Tvrz v řece času 02

15.STOLETÍ

Na ostrohu nad říčkou Prchavou stálo pyšné sídlo Ditrichsteinů, tvrz Katerstein, jak se nyní nazývala. Ditrichsteinové to tu vlastnili již celé věky a za věrné služby jim panovníci vždy prodloužili či udělili nová privilegia a práva.

Nyní byl vlastníkem tvrze a celého panství Jan Trubec Ditrichstein se ženou Hátou a dětmi Lumírem, Petrem a dcerou Johanou. K ruce měli tři děvečky a dva čeledíny. Rodina stále normálně pracovala s ostatními, úlevy neexistovaly, neb život je těžký pro pána i kmána. Aspoň tak to Jan hlásal a všichni slova pána ctili.

***

Byl pošmourný večer, když se před bránou objevila skupina ozbrojených mužů.

Čeledín Matěj, který měl hlídku, vyhlédl přes hradbu.
„Kdo jste a co chcete?“
„Zavolej svého pána!“ poručil velitel oné skupiny.

Matěj se stáhl a běžel do jizby, kde seděl Jan Trubec se svojí rodinou.

„Pane! Jsou tu nějací chlapi a dožadují se vás. Nelíbí se mi to…“
„Chtějí-li přístřeší, jsme přece křesťané, ale je nutno být ve střehu. Ty a Ondřej buďte v záloze ve stodole, Lumír se ukryje v komoře a já s Petrem je půjdeme přivítat,“ rozhodl a Jan a muži se rozběhli se ozbrojit a připravit.

Když se nad palisádou objevil Jan, muž začal.
„Vzácný pane. Byli jsme napadeni lupiči. Jsem Václav Bezděk z Luštic…“
„Jakého erbu,“ křikl Jan, znaje rodový znak pánů z Luštic.
„E… e… zlatý roh v červeném poli,“ odvětil muž nejistě.
„Ale otče, Václav Bezděk dlí ve službě u jeho Královské milosti Václava… to nemůže být on!“ šeptl mu do ucha Petr.
„Vím, synu,“ pousmál se Jan a obrátil se ven. „Čím ti můžeme posloužit, pane z Luštic?“
„Jen přenocování. Zachránili jsme holé životy, jen pohleď. Jsme i pohmožděni a zraněni. Rád ti pohostinství zaplatím, jakmile se navrátím domů,“ řekl muž prosebně.

Jan přehlédl skupinku mužů, kteří měli početní převahu. Nu což, děj se vůle boží.
„Otevři bránu,“ řekl synovi a urovnal si opasek s mečem.
Muži se shromáždili na nádvoří a na důkaz mírumilovnosti složili na hromadu své zbraně.
„Pojď, pane Bezděku dál, o tvé muže se postará má dcera,“ řekl Jan a mrkl na syna, aby muže zaměstnal a vynesli si na dvůr soudek piva. Sice bylo už trochu zkyslé, ale pro čeleď bylo dobré dost.

***

Muž v jizbě pozdravil ženy, vychválil jejich krásu a posléze i kuchyni, když mu Háta předložila, co zbylo od večeře. Naštěstí dnes měli zvěřinu.
„Nikoho jsme nečekali,“ omlouvala se a cítila se jako hospodyně trapně.

Muž mlaskal, čímž dával najevo svou spokojenost a oči mu bloudily po jizbě i Johaně a jejích ladných tvarech. Ta se dle příkazu otce věnovala mužům na dvoře a ti též halasně oceňovali její krásu a hlavně donesenou pečeni.

„Nuže, dlíš tu sám?“ zeptal se muž Jana.
„Nejsem potřebný nějakého služebnictva. Na práci si najímám lidi v okolí. Jinak si vystačím sám,“ řekl Jan a pokrčil rameny.

Muž dojedl, dopil víno z poháru a rozhlédl se kolem.
„Je pozdě, kde tu mohu přespat?“
„Zde, pane,“ ukázal Jan na lavici. „Mám tu komoru na spaní a spíž. Vše ostatní jest jen skladiště,“ lhal statečně a muž přikývl.

Když ulehli a vše ztichlo, na muže v úkrytech šla též pomalu dřímota.
Netrvalo však dlouho a tiché vrznutí dveří jizby značilo, že údajný Václav Bezděk jde ven.
Na nádvoří se shromáždili všichni jeho muži.
„Je tu sám s rodinou. To štěně zvládnu sám, s Janem mi pomůžete. Ženské si užijte dle libosti. Odtáhnem až ráno. Ty, Kejvale, půjdeš se mnou. Tesáky máte?“
„Jo,“ odvětili muži.

