Velký požár

Klaus Kolmann a Heinz Holmann, jako každý den, vylezli na lešení a dali se do práce. Byli to mladí klempíři a velká budova divadla se pozvolna dokončovala. Stavba se tyčila v centru Prahy na břehu Vltavy u mostu císaře Františka I., kam ústila Ferdinandova třída vedoucí sem od Staroměstského náměstí.

Na divadelní budovu se prý finančně podíleli převážně Češi a nazývali ho hrdě národním, což klempířům bylo srdečně jedno. Byli Němci a třebaže žili v Praze už řadu let, nijak se s Čechy nebratřili a ani se nenaučili jejich jazyku. Proč? Německy se v Praze mluvilo stejně jako česky. Možná i víc. Češi jsou jen malým nárůdkem v srdci Evropy a jednou se rozplynou a zaniknou v silnějším a vyvolenějším národu, což jsou právě Němci. A to, že si postavili svoje divadlo, je jen směšným výkřikem těch pár vlastenců, nebo jak si říkají a pranic to neznamená. Přitom kdyby nebylo německých rukou, nikdy by to nedostavěli.

***

Na lešení, ve výše patra protějšího domu na ocelové trojnožce tavili olovo a ohýbali plechy, když zaslechli nějaké volání.
Pohlédli tím směrem a spatřili dvě dívčiny v okně, jak jim vesele mávají.
„Kdo je to? Ty je znáš?“ optal se Heinz Klause.
„Nikdy jsem je neviděl. Dcerušky nějakýho pracháče se nudí a vysmívají se nám,“ mínil Klaus.
„Neřekl bych,“ nesouhlasil Heinz a dívkám zamával. „Jsou hezký, nemyslíš?“
„Takhle na dálku je špatně vidím. A co? Chceš si s nima dát dostaveníčko? Raděj se starej, ať nám nevychladne olovo,“ odvětil Klaus, ale aby se neřeklo, taky jim zamával.
Dívky pak zmizely a muži pilně pracovali, až o poledni slezli dolů, aby si obstarali něco koupit k snědku.

V tu chvíli z domu vyšly dvě na procházku vyšňořené dívky a hned se k nim přátelsky hrnuly.
„Dobrý den,“ vyhrkla ta větší.
„Guten tag… my neumět… tsesky,“ lámaně řekl Klaus. „Sprechen sie deutsch?“
Dívky se na sebe podívaly a přešly plynule do němčiny.
„Ja. Wir können… Jsem Hermína Vejvodová a to je má sestra Eliška,“ řekla ta větší.
Mládenci se též představili a Heinz dodal, čemu vděčí za zájem o jejich práci… nebo snad o ně?
Dívky se zapýřily.

„Vídáme vás už nějaký čas. Jsou prázdniny a než pojedeme do penzionátu si chceme trochu povyrazit,“ řekla Eliška vyzývavě.
„Jsme chudí dělníci a vy bohaté slečny… to se nehodí,“ mínil Heinz.
Představa, že by měl někam pozvat takovou dívku, ho přímo děsila. Těch pár zlatek, co si naspořil, by bylo rázem pryč.
„My nechceme, abyste nás někam zvali,“ jako by mu Hermína četla myšlenky. „Stačí projít se do Stromovky, povídat si… a tak.“

Chlapcům to sice stále nedocvaklo, ale nakonec jim slíbili, že v neděli se mohou jít projít, ale přes týden mají práci od rána do večera.
Dívky přikývly a chlapcům uběhla pauza na jídlo, aniž se stihli najíst. No nic, zase budou o hladu.

***

Dny plynuly, až je v pátek na ulici oslovila Hermína.
„V neděli se nemůžeme vidět. Musíme jít s rodiči do Chuchle na nějakou přehlídku koní. Otec totiž chce Elišce k jejím devatenáctinám pořídit koně… Můžete někdy ve všední den?“
Heinz cosi pošeptal Klausovi a ten odpověděl: „My něco zkusíme a ozveme se.“

Když osaměli, zeptal se Klaus.
„Jak si to myslel s tou ulejvárnou?“
„Řekneme mistrovi, že tesaři ještě nejsou hotoví a nemůžeme tak oplechovat římsy… On sem nepoleze to zkontrolovat, Získáme volnej den,“ plánoval Heinz a nakonec dokázal pochybovačného Klause přesvědčit.
Přesvědčit samotného mistra Wolnera se podařilo za přispění jeho manželky Gerty.
„Nech ty chlapce taky někdy odpočinout. Stejně říkají, že tesaři ještě nejsou hotoví,“ přimlouvala se.
„Ale termín…“ chabě se bránil mistr.
„Oni se Češi pro jeden den nezblázní,“ zpražila ho žena a Klaus dodal: „My máme již nějakou práci hotovou navíc, takže nic se nezpozdí.“
„No, když je to tak, uděluji vám den mimořádného volna,“ uzavřel to mistr a chlapci mohli být spokojeni.

