Vraždy na hradě 🇨🇿

Čas se již nachýlil k půlnoci, ale okna velkého sálu hradu Herálce zářila do noci z desítek rozžatých svící a loučí. Hostina skomírala, neboť většina přítomných holdovala už jen nemírnému pití vína a první následky se projevovaly chrápáním na stolech či necudným osaháním žen, které tu ještě zůstaly a neuzamkly se ve svých komnatách. Řada z nich byly hradní děvečky, které neměly mnoho možností k úniku a těch pár zbylých urozených žen vesele křepčilo při tanci, jež již dlouho se nepodobal ladným krokům dvorských tanců. Skupina trubadúrů ryčně vyhrávala hudbu poddaných, kde se to hříšnostmi jen hemžilo. Při tanci muži držely ženy kolem pasu a ony je zase za ramena. Zajímavé bylo, že tyto tance byly mezi šlechtou obzvláště populární a na mnohým hostinách žádané.

Spoře oděná zpěvačka už dříve skončila v náruči hradního kaplana, který si ji hned odvedl a bylo jisté, že s ní nebude v ústraní hovořit laskavými slovy o spáse její duše.

Urozená paní Kateřina, manželka velmože Václava Kulicha z Čepice šla z kola do kola a řada rytířů se mohla potěšit jejími tvary, neboť žena již byla mírně opilá a řadu necudných dotyků snad ani nevnímala.

Její manžel u stolu popíjel víno a zachmuřeně sledoval, jak rytíř Olbram jeho ženu hladí rukou po zadku, ale než by ztropil žárlivou scénu, nad počínáním Kateřiny se jen pohoršeně ušklíbl a zamířil do své komnaty. V chodbě narazil na nějakou děvečku, tak ji chytil za ruku a vzal sebou. Dívka se ani nezpěčovala.

V komnatě šlo všechno celkem rychle. Děvečka se svlékla, ulehla na lože a roztáhla nohy.
Václav ji zálibně přejel pohledem. Byl sice opilý, ale ne tak, aby ho tělo mladé dívky nevzrušilo. Měla hezká menší pevná prsa, byla štíhlé postavy a mezi stehny měla jemný porost černých chloupků. Žádný hustý chomáč, jak poznal u jiných žen.

„Jak se jmenuješ?“
„Klára, urozený pane,“ špitla dívka.
Nahý Václav na ni nalehl, tuhý pyj zasunul do klína, několikrát prudce přirazil, aby se s uspokojeným hekáním do ní vysemenil. Rukou jí promnul a pomačkal prsa, vstal a dal ji dva stříbrňáky.
„Za tvé služby.“
Klára se pousmála. Pánovi podržela a dostala obvyklou odměnu. Nic, co by neznala. Oblékla se a s přáním dobré noci za ni zaklaply dveře komnaty.
Václav na lůžku se překryl houní a okamžitě usnul.

***

Udýchaná Kateřina se musela napít. Byla utancovaná a nyní si potřebovala odpočinout.
Po boku jí usedl jeden z minesengrů. Říkal si Pietro a ač tvrdil, že pochází z daleké Akvitánie, vzhledem k jeho bezvadné češtině se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Kateřině to bylo jedno a pozorně poslouchala něžnou báseň vyzdvihující její krásu. Taková slova každá žena slýchá ráda. Pietro je také neříkal jen tak. Žena byla opilá, vzrušená, oči se jí leskly… stačil jen krůček, aby se mu oddala celá a na lůžku. Její manžel odešel, měl tedy volné pole ke svádění a činil tak zkušeně a úspěšně.

Kateřina měla sice už svůj věk a muži dala tři děti, ale poslední dobou ji Václav v loži opomíjel a manželské povinnosti konal velice liknavě. Nechápala to. Pravda, stárla, ale stále ještě se cítila přitažlivá a plná vášně. Její muž si to ale asi nemyslel, nebo mu usychala životní míza. Pietrovi se naopak Kateřina velmi zamlouvala.

Na počátku hostiny tu sice byla řada manželek rytířů, některé i s dcerami, ale v průběhu večera se začaly vytrácet právě z obavy o svoji ctnost a panenství dcer. Opilí rytíři někdy nebrali ohled na přítomnost otců a manželů a domáhali se přízně dam nevybíravými způsoby a vznikaly z toho zbytečné šarvátky. V ojedinělých případech zase ženy rády prožily milostná dobrodružství v cizím loži, což zase hnětlo jejich manžele. Bylo to zkrátka složité.

Kateřina byla sváděna o deset mladším mladíkem, nakonec mu podlehla a odvedla si ho do komnaty, využít tu vzácnou chvilku přítomnosti k potěše těla, jež jí už tak dlouho chybělo.
„Líbej mě… líbej,“šeptala Kateřina a dychtivě se mu přisála na ústa.

Jeho ruce jí zatím bloudily po těle, zkoumajíce nabízené vnady a tvary.
Rozdychtěná dvojice se svlékla a pokračovala se vzájemným laskáním v loži.
Žena neměla velká prsa. Děti nekojila, časem se jí jaksi zmenšila, ale díky tomu zůstávala pevná. Pietrovi se vešlo prso krásně do dlaně, a tak je mnul a tiskl a žena vzdychala slastí.
„Ach ano… ano,“ sténala a rukou ho výskala ve vlasech.

