Věštba a obraz

Všechno, co vidíme nebo soudíme, je pouhý sen uvnitř snu.
Edgar Allan Poe

Nevím, kolik času mi zbývá, abych se pokusil popsat podivnou historii tohoto jara, vlastně jen tří nocí, které podle všeho změnily náš život. Nikdy jsem neuměl vyprávět příběhy, budu mít asi potíže se klopotně a neuměle pokusit přenést do textového editoru vše, co si pamatuji. Ano, a jsem opět u ubývajícího času. Ne, nebyl jsem u lékaře, který by mi s vážnou tváří sdělil osudovou zprávu, nemám ani temné vidiny, nevyslechl jsem si temné orákulum od kartářky nebo jiné věštkyně. Tohle všechno máme už dávno za sebou.

Důvod je jiný, vzpomínky začaly blednout a rozplývat se, jako sněhulák na jarním slunci nebo, to bylo asi nejpřesnější, jako když položíte účtenku z obchodu na slunce. Tam, kde ještě před chvílí byl srozumitelný text, je najednou prázdno. Jen s největším úsilím možná rozpoznáte poslední písmena, která vám ale přímo před očima nenávratně mizí. A tak je to i s mou pamětí. Vzpomínky se roztékají, snad už ani nevím, zda jsem všechno skutečně prožil. Mohla to být jen shoda okolností, náhoda, i věci sebeméně pravděpodobné se občas stávají.
Důkaz je přeci zdánlivě tak jasný. Ale je tomu skutečně tak?

Pročítám si to málo, co jsem stihl napsat, podivné počáteční střídání „já“ a „my“, přitom by ono „my“ bylo tak přirozené. Protože je to příběh dvou lidí, mě a Patricie. Možná se zeptáte, proč mi tedy moje manželka neporadí, neobjasní detaily, které mi už možná napořád vymizely z paměti. I to se pokusím vysvětlit, pokud k tomu budu mít dostatek času.

Jsem opět u času, možná ani to nebude náhoda, protože svým způsobem na počátku všeho byl ubývající čas. Tedy tak o něm občas Patricie mluvila, zpočátku s úsměvem, pak postupně se stále větší nervozitou, která se s dalšími roky měnila v zahořklost a smutek. Ale teď už jsem konečně na začátku celého příběhu. Pokud ho nestihnu dovyprávět, musíte se pokusit si zbytek domyslet. Indicií snad stihnu připravit dostatek.

S Patricií jsem se seznámil už na škole, tedy na vysoké škole, abych byl aspoň trochu přesný. Jenže zatímco ona byla vzorná, éterická a nedosažitelná studentka Akademie výtvarných umění, obor restaurování výtvarných děl, já jsem se pokoušel dostudovat na Zemědělské fakultě. Úmyslně nepíšu ‚snažil‘, protože moje studium nemělo s tímto slovem nic společného. Naše setkání bylo tedy nepravděpodobné, možná i proto k němu došlo.
Na koncertě Dead Can Dance, kde se hezká štíhlá blondýnka se zvláštníma modrýma očima opírala o zeď a čekala na kamarádku. Světlé vlasy rozdělené pěšinkou přesně uprostřed a staženy do jednoduchého culíku. Její jemná a skoro průsvitná pleť jako by vypadla z britských historických seriálů nebo starých obrazů. Stačila jen trocha chladu a hned jí zčervenaly tváře, mnula si dlaně a schovávala si je do kapes nebo rukávů. Rád jsem je pak bral do svých, zkoušel je ohřát, dýchal na ně.
Měla v sobě něco anglického nebo snad keltského, to se mělo časem ještě zvýraznit. Divné, to byla jedna z prvních myšlenek, která mi naskočila v hlavě, když jsem si ji trochu prohlédl. Že je teď hezká a bude ještě hezčí, až dosáhne svého věku. A že bych byl rád přitom.

Kupodivu se mi to splnilo, další naprosto nepravděpodobná událost. Mnoho starších vzpomínek mám zřetelných možná až příliš. První návštěva u Patriciiných rodičů v jejich starém domě. Když mi o něm Patricie vyprávěla, přestavoval jsem si ihned staré rodinné polorozpadlé sídlo porostlé břečťanem s nespočtem oken.
Namísto s toho jsem nervózně přešlapoval v nepadnoucím saku před hezkou vilkou v dobré čtvrti, zahrádka posmutněle naznačovala dobrý vkus a zároveň i současný nedostatek času či možná i ubývající síly majitelů. Zaujala mě prosklená přístavba na východní straně, v první chvíli jsem si pomyslel, že je to skleník nebo zimní zahrada. Až za chvilku jsem si připomněl Patriciin studijní obor a její poznámku, že by chtěla pokračovat v tatínkových stopách. Samozřejmě, byl to ateliér, musel být prosycen světlem, barvami restaurovaných obrazů, a nejspíše i vůní všech prapodivných a záhadných chemikálií, které se přitom používají.

V ruce jsem rozpačitě žmoulal květiny pro maminku a lahev portského vína pro tatínka. Patricie mě přivítala, vypadala nádherně, rozesmátá, v jednoduchých bílých šatech. Rodiče byli laskaví, zvláštní, příjemní, zdvořilí. Nikdy jsem se nezabýval historií své rodiny, končil jsem prostě u dědečka. Snad jen kdesi v hloubi paměti bych nalezl vzpomínku na prababičku s bílými vlasy. Patricie občas s jemným humorem vyprávěla o rodokmenu plném ‚von‘ a ‚z‘, jehož bývalá košatost se už zúžila do jediného výhonku. Jí samotné. Teprve teď jsem mohl aspoň zcela nepatrně odhalit, jak neobvyklý je to svět. Tatínek byl štíhlý, vlídný, usměvavý, s pečlivě upraveným knírkem, oblečen v kalhotách, vestě a košili s pečlivě uvázanou kravatou. Maminka – vlastně první slovo, které mě napadlo, bylo křehkost. Až pak i další, vzdělanost, inteligence, vkus, elegance. A krása.

