Střípky z rodových archivů 01- 2.část

Toto je 1/2 díl z 5 v seriálu Střípky z rodových archivů

O tři léta později se Johann rozhodl poklonit se svému otci a vypravil se i s rodinou do Halžic v Jižních Čechách. Cesty ještě nebyly příliš bezpečné, ale na místo se dostali v pořádku.
Rodinný statek Andrejsů Johann znovu spatřil po 11 letech. Trochu mu zvlhly oči, když projížděli branou na dvůr. Všude pořádek, čisto, z chléva se ozývalo bučení krav a u domu se otevřely dveře a tam stála…Marie, jeho sestra. Na chvíli oba strnuli, jako by se nemohli poznat, pak Marie vykřikla a rozeběhla se bratrovi vstříc.

„Sestřičko má milá,“ rozevřel jí náruč a ta mu skočila kolem krku.
„Johanne, jsi to ty?“ Objala ho kolem krku a vtiskla mu polibek.
Oběma stékaly slzy radosti ze shledání a Marie se stále ptala: „Jsi v pořádku? Donesla se nám zpráva, žes padl v boji…už jsme tě oplakali.“
„A otec?“ tiše se zeptal Johann.
„Otec už..nežije,“ odvětila tiše sestra. „Zemřel před třemi lety. Žalem nad tebou. Nikdy se nesmířil s tím, že chceš být lesníkem, ale zpráva o tvé smrti ho úplně zlomila. Pochovali jsme ho vedle maminky, jak si přál.“

„Přijel jsem mu říci, že v rodinné tradici pokračuju, jsem sedlákem a taky jsem mu chtěl ukázat moji rodinu,“ poodstoupil Johann stranou a Marie spatřila mladou, hezkou ženu a dvě děti.
„Má žena Barbora, Josífek a Barborka,“ představil je Johann a Marie se usmála.
„Vítejte k nám,“ podala Barboře ruku a děti pohladila po tvářích. Když Johann odcházel z domova, bylo sestře devět let, ale teď i ona již byla vdaná za sedláka Stejskala a měla jedno dítě, malou Viktorku.

Po večeři, nad sklenkou žitné, si Stejskal porozprávěl s Johannem nad strastmi a radostmi života a zajímal se o jeho vojácké zkušenosti.
Johann Antonína znal odmala, vždyť byl z vedlejší vsi, ale jako děti se spolu příliš nepřátelili a spíš vedli „vojnu“ o loviště ovoce ve farské zahradě, nebo o brambory při podzimním pečení na strništích.

„Když jsem si vzal Marii, prodal jsem náš statek a vše jsme zvelebili tady. A kde teď hospodaříš ty?“ vyprávěl Antonín.
„Mám statek v Mýtském kraji a celkem se nám daří. Jsem rád, že je má sestřička zabezpečena a to mi stačí. Rád vás uvidím zase u nás,“ řekl Johann a muži si přiťukli plnými sklenkami.

Další den se Johann poklonil památce rodičům na místním hřbitůvku a pak už se museli vrátit. Blížil se čas senoseče.

***

Sotva se vrátili, řekl Josef v ústraní Johannovi.
„Dobře, žes tu. Předevčírem mě pálilo na hrudi, až jsem se zadýchal, ale Anna naštěstí nic nepoznala. Už je mi lépe, ale jakákoliv námaha mě to zas přivodí. Nic naplat, teď už to bude více na tobě…“
„To je v pořádku,“ chlácholil ho Johann. „Zvládnu to!“

Přes neustálá varování a protesty Barbory šel jeden večer Johann opět pytlačit a líčit pasti do lesa.
Při návratu opět zaslechl povědomé zvuky z Josefovy světnice. Josef se snaží, pousmál se Johann, protože Anna hlasitě vzdychala a sténala při každém nárazu postele na stěnu.
Zašel do kuchyně, umyl se a hodlal i on zalehnout, když se náhle ozval výkřik.
„Proboha, Josefe! Bože, bože…co je ti?“ křičela Anna.

