Vendelýna ze Štemberka 🇨🇿

Popravčí meč zasvištěl vzduchem a odťatá hlava Bočka z Veselína spadla na zem. Popravu nesledovalo mnoho lidí. Konala se na nádvoří hrádku Osek a kromě rodiny majitele, čeledě a popravce tu nikdo jiný nebyl. Muž se ke svému činu doznal, byl odsouzen a jako šlechtic popraven mečem. Přesně dle zemského zákona.

Exekuci sledovaly i dvě ženy. Ta mladší neskrývala pohnutí a potlačovala pláč, starší se tvářila strnule, jako duchem nepřítomna. Byly to Vendelýna ze Štemberka, manželka Záviše z Oseka a matka Kláry, která vedle ní tiše vzlykala.

„Nefňukej. Snad bys neronila slzy pro takového zlotřilce?!“ rýpla do ní matka.
„Neudělal to a ty to dobře víš!“ odsekla jí Klára a odešla.
I ostatní obecenstvo se rozcházelo, jen kat a s pomocníky tu ještě měli práci. Tělo popraveného bylo slíbeno k předání rodovému zástupci, jež již čekal u brány s povozem.

***

Co se vlastně stalo?

Mladá šlechtična Vendelýna ze Štemberka se provdala za Záviše Oseka nikoli z lásky, ale byl to prostě obchod jejích rodičů. Peníze, vliv a majetek se smísily dohromady a Štemberkové jako rod se dostali až na panovnický dvůr a zralý muž Záviš z Oseka zase získal naději dočkat se vysněného potomka.

Dvaadvacetiletá mladá žena náhle byla vdanou ženou velmože a tudíž měla i své manželské povinnosti. Uléhali spolu často a nejen v loži, jak by se slušelo. Třeba i při pouhém dívání se z okna paláce by nikdo nepoznal, že za paní vykloněnou z okna stojí manžel a prudkými přírazy ji zezadu obšťastňuje. Její lůno přijímalo tlustý úd a tření bylo velmi silné a slastné.
„Ach… Záviši… nemůžeme… ooh,“ bránila se Vendelýna a zatnutými zuby tlumila výkřiky rozkoše rozlévající se jí tělem.
„Ale můžeme… uh,“ funěl manžel a co nejrychleji do ní vystříkal svou dávku sémě. Pak jí spustil vyhrnuté šaty a nevzrušeně odešel. Vendelýna cítila, jak jí vytéká z klína přebytek semene a stéká po noze, otřela se suknicí a šla převléknout.

***

Jakmile oznámila muži radostnou novinu, že obtěžkala, Záviš s ní přestal spát. Žena se náhle cítila osamělá a časem citově vyprahlá a…potřebná. Jejich manželství chladlo a kdyby nebylo jejího obtěžkání, kdoví, zda by se ji Záviš nezbavil jako nepotřebné věci. Nechápala proč?

Pak se narodila Klára a veškerá pozornost se soustředila na ni. Záviš sice chtěl syna, ale ženu nijak nevinil, čas od času s ní spal, ona otěhotněla, ale po dvou potratech se od ranhojiče dozvěděla, že dalšího potomka již muži není schopna dát.
Vztah mezi manželi ochladl nadobro a nebýt Kláry, asi by se Vendelýna zbláznila. Cítila se nepotřebnou, nechtěnou a přitom jí nebylo ještě ani třicet let!

Až na prahu čtyřiceti let, ve věku počínajícího stáří, znovu zažila tu spalující slast milování, vášně a splněných tužeb… potkala mladého šlechtice Bočka z Veselína.

***

Jejich setkání nebylo dle zrovna dle rytířských ctností a dvorského chování.
Vendelýna si vyjela k rybníku nedaleko hradu, kde byla na břehu malá travnatá plocha, krytá křovím, kde se oddávala svým myšlenkám, koupání či jen tak polonahá teplým slunečným paprskům. Řeči o módní bělostné pokožce nebrala vážně.
Ležela na trávě, od pasu nahoru nahá, vyhřívala se, bylo jí příjemně, že skoro až usnula.

