Tvrz v řece času 01 🇨🇿

Na návrší nad bezejmennou říčkou, později zvanou Prchavou, pro její rychlý tok, se odpradávna nacházelo hradiště. Bylo to hradiště pravěké, neboť po něm mnoho nezůstalo. Jen zbytky hliněných valů a různé prohlubně, vše již hustě zarostlé lesem a křovisky.

***

10.STOLETÍ

V letopisech pod datem léta Páně 998 se právě zde usadil vladyka Překop z rodu Děteřichů se svými lidmi. Děteřichové nebyli příliš početní ani významní, aby nějak ohrožovali vládnoucí Přemyslovce a jelikož se s nimi zúčastnili vyvraždění Slavníkovců na Libici před třemi lety, dostali výsadu zabrat si území na severovýchodě a tamní nedotčené pralesy změnit na úrodnou zem.

Vladyka Překop si pro své sídlo vybral zmíněné návrší a přeměnil ho v pohodlné a nedobytné hradiště. Stavba to byla sice dřevěná, ale pyšně vyjadřovala postavení svého majitele.

***

Nový domov s ním sdílela manželka Božena, synové Vlach, Chval a Hostimír a všeho všudy dva čeledíni a jedna děvečka. Byla to dívka z rodu Slavníkovců, jejichž žalostné zbytky se tu a tam ukrývaly v malých osadách, ale Děteřichové je vždy nemilosrdně zmasakrovali a ušetřili jen malé děti a ženy, jež jim pak sloužily. Dalo by se říci, že se jednalo o otroctví, ale neříkalo se tomu tak, neboť se krajem šířila křesťanská víra, která proti otroctví brojila.
Dívka tedy v „zajetí“ byla pokorná, poslušná a odevzdaná svému smutnému osudu. Že kromě práce mužům sloužila i k tělesnému potěšení, netřeba ani dodávat.
Jen vladyka Překop si nevrzl, neboť si ho Božena dobře hlídala a dbala, aby manželské povinnosti plnil jen s ní. Moc dobře si vzpomínala na prabábu Boženu, která někde u potoka ochotně šukala s náhodně projíždějícím knížetem, nějakým Oldřichem. Prošukala se mu až do ložnice a dala mu syna. Ale to už je jiný příběh.
Zkrátka, Překop je její manžel, ona jeho žena a jeho pták je určen jen pro její pohár slasti. Tak to určil křesťanský řád a hotovo.

***

Chod dvorce se nelišil od jiných zemědělských usedlostí v širém okolí. Pracovalo se od slunka do setmění a jen při nějakém svátku, ať už křesťanském nebo starém pohanském, došlo na nějaké to povyražení a veselí.

Vladyka vždy sezval obyvatele z širého okolí na svůj dvorec, kde se všichni dosyta nejedli, napili a poveselili s nějakou z žen, většinou povolných a svolných děveček. Že i manželky nelenily a pošpásovaly si s nějakým mužem, jejich manželé nevěděli.
Hostimír třeba přišel o panictví s ženou rychtáře Hnáta z Ostružinic, vesnice nacházející se nejdále ze všech vsí a osad spadajících pod vladykovu pravomoc.
Rychtář zmizel se snědou Maruší, dcerou sedláka Bivoje, který chrápajíc ležel na zemi, zmožen medovinou. Jeho žena Katuše věděla dobře, kam zmizel a proto jí nedalo velkou snahu svést vyjukaného panice Hostimíra, který teprve poznával svět dospělých a rychle ho přivedla mezi skutečné muže.

Za ruku ho odvedla na kraj lesa, kde si uvolnila suknici i košilku, aby mohl se potěšit jejími velkými prsisky. Hostimír pochopil, že je chce polaskat, a tak jí je mačkal a hnětl, políbil je a mnul tvrdé bradavky.
Katuše sténala a Hostimír ji rukou hmátl mezi nohy, pocítil mezi chlupy vlhko a prsty hladce vnikl dovnitř.
„Joo… pojď do mě,“ Katuše si sama zavedla tvrdý ocas mezi pysky.
Hostimír vnímal slast svého prvního proniku do ženy. Cítil, jak ocas proniká do pochvy dál a dál, až po kořen. Pro panice to byl přímo nepopsatelně nádherný prožitek.

