Teambuilding 01 🇨🇿

Kdybych byl věděl jak to skončí, těšil bych se ještě víc. Ale po pořádku.

Nevím jak se stalo, ale firmou najednou začala kolovat šeptanda že se chystá něco jako teambulding, výjezd na kolech po krásách jižní Moravy.
Ovšem na rozdíl od teambuldigu to mělo být opravdu ryze dobrovolné a skutečně jen a pouze odpočinkové. Mělo se jet někam k Novomlýnským nádržím, snad Lednicko-Valticky areál, to je prý ještě v jednání.
Bylo to v době, kdy se komárů fakt urodilo, dokonce se opět mluvilo o komáři kalamitě, a tak repelenty, repelentní náramky, cokoliv proti komárům bylo na seznamu doporučené výbavy zdůrazněno.

Nejsem vyloženě vlk samotář i když jsem tuto nálepku, čert ví proč získal, a tak mnohé překvapilo že jedu také i když by se to od vášnivého cyklisty jakým jsem byl dalo očekávat.
Sraz byl stanovený už na páteční odpoledne, chvilku po obědě a tak velká část účastníků utekla z práce dřív. Ta menší si vzala dovolenou, náhradní volno… pojmenujte si to jak chcete, ale prostě nešla do práce.

Na shromaždišti už bylo plno, vládl tam klasický chaos před odjezdem větší skupiny lidí. Počítalo se kdo ještě chybí, kdo s kým pojede v autě… prostě dokonalý zmatek.
Mně to bylo šumák. Klidně bych tam dojel na kole i s batožinou, kdybych ovšem věděl kam. Ono k Novomlýnským nádržím je docela neurčitý pojem. Ale když už několik aut odjelo a všechno se zklidnilo, nakonec zbylo v jednom z aut místo i pro mě.

Při ubytování opět nastaly komplikace, až se nakonec zdálo že budu spát pod širákem. To je prostě tak, když se někteří rozhodnou a přidají se až na poslední chvilku.
Nikam jsem se nedral, v klidu jsem čekal jak se situace vyvine.
Trpělivost růže přináší, mně přinesla luxus samostatné chatky. To, když se organizátor ujistil že mi to nebude vadit a přidělil mi samostatnou chatku. Spíš mě to dokonale vyhovovalo než aby mi jakkoli vadilo.

Na výzvu kdo se chce před večeří trochu projet nás reagovalo jen několik. Prý jen tak se podívat po okolí, zaplavat si….
Zaplavat si? Jedu!
Jel bych i bez plavání, ale v horký letní den koupel osvěží. Prostě taková malá okružní jízda na seznámeni se s okolím.

Přidalo se i pár holek odněkud z kanceláře. Ne, že by žádná nestála za pohled ( a za hřích samozřejmě všechny ) ale skutečně mezi nimi vynikaly dvě. Jedna takový smíšek, kterého bylo všude plno, ta byla slyšet už na srazu, Druhá taková drobnější, sympatická hnědovláska, budila dojem nesmělé, zakřiknute holčičky, která se ztratila. Možná právě to bylo to, co mě na ni upoutalo nejvíc i když byly i jiné důvody proč z ní nespustit zrak.
Byla to opravdu kočka. Sportovní oděv, třeba ten pro cyklisty, je fajn. Krásně přiléhá a tak byly dobře vidět všechny její křivky. Podotýkám dokonalé křivky.
To je ale dvojsečná zbraň. I já měl přiléhavé cyklooblečení a tak bylo vidět jak moc se mi líbí.
To se ale dalo docela šikovně zamaskovat když jsem si stoupl za kolo a ležérně se o ně opřel.
Protože byla v plánu i koupel, nebo spíš plavání, prý je někde poblíž “ voda kde se dá fajn plavat „, měl jsem v brašnicce na kole plavky a osušku.
K rybníčku jsme skutečně přijeli, ale do vody se ale nikomu nechtělo. Takže nakonec jsem byl jediný, kdo se šel alespoň na chvilku osvěžit.

Po večeři byla volná zábava.
Většina kluků odešla do restaurace v nedaleké obci, někteří šli spát a pár jedinců se sešlo pod pergolou.
Netuším co to bylo, nějaký agility, prostě nějaká společenská týmová hra. Spontánně jsme se poskládali do týmu a byla legrace.

