Tomyšův příběh 03

Díky Ditě se mi podařilo najít Mak, přítelkyni mého bratra Lukyho. Pokud je pravda, co mi Mak vyprávěla, je Luky bohužel mrtvý. Zapletl se do nitek podsvětí víc, než zvládl. Ale je tu pořád naděje, všechno mohlo být trochu jinak. Ditin otec, bývalý kriminalista, nám prozradil, že hlavní sídlo Frostovy organizace je bar Nemesis.

Díl třetí: Nemesis 1

„Byl jsi pryč dlouho,“ řekla Mak. Seděla v rohu za lednicí, přikrytá dekou. Když jsem rozsvítil, přetáhla si ji přes hlavu. Nevěděl jsem, co na to říct. Za chvíli budu pryč, je jedno, jak to všechno dopadne. Jen cílové místo se lišilo. I když vlastně asi ani moc ne. Peklo nebo jen jeho předsíň.

„Mak? Přemýšlela jsi někdy, co bys dělala, kdybys musela najednou zmizet.“
„Už jsem to přeci jednou udělala.“
„Pravda, ale myslím úplně, zmizet, vypařit se.“
„Aby mě nikdy nikdo nenašel?“
„Tak, jenže to je ta jednodušší část. Musíš vědět, kam jet a co tam dělat.“
Tohle ji zaujalo, za chvíli se objevila blonďatá hlava a zvědavé oči.
„Říkám tomu plán jedna, máš jenom pár minut, ti zlí už pomalu klepou na dveře, nesmíš zpanikařit. Proto je potřeba mít plán.“
„A ty ho máš?“
„Jasně.“

A pak jsme spolu seděli na pohovce, vytáhl jsem z batohu desky a ukázal jí pár papírů. Hrozně se jí to líbilo, už ty cesty, vlak odjíždí tehdy, dojedeš tam a tam, musíš přesednout, mezitím se schováš v tomhle pajzlu. Sedneš si do určitého vagónu. A tak dále a tak dále. A spousta variant.
„Necháš mi něco z toho tady?“
Zamyslel jsem se. „Něco vyberu, pár vedlejších plánů, myslím, že už neplatí. Ale můžeš se inspirovat.“
Vážně se na mě podívala: „Myslíš, že budu někdy zase muset utíkat?“
„Připrav se na nejhorší, doufej v nejlepší.“
Opřela se a zaklonila hlavu. „V nejlepším mám dojem, že to už bylo.“
„Určitě ne, běž spát,“ poslušně se zvedla.

Taky bych už měl jít spát, ale připravil jsem jí pár papírů, jak je to s bytem, komu a kolik platit, pár důležitých kontaktů. Můj jediný účet na hotmailu, ten, co znal jen Luky. Mám jí ho dát? A proč? Dlouho jsem váhal, ale pak jsem tam připsal i Ditu. Když nebudeš vědět, kam dál, zkus tohle číslo. Ještě jsem si všechno přečetl a uvelebil jsem se na pohovce.

V noci mě vzbudila Mak, prostě mi vlezla pod peřinu.
„Zítra zmizíš.“
„Vypadá to tak.“
Čekal jsem, že se bude vyptávat, ale jen se ke mně přitiskla. Drželi jsme se, dokud jsme neusnuli. Bylo to možná hezčí než sex. Nebylo, ale to mi došlo až pozdě. Jako skoro všechno.

Probudil jsem se brzy, podle svého vnitřního budíku. Uvědomil jsem si, že není kam spěchat a večer bude sakra dlouhý. Trochu jsem Mak urovnal končetiny a zase usnul.
Vzbudili jsme se až celkem pozdě dopoledne. Otevřel jsem oči, dívka už byla vzhůru a dívala se na mě.
„Voníš zase tou policajtkou.“
„Večer jsem se nestihl osprchovat.“
„To by stejně nepomohlo.“
Chtěl jsem říct něco ve smyslu, co jí vlastně po tom je. Ale jen jsem pokrčil rameny. „Pomáhá mi, pověz, ten Marvan, co říkal, když jste tam byli sami?“
„Tak, mluvil o Ditě a o sobě, jak ji všechno učil, dokonce spolu probírali nějaké staré případy a vysvětloval jí, jak pachatele čapli. A jak se pak po revoluci úplně rozhádali.
„Takže táta chtěl mít z dcerky taky kriminalistu. Možná to tak nakonec i dopadne, na drogách podle mě nikdo nemůže dlouho vydržet. U kriminálky máš případ, hledáš stopy, indicie, důkazy, podklady pro obžalobu, někoho chytneš a celý spis předáš. A pak jen trneš, co se stane u soudu.“
„To je pravda, tam člověk nikdy neví.“