Také žena si vychutnávala svoji rozkoš a zkušeně mu přirážela naproti.
Hostimír začal přirážet a Katuše ho rukama chytila za zadek a řídila si ho podle svých potřeb.
„Áááh…“ vzdychala v nastávajícím vrcholu, intenzita slasti sílila a Hostimír teď přirážel víc a víc.
„Oh… oh… už…“ zaplavilo ji vyvrcholení a Hostimír se do ní vzápětí s úlevným výdechem vystříkal. Pak mu ocas zvadl a vyjel z mokré jeskyně lásky ven.
Katuše byla uspokojená a tudíž spokojená. Hostimír by hrdý na svůj výkon a i Katuše ho ocenila.
„Když bude ještě možnost, ráda s tebou ulehnu na mez… teď už ale je čas navrátit se k ostatním.“

Jelikož se její manžel s Maruší stále někde oddávali hříchu, Katuše po chvíli zmizela s jistým Merlinem a v koutě stodoly mu ústy vykouřila péro. I tuto nepříliš rozšířenou, a pro muže slastnou praktiku, bravurně ovládala.

***

V lednu 1001 byla zima jak má být. Napadlo sice dost sněhu, ale mráz nebyl nijak silný.
Chval, nejstarší syn vladyky Překopa jel na saních taženým koněm se svou novomanželkou Magritou z její rodné vsi na hradiště. Magrita právě navštívila své rodiče a nyní se s manželem navraceli domů. Chval teprve nedávno od otce převzal vládu nad územím kmene a bylo třeba stále vše důsledně kontrolovat a případné nepravosti trestat. Otec Překop mu dával cenné rady, ale do vlády už mu nemluvil.

Hostimír se věnoval kněžské dráze a Vlach prozatím byl Chvalovi k ruce, než se rozhodne, co s ním. Jako mladší bratr neměl na hradiště a vládu nárok a věnovat mu nějakou vesnici, by byla almužna. Snad ke knížecímu dvoru kdyby ho Chval nějak dostal. Nu, to se ještě uvidí.

Náhle kůň zastavil. Z krytu lesa vyskočili a obestoupili je čtyři ozbrojení muži.
„Vydej nám vše a necháme tě jít,“ houkl zarostlý muž ozbrojený sekerou.
Druhý měl oštěp, třetí také. Meč neměl nikdo. Byli to tedy obyčejní pobudové.

Chval zvažoval své možnosti. Proti čtyřem neměl šanci, ale vydat jim saně, zbraně a ženu? Je jasné, že by ji hromadně zhanobili a nakonec zabili. To nedopustí! Pohlédl na Magritu. Už nyní se tu strachy choulila do kožichu, jak o ní její manžel rozhodne.
„Hééj…vijéééé,“ mlaskl na koně, ten se rozjel a Chval sekl mečem po muži napravo. Ten se skácel, ale to už na něj vrhl svůj oštěp další z lupičů.
Díky několika vrstvám kůží, do nichž byl zahalen, ho zásah do zad nezabil, jen zranil, ale i tak se saně znovu zastavily, jak je neřídil a sesul se na kozlíku stranou.
„Proboha… Chvale,“ vykřikla Magrita, zato lupiči se posupně zachechtali a rozběhli se k nim.
I jim tělo zaplavila chlípná touha po mladém dívčím těle. Ve svém ležení se s ní budou těšit dlouho, dokud je to bude bavit.

Náhle se Chval vymrštil a mečem proklál nejbližšího lapku u saní. Ten s výkřikem padl, ale druhý muž Chvala probodl oštěpem, tentokrát hluboko a smrtelně.
Magrita se rozhodla rychle. U pasu manžela visela ve stříbrném toulci dýka. Tasila ji a před očima lapků si ji silou vrazila do hrudi. Naštěstí zásah byl přesný a Magrita zemřela okamžitě a padla vedle svého umírajícího manžela.

***

Zmizení Chvala a Markéty objasnilo až jaro, kdy jejich nahá těla nalezl hajný v hromadě větví vedle cesty. Bylo jasné, že šlo o loupežnou vraždu a vlády se chopil mladší Vlach.

Hostimír se ujal farnosti v jedné vsi, která záhy proslula zvýšenou porodností jemu svěřených oveček. Zda to bylo aktivitou místních mužů, nebo přílišnou starostlivostí Hostimíra o duševní vývoj obyvatel, zejména žen, které rád sám navštěvoval v jejich obydlích (když nebyl manžel doma), kdoví… Vše bylo jen Boží vůlí. To lidem z kazatelny tvrdil i sám jeho zástupce na zemi, farář Hostimír.

