Vikomt de Bragelonne a slečna de la Valliere 🇨🇿

Úvodem:
Jistě všichni znáte román A. Dumase Tři mušketýři. Možná ale někteří z vás neví, že napsal pokračování Tři mušketýři po dvaceti letech a Tři mušketýři ještě po deseti letech. Právě z posledního titulu (který momentálně čtu) jsem použil první tři kapitoly prvního dílu ke znesvěcení tohoto mistrovského díla. Část originálního textu jsem ponechal, část upravil, něco přidal a hodně odstranil. Doufám, že mě pro to nebudete kamenovat ani vy, ani Alexander Dumas.

Smích zazněl ze zámeckého okna, kam teď svítilo slunce, svírajíc je dvěma pruhy stínů, jež od komínů padaly před polednem do nádvoří. V pokoji osvětleném tímto oknem stál čtverhranný stůl s pokrývkou vyšívanou velikými květy a na něm uprostřed dlouhá úzká váza s kosatci a konvalinkami.
Na obou koncích stolu seděly dívky v podivných pózách. Vypadaly jako dvě chovanky, které uprchly z kláštera. Jedna z nich se lokty opírala o stůl, držela v ruce pero a psala na krásném holandském papíře; druhá klečela na židli, nahýbajíc se přes opěradlo až nad stůl, a dívala se, jak družka píše. To bylo křiku, škádlení a smíchu!
Dívka, která se opírala o židli a dělala větší hluk a více se smála, asi devatenáctiletá nebo dvacetiletá krasavice, měla snědou pleť, hnědé vlasy a pod výrazným obočím jí oči přímo jiskřily a v korálových rtech se jí svítily zoubky jako perličky.
Druhá dívka, ta, která psala, pohlížela na svou dovádivou družku nebesky modrýma, čistýma a jasnýma očima.
Popelavě plavé vlasy, neobyčejně vkusně upravené jí splývaly v hedvábných vlnách na perleťové tváře. Psala útlou, něžnou ručkou, jež svědčila o jejím mládí. Kdykoliv se její družka rozesmála, pokrčila nazlobeně bílými, půvabnými, ale téměř hubenými rameny.
„Slečno de Montalais,“ zvolala konečně sladce a lichotně jako kočka, „vy se smějete příliš nahlas jako muž. Páni ze stráže si toho všimnou a kromě toho ani neuslyšíte zvonek, až bude volat Madame.“

Montalaisová se však ani po této důtce nepřestala smát a natřásat se a hbitě odpověděla:
„Milá Louiso, tohle přece nemyslíte upřímně. Bojíte se, že nás překvapí a uvidí ten ohromný arch papíru, kam jste za celou čtvrthodinu napsala jen Pane Raoule! Máte vlastně pravdu, drahá Louiso, neboť po slovech Pane Raoule může přijít tolik jiných, tak významných a horoucích, jako že se vám při vzpomínce na něj prsa dmou a vaší slastnou studánku skrápí nektar touhy, že by nebylo divu, kdyby paní de Saint-Remy, vaše drahá máti, začala kvůli tomu soptit. Viďte, že je to pravda?“
A slečna de Montalais se rozesmála ještě hlučněji a ještě víc dováděla.
Plavovláska se však rozhněvala doopravdy. Roztrhla list, na němž bylo opravdu krásně napsáno jen Pane Raoule, zmačkala papír chvějícími se prsty a vyhodila jej oknem.
„Ale, ale,“ zvolala slečna de Montalais, „náš beránek, naše jezulátko, naše holubička se zlobí.“
„Dobrá, nebudu mu psát,“ řekla dívka.
„To mě opravdu strašně potrestáte,“ posmívala se tmavovláska. „Tak honem, vezměte jiný papír a rychle psaní dopište! Ale právě zazněl zvonek! Jaká pomoc! Buď Madame počká, nebo se dnes dopoledne bude muset obejít bez své první čestné dámy!“