Mak se najednou dívala zvláštně, tedy ještě divněji než jindy. Zvedla paži a váhavě se mě dotkla prsty. Pak ještě jednou, teď už celou dlaní.
„Co je?“
„Zkouším, co to se mnou dělá. Jestli to snesu.“
„V noci jsme se objímali.“
„To jsem skoro spala a bylo to potmě.“
„Dobrá, tak zkoušej,“ lehl jsem si na záda.
Mak se mě různě dotýkala, bylo to hezký, teplé a měkké ruce jsem cítil hned tu a hned tady. zavřel jsem oči a užíval jsem si to. Když jsem je zase otevřel, dívka se na mě upřeně dívala.
„Tak co?“
Zamrkala. „Prosím…“
„Tak povídej.“
„Mohl by ses svléknout?“
„Stačí triko nebo i spodky? A nemám ti udělat striptýz? Můžu? Umím ho skvěle.“
„Nech toho.“
„Tak co?“
„Triko a spodky,“ začervenala se, „a pak zavři oči.“
„A neměla bys je zavřít ty?“
„To by nedávalo smysl, nemyslíš?“
„Dobře, ale ty se taky svlékneš.“
„Na to zapomeň.“
„Jenže jak to chceš jinak pořádně vyzkoušet?“
„Nedělej si ze mě srandu.“
„Nedělám. A navíc se nebudu dívat.“
„Tak jo.“

Svlékl jsem si triko a spodky a obé okázale ukázal Mak. Ta se zahihňala. Lehl jsem si a zavřel oči. Nemínil jsem švindlovat, i mně bylo jasné, že tady jde víc než o legraci. Jestli nekecá a opravdu jí ti dva hajzlové znásilnili, je tohle možná začátek docela dobré terapie.
Ozývalo se typické šustění, postel se trochu prohnula a dívka byla vedle mě. Nejdřív se mě jen dotýkala a pak se i trochu přitulila.
„A já taky můžu?“
„Řeknu ti.“

Teď už šlo do tuhého, doslova, musím přiznat. Měl jsem dojem, že Mak rychleji dýchá, ale mohl jsem se splést. Malá ruka se teď pohybovala po břiše dolů, tam zaváhala, vrátila se zpět, pak se ale zase obrátila a statečně pokračovala dolů. Začalo to být zajímavé, zvedl jsem ruku, abych… Nic, zase jsem ji rychle vrátil zpět.
„Můžeš,“ zašeptala mi do ucha. A dívčí prsty mi přejely přes penis.
Pohladil jsem ji jen zlehka prsty, na čele těsně pod vlasy, pak pod vlasy k uchu, obkroužil špičkou ukazováku malý boltec. Stejně lehce jsem pokračoval o kousek níž na krku, opatrně jsem začal jen dvěma prsty, pak dlaní, odvážil jsem se ho lehounce stisknout mezi prsty, byl tak štíhlý a dlouhý, neodolal jsem.

Trochu se ošila, jistě, jsem blbec. Začal jsem znovu, ještě něžněji, čelo, tváře, krk, ramena, úplně jiná než pevná a vypracovaná Ditina, tahle byla dívčí, ale pod jemnou kůží jsem přesto cítil skrytou sílu. Zvolna jsem přejel celý obrys ženského těla až na boky, byla to cesta plná něžných křivek. Opravdu byla úplně nahá, nelhala, ale byla to přece její zkouška. Pohladil jsem jí prdelku, prsty jsem objevoval záhyby, zákoutí, obdivoval klenutí, pružnost. A zase porovnával s Ditou, jejím pevným a atletickým zadkem. Je to sotva pár hodin, kdy jsem ho měl v dlaních a pevně tiskl.

Vzpomínka mě vzrušila, navíc mě Mak přejížděla sevřenými prsty, pěkně po celé délce, občas pohladila varlata. Cítil jsem, že teď kdyby pokračovala, to s těmi prsty, trochu přimáčknout a zrychlovat… Začal jsem jí trochu přirážet do ruky, nemohl jsem odolat.