***

Útok byl prudký a hlavně nečekaný. Ne, že by Jan nebyl ve střehu, ale nereagoval dostatečně rychle. Smrtící ráně sice uhnul, ale muži ho zatlačili do komory a zatímco Kejval se dál s ním bil, muž se vrhl na ječící ženy. Johaně se podařilo utéci ven, kde vběhla přímo do náruče čekajících mužů. Ti ji s chechtotem popadli a táhli do seníku si s ní užít.

Muž prozatím nechal Hátu na pokoji a vrhl se vyhledat mladého Petra, ale z komory náhle vyskočil nějaký mladík a mocnou ranou meče ho ťal přes hruď. Muž jen něco nesrozumitelně zachrčel a umírající se svalil na zem.
Lumír vyběhl ven a připojil se k bojujícímu bratrovi.

Trojice mužů táhla ječící Johanu na seník, ostatní se snažili zabít Petra, ale proti zkušenému muži s mečem jim byly tesáky nanic. Potřebovali lepší zbraně. Ty, co večer odevzdali. Ale cestu k nim jim právě blokoval Petr. A teď se k němu přidal další muž z mečem. Situace se obracela v jejich neprospěch.

Vrata od seníku byla dokořán, muži hodili Johanu do kupky a zbavovali nočního úboru.
„Néé… nechte mě… néé!“ bránila se dívka, ale proti rozvášněným mužům neměla šanci.

Náhle se dva muži vzepjali a padli k zemi.
Ostatní se otočili a spatřili dva čeledíny s vidlemi a sekerou, jak právě zabili jejich druhy a nyní se vrhají na ně.
Boj byl prudký, ale krátký. Vše dokončili Lumír s Petrem, kteří pobili muže na nádvoří a pomohli Matějovi, Ondřejovi již, bohužel, nebylo pomoci.

V jizbě zatím Kejval zasáhl Jana do břicha a pak obrátil svůj zájem na Hátu. Otočil se a v tu chvíli se mu do hrudi zabodl kuchyňský trojzubec.
„Ty… couro… chrr,“ zachroptěl Kejval ve smrtelné křeči a padl mrtev k zemi.
Lumír s Petrem našli pak v jizbě mrtvého otce a plačící matku, sestra Johana utrpěla nervový šok a přišli i o jednoho čeledína. Naštěstí ale svůj majetek uhájili a útočníky, byli to lapkové ze sousedního panství, zabili.

Doba to byla krutá a to ještě nevěděli, jaké hrůzy České království postihnou za necelých dvacet let…

***

17.STOLETÍ

Již dvacet let trvala ta hrozná vojna. Armády vlastní i cizí se valily krajem a plenily vše, co jim přišlo pod ruku. A když již nebylo co brát, tak ve vzteku zabíjeli. A mnohde už ani to nebylo možné. Země byla vylidněná, vesnice ležely v ruinách a pole zůstávala ladem.

Tvrzi Katerteinu se prozatím tyto hrůzy vyhýbaly. Jídla bylo sice též pomálu, ale žádná vojenská soldateska se před bránou doposud neobjevila.

Filip Ditrichstein byl mužem činu. Tvrz vyzásobil nadbytkem zbraní a navýšil posádku na deset mužů. To mu přišlo dostačující. V posledních letech vše dřevěné nahradil kamenem a doufal, že s tvrzí útočník nebude ztrácet čas. Na tvrzi žil Filip, jenž byl vdovcem, s dětmi Leontýnou a Adolfem, deseti muži a čtyřmi služebnými.

***

„Bylo mi už dvaadvacet, ksakru,“ rozčiloval se Adolf před služkou Bětou, která s pokorně skloněnou hlavou mu odmítla poskytnout potěšení v loži.
„Není to má práce, mladý pane,“ dál se chabě bránila.
„Ha! A spát s mým otcem ti nevadí?“ zaútočil Adolf. „Viděl jsem vás, ale pomlčím o tom. Ovšem něco za něco.“
Běta byla poražena, a tak jen špitla.
„Jsem vám k službám, mladý pane.“
„Řeknu ti kdy a jak, můžeš jít,“ propustil ji Adolf a byl spokojen. Jeho panictví bude konečně minulostí. Už i starší sestra si ho dobírala, dokonce se s ním jednou i líbala, ale to bylo vše.
Souložit s ním odmítala. Prý by to bylo „incesto“, což, jak pravil farář, jest zvrácená nechutnost hříchu mezi příbuznými a kdo tak učiní, propadne peklu.