***

V sobotu mávl Klaus z lešení na vykukující Hermínu, ta poslala ke dveřím Elišku, kde již čekal Heinz a sdělil jí, že mají na pondělí mimořádné volno.
Eliška s úsměvem přikývla a než zavřela dveře, letmo ho políbila na tvář.

***

Na pondělí se chlapci opravdu důkladně připravili. Měli sice obyčejné, ale čisté šaty a umytí a oholení se setkali se sestrami na druhé straně řeky, prý kvůli mamá, aby je spolu neviděla.
„Nestydíme se za vás, ale matinka s papá nás vidí šťastně provdané za nějaké zasloužilé profesory nebo doktory, zkrátka zaopatřené,“ vysvětlila rychle Hermína.
„A o tom, co chceme my, nemají ani páru,“ dodala hořce Eliška. „Asi tomu neuniknem, tak alespoň tohle léto si chceme užít podle sebe.“
„Kam půjdeme?“ nadhodil Heinz.
„My… ehm… máme takový plán… viď, Eliško,“ pohlédla Hermína sestru, která trochu zrudla.
„Půjdeme na Malou Stranu… do… prostě pojďme,“ a zavěsila se do Klause a Eliška do Heinze. Asi si je takhle předem rozebrali.

Na Karlově mostě sešli na Kampu a před jedním domem zastavili a Hermína třímala v ruce klíče.
„To je dům naší zesnulé babičky. Je prázdný a chodíme sem zalévat květiny a vyvětrat. A taky bychom… ee… zde chtěly… prožít… ehm…naše… poprvé… víte… tak jestli… půjdete dál?“ soukala ze sebe Eliška.

Chlapci se na sebe překvapeně podívali. Tohle nečekali. Dobývání žen nebylo jejich silnou stránkou a najednou se jim ženy nabízely samy.
„Tak… ehm… jsem překvapen,“ řekl Heinz. „Vlastně se vůbec neznáme a já ti nemám co nabídnout. Jsem jen klempíř a ty dcera…“
„Můj otec je archivář,“ vpadla do hovoru Hermína.
„No vidíš… proč právě se mnou chceš…?“
„Protože jste nejbližší, kdo v našem okolí je mladý. Rodiče s námi mají své plány, v penzionátu nás hlídají, tohle se pro nás s Eliškou jediná příležitost prožít s kým co chceme my a ne, koho nám určí. Už to chápete?“ durdila se Hermína.
Doufala, že muži se jejich nabídky hned chytnou a oni tu přitom stojí jak solné sloupy. Mužská duše je asi složitější než myslela.

„Tak teda pojď,“ ozval se Heinz a vtáhl Elišku za ruku dovnitř.
„Chichi… musíme až nahoru,“ zachichotala se dívka a Hermína pohlédla na Klause.
„A co my? Zůstanem tady, nebo půjdem taky dovnitř?“
Klaus ji mlčky popadl za ruku a Hermína ho vedla do bytu v přízemí.

Zatímco Heinz se do víru vášně vrhl po hlavě, Klaus se k ničemu moc neměl.
Hermína se mu také nevrhala kolem krku, nýbrž mu ukazovala interiér vkusně zařízeného domu.
„Tady je kuchyně, pokojík pro služku, jídelna, salonek, kde se přijímaly návštěvy… já vím, tohle tě nezajímá, tak mě poslouchej! Na rozdíl ode mne je Eliška ještě nedotčená, rozumíš? To pozvání sem vymyslela ona. Za nic na světě nechce odjet do penzionátu jako panna, prý je poslední, která ještě neměla muže. Nemáme možnost se s někým narychlo seznámit… třeba z okruhu našich známých a tajně se pomilovat. Všechno by se rozkřiklo a dozvěděli by se to rodiče. Od vás to nehrozí. Jestli chceš, můžeme si pošpásovat, jestli nechceš, mě to nevadí.“

Klaus nic neřekl, ale pohledem zhodnotil její postavu i tvář. Hermína se mu líbila. Mladší Eliška je baculatější, což Hermína není a hruď se jí hezky vypíná dopředu… Klaus ale nechtěl přiznat, že s děvčaty nemá prakticky žádné zkušenosti. O panictví sice přišel v nevěstinci u Tří panen, kam ho jednou zatáhli kamarádi, ale protože byl opilý, na nic si nepamatuje. Kdyby byl zkušenější, na Hermínu by se odvážil sáhnout, ale tady náhle nevěděl co a jak…

