Život rytíře

Muž zasténal ve svém vrcholu, ale výron semene uvolnil mimo klín. Nato se odvalil na stranu a vydýchával se, zatímco dívka jen zrychleně dýchala a potlačovala vzlyk.
„Má drahá, nač pláč? Máš to za sebou,“ broukl muž.
„Já vím,“ odvětila dívka. „A děkuji ti, žes nezůstal ve mně. Náš medikus tvrdí, že dítě je sice Boží tvor, ale vznikne nikoli Boží vůlí, ale ze spojení tvé mízy s mým tělem a to v podstatě kdykoli, jen mimo mé nečisté dny.“

Muž mlčel. Jeho anatomické znalosti byly pramalé, ale toto věděl. V tělech konkubín a poddaných žen zůstával do konce, u počestných dívek a paní si dával pozor. Zde hrozila ženitba a on chtěl zůstat svoboden. Prozatím.
Dívka se posadila.
„Nyní, když si dostal můj cenný poklad, nestálo by za to mě požádat o ruku?“

Muži zatrnulo. O tom dohoda nezněla. Šlo o ztrátu panenství, což Lenka z Wězňova sama chtěla a iniciovala. Co teď tedy ta změna?
„Ctím tě, Lenko, ale o slibu manželství jsme spolu nehovořili.“
„Hm… To sice ne, ale bylo by mi milé, kdyby ses o to alespoň pokusil. Já bych stejně řekla ne a bylo by to vyřízené. Nu což, snad se najde někdo, kdo si vezme urozenou dívku, co už není pannou,“ pousmála se.
V tomto věděla své. Přítelkyně se jí smály, že o panny málokdo z mužů stojí, neboť jim chybí zkušenosti a v loži jsou jak prkno. A to je odrazuje. Chtějí souhru, aktivitu, radost a ne strach z bolesti a krve na pokrývce. Říkaly jí spoustu dalších věcí, až se Lenka červenala a usmyslela si, že se poddá prvnímu muži, jež se jí bude dvořit. A proto nedbala příkazu otce, neúčastnit se hodokvasu, který provází každoroční lovnou sezónu. Zde totiž mohla narazit na toho pravého. A tím pravým se nakonec stal Václav Motouz z Uzlova.

***

Václav Motouz byl vdovec, ač mu nebylo ještě čtyřicet let. Jeho žena Kateřina před třemi lety zemřela při porodu a bohužel nepřežilo ani dítě. Prozatím ale novou manželku nehledal.
Lože mu zahřívala jistá Bára z Divovsi, dcera jeho zchudlého přítele, který se dal na lapkovství a krutě na to doplatil. Byl jat a popraven. To bylo ještě za života jeho ženy.

Aby Bára nešla žebrotou, vzali ji za schovanku a Kateřina ji připravovala do života, učila vařit a vyšívat, zkrátka vést domácnost. Bára byla dívčina mladinká, hezká a jistě nebude problém ji provdat. A Václav navíc ještě slíbil postarat se i o přiměřené věno.
„Ach, díky, strýčku,“ skočila mu Bára kolem krku a vtiskla na tvář mlaskavý polibek.
„No, no,“ dobromyslně ji Kateřina kárala, ale usmívala se. I ona měla Báru ráda.

Když Kateřina zemřela, Bára už byla dospělá, patřičně vyspělá, prostě mladá půvabná urozená žena s přídomkem z Divovsi. Automaticky převzala domácnost a s jistou nelibostí sledovala, jak strýc Václav začal ze žalu nemístně pít. Když domluvy nepomáhaly, musela přistoupit ke lsti.

***

Václav ztěžka dolehl na lože, ale ještě než upadl do alkoholického spánku, otevřely se dveře a s rozžatou svící v ruce vstoupila do komnaty Kateřina. Měla na sobě modré šaty, které jí tak úžasně slušely a které jí zakoupil v Praze.
„Kateřino!“ vykřikl úlekem. „Dobrotivý Bože! Tys vstala z mrtvých?!“
„Moc piješ,“ ozvala se žena dutě.
„Ty… ty ses vrátila? Já… piju… stýská se mi,“ blekotal a kalným zrakem sledoval, jak se blíží a pokládá svící na stůl. Natáhl ruku. Je to duch, nebo se vrátila ze záhrobí živá?

