Teambuilding 06 – Páteční večer

Moje rozhodování co s načatým pátečním večerem, vyřešila jedna SMS.
„Pojď si zaplavat na Langrak.“
„Už sedám kolo. Něco málo přes půl hodinky a jsem tam.“ A jak jsem napsal tak jsem taky udělal.
Normálně bych jel autem, ale auto potvora líná, nějak onemocnělo nebo co, a tak se jako každý simulant, dostal do starostlivé péče dr. Grűnstaina.
Podíval se na auto a začal mluvit divnou řečí.
Používal takové divné výrazy jako: „Kterej debil se v tom vrtal! “ pak povídal cosi o rozvodech… no, bylo poznat že si se simulanty poradí i bez klystýrů.

Jen mi připomněl naši dohodu.
Doktor na auta je on a že mu nemám fušovat do řemesla.
Tak auto zůstalo v nemocnici.
Ale nevadí, nějakých dvacet kilometrů, to je akorát tak na zahřátí na provozní teplotu.
Navíc jsem měl v plánu si po plavání dát pivo, takže by nejspíš auto zůstalo doma tak jako tak.
Byla tu sice možnost hodit do auta karimatku a spacák, dát pivo, dvě, možná tři nebo čtyři, i pět by se tam bez problémů vlezlo a mohl bych přespat pod širákem.

Už jsem se zmínil že Langrak je zatopený kamenolom.
Restaurace s ubytováním a hlavně zahrádkou je kousíček od vody, schovaná v malém hájku. Pořádný les začíná v podstatě ve skalách přímo nad lomem, v okolí je spousta chat a chatek.

Zaparkoval jsem u hospůdky a zamkl kolo u stojanu.
„Už jsem tu,“ napsal jsem SMS,  celý schvácený.
Volat raději ne, to bych asi neudýchal.
„Já vím, vidím tě.“
„Kde jsi?“
„Stačí se rozhlédnout.“ SMS doplnil smajlík opičky, která si zakrývá oči.

Dobrá rada nad zlato, stačí se podívat. Seděla na zahrádce u šálku kávy, zamávala na mě.
To je vlastně  pozvání a tak jsem se hrnul za ní.
Kávy už měla jen trochu na dně a tak nemělo smysl si něco objednat.
Obsluha těžce nestíhala a já se do vody fakt těšil.

„Proč jsi nepřijel autem?“ zeptala se po polibku a pohlazení, kterým jsme se vzájemně pozdravili.
„Je to plečka,“ ohodnotil jsem ho objektivně.
„Kleklo, tak je v servisu, stejně bych přijel na kole.“
„Aha, tak to potom jo,“ usmála se. „Kdybys byl moc unavený, hodím tě domů autem.“
Pravda je že za celý den jsem se nezastavil a už jsem toho měl tak akorát dost. Ale jsem ješita a přiznat, že už fakt nemůžu?
NIKDY! !
„To v pohodě zvládnu.“
Dopila kávu a vyzývavě se na mě podívala. „Jdem si zaplavat?“

Voda byla nádherně  ledová a alespoň na chvilku spláchla nejen pot, ale i únavu.
Moje představa rekreačního cachtáni a machrování jak dobře plavu vzala velmi rychle za své, a já  musel  zabrat abych jí stačil, plavala fakt výborně.
Ta holka mě nepřestávala překvapovat.
Možná mě chtěla utahat, kdo ví?

Langrak se pomalu vylidňoval, my – nebo alespoň já  – už toho měl docela dost.
Hodina plavání dá zabrat, zvlášť, když to bylo opravdu docela svižné tempo a všichni plavci se nám klidili z cesty.
Honem se převléknout, počkat na Lenku.
„Spěcháš domů?“
„V pátek večer?“
„Tak zajdeme na kafe?“ 
„Kafe neodmítnu nikdy,“ usmál jsem se.

Vrátili  jsme se s Lenkou na zahrádku hospůdky.
V pátek večer nebylo kam spěchat, a tak ještě chvilku posedět a dát si něco k pití, nějak přirozeně vyplynulo. Stejně jako volba toho co si dáme. Pivo a kafe.
„Kávomilka obecná,“ dobiral jsem si jí často pro její vášeň.
Bylo vidět že nad něčím přemýšlí a váhá.
Pak se odhodlala.
„Máš ještě něco v plánu?“
Dobrá otázka, když se už  pomalu stmívá a den vlastně končí.
Na chvilku jsem se zamyslel.
„Vlastně ani ne. Nemám už nic v plánu a už vůbec ne, proč spěchat domů.“
„Jestli chceš, můžeš přespat u nás na chatce.“
„To je dobrý napad!“ Na okamžik jsem se zamyslel. „No jo, ale já nemám pyžamo,“ dodal jsem se zjevnou provokací.
„Jestli chceš půjčím ti svoje. Já ho potřebovat nebudu.“
Tak a mám to. Padla kosa na kámen.
Provokovat Lenku se nevyplácí. 1:0, holt musím si dávat majzla, abych si zas nenaběhl.