V těchto letech bylo o svobodné urozené dívky nouze a Adolf tak toužil stát se konečně mužem. Otec Filip ho už dávno měl odvézt do města, do nevěstince, ale doba tomu nepřála, tak si musel pomoci jinak. Když otec šoupá služky, proč on ne?

***

Večerním tichem se komnatou nesly zvuky milování.
To Filip opět šukal nějakou služtičku… nebo… Ne! V posteli ležela jeho nahá dcera Leontýna.

S čím odmítala a strašila bratra, tomu se klidně oddávala s otcem. Slovům faráře nevěřila a poté, kdy se jednou s otcem v opilosti pomilovala, ráno oba bez uzardění přiznala, že se jí to líbí a klidně v tom pokračovala.
Leontýně bylo šestadvacet let a měla být již dávno provdána, ale po smrti matky převzala roli hospodyně a to se vším všudy, tedy být i partnerkou svého otce v loži. Tajně, samozřejmě.

Oba se milovali opravdu vášnivě. Po počátečním líbání ji Filip sjel v polibcích do klína, dívka rozevřela nohy, aby mohl vnořit jazyk do houštiny chlupů a razit si cestu ke štěrbině a rozevírajícím se pyskům.
„Anooo… oooo,“ vydechla, jak jazyk cítila na citlivých závojíčcích.
Pysky se nalily krví a objevily se praménky šťávy, které Filip slízával a Leontýna slastí sténala.
„Jééé… áááh,“ vykřikovala ve stupňující se rozkoši..
Filip se nad ní posunul a pronikl do ní ocasem s dorazem o dno.
Leontýna hekla, ale hned se šťastně usmála. Také Filip prožíval slast z proniku, a pochva mu ho svírala a byla i krásně vlhká. Strojově přirážel a líbal a laskal jí prsa. Měla je menší, ale krásně pevná.
Naplněn divokou vášní si náhle zapřel její nohy o ramena a ocasem do ní vnikl opravdu hluboko. Dívka byla bezbranná a poddána jeho divokým přírazům. Rukama jí drtil prsa a prudkými přírazy jí plenil pochvu.

„Oh… božeeee… otče… ooáááhhh,“ sténala Leontýna ve směsi bolesti i slasti, než ji ocas opustil a horké semeno jí nezkropilo tělo.
„Úúúúhh,“ vydýchávala se a tentokrát na vrchol nedošla.
Ale nebyl všem dnům konec.

Leželi dlouho vedle sebe a něžně se hladili a laskali, než se zvedla a odešla do své komnaty.

***

Jednoho dne se na tvrzi objevil pasáček ovcí.
„Tam… tam, moc vojáků,“ vykřikoval vyděšeně.
„Kolik?“ ptal se Filip, kterého ihned přivolali.
„Moc… já… nevím… víc než ruka,“ ukazoval chlapec prsty a všichni pochopili, že neumí počítat.
„Martine, jeď se tam podívat a vy ostatní, připravit zbraně, hned!“ křikl hlasitě a sám přidal ruku k dílu.

Martin se vrátil brzy a zvěstoval, že jde o jakýsi menší oddíl Švédů, kteří právě pobili stádo ovcí, nyní je opékají, ale zítra už je mohou očekávat před branou.
Filip nařídil stáhnout za hradby vše, co mělo nějakou cenu, hlavně píci a dobytek a pak se brána s třesknutím uzavřela a navíc byla zapřena povozy naplněnými dřevem proti případnému proražení.

***

„No, nakonec padnu a zůstanu panicem!“ soptil Adolf, kterého čekala služba na hradbách, stejně jako ostatní.
„Neber si to tak… Proč bys měl umírat? Dáš na sebe pozor,“ uklidňovala ho Leontýna.
Adolf se ušklíbl. Hloupá ženská… copak ví, jak to v boji chodí?

Ovšem i Loeontýně se honily hlavou temné myšlenky. Ne o boji, ale o vojácích. Už několikrát slyšela vyprávět hrůzné zkazky o odporných zločinech zdivočelé soldatesky. Muže prý bez milosti pobijí a ženy unesou a zhanobí! Ve svých táborech se prý na nich hromadně ukájí, až je doslova usouloží k smrti! Tohle pohanu na sobě nedopustí a raději skočí z věže!

„Tedy skočím, až v poslední možné chvíli,“ uvažovala a náhle se otočila na bratra.
„V této těžké době učiním něco proti bohu. Tobě to pomůže, ale vícekrát to nevykonám a ty se o tom nezmiňuj. Slibuješ?“
„Ano,“ vydechl Adolf, čekaje, co sestra hodlá vykonat.

