Tam u Královýho Hradce 🇨🇿

Jaroš klečel na těle pruského oficíra a pustil sevření hrdla, teprve když muž sebou přestal křečovitě škubat a máchat rukama v marné snaze se osvobodit.
Byl konec. Vypoulené oči měly mrtvý pohled, smrt vůbec nevypadala laskavě a milosrdně. Dnes určitě ne. Jaroše náhle popadla nezadržitelná touha opustit toto místo smrti a utéct.
Vstal z mrtvého nepřítele a beze zbraně se rozběhl do nejbližšího houští, pryč jen pryč…

Jak prošel bojovou linií nevěděl, ocitl se na louce, pak nějakou strouhou vyschlého potoka kryt rákosím utíkal bezhlavě co nejdále od křiku bojujících a umírajících mužů i koní.

***

Ještě ráno byl Jaroš Němeček vojínem rakouského polního pluku č.51 a jedním z prvních, co vyšli vstříc nepříteli v boji o les Svíb. Než les, jednalo se spíše o lesík, plný srovnaných metrů pokácených kmenů, houští a mladých stromů. Les každopádně nebyl vůbec strategickým bodem, aby se o něj strhla taková lítá řež. Leč stalo se a pak už se to nedalo zastavit. Z každého křoví, spoza každého kmene a pařezu pálily proti sobě muži na blízkou vzdálenost, ke slovu přišly bodáky, šavle, tesáky a když nebylo nic, tak jen holé ruce.
Byl to masakr.

Jaroš uškrtil nějakého pruského důstojníka, jež ho napadl šavlí, netrefil se, o strom se mu šavle zlomila a zaklesnuti rukama jeden v druhého se rvali a zvítězil jen jeden.

Mrtvoly ležely všude, jedna přes druhou, Jaroš to již déle psychicky nevydržel a stal se zběhem. Zachránil si tak život, ale na jak dlouho?

***

Bylo k večeru, když celodenní kanonáda od vesnice Chlum utichla.
„Maminko, skočím do kůlny pro dřevo,“ zavolala Dorka na matku a vyběhla na dvorek.
Celý den se krčily ve sklepě a modlily se, ať se jim všechno nebezpečí vyhne. A Bůh nad nimi držel ochrannou ruku. Voje Prusů kolem vesnice jen prošly a jinak byl všude klid.
Anna však Dorku ven nepustila, protože co kdyby se tu přece jen nepřítel objevil? A voják a mladá dívka… co asi se může stát? Pro nevinnou dívku ta nejstrašnější věc.
Nyní štrachala v kamnech a čekala, až jí dcera donese nůši dřeva.

Do sednice vrazila Dorka s úlekem ve tváři.
„Tam… v kůlně… leží nějaký voják!“ vykřikla poděšeně.
Anna byla neohrožené povahy. Už dost let žily v chalupě samy bez muže a za tu dobu se naučily se nebát a umět se o sebe postarat.

Šla, cestou popadla vidle a rázně vstoupila do kůlny. Na zemi ležel muž v mundúru a nehýbal se. Přilba ležela stranou a Anna hned poznala, že není pruská. I ta uniforma jí byla povědomá. Před pár týdny měla totiž na tancovačce jisté mechtle s rakouskými vojáky, jež se tam nečekaně objevili, a tak si teď byla jistá, že nemají před sebou nepřítele.
„Hej! Žiješ?“ mírně do něj šťouchla vidlemi.
Muž něco zamručel. Žil.
„Co s ním uděláme, maminko?“ stála za ní Dorka.
„Vypadá zřízeně. Ten nám nebude nebezpečný. Pomoz mi s ním do domu a uvidíme,“ rozhodla Anna a uchopila ho za ruce a Dorka za nohy.

Na podlaze v sednici si ho konečně lépe prohlédly.
„Je docela mladej,“ usmála se Dorka.
„A cos čekala? Starší jsou jen oficíři a generálové. A tu špinavou práci za ně musejí odbýt tihhle mladí chudáci,“ konstatovala Anna a vzala do ruky kus plátna a jala se mu otíral tvář od špíny a krve.

