Vltavská romance – vánoční příběh 02

Uplynul skoro celý rok a na stověžatou Prahu se opět snášely vločky sněhu, aby do bílého roucha oblékly šedivé a břečkou pokryté ulice Starého města a Malé strany.
Na obou březích Vltavy připravily vánoční náladu, umocněnou zasněženými lavičkami. Tmavá voda řeky ostře kontrastovala s bílými náplavkami na kterých hejna kachen, racků a důstoné labutí páry hledaly drobky suchých rohlíků, které jim sem nosili Pražané, ale i návštěvníci a turisté, kteří zavítali do Prahy.

Město žilo vánoční atmosférou. Nejen vánočně vyzdobené výlohy obchodů, náměstí plná stánků, prodavači kaprů postávající u kádí, v nichž se tísnili kapři, ale i vánoční melodie, linoucí se ulicemi, to vše zanechávalo neopakovatelné pocity v davech lidí, proudících z obchodu do obchodu, ve snaze koupit svým bližním co nejkrásnější dárek.

Za celý ten rok se mnoho nezměnilo ani v životě Josefa. Stále žil sám ve skromném bytě na Starém městě. Jen častěji zabloudil přes Karlův most na Malou stranu a na náplavce u mostu pozoroval labutě, majestátně plující, nebo se jen tak pohupující na vlnách Vltavy.
Hlavně sem ale chodil za osamělou labutí, která vždy, když se objevil u řeky, připlula až k samému břehu a přivítala ho slabým zakejháním, jako by vítala svého nejlepšího přítele. A on jím také byl.

Pokaždé jí přinesl nějaký pamlsek, sedl si na břehu na bobek a povídal si s ní. Svěřoval se jí s každodenními radostmi i strastmi a labuť vždy naklonila hlavu, jako by mu naslouchala a rozuměla tomu, co jí říká.
V létě sedával na břehu dlouho do večera, a teprve, kdy už na město padla tma, vracel se do prázdného bytu.

Dny se krátily a město se častěji halilo do mlžného oparu, který stoupal z říční hladiny, ale Josef, zachumlán do hřejivého kabátu postával na břehu tak dlouho dokud labuť neuznala, že je čas se rozloučit a tiše odplula kamsi proti proudu řeky.

Letos byl Josef rozhodnut, že Štědrý večer stráví se svou labutí přítelkyní. Slíbil, že napeče vánoční cukroví, usmaží kapra a jí přinese kousek, aby z té slavnostní večeře něco měla.

***

To ráno vstával Josef s dobrou náladou. Pohledem na kalendář se ujistil, že je opravdu 24. prosince.
Ozdobený smrček dominoval hlavní místnosti bytu, všude bylo naklizeno, v kuchyni čekal naporcovaný kapr na obalení. V lednici se chladil bramborový salát, který připravil den předem, to proto, aby uležel a byl chutnější.
Vše bylo přichystáno, jako by Josef očekával vzácnou návštěvu.
Sedl si do křesla a spokojeně se rozhlížel po bytě, zda je všechno jak má být.

Teprve nyní si ale vědomil, že vše připravoval zbytečně. Vždyť své labutí přítelkyni slíbil, že dnešní večer spolu stráví na břehu Vltavy.
Do setmění bylo ještě dost času a tak skromně pojedl vánočku a vypil šálek čaje, posadil zpět do křesla, zavřel oči a vzpomínal na kouzelný štědrý večer, prožitý se záhadnou dívkou před rokem.
Vzpomínal na to, jak se nečekaně objevila na břehu řeky, když se rozhodl darovanému kaprovi vrátit život, na dům, který záhadně zmizel, když druhého dne dívku hledal. I na její zvláštní rozloučení.