„Stůj a nic nedělej. A tím myslím nic!“ řekla ještě a pak mu začala stahovat nohavice, aby odhalila ocas, který sevřela v dlani a pomalými pohyby ho probouzela k životu.
„Co… děláš?“ vzdechl Adolf.
„Mlč!“ okřikla ho sestra, poklekla na zem, přetáhla mu předkožku, obemkla ho rty a začala sát.

Adolf blaženě funěl, protože to, co mu sestra dělala, neznal a naplňovalo ho to neskutečnou slastí. Leontýna se snažila ho pojmout co nejvíce do úst, ale jak mu úd tuhnul a mohutněl, sála a cumlala mu už jen nalitý žalud. Více do pusy nevpravila. Rukou ho svírala u kořene a pohybovala rytmicky hlavou a rty ho pevně svírala.
„Ahh… oooh,“ vzdychal Adolf a náhle cítil, že to na něj nezadržitelně jde. „Já… už… už.“
Leontýna pochopila, vyplivla ho z pusy a rukou namířila stranou. Prudký výstřik a další výrony semene tak dopadaly na podlahu.

Když mu ocas začal měknout, dívka ho znovu vsála do úst a dokonale očistila. Pak vstala a bratra políbila. A to vášnivě, tak, že mu do úst nahrnula trochu semene z olízaného ptáka. Ať ví, jak sám chutná.
„Tak, bratříčku, spokojen?“ otázala se.
„Já… a… ano… jen… nechápu,“ blekotal Adolf neschopen srovnat si myšlenky. .
„Tady není nic k chápání. Udělala jsem ti dobře. Jen zapomeň, že si před tebou vyhrnu šaty,“ ušklíbla se Leontýna a opustila komnatu.

***

Švédský oddíl se před tvrzí objevil za dva dny. Filip očekával vyjednávání, ale Švédové ihned zaútočili s celou svojí početní přesilou.

Zaskočil je však nečekaně silný odpor. Uvnitř bylo zřejmě více obránců, než předpokládali.
To mohl být problém. Plukovník Pooberthal dumal, zda má s tvrzí ztrácet čas. Jeho oddíl byl nevelký a spíš než spořádanou armádu připomínal bandu otrhanců. V poslední bitvě byli Švédové rozprášeni a zatím se nepodařilo připojit se zpět ke své armádě. Bezcílně bloudili neznámým krajem a loupily, rabovali a plenili, koneckonců, jak byli zvyklí.

Tvrz je lákala. Vypadala obstojně, tudíž je plná zásob a kdovíčeho ještě… Třeba panenek na hraní. Muži už neviděli ženu kolik dní. Obyvatelstvo prchalo sotva se objevili a zvlášť ženy se ukrývaly, ostatně dalo se to pochopit. Plukovník se rozhodl tvrz dobýt stůj co stůj.

***

Dny plynuly a jelikož Švédům chybělo dělostřelectvo, nebylo jak zdolat kamenné hradby nebo tu proklatou bránu. Zapálit střechy se také nedařilo a nespokojenost mužstva rostla. Zvláště, když na hradbách spatřili ženské čepce. To znamenalo, že počet zkušených vojáků je menší, než se doposud zdálo, když musí bojovat i ženy.

Generální útok z několika směrů najednou a bez ohledu na ztráty byl nakonec úspěšný. Obránci na východní straně byli přemoženi, brána byla otevřena a útočníci jako kobylky vtrhli na nádvoří.

Filip ihned stáhl veškeré zbylé obránce do obytné věže, kde se zabarikádovali a úzkými okénky dál vedli palbu.
Švédové se věnovali rabování, ale ke své zlosti nenašli žádné živé ženské. Dvě mrtvé ležely na hradbách, ty ostatní se zřejmě ukryly ve věži.

Tentokrát plukovník Pooberthal chtěl vyjednat podmínky složení zbraní. Záruka svobodného odchodu se ale Filipovi nezdála. Proč by měl věřit té zdivočelé bandě? Slovo šlechtice, jimž se plukovník holedbal, ho také neuspokojilo.
„Pane, nevěřte jim. Vy možná odejdete, ale co bude s námi?“ štkala služebná Luneta. „Pro poddané volný odchod neplatí… nebo snad ano? Nevydávejte nás těm ďáblům!“

Když Filip odmítl veškeré nabídky, Švédové zaútočili na věž, ale pohořeli. Byla příliš mohutná a takřka nedobytná. Můstek u vstupu do věže byl stržen a zdi byly pevné a silné. Kdepak, bez děl tu pěšáci byli nanic. Vyhladovět posádku nebyl čas. Kdoví, kolik zásob tam mají? Navíc počet padlých nebezpečně narůstal a ani to pro morálku mužstva nebylo dobré.

