Velký hlad 03

Houf chudiny přitáhl před Hadovec a žádal dobrodiní a křesťanské milosrdenství. Hojmír přijal dvě ženy a jednoho muže na jednání. Bylo krátké.

„Uvařím vám sladkou kaši a vynesu ven. Vy se najíte a odejdete. Do dvorce vás nepustím a ani nemohu z příkazu svého pána, rytíře Klause von Asfalth.“
Ženy ihned souhlasily, muž cosi mručel, ale neprotestoval. Když odešli, Hojmír přikázal vařit kaši a sehnal muže na poradu.
„Všimli jste si? Ženy byly vyhublé, ale ten chlap ne. Ti ostatní venku jsou na tom podobně. Tohle nejsou vyhladovělí otrhanci, ale loupeživá chátra! Uděláme chybu a vrhnou se na nás! Kaši vyneseme před bránu. Dá Bůh, že se nasytí a odejdou. Každopádně, ať jsou všichni připraveni!“

***

Když byla kaše uvařena, dva muži se chopili kotle a Hojmír s nimi vyšel ven. Muži s napřaženými kopími stáli vedle a drželi všechny v bezpečné vzdálenosti.
„Zde je kaše. Nejdříve půjdou děti a ženy. Pak ostatní. Tak jsem to rozhodl, a tak to bude!“ řekl Hojmír přísně.

Na důkaz jeho slov vyšlo před bránu dalších pět ozbrojených mužů. A houf musel chtě nechtě poslechnout. Hladové děti i ženy se vrhly na jídlo a kdyby je nezastavili, snědli by možná i ten kotel.
„Dost!“ křikl Hojmír. „Bude vám špatně! Teď muži a jen pár lžic, ať vyjde na všechny. Jak vidno, nevypadáte tak zle.“

Muži s kopími jistili prostor čekaje nějaký úskok, ale muži chodili spořádaně jeden za druhým, snědli pár soust a podali lžíci dalšímu, dokud nedošel i ten poslední a kotel byl prázdný.

„My svůj slib splnili. Nyní jděte s pokojem, odkud jste přišli. Na panství pána von Asfalth pro vás není místo!“ řekl Hojmír a zmizel s kotlem i muži zase za branou. Byl celý zpocený z očekávání, kdyby něco nastalo a nyní se potřeboval co nejrychleji vyprázdnit, aby si nenadělal přímo do nohavic.

Večer pak si blaženě užíval Dořina kouření, ale sotva se jí udělal do pusy, pokojně usnul. Bylo toho dnes na něj moc.

***

Některé houfy zbídačených a hladových vesničanů se časem skutečně měnily v lupičské bandy. Ti nejslabší zemřeli hlady a ostatní si násilím vydobývali svoje pozice ve vedení. Byli to ponejvíce muži, ženy jen v případě, že se jednalo o jejich družky či milostnice. Časem byl zvolen vůdce, jeho nejbližší nohsledi rozdávali rozkazy a zbytek byli poddaní. Tak jako v běžném životě.
Tyto skupiny ale už nepřepadávaly usedlosti z hladu, ale z touhy po kořisti. Zabíjení a bezpracné hromadění bohatství se jim zalíbilo a nadvláda nad ostatními taktéž.

Skupina kolem jakéhosi Kotka právě přepadla šenk u formanské cesty do Bavor. Matka ještě stihla dceru nepozorovaně vyhnat do lesa, aby se ukryla u uhlíře, ale sama s mužem upadli do spár lapků.
Zatímco šenkýře zatáhli do sklepa, kde ho mučili, aby prozradil, kde má ukryté peníze a jídlo, šenkýřku čekalo zhanobení. Muži byli lačni ženského těla, jichž bylo kol dokola pomálu. Buď před nimi utekly, nebo byly vyhublé, nepřitažlivé, nemocné a apatické…

Žena si z toho nic moc nedělala. Celý život byla zvyklá nabízet se zákazníkům a tím vylepšit rodinný výdělek. Stejný osud v budoucnu čekal i dceru, ale zatím byla ještě hodně mladá a matce pomáhala v kuchyni, mimo zrak sexuchtivých hostů.
Žena byla sice korpulentní, ale právě její velké prsy muži chtivě sjížděli očima a zbytek těla (kromě klína) je moc nezajímal. Nyní tedy upadla do spáru mužů, jež ji za potěšení platit nebudou a může jen doufat, že ji ani manžela poté nezabijí.
V podkrovní komoře se pak střídali chlapi, který si chtěli „šťouchnout“. Postel vrzala, žena hlasitě sténala a muži se na ní zmítali v kopulačních přírazech. Většinou byli příliš nadržení a nevydrželi moc dlouho, než do ní nastříkali své sémě.

