sukně, která takhle netrpěla poprvé. Když tak nad ním stála, pohrávající si s houbařským nožíkem a napadala ji spousta věcí. Měla velkou chuť udělat něco, co zůstane jen mezi těmito zdmi. Původně ho chtěla jen pořádně vystrašit. Svázanému, bezmocnému, s nožem v ruce u jeho smradlavé chlouby. Věděla, že je schopná na něj zatlačit tak, že by si to pamatoval.

Ale těch piv bylo moc.

Cítila ztvrdlé bradavky, jak se jí tisknou do trička. Jak je příjemně vlhká, snad i z toho, že má pod sebou bezmocnou oběť. Pak si vzpomněla, jak to dělala s bývalým a málem se zapotácela. Venku už se šeřilo, Tomáš předtím nerozsvěcel, nebude sem vidět. Odnikud.

Vykasala si sukni a zatím pomalu, váhavě, na něj dosedla. Tím nejcitlivějším místem přesně na jeho hlavu, až se růžovou látkou rozteklo lepivé teplo. Hlasitě vydechla, když ucítila správnou polohu a sevřela ho mezi stehny. Přesně na vystrčenou bradu, kde se uvelebila a začala se třít. Zoufalá z návalu rozkoše se mu zapřela o hrudník, který se pomalu a tiše zvedal a dělala si dobře. Na jednu stranu si uvědomovala, co dělá a jak strašné to je, na druhou tomu nedokázala odolat.

Když si druhou rukou zajela mezi stehna, dovnitř pod kalhotky a pak hlouběji, svět okolo jako by se pro ni vypnul. Hlasitě zasténala a sevřela ho pod sebou vší silou. V tu chvíli jí bylo úplně jedno, zda může ještě dýchat, myslela jen na sebe.

Tomášův soused Pepan zažíval v tu samou dobu vzrušující okamžiky, když uviděl, jak se k němu po pěšině blíží zahalená ženská postava. Když míjela jeho nově natřený plot, vyběhl ven a rychle jí otevřel vrátka. Zavoněla mu, jak se kolem něj rychle prosmýkla dovnitř a on se plaše rozhlédl okolo. Pak zůstal na chvíli viset očima na Tomášově chatě, aby zmizel ve dveřích.

Dámská návštěva ho už čekala. Krátké hnědé vlasy po ramena zavoněly šampónem, otočená zády k němu. Zamkl a zatáhl záclony, aby se malá kuchyňka ponořila do šera. Vyčkával, lehce nervózní, natěšený na její hry. Tohle s ním nikdy žádná nedělala, už se zase nemohl dočkat.

„Paní?“ zeptal se a sklopil oči, když se pohnula. Pepan byl velký chlap, s rukama jako lopaty, zvyklý říkat lidem co mají dělat. Stavař těsně před čtyřicítkou, co už si zvykl na to, nic zvláštního od života nečekat. A teď tu stál a chvěl se z její přítomnosti jako puberťák. Když si pomalu rozvazovala dlouhý kabát, cítil vůni jejího prádla. Z náhlého odlivu krve se mu až zatočila hlava. Otočila k němu hlavu a usmála se. Rudá rtěnka na něžné, ale přísné tváři, byla součástí hry. Byla krásná, až z ní šílel, ale musel čekat. Sametově jemnou, bílou tváří, mu připomínala sochu.

Prošla se, podpatky na vysokých kozačkách vyťukávaly ten správný zvuk. Sledoval ji, jak se zapřela o kraj židle a odhalila mu siluetu nohy v punčochách, mizejících uvnitř bot. Když zaťukala na opěrku, přiběhl jako psík a klekl si před ní. Rozepnutý kabát nechala spadnout dolů, na zem. Černý latexový korzet na ní uviděl poprvé. Takhle odvážnou ji ještě nezažil, nebyl schopen ničeho, jen se díval.

„Marcelo…“
„Zmlkni a podej mi pouta.“
Přikázala mu to, jako když práskne bičem. Trhl sebou a rozhlédl se po místnosti, až je našel a rychle se pro ně natáhl. Byl to skvělý nápad, odnést je z toho harampádí Tomáškovy chaty, kde opravdu dá najít všechno. Obešla ho a spoutala mu ruce za zády tak, aby cítil bolest. Pepan se nevzpíral, rád plnil její zvrácené rozkazy, když byla vzrušená. Dostávala se tak do varu, ze kterého pak nebylo úniku. Riskovali a bylo jim to jedno, s každou další schůzkou byli plni zvrhlé touhy. Tomášova manželka si chodila užívat jen o chatku vedle, za dveře dobře udržované zahrádky, k jeho nejlepšímu chatařskému kamarádovi.

Když ho zavedla k posteli a rozvalila se před ním v peřinách, svalil se jí mezi stehna celou svou vahou. Pod tenkým prádlem cítil vlhkou vůni, natahoval ji do sebe jako opiát. Marcela chvatně setřásla kozačky a sevřela si ho mezi stehny tak, aby ji mohl uspokojovat podle jejích pravidel.