Plukovník po poradě s dalšími důstojníky nakonec odtroubil konec bojů, pobrali, co se dalo a Švédové odtáhli. Nechali po sobě neuvěřitelnou spoušť, přes dva tucty vlastních mrtvých a osm obránců.

***

Filip opustil bezpečí věže až bylo jisté, že Švédové opravdu nadobro odtáhli. Nyní už by se neubránili a jaký osud by je stihl, nechtěl ani domyslet.
Ze služebných přežila Běta a Luneta, z mužů čtyři čeledíni. To bylo dostačující na obnovení hospodářství, ale málo na obranu. Nezbylo než doufat, že je žádná armáda už nepoctí svou návštěvou.

Když se situace poněkud zklidnila a nejhorší škody opraveny, zastavil Adolf služebnou Bětu se svým požadavkem.
„Ach, mladý pane, stále na tom trváte?“
„Ano. Chci tě pozítří vidět ve své komnatě,“ byl Adolf neoblomný a Běta se lehce uklonila a tiše, spíše po sebe, vzdychla. Nejdřív pan Filip, nyní Adolf… To bude mít lasturku celou bolavou.

***

Nakonec to dopadlo dobře. Pro oba.
Běta se ujala celé té záležitosti, nechala Adolfa, aby se potěšil jejím tělem, poté na ni nalehl, a s její pomocí do ní pronikl. Hned začal přirážet a Běta ho musela brzdit.
„Ah… ah… pomaleji…“ sténala a teprve, když zvolnil, zaplavily ji příjemnější pocity.

Každý pohyb vyvolával silné tření ve vyplněné pochvě, která již dostatečně zvlhla a přizpůsobila se jeho objemnějšímu rozměru.
Adolf se vzepřel na loktech a pomalými přírazy ji projížděl. Pak cítil, že se blíží zakončení, prudce přirazil co nejhlouběji a vypustil do ní dávku semene. To byla úplně jiná slast než vyhonění ptáka rukou nebo ústy od sestry.

„Áááh… anoo,“ doprovázel to hlasitým hekáním.
„Já… již… ahhhh,“ vyjekla Běta a vyvrcholení jí zaplavilo tělo.
Stahující se pochva nasávala mladické semeno a možnost obtěžkání byla velká. Co však bylo pánům do starostí poddaných dívek…

I přes první zkušenost pokračovali v milování. Líbání tentokrát byla delší a vášnivější. Při požadavku o uspokojení ústy Běta zrudla a řekla, že to je hříšné. Zalhala, že tak činí Filipovi, ale jelikož on trval na polykání sémě, což jí nechutnalo, odmítla to Adolfovi udělat.
Raději poklekla a vyšpulila na něj zadek pro psí způsob. Další hřích dle faráře. Adolf ho do ní lehce zasunul a obšťastňoval ji rytmickými přírazy. Docela mu to šlo.
„Áááhhh… ohh,“ vzdychala Běta a slastně vnímala, jak ji pevně a majetnicky drží v pase, proniká do ní drsně a hluboko a ona je mu tak zcela po vůli.
„Ach… ano… joo… ohhh… ještě… dobrý bože… oooáááh,“ sama se nabodávala na přirážející ocas, až vybuchla v silném orgasmu.

Adolf se do ní trhavými výstřiky vyprazdňoval a měl toho sám dost. Byl zcela vysátý a zesláblý. Běta, naplněná semenem až po okraj a chvějící se prožitou rozkoší se s námahou oblékla a odpotácela se do své komůrky, kde okamžitě padla do hlubokého spánku, stejně jako Adolf.

***

19.STOLETÍ

Počátkem 18.věku Katerstein osiřel. Bydlení na tvrzi již nebylo pohodlné a Ditrichsteinové si vystavěli zámek den cesty daleko od tvrze při císařské silnici a v rovinatější krajině.
Na tvrz byl dosazen správce a společně s přehradím se vše upravilo na panský dvůr. Zdivo bylo rozebíráno na stavební materiál a zbytek splynul se zdivem novodobých staveb. Zmizela i věž a z tvrze zůstaly zachovány jen sklepy, které dál sloužily svému účelu.
Panský dvůr a v jeho okolí vzniklá vesnice se pojmenovala česky na Kocourov a tím sláva tvrze, stojící zde devět století, definitivně pohasla.

***

20.STOLETÍ

Po roce 1945 byli Ditrichsteinové, ač se veřejně hlásili k češství a za okupace kvůli tomu dost trpěli, odsunuti do Německa a jejich majetek zkonfiskován. Panský dvůr převzaly Státní statky, které v honbě za maximálním výnosem z chovu dobytka a pěstování hospodářských plodin ho zdevastovaly natolik, že v 80. letech Kocourov opustily a ruiny byly ponechány napospas přírodě a nenechavcům, i když ukrást zde již nebylo co.