Ucukla a znovu opakovala, že pije a proč si nehledá novou ženu?
„Copak mohu tvoji památku pošpinit?“ lkal.
„Je to má vůle. Mrtví odejdou, živí zůstávají. To je běh života. Najdi sobě ženu a skoncuj s pitím, jinak tě budu chodit strašit.“
„Ne… jen to ne! Jenže… kde takovou najít? Na okolních panstvích….“ dumal.
„Proč se rozhlížíš tak daleko? A co Bára? Ta by tě nebyla hodna?“
„Bára pravíš?“ protáhl Václav a zamyslel se. Proč vlastně ne? Ovšem bude ho chtít? Plísní ho, že pije a on se na ni už párkráte utrhl, ať se nestará…
„Bára jistě svolí, býti ti společnicí a až uplyne rok povinného vdovství, kdo ví?“ děla žena. „Nyní ulehni a ani se nehni, sic se rozplynu.“

Václav poslechl, viděl a vnímal, jak mu z nohavic uvolňuje úd a rytmickými pohyby ho začíná honit a laskat. Pro jeho opilost to ale nemělo potřebný efekt. Ocas se mu nepostavil.
„Vidíš, kam pití vede. Nedokážeš už být ani mužem!“ ušklíbla se žena, popadla svíci a opustila komnatu.

Václav ještě chvíli zkoprněle zíral, zda se mu všechno jen nezdálo, nakonec usnul, ale spal nepokojně. Stále viděl Kateřinu, jak mu hrozí, že ho přijde strašit, nepřestane-li pít a ráno se probudil celý zpocený.

***

V dalších dnech omezil pití, k Báře se choval vlídně a jednoho rána se probudil v její komnatě s ní po boku. Bára byla nahá, on též a bylo zbytečné si namlouvat, že spolu nic neměli. Jen si z toho nic nepamatoval.
Bára mu po procitnutí ukázala, co spolu dělali v noci a pak oba uspokojení láskou, leželi v objetí a ujišťovali se, že to bylo hezké a hodné zopakování.

Přešel rok, dva a v životě Václava se nic nezměnilo. S Bárou sdílel lože, ona se starala o čeleď a domácnost, zkrátka nepotřeboval svůj životní rytmus nějak měnit. A ani se ženit.

Jednou přijal pozvání na podzimní honitbu v hlubokých lesích na panství Jana Motáka z Wězňova. Ten mu sliboval nejen zábavu při štvanici, ale i při večerních pitkách, kde bude spousta sklepnic, kejklířů a kejklířek.

***

Hrad Wězňov

Hostina byla plném proudu. Páni uštvali a ulovili pár jelenů a divočáků, čeleď lapila zajíce, koroptve, bažanty… výběr pokrmů byl přepestrý.
A v tom šumu, hlaholu a kmitání panošů a sloužících si Václav všiml hezké dívky, sedící po boku Jana Motáka. Pochopil, že jde o jeho dceru, i když ji nikdy dříve neviděl.

Dívka byla uzardělá, nezvyklá takovému mumraji a cudně klopila zrak, dělo-li se něco vymykající se dvorskému chování. To přišlo záhy, když vystoupili kejklíři. Což o to, předváděli úžasné kejkle, ale kejklířky byly oděny více než necudně. Jejich šaty více odhalovaly než naopak a své vnady dávaly najevo až okatě. Přítomným mužům to samozřejmě ani v nejmenším nevadilo. Ryčná muzika hudebníků přítomné zvala do kola a kejklířky byly vmžiku rozebrány… Na víc už dcera Jana Motáka nečekala a zmizela.

Václav se pak dal s jejím otcem do řeči.
„Jak se jmenuje? Lenka. Zakázal jsem jí sem chodit, ale copak si dá říct? Teď odešla, asi ze strachu, aby nemusela tančit. Ne, že by to neuměla, ale mnozí páni jsou už… řekl bych… více unaveni a mohli by se jí složit k nohám, he, he. Ty však vládneš oštěpem i číší zdatně, jak vidím,“ řekl Jan Moták pochvalně. „Uvidíme zítra, budeš-li mít odvahu mou dceř vyzvat k tanci…“

***

Hostina druhého dne měla stejný průběh. Jídlo, kejklíři, hudba. Kejklířky byly ještě svůdnější, hudba ryčnější, texty písní necudnější, ale Lenka si dala říct, tanec Václavovi věnovala a pak mu u okna na kamenném sedátku naslouchala. Václav nemluvil o sobě jako o hrdinovi z rytířských eposů, Lenku nijak nesváděl a nevyzdvihoval její půvab a krásu, mluvil zkrátka vážně i nevážně o všem možném a tím ji zaujal. Vypila s ním dvě číše vína, než se omluvila
„Už je pozdě. Zítra si ale zase můžeme promluvit, pane Václave,“ pokynula mu a sál opustila. Václav, zdá se, zasekl udičku.