Ozval se opravdu zvonek. To znamenalo, že je Madame již ustrojena a čeká na vévodu, aby jí v salóně podal rámě a uvedl ji do jídelny.
Po tomto slavnostním obřadu se oba manželé nasnídali a rozešli se až do oběda; ten byl vždy o druhé hodině.
„Eh, co!“ zvolala Montalaisová sedajíc, „Madame bude snídat beze mne.“
„Budete potrestána, slečno de Montalais!“ prohodila druhá dívka, usedajíc zlehka na své místo.
„Ach, ano, budu potrestána; nebudu totiž smět na procházku. Nepřeji si nic jiného než takový trest! Vyjede se v tom velikém kočáře, v němž jsem přitisknuta u dvířek. Pak se zahne vlevo, pak zase vpravo rozježděnou cestou, kudy se jezdí rychlostí půl míle za hodinu. Pak nazpátek rovnou k zámeckému křídlu, kde je vidět okno Marie Medicejské. A Madame nikdy nezapomene poznamenat:
‚Nikdo by neřekl, že tudy uprchla královna Marie!… Sedmačtyřicet stop výšky!… Matka s oběma princi a třemi princeznami!‘
Jestli je tohle nějaká zábava, Louiso, to chci být takhle trestána každý den, zvláště budu-li moci za trest zůstat s vámi a psát tak zajímavé dopisy!“
„Slečno de Montalais, máme povinnosti a ty musíme plnit!“
„Vám se to řekne, srdíčko, když jste tu u dvora svobodná. Vy jediná máte jen výhody a nikoliv břemena. Jste více čestnou dámou Madame než já, protože Madame na vás přenáší svou náklonnost k vašemu nevlastnímu otci.“
Louisa se zatvářila vážně, položila si hlavu do dlaní a nevinně řekla:
„Jen mi vyčítejte, že se mám dobře! Copak máte to srdce? Vy máte budoucnost, patříte ke dvoru. Ožení-li se král, povolá Monsieura k sobě. Uvidíte nádherné slavnosti, uvidíte krále; je prý krásný a milý!“
„A hlavně uvidím Raoula, který je u prince!“ dodala šibalsky Montalaisová.
„Chudák Raoul!“ vzdychla Louisa.
„Teď je vhodná chvíle, abyste mu napsala, má drahá! Tak začněte znovu s tím slavným: Pane Raoule, které se skvělo nahoře na roztrhaném listě!“

Pak jí podala pero a s líbezným úsměvem dodávala odvahy její ruce, jež rychle napsala ona slova.
„A co teď?“ ptala se pak mladší z dívek.
„Teď pište, co si myslíte, Louiso,“ odpověděla Montalaisová.
„Jste si jista, že na něco myslím?“
„Myslíte na někoho, a to je totéž, nebo spíše ještě horší.“
„Opravdu, slečno Montalaisová?“
Louisa náhle vstala.
„Ne, slečno Montalaisová,“ řekla s úsměvem, „Podívejte se, nač myslím.“
Chopila se odvážně pera a napsala pevnou rukou:
m Byla bych bývala velmi nešťastna, kdybyste byl na mne méně naléhal, abych si na Vás vzpomněla. Všechno zde mi mluví o našich prvních letech, která tak rychle uplynula, která uprchla jako sladké kouzlo. Nikdy nic nenahradí jejich krásu v mém srdci.
Montalaisová se dívala, jak pero běhá po papíře, a četla obráceně slova, která psala její přítelkyně.