Opět se mu před očima objevilo její krásné sněhobílé tělo, když se mu oddala jako štědrovečerní dárek. Jak se podivně objevila, tak zase podivně odešla.
A pak tu bylo to neobvyklé přátelství s labutí.
I když Josef často chodíval k břehům řeky krmit racky, kachny a labutě, nikdy tam osamělou labuť nespatřil, až vloni po vánocích.
Jakási neznámá síla ho k ní táhla a mezi ním a jí vzniklo přátelství. Denně pak chodil k řece, a ona ho nedočkavě vyhlížela. Na zavolání připlouvala až k břehu, zobala mu z ruky nabízené drobky a občas se nechala i pohladit.
Josefovi nakonec přirostla k srdci natolik, že se jí svěřoval se všemi svými starostmi i radostmi.
Nezasvěcený divák, který ho přistihl jak si s ní vypráví, ho mohl považovat přinejmenším za blázna.

Venku se začalo stmívat a na město se začaly snášet opět sněhové vločky, aby dodaly této chvíli ještě svátečnější náladu.
Josef zachumlán do teplého zimního kabátu kráčel s balíčkem v ruce po Karlově mostě. Nedočkavě seběhl po schodech a doslova běžel k zasněžené náplavce, těšíc se na shledání se svou labutí přítelkyní.

Zklamaně stál na břehu a marně hledal osamělou bílou labuť. Ta, která ho každý den netrpělivě čekávala, najednou nepřiplula. Snad se jí nic nestalo, napadlo v první chvíli Josefa.
„No nic,“ rozhodl, po dlouhé chvíli otevřel krabici s cukrovím a několik kousků hodil čekajícím vodním ptákům.

„Mně nenabídneš?“ ozvalo se náhle za ním.
Josef se ohlédl za hlasem. Krásná dívka zahalená v bílém kožíšku se na něho usmívala a pomalu se k němu blížila.
To je přece ona, rozzářily se Josefovi oči. To je ta dívka, která mu vloni o vánocích tak záhadně zmizela. Ještě na okamžik se ohlédl zpět k hladině řeky, jestli se neobjeví jeho labutí přítelkyně.
„Dnes asi nepřipluje,“ řekla dívka. „Budeš se muset spokojit se mnou.“

Josef stál a stále nevěřícně zíral na dívku, která zahalená v jakémsi bílém oparu kráčela k němu blíž a blíž.
„Anno,“ vydechl tiše a málem upustil balíček s vánočním cukrovím.
„Anno, Aničko, jsi to ty?“ zeptal se znovu, aby se ujistil, že dívka není jenom přelud.
Loni, když mu tak nečekaně zmizela, nabyl dojmu, že se mu všechno jen zdálo.
„Jsem to já,“ ujistila ho dívka. „Málem jsi upustil tu krabici. Byla by škoda, kdyby se rozbilo to, co je v ní.“
„To je jen cukroví, přinesl jsem ho labutím,“ doslova omluvně řekl Josef.

Dívka stála u něho již tak blízko, že cítil její teplý dech. Opatrně se jí dotkl tváře, aby se ujistil, že se mu nezdá.
„Neboj, jsem to já, z masa a kostí. Nemusíš se bát, dnes ti neodejdu,“ ujišťovala ho a jemně ho pohladila po tváři.
Stáli ještě chvíli proti sobě, Josef se díval do jejích pomněnkových očí. Vydržel by se na ni dívat věčnost.
„Začíná mi být zima,“ zašeptala Anna, „nepůjdeme raději?“
„Kam?“ probudil se Josef ze sna.
„No přece k tobě,“ odpověděla mu dívka.
„Myslel jsem, že půjdeme k tobě?“
„Kam, prosímtě?“
„Do toho tajemného domu tady, na Malé straně.“

Anna se na Josefa mile usmála.
„Jakého domu, žádný neexistuje, asi se ti jen něco zdálo, miláčku,“ lehce ho políbila na tvář.
„Zřejmě ano,“ potvrdil Josef, ale stejně nevěřícně zakroutil hlavou.