Šenkýř ve sklepě jen sténal bolestí, ale neřekl nic. Respektive, neměl co říci. Peníze neměl a jídlo? Pořádnou pečeni už nejedl měsíce. Ještě, že okolo byl les, kde se dalo ledasčím aspoň zahnat hlad, ale kvalitní jídlo to nebylo. Jen přežívání.

Houf lapků zklamaně odtáhl. Zde nebylo co pobrat. Šenkýřka ještě dlouho nebyla mocna vstát a ležela s nohama roztaženýma a čůrkem vytékajícího semene z přeplněné pochvy a s rozporuplným pocitem studu ze zhanobení a zároveň slastného uspokojení. Oba však naštěstí přepadení přežili.

***

Stejný houf se zjevil u tvrze Asfaltstein o několik dní později.

Bylo to ještě za ranního šera, kdy strážný u brány trestuhodně klimbal, stejně jako ostatní ozbrojenci, i čeledník byl tichý. Marie spala na vyhřáté peci v lázni a Anežka zahřívala lože svému pánu a nahá se k němu ve spánku tiskla. Byla jeho milostnicí, každý na tvrzi to věděl, a požívala tak jisté vážnosti, i když ji za zády pomlouvali. Ovšem nahlas si nikdo netroufl nic vyslovit. Hlad ještě nepominul a zde byl na rozdíl od okolí doslova blahobyt. Proč se kvůli nějaké holce nechat zbytečně vyhnat?

Lapkové využili situace, přelezli palisádu, zabili strážné a hnali se k panskému domu, čeleď je nezajímala.
V domě však narazili na bdělou stráž a ta spustila poplach. Muž sice padl po několika bodných ranách mrtev, ale přepad už se stal prozrazeným.
Lapků bylo dost, ale ne tolik, aby ovládli prostor. Ze všech stran se rojili sice polooblečení muži, zato po zuby ozbrojení a nastala řež. Teď útočníci bojovali o svůj holý život.

Sám Klaus se vrhl do bitky jen v nohavicích a prosté haleně, bez brnění, helmice a štítu, jen s mečem v ruce. Čeledíni ozbrojeni kosami, vidlemi, cepy i porůznu upraveným náčiním, se bili jako lvi a k vidění bylo i pár bojujících děveček.
Útočníci zakolísali. Takový odpor nečekali. Jenže cesta zpět byla zatarasena, a tak sehnáni do kruhu, se deset zbylých lapků vzdalo. Jejich vůdce Kotek ležel mrtev opodál.

„Zavřete je! Ráno budou popraveni!“ rozkázal Klaus zadýchaně a přehlédl vlastní mrtvé. Kromě zabitých u brány jich bylo pět. Raněných bylo více, ale o ty bude patřičně postaráno.
„Nikdo už nepůjde spát! Všichni budou připraveni k boji! Zapalte ohně, ať je pořádně vidět… No, už svítá… ohně netřeba, ale i tak buďte bdělí!“ řekl ještě, než se vrátil do komnaty, kde se pod pokrývkou krčila vyděšená Anežka.
„Už je po všem. Byla to jen loupeživá chátra,“ řekl Klaus konejšivě, přilehl k ní a jemně jí pohladil nahé tělo. Ihned se k němu přitulila.
„Bála jsem se, co by…“
„Nemluvme už o tom, ano? Jsem rytíř a umím se bránit,“ zbavil se Klaus nohavic i haleny a započal se s ní milovat.

Dlouze se líbali a hladili po těle, než se na ni převalil, vnikl do ní a začal přirážet.
„Ah… ano… ano… jsi mocný, tvrdý, velký… ohhhh… naplň mě celou… ohhh,“ sténala Anežka.
Měla ráda mužný přístup. Tvrdě, ale ne násilně.
Klaus do ní rytmicky bušil, užíval si těsnost její pochvy a když to na něj přišlo, uvolnil semeno stranou. Nečinil tak vždycky, ale snažil se to neopomenout.
Anežka pak vstala a komnatu opustila. Nebyla pánovou ženou a neslušelo se, aby je kdokoli viděl spolu. I když to všichni věděli, přece jen tu byli společenské rozdíly a mravy.

***

Zima toho roku byla krutá.
I na tvrzi se začalo hladovět, neboť Klaus škrtil zásoby a musel vydržet s tím málem, co mu zbylo. Na nějakou loupeživou výpravu za zásobami neměl sílu ani náladu. Sněhu bylo všude po pás a bylo těžké svážet zásoby jen ze dvorců na tvrz, natož vypravit se někam za hranice. I cesty byly zaváté a prakticky neprůjezdné.