Pomalu vyšli do patra, kde bylo pokojů více. Z jednoho se ozývalo tlumené vzdychání a steny.
„To je ložnice, tam nepůjdeme,“ pousmála se Hermína a pokračovali dál, až stanuli v hezkém pokoji, který prý byl otcovým pokojem, než z domova odešel studovat.
„Všechno tu zůstalo jako tenkrát. Knihy, hračky, oblečení. I přes dědečkovy protesty tu babička na nic nechtěla sáhnout,“ podotkla Hermína.

Klaus se konečně odvážil a chytil ji za ruku.
„A kdybychom tu teď spolu ulehli, už by to nikomu nevadilo?“
„Určitě ne. A babička z nebes na nás taky snad nesešle blesk,“ usmála se Hermína a svůdně si začala povolovat šněrování šatů.

***

Když Eliška s Heinzem osaměla, její otevřenost se zase změnila v ostych. Přece jen nikdy s mužem o samotě nebyla a zvlášť ne za takových okolností. Od sestry sice byla patřičně poučena, ale přece jen se svléci donaha není jen tak…
Schovala se za paraván a a zvolna si začala odkládat.
„Otoč se,“ vybídla pak Heinze a nahá rychle vklouzla pod pokrývku.
I Heinz se svlékl do naha a rychle vlezl pod peřinu. S mladou dívkou a pannou k tomu ještě nikdy neležel a pár zkušeností měl jen s postaršími vdanými ženami, se kterými se setkával v rámci své profese. Pro nudící se a po milostném dobrodružství toužící ženy byl snadnou kořistí. Ne každá však za to stála.
Kypré a starší ženy byly sice v roztažení nohou nejochotnější, ale takovým se vyhýbal. Jenže hezké zachovalé paničky byly zase nepřístupné a nechávaly se dobývat. Ale naštěstí nikdy ne dlouho, ale jen tak, aby si nezadaly. Jinak mladý muž jim náramně přišel vhod. Jak kvůli věku, tak kvůli výdrži.

Teď tu ležel vedle netknuté mladé květinky a měl utrhnout nejsladší plod – její panenství.
Otočil se k ní a něžně ji políbil na ústa.
Opatrně mu vyšla vstříc a pootevřela rty pro vášnivější spojení. Začali se líbat a Heinz jel rukama od jejích ramen na prsa. Jemně je sevřel v dlani a ocenil velikost. Měla prsa tak akorát „do ruky“. Eliška se jeho osahávání nebránila, jen sama v tom byla zdrženlivější. Hladila ho po zádech, ale dál si netroufala. Od Hermíny věděla, kde to mají muži nejraději, ale ostýchala se.

Když na ni Heinz více nalehl, rozevřela nohy, jenže namísto údu ucítila jeho prsty.
„Uh?“ vyjekla a srazila kolena k sobě.
„Pššš… zkouším, jestli jsi připravená,“ zašeptal Heinz.
„Jsem připravená,“ opáčila Eliška, ač to nebyla pravda, ale ona už to chtěla mít za sebou. Doposud to bylo příjemné, ale jak to bude dál?

Tlak vnikajícího ocasu v ní vyvolal silnější, ale překonatelný pocit bolesti.
Sykla, ale tlak narůstal, až začala bolestně sténat.
„To bolí… oh… oh,“ zasténala česky, takže jí Heinz nerozuměl.
Prudce přirazil a cítil slast, jak do ní vnikl v celé délce ocasu, až po kořen.
Eliška pocítila bodnutí a… tvrdý úd pronikl hluboko do ní, ale nebylo to nepříjemné. Poševní svaly se roztáhly, pochva zvlhla a ocas v ní začal rytmicky jezdit v lehkých přírazech.
„Ah… ah… ah… je to moc hezké,“ zavzdychala, ale Heinz se soustředil na vlastní uspokojení. Zrychloval přírazy a začal ji silněji mnout a muchlovat prsa.
„Ah… auu… ne… tak… rychle,“ sténala dívka, ale pak pocítila v sobě záškuby a proud horkého semene ji přivedl poprvé na vrchol blaha.
„Oááááách,“ vykřikla blaženě a Heinz v ní zůstal zaražený až do změknutí ocasu.