***

14.STOLETÍ

Plynula léta i celá staletí. Roku 1301 se Mannfredu Ditrichsteinovi narodil syn Záviš. Ditrichsteinové nebyli Němci ale bývalí Děteřichové, co si poněmčili svá jména, když jim byl udělen rodový erb od samotné královské Milosti Přemysla Otakara toho jména druhého.

Hradiště, přestavěné v pohodlnou tvrz, vystavěné s větším podílem kamene, se přejmenovalo na Katerdorf, což znělo malebněji nežli Kocourov. Základem stavby se stala nová čtvercová věž se zdmi v přízemí silnými 1,5 sáhu a vstupem po dřevěném můstku v úrovni podkroví obytného domu. Šlo o jakousi obrannou stavbu pro obyvatele při ovládnutí tvrze nepřítelem. Kamenné byly částečně i hradby a několik domů na nádvoří. Na více majitelé neměli peníze. Výstavba hradů byla sice v plném rozkvětu, ale takové stavby si mohl dovolit jen panovník nebo bohatá šlechta a tou Ditrichsteinové nebyli.

I přes poněmčení jména všichni mluvili česky a žili stále stejně jako předci, kteří toto území kdysi vydobyli ze spárů nekonečných pralesů, táhnoucí se až k horám, jejichž nebetyčné vrcholky se rýsovaly daleko na severu.

***

V komoře pro panskou služebnou ležel Mannfred na loži s obnaženým údem a služka Lokýtka, s hlavou v jeho klíně, mu ho svírala rty a rytmicky pohybovala hlavou.
„Joooo,“ Mannfred vzdychal a užíval si teplo sajících úst, cumlání a cucání žaludu a kmitání jazyka po uzdičce.
Lokýtka tuto činnost odváděla k jeho plné spokojenosti, kdykoliv ji o to požádal. Nebývalo to často, neboť jeho žena Hermína byla mladá a potřebná, ale při svých pravidelných obtížích, kdy mu nemohla poskytnout svou milující náruč, musel vzít zavděk služebnou. Naštěstí Lokýtka byla hezká, mladá, vyznala se v milostném umění a uměla svého pána uspokojit.

Po pokouření a sání údu do potřebné tvrdosti se svlékla donaha a pomalu na trčící úd nasedla.
„Ohhh… dobrý bože,“ zasténala, když dosedala až po kořen. Její pán byl obdařen více, než její klín byl zvyklý. Pysky se doširoka rozevíraly jen pomalu a tření o stěny bylo silné a bylo třeba více potřebné vlhkosti, kterou naštěstí uvolňovala v dostatečném množství.

Mannfred jí zmáčkl menší, ale krásně kulatá pevná prsa a začal je mnout a tahat za napnuté bradavky. Lokýtka odsedávala, nejdříve jen pomalu a pak stále zrychlovala, jak si na velký ocas v sobě zvykala. Sevření poševních stěn a tření bylo velmi silné a tudíž plné rozkoše.
„Úúúh… ooááách… pane… achhh,“ jezdila dívka na vztyčeném kůlu a Mannfred se opájel pohledem jak z ní vyjíždí, aby s mlasknutím do ní zase zajel v celé délce. Žíly na ocase měl napnuté k prasknutí a klín dívky byl rozevřen do maxima, zalitý vytékajícími šťávami, které… co kdyby okusil?

Prudkým výpadem dostal dívku pod sebe a hlavu jí zabořil mezi nohy. Nevěděl sice, co přesně dělat, ale hned začal vylizovat uvolňovanou vlhkost a šťávy.
„Ano… ano… ohh… oh,“ vzdychala Lokýtka v dosud nepoznané rozkoší a tlačila si jeho hlavu silou do klína. Hlasitě sténala a pohazovala tělem v návalech slasti.
Náhle Mannfred poklekl, přitáhl si ji za stehna a zarazil do ní ptáka prudce a hluboko.
„Jo… tu… máš!“ zavzdychal, proud semene jí zalil pochvu a v tu chvíli se dívka udělala.
Obrovská slast vyvrcholení jí naplnila tělo a svírala v sobě stříkající ocas, než změkl a opustil její lůno.
Z pochvy jí pak vytékal čůrek semene a šťáv.