Když se probrala, byla obklopena třemi muži, z nichž jeden jí právě vyhrnoval šaty a druzí dva tomu konání přihlíželi.
„Kdo jste… co tu chcete?“ vyjekla vyděšeně a jala se bránit.
„Jen projíždíme,“ řekl jeden. „Vidíme osamělého koně, voláme „nepotřebuje tu někdo pomoc?“ a hle… klisnička tu touží po hřebci, he, he.“

„Jsem Boček z Veselína,“ řekl ten, co ji obnažoval. „A ty? Snad služebná? Asi ne, když se tu tak vyvaluješ…“
„Co si to dovoluješ!“ vrátila se Vendelýně hrdost a síla. „Jsem Vendelýna ze Štemberka a můj ctěný manžel Záviš s vámi zatočí!“
Muži pochopili, koho mají před sebou a couvli. Zneuctít šlechtičnu nebylo jen tak.

„Jeďte napřed a já se dámě omluvím a doprovodím ji na hrad,“ řekl Boček. Byl to bizarní výjev. Žena s vyhrnutými šaty, prakticky nahá, tu leží, jen překřížené ruce na prsou, muž klečící jí mezi nohama s boulí na nohavicích a jeho společníci taktéž.
„Jak říkáš, Bočku,“ kývli muži a odešli.

„Tak… snad… abychom,“ ozvala se Vendelýna nejistě.
„Nemyslíš, paní, že bychom měli dokončil, co jsme začali?“ usmál se Boček.
„Jak se odvažuješ pomyslet, že bych se ti tu oddala,“ rozohnila se žena, ale pak zmlkla. Mladý muž jí dává najevo, že se mu líbí, touží po ní, jako ona po muži se vším, co k tomu patří.

„ Nic se tu nestalo, rozumíš?“ řekla, odkryla prsa a vzpažila ruce za hlavou.
Boček zůstal klečet, obnažil ven tvrdý ocas, přitáhl si ji blíže k sobě, rukama jí držel za kotníky roztažené nohy a takto do ní prudkým přírazem vnikl. Šlo to úplně hladce. Žena byla mokrá a otevřená.
„Áááách,“ jen vydechla, když pocítila, co jí už dlouho chybělo. Mužský úd v lůně. Boček sledoval její komíhající se plná pevná prsa, slastí stažený obličej, prostě uspokojená žena. Několika rychlými tvrdými přírazy se udělal a vystříkal se do ní.

Vendelýna byla tou rychlostí překvapena, nečekala, že už je konec.
„To je vše?“
„A co bys ještě chtěla? Zatoužilas tu smilnit… Nejsem obecní kozel, abych tě tu obskakoval do večera. Máš prý hezkou dcerunku. Možná projevím poklonu její spanilosti a vyjevím touhu pokochat se její krásou bez závoje. Je pannou, nemýlím-li se?“

Žena do hloubky duše uražena, zůstala na místě, dokud neodjel a přemítala, jak tu pohanu ztrestat…

***

Na hradě bylo veselo aniž by komu Vendelýna chyběla. Záviš se znal s Bočkovým otcem, a tak si měli o čem vyprávět, i jeho společníci byli veselí chlapíci. A když se Boček začal dvořit panně Kláře, ta se pýřila a tála pod jeho dvorností i jistou přímostí s jasným cílem.
Pochopitelně nebyla tak naivní, aby neprohlédla jeho úmysly, ale nemohla dát najevo svůj zájem, to se rozumí a musela se dělat nedostupnou. Jen do jisté míry pochopitelně, aby nápadníka neodradila.

Dnes jen málokterá šlechtična vstupovala do manželství jako panna. Neposkvrněnost už se nevyžadovala tak přísně jako za časů jejich prarodičů, kdy ztráta panenství před svatbou byla i důvodem k vyhlášení války. Dnes mladí mužové byli rádi, mají-li v loži dívku a ne prkno.

Boček se při tanci k dívce tiskl více než kázal mrav, ona mu ve výklenku o okna dovolila i letmo ji políbit, když vtom se rozlétly dveře sálu a objevil se uřícený a vyděšený purkrabí Zmožek. Zamířil ke svému pánu a cosi mu polohlasně šeptal do ucha.
„Cože?!“ zařval a vztyčil se Záviš a pohlédl zlostně na Bočka.
„Stráže! Tohoto lumpa vstrčte do kobky a ty jeho pacholky s ním! Takhle znesvětit můj dům!“

A než se kdo nadál, muži byli jati a Záviš se Zmožkem ve velkém chvatu opustili sál.