Toužebně bořil ústa i nos do voňavé látky kalhotek, když sevření stehen povolilo a do úst se mu draly prsty malých nohou. Zaklonila mu hlavu, přejížděla po obličeji a dostávala se do úst. Nasával její vůni, odér napnutých punčoch, které toužil hladit i když nemohl. Sevření za zády příjemně bolelo.

„Jsem coura, co s tebou podvádí svého manžela. Děvka, který se to líbí.“

Pepan funěl a chvěl se, tvrdý a připravený. Malou kuchyňkou se rozeznívaly tlumené vzdechy, jak si milenci užívali zakázaného ovoce. Postel přistavená hned vedle starodávné pece vrzala.

„Tak už mi to udělej. Roztrhej mě, znásilni mě, naplácej mi…“

Marcela divočela, pobízela Pepana, dokud se na ni nevrhl. Spoutaný byl sice v nevýhodě, ale uměl si s ní poradit. Jeho vynalézavost a vášeň ji rozpalovaly, když se do ní brzy dostal a jeho jazyk se rozkmital po okrajích. Už nic neříkala, jen ho tiskla k sobě a hlasitě vzdychala, s hlavou zvrácenou do peřin.

Když skončili, zůstali tak ještě nějakou dobu a oddychovali. Pepanovi se trochu motala hlava, sám neukojený, avšak překvapený její odvahou a vášní. Marcele ale už stačila dojít zásadní věc, proto uvolnila jeho hlavu ze sevření stehen a zadívala se z okna.

„Ty pouta, co máš na rukou. Nemáme od nich klíče.“

„Do prdele…!“ Ulevili si prakticky oba současně. Zadívali se stejným směrem, chata jejího manžela byla, co by kamenem dohodil. Paradoxně ale v tuhle chvíli nedosažitelná. Uspokojená a příjemně rozpoložená Marcela přemýšlela, jak z toho ven. Nechat tady Pepana takhle nemůže. Nápad donést si pouta od manžela, který nedávno dostali, teď proklínala. Tedy, užili si to s pouty, ale klíče zapomněli na stole. Malý svazek s modrými krytkami.

V Tomášově chatě panovala navlhlá, vlezlá tma. Když se z něj Míša svezla na podlahu, divoce oddychovala. Ještě se jí chvěla stehna, když pátravým pohledem skončila na Tomášově obličeji, ale skoro nic neviděla. Chvíli trvalo, než našla svíčku a krabičku sirek. Plamínek svíčky sice posloužil jen minimálně, ale v té chvíli to stačilo. Znova se na nej podívala. Měl zavřené oči a celý jeho obličej i vlasy měl mokré. Její růžové kalhotky nacpané v puse. Ulepený, jako by se do jejích sexuálních her aktivně zapojil.

„Fakt jsem tohle udělala?“ Zeptala se a nedostala žádnou odpověď. Stále cítila množství alkoholu v krvi, když se pokusila vstát a srovnat si přitom vykasanou sukni. Její oběť ležela na zemi jako ukřižovaný prorok, který kázal špatné učení. Přivázaný k rezavým hřebíkům, bez možnosti tohle celé nějak ovlivnit. V místnosti už byla tma, jen špinavými okny sem šlo světlo ze vzdálených lamp. Když našla nožík, kterým mu měla původně vyhrožovat (za předpokladu, že bude stejně dobře přivázaný, jako byl teď), napadlo ji tuhle hru ukončit. Přeříznout všechny provazy a zmizet. Dýchal, nic by s ním být nemělo. Ale nepostrašila ho, spíše si s ním docela užila, jako jistý způsob varování mu to ale mohlo docela stačit.

Stála nad ním a koukala se na své kalhotky, co měl v ústech. Teď opravdu vypadal jako divoký záletník. Rozhodla se, že ho propleskne a probudí a vrátí se k původnímu plánu: ještě jednou ji uhodíš nebo podvedeš, tak přijdu a ufiknu ti tu tvou chloubu i s ušima!

Pepanovo království zatím bujelo spekulacemi, až Marcela dostala nápad na plán, jak dostat klíče od svého manžela. Vydá se pro ně sama, převlečená do náhradního oblečení, které si nechala v kufru auta. Bylo to nedaleko chatové osady. Cestou k vozu vymyslela pár výmluv a důvodů, proč sem dnes přijela a než se manžel chytí, klíče sebere ze stolu a zmizí. Bylo to trapné, nechat je tam takhle ležet. Pepan čekal u okna a čekal, bolavé spoutané ruce za zády.

Když Marcela procházela kolem jeho plotu, zatajil dech. V nenápadných zelených šatech to byla vlastně docela obyčejná ženská, ale když byli sami, nepoznával ji. Vyzývavou rtěnku setřela hadrem na nádobí.