Johann s Barborou vnikli dovnitř.
V posteli zoufale lomila Anna rukama a marně oživovala bezvládné Josefovo tělo. Johann přiložil ucho na jeho chlupatou hruď.
„Dýchá!“ vykřikl. „Ale slabě a nepravidelně.“
„Co se stalo?“ ptala se Barbora, zatímco Anna nadále bědovala.
„Náš ranhojič v regimentu tomu říkal mrtvice. Musíme mu podložit hlavu a přineste obklad!“ pokračoval Johann v první pomoci.
Tak tohle je ta zvýšená námaha, o které mluvil. A ani se mu nedivím, pomyslel si, když pokradmu pohlédl na stále ještě polonahou Annu a její bílé tělo s velkými prsy.

Pozdě v noci strýc procitl a bylo mu už lépe, třebaže těžce dýchal. Anna mu dávala teplý nápoj z léčivých bylin a snad pomohl on, snad jeho pevný kořínek, každopádně do týdne byl v pořádku.
Jen milování s Annou musel omezit.

***

Byl podzim a do kraje se dostala skupina bývalých vojáků, nyní pobudů a lupičů nejhrubšího zrna. Loupili a plenili a nikdo se jim nedokázal postavit. Stížnosti vrchnosti nepomáhaly, protože si lupiči troufali i na zámky a majitelé si vydržovali vojáky tam.

Nyní tedy takováto skupina dorazila i do Mýtského kraje. Začalo to vypálením několika samot a mlýnů.
Johann znal povahu těchto loupeživých rot. Byli to bývalí vojáci, takže žádné slitování a soucit, zato silná touha po kořisti, ženách, alkoholu… Opatřil si proto velké psy a několik mušket a učil střílet i obě ženy.
Věděl, že pokud lupiče překvapí silnou obranou, sami ustoupí a nebudou statek dobývat za každou cenu.
Jeho prozíravost se vyplatila jedné deštivé noci.

Psi se už dávno rozštěkali a Johann zaujal místo ve vikýři střechy.
Brzy spatřil temné stíny u chlívku a na dvoře. Vzápětí se ozval zvuk zápasu, výkřik, rány a bolestné zavytí psů.
Johann zamířil, a jakmile se od zdi pohnul stín, stiskl spoušť. Postava vykřikla a svalila se na zem.
Z různých míst se nato ozvala salva výstřelů a pár střel dopadlo nedaleko Johannova postavení.
Barbora nabíjela zbraně a Johann rychle vypálil další rány a stíny se rozprchly. Sedm jich napočítal.
Postavy oblehly dům a ze dvou stran se snažily dostat dovnitř. Josef s Barborou se v síni připravili s mušketami a Johann prudce otevřel dveře. Dovnitř vpadli tři muži a vzápětí ohlušující dvojí výstřel a spálený prach naplnily místnost a muži se zhroutili na podlahu.
Poraněný třetí muž padl vzápětí, když ho Johann probodl nožem. Pak dveře opět zavřel a otočil se k obraně druhého vchodu a Anna zatím zaujala místo ve vikýři. Když se sekyry dobyvatelů užuž prorážely dovnitř, Josef do dveří vypálil salvu ze dvou mušket.
Bolestné zavřeštění dalo vědět, že určitě neminul a dobývání ustalo.

Náhle se zvenku ozval dusot koní a další rány z bambitek. Johann s Josefem vyrazili ven. Venku pobíhaly zmatené postavy lupičů a jednoho za druhým pobíjeli tajemní jezdci.