Náhle muž pohnul rty.
„Pít… pít…“
„Mluví česky,“ vypískla Dorka. „Budeme mu rozumět.“

Anně projelo hlavou, že v jistých situacích není potřeba slov, ale mlčela. Mladík se jí také líbil a zase jí zableskla vzpomínka na toho vojáka, jak ji při tanci již dost necudně osahával, ona se nechala a pak ji v poli nepokoseného ječmene položil na záda, vyhrnul suknici… byl sice vojácky drsný, ale i tak znovu zažila tu spalující vášeň a rozkoš. Také poznala, že je ještě pro muže žádoucí, což ji pochopitelně též těšilo.

Bezděčně mu pohledem zabloudila ke klínu, podala mu pít, muž vypil celý hrnek a zase upadl do spánku.
„Kde se tu vzal?“ ptala se Dorka, jako by snad Anna mohla znát odpověď.
„To netuším,“ odvětila Anna. „Ale je pěkně zřízený. Potlučený, špinavý od krve, a hele… tady má bodnou ránu a tady jako by ho sekli šavlí,“ obhlížela mu Anna tělo, když mu svlékala uniformu.
„Pojď, přeneseme ho do postele,“ rozhodla.
„Ale kde budeš spát ty?“ podivila se Dorka. Ona sama spala v zadní komoře a v zimě na peci.
„Nějak se už porovnáme, ale tomuhle chudákovi poskytneme péči a střechu nad hlavou. Myslím, že si to zaslouží. Svlékni mu košili a já kalhoty.“

Jaroš skončil takřka svlečený do naha, aniž o tom věděl a ženy ho zatím ošetřily a omyly. Pak Anna obětovala slepici, že mu uvaří silnou polévku a poslala Dorku do statku pro omastek.

Když Dorka odešla, odkryla Anna peřinu, zkušeně mu hmátla do klína a vylovila povadlý úd.
Chvilku ho jemně honila, ale když nijak nereagoval, nechala toho.
„Musíš si odpočinout, ale pak mě s ním snad potěšíš,“ řekla mazlivě a přikryla ho.

Dorka donesla nejen omastek, ale i kousek uzeného masa, neboť sedlák s manželkou nebyli doma a vše jí vydala služebná Vendula. A s tou se Dorka přátelila.
„Páni odjeli k dceři a já mám prý celý statek ohlídat. Pchá… to určitě! Nechat se tu zmermomocnit. Jakmile zahlídnu prvního vojáka, uteču a ať si to tady zrekvírujou. Mně to bude jedno. Dám ti i kus masa, chceš?“ vykládala Vendula, když jí předávala omastek.

***

„Nic jsem jí neřekla,“ ujistila Dorka Annu a sebrala ze země uniformu.
„A co s tímhle?“
„Až se uzdraví, sebere se a vrátí ke svýmu batalionu,“ pokrčila rameny Anna.
„Ne… tam ne,“ ozvalo se slabým hlasem z lože a obě ženy tam překvapeně pohlédly.
„Už se probral,“ vykřikla Dorka.
„Jak jste myslet, tam ne?“ otázala se Anna.
„Nemohu se vrátit… jsem zběh,“ řekl muž tiše. „Uniformu spalte. Jak mě najdou, tak mě oběsí.“

Anna se rozhodla rychle. Vzala šaty do náruče a vyšla ven, věděla kam je ukrýt, aby je nikdo nehledal.
Dorka mu zatím dala napít a než se Anna vrátila, muž, jenž se jí představil jako Jaroš, zase pokojně usnul.