„Probůh!“ vykřikla, když jí přes břicho sjel do klína a pocítila tam jeho jazyk. Netušila, že by tohle místo přitahovalo muže k laskání… Ke vniknutí jistě, ale takto?
Nevěděla, co počít a pozvolna tála rozkoší, jež se jí rozlévala po těle. Doteky jazyka cítila na citlivých místech a byl to nevýslovně slastný pocit.
Když se tváří vrátil k ní, měl obličej celý mokrý od jejích šťáv.

„Ach… jsi tak milý,“ špitla Kateřina, rukou mu sjela ke klínu a nahmátla tvrdý ocas.
„A je pevný, horký, připravený.“
Pietro na ni nalehl, ona doširoka roztáhla nohy a brzy zasténala, jak do ní ocas pomalu vnikal.
„Pojď… ještě… můžeš víc,“ povzbuzovala ho, Pietro se snažil, až dosáhl maximálního zasunutí ocasu až po kořen. Její pochva byla nezvykle úzká a sevření a tření bylo silné.
„Ach… jsi veliký… ale je to skvělý pocit,“ okomentovala to Kateřina, jejich rty se spojily a Pietro začal s rytmickými přírazy.

Pro Kateřinu bylo příjemným zjištěním, že i po vystříkání lůna semenem, Pietro pokračoval dál s přírazy jakoby nic. Vzepřený na loktech ji strojově projížděl a ocas mu nijak nezměkl. Žena vnímala jeho tvrdost a při tření každou naběhlou žílu a byla zcela zalitá rozkoší.
Když změnili polohu a ona si ho osedlala, netrvalo dlouho a i díky slastné masáži prsou dosáhla vrcholu a z ocasu do ní trhavě prýštila druhá dávka semene.

Že ještě není konec ji mladík přesvědčil po krátkém odpočinku, kdy do ní opět hladce zajel a na jeho přání vkleče zezadu. Ráda se mu tak oddala, protože ji tato poloha přinášela silnější slast a nejinak tomu bylo nyní, kdy ji tvrdý klacek přinesl silnou rozkoš až na okraj mdloby, jak byl prožitek intenzivní.
„Již nemohu… jsem znavena,“ hlesla Kateřina po třetím vystříkání.
Pietro by si možná ještě dal říct, ale neprotestoval a po krátkém líbání a mazlení se oblékl a šel. Na chodbě bylo přítmí, když vtom se před ním zjevila temná postava.
„Ale? Kohopak to tu vidím?“ ozval se dívčí hlas.

***

Kláře se dva denáry zdály málo. Sice to byla obvyklá cena a mohla být ráda, že je vůbec dostala, ale soudila, že muž si ji vlastně vzal proti její vůli. Prostě ji chytil za ruku a odvedl k sobě. Byl sice šlechtic a ona jen děvečka a ta musí bez odporu poslouchat, ale stejně…. v truhlici má jistě peněz více, tak co kdyby mu od nich trochu pomohla?
Uvědomovala si sice, že okrádá pána, za což hrozila ztráta hrdla a to dosti trýznivým způsobem, ale nemohla si pomoci. Touha po penězích byla silná a muž byl opilý a jistě už hluboce spí. Nikdo ji nepřistihne.

Vklouzla do komnaty, pohlédla na chrápajícího muže a díky jasné noci se zde dobře orientovala. U truhlice byl zámek otevřený a vskutku. Kromě srovnaných šatů tu byly i tři měšce plné poctivých stříbrňáků. Do vlastního malého měšce, co měla pod suknicí, si odsypala vrchovatě peněz a spokojeně vyšla na chodbu a spatřila, jak právě komnatu paní Kateřiny opouští minesengr Pietro. Ten tam určitě paní nebyl jen popřát dobrou noc.
„Ale? Kohopak to tu vidím?“ vyšla proti němu.

***

Bylo svěží jitro, když se od vesnice k hradu blížil malý klučina. Zamířil k východní straně, kde byl přístup nejstrmější a část hradeb zde nahrazovala stěna paláce a kromě oken komnat vysoko nad terénem zde v přízemí ústilo i malé okno z kuchyně, odkud kromě různých odpadků kuchař vyhodil i nějaké jídlo, protože o chlapci věděl. Chodil sem pravidelně.

První, na co chlapec narazil, nebylo jídlo, ale mrtvola mladé dívky s obličejem roztříštěným takřka k nepoznání. Ale byla to ona, děvečka Klára. Poznala ji většina čeledě i Václav, jenž ovšem o tom pomlčel. Dívka ležela v poloze, jež svědčila o pádu z hradeb. Ovšem jak a proč se to stalo, nikdo odpověď neměl.