Marie požádala o uvolnění ze služby a odešla za Hojmírem na Hadovec. K velké nelibosti Dory, i když i tam teď vládl více hlad, než nějaké chutě na špásování.
Jara se na Asfalthsteinu nedožily dvě děti a kočí Vaněk, na nějž spadl v lese strom, když na saních převážel na tvrz zásoby.

***

Příchod jara se rychle změnil skoro až v letní počasí, země se zazelenala a dala se čekat dobrá úroda. Kde jen to šlo a bylo-li co, probíhal jarní osev polí. I na Asfalthsteinu Klaus uvolnil ze zásob potřebné množství obilí.
Všude vládl klid, když se jednou přihnal posel se zprávou od urozené paní Judity von Dittelsbach. Klaus se tak dozvěděl, že jeho žena je obtěžkána a očekává jeho návštěvu v čase porodu, který má vypočten na červen.

„Takže její návštěva zde byla úspěšná! Dokonce píše, jak jí chybím… to nikdy nepsala. Jak vidno, změna v jejím přístupu k milování asi bude trvalá,“ usmíval se Klaus. Co na to asi říká její otec, že se stane dědečkem… Určitě přijde s nějakými majetkovými škatulaty. No, nechá se překvapit.

Když to večer v loži říkal Anežce, ta se uzarděla a špitla, že též nosí pod srdcem jeho dítě.
„Cože?!“
„Já vím, můj pane, že se snažíš mě neobtěžkat, ale párkráte jsi ve mě zůstal. Promiň,“ špitla provinile.
„Ty promiň,“ broukl Klaus. „Já se k tobě neotočím zády. Postarám se o tebe. Chceš se provdat za urozeného muže?“
„Když budu vdaná, nebudu už moci s tebou ležet,“ Anežka zrudla.
„Chytrá holka,“ usmál se Klaus. „Nechme to tak. Uvidíme, co bude,“ a porovnal si Anežku do kleku, aby se jí mohl zmocnit zezadu. Tuto polohu oba zbožňovali. On pro poddanost a bezbrannost mrdané dívky, ona pro rozkoš z tření ocasu o přední stěnu lůna. A taky se jí líbilo, když jí zezadu promnul a mačkal prsa.

Toho se jí nyní v plné míře dostalo, pak nastalo mírně bolestivé popleskání půlek rozevřenou dlaní než ji Klaus pevně chytil v pase a drsně a tvrdě mrdal do uvolňujícího výstřiku, kdy i ona stihla vyvrcholit.
„Ach Bože,“ sténala, jak do ní proudila jeho míza v trhavých záškubech ocasu.
Klaus v ní zůstal zaražený, dokud změklý ocas z ní samovolně nevyjel. Anežka se oblékla a odešla a u srdce ji hřál slib postarání se o dítě. Více ani nečekala.

***

Na počátku léta Klaus odjel do Bavor řešit rodinné záležitosti a vládu nad tvrzí převzal purkrabí Herman Rýbrcoul z Pohoří. Byl to nepříjemný muž a všemi poddanými neoblíben.
Byl to muž mnoha tváří. Uměl být zlý, hádavý, vzteklý, ale také milý, hodný, úlisný i galantní. Věděl, co na koho platí a pokud si umanul nějakou urozenou ženu dostat do lože, dokázal to. A bylo jedno zda vdanou či svobodnou. Jisté bylo, že ho žádná nikdy neobvinila z cizoložství či na sobě konaného násilí. Že by byl tak dobrý v posteli?

K poddaným pochopitelně žádné ohledy neměl, jen na Anežku nemohl tak zhurta. Jako milostnice Klause byla na jiném stupínku poddanosti k vrchnosti.
Těhotenství na ní ještě tolik vidět nebylo a Herman usoudil, že by na něj mohla být také trochu milá, když je jejich pán pryč. Co oči nevidí, srdce nebolí. A že by Klause kvůli Anežce bolelo srdce, dost pochyboval. Považoval ji za obyčejnou souložnici, nic víc. A teď je tu pánem on!

***

„Ohh… seš tak… těsná… a mokrá… ještě… víc… ti ho tam vrazím… ty cuchto,“ funěl Herman a vrážel svůj tlustý žilnatý ocas do Anežky, která ohnutá a rozkročená se rukama vzpírala o káď s vodou, kde se Herman před chvíli koupal.

Pak vylezl a vzal si ji, aniž se jí na něco ptal. A ona poslechla. Co taky mohla dělat? Horší bylo, že jí jeho pták dělal dobře! Měl ho tlustšího než Klaus a krásně jí vyplnil a utěsnil dírku, takže tření bylo silně a slastné. Ano, byla vzrušením mokrá a po stranách zaraženého ocasu z ní stále vytékaly stružky uvolněných šťáv.