***

1.dubna 1985 bylo apríla, ale zahraniční host, který se objevil na prahu penziónu „Cvrček“, byl skutečný.

Recepční a majitel v jedné osobě se hned s ním vítal.
„Mé jméno je Cvrček. Pepa Cvrček. Vítejte a těší mě, že se ubytujete zrovínka v mém penzionu…“
„Was? Já myslel, že u vás nicht svobodný podnikání,“ podivil se host jakousi „čechoněmčinou“.
„Když se chce, všechno jde. Jsem majitel penzionu, ale ne zas tak úplně… je to trochu složité. Vy račte být?“ obrátil řeč.
„Ralf Diettrich. Naše rodyna pochází odsud, tak sem si udělal malá nafštěva. Asi na týden, ja?“ řekl muž a vytáhl pas.
Muž mluvil špatnou češtinou, ale postupně se rozhovořil i se správnou výslovností „ř“.

Pan Cvrček zapisoval data do knihy a houkl.
„Zuzano, dones pánovi kufr na pětku!“
Z kuchyně vyběhla mladá dívka.
„Halt! Hubsche frau nebude nosit koffer! Ich selber,“ muž ji zastavil a tvářil se rozčileně.
„Ráčej prominout… U nás se to tak nebere… Ženy tu zvládají leccos… donesu vám ho tam sám,“ omlouval se honem pan Cvrček.

Zuzana se na Ralfa usmála, zase zaplula do kuchyně a pan Cvrček popadl kufr a jal se ubytovat valutového cizince. V duchu přemítal, zda s cizincem vymění nějaký ty „máry“ ve výhodným kurzu.
„K dispozici je vám bar v přízemí a kdyby… ehm… jste měl zájem o nějaké to povyražení… i to zařídím…“ ševelil pan Cvrček, ale Ralf zavrtěl hlavou.

Sotva osaměl, otevřel kufr, vytáhl ven list papíru a zamyšleně se zadíval na nakreslený plánek.

***

Hned druhý den Ralf vyrazil do osiřelého areálu bývalého statku a zevrubně si to tam prohlížel.

Večer zašel do vesnické hospody a tahal ze starousedlíků rozumy. Ti byli za panáka ochotni mu říct co věděli, ale jelikož nevěděli nic, bylo to k ničemu.
„Vy tam něco hledáte?“ zajímal se jistý Vedral, jinak důvěrník StB (Státní bezpečnost), místní špicl a udavač.
„Nein. Ale… kdysi to patřilo mých předkům, tak hledám něco na památku…“ mlžil Ralf a chlapi se rozesmáli.
„Milej pane, tam jsou jen hromady kamení. Moje bába říkala, že co pamatuje, hrabě Ditrichstein žil na zámku v Kuličově. Že by tu byl nějakej hrad nikdo neslyšel. Říká se to, podle těch sklepů, ale jak vypadal? Kdepak. Nic se nedochovalo, alespoň co já vím,“ řekl soused Málek.
„Kdybyste něco našel, musíte to hlásit na Národním výboru a přijeli by na to i soudruzi z okresu,“ pronesl výstražně Vedral, ale ostatní chlapi mručeli, ať jde do prdele.
„Pán je odsud, tak snad má nárok na nějakou památku, když mu to tady komunisti sebrali,“ bublal jeden.
„Pozor na ty protistátní řeči!“ křikl Vedral a muž zmlkl, znaje jeho udavačství a Ralf raději dopil a šel.
Čmuchaly za zadkem bylo to poslední, co potřeboval.

***

Třetí den ho vzbudilo klepání na dveře. Byla to Zuzana, zda může uklidit, že má ještě moc práce.

„Váš otec je přísný, že?“ řekl Ralf zálibně hodnotící její siluetu v uniformě pokojské.
„No jo,“ odtušila dívka. „Hraje si, jako by vedl interhotel. Ráno mě navlíkne do tohodle,“ poukázala na šaty. „Pak makám v kuchyni a večer dělám barmanku. Myslíte, že mě to baví? Ostatní holky choděj tancovat… ále, škoda mluvit.“
„Sluší vám to,“ podotkl Ralf.
„Hm… dík,“odvětila Zuzana bez zájmu, a tak se Ralf zvedl a šel na snídani.

***

Čtvrtý den se na Ralfa usmálo štěstí. Pomocí plánku konečně našel ve sklepení místo, kde po zatlačení se kámen odsunul a objevil se tajný výklenek a v něm plechovou krabici.