„Miluju vás, můj pane,“ zašeptala dívka.
„Jsem tvůj pán, je tvá povinnost mě milovat, ale vím, že to myslíš jinak… Děkuji ti,“ pohladil ji Mannfred po tváři, upravil se a spokojeně opustil komnatu.

***

V rodině malého Záviše brzy doplnila Judita a děti rostly jako z vody. Čeleď tvořila služka Lokýtka, dvě děvečky a tři čeledíni. Více obyvatel tvrz nepotřebovala. Mannfred sice nebyl nemajetný, ale stříbrňáky rozhodně nevyhazoval.

Když Judita dosáhla devatenácti let, stala se jí nehezká věc. V lese byla přepadena a zhanobena kýmsi neznámým. Zároveň tím přišla o panenství, což celou událost ještě zhoršovalo.
„Zmrhanou holku si nikdo nevezme!“ zuřil Mannfred, protože věděl, že bude muset navýšit věno, aby o Juditu byl vůbec nějaký zájem.

Záviš šel na sestru jinak. Měkce a nenásilně.
„Přece mi neříkej, že s ho nepoznala, když ti… to… dělal?“
Judita se na něj podívala a zatvářila se přísně.
„Slib mi, že to nikomu neřekneš. Jako pravý rytíř.“
„Slibuju,“ odvětil slavnostně Záviš.
„Byl to Jeník ze Žemlovického mlýna. Povalil mě na záda, takže jsem ho zahlédla než mi zahalil hlavu vyhrnutou suknicí. Když… to… dokonal, vstal a rychle utekl. Že už nejsem panna mi tak nevadí… jen se bojím, abych neobtěžkala. Zatím to nevím… snad později.“

Záviš znovu slíbil, že nic neprozradí, ale už kul pomstu. Juditu měl rád a jako starší sourozenec za ni cítil odpovědnost. Tenkrát chtěl jet s ní, ale Judita ho odmítla, že co by se jí mohlo stát?
Žemlovický mlýn znal. Mlynář Koukol platil otci pravidelný desátek a mlel mu zdarma obilí. Záviš ho ale nikdy neviděl, stejně jako rodinu. A oni neznali jeho. To byla výhoda v jeho plánu. Nechá se tam najmout na práci a pomstí se mu stylem oko za oko, zub za zub.

***

A tak jednoho dne zmizel, aniž rodičům něco řekl, Judita se zavázala, že už něco vymyslí.
Převlečen za potulného stárka, objevil se ve mlýně a ke své úlevě byl přijat. Ještě, že strávil nějaký čas u mlynáře Jíchy v Ćernolouží, kde pochytil mlynářskou práci.

Rodina mlynáře Koukola byla početná. Kromě Jeníka, měli syny Honzu a Adama, dva caparty. Dcery Hedvika a Apolena byly již téměř dospělé a hlavně mlynářka Josefína byla jen o pár let starší než její dcery! Ukázalo se, že jde o druhou ženu mlynáře, když první zemřela na horkou nemoc. S Josefínou měl mlynář právě ty dva malé chlapce.
Pomocníky Koukol neměl a proč vlastně Záviše přijal? Záviš se představil jako Josef a vymyslel si květnatý životopis, a tak tím snad mlynáře zaujal, že souhlasil, aby u nich zůstal.

***

Jak se časem ukázalo, Hedvika ani Apolena nelenily a okamžitě začaly mladému stárkovi nadbíhat. Nedostatek mladých mužů v nich vyvolával neodolatelný chtíč, ocitl-li se nějaký v jejich blízkosti.

Záviš měl již nějaké zkušenosti, takže se nebránil jejich úsilí, jen potřeboval dokončit svoji pomstu. Rozhodl se totiž, že oplodní mlynáři jeho Josefínu. Neznásilní ji, ale svede. U postaršího muže si nedovedl představit, jak uspokojuje mladou ženu plnou energie a živočišnosti, kterou vycítil z ní i jejích nevlastních dcer.