A dívka psala dál:
Říkáte, pane Raoule, že na mne myslíte. Děkuji Vám za to. Ale nepřekvapuje mě to, poněvadž vím, kolikrát tu naše srdce tloukla společným štěstím, kolikrát se mi ňadra dmula vzrušením a má něžná, vámi tolik obdivovaná zahrádka ronila slastnou ambrózii.
„Ale, ale!“ zvolala Montalaisová, „mějte se, ovečko moje, na pozoru!“
Louisa jí chtěla odpovědět, když tu se ozval na nádvoří zámku koňský dusot.
„Co je to?“ zvolala Montalaisová přistupujíc k oknu. „Opravdu, krásný kavalír!“
„Ach, Raoul!“ vykřikla Louisa, která rovněž popošla k oknu. Celá zbledla a chvějíc se klesla nad svůj nedokončený dopis.
„To je věru obratný milenec!“ poznamenala Montalaisová. „Přichází v pravý, čas!“
„Jděte od okna, prosím vás“ šeptala Louisa.
„I co, mě přece nezná. Podívám se, proč přichází.“
Slečna de Montalais měla pravdu, na mladého šlechtice byl vskutku pěkný pohled.
Bylo mu asi čtyřiadvacet až pětadvacet let, byl velký a urostlý a tehdejší hezký vojenský šat mu pěkně slušel. Jednou rukou zastavil koně uprostřed dvora; druhou rukou zvedl klobouk s dlouhými pery, který stínil jeho upřímnou vážnou tvář.
Když stráže uslyšely dusot koně, procitly a rychle se vzchopily.
Jinoch počkal, až se jeden z nich přiblížil k jeho sedlu, naklonil se k němu a řekl jasným zřetelným hlasem, že to bylo dobře slyšet až k oknu, kde se skrývaly obě dívky.
„Posel k Jeho královské Výsosti!“
„Důstojník je právě na obchůzce, ale oznámíme to sami panu de Saint-Remy, správci zámku.“
„Panu de Saint-Remy!“ opakoval mladý jezdec červenaje se.
„Znáte ho?“
„Ale ovšem… Řekněte mu, aby mou návštěvu ohlásil Jeho Výsosti co nejdříve.“
„Je to asi nutná věc,“ řekl strážce jakoby pro sebe, ale doufal, že mu posel něco řekne. Jezdec přikývl.
„Odpusťte, pane šlechtici, zapomněl jsem se vás zeptat, jak se jmenujete?“
„Jsem vikomt de Bragelonne, posel Jeho Výsosti prince de Condé.“
Vojín se hluboce uklonil. A jako by mu při jménu vítěze u Rocroi a u Lensu narostla křídla, vyběhl rychle po schodech až k předsíni.

Pan de Bragelonne ještě ani neuvázal koně k železnému zábradlí u schodů a už tu byl pan de Saint-Remy, sotva dechu popadal. Držel si jednou rukou tlusté břicho a druhou mával ve vzduchu jako rybář, jenž veslem rozráží vlny.
„Ach, vikomte, vy v Blois!“ zvolal. „Ale to je báječné! Vítám vás, pane Raoule, vítám vás!“
„Uctivě se klaním, pane de Saint-Remy!“
„Jakou bude mít radost paní de La Vall… chci říci paní de Saint-Remy! Ale pojďte. Jeho královská Výsost právě snídá; mám ji vyrušit? Je to opravdu vážná věc?“
„Ano i ne, pane de Saint-Remy. Ale malé zpoždění by mohlo být Jeho královské Výsosti nepříjemné.“
„Je-li tomu tak, překročíme zákaz, pane vikomte. Pojďte. Ostatně Monsieur je dnes v obzvlášť dobré náladě. A vy nám jistě přinášíte noviny, viďte?“
„Ano, veliké noviny, pane de Saint-Remy.“
„A dobré zprávy, doufám?“
„Výborné.“
„Pojďte tedy rychle, rychle,“ zvolal dobrý muž a upravoval se cestou.