Vyjmul ji, zabalil do hadru a donesl do penzionu. Na stole ji se zatajeným dechem otevřel a uvnitř byl hotový poklad. Rodinný poklad Ditrichsteinů z konce 18.století. Mnohé předměty ale byly ještě starší. Teď už zbývalo rychle zmizet. Pak si ale vzpomněl na úlisného Vedrala a ještě ten den navštívil předsedu MNV (Místní národní výbor). Naštěstí předseda Šimůnek byl rozumný muž.

„Nojo, Vedral už tady byl. Prej hledáte nějakej poklad a abych na vás dával pozor. Šel i na SNB (Sbor národní bezpečnosti – tehdejší policie), ale tam se mu vysmáli, že sami mají málo lidí a ať si vás hlídá sám. Jenže pozor, on má styky na StB a to už není sranda! To jsou ostří hoši a umějí lidem zatopit, to byste se divil. Kdybyste fakt něco našel, jste povinen to hlásit, státní orgány to posoudí a buď vám to nechají, nebo vezmou. Já osobně vám radím nic nehlásit a odjet co nejdřív. Vedral je fakt krysa chlap…j ojo, nemáme tu lehkej život, jak vy venku.“

Když se Ralf vrátil na pokoj, strnul a vzteky sevřel ruce v pěsti.
Zuzana seděla na posteli a na stole měla rozložený jeho poklad a podrobně si prohlížela jednotlivé šperky. Ralf přitom krabici ukryl v nejzazším koutu skříně, kam Zuzana neměla co lézt.

Jak ho dívka spatřila ve dveřích, vykřikla úlekem a odskočila od stolku ke stěně.
„Pro… promiňte… já… já… viděla, že něco nesete… sem se chtěla podívat… jen podívat… nic jinýho,“ štkala.
„A co? Už sis to doprohlídla?“ zeptal se Ralf výhružně a zamkl za sebou dveře, což Zuzanu ještě více vyděsilo.
„Co chcete dělat? Já..já nic nechtěla brát… opravdu sem byla zvědavá… jen mi neubližujte… já udělám co chcete… jen mě nebijte!“
„Říkáš, že uděláš, co chci?“
„Ano… ano… všechno… teda… co chcete?“ Zuzana znejistěla.
„Na to, kolik ti je, seš protřelá zlodějka. Teď mi hezky dáš a já na to zapomenu… jinak ti udělám ostudu, na kterou nezapomeneš!“

Zuzana bleskově vyhodnotila, že sex je pro ni přijatelnější než průser jak Brno. Tak tomu Němčourovi podrží, no a co. Spala už s horším „materiálem“. Tenhle padesátník je ještě docela k světu a možná moc nevydrží… anebo naopak vydrží a ona si to užije.
„Tak jo,“ ožila náhle a hned si začala rozepínal blůzku.

***.

Mezitím v kuchyni se Pepa snažil přesvědčit manželku Světlanu, aby byla k Ralfovi víc milá.
„Jak milá? Usmívám se snad dost, nebo co po mě vlastně chceš?“ vztekala se žena a pak se dovtípila, „Aháá… nechceš náhodou, abych se s ním vychrápala, ty dobytku?!“
„No takhle bych to nenazýval, ale… tak nějak… jsem to… myslel.“
„Teda od vlastního muže se nechat poslat do postele jinýmu… to snad není možný!“ hořekovala žena.
„S Vedralem si taky šukala, se nedělej,“ mínil Pepa, ale tím přilil benzínu do ohně.
„To je něco jinýho! Sám si řekl… udělej s ním něco, jinak nám to tu zavřou. Kvůli posranýmu penzionu jsem mu musela podržet jak nějaká coura. Fuj… chci na to zapomenout..Proč máš zájem o toho Němce?“
„Proč asi? Kvůli markám. Když mu budeš k ruce, on vyměkne a nabídnu mu výhodnej kurs a budem v balíku,“ vemlouval se Pepa.
„V mejch rukách nikdo nevyměkne,“ ušklíbla se Světlana sebejistě, které se ten veksl začal líbit.
„To vím, lásko. Krásná čtyřicítka a s takovejma znalostma v posteli…“
„Myslíš?“ pýřila se žena.
„Jasně. A jestli bude Zuzka po tobě…“
„Ale žádnej hambinec tu provozovat nebudem. Odsuď až podsuď. Dobře. Zkusím toho Diettricha, nebo jak se jmenuje, zmáknout. Ale jen kvůli tobě. Nemám z toho žádnou radost, nechat se rabovat cizím vrtákem. Škoda, že není na chlapečky. Pak bys měl nastavenou prdel ty. I když, kdo ví,“ zakončila to žena s úsměvem, jen Pepa se zatvářil poněkud kysele.