Kráčeli, zavěšeni do sebe po ztichlém Karlově mostě k jeho domovu. Labutě se zatím dobývaly do krabice s cukrovím, kterou nechal Josef ležet na břehu Vltavy.

***

„Máš to tu moc hezké,“ rozhlížela se Anna po Josefově skromném bytě.
„Snažím se,“ odpověděl Josef, zatímco připravoval talíře ke štědrovečerní večeři. „Udělej si pohodlí,“ vyzval Annu a naléval porce rybí polévky.

„Jsi krásná,“ vydechl, když uviděl Annu přicházet z předsíně. Zjevila se v pokoji jako víla, oblečená v bílých, přiléhavých šatech, na kterých se třpytily stříbrné flitry a navozovaly neobvyklou sváteční atmosféru.
Usadili se u stolu.
„Tak doborou chuť a krásný Štědrý večer.“

„Je čas na rozdávání vánočních dárků,“ řekla Anna, když vstali od svátečního stolu.
„Já pro ni nic nemám,“ došlo v tu chvíli Josefovi. Bezradně stál uprostřed pokoje.
„Stalo se něco?“ zeptala se ho starostlivě Anna.
„Já… já pro tebe nic nemám,“ omlouval se.
„Ale máš. Sebe.“
Anna se na chvíli obrátila k Josefovi zády.
„Buď prosím tak hodný a rozepni mi knoflíčky na šatech,“ požádala ho.

Roztřesenými prsty rozepínal jeden konflíček po druhém. Anna uchopila ramínka šatů a pomalu je shrnula. Jako ve zpomaleném filmu šaty padaly na zem.
Stála uprostřed pokoje úplně nahá.
Josef doslova ohromen si prohlížel její dokonalou postavu, pevná prsa s trčícími bradavkami, tvrdými zimou, nebo snad vzrušením. Pohled mu zklouzl přes hladké bříško, až k dráždivému trojúhelníku zlatých chloupků.

„Je mi chladno,“ zvedla k němu Anna prosebný pohled. „Zahřej mě, prosím.“
Přitiskl k sobě dívku a konečně ji poprvé tento večer políbil. Jejich ústa se spojila ve vášnivém polibku.
Josef uchopil Annu do náručí a odnášel ji do ložnice. Položil ji na rozestlané lůžko a začal ze sebe ryche svlékat oblečení. Anna ho mlčky pozorovala, těšíc se na jeho nahé tělo.
Ulehl vedle ní a opět ji vášnivě políbil. Doslova ji svými polibky dusil a nemohl se nabažit jejích rtů. Ruce mu bloudily po jejím těle, hladily jí prsa a prsty jemně mnuly hroty bradavek. Nakonec ruka sledujíc křivky jejího těla skončila na vnitřní straně Aninných stehen. Anna mírně rozevřela nohy a nadzvedla pánev.
Byl to signál, že je připravena se milovat.
Josef jí pokrýval postupně každý kousek těla polibky, až se nakonec jazykem dotkl jejího pohlaví. V té chvíli Anna rozevřela nohy co mohla nejvíce a on skončil mezi nimi.
Následoval další vášnivý polibek a jeho úd se nořil do hlubin Aninna těla.
Vášnivé milování bylo doprovázeno hlasitým vzdycháním, že ani neslyšeli hlasy zvonů, zvoucích na půlnoční mši do nedalekého kostlela.

Bylo už dlouho po půlnoci, kdy se obyvatelé Prahy vraceli domů z noční procházky, když se oba vysíleni něžným milováním svalili vedle sebe.
Odkudsi se slabě ozývala melodie krásné vánoční hudby, oni zavírali oči a v těsném objetí usínali.

První se ráno probudil Josef. S obavami se otočil na stranu, aby se přesvědčil, že to zase nebyl jen krásný sen, a že mu dívka opět zmizela.
Anna ale ležela vedle něho a tiše oddychovala. Na jejím obličeji se zračil spokojený úsměv. Zřejmě se jí zdál sen o věčné lásce.