Splněná přání

V zaplivaném baru se Daniel cítil jako doma. Vychrtlý feťák v koutku místnosti, dvě olezlé štětky vyhlížející potenciální oběť na baru, štamgasti se zvětralými pivy, to všechno mu poskytovalo útočiště před černými myšlenkami, které ho od smrti manželky pronásledovaly. Mávl na postarší číšnici a objednal si tu nejsprostší whisky, kterou měli.

Pomalu ji upíjel a listoval spisem, který mu byl přidělený na poslední poradě. „Je to nesmysl, ale podívej  se na to,“ hodil mu spis na stůl kolega, který ho neprávem přeskočil při povýšení.

„Informátor předal hlášení o infiltraci mimozemskou civilizací. Množí se zvěsti, které napovídají reálnému ohrožení. Jedná se o přenos, který nedokážeme vysvětlit. Jednotlivé subjekty vykazují známky naprosté poddajnosti vůči vnějším vlivům,“ četl nevěřícně.

Odložil spis stranou. Nešlo mu do hlavy, co tím autor zprávy myslí. Copak někdo doopravdy uvažuje o mimozemšťanech, kteří nás ohrožují? Raději se napil, snažil se potlačit pachuť levného alkoholu a přemýšlel, jak se z úkolu vylhat. Přesto mu to nedalo a po návratu domů začal shromažďovat informace. Postupem času se mu začal rýsovat zajímavý obraz, kde ho zarazila jediná věc. „Všichni mluví o tom, že to je dobrovolné. Nikdo je nenutí, ani zmínka o sebemenším nátlaku.“ Nedokázal pochopit, co lidi přiměje k tomu nechat se naprosto ovládnout cizí entitou. „Co v tom proboha může být?“

Přestože se dočkal jenom posměchu kolegů, vytrvale pracoval na rozluštění případu. Pomalu se blížil k cíli svého vyšetřování, které ho naprosto pohltilo. Stále víc času trávil v baru ponořený do práce. Nevnímal své okolí, hledal i sebemenší důkaz, který by prokázal platnost jeho teorie.

Toho dne se vydal domů až za hluboké noci. Zachmuřená obloha slibovala vydatný déšť a ulicemi se proháněl sychravý vítr, když ho zastavil nenápadný muž s tváří skrytou kloboukem. „Máte chvíli čas?“ promluvil na něj tiše.
Daniel se otřásl chladem, možná i nervozitou. „Věděl jsem, že to přijde, tak proč jsem tak vyděšený,“ prolétlo mu hlavou. Zašmátral po revolveru skrytém v podpažním pouzdru.
„To není potřeba,“ usmál se muž konejšivě. „Řekněte mi, co chcete,“ stiskl mu paži.
Nevěděl, co odpovědět. Všechno, na čem mu záleželo bylo pryč a jeho jediná touha byla ukázat světu pravdu. Narovnal nahrbená záda, která už dávno neunesla tíhu všeho smutku a vytrhl se mu ze sevření.
„Nemáte právo mě obtěžovat. Jsem policista,“ snažil se zachovat důstojnost.

„Co byste chtěl?“ zvedl k němu muž obličej. V bezedných očích mu sídlil smutek,  který Daniel nedokázal pochopit. „Chcete bohatství nebo raději něco speciálního? Krásnou ženu nebo mladou dívku, která vám splní všechna přání? Možná máte radši chlapce? Stačí říct a vyplním vaše přání.“
„Táhni do hajzlu, zasranej džine,“ chtěl vykřiknout Daniel, místo toho se mu hlavou mihla vzpomínka na den, kdy ji poprvé potkal. „Byla jsi tak mladá, nevinná a já se do tebe zamiloval.“

„Všichni něco chtějí,“ pronesl muž smutně. „Můžete se svobodně rozhodnout, jestli mám pokračovat. Tohle je jen malá ukázka.“
Danielovi se zatmělo před očima. Ačkoli pořád vnímal chlad, najednou byl na prosluněné ulici na témže místě. Pohlédl do ostrého slunce a zatočila se mu hlava.