Sotva nešťastná dívka spočinula na nosítkách v hradní kapli, ozval se povyk z nálezu další mrtvoly. V místě, kam si chodila ulevovat většina čeledi i panstvo, které to nestihlo na prevét, ležela mrtvola minesengra Pietra. Ten byl zavražděn sérií bodných ran, z nichž většina byla smrtelných, jak uvedl purkrabí Macek, jenž kdysi studoval přírodní vědy a něco málo o lidském těle znal. V poslední době ovšem nejraději studoval anatomii své mladičké ženy Lucie, kterou si nedávno vzal. Však se na něj jeho pán Jindřich z Herálce hněval, že kvůli tomu zanedbává své povinnosti. Ale jelikož Lucie pak v noci svého pána navštívila, přestal. Nyní se ale třásl hrůzou. Dvě mrtvoly za jediný den, to tu ještě nebylo. O pádu Kláry z hradeb si také myslel své a že určitě nešlo o nešťastnou náhodu, by dal ruku do ohně. A ta vražda minesengra… proč ho někdo zabíjel? Bylo třeba povolat zemského sudího.

***

Panství Jindřicha z Herálce spadalo pod pravomoc Jana Duba z Outěžka. Byl to asi čtyřicetiletý muž, rozvážný, chytrý a v každém ohledu spravedlivý. Jak k panstvu, tak k poddaným. Nesnášel vynucování přiznání útrpným právem, neboť bolestí se každý přizná ke všemu a kdo se zákonu neprovinil, neměl se čeho obávat. Páni rádi svedli vinu na poddané, dali je rychle popravit a byl klid, ale Jan Dub vydával rozsudek až s nezpochybnitelnou jistotou určení viníka. Za to nebyl panstvem příliš oblíben, ale uznávali jeho schopnost vyřešit i ten nejzapeklitější případ.

***

Jan Dub krátce po příjezdu vyslechl všechny okolnosti obou úmrtí a pustil se do vyšetřování. Kluka, jež nalezl mrtvolu Kláry vyslechl a poslal domů s kusem pečené kýty. V případu nehrál žádnou roli.

Při prohlídce těl obou zabitých nahlédl dívce i pod suknici. Nedělal to z necudných důvodů, ale nalezl tam skrytý váček naplněný penězi. Kde asi chudá děvečka přišla k tolika denárům?

Václav Kulich z Čepice přiznal, že s ní strávil nějaký čas v komnatě. Moc si toho nepamatuje, ale dívce zaplatil a pak hned usnul. Jan Dub nahlédl do truhlice a případ váčku s penězi byl vyřešen.

Výslech Kateřiny byl složitější. Žena úporně zapírala, že by v komnatě cizoložila, ale její odchod s minesengrem Pietrem po boku byl viděn tolika svědky, že rezignovala a přiznala vše. Jan Dub se však nepídil po detailech a stačilo mu, že po vykonání hříšného skutku Pietro odešel. Ona pak až do rána komnatu neopustila.

Toho dne Jan Dub skončil s výslechy a večer se konala na jeho počest hostina. Byla skromnější než den předtím, ale i tak z hojností jídla a pití.

***

Jan Dub byl zábavný rytíř s množstvím historek, které se stoupající hladinou alkoholu v krvi byly stále pikantnější a necudnější, až se mnohým ženám leskly oči chtíčem a mužům podvědomě tuhly v nohavicích ocasy.

Když se páry začaly pomalu vytrácet do komnat, přisedl si Jan Dub k Ludmile z Týnce.
„Krásná panna a tak smutná? Vyděsily vás snad ty zločiny?“
Ludmila mlčela a v rozpacích upila vína. Věděla o sobě, že není hezká, aby se jí někdo dvořil a teď sám zemský sudí snad?
„Ne. Jste příliš laskav za starost o mě, ale… omluvíte mne, půjdu si lehnout,“ Ludmila vstala od stolu a zapotácela se.
Jan Dub ji pohotově zachytil, aby neupadla a cítil její rozechvění i žár těla přes šaty.

„Je možno vás doprovodit? Kde máte komnatu?“ zeptal se a z držení ji nepouštěl.
Dotyk muže v pase Ludmilu vzrušil, že neprotestovala nechala se dovést až do komnaty.
„Jsem smutná,“ řekla dutě, když usedla na lůžko. „Zábava je tu pěkná, ale včera mě o tanec žádný rytíř nepožádal a až se bude konat šermířský turnaj, nikdo nebude bojovat pod mojí zástavou. Vidíte? Věnovala bych mu tento hedvábný šátek,“ ukázala mu jej. „Pro nikoho nejsem dostatečně krásná.“
„A jste si tím jista?“ pousmál se Jan Dub.
„Jak… jak… to myslíte?“ nechápala Ludmila.
„No… ehm… přijel jsem teprve dnes, ale ten tanec bych vám věnoval a za vás bojoval. Mě se naopak velmi líbíte, mohu-li se vám k tomu takto otevřeně přiznat, spanilá panno,“ rozjel Jan Dub naučené dvoření, na něž ženy obvykle zabíraly. Ludmila nebyla výjimkou. Dvacetiletá urozená dívka, bez vzdělání, naivní a čekající až si ji někdo vezme, přitom není příliš hezká… nikdy o sobě neslyšela tak krásná slova z úst rytíře.

Od slov již nebylo daleko k polibku a Ludmilině touze zbavit se toho prokletého panenství.
Časy, kdy jej ženy uchovávaly pro své ženichy, už byly dávno pryč. Málokterá dívka vstupovala do manželství jako panna. A mezi poddanými to bylo spíše raritou.