Vždy mě bavilo hledat podobu dětí v jejich rodičích. Ale tady to bylo kupodivu marné. Rodiče se mě vyptávali na všechno možné, snažil jsem se jim odpovídat co nejméně trapně. Zaujalo mě, jak se na sebe s významným úsměvem podívali, když jsem hovořil o svých třech sourozencích a nespočtu bratranců a sestřenic.

Tatínek mě vzal do ateliéru, bylo vidět, jak se na to těší. Po cestě mi ukazoval zajímavé grafiky a obrazy na stěnách chodeb, většina z nich byla dědictvím po předcích. Naštěstí mě nenapadlo se ptát na jejich hodnotu. Ateliérem jsem byl prostě okouzlen. U stěn stály obrazy všech možných velikostí, některé již připravené ve stojanech, jeden na velkém pracovním stole. Tatínek mi s lehkými rozpaky a s vlídným pousmáním vyprávěl o pozoruhodné klientele, kterou získal, a jak by byl rád, kdyby mohl celou živnost Patricii předat. Samozřejmě i se svými zkušenostmi a znalostmi.
Odcházel jsem nanejvýš napůl při smyslech. Nevím, zda k tomu přispělo kouzlo Patriciiny domácnosti nebo spíše naprosto úžasné portské, které mi tatínek nabídl poté, když velkoryse a se spikleneckým pomrknutím pochválil můj laciný dárek.

„Líbíš se jim,“ zašeptala mi do ucha Patricie. Mně si líbili také. Bylo to zvláštní setkání s pomalu zanikajícím světem. Zanikajícím? Proč jsem to jen napsal? Možná jsem měl takový melancholický pocit odumírání, konce, lítosti nad krásou a elegancí, jenž zvolna chřadne a zaniká, dost možná jako zahrada u vilky.

Nebudu vás unavovat vyprávěním o našem vztahu s Patricií, setkání rodin, svatbě, nastěhování do rodinné vilky, kterou nám Patriciiny rodiče přenechali. Tvrdili, že jim úplně stačí malý byt, který si nedaleko od vilky pronajali. Nic z toho není důležité pro události, které bych se už konečně měl pokusit vylíčit. Ale bez znalosti prostředí byste je nikdy neměli šanci pochopit. Nejsem si ale jistý, zda můžete pochopit něco, čemu sám naprosto nerozumím.
Samozřejmě jsem měl velký strach, zda ze svého poměrně skromného začátečnického platu dokážu uhradit všechny výdaje. Jednou jsem o tom mluvil s tchánem, při našem již rituálním pátečním posezení nad sklenkou portského. Poptal se na moje zaměstnání, perspektivu růstu jak odborného, tak finančního.
Nedlouho poté jsem dostal nabídku, kterou jsem jednoduše nemohl odmítnout. Nebyl jsem tak hloupý, abych nepochopil, kdo za mě ztratil slovo. Tchán se po mých neobratných pokusech o vděk jen pousmál: „Snaž se mi jen neudělat ostudu.“ Snažil jsem se, asi poprvé v životě. A fungovalo to.

Samozřejmě jsem počítal s tím, že Patricie může otěhotnět a vše by se změnilo. Příjem z její práce nebyl zanedbatelný. Ale nebyla by to žádná katastrofa. Moje žena to věděla a jen naznačila, že by bylo lepší začít dříve, dokud může tatínek pracovat. Bylo to rozumné, ale, jak již jistě tušíte, nedařilo se. Dlouho, velmi dlouho, následovala všemožná vyšetření, doporučení, když nepomohla medicína oficiální, zkusili jsme i alternativní, léčitele. Dokonce i ti poslední jen mlžili, snažili se zahalit svoje rozpaky do pochybných floskulí.

Bylo pro mě nesmírně bolestné sledovat, jak se Patriciina radost a těšení postupně mění v trpělivost, rutinu, naději, zklamání, a nakonec i rezignaci a jistou zatrpklost. To vše se promítalo i do našeho milostného vztahu, nemusím měnit ani jediné slovo z předchozí věty. Radost z našeho milování vyprchávala, vyzkoušeli jsme i manželské povinnosti v čase určeném zpočátku fyziologicky, pak astrologicky nebo jinými zaručeně důvěryhodnými metodami či už jen paranormálními volenými stále zoufaleji.

V březnu mi zavolala sestra, naplánovala pro zbytek rodiny menší oslavu svých kulatých narozenin. Potkali jsme tam i její kamarádku, pro níž by označení čarodějnice bylo sice kruté, ale výstižné. Byla to zvláštní žena, fyzicky nesmírně přitažlivá bez ohledu na obecně uznávanou krásu. Vždy mě udivovala její až cynická inteligence, pod níž jsem ale cítil zemitost, temnotu, hlubinu nejistých vášní, kterým by nejspíše bylo snadné propadnou a nesnadné se z ní dostat zpět na střízlivými znalostmi uznávanou pevnou půdu.
Patricie s ní chvíli mluvila, žena dlouho odmítavě vrtěla hlavou, ale nakonec se spolu posadily ke stolu. Vzala ze zásuvky balíček obyčejných hracích karet. Rozhodila je na stole a zvolna otáčela. Bylo divné, těmito praktikami jsem vždy naprosto pohrdal, ale teď jsem náhle ucítil kapky potu na zádech. Nedivil bych se, kdyby se setmělo nebo se kousek od nás zabodl do země blesk.