Na zahrádku přišla… vamp.
Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti, dobře stavěná, delší, jak uhel černé vlasy s mahagonovym melírem.
A od přírody dobře vybavená.
To byla prsiska! Schválně, co by vás napadlo jako první věc, kdyby jste taková prsa viděli?
Rozhlédla se a pak si to zamířila přímo k nám.

„Ahoj,“ pozdravila nás a bez okolků si přisedla.
„Ondro to je Radka, Radko, to je Ondřej,“ představila nás Lenka.
„Ahoj, já jsem Radka,“ podala mi ruku Radka. 
To chápu jako nabídku k tykání.
Ostatně tykání nabízí starší mladšímu, žena muži – pokud se nepotkáte někde na vandru, nebo na osadě. Tam je vykání téměř zločin.
Evidentně pohodářka, která nemá problém s tykáním.
„Ondřej,“ potřesení rukou a představování je u konce.

Představování ano, ale prohlížení teprve začalo.
Nemohl jsem z ní spustit oči. Nebyla tak pěkná jako Lenka, přesto v sobě měla něco uhrančivého. Něco z ní vyzařovalo, prostě vamp.
Prohlížel a představoval jsem si ji nahou, co všechno by se dalo s těmi prsisky dělat a zároveň,  snad poprvé jsem v životě sám na sobě cítil “ striptýzový“ svlékaci pohled.
Na mně toho k vidění moc není, zvlášť když sedím u stolu a tak byla s prohlídkou hotová brzo a začala se věnovat Lence.
Probiraly nějaké problémy, Radka si postěžovala na přítele, zabrousily do dost osobních problémů.
Empatie a takt mi rozhodně nejsou cizí. Bylo cítit že si chtějí říct i něco hodně důvěrného.
Prázdné sklo, byla vynikající záminka zvednout se od stolu a dopřát holkám chvilku soukromí.
„Pán bůh ti to oplatí na dětech,“ slýchával jsem často, když jsem se zachoval taktně.

„Dáš si ještě jedno?“ zeptal jsem se Lenky a zvedl sklenku od piva.
„Už ne, ale nějakou vodu, Mattonku, nebo něco takového.“
Podíval jsem se se na Radku.
„Jestli můžu, tak kofolu,“ objednala si Radka.
Cestou od stolu jsem na sobě cítil zkoumavý, svlékací pohled.
Radka s potěšením kvitovala, když jsem velkoryse mávl rukou nad otázkou, co je dlužna.
Ještě chvilku si ty dvě povidaly, pak mi ještě jednou poděkovala za kofolu a odešla.

„Radka o tobě ví,“ řekla mi Lenka.
„Co o mně ví?“ nepochopil jsem hned.
„Všechno.“
Takže mé tušení bylo správné.
Radka si přišla omrknout křena… a docela jistě se tu neobjevila náhodou.
No jo ženský, pokud jsou kamarádky, si prý bez problémů svěří i ty nejintimnější věci… Kolikrát za večer, jak často, jaká poloha, partnerovu  výbavu a fantazii, nebo si postěžují na nudný stereotyp… prostě si poví vše.
Ale chtěl jsem se ujistit, že mi to docvaklo správně.
„To jako úplně všechno?“
„Všechno.“
„Tak to toho o mě ví víc, než já.“
„I to že nechrápeš.“
„Dokonce i to!“ na oko jsem se zděsil, „tak to už ví opravdu úplně všechno.“

Odcházeli jsme až za tmy, ale vo co go, pořád byl ještě pátek.
Byl nádherný večer a tak příjemná procházka udělá radost.
Opravdu procházka, tak nějak nikdo nechtěl na kolo sednout jako první.
Nakonec její kolo byl v podstatě vrak, na hony vzdálený kolu se kterým byla na výletech.
Cesta nám vycházkovým tempem utekla jak voda.

Kola jsme schovali do kůlničky na dřevo a už Lenka odemykala.
Chatka byla prostá, skoro až spartánská.
Na zahrádce ohniště, gril a udírna, malé posezení, taková klasika, dalo by se říct povinná výbava.
V přízemí chatky prostá kuchyňka a v podkroví ložnice.
Velká kamna jistě dokázala vytopit kuchyňku i podkroví a tak byla chatka celoročně obyvatelná.
To ale teď uprostřed léta bylo vedlejší.

