Stará hájovna 01

Hlavní postavy:

– Luboš Hradil, podnikatel, majitel místní bývalé velkovýkrmny prasat, nyní továrny a zároveň vlastník Staré hájovny, přezdívaný Trotl.
– Václav Kaše, hajný, přezdívaný Poděs.
– Asta, rádoby lovecký pes hajného.
– Hana Vaříková, absolventka ekonomické školy. Právě shání zaměstnání.
– Josef Krousek, předseda zemědělského družstva, pro jeho vyzáblou postavu přezdívaný Kulička.
– Pavel Malý, policajt, přezdívaný Šerlok.

Kapitola první, pojednávající o tom, co mají společného hříbky a fetišista.

Sobotní dopoledne zastihlo Luboše Hradila, jak sedí před hájovnou na lavici, nohy na stole a luští noviny.
„Baf,“ ozvalo se zpoza rohu hromovým hlasem, až Luboš poskočil a honem se snažil dostat nohy pod stůl. Vynořil se rozchechtaný hajný se svým psem a hned dirigoval: „Asto lehni potforo, no, tak bude to!“
„Teda, nadarmo ti neříkají Poděs,“ ozval se Luboš, „tak si na chvíli sedni. Dáš si pivčo?“
„A víš že jo, dneska je docela pařák,“ hajný si rozepnul kabát a spokojeně se uvelebil na lavici.
Luboš se vynořil z hájovny s pivem a sklenicemi.
„Dám si taky jedno s tebou, ať nepiješ sám. Rostou nějaký houby?“ zeptal se a opatrně usrkával pěnu na sklenici.
„Rostou? Na ty můžeš chodit s kosou. Nejvíc kolem Prašivý skály. Chceš na ně jít?“
„Ale, dostal jsem chuť na houbovou máčku, tak přemýšlím jestli mám vyrazit.“
„Jenom prosím tě nechoď v tý svý trotlácký uniformě. Plaší se mi zvěř.“
Hajný dopil, utřel si z vousů pěnu, nastartoval rozpláclou Astu, které se nechtělo vstávat a loudavým krokem zmizel v lese.

Když se po chvíli vynořil z hájovny Luboš, bylo jasné proč se mu říká Trotl. Oblečený do starého hubertusu, původně zeleného, dnes hrál vybledlými barvami, vojáci by ho brali jako maskovací. Na hlavě měl plstěnou hučku, která si barevně nezadala s kolegou hubertusem. On ten hubertus nebyl obyčejný starý kabát, měl po stranách našité kapsy, skrývající vše, co potřebuje chlap, houbař, na své výpravě. V jedné plácačku s životabudičem vlastní výroby, v jiné vystřelovací nůž, prý houbařský, leč každý lovec krokodýlů by mu ho záviděl. No a potom telefon, kapesník, klíče a podobně. Z vedlejší chaloupky, bývalého vejmínku vytáhl košík, teda on to byl skoro prádelní koš, zamknul a vyrazil.

Půl hodiny se plazil po lese, v košíku dva suchohřiby a pár babek. Ony houby opravdu rostly, to bylo vidět, ale ne jedlý.
„Já myslím Poděsovi nakopu do řiti, prý rostou. Kde on to říkal? Jo u Prašivé skály!“
Otočil se směrem k Prašivé skále a ono opravdu začalo hříbků, kozáků a ostatní havěti kvapem přibývat. Dostal se až k dosti prudkému svahu pod Prašivou skálou. Shora od mýtiny pod skálou uslyšel nějaké vzrušené hlasy a pak zvuk odjíždějícího auta.
„Mám se štrachat nahoru?“ zapřemýšlel, „asi tam byli nějací lufťáci, ti si přijedou pro houby klidně až doprostřed lesa.“ Podíval se na svah, pak na svůj skoro plný košík a rozhodl se: „Vyberu ještě tady ten svah a pak se vrátím od skály pěšinkou pohodlně domů.“
Šplhal se do svahu, košík se zdárně plnil, až dosáhl kraje mýtinky porostlého nízkým křovím. Náhle uslyšel nějaký zvuk, jakoby zavzlykání. Položil opatrně plný košík, aby se mu nepřevrátil a se supěním, drže v ruce svůj houbařský nůž, se postavil.