Otočila pár karet, posunula je na kraj stolu, přejela je dlouhými prsty, pečlivě urovnala. Povzdechla, zvedla hlavu a podívala se na Patricii. Malinko zavrtěla hlavou.
Tohle malé gesto bylo horší než dlouhé výklady expertů v bílých pláštích. Patricie se smutně opřela o starou rozvrzanou židli, její tvář byla téměř průsvitná, i když se snažila vypadat klidně. Jen z očí jakoby zmizel všechen lesk.
Chtěl jsem ji obejmout kolem ramen, ale byl jsem neschopný pohybu a nejspíš ani myšlení. Známá omluvně pokrčila rameny a sbírala karty. Balíček jí vyklouzl z prstů. Všechny listy zůstaly rubem nahoru kromě…
„Srdcová dáma,“ zašeptala Patricie, „Znamená to… něco?“
Známá s podivným strachem přejela přivřenýma očima desku stolu, sebrala rozházené karty a rychle je schovala do zásuvky.
„Promiň, proto už nechci nikomu vykládat. Je to vždycky… Prostě to už nedělám.“
„A co bylo to poslední?“
„Nemluv o tom,“ zaklapla zásuvku, „prosím.“ Chvilku seděla s dlaněmi na stole, prsty roztažené. Pak se zachvěla a napětí mizelo, i všude kolem nás. Zase z ní byla jen zajímavá žena.

Jeli jsem domů, Patricie byla klidná a uvolněná, zahleděná kamsi do dálky. Vůbec nevím, o čem rozjímala. Pak jen malinko kývla a potichu řekla: „Necháme to osudu, nemyslíš?“
Chtěl jsem jí nějak mile odpovědět, ale nic mě nenapadlo. Jen jsem přikývl. Opřela si o mě hlavu, zapnula autorádio. Hrála nějaká vážná hudba, nebyl to úplně můj oblíbený styl, klavír v doprovodu orchestru. Chtěl jsem přepnout na jinou stanici, ale Patricie mi zadržela ruku. Z obvyklých zvuků moderních skladeb se pomalu vynořovala krásná melodie, nejdříve ji hrál jen klavír, hudba přecházela z levého kanálu do pravého, jak se k houslím přidávaly další nástroje. Patricie si spokojeně broukala, oči zavřené, jemné prsty vyťukávaly rytmus.

Obvykle jsme si v posteli před spaním chvilku četli nebo se jeden z nás rozpomněl na něco zajímavého, co se ten den událo. Ale dnes se Patricie jen jemně usmála, políbila mi tvář, mrkla na mou rozsvícenou lampičku a uvolněně se položila se na polštář. Vlastně jsem si už ani nedokázal vzpomenout, kdy se něco podobného stalo naposledy. Kdy jsme se naposledy prostě milovali, pro radost jeden z druhého, pro prostou rozkoš. Divná myšlenka, na kterou jsem neznal odpověď.

Ale teď se možná vracel čas zpět, o kolik? Snad pět nebo sedm let, všechno uběhlo až příliš rychle. Zhasl jsem světlo, Patricie se ke mně ihned přitulila, klidně a líně jsme se líbali, vyhrnul jsem jí noční košilku, hladil boky a zadeček. Položila se zase na záda, pod košilí jsem prsty snadno nalezl ňadra, stále mě jejich dotek vzrušoval. Chvilku jsem laskal něžné, stále pevné a pružné bochánky, prsty kroužil kolem bradavek, lehce jsem je laskal, těšil se z toho, jak se nalévají pod mými opatrnými doteky. Sjel jsem dlaní na krásné ženské bříško ke klínu. Pomalu rozevřela nohy, odevzdaně a lákavě.

Malinko jsem se posunul, abych mohl ženě líbat levé ňadro, dlaní jsem pokračoval dolů, k jemnému malému chomáčku chloupků. Pak níž, prsty jsem jen lehounce pohladil klín a hladil štíhlá stehna, tohle jsem udělal několikrát, Patricie pokaždé vzdychla, už trošku vlnila boky. Prstem jsem přejel přímo nejsvůdnější brázdičkou, co nejněžněji jsem ji dráždil.
„Vezmi si prosím gelík.“
Už téměř automaticky jsem nahmátl malou dózičku a nabral si trošku na prsty. Zasykla, když jsem ji trošku zastudil. Ale pak už se blaženě usmívala a užívala si mazlení, dlaní našla můj penis.

Ano, stejně jako se prodlužovaly mezery mezi našimi něžnými chvilkami, vyprchávala z nich vášeň. Snažili jsme se ji nahradit jemností, vycházeli jsme si navzájem vstříc, ale už to nebylo ono. Mohl jsem jen vzpomínat na počáteční divoká milování, kdy mě k zbláznění vzrušovala Patriciina nahota a nádherná svůdná vůně. Bylo to prostě už jiné, klidné, mírné.

Hladila mě, zavřel jsem oči a vzpomínal na tu Patricii kdysi, na nějaké zvláště pěkné a vzrušující okamžiky, pomalu mi tvrdnul. Ještě jsem ženě trochu promázl štěrbinku, přetočila se na druhý bok a vystrčila zadeček. Měla to teď takhle ráda, já vlastně taky. Mohl jsem jí hladit ňadra, boky, líbat štíhlý krk.
Pomalu jsem do ní vnikal, rozhrnoval jemné lístečky a roztahoval hlaďounkou kundičku. Trochu jsem ještě přidal gelu, aby jí nic netahalo. Milovali jsme se zvolna, pomalinku jsem do ženy zajel, pak stejně pomalu vytahoval ocas ven. Patricie hlasitěji vzdychala, začala se sama hladit. Zavřel jsem oči a snažil se jen následovat její vzrušení. Vzlykala, boky se jí chvěly. Na chvilku přestala dýchat a pak se už byla na vrcholu, ucítil jsem penisu její mimovolné stahy. Chytil jsem ji za boky, sám se dodělal do konce a vystříkal ženinu svatyňku. Sevřela stehna, vychutnávali jsme si spolu chvíle krásné únavu.
„Díky, bylo to krásné.“
„Taky jsem si to moc užila. Dobrou noc.“
„Dobrou.“