Raoul šel za ním s kloboukem v ruce, trochu se lekaje slavnostního řinčení svých ostruh na parketách ohromných síní.
Jakmile zmizeli uvnitř paláce, okno vedoucí na dvůr ožilo a živý šepot prozrazoval, jak jsou obě dívky vzrušeny. Brzy se asi rozhodly, protože jedna z hlaviček zmizela od okna. Byla to ta kaštanová. Druhá zůstala na balkóně. Schována za květinami se dívala pozorně na schody, kudy vešel pan de Bragelonne do paláce.
Ale ten, jenž vzbudil tolik zájmu, šel dále za správcem paláce. Spěšné kroky, vůně vína a pokrmů, zvonění křišťálových sklenic a nádobí jej upozornily, že už je u cíle.
Monsieur vévoda Jean-Baptiste-Gaston d’Orleans právě snídal, takže příchod pana de Saint-Remy a Raoula ho nepotěšil.
„Co je to?“ vykřikl Monsieur, „co se děje?“
Pan de Saint-Remy právě vstrčil hlavu do dveří a využil této chvíle.
„Proč mě vytrhujete?“ řekl Gaston a přitáhl si k sobě tlustý řízek jednoho z největších lososů, kteří kdy pluli v Loiře; byli chyceni mezi Paimboeufem a Saint-Nazaire.
„Přijel posel z Paříže, ale je dost času, až Vaše Výsost posnídá!“
„Z Paříže!“ zvolal princ a upustil vidličku. „Posel z Paříže, říkáte, a od koho?“
„Od prince,“ odpověděl rychle správce paláce.
Tak se totiž říkalo princi de Condé.
„Má posel čekat?“ zeptal se pan de Saint-Remy. Manželčin pohled Gastona povzbudil, takže odpověděl:
„Nikoliv, ať vejde ihned! A kdo je to?“
„Šlechtic z tohoto kraje, vikomt de Bragelonne.“
„Dobrá, dobrá… Uveďte ho, Saint-Remy, uvedte ho!“ pronesl tato slova s obvyklou vážností a podíval se významně na služebnictvo; všichni, pážata, vojáci, podkoní, položili ubrousky, nože i číše a spěšně a překotně se vzdálili do vedlejší komnaty.

Raoul vstoupil do místnosti, se vší vážností pozdravil vévodu a obřadně mu předal dopis od prince de Condé.
„Ale to je příjemné překvapení a milý dopis od prince,“ zvolal najednou Monsieur a celý se rozzářil. „Navštíví nás král!“
Madame, která seděla po jeho boku, se několika pohledy dohodla se svým chotěm.
„Ale to je velice příjemná zpráva! Král zde!“ zvolala hlasitěji, než by byla měla, aby se věc uchovala v tajnosti.
„Poděkujte, pane, princi de Condé,“ ujala se opět slova Jeho Výsost, „a vyřiďte mu mé vděčné díky za potěšení, které mi připraví.“ Raoul se uklonil.
„A kdy přijede Jeho Veličenstvo?“ zeptal se princ.
„Asi ještě dnes večer, Výsosti.“
Prchavý úsměv, neznatelná známka bývalého intrikánského ducha, přelétl po bledé princově tváři.
„Děkuji vám, pane de Bragelonne,“ řekl na to Monsieur, „vy byste asi nevyřídil princi, co bych vám rád uložil, totiž, že mi byl jeho posel velmi sympatický; řeknu mu to však sám.“

Raoul se poklonil Monsieurovi; děkoval mu tak za poctu, jíž se mu od něho dostalo. Vévoda pokynul své choti a ta se dotkla zvonku ležícího po její pravici.
Hned poté vstoupil pan de Saint-Remy a komnata se naplnila lidmi.
„Doufám, že se o šlechtice postaráte,“ obrátila se Madame k panu de Saint-Remy. Tlusťoch se rychle rozběhl za Raoulem.
„Paní vévodkyně mi uložila, abych vám poskytl občerstvení. Také je zde na zámku pro vás uchystán pokoj.“
„Děkuji, pane de Saint-Remy,“ odvětil Bragelonne, „jistě uznáte, že se už nemohu dočkat, abych se poklonil panu hraběti, svému otci.“
„Ach ano, ano, pane Raoule, vyřiďte mu prosím i mé uctivé poručení.“
Tak se tedy Raoul konečně zbavil starého šlechtice a šel dále. Byl již skoro u brány, když tu na něho zavolal někdo z temné chodby něžným hláskem:
„Pane Raoule!“

