Teambuilding 05 – Jičínská country

 „Jé v Jičíně je country bál… Ondro, Ondříčku pojďme tam. Prosím, prosím, smutně koukám.“
„Já neumím tančit a country už vůbec ne.“
„To nevadí, já tě to naučím, to je snadný, koukej.“ A hned u plakátu předvedla několik tanečních kroků.

O dnešním večeru jsem měl úplně  jiné představy, než je rychlokurs v country tancích.
Ale protože podle některých zapšklých puritánů je tanec vertikální vyjádření horizontálního  ( a na takovou lambádu by to docela sedělo  ), rarášek ve mě mi napovídal že by to mohl být docela fajn úvod právě k tomu horizontálnímu.
V takovém případě je  taneční rychlokurs  docela fajn a nemusí to být zrovna ta lambáda.
Nakonec i  tango, paso doble, salsa, vlastně téměř všechny hispánské tance jsou plné vášně, energie, erotiky.
Country to je takové šlapání zelí to bych  mohl zvládnout i já.
Tak jsem to zkusil taky.
Jo i zelí se musí umět šlapat.
Lenka už toho chtěla nechat, ale když si všimla že jsem se přidal ještě chvilku tančila.
Musel to být zajímavý pohled.
Pěkná sexy holka tančí a polohlasně si zpívá a vedle se nějaký pomatenec pokouší s ní tančit.
Ale není nad to se občas vodvázat a být spontánní.

„No vidíš že ti to jde,“ snažila se mi dodat sebevědomí.
„Bude to tvá ostuda, když tě tam ztrapním a tebe to bude bolet, až ti pošlapu nohy, “ jsem hrál Zagorku.
Pošlapání nohou ale v country moc nehrozi.
„Navíc nemám ten správný country vohoz.“
„To nevadí, já taky ne. Stejně to není o tom co máš na sobě.“
„Tak to si zapamatuju a jednou ti to připomenu,“ slíbil jsem jí s libeznym úsměvem.
„Super!“
„To se ti tak líbí můj slib, že ti to jednou připomenu,“ neodpustil jsem si malou provokaci.
„Ale na to je ještě čas. Co  budem dělat teď?“
„Pojďme na Trosky, být v Českým ráji a nebýt na Troskách to je jako by jsi tu nebyl „
„Být či nebýt, to je to, oč tu kráčí. Nebo se půjdem podívat kde se natáčelo ‚Jak dostat tatínka do polepšovny‘,“ podal jsem protinávrh i když jsem to nemyslel vážně a Trosky mě taky lákaly.

Je třeba si před „tanečními“ ještě trochu užít. To ale Lenku zaujalo.
Hledat místa, kde se natáčelo znělo daleko dobrodružněji.
A tak se vylovili mobilní telefony a strejda Google dostal pokyn… „hledej šmudlo.“
Šmudla hledal, šmudla  našel.
Podle očekávání by se daly výsledky vyjádřit slovem „dost“.
Lokalit bylo docela dost a taky byly dost daleko od sebe. Ale pojali jsme to jako honbu za pokladem.
„Domů“ jsme se vrátili celý ucaprtani a docela zklamání.
Jasně že se všechno změnilo a místa byla k nepoznání.
Co se dá dělat… budu se učit, jak vyjádřit horizontální  vertikálně ve stylu country.
Udělat trochu místa na pokoji, pustit v mobilu nějakou tu country a jde se na to. 
Nakonec ty naše taneční byla docela legrace.

Rychlokurs ukončen a hurá do Jičína.
Navigace nás přivedla nejen do Jičína, ale dokonce až na místo, ale najít volný flek k parkování jsem musel já a moje navigátorka.
Připadal jsem si jak nějaký dobrodruh na objevitelské výpravě a nález místa k parkování byl jako objev nového kontinentu.
To se musí oslavit, to se musí zapít.
„Whisky and soda, ale bez whisky please… a dát mi tam ice… jako led, yes…led,“ řekl jsem hlasem a přízvukem, jakým se  paroduje anglická  výslovnost zmateného lorda.
Lenka do mě nenápadně kopla: „Ondro neblbni.“
„Oh my lady what is it  ‚neblbni‘ ?“
Chudák barman. I když byl zvyklý na ledacos, nebo by alespoň jako barman zvyklý být měl, takového kašpara asi ještě nezažil.
Neslyšel jsem co mu Lenka řekla, barman ale chápavě pokýval hlavou a cosi jí s úsměvem odpověděl.