Když všechno skončilo, jezdci sesedli. Byli to sedláci z okolních usedlostí.
„Slyšeli jsme střelbu, a tak jsme vyrazili na pomoc a zbavit kraj těchto lotrů,“ prohlásil Peter Tessar, řečený Tesař.
„Dorazili jste včas, srdečně vám dík!“ řekl Josef, když se od vikýře ozval přidušený výkřik.
„Pomóóc… pomozte!“ Byla to Anna!
Muži vyběhli na půdu, ale vstup byl již zabarikádován a zevnitř bylo slyšet zvuk zápasu.
Muž, nebo snad muži, Annu přemohl a ozval se hrubým hlasem.
„Jestli mi nezaručíte volný odchod, podříznu ji!“
Muži se na sebe podívali.
„Pusť ji a můžeš svobodně jít!“ řekl Johann, ale muž se posupně zachechtal.
„To určitě! Ta žena půjde se mnou a pustím ji, až budu v bezpečí! A možná se ani nebude chtít vrátit, když ji přesvědčím, jaký jsem skvělý milenec, hehehe…Je to pěkná žena.“

Muž se odmlčel a zřejmě Annu obtěžoval, protože bylo slyšet tlumené vzdechy a zvuk párané látky. Josef už to nevydržel a vylezl na střechu.
„Nech mě!“ řekl Johannovi, který chtěl dál vyjednávat. „Jdu si pro svoji ženu!“
Ozbrojen nožem a sekyrkou, lezl po hřebeni střechy k vikýři a vskočil dovnitř. Právě včas.
Muž už Anně vyhrnul sukni, násilím rozpáčil nohy, honil si ztopořený ocas a hrubě hnětl Anně odhalené prsy z roztržené blůzky.
Když spatřil Josefa, rychle zareagoval. Josef se rozmáchl sekyrkou, muž jen sáhl k pasu a ve chvíli, kdy rána dopadla a rozpoltila mu hlavu, jeho paže do Josefovy hrudi zarazila dýku až po střenku.
Josef jen vzdychl a sesunul se na podlahu, lupič padl v záplavě krve a kusů mozku z rozbité lebky.
Anna otevřela dveře a pak se zhroutila v Johannově náručí. Ten ji dal do opatrování Barboře a sklonil se nad Josefem. Dýka vězela hluboko v hrudi a nebylo mu už pomoci.
„Ať se…ti .. daří dobře,“ ztěžka zasípal a pak se mu hlava svezla stranou. Byl mrtev.
Sousedé ho vynesli ven a vzdali mu úctu.

Ráno dorazila rota vojáků ze zámku. Jen spočítali mrtvé, přikázali je pohřbít a zase odjeli. Život nabral neměnný řád a Johann naplno převzal hospodářství.

***

Uběhlo pár let a k Barborce a Josefovi přibyli sourozenci Anděla, Barunka a František. Vše by bylo idylické, nebýt Johannovy vášně, totiž pytlačení v panském lese.
Dříve si zvěřinou zpestřovali chudý jídelníček, ale nyní toho nebylo třeba a přesto Johann domů občas přinesl srnu, bažanta, zajíce nebo párek koroptví.
Lesní Schmoranz měl už na pytláka dlouho spadeno, ale nemohl ho stále polapit. Že mu v revíru pytlačí sedlák Andrejs, s nímž vypil nejednu sklenku jalovcové, by ho ani ve snu nenapadlo.
Pak však past sklapla.

Hajný Kylián Schwab nalezl čerstvě položená oka a muži už si na pytláka počkali.
„Vy?“ udiveně hlesl lesní, když pytláka zaskočili a osvítili mu obličej.
Johann se nijak nebránil a jen pokrčil rameny.
„Je mi líto, ale musím vás předvést na zámek před jeho hraběcí milost. A vy,“ otočil se lesní na Schwaba, „Oznamte zatčení jeho rodině. Ať zítra také přijdou na zámek.“
„Ano, pane lesní,“ radostí až poskočil hajný a dal se na cestu.

„No počkej, já ti ukážu“, říkal si cestou hajný, myslíc na Barboru. Nemohl jí zapomenout, jak před rokem ji v lese zaskočil, když sbírala klestí a za to, že ji nechá být, chtěl trochu toho pošpásování.
Barbora však věděla, že sbírat klestí se tu smí a místo pošpásování ho uhodila do tváře a utekla.
Teď se těšil, že ji to vrátí i s úroky.