Jana, to byl ten smíšek, se tak nějak automaticky stala nejen mluvčí ale i lídr skupiny ve které jsem byl i já.
Lenka, jak jsem se dozvěděl jméno té druhé , byla v jedné ze “ soupeřících “ skupin. Ale vůbec nešlo o to, kdo vyhraje nikdo to nebral vážně, soutěžní otázky a úkoly byly spíše námětem k různým vtípkům a legráckám a tak není se čemu divit, že jsme skončili až dlouho po půlnoci.

Pro některé bylo ráno po téměř probdělé noci opravdu trudné. Pro mnohé z nevyspání, pro jiné se k tomu přidal i následek návštěvy místního pohostinství. Jo, jo trudná jsou rána opilcova. Bylo by zábavné pozorovat některé mátohy, ale mě víc bavilo sledovat Lenku.
Holky udělaly něco jako dámský klub a nezdálo se, že by je okolí jakkoli zajímalo. Proč taky? Zdálo se že toho mají opravdu hodně co probírat.

Vzpomínal jsem co všechno se večer dělo. Veselo bylo, to hej, dělali jsme různé vylomeniny, ale nic, za co by se kdokoli měl stydět.

„V devět u kolárny!“ přerušil moje úvahy Petr. To bylo tak akorát na to sbalit podle svého uvážení vše potřebné.
Svým způsobem se na mě usmálo štěstí když Lenka zjistila že má prázdné kolo. Večer někde píchla a jak se zdálo, neměla lepení nebo rezervu. A nejen ona.
Standartně s sebou vozím obojí a když se kluci neměli k akci, s defektem evidentně nikdo nepočítal, nabídl jsem pomoc.
Nechci se chlubit ( jasně že chci, jinak bych se o tom nezmínil ), ale když jsem kolo opět postavil na stojan, sklidil nářadí a začal si čistit ruce všichni si mysleli že jsem to vzdal. Nikdo mi nevěřil, že bych už mohl mít hotovo.
Obdivný pohled a úsměv, který mi Lenka věnovala mi zalichotil.

Roztrhali jsme se na malé skupinky v podstatě ještě v kempu. Závodníci v čele, pohodáři vzadu. Jak jinak.
Blesková oprava píchlého kola a postřeh jiných, kteří si všimli, že mám nejnutnější servis mě okamžitě, aniž bych o to stál, vyneslo na pozici servisáka a tak se pragmaticky rozhodli držet se v mé blízkosti.
Normálně bych do toho šlápl a rozdal si to se závodníky, ( a fakt jsem si věřil i na vítězství ), ale mezi pohodáři, kteří nehodlali závodit byla i Lenka.
Ještě jednou mi poděkovala, na chvilku zavedla řeč na to kolik kilometrů najezdím za týden, měsíc, kam jezdím, co jiného dělám když mám volno. Možná se cítila byt povinována se mi nějak revanšovat za opravu kola, rozhodla se věnovat mi čas a pozornost.
A to nebylo zrovna málo protože se kolem ní motali všichni kluci.

Probrali jsme včerejší večer a opět se smáli tomu co bylo a co kdo prováděl za kousky.
Já se na oplátku ptal kde a co dělá, že jsem ji neviděl, jak tráví volný čas. Soudě podle toho jak byla vybavená, taky se ráda projede na kole. Prostě povídání o všem a ničem.
Navzdory dlouhému popisu jsme toto téma rychle vyčerpali a zdálo se že si hledá zábavnějšího společníka.
Chrám Tří Grácií vše změnil.

Normálně mi je jedno, co kdo komu vykládá, ale když tam jakýsi človíček popisoval tři Gráce jako bohyně z Paridova soudu taktně jsem jej upozornil že se mýlí.
Lenku to kupodivu zaujalo. Ptala se, poslouchala, nevěřili by jste co vše se dá u Olympského božstva probrat.
Odtud už byl jen kousek k antice, jejím bájím a pověstem, ale i skutečné historii. A nejen antiky.

Najednou byl večer a my zpět v kempu, ani jsem si nevšiml jak rychle cesta a hlavně čas utekly.
Většina z nás byla hladová jak smečka vlků, obědem se obtěžoval jen málokdo, na večer bylo plánováno velké opékání špekáčků, grilovačka masa a zeleniny na grilu, piva a vína co hrdlo ráčí.