***

V další dnech se ženy dozvěděly, že bitvu vyhráli Prajzové a teď se ženou dál do vnitrozemí, ale jich se naštěstí tyto události nijak osobně nedotkly. Ve vsi se sice objevily pruské jízdní hlídky, ale ty hledaly zdravé schopné muže na kopání hrobů a pohřbení těch tisíců padlých. Byl červenec a rozklad těl byl velmi rychlý. Prohlídku domku chudé chalupnice nějakým opomenutím vynechali a Jarošovi se citelně ulevilo.

Už sice se šoural v oděvu, jenž tu zbyl po muži Anny, ale šaty mu byly veliké a navíc měl hrát roli manžela Anny nebo Dorky? Na tom se nějak zapomněli dohodnout a naštěstí toho nebylo třeba.
Ať tak či tak, Dorka se do Jaroše zakoukala. Jako každé mladé dívce se i jí „zapalovala lýtka“ a měla už věk poznat slasti lásky a milování. To byl život a nedalo se tomu bránit.

Anna to neviděla ráda, neboť věděla, že Jaroš tu dlouho nezůstane a snažila se je nenechávat dlouho o samotě. Ona sama po něm toužila z úplně jiného důvodu. Na lásku a sladké řečičky byla již stará, Ji šlo o jediné – fyzické uspokojení. Nic víc, nic míň.

Jaroš sám svou touhu k té či oné nijak neprojevoval i když měl své potřeby, zvláště co se uzdravil. Více ho přitahovala Anna, kde vycítil její pragmatičnost v této věci. Byla to již žena starší a chudoba se jí vepsala i do tváří, ale měla plné a pevné tvary a bylo ji za co „chytit,“ oproti tomu Dorka byla sice dívka krev a mlíko, ovšem prosta milostných zkušeností.
A on nemá čas ani chuť tuto pevnost dobývat.

Přes den chodila Dorka na práci ke statkáři Klímovi a doma byla jen Anna, což mu usnadňovalo jeho plán.

***

Anna u špalku v kolně štípala polínka do kamen, když zaslechla vrznutí dveří.
„Neotáčej se,“ ozval se hlas, v němž poznala Jaroše.
Stála a čekala. Slyšela přibližující se kroky a pak pocítila dvě ruce přímo na zadku a jak ji hladí výš přes záda po ramena a tělem jí projela mrazivá slast.
„Ohni se,“ uslyšela, poslechla a rukama se zapřela o špalek.

Vnímala, jak jí vyhrnuje šaty nad pas a sama se i více rozkročila.
„Bože, ať je zkušený a šikovný,“ projelo jí hlavou, když ucítila mezi půlkami tlak čehosi pevného a horkého.
Jaroš zkušený byl a tlačil se jí tvrdým ocasem do klína, který se mu otevíral a vlhnul vzrušením.
„Ahhh,“ vzdychla Anna, když v ní byl zaražený tak v půli. „Prosím… pomalu,“ zasténala, ale prudký příraz jí byl odpovědí. A znova a znova.
Jaroš si ji vzal po svém a vrazil ho do ní prudkými přírazy až po kořen.
„Drž a mlč!“ sykl, rozjel strojové přírazy a ruce se mu přemístily na prsa, která mnul a mačkal přes šaty. I tak cítil jejich plnost a tvrdé vztyčené bradavky.
„Ahh… anoo… oohh,“ sténala Anna již uvolněná, rozdychtěná a zalitá vzrůstající slastí. Jeho ocas jí krásně plenil zahrádku, nebyl nijak hrozivě velký a přírazy tak byly příjemné.
Po delší době v sobě pocítila záškuby a výron semene. Sama sice nedosáhla vrcholu, ale i tak byla velmi spokojená.
Jak Jaroš přišel, tak i zmizel a jen vyhrnutá suknice jí připomněla, co se tu před chvílí dělo.