Nakonec podlehl jako první Apoleně. Stalo se to v lese, kam s trakařem zajel na dřevo a dívka ho tajně následovala.
Na měkkém mechu se pak uložili, líbali, ale dívka si po chvíli chvatně kasala suknici.
„Vraž mi… tam, prosím… tvého macka… chci to,“ syčela vzrušeně a Záviš se nenechal pobízet.
Nalehl na ni a prudkým přírazem do ní pronikl. Jakmile dosáhl dna, rozjel strojové přírazy.
Apolena sténala a vzdychala a užívala si ten nevýslovný pocit tření a pohybů v pochvě.
Orgasmus se valil jejím tělem, když Záviš z ní vyjel a prudkými výstřiky semene jí potřísnil břicho. Byla to nádherná uvolňující chvíle.

„To se nemělo stát,“ vstal ze země a dával se do pořádku.
„Proč? Nelíbilo se ti to?“ divila se Apolena.
„To jo. Ale co na to tvůj otec?“
„Co o něm mluvíš? Ten se nic nedoví. Víš jaký to je nezavadit nikde o pořádnýho mužskýho? Nikam nesmíme, nikdo k nám nepřijde… umřeme jako staré panny. Nechci bejt mlynářka… Ale otec je jak umanutej. Tys po dlouhý době chlap s pořádným náčiním. Nemysli si, i Hedva se na tebe chystá. Slib mi, že ji uspokojíš. Měla bych peklo na zemi, že já jo a ona ne… Stejně je tu určitě někde za stromem a pozoruje nás.“

Záviš se pilně rozhlížel, ale nikoho nespatřil.
Apolena se zvonivě rozesmála a než se nadál, dala se do běhu a brzy v lese osaměl a mohl se věnovat činnosti, kvůli které sem přijel.

***

Jak Apolena předvídala, Hedvika si na Záviše počíhala. Zaskočila ho na půdě, když připravoval zásyp zrní. Bezostyšně si vykasala suknici a nastavila mu zadek.
„Rychle, prosím tě, než mě bude matka shánět.“
Záviš věděl, že mlynář je dnes pryč, ale jak vidno, i tak nebyl čas na nějaké dlouhé laškování.
Vyjmul si z nohavic ocas, pohonil ho a než mu stál, zajel jí rukou mezi nohy.
„Oááách… hmmm,“ vzdychla Hedvika a on cítil praménky šťáv, jak jí stékají po stehnech. Bože, ta musela být nadržená.

Připravený tvrdý ocas jí zatlačil mezi půlky, naběhlý žalud roztáhl pysky a pronikl dovnitř.
„Seš… ouuu… velkej,“ dívka bolestně hekla, ale mokrá pochva se mu přizpůsobila a za chvíli už Hedvika sténala mnohem slastněji.
Záviš jí mnul v dlaních prsa a rychlými strojovými přírazy ji čvachtavě projížděl pochvou a užíval si silné tření a masáž ocasu..
Hedvika, rukama pevně zapřená o násypku, mu držela a kvílela prožívanou rozkoší a přála si, aby to trvalo co nejdéle.
„Ohhh… já… budu… júúhhh,“ ječela a jak vyvrcholila, pevně ocas v sobě sevřela v orgasmické křeči a zpocený Záviš jen taktak, že z ní vyjel a semenem jí zkropil záda.

Hedvika si stáhla a urovnala suknici, uvázala tkanici košilky a seběhla po schodech dolů, zatímco Záviš ještě dlouho seděl na zemi, vydýchával se z tohoto rychlého dostaveníčka a usoudil, že svoji pomstu bude muset urychlit, nebo tady zahyne, sice příjemnou, ale smrtí umilováním a to se mu, jako dvacetiletému, přece jen ještě nechtělo.

***

Svedení Josefiny nebylo snadnou záležitostí. Jednak byla svému muži oddaná a jednak měla kolem sebe stále ty dva caparty. Jeník taky nijak neměl Záviše v lásce a dával mu najevo, že by rád viděl, kdyby šel o dům dál.
„Jestli šáhneš na nějakou mou sestru, věz, že ti zpřelámu všechny hnáty!“ varoval ho často.

Dívky si z bratra nic nedělaly, vykrucovaly se před Závišem zcela veřejně a Jeník jen koulel očima. Chápal, že Josef by musel být ze dřeva, aby to s ním nic nedělalo, a tak ho alespoň stále varoval, aby těm rajdám (a to mluvil o sestrách!) nepodlehl. Záviš měl co dělat, aby mu při těch řečech nezakroutil krkem, protože on, Jeník, zhanobitel Judity tu dbá o čest svých sester a venku si klidně znásilňuje nebohé ctnostné panny.