„Bože… a ta tvá kůzlata,“ funěl, když jí mačkal a mnul prsa.
Anežka zkrátka zakoušela slast a rozkoš. A že ji častoval slovy cuchta a dalšími necudnými výrazy? Nevnímala to a bylo jí to jedno. Svým způsobem jí i byla…
„Ano… ano… ach Bože,“ vykřikla, když se do ní začal vyprazdňovat a zalil jí dělohu mocnými proudy semene, což ji přivedlo na pokraj vyvrcholení a trvalo ještě chvíli, než mu ochabl a opustil ji, následován volným výtokem semene a šťáv.

„Večer tě čekám u sebe,“ ušklíbl se Herman a jal se oblékat. Anežka jen vzdychla.

***

Že bude s Hermanem muset souložit, se smířila. Že to asi bude často, taky, ale že si ji bude brát kdekoli ho napadne, to ne. Bylo to i v místech, kde je mohl někdo přistihnout. Nikdy se tak naštěstí nestalo, ale Hermana to očividně vzrušovalo.

Třeba ve velkém sále vydal nějaký příkaz, za služebníkem zavřel dveře, Anežku hned o ně opřel zády, vyhrnul suknici a šukal ji ve stoje, nebo ji položil zády na stůl a ošukal s nohama zdviženýma a zapřenýma o svá ramena. Dveřmi tak mohl kdokoli vstoupit….

Často si nechával jen vykouřit ptáka a to i na chodbě vmáčknutý do dveřní niky, zatímco dřepící a úd sající Anežka byla všem na očích. Kupodivu ve vlastní komnatě ji šukal málokdy.

Anežka byla rozpolcena. Pověsti o jeho umění oblažit ženu nelhaly, ale i tak s ním spát se jí příčilo. Při souloži jí dával najevo svojí nadvládu a častoval ji hrubými výrazy a i v běžném styku k ní byl přezíravý, ostatně jako k ostatním sloužícím. Přísně vyžadoval plnění svých povinností, a tak kromě sexu měla Anežka práce pradleny a lazebnice až nad hlavu. Ale ani tam jí nedal pokoje. Přišel, vše zkontroloval, pak jí vyhrnul suknici, osouložil a zase šel.

***

Byl to den jako každý jiný. Teplý, slunný, slunný a hlavně! Na polích zlátlo obilí a žně slibovaly být bohaté! Bude konec hladu!
Herman měl kdoví proč nedobrou náladu. Byl vzteklý a podrážděný. O poledni si do sálu povolal Anežku.

„Mám moc práce, pane!“ snažila se urychleně zmizet.
„To počká!“ utrhl se Herman sedící v Klausově křesle. Tam nikdy nikdo usednout nesměl, ale Herman se tu choval jako pán.
„Moje potřeby jsou důležitější. Potřebuju uvolnit. Udělej to a můžeš jít.“

Anežka tedy poklekla, vyjmula mu z nohavic splihlý ocas a jala se ho ústy laskat a sát. Herman začal spokojeně mručet, ocas mu tuhnul a dostavily se první příjemné pocity.
Anežka ho brzy měla plnou pusu a kouřila jenom část, co se jí vešla do pusy. Sála nalitý žalud, laskala uzdičku a všechna citlivá místa, jak už to dobře znala a uměla.
„Saj kuběno… už budu!“ chrčel Herman, držel ji za hlavu a tlačil jí ptáka hlouběji do krku.
„Gulp… chmmm… chrrrr,“ Anežka se začala dusit, ale tlak rukou byl příliš silný.

Vtom se otevřely dveře a do sálu vešel Klaus!

„Můj pane!“ procitl Herman a prudce se postavil. Anežka ztratila balanc a svalila se na zem.
Stojící Herman s trčícím nahým údem byl k popukání, jenže Klaus se tvářil přísně.
„Co tě opravňuje vztáhnout ruku na mou služebnou a ukájet se na ní?!“

Hrůzou ztuhlý Herman nebyl mocen slova a Anežka vstala s pokorně skloněnou hlavou a čekala proud nadávek i na svou hlavu. Nestalo se ale tak.
„Jdi si po svém,“ řekl jí Klaus a když prošla, zavřel za sebou dveře.
Co se v sále odehrálo mezi čtyřma očima se neví, ale Herman byl zbaven úřadu purkrabího a druhého dne Asfalthstein opustil v doprovodu dvou strážných a už ho nikdy nikdo neviděl.