Romantika chatky v lese zmizela v okamžiku, kdy Lenka rozsvítila.
„Máš hlad? Dáš si něco k snědku?“
Až teď jsem si uvědomil, že bych něco snědl.
Přes den byl šrumec a tak jsem jen posnidal, pak na jídlo a podobné podružnosti tak nějak nebyl čas.
Bylo to ještě dnes, nebo včera?
Letmý pohled na hodinky… včera.

Když připočtu sprint na kole, víc jak hodinu plavání a pak pivo, po kterem fakt vytráví, tak to už bych fakt něco zakousl.
„Je tu někde bernardýn?“ zeptal jsem se.
„Pokud vím tak ne, proč se ptáš?“
„Tak to klidně můžu říct že mám hlad jak bernardýn.“
„Bohoušku!“ zavolala a já se na chvilku fakt obával že se tu objeví.
„Stejně bych se nevsadila,“ pobaveně se usmála.
Teatrálně jsem se chytl za srdce.
„Uff, to se mi ulevilo.“
„Že tu není Bohoušek, nebo že se nesázím?“
Nečekala na odpověď a otevřela miniledničku, sklonila se a začala zkoumat její obsah.

Jo, to určitě! Takhle vystrčit prdelku, to je jasná provokace! Nakonec hlad ještě chvilku počká. Nemůžu přece pořád myslet jen na kus žvance.
„Moc tu toho není, co si dáš?“
„Tebe,“ a už jsem jí ten zadeček pohladil, chytl za boky a přitiskl se k ní, aby věděla a cítila že to myslím vážně a večeře může, vlastně musí počkat.
„Ty jsi hroznej! Myslíš někdy i na něco jinýho?“ Ale protestovala jen na oko, naopak, sama se mi do klína tou rozkošnou prdelkou opřela a zavrtěla.
„Jasně, ještě před chvilkou jsem myslel na jidlo.“
„Tak v tom pokračuj a vymysli něco k snědku.“

Nehodlal jsem ji pustit ani se přestat tisknout, jen se ruce nenechavě přesunuly.
„Nejdříve bych si dal kozičky,“ jemně jsem jí je pomačkal, „a pak broskvičku, krásně voňavou a šťavnatou.“
A taky jsem ji jí pohladil, aby nedošlo k omylu a nenabídla mi ovoce.
„Kecko,“ usmála se, ale držela a ukončila průzkum téměř prázdné ledničky.
„A já mám být hlady? Co jsi vymyslel pro mě?“ 
To už ale stála čelem ke mě, objímali jsme se, líbali a hladili.

Těch pár hadříků, co jsme na sobě měli nějakým zázrakem zmizelo.
Kozičky o něco málo větší, než „akorát do ruky,“ nádherně pevné, bradavky krásně vyzývavě trčely vpřed a přímo si říkaly o pomazlení, vyzývaly k ochutnání.
Taková výzva se prostě musí poslechnout.
Jemně je vzít do zubů, lehounce stisknout a zatahat, polechtat špičkou jazyka a hned zas líbat ty nádherné poklady, hladit je…
Chtěl bych být pavouk a mít další páry rukou… pohladit její boky, prdelku, prozkoumat její kundicku… teď bych za další páry rukou dal cokoli.
Její ruce také nezahálely.
Chvilku mi ho jen stiskla, jako by zkoumala pevnost, pak mě pomalu honila, občas si s ním přejela po kundičce, ale vniknout mi nedovolila, vždy uhnula.

Nakonec mi docvalko co provádí. Nevzrušovala se prstikem, ale mnou. Pevně ho držela, občas pohonila, ale  hlavně si s ním přejíždela po kundičce.
Chtělo to ode mne velkou dávku sebeovládání abych nezasunul, ale i tak to bylo krásné a vzrušující.
„Chtěl bych si dát broskvičku,“ zašeptal jsem.
„Vydrž ještě chvilku,“ v hlase bylo jasně slyšet blížící se vyvrcholení.
O dvojsmyslnosti výzvy ani nemluvě, protože na vrchol to bylo jen kousíček.
Au, au… najednou to docela zabolelo, když mi ho v křeči stiskla silou a na okamžik se celá zachvěla.
Pak se najednou celá uvolnila, s úlevou vydechla a dokončila ruční práci.
Jen se kousíček pootočila abych ji nepostříkal.

„Ale teď bych vážně něco snědla,“ řekla Lenka a vyklouzla z mého objetí.
„Já vlastně taky. Tak se podíváme, co tu máš k snědku.“
Oba jsme se nahatí opět pustili do průzkumu co dům, pardon, chatka dá.
Nakonec nás spasila konzerva poslední záchrany.