Jaroše pak spatřila až v sednici, jak nerušeně krájí houby, jež Dorka před chvílí přinesla spolu se zprávou, že prý to bylo strašné tam v tom lese u Máslojed.
„Pantáta Šrůtek vyprávěl, že se prý pozvracel, když po lese sbíral utrhané ruce a nohy a bezhlavá těla. Teď leží na kupách, Prusové i naši. Kopou se hluboké jámy a pohřbívají je po desítkách. A těch mrtvých koní co tam je. A les je prý na třísky.“
„Byl jsem tam,“ řekl Jaroš ponuře. „A ta hrůza co na mě padla, mě donutila uprchnout a zachránit si tak život. Bude mě to pronásledovat do konce života.“

Anna zjevně myslela na něco jiného, protože se nepřítomně usmívala a vyvolala u dcery údiv, co je na tom vyprávění veselého? Teprve pak Anna zvážněla a řekla, že o těch hrůzách už nechce doma slyšet ani slova a Jaroš se na ni vděčně podíval.

***

Zatímco Anna sex v kolně brala za jednorázovou záležitost, Jaroš při nejbližší příležitosti se jí zmocnil zase. A tentokráte přímo v sednici, když připravovala kaši. Dorka odešla do služby, Anna kmitala kolem kamen, když jí náhle zezadu objaly ruce a stiskly v dlaních prsa. Anně ihned projelo tělem silné vzrušení. Měla ráda, když si jí muž vzal nečekaně a nenasytně.
Teď skončila břichem na stole, s vykasanou suknicí a pérem zaraženým hluboko v sobě. Byla mokrá, takže přírazy mlaskaly a proniky byly slastné a bez bolesti.
„Ach… áááách,“ sténala blahem, jak ji Jaroše pevně držel v pase a prudce a rytmicky do ní bušil tvrdým ocasem.

Když se ukojil a plnil ji svojí mízou, vyvrcholila i Anna a poševními stahy z něj vysála vše do poslední kapky. Už dlouho se necítila tak uspokojená. Trochu jí chybělo líbání a něžné doteky, ale nemůže mít vše. I toto bylo velmi příjemné. Postavila se k němu čelem a pohladila po tváři.
„Děkuji ti. Mohla bych být tvojí matkou a ne tu s tebou souložit.“
„Nejsi tak stará,“ namítl Jaroš.
„Jsem. Slib mi, že do doby než odejdeš, spolu budem líhat. Moc dlouho mi to chybělo a zase chybět bude. Chci též, abys neobtěžkal Dorku. Je do tebe blázen a ty jsi mladý, stále při chuti, proto ti nabízím sebe místo ní. Slib, že ji nezbavíš věnečku?“

Jaroš to slíbil a dychtivě jí zlíbal, neboť, jak Anna tvrdila, byl stále při chuti. Tentokrát ji pomiloval čelem k sobě, kdy ji na stůl položil zády a měl její klín i prsa v rozhalené košilce hezky na očích. Nohy jí držel za kotníky hezky roztažené, mohutnými přírazy do ní vrážel ptáka až po kořen a sledoval, jak se jí prsa komíhají v rytmu přírazů a tvář má staženou prožívanou rozkoší.
„Už… zaseeee… Bože,“ sténala v orgasmu a Jaroš přirážel jak zběsilý a vycákal do ní zbytek nastřádaného sémě. Byl úplně vyprázdněný, ale spokojený a Anna taktéž, navzdory téměř vyhaslým kamnům a spálené kaši.

***

I když si milenci dávali pozor, neušli prozrazení a odhalení samotnou Dorkou.
Nikdo nečekal, že by se tak brzo vrátila ze služby. Nikdy to neudělala, ale nyní ji sedlák s čímsi poslal do sousední vsi a Dorka si domů zaskočila pro vlněný šál, neboť bylo větrno a chladno.

Už v sednici ji překvapilo prázdno a ticho, ale pak z komory zaslechla smích a nějaké zvuky, snad vzdechy? Zvědavě se přiblížila ke dveřím a opravdu. Zevnitř znělo sténání a hekání. Ač byla panna, věděla dobře, o co jde. Souložící dvojici nebylo těžké na vsi zahlédnout. Ať už někde ve stodole, nebo v přírodě. Ona sama též toužila po mužské náruči, ale jako dcera chudé chalupnice měla o nápadníky nouzi. Myslela si na Jaroše, ale ten dal přednost její matce!

