Vilém rudý gentleman 07 🇨🇿

Když je nouze nejvyšší věrný přítel nejbližší

Každý nemá tu možnost, upravit si pracovní dobu tak, aby co nejlépe vyhovovala okamžitým schopnostem pracovníka. Vilém tuto možnost měl a od paní Pátkové šťastně vyvázl slibem, že se zanedlouho znovu objeví. Tentokrát se stejným telefonem jaký má už soudruh ředitel. Starý model Tesla, zvaný „šestsettrojka“, z psacího stolu soudružky vedoucí skladů obchodního domu poputuje do skladu na okresním ředitelství spojů a pak do šrotu.

Vilém se však – i pro ten neobvykle decentní a při tom neuvěřitelně intimní hovor s ředitelem obchodního domu – cítil vyčerpaný a zralý rovnou na odnos do šrotu už teď. Telefonování chtivá veřejnost bude muset počkat – dokud si nevybere k přežití nezbytný oddechový čas.

Proto zanedlouho u konce s dechem zaklepal v divadle na dveře s velmi honosným mosazným odlitkem lemovaným štítkem – avšak jen ručně a tužkou nadepsaným: „Šéf baletu Miroslav Fořt“

„Buď zdráv Miroslave Ivaniči“ pozdravil Vilém, když jej ke vstupu do těch zevnitř polstrovaných dveří oprávnilo hlasité „Dále!“
„Ty taktéž, můj věrný příteli Viléme Franceviči. Vidíš, nic neobvyklého. Trochu jsem se zamyslel a pak jsem chtěl odejít – ovšem i se sluchátkem v ruce a u ucha.“ S tímto vysvětlením podával Vilémovi vadný telefon jeho uživatel.

Vilém bez dalších řečí provizorně slepil kryt přístroje a vyměnil natrženou šňůru k mikrotelefonu. Když zaslechl oznamovací tón, dvojkou naběhl na státní linku a po vytočení devatenáctky telefonní zkušebně ohlásil zdařilou opravu v obchodním domě.

„Už jsem se bála, že si zabloudil. Dneska nějak nejsi ve formě. Před čtvrthodinkou volal ten tvůj kámoš z divadla – ten Fořt. Zase se mu podařilo shodit telefon. Jarda ti vzkazuje, že mu máš domluvit. Jestli se to bude opakovat, tak mu máš namontovat ten jediný důlní, co máme ve skladě. Ten mu určitě vydrží.“

Zatím co si pořadím událostí dost vyděšený Vilém zapisoval do diáře připomínku nafasovat nový kryt, šéf baletu si jej pozorně prohlížel.

„Ta slečna ze zkušebny, kamaráde, má pravdu. I mi dnes připadáš jako přešlý mrazem. Měl bys zvolnit tempo. Rád bych ale věděl, čím mi ten Jarda vyhrožuje. Je vždy dobré být zavčasu připraven. Člověk pak, když to přijde, nečučí jak sova z nudlí. Tak povídej!“

„Důlní telefon je patnáct kilo těžká silná litinová bedna, která je spojena pancéřovanou ohebnou hadicí s litinovým mikrotelefonem. Ten sám o sobě váží asi tak pět kilo a dají se jím klidně zatloukat hřebíky. Čemu se směješ?“

„Můj soused, šéf činohry, zrovna zkouší jednu z těch ruských hovadin, ze kterých člověka bolí od práce ruce, a proto se to hraje vždycky jen pro hlouček určitě dementních diváků. Tentokrát se to jmenuje Rudý úsvit. Tomáš to fakt všechno žere. V ansámblu pro ten kus je u něj každý druhý takzvaný naturščik, kterému museli nejdřív vysvětlit, co to divadlo je a kde má dveře. Pokud bys mi dokázal ten důlní přístroj vypůjčit, tak já bych na něj nechal nalepit azbukou psané štítky. Třeba „Tělefonnyj pribor tipa nomer adin“ a rekvizitář by Tomovi oznámil, že se mu podařilo vypůjčit originál ruský telefon. Tom nedá bez Stanislavského ani ránu a náš okamžik štěstí nastane, když se týden neholený naturščik pokusí ponejprv hrát podle režijní poznámky, kterou jsem včera na čtené zkoušce náhodou zaslech: Telefonující brigadýr Ivan Ivanovič se nezodpovědností pracovníků tak rozzuří, že v návalu vzteku jediným mocným rozmachem o hranu stolu rozbije sluchátko.“