Pak se věnovali něžnostem a hlazení, než zase nabyl nových sil. A oba ještě rozhodně skončit nechtěli. Ztráta panenství byla téměř čistá, jen s nepatrnými stopami krve a takřka bezbolestná… tak proč toho nevyužít?

***

Soulož Hermíny s Klausem byla jak hra divoké šelmy se svou obětí.
Klaus se cítil jako panic, když se těšil jejími odhalenými vnadami, líbal, hladil ji všude po těle a ona mu oplácela stejnou měrou. Ze setkání s prostitutkou si nepamatoval nic, takže nahé ženské tělo bylo pro něj novum. Největším překvapením a vrcholem slasti bylo, když se Hermína ústy ujala jeho postaveného ocasu, sála ho a jazykem laskala a olizovala!
Zprvu se lekl, cože to dělá, ale pak se uvolnil a jen tiše vzdychal a sledoval její hlavu strojově se mu pohybující v klíně.
Než stačil hlesnout, že se blíží výstřik, Hermína ustala v sání a sama na něj (na ocas) obkročmo nasedla. Pak se začala zvedat a klesat a určovat, jak hluboko v ní bude zasunutý.

Klaus nelenil a plně se věnoval jejím prsům, jež se mu tu krásně nabízely k polaskání. Hermína měla poměrně velká prsa a celkově byla sice štíhlé, ale přitom urostlé postavy.
„Oh… oh… seš pevnej… tvrdej… ooohhh… hezky mě vyplňuješ,“ předla stále v němčině, aby ji Klaus rozuměl a mohl dělat, co se jí líbí.
„Tahej mi prsa… víc… můžeš víc… mačkej je… to je ono… oooh,“ měla neobvyklou prosbu.

Náhle zrychlila odsedy, vykřikla, Klaus cítil jak mu stahy obepínají ocas a ždímají z něj nastřádané semeno.
„Anooooooo,“ řičela Hermína hlasitě v extázi svého vyvrcholení a zhroutila se vedle něj jak hadrová panenka.

Po chvíli oddychu ožila a opět ústy začala jeho měkkýše probouzet k životu.
Klaus se plně poddal slastné masáži a brzy mu stál připravený na další kolo milování.
Tentokrát už se neostýchal a počínal si zkušeněji.

***

Domů se navrátili až v pozdním odpoledni v povznesené náladě, spokojení a veselí.
Dívky chlapcům daly poslední hubičku, společně si slíbili další dostaveníčko a chlapci zamířili do svého podnájmu, dívky ke svým rodičům…

***

Celé jejich dostaveníčko mělo ale nepříjemnou a hlavně nečekanou dohru.
Za několik dní totiž mládenci stanuli před soudem za „delitto stupro“, jak jim oznámil soudce. Žalobu na ně podal otec dívek, ctihodný archivář Otomar Vejvoda a žádal pro ně co nejpřísnější potrestání.
Ukázalo se, že Hermína nejen, že již není pannou, ale navíc je v požehnaném stavu a ztrátu Eliščina věnečku taktéž nesla rodina velice těžce jako velikou ostudu. Co až se to roznese dál, kdo si zmrhané holky vezme?

V místopřísežné výpovědi obě sestry uváděly, že sice nešlo o násilné zneuctění, ale podlehly omámení z lichotek a slibů mladíků, aniž by tušily, že jsou jen chudými dělníky. Bylo jim slibováno manželství, hmotné zajištění, ale jakmile dosáhli svého, ukázala se holá pravda. Výpověď mladíků byla zcela opačná a soudce sám si s případem nevěděl moc rady.
O násilný akt nešlo a za co má ony mladíky potrestat? Že dívkám lhali? Ano, je to nehodné chování muže, jež touží po dívce svého srdce, ale zde nešlo o dobývání srdce vyvolené, jako spíše jejího klína…

Nakonec vynesl verdikt i s ohledem na stav a možnosti obviněných. Čtyři zlatky pokuty a týden arestu o chlebu a vodě.
Klaus a Heinz byli od soudu hned odvedeni eskortou, aniž spatřili povedené sestry, neboť ty se soudu nezúčastnily. Proč je takto zradily a jak se to jejich otec dozvěděl, netušili.
Zato v jejich hlavách pozvolna začal uzrávat plán, jak se všem těm proradným Čechům pomstít.

***

Hned po propuštění se vrátili na stavbu, kde již pracovali jiní klempíři, počkali na polední přestávku, kdy na stavbě nikdo nebyl, pronikli do podstřeší a na několika místech založili oheň.
„Spálíme Čechům ten jejich „svatostánek,“ řekli pomstychtivě.

Byl pátek 12. srpna 1881.