Zaťukal zlehka na okno světnice.
„Mám pro vás zprávu od lesního Schmoranze. Jde o vašeho muže.“
Barbora ho pozvala do síně a hajný ji tam vylíčil celý příběh a vymyslel si i soudní dohru s dlouholetým žalářem.
„Já ho vždycky varovala, že špatně dopadne,“ řekla smutně Barbora a hajný skomisněl.
„Tak vy to víte, že pytlačí a nic jste nehlásila? V tom případě vás zatýkám a hned půjdete se mnou!“ a popadl ji za paži.
„Nikam nepůjdu!“ Vytrhla se mu Barbora. „Přijdu zítra.“
„Dobrá tedy. Půjdu, jen co si něco vezmu!“ řekl hajný a oči mu zasvítily, když se na Barboru chtivě vrhl. Zatlačil ji do světnice a povalil na postel.
„Teď už mi neunikneš, lasičko!“ syčel, roztrhl ji košilku a hrubě prohmátl plná ňadra.
Nalehl na ni celým tělem a Barbora se jen zoufale zmítala.
„Nechte mě…ne!“ a cítila jeho chtivé ruce, jak jí zajíždí mezi nohy.
„Nedělejte to!“ prosila ho, ale nekřičela, neboť nechtěla, aby děti byly svědkem jejího zhanobení.

Hajný už vytáhl ocas z kalhot a násilím se jí vklínil mezi nohy. Barbora mu zaťala mu nehty do obličeje, ale Kylián ji druhou rukou bolestivě sekl přes tvář, popadl za zápěstí, vzpažil ji ruce a začal se tlačit do klína. Tvrdý ocas jen pomalu vnikal staženým klínem a Barbora tiše plakala pokořením a bezmocí.
Náhle mu ocas sklouzl stranou, a když se pozvedl a pustil ji jednu ruku, hmátla Barbora na noční stolek, popadla svícen a vší silou ho udeřila do hlavy. Kylián jen hekl a bezvládně na ni padl.

Barbora ho odvalila na záda a vstala. Jeho ocas teď obscénně trčel nahoru, oči měl otevřené a z hlavy se rozlévala krev a barvila polštář. Barbora probudila matku a ta reagovala rázně.
V ranním šeru muže naložily na trakař a odvezly do lomu a tam ho uložily v pozici, jako kdyby spadl ze skály.
Zakrvácené povlečení Anna zakopala hluboko do hnoje.
Dopoledne se vypravily na zámek, aby potvrdily jeho večerní návštěvu.

Hrabě František Antonín Dobrodínský se toho dne náramně dobře vyspal. V noci ho oblažila jeho milenka, jinak komorná jeho ženy a dopřála mu dosud nepoznanou rozkoš provedenou ústy. Hrabě byl nadšen a hned od rána příjemně naladěn.
Když mu ohlásili chycení pytláka, pokynul, ať vstoupí, že ho vyslechne sám.

Když před něj předstoupil sedlák Andrejs, známý svou udatností v boji s lupiči, ho překvapilo.
„Co tě vedlo k tomu, že pytlačíš na mém majetku?“ zeptal se mírně.
„Sám nevím, hraběcí milosti,“ pronesl Johann. „Chtěl jsem býti lesníkem, pak jsem prošel vojnou a nyní jsem sedlák. Stále je to ale ve mně a táhne mě to do lesa. Jak lovit zvěř znám z doby kdy jsem byl adjunktem a přiznávám, pečeně jest jistým zpestřením… Velmi toho lituji.“
„Hm,“ udělal tečku hrabě a pokynul jeho ženě, ať předstoupí.
„A co ty? Máš k tomu co říci?“
„Vaše hraběcí milosti, buďte shovívavá,“ sepjala ruce Barbora. „Často muže prosím, ať nikam nechodí, že špatně dopadne, ale copak mě poslechne? V noci pak pláču, dokud se nevrátí. Nějaký čas to vydrží, ale zase se v noci vytratí. Přesto je to však řádný muž, otec a hospodář. A já už si ho odteď ohlídám!“

„Hahaha,“ rozesmál se hrabě. „Vida, vida, jaké silné ženy máme na panství. Dobrá, budu shovívavý. Odsuzuji tě, Johanne Andrejsi, k měsíčnímu žaláři. O chlebu a vodě tě přejde chuť na pečínku z mé zvěřiny. A neopustíš-li svou loveckou vášeň, čeká tě exemplární trest a nepomůže ti ani tvá hezká žena. Slyšení je skončeno,“ domluvil hrabě a stráž Johanna odvedla.