Zaťukání u zadního vchodu do Tomášovy chaty Míšu překvapilo. Chvíli si myslela, že se jí to jenom zdá. Seděla na ještě omámeném těle a chystala se ho probudit. Kalhotky ještě nevyndala, byly stále na svém místě. Pak vstala a zaposlouchala se.
„Tomáši, Tomášku… jsi tam? Otevři mi, prosím. Tady Marcela.“
Její hlas si nedokázala splést s žádným jiným, protože ji v práci slyšela telefonovat asi stokrát za den. Míša se pomalu zvedla a s bušícím srdcem se tiše přikradla ke stěně, aby mezi nakřivo zatlučenými prkny viděla ven. Když ji uviděla, málem vykřikla, překvapená Marcelou na délku paže blízko. Ty dvě teď dělila jenom chatrná stěna Tomášova chlípného salonu, k jehož slávě ona sama přispěla výraznou měrou. Zatajila dech a musela se opřít, bála se ohlédnout na zem za sebe.

Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře, které by větší důraz už ani nemusely vydržet.
A Marcela, ve stresu z toho ticha, které už bylo moc dlouhé, vtrhla dovnitř s jistou předtuchou. Podvádíš ty mě, podvádím já tebe. Je to vina obou, ale takhle s tím už dokázala žít.

Když vstoupila do tmy, chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Tmu osvěcovala jediná malá svíčka, na rohu stolu. Hlasitě vydechla a možná i zasténala, když ho spatřila, jak tam ležel. Krajkové kalhotky trčely ven jako vlajka, kterou chtěl ukončit válečné tažení na obou stranách. Vykasané tričko a pupek venku, být lepší světlo, byla by z toho krásná momentka. Marcela se nezmohla na nic víc, než přijít blíž a rýpnout do něj kozačkou, zdali žije. Pak se u něj sehnula a dívala se zblízka, jako by tomu nemohla uvěřit. Zkoumala přivázaná zápěstí a nohy, vyzkoušela pevnost zohýbaných hřebíků. Trčely tam jako vylámané zuby z podlahy, které tam někdo neznámý umístil. V jiném případě by ji to snad vzrušilo, o Tomášových sklonech k takovému dovádění nevěděla, což bylo pro ni docela zajímavé. Pak ho překročila, vzala ze stolu klíče a rozhlédla se kolem. Bujel v ní vztek, s jakou odvahou a umanutostí si prosazoval dovádění ve svém rajónu.

„Ty hnusná, chlípná, tlustá bestie…“ Pronesla do ticha, když zase stála kousek od dveří, kterými sem přišla. „Na mě žárlíš a tady si takhle užíváš.“
„No počkej. Z toho už se neprobereš.“

Původně chtěla odejít, ale nedokázala to. Stále se na něj dívala, jako by čekala, že se probudí a vykecá se z toho. Nebo ji seřve za to, že ho přistihla a co sem vůbec lezla. Přemýšlela o tom, v jaké výhodě teď proti němu je a došla k závěru, že využije situace. Mlátil ji, donutil ji mu zahýbat a dostane, co proto. Jak nad ním stála, cítila doslova fyzickou bolest, jak se jí za tuhle troufalost hnusil.

Tak našla telefon, co měla v kapse a vytočila číslo na Pepana. Zvedl to ihned, docela překvapený tím, že mu volá. „Přijď za mnou a vezmi kleště na vytahování hřebíků, nevím, kde je v tom jeho bordelu teď hledat. A až vyjdeš po schodech, leží u plotu sekera, vezmi ji taky.“

Míša ležela vmáčknutá pod postelí v krásném čistém pokojíčku, poslouchala a dívala se. V upocených rukou svírala malý nožík, který ještě nedávnou krájel houbám kloboučky. Zastrašovadlo. A teď by se do země propadla, vymazala poslední hodinu ze světa, pokud by jí to nabídl vyfešákovaný čert. Podepíšu smlouvu vlastní krví, už je mi to jedno, věděla s jistotou. A až vyjdeš po schodech, leží u plotu sekera, vezmi ji taky.

Co za drama se to tady odehrává? Povedlo se jí dostat do situace, ze které by se nedokázala vykecat ani nijak utéct. Schovávala se před Marcelou, které původně chtěla pomoct. Tak to byl paradox až na půdu.

„…vadilo ti, že mě bije? Že by na nás přišel? Tak nekecej a přijď sem. Máme příležitost, o jaké jsme se nedávno bavili.“

Míša pod postelí zavřela oči a snažila se představit si, že se jí to všechno jenom zdá.

Pepan přišel rychle, protože mu ostatně nic jiného nezbývalo. Moc se nerozhlížel, zájem obou byl před nimi na zemi, rozplácnutý jako žába. Kalhotky ještě stále na svém místě. Těžká sekera cinkla o zem, jak ji mohutná chlapská ruka opřela v rohu místnosti. Měl ruce spoutané za zády, Marcela mu je osvobodila a dala mu letmý polibek na ústa. Když ho Míša uviděla, protože s jeho příchodem už zase sledovala dění kus od sebe, poznala jeho fousatou tvář. Ty divoké oči ji pozorovaly, když kráčela za Tomášem. Zamrazilo ji z toho, jako by to bylo předtím znamení, že sem vůbec neměla chodit.
„Vím, se kterou to tady dělal, Marcelo. Viděl jsem ji k němu přicházet. Neodolal a vzal ji k sobě nahoru a koukám, že takhle to dopadlo.“
„Co to bylo za ženskou? Viděl jsi ji tady už někdy?“ Zeptala se Marcela takovým zvláštním, chladným hlasem, až se na ni Pepan otočil.
„Pěkný mladý masíčko, rezavý vlasy, pihatice. Normálně ho sváděla, rajda jedna, přímo před jeho barákem. Mám pokračovat?“ Vypadal z ní trochu nervózně, přestože byl jednou takový než ona.