Během objímání a líbání se ji Jan Dub snažil vysvléci, ale nebylo to tak jednoduché. Nakonec to dopadlo tak, že se otočil, aby to Ludmila zvládla sama a nahá vklouzla pod pokrývku a stejně tak učinil i on.
Ludmila pocítila jeho ztopořené mužství na svém stehně..
„Och, jak je horký a velký,“ odvážně mu úd sevřela v ruce a její drobná ručka ho skoro ani neobemkla.
Jan zatím pokračoval v líbání a laskání jejích drobných prsou, která byla ale i tak přitažlivá a velmi vzrušivá, soudě dle Ludmiliných slastných stenů. Ta jejich hnětení, mačkání a následné laskání bradavek jazykem či stisky mezi rty, zažívala poprvé a byly to skvostné pocity. Cítila se tak uvolněná, vzrušená a připravená.

Jan Dub ji dlouho líbal a hladil, než se nad ni porovnal, ona rozevřela nohy a nechala ho vstoupit do dosud nedotčeného klína. Muž zkušeně několikrát žaludem zajel mezi pysky a pak prudkým přírazem pronikl do panenské pochvy skoro v celé délce ztopořence.
„Ach… Bože!“ vykřikla Ludmila, ale cítila, jak bolest odeznívá a pocit naplnění ve svém lůnu je vlastně docela příjemné. Tření a sevření ocasu bylo silné a když Jan po jisté době rytmického přirážení přirazil naposled a plnil ji svým séměm, nebeská rozkoš zalila i ji. Vnímala trhavé pohyby ocasu i výron mízy, která znamenala zasetí nového života. To jí bylo v této chvíli jedno a byla šťastna, že už není pannou, ale ženou v tom pravém smyslu slova.

Jan Dub si uvědomoval možné následky a už předtím se rozhodl, že se k tomu postaví odpovědně, pokud by Ludmila skutečně otěhotněla. Oproti jiným mužům se mu líbila a nebránil by se ji požádat o ruku a nepředpokládal, že by mu v tom bylo bráněno. Proč by asi jinak otec bral dceru na tuto slavnost? Přece aby ji tu udal. Námluvy probíhaly buď takto, nebo dohodou mezi rody bez ohledu na názor dětí. A Jan Dub byl bohatý, dvojnásobný vdovec, ale zatím stále bezdětný.

„Ach drahý, jsem tak šťastna,“ přivinula se k němu Ludmila a jelikož mlčel, zeptala se, co ho trápí.
„Přemýšlím o případu,“ odvětil.
Ludmila se trochu urazila, že nemyslí na ni a společně prožitou rozkoš, ale pak dodala: „Ještě jsi nevyslechl mě a řeknu ti to teď. Možná, že je to důležité. V noci jsem chtěla jít ven… ehm… si ulevit, ale jak jsem otvírala dveře, slyšela jsem, že na chodbě někdo mluví. Byla to ta děvečka s minesengrem. Tiše se hádali a já zaslechla jen „denáry“ a „na hradbách“… pak šli na pavlač co vede na ochoz, ale já měla jiné starosti, než je sledovat. Když ji pak našli mrtvou, napadlo mě, že asi ten minesengr ji zabil.“

„Myslím, že cos teď řekla, se opravdu stalo. Vražda Kláry je nejspíše vyřešena. Zabila ji lákavá vidina peněz a chtěla Pietra vydírat, když ho viděla jít od paní Kateřiny a tím si podepsala rozsudek smrti.“
„Amen,“ dodala Ludmila a začala ho líbat. A to divoce a vášnivě. Chtěla se milovat a ne tu řešit případ mrtvých poddaných.

Jan ji hlubokými proniky a prudkými přírazy důkladně vyplenil lůno, aby si ji pak vzal vkleče zezadu, z čehož byla Ludmila příjemně překvapena, neboť zažívala jiný směr proniku ocasu, tření a vůbec, vše bylo jiné a velmi slastné. V pozici poddané feny, jak ji napadlo, si přišla trochu nepatřičně a muž ji plně ovládal a, ale na druhou stranu… „Oh…oh…Bože…oáááááááh,“ projel jí tělem blesk nevýslovné rozkoše a o chvilku později dávka semene a Jan v ní zůstal zaražený do změknutí ocasu.

„Bylo to krásné,“ spokojeně předla Ludmila. Od zkušenějších žen nikdy neslyšela, že by si žena slastně užila první milování. Některé mluvily o bolesti a podivných pocitech, ale žádná o radosti, rozkoši a pocitu uspokojení.
Zbytek noci už jen leželi vedle sebe a pak se Jan vytratil do své komnaty. Nebyl důvod, aby je spolu viděli sloužící.

***

Výslechy zbylého panstva nikam nevedly a Jan Dub rozhodl, že vyslechne i hradní čeleď.
„Proč to?“ divil se Jindřich z Herálce. „Výpověď poddaného stejně nemá žádnou váhu.“
„Já hledám vraha, jestli ti to nedošlo, urozený pane! Na tvém hradě. Pokud zločin nespáchal nikdo z urozených osob, pak to musel být někdo ze služebnictva. Mám jistou hypotézu, kterou musím prověřit. Nech mě pracovat a do večera vraha usvědčím,“ řekl Jan Dub pevně a Jindřich z Herálce se mu neodvážil oponovat. Čím dřív to skončí, tím líp.

