Těžká doba 🇨🇿

Těžký život osamělých žen v zázemí při fiktivním válečném konfliktu, kdesi a kdysi…

***

Michaiia si zoufala. Válka odvedla ze vsi všechny muže a ženy musely na vše stačit samy. Vést hospodářství zvládala tak tak, ale co až nastanou žně a čas podzimní orby? Na to už její síly nestačí. Těch pár starců, co tu zůstali, bylo spíše přítěží, než aby byli platní. Bez urážky.

Ale život není jen o práci a když je člověk mladý, existují ještě jiné věci, po kterých tělo i duše prahne a touží. A to jí právě začalo velmi, velmi chybět.
Starší ženy jí radily, jak se sama uspokojit, jiné doporučovaly bylinky a další zase modlení a odříkání. Samé babské rady k ničemu.
Sama se uspokojovat uměla. Hladila a laskala se rukou a představovala si přitom manželův žilnatý ocas, který tak ráda sála a pak cítila, jak ji projíždí a oba společně dosahují rozkoše.

Na vsi sice zůstalo pár odrostlejších mladíků, kteří by ji jistě zvládli pomilovat, jenže jen tak dát kolena od sebe? Byli to usmrkanci, vesměs hloupí a slabomyslní, že i armáda je odmítla jako potravu pro děla.

***

Jak šel čas, ve vsi se náhle objevily vojenské náklaďáky. Vojáci rozváželi zajatce po venkově na polní práce. Žně musely zdárně proběhnout i ve válečných časech. Zajatci ženám připomínali jejich odvedené muže, byli vesměs mladí a plni tělesné síly a ač příslušníci cizího státu, dalo se s nimi mluvit, protože hovořili jem mírně odlišnou řečí.
I Michaiia dostala k ruce pomocníka. Představil se jako Jopp a byl to asi třicetiletý muž, šlachovité tělesné konstituce.
„Co umíš?“ především ženu zajímalo.
„Všechno… sám jsem ze statku,“ opáčil a pousmál se. Selka se mu líbila.
„Dobrá, beru tě,“ kývla Michaiia a ptala se dozorce, jak je to s hlídáním.
„Klid. Tihle nikam neutečou. Jednak bychom je chytli a zastřelili a jednak jsou rádi tady a ne na frontě. U starosty je umístěn strážní oddíl, kdyby bylo třeba něco řešit, ale ono nebude, neboj se.“

Ženě se nezdálo, nechat u sebe jen tak nehlídaného nepřítele, ale mlčela a Joppovi vykázala místo v čeledníku.

***

Vesnice už spala, když se z domku, kde byl strážní oddíl, vylouply dva stíny.
„Je dobře, že není měsíc,“ pochvaloval si jeden a tiše prošli vesnicí až k domu, kde žila Michaiia.
Vrata jen nepatrně zavrzala, stíny přeběhly dvorek a zkusily dveře. K jejich radosti i překvapení nebylo zamčeno.

Dva muži stanuli v síni plni vzrušení. Tohle plánovali již delší dobu, pošpásovat si s vnadnou slaměnou vdovičkou. Až jim to hezky udělá, svedou to na zajatce a ona to ještě ráda dosvědčí.
„Knute, já první,“ řekl jeden a pomalu stiskl kliku pokoje.

***

Výkřik úleku byl rychle utlumen a pak byly slyšet zvuky zápasu, který záhy nahradilo rytmické vrzání postele.

Jopp vyzbrojen velkým polenem vlétl do pokoje ve chvíli, kdy Michaiia měla roztažené nohy, vyhrnutou noční košili a na ni ležel a zadkem přirážel voják se shrnutými kalhotami u kolen. Druhý si rukou honil vytažené péro a chtivě ženě ohmatával prsa.
Než vojáci stačili zareagovat, skončili omráčení a nehybní.

Žena zoufale plakala a bylo jí jedno, že je před ním téměř nahá. Cítila se ponížená a pošpiněná. Jopp oba muže vytáhl ven na zápraží, svázal a vrátil se do pokoje, kde se již Michaiia přistrojila.
„Co s nimi?“
„Ohlásím to… zatím je hlídej,“ žena vstala a vydala se ohlásit zločin, který byl na ní spáchán.
Jopp dorazil včas, muž do ní teprve násilím vnikal, ale i tak to byl hrůzný zážitek.

Vojáci to vyřídili rychle. Hlídka obhlédla situaci, zapsala její i Joppovu výpověď a oba muže druhý den eskortovali z vesnice pryč. Kam, se Michaiia nedozvěděla. Snad do vězení, snad na frontu do první linie?

***

Záchrana od znásilnění značně zvýšila Michaiiny sympatie k Joppovi. Stále si udržovala k němu odstup a jistou rezervovanost, ale jinak se k němu chovala poměrně přátelsky.