Míša Marcelu vůbec nepoznávala, čemuž se na druhou stranu nedivila. Najít manžela takhle, asi by měla chuť ho zabít. A teď, s milencem vedle sebe, k tomu vlastně nemusela mít moc daleko. Nad čím teď vlastně uvažovala?
„Tohle prostě přehnal, chci se ho zbavit. Jednou pro vždy. Konečně mám příležitost.“
„Myslíš jako ho zabít?“
„Myslím to přesně tak, jak jsem říkala. Slyšel jsi mě dobře.“

A jako by to uslyšel, Tomášovo tělo sebou několikrát trhlo. Začínal se probouzet, látka v krvi přestávala pomalu účinkovat. Marcela mrkla na Pepana, který se k ničemu neměl a zasupěla.
Míša si dala ruce přes ústa a stáhla se ještě víc pod postel, co jen to šlo.

Když Marcela vzala do ruky topůrko sekery, už nebylo pochyb o tom, co přesně chce udělat. Pepan na ni civěl jako v transu, ani se ji nesnažil zadržet. S tou svojí divokostí v očích sledoval ostří, jak se pomalu blíží k připoutanému tělu.

Tomáš se zachvěl a otevřel oči. Zachroptěl, jak se snažil poprvé víc nadechnout, ale přes kalhotky to nešlo. Uviděl svou manželku, jak se nad ním ve tmě naklání, osvícená stejnými lampami, jako předtím usedající Míša. Chtěl něco říct, ale nemohl. Že si ji pamatuje, její jed do krve a pak usedající chtivý klín, kterým po něm rejdila. Jako coura. Byl paralyzovaný, ale o světě kolem sebe věděl po celou dobu. Byla tady, a ještě tady je. A pak uviděl ostří sekery, které se pomalu zhouplo vedle něj.

Zařval a snažil se vyprostit, jenže Míša zavazovala tyhle provazy obzvlášť důkladně. Hřebíky jen zavrzaly, povytáhly se z lůžek, ale nepovolily. Pak uviděl Pepana, jak stojí vedle Marcely a dívá se na něj. Spatřil jeho ruku, jak jí zvedá lem sukně a zajíždí na zadek. Jeho ruka se rytmicky pohybovala, pak ji plácl.
To už se Tomáš vzepjal ze všech sil, s novým návalem vzteku, co dodal jeho sulcovitému tělu energii.

Rána dopadla ve chvíli, když vytrhl levou ruku ze sevření a máchl směrem nahoru, aby vykryl letící ostří. To se mu zakouslo mezi prostředník a ukazovák, jelo dál, až rozseklo podélně celou dlaň.
Tomáš zařval, vnímající strašlivou bolest jen částečně. Snažil se zoufale vyprostit druhou ruku, takže se překulil na pravou stranu a uhnul tím další ráně, která se zaťala do prken na podlaze. Marcela se zvláštně usmívala, sledující marný zápas svého manžela s hřebíky a provazy. Cítící chlípné doteky Penana mezi stehny, kterého jako by se to celé netýkalo. Ale přiváděl ji do varu, odkrýval na povrch Marcelu, kterou nikdo neznal. Černou vdovu, která na nic nezapomíná.

Další rána už šla přesně a rozsekla Tomášovi lebku přesně tak, jak majitelka nástroje zamýšlela. Krev postříkala stěny podruhé, tentokrát výrazněji. Odštěpky lebeční kosti se rozprskly do stran, nasládlý zápach krve spadl jako peřina a zadusil horkou krev. Marcela upustila sekeru a otočila se k Pepanovi, aby mu dala vášnivý polibek a zapřela do něj krvavé ruce.

Když ji hladil mezi stehny, objímali se a dívali na mrtvé tělo, rozsekané pod nimi.
„Myslím, že ty kleště na hřebíky už nebudeš potřebovat.“
„Pojď si to rozdat, tady vedle, kam si vodil ty běhny. “

„Spoutej mě u toho. A aspoň tohle udělej pořádně, když jsem si tu špinavost musela oddřít sama.“ Přikázala mu Marcela a nastavila ruce za zády. „Jiný využití už pro tebe stejně nemám…“

Míša se zmateně rozhlížela, zadržovala zvratky, které se jí hrnuly ven z úst. Vypočítávala své nevelké šance na útěk, zkoprnělá strachy.
Když těsně nad sebou ucítila zavrzat postel, jak na ni dopadla dvě těla, tiše zakňourala zoufalstvím. Vnímala je, jak jsou vášniví a rozpálení, poprvé se před nikým neskrývají. Marcela hlasitě zasténala a zapřela nohy o rám postele, takže její boty měla Míša těsně u nosu. Minuty ubíhaly a žhavý pár nijak nezajímalo, že za sebou mají násilnou vraždu, která jim patrně dokonce posloužila jako netradiční předehra.