Na mýtině, tak pět, možná šest kroků od něj seděla na pařezu mladá žena, úplně nahá. No ne úplně, měla na krku řetízek a přívěšek, na ruce náramek a hodinky. Nohy mírně pootevřené ukazovaly jemně ochmýřený rozkrok, ruce měla položené na kolenách a pěkně tvarované ňadra ukazovaly zimou natrčené růžové hroty bradavek. Zaujalo ji zašustění, zvedla uslzenou tvář a v očích se ji zjevil děs. Prudce sevřela nohy k sobě a překřížila ruce přes prsa. Zaječela tak silným a vysokým hlasem, že ptáci v okruhu snad deseti kilometrů vzlétli do vzduchu.

Luboš, plně zaujatý odkrytými vnadami se lekl, noha mu na svahu podjela a on se zřítil přes křoví na zem. Hučka někam odlétla a nůž se zabořil až po střenku do země. Ještě se z pádu nevzpamatoval, když uslyšel zasmání se od oné ženštiny.
„Promiňte mi to, ale já jsem se vás opravdu strašně lekla. Nikdy jsem nevěřila na hejkaly a teď najednou…“

Pomalu se vysoukal na nohy, sebral hučku a zapíchnutý nůž.
„To je teď tady nudistická pláž?“ zeptal se a čistil si nůž od hlíny. Zafňukala: „On mi sebral šaty.“
„Kdo on?“ zeptal se nechápavě.
„Ten řidič co jsem ho stopla, mířil na mě nějakou pistolí, oblečení naházel do auta a odjel.“
Podíval se na ni: „Je vám asi zima, co?“
Přikývla, tak sundal hubertus a položil ho před ni na zem.
„Já se otočím, a vy si oblečete ten můj mantl, pak z pravé kapsy vytáhnete placatku a dáte si pořádnýho loka.“
Otočil se, po chvíli se ozvala, že je hotová. Seděla opět na tom pařezu, hubertus zapnutý až ke krku a v ruce placatku.
„Já nevím, já moc alkohol nepiju,“ ozvala se opět kňouravým hláskem.
„Jen si trochu dejte, zahřeje vás to, uvidíte,“ lákal ji. Polkla doušek a zakuckala se.
„Já shořím!“ zachraptěla.

„Kdo tady pije alkohol bez mýho vědomí a beze mě?“ ozvalo ze z houští zařvání a vynořil se hajný.
Luboš zakroutil hlavou: „No jo Vašek Poděs, teda to se nemůžeš chovat trochu slušně, vždyť tady slečna, nebo paní, z tebe dostane psotník.“
„Psotník dostane moje Asta, když slyšela to strašný zaječení vpálila do boudy a nejsu schopný ji dostat ven.“
„Tak jí něco slib!“
„To už jsem zkoušel, chtěla mě kousnout. A co to tady máte za sněm? Proč má ta dáma tvůj odporný mantl?“ začal se zvědavě vyptávat.
„Protože ji nějaký gauner sebral šaty. Nebo si myslíš že sem přišla nahá?“
„A jak se semka dostala?“ nedal se hajný odbýt.
„Stopla nějakýho gaunera v červeným autě…“
Hajný skočil do řeči: „Říkáš červený auto? Vo tom bych něco věděl. Máš s sebou mobil?“
„Mám, v mantlu, komu chceš volat?“
„Já ne, ale ty jako vobjevitel zavoláš Šerlokovi, ať sem nakluše, že tady má případ.“
Luboš se nadechl, udělal si na čele kroužek a obrátil se k té ženské, která vše sledovala s vykulenýma očima.
„Když budete tak hodná, v levé kapse mám mobil, nerad bych vás ošahával.“
Nahmatala mobil, podala mu ho a Luboš vyťukal číslo Pavla Malého, policajta kterému přezdívali Šerlok. Po chvilce vyzvánění to zřejmě Šerlok vzal, protože Luboš spustil: „Hele Šerloku, zvedni svůj zadek z kanape a přijeď na mýtinku pod Prašivou skálu, máš tady případ přepadení. Ne, mě nikdo nepřepadl, nechceš, abych to vyřídil za tebe? No to bych prosil a pohni kostrou.“
Ukončil hovor, zastrčil mobil do kapsy a oddechl si: „Tak už prý jede.“

Hajný vše sledoval bedlivým zrakem a když viděl jak ta ženská drží v ruce skoro plnou sklínku spustil: „Paní poslouchejte, když držíte tu plácačku, jestli už nebudete, já bych si loknul.“
S úsměvem mu sklínku podala a hajný nelenil, odšrouboval uzávěr a dal si takového loka, že hned byla skoro do poloviny prázdná.