Za měsíc se vrátil domů bledý, pohublý, ale definitivně vyléčený od touhy pytlačit.
„V žaláři jsem slyšel novinu, že našli hajného Schwaba mrtvého v lomu. Prý v noci spadl ze skály. Byl u nás?“ ptal se Johann.
„Ano, byl tu, řekl, že ráno máme přijít na zámek a pak odešel,“ kývla Barbora a nervózně pohlédla na matku, která jen kývla hlavou.
Johann si toho nevšiml.
„Dobře mu tak, byl to zlý člověk! Kdyby si viděla, s jakou radostí se k nám vypravil s tou novinou. Jak mu oči zasvítily nějakým nekalým úmyslem. Měl jsem strach, jestli ti nechce ublížit.“
„Vše už je v pořádku,“ vložila se hovoru Anna a už o tom více nemluvili.

Johann s Barborou dál žili ve velké lásce. Anna zemřela do tří let. Snad stářím, snad bolestí nad ztrátou Josefa, i když nahlas nikdy nepřiznala, že ho velmi milovala.

Johann hospodařil se syny, a když v zimě 1696 Johann zemřel, milovaná Barbora ho následovala o rok později. Spočinula po boku svého manžela na radoslavickém hřbitůvku a prosté kříže zdobí jejich náhrobky.

***

Po smrti otce Johanna na statku dále hospodařil Josef s Františkem a na názory nejmladšího bratra Václava nebrali příliš ohledy.
Po jedné z ostrých hádek si Václav sbalil uzlík a vydal se na vandr. Sestra Jolanka ho prosila k návratu, ale Václav ji políbil..
„S pánembohem, sestřičko,“ a brzy zmizel v zatáčce cesty, aby se už nikdy nevrátil.
Bratři to přijali s pokrčením ramen. Brzy se však stala tragická událost. František, který zřejmě zdědil po otci zálibu v pytlačení, jedné noci padl do nastražené léčky, bránil se a padl zastřelen nadlesním Webrem.

Na statku osaměl Josef s Jolankou. Ostatní sestry už byly provdány do okolí a měly své vlastní domácnosti. Jen Jolanka zůstala svobodná a ani Josef se prozatím neoženil…

Nakonec vše vyřešili incestním vztahem a rod Andrejsů zůstal v Radoslavicích zachován pro další věky.

 

Navigace v seriáluStřípky z rodových archivů 02 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Kittikit

Hezke a ctive pokracovani 👍

Martin

Velmi hezké a čtivé . Kroniky skrývají spoustu příběhů . Když se část historické pravdy , podbarvi erotikou a doladí se příběh vzniká krásné čtení . Shocku jseš borec 👍

Huhu

Shocku, taky děkuju. Ono Ti jde od ruky všechno, ale tyhle rodinné ságy obzvlášť. Dávám oba palce nahoooru 👍👍

Bob Romil

Pěkný díl, ale ten první mi přišel o maličký fous lepší. A co ta poslední věta? To je opravdu podle kroniky? To jim to v době pevné vlády církve jen tak prošlo?

Shock

opravdu to tak bylo. V kronice je napsáno „…a tak Josef, stále svoboden, zajistil si dědice zplozením ho se svou sestrou. Před sousedy pak společně tvrdili, že jedná se o nalezence. Těhotenství Jolanky bylo bedlivě tajeno….. a blablabla“ těžko se mi to překládalo….. Nějak tak je to tam sepsáno.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x