Jan Dub pochopitelně nemluvil pravdu, ale potřeboval ke své práci klid. Hlavní činností při vyšetřování bylo přemýšlení. Jan si vše zapsal na pergamen, přemítal, kombinoval, rovnal do hypotéz…

Usadil se v čeledníku, každý vyslýchaný dostal malý džbánek piva, což bylo značně nezvyklé, ale služebnictvu to většinou rozvázalo jazyk. Vůči pánům jinak byly uzavření. A Jan Dub potřeboval, aby vypovídali otevřeně a uvolněně.
Samozřejmě nikdo nic neviděl a neslyšel. Holky z čeledníku vesměs vypověděly, že se v danou noc s kýmsi milovaly v seně, na loži, nebo někde ve stáji a ty co sloužily v paláci, zase zahřívaly lože urozeným rytířům… Běžný stav na hradě v době hostin a oslav. Co však stálo za zaznamenání, že děvečka Klára měla vztah s podkoním Matějem. Měli se rádi a uvažovali, že ze služby odejdou pryč, někam do vsi, kde se budou moci vzít. Na hradě by jim to pán nedovolil. Takto o Kláře vypověděly tři děvečky a další potvrdily, že to též zaslechly. A pravdou bylo, že Matěj s žádnou jinou holkou nikdy nespal. Jen s Klárou.

***

Podkoní Matěj byl vytáhlý hubený mládenec, celkem sympatické vizáže. Přiznal, že Kláru miloval i všechno ostatní, co spolu plánovali.
„Chtěli jsme odejít někam na statek. Tam se čeleď brát mezi sebou může, ale tady ne. Pan Jindřich prý nebude živit naše haranty, jak říká a taky, kde bychom tu žili? Všichni na hromadě v čeledníku? Máme… ehm… měli jsme se moc rádi…“ Matěj celý schlípl.

„Cos dělal tu noc, kdy někdo Kláru shodil z hradeb?“ zeptal se Jan Dub.
„Čekal jsem na ni v čeledníku. Měla službu v paláci. Jenže nepřišla, asi musela posloužit někomu z panstva,“ odpověděl Matěj zlostně.
„Jeden ze strážných tě viděl, jak kolem paláce obcházíš. Proč?“
„Do paláce čeleď nesmí. Jen vybraní sloužící. Myslel jsem, že tam nějak proniknu…“ bručel Matěj.
„A proč? Najít Kláru? Kde bys ji hledal? Procházel bys komnaty vzácných hostů? Jsi velmi žárlivý, nezdá se ti?“ zostřil Jan Dub hlas. „Do paláce ses však nedostal. Tak co bylo dál?!“

„Pak jsem je viděl,“ přiznal Matěj neochotně. „Byla jasná noc. Nahoře na hradbě jsem spatřil Kláru a toho minesengra. Strkali se, o něčem dohadovali a najednou ten zkurvysyn Kláru přehodil přes hradbu! Jak pytel zrní ji popadl v pase a… to on ji zabil!“
„Ano. Tak to bylo, ale mě zajímá, kdo zabil jeho?“ řekl Jan Dub klidným hlasem. „Ty, že?“
Matěj němě přikývl. Nemělo cenu zapírat.
„Jak si to udělal?“
„Počkal jsem si na něj, když opouštěl palác. Měl jsem u sebe připravený nůž. Naštěstí byl sám. Řekl jsem mu, že potřebuju pomoct s jednou roztouženou holkou. Souhlasil a šel se mnou tam dozadu, kde jsem ho hned začal bodat. Už nevím kolikrát, ale vybil jsem si na něm veškerou zlost za mou milovanou Kláru. Zub za zub se říká, ne?“
„Ano, říká, ale zákon nic takového nezmiňuje. Pomstil jsi sice své děvče, ale sám jsi propadl hrdlem! To je ti, doufám, jasné,“ řekl Jan Dub přísně.
„Ano. urozený pane. Bez Kláry pro mě život stejně nemá cenu,“ řekl Matěj odevzdaně.

A tu se Jan Dub rozhodl k něčemu, co ještě nikdy neučinil a ani v budoucnu činil nechtěl, totiž dát viníkovi svobodu. Zamilovaný mladík viděl a pomstil vraždu své lásky. A to by se dalo považovat za spravedlivou odplatu, ale sám měl na rukách krev. Ovšem koho? Vraha své dívky… a v tom Jan Dub viděl důvod svého rozhodnutí. Zamilovaný mladík vidí zbytečnou smrt své lásky i jejího vraha. Každý by jednal stejně. Pravděpodobně i on.