Luboš mezi tím vylovil ze svahu košík s houbami.
„Vašku, nečampej mně po těch hříbkách, vždyť je pošlapeš!“
Hajný, který si právě dával dalšího loka, spokojeně zamrčel a odbyl ho: „Říkals že jdeš jenom pro pár na máčku a tady vidím plný prádelní koš. To ti stačí.“

Od silnice se ozval zvuk přijíždějícího auta, tak ukončili slovní přestřelku a sledovali, jak se na mýtinu kolébavě šine policejní auto s nápisem Pomáhat a chránit. Auto zastavilo, otevřely se dveře u řidiče, pak se chvíli začalo kolébat a nakonec se z něj vybatolil slavný Pavel Malý, místní policajt.
„Tak, co se tu přihodilo? Co tady ta dáma? Lubošu, ona ti sebrala ten tvůj odporný kabát?“
Luboš ho usměrnil: „Co kdybys sklapl a nechal taky mluvit nás. Přepadená byla tadyhle tato dáma a ten gauner jí sebral šaty – komplet. A ujel.“
Šerlokovi to v hlavě tiklo: „Jó už chápu a tys jí půjčil tu svoji ošklivinu?
Vytáhl z brašny velký zápisník a tužku, obrátil se k postižené a začal s výslechem.
Luboš s Vaškem s pobavením sledovali úřední osobu, která chvílemi zjevně tápala v tom, jak pokračovat.
„Tak, vy jste si všimla jenom barvy auta, červené, mám to napsané, souhlasí?“
„Ano,“ řekla tiše.
„Značku auta, espézetku si nepamatujete?“
„Ne, já se v autech nevyznám.“
Hajný se do toho vložil: „Kdybys dovolil, tak k tomu autu ti mohu něco říct.“
Šerlok, který už nevěděl jak dál, se vztekle otočil na hajného: „Neruš když provádím výslech. A co můžeš vědět o tom autě, vždyť tady nebyls?“
„To auto se tady objevilo několikrát a starý Vaníček, když byl na klestí, tak ho uviděl a aby mi udělal radost, tak si na papírek zapsal jeho poznávací značku. Tady ji máš černé na bílém.“
Šerlok si vzal od hajného papírek s číslem, nevěřícně koukal na dar shůry a zavelel: „Čekejte, du volat.“
Rychle se odkolébal k autu, pracně se vsoukal za volant, pohlédl na napjatě sledující skupinu a zabouchl dveře.

Po chvíli se opět pracně vybatolil, upravil si uniformu a důležitě došel k nim.
„Tak slečno, už ho máme, už jedou pro něho. On byl asi před tejdnem propuštěný z lochu na tu amnestii. Předtím pouze kradl dámské prádlo a zřejmě dostal v kriminále školení a vylepšil to s přepadením. Víte, on je ten…“ zaboha si nemohl vzpomenout co on vlastně je, pak mu svitlo, „on je ten fetišista. Tak pojďte slečno, zajedete se mnou na stanici a sepíšeme protokol.“ Nahnal dámu i s Lubošovým hubertusem do auta a odfrčel.

Luboš si vzdychnul: „No jo, a že odjeli i s mojima klíčama od baráku to tomu hňupovi policajstkýmu nedošlo, podej mi taky loka.“
Vzal od hajného placačku a nevěřícně na ni koukal: „Ty potvoro Poděsácká, tys to všechno vychlastal.“
„Ale máš ji dobrou, musíš mně taky nějakou dát,“ blaženě se usmíval hajný.
„Prdlajs ti dám,“ vztekle se ozval Luboš, „du dom, čau.“
„No počkej, a co klíče, budeš rád, když ti půjčím sekyru,“ smál se hajný.
„Nestarej se, mám schovaný náhradní, když ty svoje zapomenu v kanclu.“
Sebral košík a po cestičce podél skály šel k domovu. V tuto chvíli mu mohl být hajný ukradený.

Pokračování příště…