K baru se frajersky přišoural týpek ala Johny Wayne.
Klobouk, vesta, na které zářila šerifská hvězda, opasek a pár pistolí, mezi zuby párátko… drsný jako šmirglpapir.
Došel k pultu, frajersky na něj plácl dlani s pětikilem a poručil… „dvojitou“. 
Jasně westernovým drsňákům by stačila mince, ale co by tady asi za minci dostal?
Na kašpara se podíval s pohrdavým úšklebkem, ale na tu kočku vedle něj, s obdivem.
„Slečno dáte si něco k pití?“  On toho očividně už vypil dost.

Snažil jsem se zachovat klid. Zatím.
Lenka se pokusila dotyčnému vysvětlit že o něj nemá zájem.
On ji ale vzal kolem ramen a něco jí důvěrně sdělil.
To už bylo  přes čáru.
Už, už jsem se chystal dotyčnému vysvětlit ( a pro tyto případy mám opravdu dost pádné „vysvětlovací“ argumenty ), zásady slušného chování, ale Lenka se mu z toho „důvěrného“ objetí vysmekla, vzala skleničky a chtěla jít hledat, kam si v klidu sedneme.

Aby „Johnnyho“ nenapadla nějaká hloupost, stoupl jsem si před něj, dal si palce za opasek, podíval se mu do očí s provokativním úsměvem a jasnou výzvou.
Není to ideální pozice, zvlášť když očekáváte že ty ruce budou za chvilku zapotřebí, ale na druhou stranu stranu, tím jasně dáte najevo jak moc si věříte.
A i když byl o hlavu vyšší, věřil jsem si na něj.
„Ondro nech toho, zase se chceš rvát? „
Jaký zase? Kdy jsem se naposledy rval? To už je dávno. A navíc… copak jsem rváč?
Jo, toužil jsem být rváček, to zase jo, jak já po tom toužil, ale mizerná dopravní obslužnost z vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, mi dovolila jen tři tréninky, to bylo vše. Bohužel.
Kdo ví, jak by to dopadlo, ( no jak asi, byla by mela ), ale k baru se přihrnula docela rozjařená skupinka a hlavně kapela začala hrát.
Lenka mě popadla za ruku a táhla mě na parket.

Kóóóčky… jak by asi řekl kocour Modroočko… my tančili sólo!
Jasně že nejsem takový dřevák jak jsem vyhrožoval, navíc jsem měl v čerstvé paměti taneční kurz  a nakonec jsem dostal vždycky avízo jaká figura bude následovat.
Ale moc tanečníků nebylo.

Pak parta nadšenců předvedla se strojově přesný synchronizovany pečlivě nacviceny tanec, potom už kapela hrála spíše k poslechu než k tanci.
Všichni se dobře bavili a přišel zlatý hřeb večera. Losování tomboly.
Koupit lístky pro sebe jsem odmítl, ale pro Lenku jsem koupil hned tři.
Neměl jsem ani potuchy co je v tombole a ani mě to nezajímalo.
Prostě nějaké ty ceny.
„Stetson vyhrává modré číslo 146 !“ oznámil další cowboy precizně stylově oblečený v klobouku krémové barvy a zamával výhrou z tomboly, tentokrát hnědým kloboukem.
„Tady!“ ozvalo se jásáni vedle mě a to už si pro Lenka nadšeně šla pro výhru.

Hned si ho dala na hlavu, potřesení rukou, letmý polibek (dva lidé v stetsonu to s polibkem mají trochu komplikovanější) a už se rozzářená štěstím vrací za mnou.
K jejím hnědým vlasům  barevně dokonale ladil a že jí slušel snad ani nemusím říkat.
Ale já to pro jistotu řeknu.
Fakt jí slušel.