Rychlá sprcha, deodorant, převléct se do „civilu “ a hurá k ohništi.
Do opékání špekáčků se nikomu nechtělo, u ohniště bylo téměř liduprázdno, zato u pergoly, kolem výčepu a grilu bylo plno.
Tím lépe, bude klid, nebude tu tlačenice.
Byla tu jen Lenka, která chystala hraničku dříví do vzorné pagody. Nebránil jsem se úsměvu a drobnému popíchnuti.
„U táborového ohně se přece neopeká, ale pějí se písně a vypráví různé příhody, zážitky.“
„Táborový oheň je na osadě a toto přece není osada. Ani totem tu nemají,“ vrátila mi můj rýpanec a já musel uznat že jsem se spletl.
Nevypadala na vyznavačku trempinku, ale oheň rozdělala zručně.

Sotva vyskočily první plamínky, začala Lenka tiše zpívat: „Červená se…“
Já se přidal, pěkně do kánonu, jak jsme to jako děcka u ohně zpívali. Jen na rozdíl od dětských let to bylo pěkně pianko, žádný bohatýrský zpěv z plných plic.
Lenku to očividně potěšilo. Nejen to že nehalekám jak na hory, ale to, že písničku znám ( kdo by ji taky neznal, že jo ) a podle tradice jdu do kánonu.
„Kytara by se hodila,“ povzdechla si Lenka.
„Vystačíme si sami. Neznáš vokální kapely? A jak jim to jde!“
Zpívali jsme potichu jen sami pro sebe ( na opuštěná ptáčata naštěstí nedošlo), občas jsme se museli dohodnout kterou písničku známe oba, malé odchylku v textu nás pobavily.

Říká se že není kouře bez ohně, ale některý oheň toho kouře moc nenadělá a tak dotěrné komáry nezahání, repelent už vyprchal nebo taky neučinkoval, ale Lenka se ukázala jako spasný anděl. Kde a jak vykouzlila náramek ,prý repelentní, je záhada, ale nabídla mi ho.

„Já ti pomůžu,“ řekla se smíchem, když viděla jak sice urputně, ale bezvýsledně, bojuju se zapínáním náramku.
Vždyť jsem toho přece tolik nevypil přesvědčoval jsem sám sebe, od ohně jde světlo a navíc je ještě docela obstojně vidět.
Přesto se mi nedařilo.
„Já ti pomůžu,“ zopakovala, vzala mi ruku a položila si ji na kolena. Dlaní vzhůru, asi je to zvyk zakódovaný v genech že se tak náramky, hodinky a podobně (nevím jak klepeta, tu čest jsem ještě neměl), zapínají.
Možná bylo šero víc než jsem si myslel, snad špatně viděla, kdo ví, ale jak se tak sklonila najednou – snad se potkal mikrokosmos a makrokosmos, najednou jsem ji držel za prso.
Oba jsme zkameněli.
Já ji chtěl pustit ale prostě jsem nemohl, nešlo to… alespoň ne hned.

„Promiň,“ dostal jsem ze sebe a cítil jsem jak rudnu.
Teprve pak jsem dokázal dát ruku pryč. Normálně bych vstal a odešel, ale to prostě nešlo.
I když už byla celkem tma a já jsem měl bermudy, musel by si každý všimnout že mi stojí a to je to poslední co bych si momentálně přál.
Čekal jsem pořádnou facku, nebo alespoň vynadání a rozhořčený odchod. Ale nic takového.
Lenka, nejen že to naštěstí nijak nekomentovala, ale navíc zůstala sedět hned vedle mne.
I když jsem se pokoušel myslet na cokoli jen ne na Lenku, v myšlenkách jsem si ji představoval ve svém náručí.
Na zpěv jsem už neměl ani pomyšlení.
Zmlkla i Lenka a já byl jako v transu, když jsem si uvědomil že se k sobě tiskneme…

Je rozdíl trocha toho lechtivého popichování, jemné kulantní dvojsmysly, kdy si hlídáte kam to necháte zajít a vědomí, že se to vymklo kontrole a směřuje to tam, kam jsem si přál od okamžiku kdy jsem ji uviděl a současně nechtěl.
Zvláště když žádné takové popichování nebylo.