Byla neděle, trochu jsem si přispal. Do kuchyně jsem přišel, když už Patricie snídala, vždycky byla pohodlně usazená, nohy položené na druhé židli, zvolna jedla svou misku müsli a popíjela zelený čaj. V noční košili vypadala krásně, políbil jsem ji, trochu se usmála. U oči měla možná už malinké vrásky, ale stále jsem měl pocit, že bude jednou ještě hezčí, že tohle ještě není její nejlepší věk.
Zamyslela se.
„Příští týden mi konečně dovezou nové obrazy.“
„Co to bude?“
„Z depozitáře z Kuksu. Kastelán byl trochu tajnůstkářský.“
„Něco tajemného?“
„Prý je objevili při rekonstrukci, ukryté v tajné místnosti. Teď schválili restaurování.“

Měl jsem už v tuto chvíli nějaké divné tušení? Vlastně ne, spíš mi stále ležela v hlavě ta podivná scéna s kartářkou a to, jak zvláštně na ni Patricie zareagovala. Chtěl jsem na to ještě zavést řeč, ale nechtělo se mi manželku rušit. Protáhla se, půjde se určitě zacvičit jógu. Musela pravidelně cvičit, nad obrazy se hrbila spoustu hodin. Dříve chodila do fitka, jógu našla až pak, když se snažila otěhotnět. Už u ní zůstala. Někdy jsem jen tiše seděl v koutě a pozoroval, jak ladně přechází z jedné pózy do druhé.

Ještě si pročítala horoskopy.
„Bude vraní úplněk, to se zase nevyspíš.“
„Buď ráda, že na tebe nepůsobí.“
Zamyslela, trochu zavrtěla hlavou, četla: „Vraní úplněk je indiánské šamanské označení, máme si dávat pozor, abychom odlišili skutečnost od iluze. A vrána prý dokáže zprostředkovat kontakt se světem mrtvých.“
„Indiánské pověry,“ poznamenal jsem, ale něco z toho, co Patricie četla, mi uvízlo v hlavě.

Celý další týden jsem měl školení, byl jsem doma dříve než obvykle. Patricie byla v ateliéru, obrazy už asi dorazily.
Bylo tomu tak, o zdi byla obráceně opřena tři rozměrná malířská díla, už podle rámů stará. Patricie si vždycky stavěla čekající zakázky takto obráceně, aby ji nerušily. Pečlivě zkoumala čtvrté, velké plátno, asi metr a půl na tři metry. Věděl jsem, jak tyhle první chvilky manželka miluje, opatrně přejížděla štětečkem po plátně, svítila si ručním světlem. Obraz sám mi nepřipadal nijak výjimečný, jakýsi temný motiv vyvedený temnými barvami, hříšnice vyháněná z domu, výjevu přihlíželo několik prkenně vyhlížejících postav. Tchán mi jednou vysvětloval symboliku podobných děl, ale už jsem to dávno zapomněl.

Patricie byla více než spokojená, konečně si všimla, že jsem s ní.
„Vidíš tady tu plochu?“
„Tmavá plocha,“ odpověděl jsem po pravdě, ale pak jsem se zamyslel. Patricie mě už naučila se dívat pozorněji. „Ale vlastně by neměla být tmavá, světlo proudí z otevřených dveří a najednou končí v temnotě.“
„Přesně, podle mě je tato část přemalované jakousi krycí vrstvou,“ ukazovala prstem.
Zářily jí oči, to si pamatuji úplně přesně.
„Ale proč?“
„Proč a jak. Podle mě to půjde odstranit, naštěstí to není opravdu přemalované nějakým olejem. Proč? To se možná uvidí.“

Opět bych mohl psát, že jsem už v této chvíli měl tušení, ale nebyla by to pravda. Jen jsem byl zvědavý, co tam asi je. Znovu jsem si prohlížel obraz a až pak mě zamrazilo. Něco bylo nesprávně, v perspektivě, práci se světlem. Cosi.
Odjel jsem na nákup, když jsem se vrátil, měla žena na stole rozložené různé knihy. Nerušil jsem ji a připravil jednoduchou večeři. Patricie skoro nevnímala, co jí, studovala při jídle pasáž v tlustém foliantu. Hned zase zmizela v ateliéru.
„Pojď se podívat,“ zavolala asi za hodinu.
Zblízka nebylo skoro nic vidět, možná světlejší plocha. Patricie byla rozrušená. „Opravdu tam něco je.“
Pokrčil jsem rameny, otočil se a chtěl odejít. U dveří jsem se ještě otočil a chtěl se manželky zeptat, kdy se vrátí. Ale zůstal jsem zírat na obraz.
V tomto úhlu jsem viděl náznak očí prosvítající přes krycí malbu. Ale ty oči mi byly nesmírně povědomé.

Nevím, kdy si Patricie lehla ke mně do postele, už jsem skoro spal. Možná mě na okamžik vzbudila, ale už si to nepamatuji. To nebylo důležité.
Probudil jsem se, měl jsem divné sny, ale nic jsem si z nich nevybavoval. Neměl jsem tušení, kolik je hodin. Ložnici zalévalo přízračné modré světlo vraního úplňku. To mě asi vzbudilo, řekl jsem si zmateně, chtěl jsem se přikrýt hlavu dekou, jak jsem to dělal vždycky. Ale pak jsem se podíval na Patricii. Něco se s ní dělo. V mém polobdělém stavu jsem ale zpočátku jen stěží cokoliv vnímal. Pomalu jsem se ale probouzel. Opravdu? Jak to mám vědět. Mohl to být jen sen nebo sen ve snu. Při úplňku je všechno možné.