„Vymyslels to moc pěkně, ale pozor na zákony. Myslím i ty fyzikální. Pokud by ten stůl byl z tvrdého dřeva tak z toho kouká minimálně ruka v sádře případně i nemocenská, nebo navrch flastr za neúmyslné ublížení na zdraví.“

„Já tě, hochu, nepoznávám! V tom bude u vás heteráků nejčastější příčina životních komplikací – ženská. Kdybys byl buzna jako já, tak všechny ženské by ti byly volné. Ale když se s tím nic nedá dělat, tak raději obraťme list. Jestli mi dokážeš ten důlní telefon vypůjčit, tak při příští sauně každému u našeho stolu objednám šampus. Aby se i ostatní hoši dopředu radovali s námi.“

„Neslibuj! Ještě jsi nezaplatil pokutu za znevažování dobrého jména paní Kotrlové. Neodmlouvej! O mě nejde! Copak nechápeš, že se právem cítí uražená?! Volat na mladíka, kterému právě přišla otevřít domovní dveře matka hned tří jako kdysi v Syrakusách přímo mytologicky prdelatých dcer na vdávání:
„Nazdar mladej! To sem nevěděl, že se semenem chodíš k nám na kopec!“ – to je, Mirku, při nejmenším společensky nevhodné. I když se těch zhruba devadesát lidí na protějším chodníku při čekání na své autobusy hlasitě směje. Sázku, že kdykoliv rozesměješ naráz alespoň deset neznámých lidí na ulici, jsi slavně vyhrál, však jsme ji ihned i vypili, ale tu pokutu ještě dlužíš. Dluhy z karet a ze sázek se mají ihned platit!“

„Viléme, já ti mám teď velice vtíravý pocit, že tys dnes po nějaké šťabajzně chtěl, ale ona ti, mrcha jedna, nedala. Abys věděl, že jsem opravdový kamarád, tak se to pokusím napravit. Sedni si do toho křesla u dveří, aby ti nic ze zkoušky jednoho z kostýmů pro Labutí jezero neuniklo.“

Když šéf baletu dotelefonoval, za chvíli se dveře otevřely, do místnosti po špičkách vcupitala krásná dívka v miniaturní vzhůru vztyčené sukénce z bílého organtýnu a – při hluboké úkloně šéfovi – se na Viléma usmála překrásně boubelatými zadními tvářemi. Když v pozici demi plié tu buclatou nádheru předváděla svému šéfovi, tak uviděla Viléma. Teprve až rozdýchala své překvapení se nesměle ozvala:
„Promiňte, že ruším, nejste Vilém Kremer? Jste totiž velmi podobný Františkovi Kremerovi a ten u nás často obědvá, protože i můj otec je fotbalový rozhodčí. Je to pravda, když vedoucí osvětlovač pan Krása o vás a o novém šéfovi techniky panu Uherčíkovi říká, že jste spolužáci ze základky?
Minulou sobotu při grilování nám pan Uherčík přečetl tu vaši hororovou velice odvážnou parodii Erbenova Vodníka. Všichni jsme se pobryndali mastným, jak jsme se smáli. Pan Krása mi pak půjčil několik vašich básní, abych si je opsala. Abyste mi věřil, tak tu nejhezčí vám zarecituji:

K Ovidiovi lyricky oduševnělý dodatek
Pověz jí: „Duše má,
jsi z vůní a hebkosti růžových plátků
vykroužená

– opojného vína plná amfora,
tak příhodně puklá studánkou žádosti;
ta v hlubinách hrdla ti smíchem temně klokotá

– v příslibu žáru rajské radosti.
Tvá v živém perziánu ze čtyř lístků kniha vázaná
vypráví jednu a tisíc z Erótových pohádek;
tu božskou krásu však jen ten čtenář prožívá,
jenž duši tvou něžnou

– v loži podloží ti pod zadek…“

I mé mamince se to moc líbí. Měl byste na sebe dávat pozor, protože ona připomíná, že spousta dobrých básníků umřela už v mládí. Nemohl byste zítra v šest večer přijít k nám na zahradu? Zase grilujeme a měli bychom ohromnou radost. Nás lehko najdete na Čajkovského ob dva domy od pana Krásy.“