Míšin telefon připlácnutý k zadku, v malé kapsičce v sukni, byl teď její jedinou spojkou se světem. Pokud si jí nevšimnou, pak až odejdou, zavolá odsud na policii a všechno jim vyzvoní. Ponese na tom spoluvinu, ale to ji teď vůbec nezatěžovalo. Nebo by se mohla, až budou vzadu na posteli v nejlepším, vysunout ven a prostě utéct dveřmi ven. Běžet a už se neohlížet. Než se vzpamatují, už bude daleko, běhala závodně stovku. Ale taky chlastala první ligu, když na to přišlo. Teď se cítila naprosto střízlivá, naskládaná v nevýhodné pozici pod vzdychajícím párem. Jen doufala, že se postel pod tou porcí vášně nepropadne přímo na ni.

Rozhodování Míši nebylo dlouhé, protože jí docházel čas. Ve chvíli, kdy cítila, jak se oba milenci přesunuli dozadu na postel a opět se rozdováděli, pomalu se posouvala ven. Všimla si, že dveře od tohoto druhého pokojíku ještě stále mají klíč v zámku. Když nahlédla přes roh postele, uviděla je jak jsou až u zdi, nevnímající své okolí. Vyskočila ven a potichu se vytratila z místnosti za vzdechů Marcely, která se spoutaná oddávala hlubokým přírazům svého milence.

Když míjela dveře, rychle se za ně schovala a zase chvíli poslouchala. Pak vyhlédla do tmy a dívala se tam, odkud přišla. Vzdechy přestaly, jako kdyby někdo vypnul zvuk v místnosti. Už tak bušící srdce se jí usadilo v krku, až se sotva hýbala. Tam někde ve tmě se zaleskly Marceliny oči, jak se na ni dívala.

„To neuděláš, Míšo. Viď že ne…“ Ten šepot jako by ji prostoupil. Sevřela rám dveří a nahmatala klíček.
„Vykašli se na to, co jsi tady viděla. Ty víš, že mě mlátil. Nevolej policii, tohle bylo spravedlivý. Vyřešíme to.“
Její hlas ze tmy pokoje stále pokračoval, Míša ale viděla, jak se Pepan pomalu přesouvá po posteli směrem k ní. Získávali čas, který potřebovali k tomu, aby se jí nepovedlo utéct. Překvapení ze shledání na sobě nikdo z nich nedal vědět, první reakce zřejmě schovala tma.

Když se Pepan vzepjal ke skoku po dveřích, zabouchla mu je před očima a dvakrát otočila klíčem v zámku. Těžká, dutá rána do dveří byla takového rázu, až odskočily a zase se vrátily zpět. Zvedl se prach z neudržovaného bordelu, který se částečně sesunul na policích blíž k zemi. Ze stolu u Tomáše se něco skácelo a spadlo na zem, až to zaprskalo.

Když Marcela viděla Pepana, jak leží omráčený na zemi, jen zoufale zakroutila hlavou. Jako by si vůbec nepřipouštěl, že by to nestihl. Naopak Míša si byla jistá, že to stihne a už couvala pryč, dokud nešlápla mrtvému Tomášovi na nohu. Vykřikla a nahmatala dveře ven, které rozrazila a vyběhla na čerstvý lesní vzduch. O něco ještě stihla zavadit sukní, trhla a osvobodila se, zoufalá a šílená strachy. Její racionální myšlení ještě stihlo sepnout v pravý čas a tak dveře zajistila prknem, aby nešly tak snadno vyrazit. Věděla ještě o verandě, kterou ji sem pustil, tam se ale už vypravit nechtěla. Než oběhne barák, může se uvnitř stát cokoli.

Přesto hodnou chvíli jen tak strnule stála, kousek od chatky a nebyla schopna vůbec nic udělat. Až když se zevnitř ozvaly tupé rány, jak se někdo snažil dostat z pokoje ven, probralo ji to. Rozhlédla se a když chtěla seběhnout na pěšinu mezi ploty, zaslechla tříštění skla. Jak rychle to někdo…?!

Zastavila se a zahlédla stín, který jako by vypadl ze zadní části chatky ven na zem.

Okno! Musela ho přehlédnout. V tom malém čistém pokojíku muselo být někde okno.

Marcela byla nahá, jak se zvedala ze země, působila jako oživlý stín. Ještě si Míši nevšimla, jak se dala na útěk nahoru, do lesa. Tomáš naštěstí nic okolo své líhně neřesti neudržoval, takže chromý plot nebylo těžké pro běžkyni překonat jediným skokem. Ohlédla se až po dvaceti metrech sprintu, s vykasanou sukní nahoru a koleny od mazlavé, studené hlíny.

Její kolegyně z práce, kterou původně zachraňovala, tam stála a dívala se na ni. Přes chatu lehce osvícená skomírajícími lampami této obytné kolonie, podivně strnulá, jako z laciného filmu o zombie apokalypse. Pak se sklonila dolů, jako by si něčeho všimla. Sehnula se pro to a vysoko nad hlavou jí ukázala malou, lesklou věc. Její telefon. Obdélníček, který byl v tuhle chvíli rozhodujícím aktérem v rozehrané bitvě. Měl moc všechno změnit.