Mžikala jí oční víčka, asi se jí něco zdálo. To by nebylo nic divného, občas měla zlé sny, přitiskl jsem ji vždycky k sobě a utěšoval, to většinou pomohlo. Ale teď jsem se nemohl vůbec pohnout, jen jsem se díval.
Pohybovala hlavou, trhaně, nepřirozeně. Asi opravdu nějaký špatný sen. Stáhla si pokrývku do pasu, položila na ni dlaně. Prsty se propínaly a povolovaly, pak se začaly zvláštně hýbat. Vypadalo to, jako by její ruce ovládal někdo jiný, možná spíše něco jiného. Zavzdychala, smyslně, pootevřela rty a jazykem je pomalu obkroužila kolem dokola. Ještě více vyplázla jazyk a zakmitala špičkou. Položila si dlaně na boky a prsty si pomalu přejížděla výš. Prohnula se v zádech, položila si ruce na ňadra. Začala se sama dráždit, nesmírně rafinovaně a obratně. Dlaně objížděly prsa, hladila je, měkce hnětla, prsty kroužily kolem naběhlých bradavek jasně se rýsujících pod tenkou látkou.

Konečně jsem si uvědomil, že už dlouho slyším tichou hudbu, rozpoznal jsem i melodii, tu přeci poslouchala Patricie tehdy v autě, když jsme jeli domů z návštěvy. Ale teď ji nehrál klavír, jen nějaké staré píšťaly, znělo to dávně, prehistoricky. Slyšel jsem hudbu nejdříve před sebou, pomalu se blížila a obklopovala nás. Teď už byla všude kolem, jakoby neviditelní hudebníci stáli kolem postele a my mezi nimi.
Žena si vsunula dva prsty do úst, lascivně je objela jazykem. Zaklonila hlavu, hladila si rozevřenými prsty krk, pak znovu ňadra, neskonale smyslně. Měl jsem erekci, tak tvrdou jako už dávno ne. Ale nemohl jsem se pohnout. Sjížděla si dlaněmi do klína, zvolna, hlasitě sténala. Ztuhla, když si poprvé pohladila klín.
Klekla si, opřela se rukama, vystrčila boky vstříc neviditelnému milenci. Nebo milence? Proč mě to napadlo? Nevím. Vlnila boky proti němu/ní, zklamaně vzdychala. Stále klečela, neskutečně se prohnula v zádech a začala se znovu hladit, jednou rukou ňadro a druhou si košilí třela klín. Pohyb prstů se zrychloval, zaklonila hlavu a málem vykřikla, ale možná by bylo lepší, kdy to udělala. Němý výkřik byl nepřirozený. Ještě chvíli se chvěla, než se uvolnila a stočila do klubíčka.

Tvrdý klacek mě skoro bolel, ale nemohl jsem dělat nic, jen čekat, až erekce zase opadne. Měl jsem náhle zvláštní pocit. Něco mi říkalo, abych všechno zapomněl, vůbec nic se nestalo, byl to jen sen. Melodie mě uklidňovala a uspávala. Jen jsem se naposledy podíval na Patricii, klidně oddychovala. Usnul jsem.

Probudil jsem se s čistou hlavou, to se mi za jasných úplňkových nocí nestávalo. Patricie už v posteli kupodivu nebyla, většinou si ještě dopřála pár chvilek a přišla až na snídani. Nebyla ani v kuchyni, ale za chvilku přišla, zase zamyšlená. Ale pak se usmála a políbila mě, naplnila si misku müsli.
„Jak ses vyspal?“
„Skvěle, a jak ty? Neměla jsi nějaké divné sny?“
Zamyslela se a jen zavrtěla hlavou. „Mluvila jsem ze spaní? Možná, ale nic si nepamatuji. Bylo to asi něco hezkého, vybavuji si jen kousíčky.“
„Jaké kousíčky?“ chtěl se zeptat, ale jen jsem se usmál. Vypadala zasněně a krásně.

Odpoledne jsem váhal, jestli mám do ateliéru chodit, ale chtěl jsem Patricii aspoň pozdravit. Vešel jsem asi příliš tiše, stála u obrazu, povídala si pro sebe, slova jsem neslyšel. Temné místo už prosvítalo mnohem víc, viděl jsem mnohem jasněji obrysy ženy, nahé nebo jen lehce zahalené. Tvář byla už zřetelná, jemný obličej s výraznýma očima, vlasy hladce sčesané dozadu. Podivný přelud, připadalo mi, že se oči dívají přímo na Patricii. A Patricie jako by se dívala do nich a cosi šeptala, dovedně a pečlivě pracujíc se svými nástroji. Stejně potichu jsem opět odešel.

Nepřišla ani k večeři, tohle se občas stávalo, když se plně zabrala do práce. Tentokrát ale už nešlo jen o soustředění, bylo zřejmé, že je obrazem fascinována. Přišla až do ložnice, četl jsem si povídky Dina Buzzatiho. Hezká noční košilka jí sahala možná jen do půlky štíhlých stehen, spíš ještě výš. Naposledy ji měla… Dávno, byli jsme na dovolené v Řecku, stála proti otevřenému oknu, slunce prosvítalo tenkou látkou, chvílemi se mi zdálo, že i ženou.
Potichu si lehla, jen zašeptala: „Dobrou noc,“ a zhasla světlo. Položil jsem knihu na stolek a vypnul lampičku, aby mohla spát. Rád bych si četl ještě déle, ale moje světlo ji vždycky rušilo. Usnul jsem téměř okamžitě.

Probudil jsem úplně stejně jako včera, z nejasného snu. Měsíc tentokrát nesvítil, přesto bylo v ložnici nepatrné světlo, ale mělo spíše zlatou barvu. A vycházelo z Patricie. Ležela u mě na boku, měla klidnou tvář, zavřené oči, hladila si ňadro. Opět jsem uslyšel hudbu, stejnou jako včera. Ale tempo bylo jiné, nebyl to klidný rytmus, spíš nervózní. Za chviličku jsem měl erekci. Žena mi počala tápat dlaní po těle, sjela mi prsty do klína, nahmátla tvrdý penis. Její tvář byla teď už dychtivá, hladila mě, bojovala s gumičkou kalhot. Podařilo se jí je trochu stáhnout, ocas mi trčel. Sklonila se a olízla mě, přejela jazykem celou délku, od varlat až k žaludu. Sjela mi mezi nohy a mazlila se s mým penisem, jinak se to nedá napsat. Hrála si jemně s varlaty, prsty mě pomalinku dráždila. Oči stále zavřené, jako by stále spala a vše se dělo jen ve snu.