Zkoumal jsem dlaní zadek, ale už ne hravě, chtěl jsem ho pořádně zmáčknout, oběma rukama chytit ty krásné půlky, držet je, trochu roztahovat a zase tisknout k sobě, až by jí kundička brněla chtíčem. A konečně zajet prsty až dolů, přejet klín, hladit ho, dokud nezvlhne, a potom si Mak otočit pod sebe a konečně…
Cítil jsem dívčinu vůni, lehký nádech levandule, pod ním její vzrušení. Takže to můžu zkusit, přitiskl jsem dlaň na…

Okamžitě se zarazila, ucítil jsem na tváři lehký polibek, vstala, slyšel jsem, že se obléká.
„Už můžeš.“
Klečela vedle postele a dívala se na mě těma svýma divnýma očima. Chtěl jsem se jí zeptat, co a jak, ale spolkl jsem to. To byla její věc, rád jí pomůžu, když bude chtít. Proti tomu jsem neměl vůbec nic.
„Promiň, ale dál to už nešlo. Chtěla jsem, ale najednou mi málem praskla hlava.“
Přikývl jsem a pohladil jsem světlé vlasy. Byl jsem rád za ta čísla u Dity. Najednou jsem dívku viděl jinak, docela hezký obličejík, drobná postava, ale žádná vychrtlina, pěkná holka.

„Jaký je plán?“ zeptala se klidně, vstala a protáhla se, čichla si k dlani a začervenala se.
Stručně jsem jí to nastínil, klub Nemesis, tam ty dva zkusit najít a vylákat ven. A pak se uvidí.
Zamračila se. „Blbý plán.“
Pokrčil jsem rameny.
„Musíme jít nakupovat, neznáš tady nějaký sekáč?“

Znala, vybíral jsem košili, sako, měli dokonce i malé bolo. Skvělé. Boty jsem měl sice špatné, ale to už bylo jedno, na ty se nejspíš nikdo koukat nebude. Mak mezitím šmejdila v pozadí a přihodila na pult malý balíček. Zaplatil jsem.
Pak hobby market, museli jsme kousek jet podzemkou, měli všechno, co jsem potřeboval. Mak se zvědavě dívala, ale mlčela. To bylo všechno, za pokladnou jsem sebral balík letáků.

„Budeme potřebovat taxíka. Rychlý odvoz, kdyby to v klubu nevyšlo. Kámoše za volantem,“ uvažoval jsem.
„No jasně. Někoho seženu, neboj, mám tip, tohle je přímo pro něj. V kolik hodin odjíždíme?“
„Kolem deváté.“
„Hned mu zavolám.“

Čekat se mi nechtělo, vzal jsem batoh a naskládal tam rychle všechno, co mi patřilo. Obul jsem se a z poličky vzal Lukyho helmu. Už jsem si ji zkoušel, trochu těsná, ale žádný problém. A navíc nepojedu daleko.
Zkontroloval jsem Lukyho motorku, pořád stála v průchodu připoutaná k litinovému sloupku. Vypadala v pohodě, jen zadní guma podle mě potřebovala dofouknout. Z kufru jsem vytáhl bundu, byla mi v ramenou trochu malá. Složil jsem plachtu a nacpal do prázdného kufru, vytlačil Hondu o kus dál a konečně nasedl a nastartoval, protočil plyn a čekal, až se motor trochu zahřeje. Čekal jsem, kdy mi přistane na hlavě květináč, ale tady asi byli lidé zvyklí na všechno. Jen jsem objel blok a všechno vyzkoušel. Ale nejraději bych vzal za plyn a zmizel pryč, z Prahy, někam k Sázavě, proplétat se klikatými silničkami, holku za sebou…

‚Jenže jakou, kamaráde? Ditu nebo Mak? Jasně, obě, ale na to je motorka malá,‘ ušklíbl jsem se do helmy.
Raději jsem zase zajel zpátky.

Seděli jsme v bistru kousek od bytu, když do pekla, tak s plným žaludkem. Mak nemluvila, občas jen zvedla oči, ale pak se zase věnovala jen svému grilovanému krůtímu.
Došlo mi, že se mi to s ní takhle líbí, nemluvit, jen se na sebe občas podívat.
„Co to auto?“
„Bude tady v devět.“
Jen jsem přikývl. Nenapadlo mě vyzvídat, kdo to bude a odkud ho Mak zná. Velká chyba.