„Když ti dám svobodu, odpřisáhneš odchod co nejdále od hradu, možná na jiné panství a poklidný, bohabojný zbytek života?“ otázal se ho a Matěj překvapeně vzhlédl.
„Vy… vy mě nepopravíte?“
„Měl bych. Jsi vinen a sám ses přiznal. Důvody tvého činu jsou ale v mých očích spravedlivější než praví zákon. Teď hned odejdi a snaž se bránou projít nepovšimnut. Až se zjistí tvoje zmizení, začnou po tobě možná pátrat, tak ať už jsi co nejdál někde v bezpečí,“ Jan Dub vstal a opustil čeledník. Případ byl vyřešen a slunce ještě nezačalo zapadat.

***

Jindřich z Herálce pozorně vyslechl vyprávění zemského sudího a pokýval hlavou.
„Měl bych poslal jezdce za tím uprchlíkem, ale kde je mu už asi konec, jestli uprchl hned po vraždě. Navíc je-li to opravdu on? Čeleď se někdy sebere a odejde bez dovolení a groše výsluhy. Už to nebudu řešit. Hlavně, že případ je uzavřen. Děkuji ti, urozený pane. A buď mým hostem a zůstaň na šermířský turnaj. Bude to zábava.“
„O tom nepochybuji,“ pousmál se Jan Dub. „Možná se i já zúčastním, bude-li některá z urozených panen chtít, abych bojoval pod její zástavou.“

***

A tak se stalo, že Jan Dub nastoupil do turnaje s levou paží ovázanou barevným šátkem od Ludmily z Týnce. Mezi šlechtou to vzbudilo značné překvapení, u některých nelibost a že Jan Dub bojuje za Ludmilu skoro považovali za urážku. Jejich dcera je přece hezčí než ona, kam jen Jan Dub dal oči. Jiné muže jejich manželky vyplísnily, že měli nabídnout vysoké věno… zkrátka mnoho povyku pro nic.
I Martin z Týnce a Perchta z Rožberka, Ludmiliny rodiče byli překvapeni a zaskočeni zároveň, ale když viděli, jak jejich dcera září štěstím, neptali se a nechali to zatím tak. Koneckonců na dvoření rytířů k mladým pannám nebylo nic špatného.

***

Jan Dub byl zkušený rytíř a snadno přemohl pár nezkušených soků, ale pak narazil. Štěpán z Libštejna byl urostlý mladý rytíř, na kterém potěšeně ulpěl zrak nejedné urozené panny i vdané ženy. Přesně tak totiž vypadal muž jejich snů a představ. Jak rády by se mu oddaly. Měly však smůlu. Vědělo se, že existují i muži, kteří mají rádi zase jenom muže, co ale netušily, že i Štěpán z Libštejna patří mezi ně. Byl to zábavný společník, dvorný a empatický k ženám, ovšem naprosto odmítavý k naznačovaným i přímým nabídkám. Bylo to podivné, ale ženy přesto netušily, co za tím vězí. Sodomský hřích jim nikdy na mysl nepřišel.

A právě souboj s ním Jan Dub prohrál. Přece jen byl už dlouho zemským sudím a neměl na turnaje čas a i věkový rozdíl tu byl patrný. Zkrátka byl ze soutěže vyřazen.
Sňal z rukávu šátek a šel se poklonil Ludmile s omluvou, že nehájil její barvy až do vítězství.
„Netřeba se omlouvat. I tak jsem ráda, že jsem tu mohla být. A šátek si nech jako památku na dnešní den,“ pak se k němu více sklonila a zašeptala. „V noci se ti ještě více odměním,“ zrudla a celá jakoby ješě více zkrásněla.

Jan Dub pronesl ještě nějaká slova k rodičům, kteří mu blahosklonně pokynuli a Perchta se pátravě zadívala na dceru.

***

Večerní hostina na počest vítěze skončila jako vždycky bohapustou pitkou. Štěpán z Libštejna společnost brzy opustil, neboť v komnatě ho čekal panoš Petr pana Čeňka Šlégla z Manovic, který právě zdolával hradbu odmítání Marie z Otradowicz, sestry hradního pána Jindřicha z Herálce.
Paní Marie měla už třicítku věku za sebou, byla několik let vdovou a svůj úděl nesla hrdě. V soukromí však byla ženou podrážděnou a nervózní a kdekdo tušil, co je toho příčinou. I Čeněk z Manovic narazil, ale byl rytíř a ten se nevzdává a krůček po krůčku bořil tu pevnost odmítání, kterou si kolem sebe Marie vytvořila, navzdory tomu, co její tělo vyžadovalo a potřebovalo. Na to, jak to nakonec dopadne, Čeněk svého panoše nepotřeboval a ten tak mohl zahřát lože Štěpánovi z Libštejna. I on totiž propadk sodomskému hříchu.

Skupina minesengrů a trubadúrů opět hrála necudné tance chudiny a jejích mladinká zpěvačka tentokrát skončila v loži Jindřicha z Herálce, neboť jeho manželka Margareta von Eipel už dávno dlela ve svém fraucimoru s bolestí hlavy, což bývalo často a nejvíce, když s ní chtěl manžel sdílet lože.