***

Bylo to o svátcích Máje.
Rodina se vypravila do vesnice, kde byla večerní zábava spojená s jistým uvolněním morálky a všichni se na ni těšili. I mlynář milostivě povolil uzdu svým potomkům a jen Josefína musela zůstat doma s Honzíkem a a Adamem.

„Klidně jděte, panímámo, já kluky ohlídám,“ sdělil jí Záviš, aby neseděla doma jak pecka.
„Opravdu? Nehodí se, abys ty, stárek, zastal práci služky… tos, Josefe, hodný,“ pýřila se Josefína a byla ráda, že si odpoledne i večer řádně užije.

***

Nad krajem již se rozprostřela noc. Temné kouty a seníky ve vsi byly plné milostných roztoužených vzdechů a Záviš seděl na lavici v kuchyni a mastil si péro rukou. Vzpomínal, co Hedvika, Apolena a Josefína, zda si užívají tvrdých ptáků, když vtom vrzly dveře a dovnitř nakoukla hlava Josefíny.
„Promiň… já… já… nechtěla jsem… vše je v pořádku?“ zaskočeně hlesla, když viděla, že přišla nevhod.
„To je dobrý,“ uklízel si Záviš ptáka do nohavic, ale nešlo to. Ocas mu stále pevně stál.
Josefína si olízla rty a popošla k němu.
„Já opravdu nerada… mohu se ti odvděčit? Za děti… i to… přerušení?“ špitla a zrudla.

Záviš se postavil, pevně ji uchopil do náruče a políbil.
Nejprve strnula, ale při dalším polibku otevřela ústa a nabídla mu jazyk ke vzájemnému propletení ve vášnivém líbání.
Josefína, vzrušená a nadržená, se nechala svlékat a sama svlékala i Záviše. Tvrdý ocas začala honit a náhle se k němu sehnula, přetáhla předkožku, olízla žalud, pak ho vsála do pusy a sevřenými rty kouřila ve stále rychlejším rytmu.
„Jooo… ah… ah,“ Záviš vzdychal a žena ustala v kouření a polykala semeno, valící se jí do krku. Vadnoucí ocas mu ještě ocumlala do čista a Záviš němě sledoval, co ještě nikdy nezažil.

Znovu se líbali a on pocítil chuť vlastního sémě, ale nijak mu to nevadilo. Ocas se mu zase vzchopil k boji, Josefína ulehla na záda, roztáhla nohy a on pomalu do ní pronikl. Jak byla mokrá, zajel do hladce v celé své délce.
„Ohhh… to… je… ono…“ zasténala slastí, jak ji celou vyplnil.
Záviš jí promačkával a laskal prsa, velká, krásně plná a měkká s trčící tvrdými bradavkami.
„Ano.. ano… Svatá Matko… úúú,“ kroutila se rozkoší pod rytmickými prudkými a hlubokými přírazy.
Byla opravdu velmi potřebná a vyhladovělá.
„Jo… jo,“ Záviš zavzdychal a vypustil do ní svou dávku.
„Ach… ááíííúúúúh,“ strnula Josefína ve slastné křeči vyvrcholení a nijak se nesnažila tlumit prožívanou rozkoš a slast.
Záviš v ní zůstal zaražený, než z ní ocas vyjel povadlý a vystříkaný. Mohl jen tiše doufat, že ji oplodnil.

Když se zbytek rodiny navrátil domů, Josefína tvrdě spala v ložnici a Záviš ve své komoře. Jeník měl jeden zářez v podobě jisté vdané ženy, sestry si také užily s místními chasníky a sám mlynář si zasouložil se ženou sedláka Vávry, který je ovšem přistihl. Muži se poprali, a tak se mlynář nakonec vracel poněkud potlučen. O tom, že si svátek užila i jeho žena se naštěstí nedozvěděl.

Když bylo jisté, že Josefína obtěžkala, vypařil se Záviš z mlýna jak pára nad hrncem.

Judita byla spokojena s výsledkem a rodiče se upokojili smyšleným líčením jeho cesty, kterou nazval cestou za zkušenou.
„Souhlasím, synu. Je to pro tebe dobrá škola života. Jen jsi se mohl přiznat, byl bych ti ve tvém nápadu nápomocen,“ řekl otec Mannfred.
Matka mlčela a byla ráda, že je syn v pořádku doma.