Mladík se překvapeně obrátil a spatřil hnědovlasou dívku, která mu podávala ruku, držíc prst na ústech. Tu dívku Raoul v životě neviděl.
Pokročil k ní a zeptal se:
„Ale co mám udělat s koněm?“
„To jsou starosti! Vyjděte ven, na prvním dvoře je kůlna. Přivažte tam koně a rychle se vraťte!“

Raoulovi stačily tři čtyři minuty a vykonal vše, jak mu poradila. Vrátil se hned ke dvířkům, kde naň na prvních stupních točitých schodů v příšeří čekala záhadná průvodkyně.
„Máte odvahu jít za mnou, bludný rytíři?“ usmála se dívka, když Raoul na chvilku zaváhal.
Raoul odpověděl tím, že se za ní rozběhl po tmavém schodišti. Šel za ní, a když hmatal po zábradlí, dotýkal se rukama jejích hedvábných šatů, které šustily o stěny schodiště. Když udělal Raoul chybný krok, obracela se k němu dívka s přísným „pst!“ a podávala mu měkkou, vonnou ručku. Tak došli až do třetího poschodí.
„Šel bych za vámi až na zámeckou věž, bez únavy, jako nic,“ řekl Raoul.
„To znamená, pane, že jste celý napjatý, zemdlený a zneklidněný. Ale upokojte se, už jsme tu.“

Dívka otevřela dveře a odpočívadlo, kde se Raoul zastavil, se osvětlilo záplavou světla. Ale dívka šla stále dál a on kráčel za ní. Vstoupila do pokoje, Raoul též.
Jakmile se octl v pasti, zaslechl výkřik a na dva kroky před sebou spatřil krásnou plavovlásku, která tu stála se sepjatýma rukama, zavírajíc modré oči. Poznala ho a zavolala ho jménem.
Spatřil ji a vytušil tolik krásy a tolik štěstí v jejích očích, že klesl uprostřed pokoje na kolena, šeptaje jméno Louisa.
„Ach, slečno Montalaisová,“ vzdychla dívka, „je to veliký hřích, že jste mě takhle oklamala.“
„Že jsem vás oklamala?“
„Ano, řekla jste, že jdete dolů, abyste se dozvěděla nějaké novinky, a zatím jste sem přivedla toho pána.“
„Bylo to přece nutné. Jakpak by dostal dopis, který jste mu napsala?“ ukázala prstem na psaní, které ještě leželo na stole. Raoul přikročil, aby si je vzal, ale Louisa ho předešla, ač trochu zaváhala, a vztáhla ruku, aby ho zadržela.
A tak se ruka Raoulova dotkla její teplé, chvějící se ručky. Vzal ji do svých rukou a zvedl ji k ústům tak uctivě, že se jí dotkl spíše svým dechem než polibkem. Zatím slečna de Montalais vzala dopis, pečlivě jej natřikrát složila, jak to dělají ženy, a skryla jej za ňadra.
„Nebojte se už, Louiso,“ řekla. „Zde ho pán jistě nebude hledat, tak jako se nebožtík král Ludvík XIII. neodvážil vzít dopisy ukryté za živůtkem slečny de Hautefort.“