Oblékal jsem se, džíny jsem si nechal, ale k tomu místo mikiny světlá košile, bolo, sako. Úplně mi nesedělo, ale na tom nesejde. Ještě ti chybí klobouk a knír a bude to komplet.
Mak vyšla z koupelny, otočil jsem se k ní, aby mě zhodnotila. Ale místo toho jsem zíral na vysoké podpadky, síťované punčochy, kraťounkou koženou sukničku, halenku, halenku…
„Push-upka,“ poznamenala, když viděla, jak jí zírám na prsa.
Zmalovaná byla jak italský kostel, k tomu hnědá paruka.
„Hele, zapomeň na to.“
„Jdu s tebou, já ty dva znám, ty ne.“
Vysvětlil jsem jí, že mi to je vlastně jedno, ale nemůže mi překážet. Našpulila rtíky a poznamenala, že ona má taky svoje otevřené účty. Vyhodnotil jsem situaci, byla to sice blbost, ale zase ne tak velká. Když jde člověk do nočního klubu, proč nevzít s sebou společnost.

Všechno jsme připravili, poslední oddech, dole zatroubilo auto.
„Vem mi sako a batoh, pojedu na motorce, sejdeme se u skladiště.“
„U toho skladiště?“
„Jasně.“
Odešla, trochu zvedla obočí, když zvedla batoh, ale nic neřekla.
Přejel jsem byt očima, uvažoval jsem, jestli se tady ještě ukážu, otočil klíčem v zámku a zmizel.

U skladiště jsem byl dřív, schoval jsem motorku mezi bedny v úzkém průchodu, vyháčkoval jednoduchý zámek u skladu. Mrkl jsem dovnitř. Nic, jen nějaký bordel, ideální. Když všechno vyjde, budu připravený, když ne, nevadí.

Posadil jsem se na nějakou bednu a konečně mi došlo, jakou pitomost dělám. Najednou jsem skoro slyšel ze skladiště výkřiky, bráchovy i Mak, když je ti dva mlátili. A pak dívčí vzlyky, Luky křičel, aby ji nechali být, že jim všechno řekne. Pak se na chvíli otevřou dveře a vyhodí ven pomlácenou holku, plazí se mezi kovové bedny, schoulí se úplně do rohu, tvář mokrou slzami. Ale neuteče, klekne si a mezírkou sleduje vrata. Křik sílí, ale najednou utichne. Za nějaký čas se otevřou dveře, dva chlapi vláčí černý pytel, hodí ho do kufru auta. Nasednou a zmizí. Holka chvíli čeká, utírá si špinavou tvář. Vstane, drží si sukni v klíně a shrbeně odkulhá uličkou pryč.

Proč to neudělám jednoduše, nepočkám si na ty dva, pěkně jednoho po druhém, až půjdou po šichtě domů, stačí jeden hmat, zatáhnout je kousek dál. A možná ani ne, sáhl jsem si do nohavice, nůž byl tam. Stačilo by rychlé bodnutí, chytit tělo, pomalu spustit na zem a zmizet. Proč to sakra tak neudělám?
Protože nejsem vrah. Jsem všechno možné, ale vrah ne. Zatím. Zavřel jsem oči a uvažoval, jestli s tím mám začít.

Širší uličkou naštěstí přijížděla červená kombíková Felicia. Řidič byl ramenatý chlapík kolem třicítky, představil se jako Boris. Vypadal schopně a ostře, na krku vytetovaný japonský znak. Odkud ho Mak asi zná, musím se zeptat, až bude čas. Chvíli jsme ještě čekali a kecali, ale byla už tma a čas se nachyloval. Vytáhl označení taxi a přilepil ho na střechu. Bude to tak lepší. Vytáhl jsem placatku a vypláchl si pusu vodkou. Trochu jsem si pobryndal sako. Fuj.