Míša se ještě marně prošacovala, ale našla jen děravou sukni na místě, kde být děravá neměla. Vůbec si nedokázala vzpomenout, kde si ji roztrhla, muselo to být při tom neopatrném úniku. Co když Marcelu napadne zamést všechny stopy po ní a jejím milenci a zavolá policii na ní? Měl její kalhotky v puse, když… ne, tak pošetilá nebude. Pozorovaly se navzájem. Pak se Marcela otočila a zmizela jí ve tmě u chatky.

Míše zbývalo jediné, najít někde pomoc. Rychle se sebrala a dala se oklikou horem chatové oblasti, přičemž uvažovala o tom, kolik může být hodin. Muselo být už dobrých jedenáct v noci, většina chatařů se ukládala ke spánku a pro každého se stane zjevením z lesa.

Špinavá, s potrhanou sukní a bez kalhotek, si Míša připadala jako naprostý zoufalec. Klopýtala neznámou lokalitou a hlavou se jí honilo všechno to, co se dnes seběhlo. Jak strašnou pomstu rozpoutala, kdy shoda náhod zafungovala jako rozbuška. Z úvah ji vyrušilo až vzdálené světlo prosklené verandy chatky, která svítila do tmy příjemným nažloutlým světlem.

Nedalo jí moc práce se připlížit až k domku a nakoukla dovnitř skrz sklo. Římsu uvnitř obklopovaly noviny plné sušených hub, které sem někdo musel rozložit po dnešním houbaření. Mezi starými ošatkami a košíky byla spousta květin, postavených v květináčích všude, kam jen dohlédla. Až pak se zarazila, těsně předtím, než zaklepala na sklo. Málem je přehlédla, krásný mladý pár, usazený společně v křesle. Nakrátko ostříhaná silnější hnědovláska obkročmo seděla chlapci na klíně a nechávala jej dotýkat se jí pod tričkem, co jí bylo přehnaně velké. Byl to skutečně hodně mladý pár, který tu jistě prožíval své první chvilky zakázaného ovoce, o kterém rodiče jistě neměli ani tušení.

Míša nezaklepala a uvažovala, zda je vhodné tyhle dva přerušit anebo ne. Jako by se v té záři světla z jejich verandy už zdála být v bezpečí, v jiném světě, kde už stačilo málo. Ten původní svět byl tak blízko. Přemýšlela a pozorovala je, vyčkávala až skončí a občas se otočila do tmy za sebou. Nebyla daleko od Tomášova sídla, ale ani příliš blízko.

Silnější dívka si na něm pomalu svlékla tričko a převrátila se na něj tak, aby se mu malými prsy dotýkala obličeje. Laskal ji, střídavě oblá ňadra a její chtivá ústa, která mu nastavovala. Ani jeden z nich ji přes sklo neviděl, mladistvá vášeň je zaslepovala ve své měkké skořápce. Míša viděla, že s tím ještě dlouho nepřestanou a odhodlávala se zaklepat.

Když spatřila dívčinu malou ruku, jak se snaživě dostává pod sebe a hledá jeho vzrušení, kterým na ni dorážel, musela se pousmát. Taky takhle dováděla, když byla v jejím věku. Oba měli rudá líčka a chlapcovy rezavé kudrnaté vlasy měly konečky zčernalé potem, jak jeho tělo zpracovávalo rozkošnou touhu. Když si dívka stoupla, aby mu stáhla šortky, Míša zaklepala na sklo.

Oba k ní vzhlédli a vyjeveně ji pozorovali. Míša jim naznačila, ať jí jdou otevřít, že potřebuje pomoc a rozhlížela se po nějakém vchodu dovnitř. Pak rukou naznačila telefon. Ale když se na ně zadívala znova, dívka už ji nevnímala, jen chlapec se ještě díval. Zaklepala znova, důrazněji, dvojice ale jako by ji cíleně ignorovala. Teď pro ně nebylo nic důležitějšího než předávání si genetických informací.

„No to si snad děláte srandu…“ zaklela hlasitě Míša a dívala se na ně. A jako by ji zaslechla, dívka se na ni otočila a stáhla svému milovanému všechno oblečení, které by jim komplikovalo večer. Dívala se na ni stále dál a svlékala se, rozesmátá takovým naivně provokativním způsobem. Když byla zcela nahá, opět se na chlapce posadila. Obejmul její velký, mléčně bílý zadek oběma rukama a počkal, až ho pod sebou najde a ukáže mu správnou cestu.

Z lesa za Míšou se ozvalo zapraskání, až nadskočila, a tak se rychle skrčila k zemi. Proplížila se kolem verandy dál, až dokud nenašla pár oken, ze kterých voněla nasládlá vůně vnitřku chaty. Nedalo jí to moc práce, aby se dostala dovnitř, okna byla dokořán. Tiše za sebou zavřela obě dvě a nenápadně vyhlédla ven. V lese nikdo nebyl vidět, mrazivý pocit přesto zůstal a mrazení na zátylku se nešlo zbavit. Byla si jistá, že unikla v pravou chvíli.