***

Blížil se podzim. Zprávy z fronty nebyly stále dobré. Bojovalo se o každou vesnici ba i kámen u cesty. Hlavně, že Fendt byl naživu a dopisy chodily sice sporadicky, ale chodily. List s červeným pruhem znamenal zlou zprávu a pár vesničanek už ho obdrželo. Worst, Uhde, Mikka už nebyli mezi živými. Padli za vlast, bylo psáno strohým úředním jazykem.
Nedalo se nic dělat, život jde dál. A také šel.

Michaiia jednou plela záhonek u plotu, když vtom zaslechla z kůlny od sousedky hlasitý vzdech a pak rytmické sténání „ah… ah… ah.“ Zaposlouchala se a než jí došlo, o co jde, ozvalo se: „Přidej… ještě… už… už… budu… vraž mi ho tam víc… joo… panebožeeeeee.“ Kvílivý výkřik ženského orgasmu prořízl zvuk a Michaiia se podvědomě přikrčila, jako by se styděla, že je svědkem něčeho neslušného.

Po chvilce vrzly dveře a ven vyšel zajatec Ted a zapínal si kalhoty a poté se vybatolila i Ustaja poněkud pajdavým kachním krokem.
Michaiia se za plotem vztyčila, až sebou sousedka trhla.
„Jé… ani jsem si tě nevšimla,“ usmála se na ni.
„Zato já tě slyšela… vy jste… tam… spolu?“
„Jo… šukali jsme…Ted je skvělej… už se těším na večer,“ přitakala Ustaja spokojeně.
„Jak to, ty a Ted… a co tvůj muž?“ nechápala Michaiia.
„No a co? Manžela mám pryč a tohle je chlap. Má péro a umí to s ním. Já jsem samotná ženská a taky to potřebuju. Nikomu tím neubližujeme. Až to všechno skončí, zase budu milovat Trechta,“ mínila sousedka a dodala posmutněle. „Teda, jestli se mi vrátí.“

Michaiia mlčela. Takhle na problém ženy bez muže nenahlížela. Schopných mužů tu skutečně je dost. Jenže jde o muže cizí národnosti, zajatce, kteří před nedávném stříleli jejich muže… Ustaju zjevně tohle netížilo. Muže schopného ji uspokojit má přímo v domě. Proč ho nevyužít a dostat ze sebe tu frustraci z neuspokojenosti. Není to láska, je to potřeba, normální lidská potřeba. Musí se nad tím zamyslet.

***

Napadl první sníh, neklamná připomínka nastupující zimy. Michaiia zatopila v lázni, ohřála kotel vody a pomocí horkých, nahřátých kamenů máčených ve vodě tam vytvořila páru. Bylo tam nádherně horko, když se svlékla a polévala se vodou. Nabídla i Joppovi, aby se vykoupal s ní, ale odmítl.
Je to hlupec, přemítala Michaiia. Nepochopil, že ho zve do lázně, kde se mu ukáže nahá, on zase jí a pak už je jen krůček k …

„Aáááá,“ vyjekla úlekem, jak ji zezadu objaly nějaké paže a dlaně sevřely prsa.
„Pššš… rozmyslel jsem si to,“ uslyšela Joppa. „Jsi tak krásná… chci tě.“
Michaiia tála v jeho náručí a z jeho doteků. Pomalu se otočila a splynuli ústy ve vášnivém líbání. Bylo to nádherné a po tak dlouhé době ji opět zalila slast.
Když jí pozvedl nohu a vestoje se chystal na vniknutí sice zašeptala „jsem vdaná,“ ale nijak se nebránila a naopak doufala, že to učiní a ona… oáááách… už cítí jeho velikost, tvrdost, sílu a chce, aby si ji drsně vzal a ošukal jí tu, bezmocnou a pokořenou.

Jopp ji šukal na stojáka, nechoval se tvrdě ani drsně, ale bral si její tělo a užíval si vše, co nabízelo. Omakával a hnětl jí prsa, užíval si těsnosti a tření klína a vychutnával si divokost a vášnivost líbání a vzájemné proplétání jazyků.

Když skončili na zemi vkleče, pocítila Michaiia tu pravou nadvládu muže. Jopp ji držel v pase a tvrdě ji šukal, že jeho ocas cítila při dorazech někde v žaludku. Hekala a sténala blahem, jak se na ní drsně uspokojoval, až měla mlhu před očima. Tvrdý kůl jí plenil klín rytmickými přírazy, když náhle z ní vyjel a zaútočil o dírku výše!
Tohle Michaiia nečekala. Neznala to, nevěděla, že by se tam mohl ocas strkat, když je to otvor k… uff… neměla čas si utřídit myšlenky. Rozvášněný Jopp překonal sevření svěrače a za jejího silného bolestného výkřiku jí vrazil ptáka do zadku. Několika přírazy se do ní
dostal až po koule a pak strnul v blaženosti se silného sevření ocasu.