***

Klaus Anežku navštívil, až když se ujistil, že na panství se nic nestalo a vše je v pořádku. Zašel do lázně a přikázal připravit koupel. Při koupeli se jí něžně dotýkal a zajímal se o její stav.
„Brzy to na mě už bude vidět, můj pane,“ hlesla Anežka. „A obávám se, že již vám nebudu moci vyhovět v loži.“
„Myslel jsem na to. Vše se totiž brzy změní,“ řekl Klaus. „Má žena Judita přivedla na svět dceru Theodoru. Tchán Vilibald však svůj majetek nepředá ani své dceři ani vnučce. Očekával vnuka a žena… míněna jeho dcera, jež mu ho není schopna dát, si nezaslouží rodinný majetek. Má poněkud pokřivené vidění světa, když sám syna nemá a přitom taky manželku nezatratil… no, jsem v tom asi ještě já. Manželku neopustím. Dočkáme se jistě i syna a Juditu mám rád. Mám ovšem rád i tebe, víc než jsem si kdy myslel a chtěl. Mám přítele. Je stejně jako já rytíř a už dlouho bez ženy. Staneš se jeho ženou, a tak se domůžeš k urozenému titulu. Jeho notarius vyhotoví příslušné listiny, o to se neboj.“

Anežce se stáhlo hrdlo.
„Čekám s tebou dítě a ty mě vyhazuješ?“
„Nebude to hned a nevyhazuji tě. Jen zaopatřuju. Panství prodám a odejdu do Bavor. Nechci ale, abys zůstala sama a chudá. Soppel z Nosovic je zhruba stejně starý a rozhodně ne zlý a namyšlený. Zvlášť doví-li se, že na tvém blahu mám osobní zájem. Co se týče milostných věcí, no… ehm… v tomto ohledu buď bez starosti.“
„Nikoho nebudu milovat tak jako tebe. Mohu ho vidět… předem… než se rozhodnu?“ pípla Anežka smutně.
„O osudu svého dítěte rozhoduju já! Ty si Soppela vezmeš! Ale budiž… pozvu ho k nám, aby ses přesvědčila, že je to dobrý muž a skvělý rytíř. Uspořádám turnaj. Do žní je ještě čas. A nyní, má drahá, pojď vedle na lůžko, myslím, že už jsme mluvili dost,“ vzal Anežku do náručí, přenesl do odpočívárny a pomiloval.

V Dittelsbachu se miloval s Konstance, Juditinou společnicí, ale nebyl s ní moc spokojen. Žena se mu oddala, ale nijak nespolupracovala. Zdálo se mu, že jen drží a čeká na jeho uspokojení a leklou rybu v lůžku nesnášel. Taková totiž dříve byla Judita.

S Anežkou to bylo jiné. Divoké, nespoutané, živočišné, nádherné. Líbali se, hladili, ona jemu sála úd, on jí laskal prsa a když do ní vstoupil? Přenádherná oboustranná slast a rozkoš. Měnili církví povolené polohy za necudné, ale o to více slastnější.
Anežka ráda seděla na něm, kdy sama si řídila vlastní rozkoš a zakončení bylo v psí poloze za oboustranného vyvrcholení, kdy mohutné výstřiky sémě neškodně proudily do jejího těla.
Bylo to nádherné odpoledne.

***

Rytířský turnaj se nekonal. Po hladomoru neměl nikdo náladu na nějaké zábavy. Jídla bylo stále pomálu a všichni čekali na žně. Koniáš Soppel z Nosovic ale přijel. Ne na turnaj, ale na návštěvu přítele. Byl informován i o zprostředkování setkání s jistou ženou, možná i budoucí manželkou, ale podrobnosti chyběly. A tak přijel značně zvědavý.

Po přátelském objetí s přítelem Klausem, byl uveden do sálu, kde se konala hostina. Moc okázalá nebyla, jak by také mohla v těchto časem. Jeho Královská milost se již prý vrátila do Čech, ale o nějakých trachtacích na královském dvoře taktéž nebyla nikde žádná zmínka.

Koniáš mezi hosty hledal očima svoji nevěstu. U tabule však seděli jen úředníci a vyšší služebníci, ale žádná žena.
Anežka tam však byla. Nikoli mezi hosty, nýbrž mezi děvečkami, které roznášely krmi. Mohla si tak Koniáše prohlédnout. Na pohled se jí líbil. Štíhlý, jemných rysů tváře s plavými vlasy, působil na ni trochu zženštile. Možná i to je důvod, proč je dosud svobodným. Ženy často hledají pravé muže. Tvrdých rysů a mužných projevů chlapáctví, řeklo by se. Ovšem v soukromí chtěly empatii a cit. Někdy je těžko ženám vyhovět. Koniáše od pohledu řadila k těm citlivým.