Bylo načase jednat, najít telefon, prohledat chatku místnost po místnosti. Mladý pár to asi postupně vyruší, ale s tím se teď nedá nic dělat.

Jejich prosklený ráj plný hub, květin a košíků našla rychle. Nakoukla dovnitř tak, aby nebyla hned vidět a chvíli se dívala. Dívčino vzdychání vyplňovalo verandu, seděla ještě stále na chlapci, předkloněná a opírající se rukama o vrch křesla. Byli propleteni v pomalém rytmu, jak se na něm dívka nadzvedávala a on jí vycházel vstříc. V jiné situaci by to bylo i pro Míšu vzrušující, pozorovat tyhle dva, teď měla hlavu plnou úplně jiných věcí. Iritovalo ji, jak ji nebrali vážně a teď by jim to nejraději přerušila. Jenže měla díky jejich nezájmu prostor, jak najít odložený telefon jednoho z nich, a to bylo důležitější.

Netrvalo to dlouho a našla malý telefon s růžovým pouzdrem. Byl čas na to je vyrušit, aby jim ho odemkli a nechali ji zavolat. Když se blížila ke světlu, dívčino hlasité sténání se blížilo až vešla přímo k nim. Jaké bylo Míšino překvapení, když ani ve chvíli, kdy před nimi stála, nedokázali přestat.

„Hele promiňte, já vím že jsem se sem takhle…“ začala a klopila zrak k zemi, protože jí připadalo nevhodné, vidět je nahé „při tom“. „Nutně si potřebuju zavolat. Stala se tu taková věc, kousek odtud.“

Dívčino sladké vzdychání ustalo, nastalo rozpačité ticho. Míša si uvědomovala, že musí působit příšerně, špinavá a rozcuchaná.
„Podej mi to sem, pojď prostě blíž.“ Řekla takovým lehce nakřáplým hlasem dívka a natáhla k ní ruku. Míša k ní vzhlédla a podala jí přístroj do ruky.
„Máš odemčíno, můžeš si volat, kam chceš. Jen nám sem příště nelez oknem, ale prostě přijď vchodem jako normální lidi.“
„Děkuju, budu volat na policii.“

Dívka se na ni usmála a obejmula kudrnatého chlapce pod sebou. Stále se něm pomalu pohybovala, neschopná přestat.
„Klidně si to vyřiď s kým chceš a jak chceš.“ A tím považovala celou věc za ukončenou a zalehla chlapce do křesla tak, až pod ní skoro nebyl vidět. Po prvních divokých přírazech začala hlasitě prožívat novou rozkoš, až křeslo vrzalo do rytmu. Míša jen rozhodila rukama, uchopila telefon a chtěla odejít vedle, aby vůbec něco slyšela. Dívka začínala být opravdu hodně hlasitá.

Když vyťukala číslo na policii, ještě závahala a otočila se směrem, kde tušila původní směr Tomášovy chaty. A v tu chvíli uviděla z dálky mihotavou zář, která se odrážela od větví okolních stromů. Uvědomila si, že se dívá do plamenů. Jako by se dívala na obraz apokalypsy, která se šířila kamkoli se pohnula. Telefon jí vypadl z ruky.

„Přestaňte vy dva sakra, támhle jsou plameny! Les hoří!“
Všichni tři vyšli o pár minut později předním vchodem ven na cestu a kráčeli blíž. Silnější dívka už byla zase oblečená a chlapec taky, drželi se za ruce a pomalu míjeli okolní chaty a chatky. Najednou bylo na cestě spousta lidí, které praskání ohně a vzdálené sirény probudily.

Míša byla v šoku, když zjistila, že plameny zachvátily Tomášovu chatu. Narůstala v ní panika a chtěla vyběhnout, začít křičet že tam uhoří lidé. Pak ale zahlédla Marcelu, jak stojí dole na cestě pod chatou a dívá se. Byla oblečená do těch samých zelených šatů, v jakých ji viděla do chaty přicházet a byla sama. Pepana nikde neviděla. Sirény se blížily, odlesky blikaček už osvěcovaly příjezdovou cestu a řev túrovaných motorů nešel přeslechnout.

Míša se prozřetelně schovala z dohledu, ale tak, aby na scénu dobře viděla. Zvědavá dívka si k ní přisedla i s chlapcem a všichni sledovali, co se bude dít. Nikdo nehasil, všichni se toho velkého žáru báli a pokukovali po svých příbytcích, jak jsou od ohně daleko.

„Ta věc, co se stala, to bylo tohle?“ Zeptala se dívka a našla Míšinu ruku.
„Ne, o tom požáru jsem nevěděla. Ještě žádný nebyl.“
„Já jsem Pavlína.“
Pavlína se přitiskla k Míše blíž a položila jí hlavu na rameno. Ta uvítala její teplo zvláštní druh přítomnosti člověka, kterého teď nutně potřebovala. „Pavel je Pepanův syn, kousek odsud mají chatu. Ty jsi jediná, co o tom mezi námi ví.“
„Ty víš, čí to byla chata, viď?“ Zašeptala Pavlíně Míša do vlasů a sledovala, jak hasičská auta zastavují a začínají se rojit hasiči. Zevnitř hořícího stavení se ozvaly rány, jak se konečně propadl strop a trámy zasypaly místnosti pod sebou. Všechno jí to postupně docházelo. Pavel je Pepanův syn, kousek odsud mají chatu.
„To je Tomášova chata a ta coura před ní, to je jeho choť.“ Tón, jakým to mladá slečna pronesla, byl mrazivý a odsuzující. Míša k ní zvědavě naklonila hlavu a v lezavém lesním chladu se obejmuly. Pavlína dlouho nic neříkala, jen se k ní tiskla, jako by úplně zapomněla, že je tu Pavel.