***

U brány stál nějaký vesničan a na káře ležela Vendelýna v potrhaných šatech, rozcuchaná, špinavá, zalitá v slzách…
„Drahá… Hej, komorné, odneste paní do komnaty… a zavolejte felčara! Hned!“ udílel rozkazy rozrušený Záviš a obrátil se na vesničana. „A ty mluv.“
„No… ehm… urozený pane… našel jsem ji u vsi, ležela tam stranou cesty, vyčerpaná… v zuboženém stavu. Naložil jsem ji na káru a dovezl sem. Celou cestu nepromluvila,“ děl muž.
„Ano. Řekla až mě, co se jí stalo,“ potvrdil jeho slova purkrabí Zmožek.
„Dobrá. Tumáš za starost o svoji paní,“ vyňal Záviš z měšce u pasu hrst drobných penízů a vesničan se hluboce klaněl s množstvím díků.

„Je to ale celé divné, můj pane,“ řekl Zmožek, když osaměli. „Boček z Veselína přece musel vědět, že se na to přijde a přitom se tu tak veselil a hodlal přenocovat.“
„Divné to je,“ souhlasil Záviš. „Zajdu za svou urozenou ženou a ty pošli pro popravce Hnisa ze Žluče, ať je učiněno vše podle práva. Přece jen jde o šlechtice.“

***

„Jak je jí?“ srazil se Záviš před komnatou Vendelýny s felčarem a jeho pomocníkem. Jmenoval se Kelley a nebyl to přímo medikus, Záviš ho odhadl spíše na šarlatána. Mluvil jen anglicky a vše tlumočil jeho pomocník, jakýsi Ketler nebo Keplen? co na tom záleží…
„Rape victim. Noble lady had a shock,“ řekl Kelley a pomocník to přeložil, že paní je v šoku, ale jinak zdravotně v pořádku.
„A ten… skutek… byl na ní vykonán?“ otázal se Záviš.
„Ano,“ řekl muž a Záviš místo za ženou zamířil do soukromí komnaty se opít. Ano, nežijí spolu jako pár, ale manželé stále jsou a tudíž má právo tento hanebný čin pomstít.

***

Klára dlela u lůžka své matky dlouho do noci.
To již Vendelýna poněkud pookřála a potěšilo ji, že se Boček z Veselína nachází v hradním vězení.
„Stále nechápu, jak mohl vykonat ten hrozný čin a pak se sem přijet bavit,“ dumala Klára. „Přitom byl tak milý…“
„Jsi ještě dítě,“ odvětila matka. „Muži jsou takoví. Ženy jsou pro ně majetek, zdroj potěšení a získají-li ho, přestane je zajímat. Natož aby domýšleli následky svých činů. Jistě i tobě se dvořil.“
„Ano. A to mě právě mate. Tebe… ehm… zneuctí… a mně, tvé dceři, se dvoří. Je to nechutné,“ jakoby Klára stále byla na vážkách.

Když odcházela, zastavila ji komorná.
„Urozená slečno. Prosím promiňte, ale šaty, které vaše urozená paní matka měla na sobě jsou zašpiněny… ehm… jaksi… ehm… někdo je ušpinil záměrně.“
„Chceš snad naznačit?“ zvedla Klára hlas.
„Ne, urozená slečno. Promiňte mi moji troufalost,“ zrudla služebná, uklonila se a vmžiku zmizela, ale Kláře potvrdila její domněnku, že ne vše, jak bylo řečeno, se tak opravdu stalo.

***

Popravce Jindřich Hnis ze Žluče se dostavil za pár dní. Zrovna neřešil žádný složitý případ a tento se zdál jasný. Vdaná ctnostná žena zneuctěná nezdrženlivým mladým mužem. Bohužel šlechticem, což vnášelo do případu jistý problém. Urozenou osobu nelze jen tak popravit. On sám, jako popravce, neměl ani právo soudit urozené osoby, ale rozhodl se vzít si to na svědomí, pokud se muž přizná.

Boček pochopitelně při výslechu odvyprávěl svou verzi příběhu. Žena se mu oddala dobrovolně.
Vendelýna trvala na zhanobení násilím a důkazem měly být její šaty, škrábance na rukou a výpověď vesničana o jejím nalezení v zbědovaném stavu. Popravce výpověď poddaného nebral v potaz, ale to ostatní ano. Bylo to zkrátka tvrzení proti tvrzení. Žádný jasný případ.