U klubu jsme byli po desáté, ideální čas, všude kolem tma, svítily jen okna činžáků kolem a ledově modrý nápis Nemesis.
„Nejdřív to objeď pomalu dokola.“
„Jasně, odbočím hned, aby nás neviděli.“
Projížděli jsme pomalu uličkami, Boris ještě zpomalil a ukázal na nenápadné dveře.
„Tohle je zadní východ, tudy chodí inkognito holky.“
„A taky kunšofti?“
„Jasně. Ale hlavně holky, tady kousek jsou koleje a některá si ráda tak trochu přivydělá.“
„Eskortem?“
„No jo. Takže se protáhnou uličkou a pak zmizí tady ve dveřích.“
„Co je za nimi?“
„Nevím, to se mě nenapadlo zeptat.“
„Možná turniket,“ dodala Mak.

Zahnuli jsme doprava za dům. Ulice byla osvětlenější, plná bavoráků a mercedesů. Mezi nimi se vyjímalo žluté Porsche.
„Čí to je?“
„Nemám ponětí, asi nějaké kopačky.“
„Takže jen hlavní vchod a pak ty malé dveře?“
„Co vím, tak jo. Úplně vzadu jsou ještě nějaká malá dvířka.“
„Ale? A kam vedou?“
„Nemám ponětí, vypadají zamčeně, místo kliky koule. Nikdy jsem tam nikoho neviděl.“
„Oukej, jdeme na to.“
Naposledy jsme si řekli, co dělat a plácli si. Bylo mi divně, navíc jsem měl zatraceně divné tušení. Nejraději bych ty dva poslal pryč, třebas do postele, i slepý by viděl, jak Boris Mak okukuje. Ale už bylo pozdě.
Zastavil na rohu, nechtěl, aby ho ochranka viděla.
Dívka na svých šteklích vyklopýtala z auta, přes rameno růžovou kabelku, zavěsila se do mě, nadechli jsme se a vykročili.

U dveří postávalo pár málovlasých chlápků, dva v bundách s rukama za zády monitorovali okolí.
„Tak pojď, Tommy,“ táhla mě Mak ke dveřím. Trochu jsem klopýtal na schodech. Chlapíci u vchodu nás jen přejeli pohledem a pustili dál. Schodiště bylo osvětleno červenou zářivkou, před ním stál jeden normální týpek a druhý, kterému byla kožená bunda příliš malá. Oč méně vlasů měl, o to větší zátylek. Arogantně si nás prohlížel. Chodbou tlumeně duněla hudba.
„How much… Kólik stát?“
Chlapíci se na sebe podívali.
„Pět set.“
„Only? Moment, please,“ vytahoval jsem bankovku z kapsy.
„Děláš si prdel? Dolarů.“
„What?“ strčil jsem peněženku rázně do kapsy. Zátylek ke mně postoupil o půl kroku, ale ten druhý ho zastavil.
„Pět set babek, ta tvoje štětka tady nemá co dělat, jasný? Zaplať nebo táhni na Vlachovku.“
„Šte… Co to…“
Najednou za námi stáli další dva holohlavci.
Mak se ke mně přitiskla.
„No tak, Tommy, nezlob, říkala jsem ti, že je to tady drahý.“

Vytáhl jsem z náprsní kapsy balíček dolarů a odpočítal deset padesátidolarovek. Tlustý paklík jsem vrátil do kapsy. Chlapíci od něj nemohli odtrhnout zrak, mrkli na sebe a olízli si rty. Ozvalo se plesknutí, jeden plešoun neodolal a pěkně celou dlaní otestoval pružnost dívčina zadku.
„Hele, frajere, platíš? Ani hovno, tak nešahej. Zkus to doma na starou nebo spíš na svou pravou pazouru.“
Druhý plešoun se zachechtal a bouchnul prvního pěstí do ramena.
„Ta se nedá, kámo, správná šlápota. Jak se jmenuješ, kotě? Neznám tě.“
„Adriana.“
„No super. A jak seš dlouho v matičce am Moldau? A už máš nějakýho kmotříka? Kdyby ne, mám ještě volno.“
„Vozvu se, když budu chtít.“
„Najdeš mě tady, Adriano.“

„Dobře se bavte, pane. A… dámo,“ první zátylek úslužně pokynul ke schodům. Mak na ně zamrkala a zamávala prstíky. Ztěžka jsem prošel mezi ochrankou, holohlavec se podíval na druhého a zamnul palcem a ukazovákem. Jasně, hejl je tady.