Přece jen se ochladilo a tak jsme se už těšili pod deku.
Ležela vedle mě, hlavu na mé hrudi a zdálo se že spí.
Ten spánek jsem jí záviděl. 
Mně se usnout ne a ne, podařit. To je tak, když se vám podaří překousnout únavu.
Hladil jsem ji ve vlasech a nechával myšlenky jen tak volně plynout.

„Máš nějaká přání? Sny, fantazie, touhy?“ zeptala se.
„To je přece normální, každý je má.“
„A povíš mi jaké?“
„Nic zvláštního. Zdraví, štěstí, manželka, děti, domek…“
„Je v tam i místo pro mě?“
Tak to začíná být vážný.
„V mých snech a fantaziích jsi na prvním místě,“ taktně jsem pomlčel jaké to jsou fantazie.
„Jako milenka?“
Tak asi ještě vážnější, než vážný.
„Vždyť já o tobě skoro nic nevím. Nebudeš mi to věřit ale já až do Kosti neznal tvoje příjmení. Tak nějak jsem čekal co mi o sobě povíš sama.   „

Asi jsem ťal do živého protože se odmlčela.
„Neptal ses, já myslela že tě to nezajímá, nebo to už dávno víš.“
Znělo to jako výčitka.
Nastala chvilka rozpačiteho mlčení.

„A nějaká erotická přání?“ přerušila ticho.
„Jistě, hned několik,“ přiznal jsem.
„Například?“
„Například přijít za tebou do kanceláře a tam se s tebou pomilovat.“
„Jako…?“
„Co myslíš tím ‚jako‘ ?“
„No můžeš přijít jako naštvaný šéf, poslíček s pizzou, můžeš být asistent paní šéfové, která si tě tam drží jako hřebečka a hračku, když ji manžel zanedbává, nebo si jen chce jen tak hrát, vybít zlost…“ rozvijela  mou, vlastně spíš své fantazie.
Podívejme to se to dovídáme věci, tak Lenka si chce vydržovat hřebečka!
A ty další možnosti!

Tak  se mi zdá, že tady někdo sleduje porno, blesklo mi hlavou.
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel,“ přiznal jsem pravdivě. „Ale ideální by bylo vyzkoušet vše, co jsi jmenovala.“
A začal jsem si jednotlivé scénáře představovat a rozvíjet.
Já jako naštvaný šéf ošukám svou sekretářku? 
Pochopitelně to mělo svůj následek.
Toho si prostě nešlo nevšimnout.

„Hleďme, hleďme, copak se to tady klube?“ předstírala překvapení a možná i překvapená byla. „Tady se nám něco probouzi k životu.“
To „něco“ se skutečně probiralo a Lenka, duše dobrá, se rozhodla tomu „něčemu“ podat pomocnou ruku.
Ale už to nebylo třeba.
„Něco“ se už mělo čile k světu a bylo to připraveno a hlavně odhodláno, pustit se do práce.
Ale do práce se jako první pustila pomocná ruka.

„Na co myslíš?“
„O čem byla řeč? Na co bych asi tak mohl myslet?“
„Dělám to dobře, pane řediteli?“ zeptala se laškovně.
„Ruční práce vám jde skvěle… slečno…“ nedopověděl jsem.
„Douchová,“ řekla s nevinným úsměvem.
„Douchová… a vám, jak jde ústní?“
„To musíte posoudit sám, pane řediteli,“ a začala mě kouřit.
Uměla to opravdu skvěle.

“ Douchová, za toto vám napíšu mimořádné premie.“
„Jak vysoké, pane řediteli?“
„To záleží jak moc budu spokojen a zatím jsem spokojen velmi.“
„Chceš… chcete to až do konce?“ V hlase byla znát obava, ale i ochota to udělat.
„Ne, nechci… teď si chci pochutnat já.“
Snažila se nedat na sobě znát úlevu.
Ještě chvilku mě kouřila a pak jsme se vystřídali.
Prsty a špička jazyka se činily v jejím klínu a když se připojily i její prstíky byl to dokonalý koncert.
Zkoumal jsem její klín, sledoval a jazykem pomáhal jejím prstíkům.

Její vyvrcholení mi kromě několika hlasitých a mohutných vzdechů prozradilo i to jak mi hlavu stiskla stehny a rukama a na chvilku tiskla do klína.
Pak mi hlavu uvolnila a odtlačila.
Trochu mě mrzelo že jsem ji nedokázal přivést k mokrému vyvrcholení, ale není každý den posvícení.
Dopřál jsem jí chvilku na oddech a pak na ni nalehl.
On i klasický misionář je fajn.