„Je mi líto, ale zítra už v tu dobu něco mám a pak budu nejspíš na cestě do lázní. Někdy jindy vás i vaši maminku, a pochopitelně také pana otce, rád navštívím. Rád přijdu na nejbližší grilování po mém návratu z lázní. Že zdravím, slečno, své spolužáky…
Mirku, mám takový dojem, že doba je natolik pokročilá, že bych už měl ohlásit odstranění poruchy a rychle vypadnout.“

„Ještě minutku, věrný kamaráde. Vám, Irenko, kostým padne jako ulitý a prdelku v něm máte krásnou – přímo úchvatnou. Jen byste neměla na těch vašich grilovačkách tolik žrát. Abych vás brzy nemusel za tu krásu skutečně uchvátit a vyměnit vás za nějaký vyzáblejší kus. S takovou to nebude dlouho trvat a ani rafan Lojzík vás při zvedačkách neuzvedne. Ano, zlobím se, ale mám vás stále opravdu rád. Jinak bych vám tak nespílal. Opatrujte se!“

„Nejsi na ni zbytečně přísný? Vždyť je to tak krásná a docela štíhlá holka. I když, jako většina z nich, má maminku… a ty bývají skutečně nebezpečné.“

„S tou nebezpečností maminek souhlasím. Většina z nich po těhotenství nedokáže shodit přebytečná kila, ale usmyslí si, že dcerunka bude štíhlá jako proutek a jako vážka se bude při baletu vznášet nad hladinou. Jenomže geny nevyčuráš a hlad je svině! Pokud baletka přestane chrastit kostmi, tak má přes váhu. Nechme toho!
Raději kápni božskou. Čím chceš omluvit fakt, že moji profesní kolegové z tohoto divadla, včetně jedné mé podřízené, si po večerech čtou jakéhosi tvého vodníka a já – tvůj úhlavní pohlavní kamarád – jej neznám?!“

„To bude tím, že je to jedna moje dost nebezpečná, a proto nepodepsaná prvotina, kterou Honza Krása mnohokrát přepsal na stroji ještě v době, kdy jsme se my dva neznali. Ještě na devítiletce mě jedna hnusná češtinářka tak nasrala, že jsem zatoužil se jí pomstít. Jenže babu málem trefil šlak, když ve sborovně mého Vodníka objevila ve svých přípravách na hodinu.
Ten hrubý prohřešek proti slušnému chování rád napravím. Chviličku. V diáři mám ještě dva průklepy. Tak čti a jestli se ti to bude líbit, tak vracet nemusíš. Co bych pro svého úhlavního pohlavního kámoše mohl udělat víc?“

Vodník
sprostonárodní horor

Na topole nad jezerem
ocas honil podvečerem
vodník chtivě nadržen
k mrdu vždycky připraven.

„Sviť měsíčku, sviť,
ať mi šije niť,
ať mi ocas vždycky stojí,
ať mou touhu kunda zhojí!
Sviť měsíčku, sviť,
a ta lepá řiť,
ať ze mlejna se přikulí
prcinkou se přitulí!

Sviť měsíčku, sviť,
za kozy ji chyť,
na oprati mrdu chtíče
dovleč mi to mladé sýče!“

Nemá panenka nemá spaní,
konejší pičku holou dlaní
bradavky tahá v ňader rozpuku
a divě vzdychá, co to za muku!

Nemá panenka, nemá spaní,
ač krásně mokré medubraní
i mnohé kundy škubnutí,
chybí děvě pomrdání
nic jí není po chuti!

Ráno, raničko panna vstala,
touhou pořád ještě chcala,
kozy tvrdé – v pizdě hlen
stále jenom chtěla ven:

„Já půjdu matičko k jezeru,
kalhotky sobě přeperu,
jebulky žhavé slastný mok
už druhý mi je škrobí rok!“

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma moje dcero,
já hrůzný měla v noci sen
ten vilností byl přesycen!“

Nemá panenka, nemá stání,
k jezeru ji cos pohání,
k jezeru stále cos ji nutí
ach, to chtivé pičí pnutí!

Jen kalhotky s hlenem namočila,
na topole se hlava ztopořila,
cecky když rujně pohodila
lávka se s děvou prolomila!

Vyvalily se vlny zdola,
objevila se prdel holá
a na topole podle skal
zelený mužík zachrochtal:

„Ach, ta prdel! Toho masa!
A ty kozy! To je rasa!
Pro tu kundu vidím žmurky
až mi pro ni tvrdnou kulky!“

Rozevřely se pysky zdola,
roztáhnula se kunda holá;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

Ani se holce nepředstavil,
hned jí ho tam rovnou vrazil.
Řve však coura, chtíčem jata:
„Musíš hloub – až po varlata!