„Adriana“ se do mě zase zavěsila, šourali jsme se červenou chodbou. Další ochranka, ulízaný chlapík stál u dveří, úslužně je otevřel a pokynul nám.
Za nimi nebylo takové peklo, jak jsme čekali. Vpravo místnost se stolky, přímo před námi obrovský bar, doleva chodbička a velký sál. Odtamtud k nám prosakovala dunivá hudba, na stropě se točila diskokoule a házela po pár vlnicích se párech třpytivé odlesky. Bylo tu plno a pekelně hlučno, lidé se překřikovali, dost fialových sak, značková trika, odporné trvalé. A hodně krásných holek.

Uvolnilo se jedno místo u baru, ihned jsem tam Mak zakormidloval. Musel jsem si ji úplně přitisknout k sobě, ale to mi nevadilo. Aspoň jsme se mohli bavit.
„Co si dáte?“ mladý barman zručně točil šejkrem.
„Whisky on rocks please, and pro dáma…“
„Nedáme si bublinky, cizinče?“
Vpravo od nás seděla na stoličce mladá žena. Moje oči musely vykonat nekonečnou cestu, než se dostaly od kotníků až k okraji stříbrných šatů. Na rameni měla vytetovaného hezkého modrého kolibříka. Zpod mikáda si nás prohlížely dvě modré oči. Vydechla kouř cigarety a zvedla jedno krásně upravené obočí.
„Já sem Tommy, a tohle Adriana, slečno…“
„Lucy, mluvíte česky?“
„Blbě, já jsem z Texas, muj dédeček byl Čech.“
„Áha,“ slečně Lucy ještě více zajiskřilo v beztak jiskrných očích. Všiml jsem si, jak si vyměnila s barmanem rychlý pohled.
„Tak co bude s těmi bublinkami?“
„Sure, jasné, barmane, prosím, trži gla… sklenyčky.“

Lucy se usmála. Za pár vteřin přistála před námi dóza s ledem, barman vystřelil špunt, za námi se ozval potlesk.
„Tak na co si připijeme?“ přimhouřila Lucy oči.
„No na ty krásne češke ženy,“ zvedl jsem pohárek a políbil Mak na tvář. Ušklíbla se. Ale jen jedním koutkem.
Dívka ve stříbrném se podívala na hodiny nad barem.
„Za deset minut mám výstup, podíváte se?“
„Tam?“ ukázal jsem očima vedle. Přikývla.
„A pak mám volno, co kdybychom…“ olízla si rty.
„Já mám tady tu… společnost.“
Lucy přejela trochu pohrdavě Mak modrým paprskem. Pokrčila rameny a trochu se předklonila, abych viděl do hloubi výstřihu. Nasucho jsem polkl.
„A co ve třech, pane Ameriko?“
Mak se zavrtěla.
„Hele, to jsme si nedomluvili.“
„Ale snad nevadí to.“
„No… Bude to dražší. Teda jestli se chceš koukat, jak se budeme tady s Lucy…“ vyplázla na ni jazyk a významně jím zakmitala. Stiskl jsem jí trochu zadek, jen se zavrtěla. Lucy si nás prohlížela.
„Teda, vy jste dobrá dvojka. Proč ne. Vyzvednu vás.“
„Oukej.“
Podívala se na hodiny a smutně se protáhla.
„Povinnost volá. Doufám, že budeš hned vepředu, kovboji. Zatančím pro tebe.“

Dopil jsem skleničku a opile jsem přikývl. Dívka se elegantně zvedla a protáhla se mezi zevlouny.
„Co to bylo?“ Mak mě lehce kousla do ucha.
„Tohle, nic.“
„Půjdu na záchod a mrknu se po tom zadním východu, co říkáš?“
„Jasně, Adriano.“
Zmrazila mě chladným pohledem a zmizela za Lucy.

Konečně jsem měl chvíli času. V zrcadle za pečlivě narovnanými skleničkami jsem si prohlížel hosty. Ale nikdo nápadný, žádný pořízek s knírem nebo vysoký blonďák, jen normální společnost, i když normální…
Jeden dlouhovlasý mladík právě lil šampaňské své dívce do výstřihu, ta výskala a ždímala si prsa. Kousek za nimi tři fialová saka cosi domlouvala u stolku, občas se podívala kolem. Všude se něco dělo, najednou jsem si uvědomil, že se výborně bavím. Ale Mak byla pryč. Začalo mi brnět za krkem.
A pak se najednou všechno posralo.