Klaus pak přítele pozval k soukromému sezení. Měl svůj plán.
„Jsi mi povinován, to víš a proto tě žádám o službu,“ začal zpříma. „Hladový dav na mém panství napadl dvorec Mnichof, obyvatele vyvraždil, tvrz vyraboval a vypálil. Přežila jen dcera majitele, která naštěstí nebyla přítomná. Vzal jsem ji pod svou ochranu a dozvěděl se, že je v požehnaném stavu. Byla totiž provdána, ovšem její muž zemřel mezi ostatními. Nemá nikoho, ani kam jít, natož se dovolávat spravedlnosti. Komu a nač, ptám se? Je mladá, život má před sebou, byť s outěžkem. Ovšem o to více to bude mít těžší.“

„Zkrátka, chceš abych se jí ujal a vzal si ji,“ přerušil ho Koniáš netrpělivě. „Ženeš mě do svatby s cizí obtěžkanou holkou? Jak si ti představuješ?“
„Sám jsi tvrdil, že se chceš konečně oženit a hodně slevuješ ze svých požadavků. Tohle je zemanská dcera, ne líná šlechtična z hradu. Pravda, čeká cizí dítě, ale vezmete-li se, bude prohlášeno za tvé a určitě jí ještě další uděláš. Je půvabná, šikovná, pracovitá…“ vykládal Klaus. „Jsi přítel, tak budu k tobě otevřený. Kdybych nebyl ženatý, vzal bych si ji sám.“
„Říkáš, že je zemanka. Jakého je erbu?“ zajímalo Koniáše.
„Nevím o erbu, ale píše se Anežka z Koštína,“ děl Klaus. „Ovšem všechny rodové listiny shořely. Je třeba vyhotovit nové. To tvůj notarius jistě svede.“

Koniáš byl chytrý muž a začalo mu svítat, jak to celé je. Ta holka není urozená, ale obyčejná poddaná a děcko si uhnala s Klausem, který se jí tak chce elegantně zbavit. A dovolává se jeho povinování. Inu… proč ne? Dohraje tedy tu hru do konce.
„Ano, to jistě svede. Teď ale to nejdůležitější. Kde je? U tabule jsem ji neviděl.“
Klaus se usmál.
„Byla tam. Ovšem ne v panském šatu, nýbrž jako služebná. Sama si tě chtěla prohlédnout, než svolí k osobnímu setkání. Neměj jí to za zlé. Ženy někdy mají podivná přání a já jí nedokázal odmítnout.“
„To je od tebe laskavé,“ řekl Koniáš sarkasticky. „Připadám si teď podivně. Dozvím se vůbec, zda jsem prošel výběrem?“

Vtom se otevřely dveře a tam stála Anežka v šatech, jež si vypůjčila z truhlice v komnatě Judity.
„Jsem Anežka z Koštína,“ špitla a učinila neumělé pukrle. „Mohu mezi vás vstoupit, urození pánové?“

Koniáš zíral překvapeně. Nepoznal ji. Anežka teď byla učesaná, upravená a nevzpomíná si, že by ji mezi služebnými viděl. Pravda, nevěnoval jim žádnou pozornost.
Vstal, učinil rytířské gesto a vzdal hold její spanilosti a i když si myslel své, choval se k ní jako k urozené ženě. A musel si v duchu přiznat, že ta holka, ať už je to kdokoli, má svůj půvab.

***

Koniáš se zdržel několik dní. S Klausem měl ještě pár dlouhých rozhovorů a když mu bylo přislíbeno i určité věno, plácli si. Co se týče vzájemného zalíbení, zase tolik ho nenašli, ale celkem si rozuměli, to ano. A kolik sňatků je z lásky, že? Pro Anežku to znamenalo získání urozeného titulu s přídomkem z Koštína, pro Koniáše konec života v osamění a zajištění potomstva pro svůj rod.

Při loučení se poprvé i políbili, a to rozhodně ne cudně a Koniáš jí slíbil svatbu hned po žních v půlce září. S Klausem se rozloučil přátelským objetím a pozváním na svatbu. To bylo samozřejmé.

***

Byl konec srpna a Anežka se vrátila z návštěvy rodičů na Hadovci. Zvěstovala jim svůj životní krok a získala jejich požehnání, byť se musela vzdát jména Hrouda a vlastně i jich. Už nebyli jejími rodiči, ale poddanými.
„Pokud to půjde, zařídím vám službu v Nosovicích,“ slibovala.
„Ne, Anežko. Pokud nás občas navštívíš, budeme spokojeni, ale náš život je a skončí tady,“ děl otec a matka mlčky přikývla. Byli tu uvyklí s jistotou výminku ve stáří a měnit působiště se jim nechtělo. Chápala je.