Jan Dub zdatně pil víno s Martinem z Týnce a když je obě ženy opustily, zeptal se ho Martin přímo.
„Už jsi tu mou holku okusil?“
„Proč se ptáš? Jsem přece rytíř,“ zostražitěl Jan.
Martin se ušklíbl.
„Jsi především chlap. A rozhodně sis ji nevybral pro její krásnou tvář. Nehraj to na mne. Ludmila není hezká. Podívej se na Perchtu a hned víš, proč tomu tak je. Je mi jasné, že pokud se vdá, nebude to z lásky a budu jí muset dát velké věno. Ty se jí dvoříš a Ludmila jen září, což mě opravňuje zamýšlet se, že je mezi vámi víc, než jen milá slova. A neboj se, tasit na tebe meč nebudu.“

Jan Dub se rozhodl přiznat pravdu.
„Ano. Strávil jsem s Ludmilou noc v její komnatě. Stačí?“
„Zaplať Pán Bůh,“ řekl Martin. „Už potřebovala poznat muže a všechno s tím spojené. Vždyť jí je dvacet let. To už ji Perchta dávno měla. Když jsem si ji bral, taky to nebylo z lásky, ale časem jsem se do ní zamiloval… no… mám ji rád takovou, jaká je. Co ty smýšlíš s Ludmilou? Máš ji jen na pobavení? Chápu to…“
„Osud nás svedl dohromady. Nevím ještě, co mám dělat. Záleží i na tom, co smýšlí ona,“ odvětil Jan. Opravdu sám netušil, jak se zachovat. Ludmila se mu celkem zamlouvala. Nepotřeboval sebejistou namyšlenou krásku, ale pokornou hodnou ženu, jež mu dá dědice. Ale vzít si hned tu první, na kterou narazí? Svobodných panen je v království dost. Hezčích a bohatších.
„Ale nechme už toho… poháry máme plné, tak ať nám to nezteplá,“ popadl Martin pohár, přiťukli si a mohutně zavdali.

***

Když Martin usnul s hlavou na stole, Jan si vydal za Ludmilou. Snad ho ještě bude čekat, slíbila to, jenže teď už byla hluboká noc.
Vklouzl do komnaty, kde na stole dohořívala svíce. V loži však neležela Ludmila, ale Perchta!
Vstala a měla na sobě plátěný spací úbor.
„Čekal jsi někoho jiného, co?“ začala zostra a přísně. „Smilnit s mojí dcerou však nebudeš! Musela bych být slepá, abych neviděla, jak na tobě visí. A Ludmila se mi ke všemu přiznala. I to, žes ji připravil o panenství. Pravda, tvrdí, že o to sama stála, ale ty jsi rytíř a měl jsi ji odmítnout! Nebo co s ní máš za plány?“

Jan Dub vzdychl. Stejný rozhovor absolvoval před chvílí. Pochopil, že Ludmily se dnes nedočká, ale stála tu před ním zralá žena, její matka. Sice se tvářila zle, ale i tak ho vzrušila, i přes tu neforemnou spací košili. Obě ženy nebyly vysloveně nehezké, jen se vymykaly obecně dané představě o kráse a půvabu urozených žen. Dokonalá bělostná pleť, štíhlý pas, silné boky, poprsí… a Perchta ani Ludmila toto tak dokonalé neměly. A přesto byla Perchta vdaná, tak proč ne Ludmila? Ale o tom se Jan bavit nechtěl. Pocítil prudkou touhu po ženském těle, jakémkoliv.

Perchta takovou reakci nečekala. Chtěla zjistit jeho plány s Ludmilou, ale Jan ji povalil na lože, vyhrnoval košili a chtěl se jí zmocnit! Začala se bránit, ale bylo už pozdě. Rozvášněnému muži se nedalo čelit.
„Co si to dovoluješ?! Okamžitě… mě… pusť,“ ječela, ale už měla ruce rozpažené a držené za zápěstí a muž se pohyby těla snažil vklínit mezi nohy, jež celou silou držela koleny u sebe. Sotva jí pustil ruce, aby jí nohy rozevřel silou, bušila do něj pěstmi.

„Co si myslíš… že ti budu… po vůli?!“ zmítala sebou, avšak náhle pocítila tlak v klíně a prudké vniknutí údu do jejího těla. Tak přeci dosáhl, čeho chtěl.
Zaujala odevzdaný postoj a zatvářila se zle.
„Tak jsi mě přemohl, pane zemský sudí… nezdá se ti, žes mě právě zneuctil a propadl tak hrdlem?“

Jan Dub mlčel a soustředil se na přírazy a vlastní soulož. Ženina pochva byla úzká, přitom rychle vlhla a pohyby byly stále slastnější. I Perchta začala přidušeně vzdychat a přemáhala se nedat najevo prožívanou rozkoš. Přitom více rozevřela nohy, aby ho cítila v sobě ještě hlouběji a prožívanou slastí mu zaťala nehty do zad.
Mocné přírazy zněly stále více mlaskavě a žena už sténala hlasitě a zcela volně a Jan se k ní přidával svými vzdechy.
„Tak… paní… ještě… si..budeš… stěžovat?“ funěl Jan.
„Ach… ach… přirážej… víc… ano… zneuctil si… vdanou… ženu… ahh,“ sténala Perchta, ale bylo jasné, že to nemyslí opravdově.