***

Ralf počkal, až si Zuzana vysvlékne blůzku, sundá podprsenku a odhalí mu své kozičky, pěkné, kulaté, plné dvojky, tak akorát do dlaní.

Chvíli si s nimi pohrál, rty se zaměřil na tuhnoucí bradavky a po krátkém líbání jí rukou sjel k pasu, uvolnil sukni a dlaní zajel mezi nohy. Přes porost chloupků pronikl mezi pysky, pocítil vlhkost a prsty mu hladce vklouzly dovnitř.
„Oohhh,“ zafuněla mu do ucha vzrušeně.
Sama ho snaživě zbavovala oblečení, pak padli na postel, hladili se a laskali vzájemně po tělech.
Její ruka se chopila stojícího ocasu, kterými pomalými tahy udržovala v potřebné erekci.
„Máš ho krásně tvrdýho,“ vzdychala vzrušeně, roztáhla nohy a pokrčila kolena.

Vniknutí bylo hladké a ocas do ní zajel v celé délce, až po kořen.
„Ohhhh,“ vydechla a přirážela mu pánví naproti. Byla otevřená, ale zároveň mu krásně svírala ptáka a byla celá v extázi.
„Ještě… přitlač… víc… už… budu,“ vyrážela ze sebe a jak z ní Ralf vyjel, aby se hned neudělal, svezla se mu k pasu a zasunula si ptáka do pusy.
„Gmm… hm… mlask… furt… ti… stojí,“ sála mu ptáka a pak se na něj vyšvihla a osedlala si ho.
„Ah… ááh,“ hekla, jak dosedala a tvrdý ocas v ní pomalu mizel.
Prsa se ocitly v zajetí jeho dlaní a Zuzka spokojeně vzdychala a sténala. „Takovýho… čuráka mám… v sobě… poprvý… oáááh… oh… oh… mrdej mě… už… zase… budu… oooh,“ chrlila ze sebe, zjevně ji to vzrušovalo a poskakovala na ocase stále rychleji.

Náhle vykřikla, jak ji gejzír orgasmu zaplavil tělo. Pak se zadívala na Ralfa.
„Ty nejseš?“
„Ne. Ale pojď hezky zezadu.“
Hned si klekla a rozkročila nohy.
Překrvené pysky se roztáhly a pustily tvrdou kládu dovnitř a Zuzka hned začala vzdychat, jak ho Ralf celého vysunul a zase silně přirazil.
„Ah… ahh… to… je kláda… oooh,“ vzdychala a Ralf ji dál projížděl hlubokými a prudkými přírazy. Promnul jí visící prsa s tvrdými hroty bradavek.
„Uáááh… tahej… je… mačkej,“ vřískala slastí a asi se blížila k dalšímu vrcholu.

Ralf ji držel v pase, divoce přirážel a a zmítající se tělo v jeho sevření vzdychalo a sténalo.
„Tady… máš… joooo,“ přirazil Ralf naposled a plnil ji svou mohutnou dávkou. Bylo mu jedno jestli může nebo ne..

Svalili se vedle sebe a Zuzka si kapesníčky vytírala potůček, co z ní vytékal ven.
„Nic neberu a tys to do mě napumpoval,“ ušklíbla se na něj.
„Je mi to jedno. Stejně odjíždím,“ opětoval ji Ralf úšklebek.
„Budeš mi posílat alimenty v markách?“
„Víš co, holčičko? Ty seš pěkná kurvička, ale že jsem si užil… tady máš dáreček,“ a podal jí prsten ze svého pokladu. Prsten byl osazen drahokamem a jistě měl svou cenu, ale Ralf byl ochoten ho oželet.

Pozdě v noci mu totiž Zuzana tajně otevřela bránu a on mohl nerušeně zmizet. Poklad měl ukrytý v důmyslné skrýši svého auta a nepředpokládal, že by byli celníci tak důkladní, aby ji odhalili. Povedlo se. V poledne už po dálnici A3 mířil na Regensburg.

***

Ráno se ve vsi objevili muži z Krajské správy StB (jistě na něčí žádost). V ruinách statku nalezli prázdnou skrýš, ale veškeré stopy po Ralfu Diettrichovi končily na hraničním přechodu do Spolkové republiky Německo. Zuzana Cvrčková neotěhotněla a po tajemném cizinci jí zůstaly jen příjemné vzpomínky a zlatý prsten s drahokamem.