Věděl jsem, že to není rozumné, ale jsou situace kdy rozum tichounce šeptá „nedělej to, měj rozum“, ale touha je mnohem silnější.
Pořád ale všechno v mezích „slušnosti“.
„Chvilku počkej a pak přijď ke mně,“ zašeptala a odešla.
I chvilka může být a v mém případě taky byla, celá věčnost.

Objetí a polibek, na chvilku se k sobě vášnivě přitisknout pohladit ten rozkošný zadeček, přitisknout klín na klín, ať cítí jak moc po ní toužím.
Rychle a nedočkavě se vzájemně svlékáme. Naštěstí je léto a tak toho na sobě moc nemáme. Chci se pomazlit s prsíčkama, kůzlátkama, ale není kdy…
Krátký boj o to, kdo koho položí na záda jsem „prohrál“.

Položila mě na záda a nedočkavě na mě nasedla.
Moji snahu o spolupráci odmítla, rukama mi zatlačila na ramena a když jsem i fakt nerad poslechl a zůstal nehnutě ležet, napřímila se, zaklonila hlavu a jako by byla v transu začala svou jízdu.
Alespoň jsem se polaskal s jejími prsy. Promnul, jemně pomačkal, bříšky prstů zakroužil na bradavkach…
Zdálo se mi že nic nevnímá… jen si užívala svou jízdu.
Pak najednou vydechla, jako by z ní spadla ohromná tíha a jí se ulevilo.
Tlak jejich rukou povolil, chtěla sesednout, ale to jsem jí na oplátku nedovolil já. Posadil jsem se, pevně ji objal a políbil.
Hladil jsem jí ramena, záda, boky, líbal jsem ji na tvář, ouško… to se celá zachvěla… „To lechtá,“ ale nijak se tomu nebránila.
Líbal jsem ji po těle, z ouška na krček, na ramínka… Když jsem s polibky doputoval až na prsa, mírně se zaklonila, abych se s tou nádherou mohl polaskat. A já se s ní laskal! Pomazlit jsem se s tou nádherou, líbal prsíčka, polechtal bradavku špičkou jazyka…

Najednou se z hluboka nadechla, vstala ze mě, klekla si na čtyři hlavu položila na polštář… vyšpulila na mě zadeček…
„Pojď,“ vyzvala mě s úsměvem a abych si to pozvání nevyložil špatně, prstíky roztáhla závojičky.
Nemusela vybízet dvakrát. Hned jsem klečel za ní.
Moje představa že ji napřed trochu pozlobím a než do ní vstoupim, tak trochu poškádlím jeskyňku na vstupu, vzala za své.
Jakmile ho ucítila, pevně ho popadla nasměrovala a… Nevím jestli jsem vstoupil já, nebo se mi vyšla vstříc, ale co na tom sejde ?
Jestli je v takovém okamžiku chlap schopný ještě trochu myslet i na něco jiného, nebo jsem čestná výjimka, nevím, ale hlavou mi bleskla myšlenka, že to prostě nemůže fungovat, když oba chceme být tím kdo je aktivnější, kdo to řídí, kdo to má na povel.
Nehodlal jsem spěchat, naopak měl jsem v úmyslu si to užít jak nejdéle to půjde.

Pohyboval jsem se pomalu, byly to spíš jemné šťouchy než tvrdé přirazy.
Nastal čas převzít otěže do svých rukou… Vzal jsem ji za prsa a napřímil.
Jednou rukou jsem ji držel pěkně vzpříma, druhá sklouzla do klina a prsty se hned pustily do práce.
Musel jsem na chvilku zvolnit tempo, abych nebyl hned, ale to neplatilo pro prsty v jejim klíně. Dovnitř nemohly, tam bylo obsazeno, ale i tak měly spoustu možností předvést, co umí.
Ještě chvilku se vrtěla v bocích, pak jako by se z ní stala hadrová panenka najednou celá zvláčněla.

Pustil jsem ji a ona si lehla na záda. Chvilku jsme oba mlčky leželi a oddechovali.
Hladil jsem ji na bříšku a když se ruka pomalu, ale jistě přesouvala do klína, nijak neprotestovala.
Moje rty, moje polibky se vydaly na cestu po jejím těle. Zpoceném, zadýchaném, ale snad šťastném.
A pokud ne, mám možnost a příležitost ji alespoň na okamžik šťastnou udělat.
Prsty, rty i jazyk se společně činily a Lenka mně za chvilku jasně a zřetelně dávala znát, že činí dobře.
Miluji chuť a vůni vzrušeného ženskeho klína a tak jsem si užíval.