Michaiia prožívala něco úplně jiného. Pocit studu nahradila bolest a velmi nezvyklý pocit něčeho divného a nepatřičného v zadku. Jopp ji opět pevně držel v pase, aby mu neunikla a začal pomalu přirážet.
„Ah… ah,“ sténala Michaiia, které se poněkud ulevilo, ale nedostavila se žádná slast. Naopak ji zase přepadl stud, že jí zneuctil tělo v místě, kde se muži běžně neuspokojují. Napadlo ji, jestli tato hříšná praktika není z jeho domoviny s níž nyní její vlast válčí. Takto nechutné věci tam provádí. Nyní nemohla nic dělat, než čekat, až se uspokojí, ale pak ho nahlásí strážím… už ho tu nechce nikdy vidět!

Jopp se táhlými a pomalými přírazy přivedl k vrcholu a vyplnil jí konečník semenem. Rukou jí přitom zespoda laskal kundu a klitoris a alespoň ji tak trochu nahradil chybějící rozkoš.
Když měkký oca opustil její zadek, ulevilo se jí náramně. Společně se vykoupali a Michaiia se rozhodla jeho zatčení prozatím oddálit. Jen Joppa upozornila: „Nic se tu nestalo a na všechno zapomeň,“ řekla přísně.

***

„Ustajo, můžu s tebou mluvit?“ zastavila Michaiia sousedku hned po ránu.
„Jistě. Co potřebuješ?“
„No… ehm… nevím jak… ti to říct… no… prostě… pomilovala jsem se s Joppem,“ začala opatrně.
„No vidíš! A hned je ti líp, ne?“ Ustaja se usmála.
„To je pravda… jenže on mě… ee.. zneuctil… ee… do zadku,“ zrudla Michaiia.
Ustaja zvážněla a pohlédla jí do očí.
„Tys to nikdy nedělala, viď? Bolelo to?“
„Dost… ale pak už tolik ne, ale považ… do zadku! Jak nechutné…“ Michaiia se rozohnila.
„Jak se to vezme,“ lakonicky odvětila Ustaja.
„Cože?!“
„My s Trechtem to děláme často,“ usmála se Ustaja. „Holka, tys ještě mladá a nezkušená. Jestli Fendt to nezná, neznamená to, že se to nedělá. Milujete se, abyste byli šťastní. Tohle je něco úžasnýho spíše pro chlapy, ale pro nás… no, jak pro kterou. Mě se to docela líbí, ale nevyžaduju to a Trechtovi podržím, když s tím přijde. Jopp je v tom asi stejný. Až budete šukat příště, řekni, že to nechceš. A pořádně mu ho vykuř. To mají ještě radši.“
„Žádný příště nebude!“
„Nebuď hned tak chytlavá. No tak ti odpanil zadek. Příště už to neudělá. Neříkej, že tě jinak neuspokojil?“ divila se Ustaja.
„To jo,“ kroutila se Michaiia. „Myslíš, že s ním mám spát dál?“
„To je tvá věc,“ vymluvila se Ustaja. „Já svýho Teda rozhodně z postele nevyženu. I když tu Trecht není, nebude má kočička zahálet.“

Kdybych byla taková jako ty, pomyslela se Michaiia. Ustaja sice nebyla výkvět moudrosti, ale praktický život zvládala spolehlivě a asi nejlépe z celé vsi.

***

Ustaja a Michaiia nebyly jediné ženy, které se svými pomocníky udržovaly nemanželské styky, ale všechny to pochopitelně tajily.
Michaiia tedy dál pouštěla Joppa do své postele a ten zastupoval manžela stejně svědomitě a s elánem i zápalem, s jakým i pracoval.
Do zadečku se jí už necpal, rád si ho nechal kouřit a pak ji v různých polohách přiváděl do výšin slasti a rozkoše.
Nebránila se ani, když se jí tu a tam zmocnil ve stodole, v seníku nebo kurníku. Přiskočil k ní, vyhrnul šaty, drsně ošukal zezadu, vystříkal a zase zmizel. Byla to pro ni slastná chvíle mužské převahy, kterou Michaiia zbožňovala – být mu po vůli.

***

Každá válka jednou skončí. Skončila i tato a do vsi se vrátil jak Trecht a Fendt, tak i jiní. Jejich manželky je uvítaly jaksepatří a celou noc se ze všech stavení nesly slastné steny a vzdechy z milování navrátivších se manželů, kteří plenili dlouho strádající klíny svých žen (jak tomu sami i věřili).
Jen tam, kde muži na frontě padli, bylo ticho. Zajatci byli odvezeni pryč a zmizel i strážní oddíl. Svět se zase navrátil k mírovému životu a Michaiia tak brzy muži oznámila, že se může těšit na svého prvního potomka.
Co na tom, že se narodil za sedm měsíců a ne za devět. Kdo by to počítal.