Při pohledu na obě usmívající se dívky se Raoul začervenal a ani nezpozoroval, že Louisina ruka zůstala v jeho.
„Už jste mi, Louiso, jistě odpustila,“ řekla Montalaisová, „že jsem pána přivedla. A vy, pane, se také jistě nezlobíte, že jste šel za mnou k slečně. Mír je tedy uzavřen a pohovořme si jako staří přátelé. Představte mě, Louiso, panu de Bragelonne.“
„Pane vikomte,“ řekla Louisa s vážnou roztomilostí a s nevinným úsměvem, „mám čest představit vám slečnu Auru de Montalais, čestnou dámu Její královské Výsosti a svou drahou přítelkyni.“
Raoul obřadně pozdravil a zeptal se:
„A mne, Louiso, slečně nepředstavíte?“
„Ta vás zná. Ta ví všecko.“
Ta prostá slova rozesmála slečnu Montalaisovou a Raoul nad nimi štěstím zavzdychal, neboť si je vyložil takto:
„Ví o celé naší lásce!“
„Tak, formality jsme odbyli, pane vikomte,“ ozvala se slečna de Montalais, je na čase, abyste konal.“
„A co, slečno Montalaisová?“ zatvářil se nechápavě Raoul.
Óh, nebuďte tak nedůvtipný, milý rytíři,“ pokárala ho Montalaisová. „Copak vy nevidíte, jak Louisa po vás horečně prahne, až se její zahrádka, kterou tak cudně skrývá pod svými suknicemi, orosila krůpějemi touhy. Nevidíte, že čeká, kdy váš panoš, kterého i vy umně skrýváte ve svých kalhotách a který se dozajista již probouzí a napíná je, se konečně ponoří do její tůňky k ukojení touhy vás obou?“
„Slečno Montalaisová,“ vykřikla pohoršeně Louisa. „Jak můžete takto mluviti?“
„Jak? Protože to sama znám. Vždy, když uvidím nějakého švarného mládence, zachvěje se má louka závanem touhy a představa sladké rozkoše ji zkropí svými kapkami.“

Raoul se při té řeči celý rozechvěl představou tělesného spojení se svou milovanou. Jeho panoš již napínal kalhoty silou, jež vzbuzovala obavy, že je protrhne. Již pomalu ztrácel rozum, když zoufale vykřikl:
„Ale kde?“
„Božinku, vikomte,“ vložila se do toho opět slečna Montalaisová. „Přece zde. Sem nikdo nepřijde, a i kdyby sem náhodou někdo zamířil, mám tak vynikající sluch, že bych ho slyšela a i poznala, kdo to jde.“
Vzala Louisu za ruku a dovedla ji ke krásně vyřezávanému stolku z dubového dřeva.
„Opřete se drahá Louiso o tento stolek a předkloňte se. Vyhrnu vám šaty i suknice a vy nastavte svou studánku tak, aby ji Raoul mohl navštívit. A vy, pane Raoule, přistupte blíž, nijak neotálejte a pobídněte svého panoše ke sladkým hrátkám.“
Raoul už na nic nečekal. Puzen neodbytným chtíčem rychle rozepnul kalhoty a nabuzeného panoše vsunul do Louisiny tůně lásky.
„Och, óch, pane Raoule, to je nádhera,“ zavzdychala Louisa, jakmile ho ucítila uvnitř. „Hýbejte se, prosím, hýbejte a zvyšujte tu slast, jež se mne zmocňuje,“ vybízela ho.

Raul nemínil svého panoše nutit k nějakému bleskovému výpadu, rychlému útoku, jak by jinak sám učinil v případě skutečného boje. Chtěl si co nejdéle užívat milostného spojení s milovanou bytostí.
„Ó, milý Raule, jste ten nejněžnější muž, jaký jen může být,“ zasténala Louisa v blaženém opojení. „Nikdo to nemůže umět jako vy. Vznáším se rozkoší až k nebesům. Přidejte, prosím, přidejte, ať jich dosáhnu,“ zaúpěla s dychtivostí, jakou by u této mladé dívky nikdo nečekal.

Raoul vyhověl její žádosti s urputností a silou nejstatečnějšího šlechtice. Brzy nato Louisa vykřikla a několikrát pevně sevřela v divoké extázi jeho panoše v nitru své zahrádky. Během chvilky ocitl se panoš v útočného stavu, a když si to Raoul konečně uvědomil, v posledním okamžiku se vytrhnul a hustými, bílými kapkami potřísnil spodničku i suknice, vyhrnuté na zádech Louisiných.
„Proboha, někdo jde nahoru po schodech!“ zvolala najednou Montalaisová, která odvrácena hlídala u dveří. Otočila se rychle k oběma milencům. „Ó, vy už jste hotovi, tak honem, honem, slečno Louiso, upravte si šaty a vy, vikomte, schovejte rychle svého panoše tam, kam patří.“
„Kdo by to mohl být?“ zeptala se poděšeně Louisa.
„Byl jsem příliš odvážný,“ koktal zmateně Raoul.
„Proboha!“ vzkřikla Montalaisová, která se vrátila zpět ke dveřím, „poznávám krok paní de Saint-Remy!“
„Paní de Saint-Remy! Kam se mám schovat?“ zeptal se Raoul obraceje se k slečně Montalaisové, která jako by na chvilku ztratila hlavu.
„Ano, ano,“ řekla Louisa, „slyším klapat její střevíce. To je naše výborná matka!… Škoda, vikomte, že okno vede na dvůr a že je padesát stop od země.“