Bylo to možná jen ve snu. To by bylo nejjednodušší vysvětlení mého stavu. Nemohl jsem se pohnout, jen jsem sledoval Patricii. Naposledy mě přelízla, klekla si nade mne, skoro až k hlavě. Oběma rukama si dráždila prsa. Dlaněmi sjela dolů a vyhrnula si košilku. Ukázala mi svou krásnou kundičku, zaklonila se a vystrčila boky. Byla jen kousek od mých úst, ale přesto nedosažitelná. Nádherně voněla. Hladila se sama prsty, rafinovaně, dvěma prsty zajížděla do štěrbinky a pak jimi objížděla naběhlý poštěváček. Po stehnech pomalinku sjížděly kapky šťáviček. Zaklonila hlavu a roztáhla si prsty pohlaví.
Pak se pomalinku posouvala a nalezla rozevřeným slastným otvůrkem můj penis. Nasedla na něj, blaženě se vrtěla. Byla horká, vlhká, vzrušená a neuvěřitelně vzrušující. Prsa jí nádherně poskakovala, ale nemohl jsem je vzít do dlaní. Hudba se změnila, zněla už keltsky, nádechem divokých tanců kolem ohňů. Patricie se vlnila, chvílemi mě svírala, hned zas povolovala. Zakousla se do vlastního předloktí a rychle kroutila boky. Přesně v okamžiku jejího vrcholu jsem do ní v rozkoši sám stříkal, spíše explodoval. Pomalu ze mě sjela a zase se stulila do klubíčka. Tóny byly už známé, uklidňující. Zavřel jsem oči a usnul.

Vzbudilo mě světlo, ale tentokrát přirozené, denní. Patricie už byla zase pryč, neseděla u stolu, ani nebyla v ateliéru. Klečela u otevřené skříně, kolem sebe stará fotoalba. Košilku měla vyhrnutou až skoro k bokům. Políbil jsem jí zezadu na krk, položil ruce na nahá stehna. Zavlnila boky a přitiskla se ke mně.
„Promiň, zanedbávám tě. Ale o víkendu si to vynahradíme. Slibuji.“
Nic si nepamatovala. Jenže jak by mohla, když by to byl podle všeho můj sen.

„Copak hledáš?“
„Kdysi mi někoho ukazovala mamka, říkala jí prateta Berenika. Určitě tady někde byla její fotka.“
„Proč sis na ni vzpomněla právě teď?“
Srovnala si vlasy za uši a nerozhodně poklepala dlaní na album.
„Nevím, vybavila se mi, znáš to. Něco tě napadne a musíš se na to podívat.“ Pokrčila rameny, listovala v albu. Zarazila se.
„Podívej.“
Stránka byla prázdná. Žádná fotografie.
„Tady to určitě bylo.“
„Asi si ji vzala mamka.“
„Nejspíš. A jak vypadala?“
„Mamka vždycky říkala, že jsem jí podobná. Navíc byla zvláštní, nikdo neví, co se s ní stalo. Prý utekla se svým milencem, prý se zbláznila z nešťastné lásky, prý ji rodina zavrhla, když čekala dítě. Nevím.“

Berenika? Měl jsem najednou dojem, že mi v hlavě sepnul nějaký spínač, kulička zapadla do správného důlku. Pokusil jsem si vybavit, jestli jsem o ní někdy slyšel, ale marně.
Políbil jsem ještě jednou Patrici a přejel ji pomalu dlaněmi stehna až k bokům.
„Těším se na večer.“
„Uvidíme, jsem teď hrozně utahaná.“
„Já vím.“

Stále jsem na Bereniku musel myslet. Až odpoledne mě ale napadla zvláštní myšlenka. Co když se mi o ní zdálo? Těch divných snů bylo už více, mohl jsem nějaký zapomenout. Pustil jsem to z hlavy a vybavil si raději Patricii klečící ve vyhrnuté košilce.
Odpoledne se v ateliéru svítilo, ale nešel jsem tam, měl jsem dost jiné práce. Patricie byla nejspíše ve svém pracovně uměleckém vytržení.

Přišla až do postele, jako minulý den, napůl nepřítomná, možná i trochu víc. Neměla na sobě svou hezkou košilku ani žádnou jinou. Byla nahá, ale podle všeho to vůbec nevnímala.
„Promiň prosím, musím se vyspat.“
Ani jsem jí nestihl odpovědět, usnula, moje lampa jí vůbec nevadila. Ale brzy jsem přestal číst, snad už jsem čekal, zda sny zase přijdou. Svlékl jsem se. Těsně před usnutím jsem si říkal, že to byla chyba. Mohl bych tak možná zjistit, zda se vše děje doopravdy nebo jen ve snu. Ale chtěl jsem to opravdu vědět?
Sny přišly, možná, nevím. Pokusím se vše popsat, jak si to vybavuji, ale opět mám dojem, že čím víc se snažím vzpomínat, tím více se vše rozplývá.
Vzbudila mě hudba, hudba a světlo. Melodii jsem už znal, zase zněla trochu jinak, snad víc melancholicky, uhlazeněji, nástroje byly bezesporu modernější, ale přesto zněly podivně neobvykle. Slyšel jsem ji snad celým tělem. Otevřel jsem oči, očekával jsem zlaté světlo jako včera. Ale místo toho jsem spatřil… vím, ve snu se může stát cokoliv, zvlášť po minulých svou dnech.