Vraceli jsme se až dlouho po půlnoci, oba v euforii z povedeného večera a nádherných zážitků. V případě Lenky i vítězného když vyhrála v  tombole. 
Nasedla na mě, napŕímila se, rovná jak svíce, prsa nádherně vypnutá vpřed, s hlavou vztyčenou se dívala někam ke stropu, jakoby byla v transu, každopádně ale duchem nepřítomna, jednou rukou si držela klobouk a druhou mi položila na prsa jakoby držela pomyslnou uzdu.
Pohled pro bohy.
Začala svou jízdu. Žádný spěch, ale vycházkové tempo, aby si požitek z jízdy náležitě vychutnala. Nebo myslela i na mě?

Po nějaké chvilce mě vzala na vědomí, podívala se na mě a rozpustile se usmála, jako kdyby ji napadla nějaká taškařice.
Pustila klobouk, ruku ve kterých držela imaginární otěže mi ale po vzoru jezdců nechala na prsou a začala mě pleskat přes zadek. „Vijé koníčku. Jedem,“ začala mě pobizet.
Když jedem tak jedem!
Teď jsem začal jízdu já a začal jsem ji boky nadhazovat.
Na malý okamžik bylo vidět překvapení, ale pak se spokojeně usmála a začala mně, jako bych byl skutečný kůň, pleskanim určovat tempo.
To jsem si naběhl.
Podle jejích pobídek jsem začal zrychlovat a razantněji ji nadhazovat.
Už jsem začínal být na konci se  silami  a dechem.
“ Vydrž! Ještě chvilku výdrž ! Nepřestávej!“ vybizela mě jako by byla v transu.
Není lepší povzbuzení.
Sbíral jsem poslední zbytky sil.
Její pobízeni a vzdechy přestaly, úplně přestala dýchat  a pak  hlubokým úlevným vydechnutim se mi zhroutila na prsa, úplně jak hadrová panenka.
S kloboukem posunutým hluboko do týla, mi ležela na prsou a oddychovala jak po maratonu.
To já taky.

Milé čtenářky jste-li tady, sex je někdy docela dřina a měly by jste nás chlapy politovat. Fakt se u toho někdy nadřeme.
Zhluboka jsem oddychoval (ve skutečnosti jsem funěl jak sentinel) a bylo zábavné sledovat Lenku, jak ji opět nadzvedávám… tentokrát ale jen na prsou.
„Šikovný hřebeček,“ pochválila mě s rozpustilým úsměvem, když se po chvilce probrala k životu, snad spokojena s jízdou, nebo ji pobavila  dvojsmyslnost pochvaly.
Opět se narovnala, sundala si klobouk a položila mi ho na obličej.
Klobouk byl cítit spíš novotou, čímkoliv jen ne ještě Lenkou, ale splnil účel, nic moc jsem neviděl.
Lenka ze mě slezla a jen jsem cítil jak se zavlnila matrace.
„Nedivej se!“  řekla mi žertem a já tušil, jak mi hrozí prstem.

Nutkání podívat se co chystá bylo velké, ale to krásné vzrušení z toho tajemného bylo nádherné.
Chvilku byl klid, ticho.
Ucítil jsem směs lehoučkého, ale o to víc dráždíveho lechtání, šimrani, polibků.
Jsem lechtivý, ale netušila kde všude.
Vždy, když už začínal trochu uvadat, ho trochu pokouřila, pohonila aby byl v neustálé pohotovosti.
Sundala mi z obličeje klobouk.

Klekla si na čtyři, vystrčila na mě zadeček, zavrtěla s nim a pak se ohlédla přes rameno.
„Pojď hřebečku, ošukej svoji klisničku!“  
To nemusela říkat dvakrát!
Už jsem klečel za ní a za malou chviličku jsem byl i v ní.
A už se ozývalo pleskani jak jsem přirážel. Musel jsem ji držet za boky jinak bych ji odhodil.
Ono už  bohatě stačilo to pleskáni, které museli slyšet i v sousedních pokojích.
Vrzání a nárazy postele do zdi, naše vzdechy, to vše jen tvrdilo muziku.
Lenka má šestý smysl.
Už už jsem ho chtěl vytáhnout, ale zaslechl jsem vysněné: „Já to tam chci!“
A taková přání se přece plní.