Vedle utichla tuc-tuc hudba, ozvala se fanfára.
„A teď je tady konečně slečna Lucy, na kterou se všichni těšíte. Tak všichni sem, ať vám něco neuteče,“ protáhl slizce moderátor.
Už jsem se zvedal, když jsem zahlédl Mak, obratně se protahovala mezi lidmi spěchajícími vedle do sálu, malá a křehká.
Přitiskla se ke mně.
„Jak to tam vzadu vypadá?“
„Já… Viděla jsem je.“
„Cože?“
„Ty dva estébáky, co mě… víš. Jsou tam takové salónky, dělala jsem, že jsem zabloudila a do jednoho vlezla. Seděli tam, ještě s dalšími.“
„Dobře, tak…“
„Poznali mě.“

Tuhle větu ani nestačila dopovědět, zahlédl jsem vlevo v zrcadle pohyb. Svezl jsem se ze stoličky a chtěl se zamíchat do davu. Ale Mak se mi vytrhla a upalovala k východu. Kníratý připlešatělý chlap v kožené bundě s bříškem se překvapivě svižně protáhl kolem zdi. Odhadl jsem vzdálenost, zapotácel se a plnou vahou narazil do tlusťocha.
„Sorry, I am sorry, neviděl vas.“
Tlusťoch se odrazil ode zdi a převrátil stolek, chtěl hned vyskočit, ale zamotal jsem se s ním, váleli jsme se po zemi. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se za Mak zavírají dveře. Tlusťoch, Cejha, jak jsem si vzpomněl, mě odrazil, ale jen jsem nemotorně upadl a chytil jsem ho za nohu.
„Pusť mě, sráči,“ chtěl mě kopnout.
Uhnul jsem, ještě ho namáčkl na zeď.
„Co blbnéš? Poď se napit, mám tam ještě pul flašky.“
Odrazil mě a vrhl se ke dveřím. Odhadoval jsem vteřiny, podle mě by to mělo stačit, jestli Mak nechytí ochranka. To by byl průšvih. Chtěl jsem vystartovat za nimi, ale ucítil jsem v boku známý tlak.

„Pojď, kámo.“
Vysoký blonďák mě přátelsky přidržoval, ale druhou rukou mi cosi tiskl do žeber. Už už jsem málem švihl pravačkou, ale někdo mě chytil zleva. Byl to jeden z těch holohlavců od vchodu.
„Jdeme. Nedělejte pitomosti.“
„Kam?“
„Drž hubu.“
Šli jsme podél zdi do sálu, Lucy se právě chystala odhodit podprsenku. Taková škoda.

Chodbička doleva, pak doprava, doleva byl asi onen druhý východ, protože tam stála další ochranka. Po schodech nahoru, doleva, druhé dveře vpravo. Strčili mě dovnitř, ve stínu v koutě stála ženská postava. Pak jsem se hravě pral se čtyřmi gorilami, ale skončil jsem na židli připoutaný plastovými pásky. Mohl jsem dokázat víc, ale proč. Teď už to bylo jedno. Horší bylo, že mě jedna gorila prohledala a hodila na stůl nůž. Nu, smůla.
Byl jsem pořád podivně rozjařený, plný adrenalinu, jen jsem doufal, že sem nepřivlečou Mak. To by byl konec.

Usadil jsem se a zvedl hlavu. Žena pomalu vyšla ze stínu. Musel jsem zamrkat. Tam dole bylo spousta nádherných žen, ale proti téhle vypadaly jen jako šedé myšky. Kromě Mak, samozřejmě. Přitom neměla nějaké vyzývavé šaty, jen kožené černé kalhoty a bílou blůzu. A kolem obličeje jen hezky přistřižené hnědé vlasy. Jenže mezi tím vším zářil zvláštní obličej s velkýma očima. Obyčejná krása omrzí a zešedne, ale na tento bych se mohl dívat dlouho a pořád hledat nové úhly. Navíc stačil malý pohyb a úplně se změnil, z přísného byl zvědavý, drsný, autoritativní. Ten měla právě teď.

Přišla pomalu ke stolu, přejela po něm špičkou prstu.
„Kdo vlastně jste?“
Hlas jen doplňoval vzhled, chtěl jsem zavřít oči a vychutnávat si ho jako tu nejjemnější whisky na patře. Ale nebyla ta pravá chvíle.
Klidně jsem si ji prohlédl.
„Říkám si Tomyš.“
„Nemáte papíry.“
Pokrčil jsem rameny, nemělo smysl diskutovat o něčem, co bylo zřejmé.
Okázale si povzdechla, koutkem oka jsem zahlédl, jak vysoký blonďák zvedl pěst. Zavrtěla hlavou a ukázala ke dveřím.