„Jste v pořádku?“ přistoupila k němu dívka.
„To není možné. Musí to být jen sen. Jsi už přece dávno mrtvá,“ honilo se mu hlavou. „Vzala mi tě ta proklatá rakovina, do poslední chvíle jsem tě držel za ruku.“
V letních šatech vypadala nevinně jako tenkrát. Obrys drobných ňader skrývajících se pod tenkou látkou v něm probudil vzpomínky, kterým se dlouho vyhýbal.
„Byli jsme oba mladí, viděl jsem tě poprvé a hned jsem věděl, že s tebou chci strávit zbytek života.“
„Jste v pořádku?“ opakovala svůj dotaz.
Nemohoucně přikývl.
„Škoda, že nemluvíte,“ zahrály jí v očích potměšilé plamínky. „Třeba byste mi řekl něco hezkého.“
„Tohle mi nedělej, prosím. Stál jsem před tebou jako trouba a nemohl najít slova. Měla jsi ze mě legraci a dobírala si mě.“
„Tak zase někdy,“ zamávala mu na rozloučenou.
„Neodcházej, prosím. Zůstaň se mnou,“ objevily se mu na tváři slzy.

Náhle ho ovál studený vítr. Přitáhl si kabát k tělu a znovu uviděl muže, který ho sklíčeně pozoroval. „Stačí říct a můžete ji mít.“
„Byl to jen sen,“ přesvědčoval se. „Nikdy se už nevrátí.“
„Všechno je skutečné,“ sklonil k němu muž hlavu. Ucítil z něj zvláštní nasládlou vůni, o které se zmiňovaly všechny výpovědi.
„Nemám zapotřebí vám lhát. Některá přání jsou zlá, jiná zvláštní, další zase úchylná, ale vaše přání je krásné,“ řekl muž smutným hlasem.
„Nechte mě na pokoji,“ vytrhl se mu z posledních zbytků sil.
„Jak chcete,“ povzdechl si muž. „K ničemu vás nebudeme nutit.“

Vzápětí stál na ulici sám. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl. Rozčileně vyrazil domů. Zachumlaný v kabátu odolával náporům zuřivého větru a snažil se ubránit vzpomínkám, které se mu neodbytně honily hlavou.
Konečně dorazil k domovu. Zabouchl za sebou dveře a vyčerpaně se zhroutil na zem.
„Pořád cítím vůni tvých vlasů. Bojím se vyprat polštář, abych na ni nezapomněl. Ke konci jsi nechtěla, abych se na tebe díval. „Jsem hnusná,“ zakrývala jsi hlavu. Zasraný chemo. Přesto jsem tě pořád miloval.“

Pár dnů nevycházel z domu. Na podlaze ležely prázdné lahve, byt čpěl pachem cigaret  a v oparu opilosti nevnímal usilovné vyzvánění mobilu. „Takhle to nejde,“ procitl na poslední chvíli. Odhodil nabitou zbraň, kterou mířil na spánek a posadil se. „Všechno se mi jenom zdálo,“ usoudil nakonec.

Po návratu do práce odložil složku do nevyřízených spisů a snažil se zapomenout. Přesto se v noci budil touhou, kterou zahanbeně řešil osamělou onanií s obličejem zabořeným do jejího polštáře.

Další noc v baru. Stíny pomalu ovládly noc, potácel se ulicí a v zoufalé touze zakřičel do tmy: „Chci to!“

Obloha se náhle rozjasnila. „Kam půjdeme?“ zavěsila se do něho. Vychutnával si její blízkost. Najednou byl zase mladý, všechno zlé bylo pryč. Večer dychtivě prozkoumával její nahé tělo, které tak dobře znal. Ptal se jí na nesmysly, jen aby znovu slyšel její hlas a laskal naběhlé bradavky, tak jak se jí to vždycky líbilo. Zabořený v jejím klínu tiše opakoval: „Chci to.“

Posmutnělý muž si posunul klobouk do čela. „Vlastně je to s nimi tak jednoduché,“ povzdechl si polohlasem. „Ale bylo to krásné přání.“

Občas v noci je mi úzko a mám strach, že o ni přijdu, a tak jsem našel řešení. Ohlédněte se, třeba uvidíte posmutnělého muže, který vám splní přání. Nevěříte? Já ho potkal.

Věnováno Gabče.