„Sapristi, to mi tak scházelo,“ zaklel a přemýšlel, jak z té mizérie ven.
Nakonec zašel do vězení a měl s Bočkem dlouhý důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima.

Když vyšel ven, řekl Kláře.
„Boček chce s vámi mluvit. Je to jeho poslední přání. Správně bych to neměl připustit. Je to sprostý zločinec a vy urozená panna. Půjdete tam?“
„Chci s ním promluvit,“ Klára přikývla a přes protesty otce se vydala do sklepení.

***

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zastavila se těsně u mříže.
„Jsi jediná, kdo věří mým slovům, vidím ti to na očích,“ pousmál se Boček smutně.
„Zhanobil jsi mou matku… ale ano… i tak ti věřím, žes to neudělal,“ přiznala Klára.
„Chci od tebe jedinou věc. Aby na náš rod nepadl stín, navštiv mého bratra Johanna a vypověz mu, jak skutečně cítíš, že se to stalo. Uvěří ti, protože mu dáš toto,“ a na otevřené dlani jí podával medailon na řetízku. „Je to rodinný šperk. Ten, kdo ho má, mluví pravdu a je přijat se všemi poctami do naší rodiny.“
„Proč ses tedy přiznal?“ zajímalo Kláru.
„Proč?“ Boček se hořce zasmál. „Jsi ještě naivní dítě. Tady nerozhoduje, kdo co udělal, ale jak velký je jeho rod, jaký má vliv a majetek. Ano, s tvojí matkou jsem ležel. Co se ale stalo potom, opravdu nevím. Byl jsem zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě. Náš rod je bezvýznamný. Popravce mi učinil jistou nabídku a již propustil mé společníky. Zítra mě popraví, vzpomeň tedy na mne a navštiv mého bratra.“ Klára sebrala medailon a pohladila ho po ruce. Cítila, že je opravdu nevinný a utvrdila si, že jeho žádost splní.

***

Byla noc, temnou chodbou spoře ozářenou loučemi se pohybovala postava v kápi a mířila ke komnatě Záviše a tiše vklouzla dovnitř.
Záviš nespal a překvapeně zíral na postavu, z níž se po sejmutí pláště vyklubala Vendelýna. Nahá! Hned k němu přilehla do lože a začala ho divoce a dychtivě líbat.
„Ach, drahý… chci se milovat… jsi můj manžel… nahradím ti všechny ty doroty co máš. Konej se mnou, co chceš,“ drmolila a v polibcích mu jela po těle až do klína, kdy mu rukou přetáhla předkožku údu a následně ho olizovat, cumlat a sát.

Záviš ji zprvu chtěl zastavit. Její příval vášně byl nečekaný, ale její sání ocasu bylo tak dokonalé, že jen spokojeně mručel. Toto mu jeho konkubíny nečinily. Vlastně šlo vždy jen o prostý styk a vyprázdnění koulí. O nic jiného. Nikdy ne o dlouhé milování.

Vendelýna schoulená u jeho nohou s hlavou v klíně sála tuhý ocas a hlava se jí rytmicky pohybovala nahoru a dolů.
„Gulp… gulp… gulp,“ znělo mlaskavě, až zvedla hlavu, usmála se a obkročmo si na ocas nasedla.
Záviš ucítil slastný pronik ptáka do vlhkého lůna a dál, až po kořen. V dobách, kdy se ještě milovali jí rád plenil klín prudkými a hlubokými přírazy a ona křičela prožívanou slastí a rozkoší. To už odvál čas, ale nyní se mu zase připomnělo, jak je její lůno těsné, tření silné a masáž ocasu slastná.

Prsa se jí pohupovala, jak na něm odsedávala, že nemohl odolat. Na svůj věk je měla krásně plná a pevná, byla radost je mnout a mačkat, až řičela slastí. Když vyvrcholila, vykřikla a zůstala strnule sedět na ocase, jenž do ní v záškubech stříkal semeno. Teprve pak se unaveně svalila vedle něho a vydýchávala se z prožité rozkoše.