Raoul se podíval nejisté na balkón, ale Louisa ho chytila za ruku a zadržela ho.
„Jsem to ale blázen!“ zvolala Montalaisová. „Cožpak tu nemám skříň na parádní šaty? Ta je na to jako dělaná!“
Byl už nejvyšší čas, paní de Saint-Remy běžela nahoru rychleji než obyčejně. Vstoupila na odpočívadlo právě ve chvíli, kdy slečna Montalaisová jako v pravých divadelních scénách zavírala skříň, opírajíc se tělem o dvířka.
„Ale, vy jste tady, Louiso?“ zvolala paní de Saint-Remy.
„Ano,“ odvětila dívka, bledší, než kdyby byla přistižena při hrozném zločinu.
„Nu dobrá.“
„Posadte se, paní,“ pobízela Montalaisová, přistrkujíc paní de Saint-Remy křeslo a stavějíc je lenochem ke skříni.
„Děkuji, slečno Auro, děkuji. Pojď honem, dcerko, pojď!“
„Kam mám jít?“
„Domů, vždyť si musíme přichystat šaty! Přijede král!“
„Rychle, rychle!“ zvolala Montalaisová, „jděte s paní matkou, Louiso, já si také zatím trochu upravím parádní šaty.“
Louisa vstala, matka ji vzala za ruku a odvedla na schody.
„Pojďte!“ vyzvala ji a pak tiše dodala:
„Zakazuji vám chodit k Montalaisové, proč tam chodíte?“
„Je to moje přítelkyně a pak, přišla jsem tam před chvilkou.“
„Neschovala před vámi nikoho?“
„Prosím?“
„Viděla jsem mužský klobouk. Říkám vám, že je to klobouk toho dareby.“
„Jakže!“
„Toho povaleče Malicorna. Čestná dáma s takovým… fuj!“
A hlasy zanikly dole na schodišti.

Montalaisové neušlo ani jediné slůvko, jež ozvěna donesla až k ní. Pokrčila rameny, a když si povšimla, že to slyšel i Raoul, jenž mezitím vyšel z úkrytu, poznamenala:
„Chudák Montalaisová, oběť přátelství Chudák Malicorne… oběť lásky!“
Umlkla, když spatřila tragikomický obličej Raoulův; hněval se sám na sebe, že za jediný den odhalil tolik tajemství.
„Ach, slečno, jak se vám odměním za vaši laskavost?“
„Však se jednou spolu vypořádáme,“ odpověděla a oči ji přitom šibalsky zajiskřily. „Ale teď si honem pospěšte, pane de Bragelonne! Paní de Saint-Remy totiž není shovívavá a sebemenší její indiskrétnost by mohla přivodit domovní prohlídku a ta by nám všem byla velmi nepříjemná. Proto sbohem!“
„Ale Louisa. Jak se dozvím?
„Jen jděte! Král Ludvík XI. věděl dobře, co dělá, když vynašel poštu.“
„Ach!“ vzdychl Raoul.
„A pak nejsem já nad všechny pošty v království? Ale rychle na koně, ať vás tu nenajde paní de Saint-Remy, kdyby mi přišla dělat ještě nějaké kázáníčko!“
A po těch slovech krásný blázínek vystrčil Raoula ze dveří. Ten proklouzl k bráně, vyhledal svého koně, vyskočil na něj a ujížděl, jako by ho honilo alespoň osm vévodových stráží.