V té chatce byli tři lidé. Vylézt ven viděla jen Marcelu. Pepan narazil hlavou do dveří, když mu je zabouchla před nosem, až nadskočily. Marcelu viděla chvíli potom strnulou, v té tmě. A aspoň tohle udělej pořádně, když jsem si tu špinavost musela oddřít sama. Jiný využití už pro tebe stejně nemám.
„Každej to věděl, že se tahá s Pepčou odnaproti. A každej věděl i to, že ji její muž podvádí se všema, co kolem chatky projdou.“
„Ty máš přehled, koukám.“
„Jo, včera jsem tě taky viděla, jak u něj mizíš.“

Míšu zamrazilo, chtěla se od ní odlepit, ale Pavlína ji k sobě tiskla pevně. Tak toho nechala a za zvuků požáru a blábolajících okolostojících, přemýšlela. Jsou tajemství, která by měla zůstat nevyřčená. Kdo všechno ji ještě včera mohl kromě Pepana vidět?
„Podle mě je upálila oba. Jednoho z žárlivosti a vzteku a druhýho proto, že už ho nepotřebovala.“
Ta úvaha dávala strašlivý, chladný smysl. Jiný využití už pro tebe stejně nemám.

Když se Míša otočila, všimla si Marcela, jak jde pomalu od chaty k nim. Dívala se přímo na ni a nijak nespěchala, nereagovala na sousedy, co na ni ze všech stran mluvili. Až přišla k nim a posadila se do trávy. Obě ženy se na ni otočily, Pavlína ji ochranitelsky objímala s bradou vzpurně vystrčenou dopředu. Pavel nebyl nikde, patrně mu došlo, že mu pod hořícími trámy zemřel táta.

Marcela se k nim naklonila tak blízko, aby ji uslyšeli jen oni a nikdo jiný. „Můžeme se přesunout někam jinam? Mimo doslech? O nic jiného nežádám.“

Chvíli to trvalo překonat odvahu, ale nakonec udělali, co chtěla. Uvnitř prostorné chaty, která patrně patřila Pavlíniným rodičům, se všechny tři usadily naproti sobě k jídelnímu stolu. Měly ještě trochu času, než se začnou všichni shánět po Marcele. A nejen po ní.

„Každá tady u toho stolu na tu druhou něco víme. A já chci, aby to zůstalo mezi námi a nikdo jiný se to nedozvěděl.“
„Ty jsi je tam prostě oba nechala, škrtla sirkou a bylo to? Prostě jen tak?“ Zeptala se Míša a hodila do sebe prvního panáka, kterého ve zdejších zásobách našla. „Jako že tlustá čára za minulostí?“
„Docela jsi mi s tím píchla.“
„Chtěla jsem ti pomoct, i když to teď zní hodně divně.“
Marcela jen pozdvihla obočí a zkoumala ji pohledem. Byla zoufale unavená, přetažená a svým způsobem otřesená. Pavlína Míše přinesla oblečení, které její maminka nosila na chatě a zvědavě poslouchala jejich rozhovor.
„K tý zemi jsem ho přidělala já, ale měl to být trest za tebe. Celý to byla – měla být, msta.“
„A rozsvítila sis k tomu svíčku.“

Obě se na sebe dívaly, výčitky a nedořečená obvinění zůstaly viset ve vzduchu. Každá z nich si přehrávala nedávnou minulost v hlavě. Kdo mohl za vznik požáru? Míšina nedbalost? Použila Marcela svíčku naopak k tomu, aby chatku podpálila? Nebo se vnitřek vznítil bez jejich přičinění?

Míše stékaly po tvářích slzy, když ji Pavla schovala v náručí. Ta se naopak střetla s upřeným pohledem Marcely, kterým jí sdělovala, že ví o tajném poměru se synem jejího milence. Teď už bývalého. Marcela věděla, že by promiskuitní Pavlu Pepan zabil, kdyby se o tom dozvěděl. Byla stejná, jako její manžel, jen o poznání hezčí a mladší.

Když se Marcela zvedla k odchodu, tiše zašeptala s mírným úsměvem jejich směrem: „Říkejme tomu prostě tajemství loňského léta…“

Dva týdny poté zmizela z dosahu všech svých přátel. Její byt zůstal opuštěný a v práci po ní zbyla řada nevyřízených úkolů. Stejně jako po Míše, která zmizela podobným způsobem. Jen Pavlína jezdila dál na chatu k rodičům a vyhlížela z okna toho, který onu osudovou noc zmizel.