„Co tě to popadlo?“ zeptal se Záviš.
„To ze samé radosti za potrestání toho násilníka. Myslila jsem, že bychom zase… obnovili… náš svazek,“ odvětila Vendelýna.
„Jako manžel ti stojím věrně po boku, ale jako milenec ne. Stárneš, nedalas mi syna, už jsme se odcizili. Ano, chápu, máš nárok na plnění manželských povinností, ale již se mi nedostává sil ani chutě. Promiň, takto to cítím já. A teď odejdi,“ řekl Záviš a žena se hořce rozplakala. Zbavila se muže co ji urazil, teď něco podobného slyší od manžela. Prostě nestojí za nic a nikdo ji nechce. Co má dělat?

***

Na hrad Biberstein, kde žil Bočkův bratr Johann, nejela pochopitelně Klára sama. Doprovázela ji matka Vendelýna, i když pravý důvod návštěvy neznala. Věděla jen o rodinném medailonu, pro rod prý zásadní duchovní hodnoty.

Že je na nádvoří uvítá Bočkův dvojník, nečekal nikdo.
„Jsem Johann z Veselína, je mi ctí, dámy,“ šveholil mladý muž, který by jako z oka vypadl svému bratrovi, což hned vysvětlil, že Boček je (byl) jeho dvojče. Na Vendelýnu pohlížel trochu úkosem, ke Kláře se choval o poznání přátelštěji. Na nic se však neptal a uspořádal na jejich počest večerní hostinu, což znamenalo podání masa místo obyčejné kaše.

Po jídle mu Klára předala rodinný medailon a podařilo se jí mu šeptnout, že s ním musí mluvit o samotě. Johann pochopil, kývl a když se ženy odebraly spát, každá do vlastní vyhrazené komnaty, Johann se k ní tiše proplížil.

***

„Všemu, co říkáte, samozřejmě věřím,“ řekl později na Klářino vyprávění. „Víte, on bratr nikdy neměl nouzi o… ehm… dámskou společnost. Neměl zapotřebí zmocňovat se žen násilím. A při vší úctě k vaší matce, je to již žena… ee… ve věku, kdy by se spíše dvořil ctnostným pannám, než vdané ženě. Rozumíte mi.“
„Rozumím a proto nechápu, co se stalo a kdo to učinil. Váš bratr nepopřel, že s moji matkou ležel, ale odmítal násilný akt. Ale pak se k němu přiznal a byl po právu sťat.“

Johann jí pak řekl zhruba to, co Boček ve vězení, že v takových případech většinou vyhrává ten mocnější.
„Žena je to nejkrásnější, co Bůh stvořil. Je nositelkou života, ochránkyní a strážkyní tepla domova. Muž je hlavou rodiny, ale žena krkem, jež s ním hýbá. Jsou sepsány zákony, které slabou ženu ochraňují před útoky chtivých mužů, ale není obrany, pokud si takový akt žena vymyslí. Třeba aby se pomstila. Nenapadlo vás to?“
„Proč by to matka dělala? Chcete naznačit, že váš bratr ji… jaksi… urazil, nebo… neuspokojil?“ zrudla Klára.
„Možná,“ odtušil Johann. „To ví jen vaše matka. Já se v tom ale nehodlám šťourat. Bratrovi to život nevrátí. Bude lépe, když ráno opustíte hrad. Dobrou noc,“ a odešel.