Vodníku, ty starý prase,
vymrdej mě v celý kráse,
dneska stokrát
zejtra zase!

Hastrmane, tatrmane,
prcej mě až na buben,
jestli tobě kokot změkne
budeš muset z piče ven!“

Nevesely truchlivy
jsou ty vodní kraje,
kde si holka každou chvíli
sama s kundou hraje.

Ocas kozy nepostříká,
chtivou prdel neojede,
na mandle se nepodívá,
mokrou pizdu nepojebe.

Nevesely, truchlivy
jsou ty kraje vodní;
kde frndu holka hobluje si
s prsty v dírce zadní.

Vodník sedí mezi vraty
čuráka si léčí
a ta jeho mrdna mladá
strašně po něm ječí:

„Stokrát jsem tě prosila,
domlouvala sladce,
bys ten picas zelený
přirážel až k matce.

Stokrát jsem tě prosila,
v medu toku mnohém,
bys tu moji šubrtku
mrdal tvrdým rohem.

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla,
ale ta tvá nezdoba
pořád jenom měkla!

Mladosti mé žhnoucí štěp
přelomil jsi v půli
já ti to však oplatím
kundě mojí k vůli!“

Něco padlo. Pode vraty
mok se jeví krvavý,
hastrman v něm bez čuráka
a ten čurák bez hlavy!

„Ti povím, Viléme, že tohle je fakt síla! Město by mělo nahoře na Ostrožné začít stavět druhý památník. Vůbec, dej mi i ten poslední průklep, když máš určitě originál! Co seš dnes pořád tak smutný?
Abys odešel v dobré náladě, dám ti hádanku. Víš proč baletky tančí na špičkách?… Ne, ne! Umění s tím opravdu nemá co dělat. Důvod je praktický.
Nejčastěji se dává Labutí jezero a ty labutě se už navzájem dobře znají. Tančí na špičkách proto že vědí, že když je někde víc labutí pohromadě, tak je brzy všechno kolem dokonale posráno.“

I když Vilém po špičkách tančit nemusel, cítil to dnes úplně stejně. Nezasmál se. Kam se podíváš, všude nějaká chtivá ženská a žádná nepřestane, dokud to své nedostane. Jestli nakonec nebude nejlepší od základu změnit život a po poradě se Zuzanou se dát k Františkánům. Ti jsou sice už od dob svatého Františka z Assisi stejně jako Mirek buzny, ale na druhou stranu by nebylo špatné třeba jako diplomatický kurýr vatikánského státního tajemníka s jeho tajnou poštou a s diplomatickým pasem létat po světě. Ve volných chvílích a dobře odpočatý pak čas od času někde ve vatikánských zahradách vyhrnout Zuzaně vzadu sutanu, zálibně popleskat její monumentální katedrálu rozkoše a někde ve stínu jí pod cypřiši několikrát a důkladně vykropit tu její ještě báječně úzkou kapli. Co by si člověk mohl přát víc?!

„Vidím, Viléme, ty můj smutný kamaráde, že dnes máš přímo osudovou chandru. Ale ty máš taky skutečného přítele a ten s tou mrchou udělá rázný konec. Ty si teď vezmeš tyto klíče od mé nové svobodárny. Dveře k nim najdeš v divadelním klubu naproti dveří do té naší zrcadlové potírny. Až zamkneš zevnitř, tak se uvelebíš na mé posteli a vyčkáš na zaklepání.

Klepat bude Irenka, když už tě tak pěkně recituje. Přijde zavřít okno a zobnout si zaručeně fungujícího preparátu na hubnutí – pokud se začne brát pravidelně. To by v tom byl čert, aby se ti nezlepšila nálada, když tu její boubelatou krásu uvidíš kdykoliv bez závoje pokaždé, když po ní zatoužíš. Máš totiž mé slovo, že ti ty klíčky dám vždy, když se budeš chtít odreagovat.

Jestli se ti ale bude Irenka zdát moc vyzáblá, tak já – tvůj opravdový kamarád – dokáži přesvědčit její maminku, aby pravidelně v mé posteli svýma statnýma šukama drtila tvůj smutek chronicky neukojeného heterosexuála. Co bych pro brzy celosvětově uznávaného sprostonárodního a tak romantického poetu s parádním verkcajkem neudělal!