***

Poslední štvanice se už Václav nezúčastnil. Klusal volně lesními pěšinami a Jan Moták vedle něj.
„Už mě to zmáhá. Dříve jsem mohl štvát jelena tak dlouho, dokud nepadl únavou a dnes? Jídlo, pitka, děvky a po pár dnech je ze mě troska,“ děl ponuře. „A a co ty, drahý příteli, jak to, žes dosud neokusil dívčí náruč? Holky tu jsou žhavé a neupejpavé.“
„Dvořil jsem se tvé dceři Lence,“ zněla odpověď a Jan Moták přikývl.
„Všiml jsem si. Je to hodná holka, ale svéhlavá po matce. Kdo si ji vezme, bude mít práci z ní udělat poslušnou ženušku, jestli se mu to vůbec kdy podaří. Ty se netoužíš v dohledné době oženit?“
„Zatím to neplánuji,“ odtušil Václav neochotně. Neměl touhu se o tom vybavovat. Sám nevěděl, co vlastně chce. Zatím žil v hříšném svazku s Bárou.
„Tak proč se… hele, vídíš to taky,“ náhle ukázal Jan Moták před sebe.

Dvě postavy tam nesly padlou srnu a nebyli to hradní lovčí.
„Hej, vy tam! Kdo jste? Stůjte!“ vykřikl Jan Moták a popohnal koně do běhu a Václav též.

Jakmile dvojice zaslechla křik a dusot kopyt, pustila srnu a rozutekla se. A každý jiným směrem. V jedné postavě muži poznali ženu, tak zamířili za ní. Hravě ji dojeli, vzpouzející vysadili na koně a zajeli na paseku, kde se koně volně pásli a ji mohli vyslechnout.

Žena byla venkovanka v chatrném oblečení. Sepraná suknice samá záplata, blůza taktéž a ještě jí byla malá a objemná prsa jí lezla ven.
„Kdo jsi?!“ přisně se zeptal Jan Moták.
Žena svého pana poznala, ale i tak neprojevila patřičnou pokoru.
„Božena,“ zabručela neochotně. „Ze Strázova, kousek odtud.“
„Zachtělo se vám panské pečínky, co? Kdo je ten druhý, tvůj muž?“
„Nemám muže. To je můj bratr Matěj.“
„Skolili jste tu srnu?“ zajímalo Václava a žena přikývla.
„Chytla se do oka a Matěj ji zabil oštěpem. On kdysi byl…“zajíkla se a muži pochopili. Matěj nebyl žádný andílek.
„Zdá se, že pytlačením se nezabýváte poprvé. Proč?“ ozval se Jan Moták.
„Musíme něco jíst. Už druhý rok je špatná úroda. Nestačí nám zásoby obilí, jíme kořínky a odvary z bylin, ale potřebujeme maso. Pytlačíme z hladu, urozený pane,“ dala se žena do pláče.

S Janem Motákem to nehnulo. Znal pláč poddaných. Většinou to byl pokus ho obměkčit, ale on nerozlišoval, který pláč je hraný a který skutečný.
„Necháme tě jít, že ano?“ podíval se Václav na Jana a mrkl okem. „Ale nejdřív nám uděláš dobře. Víš, jak to myslím. Souhlasíš?“

Přestala plakat a přikývla. „Oběma a najednou?“ zeptala se a teď zase nechápali muži.

Žena si klekla na zem, z nohavic jim vyjmula povislé ocasy a střídavě je brala do úst, cumlala a olizovala! Nevídané, ovšem velmi příjemné!
Muži cítili, jak jim ocasy tuhnou a žena je začala sát a pohybovat hlavou, což zvyšovalo prožívanou rozkoš a mířilo k požadovanému cíli.
„Gulp… gulp… gulp,“ funěla žena s ocasy střídavě sající sevřenými rty a muži vzdychali blahem, neboť koho nekouřila, toho honila rukou a jemně mu ještě promačkávala varlata.

Výkrop semene šel ven, ne do úst a pak byla žena propuštěna. O osud srny se muži nezajímali. Nejspíše se pro ni žena s bratrem vrátili. Oni se vrátili na hrad.

***

Zábava na Wězňově trvala čtyři dny. Lenka na jeho konci Václava pozvala na tvrz Kneipedorf na výspě jejich panství, kde se mohou sejít a důvěrně si porozprávět. Co tím přesně myslí, Václav pochopil, když ho zahrnula polibky a dovolila mu sáhnout, kam slušně vychovaný muž se ženy nedotýká. Lenka ho prostě chtěla.