Patricie spala, na zádech, pokojně oddychovala, jen víčka se jí malinko pohybovala. Možná to byl tedy její sen, nebo náš společný sen?
Na posteli u našich nohou klečela žena, bezpochyby ta z obrazu, zlatě zářila, vypadala nehmotně, a přitom neodolatelně přitažlivě, oblečena ve skoro průsvitnou košili. Tvářila se zvědavě, vlídně a dychtivě. Podívala se na mě, potměšile, pak se zadívala na Patricii, spíše smutně. Naklonila se k ní, hladila jí vlasy a tvář.
„Vzbudíte ji.“
Mohl jsem mluvit, dokonce se i hýbat, zkusil jsem zvednout ruku.
Žena se usmála a lehce mou ženu políbila přímo na rty.
Patricie otevřela oči. Ale nevypadala překvapeně nebo ohromeně. Jen radostně.
„Bereniko?“
Žena přikývla a přitiskla se k Patricii a ona k ní. Celým tělem, bylo to krásné, něžné a nekonečně vzrušující. Moje žena zaklonila hlavu, Berenika jí hladila vlasy a líbala krk, pomalu, kousek po kousku, stahovala přikrývku níž a níž.

Neodolal jsem, zvedl ruku, pomalu jsem ji přibližoval Berenice, snad se pohybovala úplně sama, jako by pronikala hustým světlem. Dotkl jsem se jejich vlasů, špičkou prstu, čekal jsem možná elektrické jiskření, nebo že mi ruka projde skrz, ale byly to jen jemné světlé vlasy. Zkusil jsem pramen zastrčit za ucho, jak si to udělala Patricie ráno. Obě ženy se na mě dívaly. Berenika zvědavě, Patricie vlídně. Podala mi ruku, přitáhla mě ještě více k nim. Měl jsem rád Patriciinu vůni, zvláště v prvních letech jsem jí byl posedlý, pak se to… pokazilo. Sám sebe jsem sice stále přesvědčoval, že ji miluji stejně jako dřív, že je stejně krásná, možná i víc. Nejspíš jsem se snažil jen sám sebe přesvědčit nebo dokonce oklamat.

Včera v noci to bylo zpět a teď zase. Ale k tomu přibyla vůně druhé ženy, jiná, smyslná, cítil jsem v ní i ateliér, staré obrazy, rodinná alba. Pod tím vším ale bezpochyby ženskost. Kolik jí vlastně mohlo být let? O něco více než Patricii, nejspíš. Bylo to jedno. Jejich podoba byla neuvěřitelná, snad jen pohled očí se lišil, vlídnost mojí ženy a dychtivost té druhé.

Pohladil jsem Patriciinu tvář a pak Bereničinu. Nepoznal bych rozdíl. Obě se usmály. Nejdřív mě políbila manželka, pomalu, zprvu jen lehce rty, pak přidala špičku jazyka. Uměla to dokonale, když chtěla. Už jsem skoro zapomněl, kdy to bylo naposledy opravdu z radosti, potěšení. Berenika nás pozorovala se zájmem, lehce Patricii objímala. A pak jí začala hladit ňadra, krásné dlouhé prsty měkce sledovaly tvar, sotva se dotýkaly, jen občas a někde. Patricie se trochu natočila, ale drželi jsme se u sebe, jazyky propletené. Erekci jsem měl už dávno. Berenika se mi dívala přímo do očí a špičkami prstů kroužila manželce kolem bradavek. Pak vzala její prsy do dlaní, tiskla je, něžně, vyzývavě. Patricie vzdychala. Posadila se zkříženýma nohama, položila si dlaně obráceně na stehna, v pozici lotosového květu, zavřela oči.

Berenika jí pohladila tvář a vlasy, zase se smutkem v tváři. Pak se také svlékla, její tělo zlatě zazářilo. Byla nádherná. Klekla si proti Patricii, drželi se za ruce. Nechtěl jsem je rušit, ale neodolal jsem. Políbil jsem Bereniku zezadu na krk, jak jsem to tak rád dělával manželce. Posadil jsem se za ni, prsty pročesával vlasy. Neodolal jsem a vzal ňadra do dlaní, větší a plnější než… Patricie se pokojně dívala, jak ženu hladím a dráždím, vypadala spíš trochu vzrušeně, bradavky vztyčené. Berenika je nesmírně jemně vzala mezi prsty, naklonila se a políbila.
Nemohl jsem odolat, sjel jsem pomalu Berenice po zádech až na zadeček, krásně kulatý, teď navíc trochu vystrčený. A pak níž, mezi půlkami, prsty jsem přejel vlhký a svůdný klín zarostlý jemnými chloupky. Žena vzdychla, zavlnila boky.

Patricie si pomalu lehla na záda a rozevřela nohy, oči zavřené. Berenika držela v dlaních ňadra a líbala bradavky. Políbila bříško a sjela ještě níž, jazykem pomalinku projela klín. Vyzývavě vystrčila boky. Nejraději bych zavrtal svůj klacek do té nádhery, která se mi tu nabízela, ale měl jsem divné tušení. Jen jsem ji lízal. Jen… i to bylo krásné, držel jsem zadeček v dlaních a jemně rozevíral, přejížděl jazykem od zadní dírky k začátku štěrbinky, měla delší laplíčky, vzrušeně rozevřené. Přitiskl jsem ženě zezadu ústa ke kundičce, vylizoval štěrbinku, dráždil poštěváček. Byla stále vzrušenější, poštěváček vyzývavě vykukoval. Lehce jsem ho pohladil špičkou jazyka, objel kolem. A pak jsem Bereniku pomalu dovedl k vrcholu. Sám jsem tomu nemohl věřit.

Patricie jí hladila vlasy, Berenika oddychovala. Dlouze se nadechla, podívala se na nás. Klekla si a položila si do klína manželčinu hlavu. Podívala se na mě. Bylo jasné, co mám dělal, Patriciina kundička byla rozevřená, vlhká, čekala jen na jedno. A toho jsem jí okamžitě dopřál. Berenika sledovala, jak tvrdý klacek pomalu vniká do kundičky a vynořuje se lesklý šťávami, jednou rukou manželce držela ruce a druhou jí zase hladila ňadra.
Za chvíli jsme se obrátili, Patricie si lehla na Bereniku a zabořila jí tvář do ramene, vystrčila zadeček. Projížděl jsem štěrbinku zezadu, Berenika ženě hladila záda, občas sjela prsty až mezi půlky a dráždila druhou dírku.