***

Druhý den ale Vendelýna uklouzla na chodech tak nešťastně, že si vymkla kotník a musela ulehnout na lože, dokud se nevyléčí. Klára jí dělala společnost a opatrně vyzvídala, co a jak bylo s tím Bočkem. Ale matka ji prokoukla.
„Tak ty si nedáš pokoj?! Dobře, máš to vědět! S tím mládencem jsem cizoložila. Já, počestná vdaná žena musím žebrat o trochu té lásky a pochopení, když ji nemám u manžela!“
„Ale matko, to jsem nevěděla,“ reagovala Klára zaskočeně.
„Ano… tvůj otec se mnou… jak se to říká… nešuká! Tak to je! Ten mladík mě, pravda, zaskočil na mém oblíbeném místě u rybníka, ale nevzal si mě násilím, ale s mým svolením.“
„Jak si tedy mohla…?“
„Nepřerušuj mě! Nebylo to nic moc, ale i tak jsem chtěla pokračovat a on mě urazil. Mluvil o mě jako o koze a on není obecní kozel, aby mě obskakoval. Prý je na hradě někdo jiný, lepší, mladší… “
„Kdo, matko?“ nechápala Klára.
„Ty! Kdo jiný!? Sama jsi tvrdila, že se ti dvořil.“
„A co se dál stalo?“
„Nic už se nestalo. Rozhodla jsem se pro pomstu, zašpinila si šaty i sebe, poškrábala se o trnité křoví a lehla si před vesnici, aby mě někdo našel a odvezl na hrad. Dál už to znáš.“
„A otec tohle ví?“
„Otec, otec,“ ušklíbla se Vendelýna. „Toho ani nezajímá, jestli žiju, když se opozdím k jídlu. Ano, obvinila jsem neprávem Bočka z Veselína za tu urážku. Velmi se mi ulevilo, jenže tvůj otec mně znovu odmítl, v loži, ve svém srdci i v životě. Nemám nic a nikoho, kdo by miloval mne a já jeho,“ a hořce se rozplakala.
„Máš přece mě, já tě neopustím,“ objala ji Klára kolem krku.
„Děkuju, drahé dítě,“ přestala Vendelýna plakat.

***

V příjemně vytopené komoře lázně Oseckého hradu šplouchala a cákala voda, jak lazebnice Jošta uspokojovala rukou svého pána sedícího ve dřevěné kádi. Ponořená ruka jí kmitala po tuhém ocase a jak byla předkloněná a nahnutá, Záviš jí přes tenkou košilku mačkal prsa.
„Ty křepelko,“ vrněl, pak jí sjel na macatou zadnici a když se více rozkročila, projel jí dlaní spodem až na chlupatý klín.

„Oh, pane, mám jít za vámi?“ hlesla Jošta, když cítila jeho prsty jak jí zajíždí mezi pysky, ale Záviš mlčky vstal a dívka pochopila a ujala se douspokojení pána ústy. Rty obemkly tuhý klacek a rytmické pohyby hlavou ho dovedly na slastný vrchol. Uvolněné semeno dopadlo na kamennou podlahu a Záviš popleskal dívku po zadku a podal jí dva stříbrňáky.
Jošta ho zabalila do plátna a ukázala na dřevěnou lavici, kde si mohl odpočinout a pak se s úklonou vzdálila.

Jakmile se vrátila, svlékla se donaha, spočinula zády na lavici, Záviš ji chvilku hladil po bujných křivkách, ona jemu rukou dráždila úd, až na ni nalehl a sérií rychlých prudkých přírazů se udělal. Dívka mu ochotně zahrála orgasmus, ač ze styku nic neměla. Jako hradní lazebnice měla zákazníků a díky tomu i zkušeností fůru a mohla porovnávat. Záviš byl na jednom z nejnižších stupínku jejího hodnocení. Ale pán je pán.

Spokojený Záviš se pak v sálu setkal s Klárou.
„Co ty tady… a kde je matka?“ ptal se zmateně.
„Ty máš starost o matku? Co tak najednou?“ ušklíbla se Klára.
„O tebe mám starost především. A jela přece s tebou. Co se stalo?“
„Musíme si promluvit. Jen my dva. Bez cizích očí a uší,“ řekla Klára přísně a odebrala se do své komnaty a Záviš jen zkoprněle koukal na ty způsoby. Takhle se mluví s otcem?

***

Co si ti dva v soukromí komnaty řekli, nevíme. Klára však měla jasno, že rozkol manželství jejích rodičů je definitivní. Otec sám neuměl vyslovit, proč vlastní ženu už nemiluje. Snad jeho už téměř kmetský věk, který mu sice nezabraňuje obskočit kdejakou děvečku, mu zatemňuje mysl Vendelýnu ctít a milovat. A matka pak cizoloží s kýmkoliv, kdo o ní projeví byť sebemenší zájem.

Kára se zdržela doma týden, až se navrátila na Biberstein za matkou. Snad již bude zdráva.