Byť už pěkně zakulacená, stále sdílela s Klausem lože. Sama nechápala, proč na to má stále chuť. Nemilovali se ale už nijak divoce a vášnivě. Vstupoval do ní, to ano, ale opatrně a jen „na kraj.“ Toužil sice po jejím zadním otvoru, ale tam mu Anežka rezolutně zakázala vstup. Vyslechla si nářky děveček, jež toto zažily a nechtěla na to byť jen pomyslet! Klausovi byla ochotná k čemukoli, jen ne styku do zadnice. Líbali, se, hladili, ústy mu poskytla rozkoš i vyvrcholení.

Počátkem září pro ni přijelo poselstvo z Nosovic a přestěhovala se definitivně tam.

***

Svatba byla okázalá, jak se na správného rytíře sluší a patří a jak sýpky a spíže umožňovaly.
Notarius předal Anežce patřičné listiny, dokládající její původ a svatbě tak nic nebránilo.
Na společné lože se sice novomanželé odebrali, ale vzhledem k jejímu stavu se vše odehrálo bez styku. Na to si Koniáš musel počkat.

Anežka porodila syna Matěje, který se narodil jako syn rytíře Koniáše Soppela z Nosovic s všemi poctami a tituly. Křtu se zúčastnil i Klaus, v soukromí si krátce pohovořil s Anežkou a Koniášovi popřál spoustu dalších potomků.
A Koniáš se nakonec s Anežkou dočkal milování, v loži si výtečně rozuměli a vyhověli a muž ji obtěžkal ještě třikrát a dá se říct, že manželství bylo šťastné a spokojené.

***

Další jejich osudy nejsou pro běh dějin důležité.

Úrodný rok znamenal stabilizaci poměrů v Českém království a střední Evropě vůbec. Hladomor byl zažehnán a úbytek obyvatelstva brzy nahrazen hojným potomstvem od přeživších.

***

A Klaus von Asfalth?
Rodové panství prodal a se strženými penězi odešel do Bavor za manželkou.

Tchán Vilibald von Dittelsbach se snažil tvářit laskavě, ale moc mu to nešlo.
„Milý zeti. Nikdy jsem tě neměl rád, to jistě víš a nikdy se to nezmění. Pro svou jedinou dceru jsem měl movitější nápadníky, ale vždy si prosadila svou, no a toto je výsledek. Nežili jste spolu jako manželé… a pak přece jen jsi ji dokázal oplodnit a co z toho? Dcera.“
„Je to boží tvor. Mluvíte o ní, jak o něčem prašivém,“ rozohnil se Klaus.
Vilibald se ušklíbl.
„Budu mluvit, jak chci. Své panství nepředám nikomu z tvého rodu ani své dceři i kdyby později měla deset synů…“
„Nechápu vaše myšlení. Sám jste se syna též nedočkal,“ vybuchl Klaus, Vilibald zařval, tasil meč a nastala srážka. Dva zkušení rytíři, to znamenalo vyrovnaný boj a ukončil ho příchod Judity a její matky Ulriky.

„O co se tu snažíte?“ zaječela Ulrika na manžela.
„Máme takové vzájemné nepochopení,“ odvětil Vilibald a vrátil meč do pochvy.
„Ach, otče, Klausi… jak jste mohli?“ měla Judita v očích slzy. Byla po porodu teď citlivá a lítostivá.

***

„Proč sis mě vlastně vzala za muže?“ ptal se večer Klaus manželky, která osobně uložila Theodoru do kolébky a kolébáním uspala. Bylo to nezvyklé, ale Judita byla neoblomná a dítěti stále byla nablízku. Dokonce ho i kojila, což už bylo zcela na pováženou!

„Líbil sem mi. Byl jsi skutečný rytíř s vybraným chováním, vlastním panstvím…“ odvětila.
„Žes tam trávila tolik času…“ podotkl Klaus ironicky.
„Vím. Byla jsem hloupá. I v jiných věcech jsem nebyla tou správnou manželkou, ale změnila jsem se.“
„To doufám. Tvůj otec soudí, že tvé vdavky byla chyba a odmítá tě zajistit předáním panství, proč? Vždyť jsi jeho jediná dcera.“

Judita vzdychla a chvilku přemítala. Nesla v sobě velké tajemství a nevěděla, jestli je čas ho vyjevit, byť se jedná o manžela.
„Když ti něco řeknu, přísahej, že vše si necháš pro sebe a nepodnikneš žádné neuvážené kroky. Ne. Nepodnikneš žádné kroky. Přísahej!“

Překvapený a zaskočený Klaus složil rytířskou přísahu a Judita se mu jala prozradit strašlivé rodinné tajemství.
„Můj otec a matka měli syna Adolfa. Byl prvorozený, ale asi ve věku dvou let zemřel. Další syn Dietrich zemřel při porodu a otec matku zatratil. Nevyhnal ji, ale přestal s ní spát.