Po čase změnili polohu vkleče zezadu a když jí mnul zespoda visící prsa, Perchta vyvrcholila a svými silnými poševními stahy přivedla na vrchol i Jana, který se do ní trhavými výrony vysemenil. Pak žena odpadla a hlasitě vydýchávala svoji slast.
„Tys mi dal… uhhhh… tohle jsem již dlouho nezažila,“ přiznala. „Jestli tohle zažívá Ludmila, tak jí skoro závidím.“
Pak se posadila.

„Původně jsem ti chtěla říct, aby ses s ní již více nevídal, ale své rozhodnutí změním. Můžeš se s ní potkávat, ale svojí návštěvou vždy poctíš i mě, ano?“
„A co tvůj ctěný manžel?“
„Martin už o mě nejeví zájem, jako před lety. Náš vztah vyčpěl. Má spoustu mladých hezkých konkubín a já žiju osamělým životem stárnoucí šlechtičny. Nechci ale, aby tak dopadla i Ludmila. Jaké s ní máš úmysly, mohu-li je znát?“
„Ludmila není moje trofej ani ji nechci na pobavení,“ řekl Jan Dub pevně. „Osud nás dal dohromady, ale je ještě brzo cokoli plánovat. Je také třeba respektovat její názor. To jsme si řekli a nejspíše ti to zopakuje. Nemyslím, že ti nyní řeknu víc.“

Perchta kývla hlavou, pak mu pohledem zabloudila do klína a usmála se.
„A hleďme, co se tu to probouzí?“ a odvážně vzala tuhnoucí ocas do ruky a pomalými tahy honila.
Jan se k ní naklonil a začal líbat. Pak jí sjel na prsa a dlouho si s nimi hrál a laskal je rukama i jazykem. Perchta je měla rozhodně větší než Ludmila, ale už ne tak pevná, zato na mazlení pro muže stále lákavá.

Rukou jí zajel na tmavými chloupky zarostlý klín, kdy ucítil vlhkost otevřeného lůna, a tak se na ni převalil a lehce do ní vnikl až po kořen.
„Achhh,“ vydechla Perchta spokojeně a při rytmických přírazech mu vždy pánví vyšla vstříc naproti. Byla skutečně vyhladovělá a žádostivá lásky.
Pružnost jejího těla si Jan vyzkoušel, když jí zvedl nohy, zapřel si je o ramena a takto ji začal prudkými přírazy šukat.
Byly to hluboké proniky a žena začala hlasitě sténat, ne bolestí, ale rozkoší.
„Aáchhh… áchhhh… ještě… dobrý Bože… svatá Matko… já… již… cítím… anoooo… oááááááh,“ mocná vlna vyvrcholení jí projela tělem a kolem zaraženého ocasu vytryskl proud uvolněné šťávy.
Po několika prudkých přírazech se i Jan udělal a když z ní vyjel, z klína se jí vyvalila doslova řeka semene a šťáv z přeplněné pochvy.
„To… já… ještě… nikdy,“ omlouvala se Perchta, sama tím zaskočená. Měla pocit slastné úlevy, snad se dokonce nepomočila?

Když se vydýchali, Jan Dub odešel se slibem, že pokažéí při návštěvě Ludmily potěší i její matku.
Jak však má zvládnout dvě náruživé ženy krátce po sobě, mu už nikdo neporadil.

***

Svatba Ludmily z Týnce s Janem Dubem z Outěžku se konala o čtyři měsíce později, když se dozvěděl, že Ludmila je obtěžkána. Jan se zachoval jako rytíř a požádal ji o ruku.
S věnem už to bylo horší, ale Martin mu slíbil, že se určitě nějak dohodnou. Co se týče majetku a peněz, byl na tom Jan rozhodně lépe.

Tu noc, kdy měli manželé svůj svazek konzumovat, se Ludmila vymluvila na únavu a vlastně nebylo to ani třeba. Všichni přítomní, včetně kněze, věděli, jak se věci mají a ukazovat pokrývku zakrvácenou panenskou krví by vlastně bylo směšné. Novomanželé se na lůžku, než tvrdě usnuli, jen něžně hladili a líbali.

***

Život na Outěžku upadl časem do stereotypu. Jan Dub řešil zločiny, Ludmila se starala o hrad a dceru a tu a tam ji navštívila matka. Přijížděla nervní a podrážděná a odjížděla usměvavá, jakoby návštěvou dcery a vnučky celá ožila.

Jan Dub se vysněného dědice nedočkal. O šest let později zemřel rukou zákeřného vraha během řešení případu dvou znesvářených bratří.

Vlastně… nakonec syna měl. Jenže ne s Ludmilou, nýbrž přes veškerou snahu a pozor při styku obtěžkal její matku Perchtu. Ta porodila chlapce Adama Martina a oficiálně byl bratrem Ludmily, neoficiálně nevlastním synem. To již Jan Dub nežil a nemusel řešit rodinné sváry, zejména žárlivé výstupy Martina z Týnce, který obtěžkání vlastní ženy kategoricky odmítl a označil ji za běhnu. Uklidnil se až pod důraznou domluvou dcery a přijal dítě za své. Konečně… syna se od Perchty nikdy nedočkal a najednou na stará kolena, proč ne?

Život a vývoj rodu pánů z Týnce v průběhu staletí je už ale jiný příběh.