***

Ano, Vendelýna byla zdráva. Noha se spravila bez následků a při zdravotních vycházkách ji Johann dvorně dělal doprovod a jejich náklonnost tak postupně rostla. Johann ji nevinil ze smrti Bočka. Chápal, že slova jež vyslovil, byla nevhodná, urážející a pro ženu trpící nedostatkem lásky a neukojenou vášní, obzvláště citlivá a bodající jako šíp. Nu, stalo se. Na druhou stranu Johann se nyní stal hlavou rodu a kdyby se rozhodl se oženit, bude žádaným nápadníkem pro šlechtické dcerky z celého království.

Johann však měl ve své blízkosti ženu sice starší, věkem mu mohla být matkou, ale stále krásnou a žádoucí, zvláště když v ní samotné vře horká krev vášně, chtíče a živočišnosti a jí věnoval veškerý svůj čas. Nešlo o lásku, ale o hříšnou vášeň a touhu se milovat. On jako svobodný muž, ona jako vdaná žena, tedy cizoložství. Ale chtěli to oba.

***

Onoho dne, kdy se definitivně tělesně sblížili, se nejdříve políbili. Bylo to na lesním palouku u studánky kam laně a další lesní havěť chodila pít. Chvilku je ve skrytu porostu pozorovali, Johann ženu pomalu rukou objímal kolem pasu a přitiskoval k sobě, až na něj otočila hlavu, v očích jí zahlédl plamínky vášně a splynuli v polibku. Nejdřív cudném a opatrném, pak vášnivě a bez zábran. Byli by se tam snad i pomilovali, ale bylo by to nepohodlné.

Po společné koupeli, kam si nechali donést jídlo a pití se přesunuli do soukromí panského paláce a když stanuli před velkou postelí, vstoupili dovnitř dva muži. Polonazí v kožených kazajkách, bez nohavic s volně visícími údy.
„Probůh!“ vyjekla žena vyděšeně a překryla si nahotu rukama. Nevěděla, co si o tom má myslet.
„Neděs se,“ promluvil Johann. „To jsou moji služebníci. Naprosto spolehliví. Tvá vášeň potřebuje ukojit a na to já sám nestačím. Ve třech tě naplníme dostatkem tělesné slasti, abys byla ukojena a spokojena. Zasloužíš si to.“

Vendelýna rychle pohlédla mužům na jejich výbavu… no i v klidovém stavu vypadali velcí, co až se jim postaví?
„Já… nikdy takto…“ byla nervózní a nejistá.
„Na freskách z pohanských dob Říma jsem měl možnost vidět výjevy jejich orgií a jsou-li pravdivé, pak to co se děje tady je jen slabý odvar. Ponoř se do své vášně a nech tělo plynout ve vlnách slasti a rozkoše. Ti muži vědí, jak se k ženě chovat… neboj se,“ a Johann ji objal a začal líbat. Muži se zatím nepohnuli, jen v jejich klínech začalo docházet k napřimování jejich nástrojů lásky.

Johann se zatím mazlil s jejím tělem, rozséval všude polibky, něžně ji laskal, mnul a hnětl plná prsa a pomalu klesal k jejímu klínu.
„Ne… ne… co to děláš?“ vyjekla Vendelýna vyplašeně, když cítila jeho dech i doteky jazyka na štěrbině!
Úlek se měnil ve slast, jakmile jí začal dráždit citlivá místa. Odkud jen zná, že je tam žena vzrušivá?

Byla to božská rozkoš a Vendelýna tekla jak jarní bystřina a Johann její šťávy slízával a polykal jako božský nektar. Cítila, jak se mu celá otevírá, poddává a chce a touží okusit jeho úd v sobě.
„Pojď… pojď do mne,“ sténala.

To již k loži přistoupili oba služebníci se vztyčenými klacky. Johann na Vendelýnu nalehl a šukal ji vzepřený na pažích, jeden ze služebníků k ní z boku přiklekl a vsunul jí ocas do pusy, zatímco druhý jí vzal ruku a položil na svůj ocas. Takto byla žena plně využita. Užívala si pohyby ocasu v klíně, ústy sála dalšího a třetího svírala v ruce a honila.
Sama prožívala nepopsatelnou rozkoš, jakou už celé léta neprožila a která byla zasetá hluboko ve vzpomínkách.
Zaražený ocas v klíně nebyl velký, ale byl pevný a tvrdý a tření bylo velmi silné. Strojovými pohyby se třel o její stěny, s mlasknutím skoro celý vyjel ven, aby do ní zase zajel až po kořen. Pak Johann přidal na intenzitě a bušil do ní jak buchar, až do oboustranného vyvrcholení a trhavými výstřiky jí plnil lůno semenem.