O tři dny později se skutečně sešli na tvrzi a Lenka vyjevila své přání, odevzdat mu své panenství a to bez jakýchkoliv dalších podmínek.
„Přítelkyně už to mají za sebou a i já to považuji spíše za přítěž, než jako důkaz mé počestnosti. Muži obecně panny nevyhledávají a… prostě ujmeš se toho?“ upřela na Václava prosebný pohled. Tomu nešlo odolat.

V komnatě se cudně svlékla do naha za paravánem, ulehla a odvrátila zrak, když se svlékal Václav beze studu přímo u lože.
Pak vklouzl pod pokrývku, přitulil se k ní a začali se líbat a mazlit. Václav se nutil k dlouhé předehře, aby dívku naladil a připravil na první milostný prožitek. Potěšil jí i sebe hrou s prsy, které mazlil, hladil, líbal, mnul a hnětl. Měla je krásně pevná a kulatá s třešničkami (vztyčenými tvrdými bradavkami) na vrcholu.
Vlhkost klína zjistil pohmatem, pak se na ni převalil a vykonal akt spojení dvou těl rázně, dovedně a jak Lenka později vypověděla…“ani to skoro nebolelo“.

***

Václav Motouz žil dál spokojeně na Uzlově ve společnosti Báry, když se jednou na nádvoří objevil na zpěněném oři sám Jan Moták a s taseným mečem se vrhl na Václava. Tvářil se nepříčetně a hradní ozbrojenci měli co dělat, aby svého pána ochránili a muže zpacifikovali.

Ten se později uklidnil a v komnatě u rozžehnutého krbu s číší vína v ruce se rozpovídal klidnějším hlasem.
„Zklamal jsi mě, pane Václave,“ řekl a hleděl do plamenů v krbu. „Pozval a přijal jsem tě pod mojí střechu a ty mi obtěžkáš dceru… a netvrď a nelži, že tomu tak není!“

Václav strnul. Od styku s Lenkou uplynulo pár měsíců, už na to skoro zapomněl, ale že jí neobtěžkal ví naprosto jistě.
„Ne, pane z Wězňova. Nejsem tím, kdo zneuctil tvou dceru. Panně Lence jsem se dvořil, ale jsem rytíř a choval jsem se k ní v duchu těchto zásad, tudíž neulehl jsem s ní v hříšném spojení. Za tím si stojím!“ odvětil pevně.
„Chci ti věřit,“ odtušil Jan Moták. „Pak ale kdo tedy? Lenka uvedla tebe. S tebou ulehla, dobrovolně sice, ale nechtěla při tom obtěžkat. A ty se musíš zachovat jako muž a rytíř.“

Ve Václavu se vzedmula zlost. Kdoví, s kým si to uhnala a jeho požene k odpovědnosti? Tak to tedy ne!
„Mohu s ní promluvit?!“
„Ne! Je v klášteře v Omladnicích dokud se to nenarodí a celá nechutná záležitost se nevyřídí. Vidím, že nyní s tebou nic nepořídím. Pojedu, ale věz, že se možná vrátím tě znovu vyzvat k odpovědnosti!“ vstal Jan Moták prudce z křesla, dopil pohár a měl se k odchodu.

„Ty zmije jedna proradná,“ drtil Václav mezi zuby, když sledoval odjíždějícího Jana, myslíc přitom na Lenku.

***

Klášter Počestných panen v Omladnicích

Abatyše Kleciána přijala jeho biskupskou milost Alberta Blažeje Spithall von Radnestadt ve své pracovně. Po okázalém přijetí, kdy si vzájemně vyměnili laskavá slova, jim úsměv z tváře zmizel.
„Proč jsi tady?“ ozvala se Kleciána.
„Projíždím kolem,“ ušklíbl se biskup. „Nemohu tě nevidět, i když je to už dlouhá doba, Marianno…“
„To jméno mi připomíná nehezké časy… už jsem na něj zapomněla,“ dívala se abatyše z okna, aby zakryla slzy.
„Třesou se ti ramena, neplač,“ ozval se muž měkce. „Nejsem tu kvůli minulosti. Opravdu jen projíždím.“
„Tak co chceš?“ obrátila se abatyše k němu tváří. Byla to stále krásná žena i přes hábit, který jí měl dodat důstojnost a autoritu svého úřadu.
„Chci abys zase chvíli byla Marianna a ne Kleciána,“ řekl biskup a zpod pláště vyňal naditý měšec. „Dar klášteru.“