„Kdo jiný asi tam teď s ní leží?“ pomyslela si hořce.
Přesto pomaloučku potichoučku otevřela dveře tak, aby viděla na postel.
Matka klečela na posteli, Jaroš stál a drže ji v pase, zezadu strojově pohyboval zadkem proti ní. Matce volně visela dolů prsa jak dva měchy, které on rukama podebíral a mnul a ona sténala a vzdychala, že už bude.
Co bude, Dorka nechápala, ale uvažovala, že asi něco příjemného, soudě dle jejích slastných vzdechů.
„Ano… ano… ooooch,“ Anna hlasitě vykřikla a Jaroš s trhavými pohyby zadku v ní jakoby ustrnul. Dorka dál nečekala a tiše vyklouzla z domu ven za svými povinnostmi. Že má s Jarošem utrum, jí došlo tak jako tak. Toho jí matka nikdy nepřepustí.

***

„Je mi líto, Jaroši, ale do zimy budeš muset odejít,“ řekla jednou Anna u večeře a Dorka na ni pohlédla s udivenými otazníky v očích.
„Byl tu starosta Jirák, kdo prý u nás u nás bydlí, že někdo tě snad zahlédl na dvorku. Zapřela jsem tě, ale navěky tě nelze utajit a existenci náhlého příbuznému nemůžem použít. Každá nás tu zná.“
„Chápu,“ souhlasil Jaroš. Sice nemínil odcházet, ale tušil, že jednou na to přijde řeč.
„Kam půjdeš?“ otázala se Dorka.
„Domů. Do Placatic,“ odvětil Jaroš. „Starší bratr tam zdědil grunt, snad mě přijme alespoň za čeledína. Otec chtěl, abychom hospodařili společně, ale dva sedláci na statku nedělají dobrotu. Navíc jeho žena Apolena je hádavá ženská a vždycky bratra popichovala proti mně. No uvidíme. Rozhodně se ale už nedám k armádě. Pro ni jsem mrtvý a tak to už zůstane.“

***

Když se počátkem prosince s ženami loučil, nezůstalo jedno oko suché. Anna s Dorkou plakaly opravdově, Jaroš se držel, ale slza se mu i tak v očích zaleskla.
„Neodcházím navěky. Bude-li možnost, rád vás zase navštívím,“ slíbil jim.
Ženy ho jedna po druhé objímaly, Anna mu šeptla své díky za krásné chvíle a Dorka špitla, že ho mám moc ráda a dala mu cudné políbení.
Jaroš jim naposledy zamával a zamířil na Konigratz, odkud plánoval cestoval dál vlakem.

U Máslojed však náhle odbočil k lesu Svíb. Nevysvětlitelná síla ho tam táhla. Pohled na navršené rovy hrobů a třísky z toho, co se dřív nazývalo lesem, mu sevřel srdce a oči se mu zalily slzami. Zase slyšel výstřely, křik a zoufalý nářek raněných a umírajících vojáků.
„Kamarádi… já… už dál nemohu… jsem tu s vámi,“ sesul se k zemi a opřel zády o strom.

***

Tělo oběšence objevil sedlák Mácha na začátku února, když si zajel do lesa pro klestí a nějaký ten strom nepoškozený střelbou. Těch tu však bylo pomálu a lidé tu tupily sekery a ničily pily o množství zasekaných kulek.

Vzhledem ke stavu těla nebyla možná identifikace, úřady ho označily za neznámého tuláka, daly na místě pohřbít a tím to bylo vyřízené.
Jaroš Němeček tak spočinul mezi svými spolubojovníky i protivníky, jež tu společně smířeni a v pokoji spí věčným spánkem.