Sotva z ní vyjel, nahradil ho muž, kterému ho dosud honila. Prudce do ní zajel a rytmicky projížděl za jejích tlumených stenů z dalšího blížícího se vrcholu.
Muž, jemuž ho kouřila, se naštěstí udělal a ona mohla svoji rozkoš volně vykřičet do prostoru.
„Ano… ano… dobrý Bože… jéééeeeh,“ křičela a cítila jak jí plní lůno daší dávka horkého semene a stříkající ocas v ní cuká a škube.

Po tomto kole potřebovali všichni pauzu, než nastalo trojí kouření ocasů, hlazení a mazlení a pak se muži na ní střídali jeden po druhém. Sanice a klín ji bolely, ale muži neměli dost. Čekalo ji navíc jedno velké překvapení.
Právě klečela a přijímala přírazy zezadu, vpředu před ní klečící Johann si ho nechal kouřit, když vtom z ní ocas vyjel a pocítila velký tlak na zadku.
„Tam ne, je hřích tohle činit!“ snažila se tomu zabránit, ale byla v bezbranné pozici, a tak poprvé v životě zažila pronik údu do zadku.

Byla tak překvapená a zaskočená, že vlastně zprvu nic necítila, až nyní nepříjemný tlak a bolest. To ale nebylo celé. Muž se i s ní, nabodnutou jako na rožni, přetočil na záda, rukama jí roztáhl nohy, čímž její klín nabídl dalšímu muži a z boku přispěchal Johann, aby mu ho dál kouřila. A tak Vendelýna byla rabována dvěma ptáky, kteří se v jejím těle sami o sebe třeli a v puse jí pulsoval tvrdý stonek Johanna.
Rozkoš to byla nevídaná, ale muži brzo vyvrcholili a odpadli, což jí v zadku přineslo velikou úlevu a když jí Johann zapřel nohy o svá ramena a v této pozici se na ní uspokojil, už přijímala jako hadrová panenka. Byla zcela umilovaná, hotová, použitá a na dlouho dopředu uspokojená.

***

Když Klára přijela se zprávou, že její vztah s otcem je asi navždy nespravitelný, nesmutnila. Prožívala teď lásku s Johannem a zdálo se, že ani ona jemu, navzdory svému věku, není lhostejná. Ve svých čtyřiceti letech zase začala žít.

Vendelýna se na Osek už nenavrátila. I když manželský svazek dál zůstal před Bohem setrvalý, manželé už spolu nežili.
Žena žila v hříšném svazku s Johannem, ale kde není žalobce, není soudce a nikdo je za tento skutek nekáral. Dopřáno jim ale bylo jen pět let šťastného života, kdy se Vendelýna v Římě nakazila morem, když s Johannem se vydali na dalekou cestu do věčného města prohlédnout si erotické motivy na dochovaných freskách z dávné minulosti.

Po jednom z vášnivých milování se Vendelýně dostavila dušnost, pak kašel a celková slabost. Nepřikládali tomu velkou váhu, dokud se nedozvěděli, že se ve městě vyskytl mor!
Když následovala horečka, bolest na hrudníku a vykašlávání krve, bylo vše jasné. Vendelýna v krátkém čase zemřela, zatímco Johann uprchl z města, aby se uchránil nákazy, což se mu i podařilo.

***

Po návratu požádal o ruku Kláru, jež byla stále neprovdána a ta, ač se cítila být náhradou za zemřelou matku, souhlasila a otec Záviš též souhlasil.
Byla stále nedotčenou pannou a ráda svému muži dala to nejcennější, co ženy pro své vyvolené uchovávají. Popravdě, ráda se toho zbavila.
Johann se snažil, aby její první milostná zkušenost nebyla tak trpká a styk jí zachutnal, což se naštěstí stalo a v loži si manželé báječně rozuměli.
Zatrpklý Záviš se jim na smrtelném loži omluvil, poprosil o odpuštění a požehnal jim i budoucím potomkům, jež už nestihne poznat.

***

Bohužel, morová rána nakonec postihla i českou kotlinu, a tak se uzavřela i životní cesta Johanna z Veselína a Biebersteinu a Kláry ze Štemberku a Oseka.