„Dost, už dost!“ zvolala a odtáhla mi hlavu z klína. „Už ne,“ řekla řekla a usmála se, zadýchaná, jako by uběhla přinejmenším maraton.
Co se dá dělat, když dost tak dost. Ještě naposled jsem lehce políbil, pohladil bříšky prstů na rozloučenou.
Když se jí uklidnil dech, škoda pomyslel jsem, byl nádherný pohled na její prsa když byla zadýchaná.

Leželi jsme vedle sebe, skoro ani nedýchala a na okamžik mě napadlo že snad usnula.
Na moje doteky nijak nereagovala.
Hladil jsem jí bříško a přemýšlel co dál?
Usnula?
Mám se zvednout a odejít?

Najednou se otočila na bok, opřela se o loket a podívala se mi do očí: „Na sebe jsi zapomněl.“
Znělo to skoro jako výtka.
Chvilku mě hladila po prsou pak se její ruka vydala na cestu dolů.
Honila mi ho a s rozpaky se mi dívala do očí. Bylo vidět jak váhá a tak jsem se rozhodl jí to ulehčit, vysvobodit ji.
Zavrtěl jsem s úsměvem hlavou.
„Nemusíš když nechceš.“
Snažila se, aby na ní ta úleva nebyla moc vidět.
„Nebude ti to vadit? Nezlobíš se?“

Nikdy jsem si nic nevynucoval, nechtěl jsem nic, co by bylo proti vůli druhého a nehodlám s tím začínat.
„V pohodě, tím se netrap.“
Honila mi ho a upřeně se mi dívala do očí.
„Neuděláš se mi do pusy, že ne?“
Opět jsem zavrtěl hlavou: „Neboj, dám ti vědět včas.“
Ještě chvilku mi ho honila, bylo vidět jak váhá, ale pak se posunula níž.
Opravdu to uměla skvěle.
Jen jsem najednou nevěděl co s rukama, tak jsem ji alespoň hladil ve vlasech.
Když zapojila i jazyk a špičkou jazyka mě šimrala na uzdičce cítil jsem že už dlouho nevydržím.
„Už budu,“ varoval jsem ji, jak jsem slíbil, ale i bez slibu bych jí dal vědět.
Lenka to taky vycitila, ale nejspíš už odhodila všechny zábrany.

Na chvilku přestala, jen mi ho pomaličku honila. Nenapadlo mě jiné přirovnání než labužnicky.
Když naznala že mi dopřála dost času na zklidnění opět ho vzala do pusy.
Tak jak já jsem si vychutnával ji, tak si ona vychutnávala mě… a bylo to nádherný.

Vše krásné má svůj konec, nebo nic netrvá věčně.
Poslechla mé varování a posledních pár okamžiků se už jen soustředila na ruční práci.
Fascinovaně sledovala můj výstřik…
Skojeně se usmála a ždímala mě do poslední kapky.

Leželi jsme mlčky vedle sebe, vzrušení je pryč a najednou je vše „normální“.
Přemýšlím nad mnoha věcmi jak se stalo to co se stalo, jestli by se to mohlo opakovat, co udělat pro to aby se to opakovalo, každopádně ta vášeň, ta živočišná nadrženost už v tom asi nebude, ale nejdůležitější je jiný problém. Nechtělo se mi odcházet, ale věděl jsem, že musím.
Toto musí zůstat tajemství.
Zhluboka jsem si povzdechl. …
„Nejspíš bych měl jít, asi by se ti nelíbilo, kdyby mě někdo viděl od tebe odcházet “ řekl jsem.
Mlčela.
Posadil jsem se a začal se oblékat.
Najednou se z vášnivé smyslné ženy stala cudná klášterní schovanka. Zakrytá pod dekou mě pozorovala při oblékání, ale dívala jakoby skrze mne.
„Bylo to nádherné a zůstane to moje tajemství.“
Zdálo se mi je duchem mimo a vůbec nevnímá co jsem říkal.
Snad toho nelituje ?
Nebo jsem pro ni jen další chlap, kterému jde jen o jedno a pak se rychle vypaří?

Venku začínalo svítat a možnost, že mě někdo uvidí odcházet, se každým okamžikem zvyšovala.
Ještě jsem ji letmo políbil na tvář a odešel.