Jo, a klidně budu v tom tvém památníku na Ostrožné vybírat vstupné, poněvadž na rozdíl od barda slezského lidu na tebe tam budou stát davy radostně a dobrovolně platících zájemců o prohlídku všeho, čeho se dotkla ruka jejich božského idolu. Proto za zvláštní sazbu budu v intimním koutku pouze dospělým návštěvníkům ukazovat frndy holek z mého ansámblu. Mě budou zvát do škol, abych po vzoru veteránů ze Svobodova osvobozovacího sboru žactvu vyprávěl, jaké to bylo, když jsme spolu roztápěli první saunu našeho okresu. Už teď jsem pyšný na to, že tě znám.“

„Klidně si mysli, že ti věřím, ale prozraď z čeho bereš jistotu, že by Irenčina maminka někdy a i jen zlehka zavadila o tu tvoji postel?“

„Ze svých bohatých životních zkušeností, kamaráde. Ty snadno získáš, když, řekněme že plnoštíhlé, vedoucí divadelní krejčovny a své tetě děláš impresária, aby tato velice úspěšná amatérská psycho a fyzioterapeutka mohla už nějaký ten pátek napomáhat kvalitnímu odreagování se všem významným osobnostem okresu. Nejenom samotnému šéfovi této potulné společnosti komediantů, ale také věhlasnému proutníkovi určitě evropského formátu – tím mám na mysli tvého otce. Dokonce velice ráda pomáhá i vlastnímu a o skutečném rozsahu jejího podnikání velmi dobře informovanému manželovi. Je proto velice nepravděpodobné, že by ta tak štědře obdařená dobrá duše – ohromujících vnad i zkušeností – odmítla poskytnout útěchu mladému synovi svého nejvýkonnějšího milence. Obzvlášť, když tento jeho synáček má nepřehlédnutelně perverzní poetické sklony. To odmítnutí by nemělo logiku. Navíc by to vyvracelo tvrzení jakési v oboru uznávané autority, že se jednou všichni sejdeme v jedné posteli. Pro tuto nádhernou ideu já žiju.“

„Ty můj starý dobrý Miroslave Ivaniči! Ani nevíš, jak dobře ti už rozumím. Poslední dny totiž zjišťuji, že je víc, než jsem si doposud naivně myslel, těch lidí, kteří pro tu nádhernou ideu jedné postele nejen žijí, ale oni by se pro ni nechali klidně a rádi usouložit k smrti. Děkuji ti za nabídku. Protože dnes skutečně nejsem ve své kůži, tak představa, že bych byl v takovém stavu pod kůží ještě jiné osoby, mne dnes už vůbec neláká. Pro ty klíče si rád přijdu jindy… Buď tady zatím zdráv a svěží!“

_________________________________

„Dobrý den, paní Pokorná! Jak se vám daří? Nejspíš jste si už myslela, že jsem na vás zapomněl. Dnešek je pro mne velmi náročný den. Kde je Helenka?“

„Před chvílí jsem ji poslala nakoupit. Dnes o čtvrté ráno, ještě když jste všichni spali, mi volala tvoje mamka. Chtěla vědět, jak to vypadá mezi tebou a Helenkou. Naznačila jsem jí, že je to na dobré cestě, že jste v sobě našli zalíbení. Měla obrovskou radost, ale kladla mi na srdce, že musím dohlédnout, aby si se nepřepínal a dobře spal. K přežití ti údajně stačí – jako tvému otci – jen voda a sex. Slíbila jsem, že na tebe dohlédnu. Ohlas své spolužačce Majce, že jsi k zastižení na lince 2627 a hybaj do ložnice. Na oběd budou kuřecí řízky. Telefon budu hlídat já a Helenka bude smažit.“

„To je dost, Viléme, že ses ozval. Když říkáš 2627, tak to jsi u Pokorných. Toho pana Pokorného jsem znala. Ve sboru jezdil trambusem a tak jeho číslo má u nás každý druhý hasič. Zavolám jen kdyby bylo něco, co odklad nesnese. Pozdravuj paní Helenu! Měla by se ve zbrojnici co nejdřív ukázat.“

Vilém si najednou uvědomil, že jediná žena z těch, které zná a se kterou se jeho otec dosud nevěnoval poezii života, bude nejspíš ta mladá abatyše Zuzana. Jedině ta mu nebude otce připomínat a s otcem jej srovnávat.