Tohle jsem už nemohl dlouho vydržel, Patricie se ještě rychle přetočila, položila mi nohy na ramena. Rychle jsem ji mrdal, zajel, jak jsem mohl nejhlouběji, a stříkal sperma do ženina nitra. Patricie na mě nepočkala, podepřela si boky rukama, kolena skoro u hlavy. Berenika jí prsty roztáhla kundičku a zajela do ní celým jazykem. Kroužila kolem štěrbinky, vzala do rtů naběhlý hrášek. Patricie vzlykala rozkoší, Berenika jí vsunula špičku palce do zadečku, druhou rukou odhrnula závojíčky kolem poštěváčku a jazykem ho rafinovaně dráždila . Žena se chvěla, oči zavřené. Ztuhla, prudce oddechovala, pomalu se uvolňovala.
Poslední, co jsem viděl, bylo zářící Bereničino tělo objímací mou manželku. Hudba byla kolem nás, v nás. Měl jsem na okamžik dojem, že obě těla splývají, že je tu už jen jedno, moje manželka spokojeně ležící a oddychující. A že její tělo také jemně září. A pak jsem usnul.

Ráno nás opět vzbudilo slunce. Patricie si zajela dlaněmi pod pokrývku a pohladila se. Pak se na mě zadívala, vesele, udiveně.
„Co se v noci dělo?“
„Já nevím.“
„Nepamatuju si vůbec nic, jen kousek snu o zlatém světle. Jsem nahá, je mi krásně, co jsi se mnou dělal? Povídej.“
„Měl jsem jen nějaké erotické sny,“ přitulil jsem se k ní pod deku, „nebo možná ty?“
„Měli bychom vstávat,“ zašeptala, přitáhla si mě k sobě, pažemi i štíhlou nohou. Podíval jsem se ženě do očí, bylo jasné, že hned vstávat nebudeme. Tvrdnul mi, zavrtěla se a hladila si ocasem kundičku. Potměšile se na mě dívala, nechala mě vklouznout kousíček dovnitř, do teplého a už zase vlhkého dolíčku. Pohybovali jsme se jenom úplně na kraji, usmívali se na sebe, uvažovali, kdo to takhle vydrží déle.
Vzdala to, převrátila mě na záda, byl jsem pořád v ní, jen hlouběji, vlastně tak, jak se jí to právě líbilo, pečlivě si vymetala všechny koutečky. Nechal jsem to na Patricii, jen jsem prsty hladil krásně se vlnící ňadra, teď jsem už konečně mohl.
Zavřela oči a zvolna se promilovala k orgasmu, sám jsem už taky nebyl daleko. Ležela na boku, když jsem se do ní zezadu blaženě dodělal, v dlani jedno oblé ňadro.
„Dobré ráno, miláčku.“
„Dobré ráno.“

Odpoledne jsem zašel do ateliéru, uvelebil se v rohu do křesílka, ve kterém obvykle sedával tchán, když přišel na návštěvu. Díval jsem na obraz, byl už skoro hotový. Patricie trochu posunula lampu, v tmavém místě jsem jasně uviděl postavu známé ženy v bílých šatech, usmívala se, dlaň položenou na podbřišku.
„Usnul jsi,“ manželka mi prohrábla vlasy. Opravdu, spal jsem.
„Pojď se podívat.“
Je zvláštní, jak světlo dokáže všechno změnit. Tam, kde dříve rodiče s hněvem vyháněli hříšnou dceru, byla úplně jiná scéna. Rodiče měli ve tvářích laskavost a smutek. Světlo ze dveří osvětlovalo dceru a její tři společníky. Dívce zářila tvář, opírala se o hezkého mladíka. Provázeli je muž a žena, už ne úplně mladí, ve slavnostních šatech. Jako první by mě napadli svědci na svatbě.
Patricie tiše vyprávěla: „Téma mělo být asi hřích a smyslnost, ale malíř to změnil, možná se mu to změnilo pod rukama samo. Kdo ví.“
„A kdo jsou ti dva vedle mladých?“
„Nevím, není to obvyklé. Možná přátelé malíře, té dívky na obraze nebo mladíka.“
Posadil jsem se zase do křesla a Patricie se mi usadila na klín. „Podle mě to přemaloval sám malíř, ale tak, aby to šlo odstranit. To není nic jednoduchého, použil zvláštní barvy i techniku. Dokázal tím i změnit výraz tváří, vlastně celý obraz.“
Chtěl jsem něco chytrého odpovědět, ale jen jsem ženu obejmul. Dívali jsme se na obraz spolu, na jemné barvy a polostíny, na tváře, na proud světla, který je ozařoval.

Sobota ráno, obrazy už dávno odvezli. Kastelán si první dlouho zaraženě prohlížel.
Patricie se ke mně přitiskla, pomilovali jsme se. Nejdřív to byl jen klidný sex mnohaletého manželského páru, ale pak se to nějak zvrtlo. Leželi jsme udýchaní vedle sebe, mokří a spokojení.
Patricie se opřela o loket.
‚Musím ti něco říct‘, řekne mi teď.
„Musím ti něco říct,“ řekla mi tiše.

Přitulila se ke mě, broukala si tiše jednu melodii, měl bych ji znát. Ale cítil jsem, že vzpomínky na ony tři noci mizí, rozplývají se, možná z nich zůstane jen pocit něčeho neobvyklého a zvláštního. Kdo ví.

Ženina tvář zlatě zářila v raním světle, byla nádherná. Věděl jsem, že bude brzy ještě krásnější.

„Jestli to bude holčička, víš, jak se bude jmenovat?“
‚Berenika‘, řekne mi teď.
„Berenika.“