Matka byla mladá, našla si milence a obtěžkala. Otec toho muže zabil v souboji o čest a dítě, mě, přijal za své. Dodnes nevím, kdo to byl. Matka mlčí a otec? Toho se bojím jen oslovit… Byla jsem nemilované dítě a jedinou možnost jak tomu všemu uniknout jsem viděla v klášteře a nebo se vdát. Na radu otce jsem tak učinila. Jenže pak otec nějak obrátil, držel mě doma, stále tě pomlouval, zrazoval od odchodu do Čech, a já byla… vždyť víš, jaká jsem byla. Ukázal jsi mně, jak žít a užívat si a teď máme sice dceru, ale jinak jsme bez majetku. Otec nás tu snad nechá žít, ale co bude pak, nevím.“

Klaus byl ohromen tím, co slyšel. Tak to tedy je, ale nic se s tím nedá dělat. Složil Juditě přísahu. Ale alespoň pochopil tu reakci tchána při zmínce o synech.

***

Peníze získané za panství v Čechách v Bavorsku stačilo tak na menší sídlo s pár vesnicemi v podhradí.

Rytíř Wolf von Erpresser, majitel jednoho takového panství o nějaké slevě nechtěl ani slyšet. „Má nabídka je pevná, nebudu s vámi smlouvat,“ řekl manželům při jednání o koupi.
„Dám vám hotové peníze. Poctivé české denáry. Okamžitě a bez splátek,“ řekl Klaus. To bylo lákavé. Málokdo měl všechny peníze najednou. A s dlužnými splátkami to bylo vždy ošidné. Jenže sleva znamená pár kop z ceny dolů…
„Drahý. Nech mě tu se ctěným rytířem o samotě. Projednám to sama,“ požádala Klause Judita a ten poslechl. Netušil sice, co zamýšlí, ale vypadala přesvědčivě, a tak se usadil v předsálí, kam mu služebná přinesla džbánek vína.

***

Wolf Juditu probodával pichlavým pohledem, zato ona cítila, že ji spíše pohledem svléká. A to mu hodlala dopřát. Vstala, uvolnila sponu suknice a tkanice šatů a náhle stála před ním nahá a nijak se nesnažila zakrýt aspoň svá intimní místa.
„Jste rytíř, ale především muž a pokud já, ctnostná žena hodlám porušit manželskou věrnost, vy jistě budete velkorysý ve své nabídce a dohodneme přijatelný kompromis.“

Wolfovi málem vypadly oři z důlků. Takový vývoj jednání nečekal, ale zareagoval, jak Judita očekávala. Vyjmul z nohavic svůj tuhý kolík a jal se ho rukou honit.
Žena zatím usedla na stůl a pomalu na něj ulehla a pokrčila a roztáhla nohy. Wolf k ní přistoupil a zasunul ptáka do černého porostu, kde se rýsovala čárka štěrbiny.
Nešlo to tak snadno, žena nebyla mokrá a otevřená, ale Wolf ji chytil za stehna a prudce přirážel, dokud v ní nebyl celý. Hned rozjel přírazy a sledoval, jak se jí prsy vlní po hrudi do rytmu. Natáhl ruku, aby je promnul a dál přirážel zadkem, dokud nepocítil blaho ejakulace do jejího těla. Judita sténala, ale spíš jemu pro radost, než z vlastního potěšení.

Když se dali do pořádku, Wolf otevřel dveře a ještě udýchaný a rudý ve tváři řekl Klausovi.
„Vaše žena má zvláštní přesvědčovací metody, ale uspěla. Slevím vám deset kop denárů.“
„To zní rozumně. Že, drahý?“ přitakala Judita.
Dohoda byla uzavřena a manželé se stali majiteli panství a hrádku Odlandstein.

(Otec Vilibald splnil svůj slib nedat jim ani groš z majetku a celé panství odkázal řezenskému biskupství a sám biskup mu slíbil, že po jeho smrti se denně bude modlit za spásu jeho duše. I manželka Ulrika byla ze závěti vyloučena, získala zpět jen své věno, s nímž do manželství vstoupila a dožila u dcery a zetě).