Blonďák se na ni nechápavě podíval, ale pak se otočil a odešel. Dveře se až přehnaně hlasitě zabouchly. Na ženině chování se nezměnilo vůbec nic.
„Nejste typ, ze kterého bychom něco vymlátili.“
Zvedl jsem významně prsty, víc to nešlo.
Obešla stůl, možná, abych si mohl prohlédnout její krásný zadek. Rychle se otočila a stejně rychle jsem zvedl oči. Dobrá, ne tak rychle, proč ne.
„Možná vám trochu pomůže informace, že vaše přítelkyně je vedle, daleko neutekla.“

Blufuje nebo mluví pravdu? Mohli Mak chytit? Určitě mohli, neznala to tady, navíc ty hrozné boty… Boty! Vybavil jsem si, jak Mak utíkala ke dveřím, v jednu chvíli odkopla boty na stranu, určitě. Dobrá.
„Všechno, co neřeknete, bude použito proti ní,“ pokračovala klidně žena a klepla prsty do stolu.
Dívala se na mě, jako by držela v ruce pět karet stejné barvy. Pokud by Mak chytili, nemělo jí smysl držet někde jinde, seděla by vedle mě a za ní nejspíš ten tlusťoch nebo blonďák. Nebo spíš oba.
Blufuje.
Za dveřmi se ozval lomoz a dívčí křik. Za okamžik ztichl. Znejistěl jsem. Čekal jsem, že se dveře otevřou a hodí Mak dovnitř, pomlácenou a otrhanou. Ale nic. Zase jen křik. Zajímavé.

„Jste dobrá, nebudeme se bavit na rovinu?“
Zvedla obočí a otočila dlaně nahoru. Vypadala ještě lépe.
„Co jiného chci, pane… Tomyši?“
Přikývl jsem.
„Hledám dva muže, potřebuju se jich na něco zeptat. Osobní záležitost.“
„A našel jste je?“
„Ano, před chvilkou Cejha a Dejmal. Ale nestačil jsem si s nimi promluvit, protože nás něco přerušilo, paní…“ mávl jsem prsty.
„Simona, Simona Frostová,“ řekla pomalu a čekala, co to se mnou udělá. Naklonil jsem hlavu a vybavil si všechny informace. Dvě skupiny ovládají podsvětí Prahy, Frost a Aksamit. Ona byla od Frosta, to souhlasilo.
„Sestra?“
„Ne, manželka.“
„Taky dobře.“

Tak, byl jsem hodně nahoře, až zbytečně, moc velký rozruch a zájem, politikaření.
„Cejha asi mou přítelkyni poznal, chtěl ji chytit. Tomu rozumím. Ale pak jste chytli mě, i když mě neznáte, ani ti dva. Byl jsem jen s ní, navíc mě předem neviděli. Takže logicky jste věděli, že sem přijdeme. Je to tak?“
Nic neřekla, jen naklonila hlavu a zadívala se na mě.
„Proč hledáte ty dva? Cejhu a Dejmala?“
„Jak říkám, osobní záležitost.“

Hned jsem věděl, že jsem to přehnal. Byl jsem moc suverénní a klidný, rychle jsem uvažoval, co si vlastně myslí, kdo jsme a co chceme. Zvedl jsem oči, ale propnula prsty, rychle obešla stůl, zvedla z něj můj nůž. Vzala jednu židli a postavila ji proti mně, sedla si na ni obráceně s vyzývavě roztaženýma nohama. Neodolal jsem a musel jsem se dívat na ta rozevřená kolena. Jenže její oči mne zase přitáhly k sobě. Byly nádherné, velké, zářivě zelené. V nich problém rozhodně nebyl. Až malý kousek za nimi. V její mysli. A ta byla naprosto ujetá. Zvedla ruku s nožem, přiblížila mi ho k obličeji, stiskla pojistku. Pět centimetrů před mýma očima se vymrštila matná ostrá čepel.
Vlastně až teď mi došlo, v jakých jsem sračkách.

Konec třetí části.