Objali se, chvíli líbali a užuž to vypadalo, že se přímo na místě pomilují, když se zvenku ozval jakýsi ryk a do místnosti vtrhla vyděšená jeptiška.
„Klášter je obležen a dobýván!“
„Kdo to je? Co dělají ostatní?“ ujmula se žena ihned energicky velení.
„Nevím. Vrata jsou zavřena. Sestry dlí v kostele, modlí se a doufají v Boží pomoc,“ chrlila jeptiška.
„To jim tak pomůže,“ hlesl tiše biskup. „Moji čtyři ozbrojenci toho mnoho nezmůžou, ale kdo se sem dobývá? O co komu jde?“

To samé si myslela abatyše. Tohle je chudý klášter. Nic cenného tu není. Ano, je tu pár urozených dívek na vychování, ale jejich únos je nesmysl. Pomyslela i na tělesný hřích. Že by muži toužili ukájet svůj pud na jeptiškách? To už je naprostý nesmysl. Znásilnění rozkoš nepřináší, když se žena brání…

Vyběhli na malé nádvoří a zamířili k bráně, kterou střežili čtyři muži biskupovy družiny. Do masívních vrat v pravidelných rytmech cosi těžkého naráželo. Že by beranidlo? Vrata se otřásala, ale zatím držela.
Biskup si dodal odvahy a přikročil těsně k vratům.
„Kdo jste a co chcete?“ nahlas vykřikl.
„Otevřte a nikomu se nic nestane,“ ozvalo se po chvíli. „Na mou rytířskou čest. Chceme vyslechnout jednu chovanku, která se tu skrývá. O klášter nejde, ale tu dívku nám vydat musíte. Žádné násilí se na ni konat nebude. To zaručuji. Jsem rytíř Václav Motouz z Uzlova.“

Abatyše mlčky přikývla a sama se jala vrata otvírat.
Na klášterní nádvoří pak přišel oddíl mužů v čele se svým pánem na koni.
Sesedl, uklonil se a znovu představil. Biskupa přehlížel i když on mu byl postavením a urozeností nadřazený. Nyní však raději svou autoritu potlačil a doufal, že ho rytíř nezná.

„Oč vám jde, rytíři?“ otázala se abatyše přísně. „Dobývat klášter je těžkým hříchem. Stačilo snad přijít a v auditoriu si promluvit. Jde vám o jistou chovanku, nebránili bychom ji v setkání s vámi.“
„Sestra fortnýřka nám zavřela bránu před nosem,“ zabručel Václav. „Musím s tou děvkou… ee… omlouvám se… dívkou mluvit. Nutně a hned! Mimochodem, sestro abatyše, neviděli jsme se už někdy?“ pobodával ji pronikavým pohledem.

Ach Bože, zase ta minulost, hořekovala žena. Skončí to vůbec někdy?
„Neznám tě, musí to být mýlka,“ odvětila nahlas pevně a přesvědčivě a dodala. „O kterou chovanku ti jde, synu?“
„Lenku z Wězňova, Vím bezpečně, že tu je, tak ji nezapírej, máš-li od jejího otce podobné pokyny.“
„Ne. To nemám,“ děla abatyše odměřeně. „Ta dívka je, když už tak všechno bezpečně víš, v požehnaném stavu a nesmí se nijak rozčilovat, či něco podobného. Mohu znát přesnější účel tvé cesty?“

Václav se zamyslel, než odpověděl.
„Důvod je čistě osobní, ale budiž. Přicházím sem jako otec onoho nenarozeného dítěte.“
„Pak je tvá návštěva… ehm… více než potřebná,“ překvapeně se zajíkla abatyše a pokynula jeptišce, aby přivedla Lenku z Wězňova. Ta ráda zmizela, cítíc na sobě necudné pohledy mužů a děsila se chvíle, že se na ni a ostatní vrhnou a hromadně je zneuctí…

***

Lenka seděla ve své cele a nebyla s ostatními v kostele. Proč taky? Jeptiškou není a beztak už má naběhlé břicho a v něm dítě, zplozené ne z lásky, ale z nerozumu.
Skoro proklínala ten den, kdy se u nich objevil otcův přítel Mikeš z Kočkova se svou družinou a panošem Arpádem. Dle Mikešových slov šlo o mládence z Uher, z jistého urozeného rodu z Pesti a mladík prý sbírá životní zkušenosti jako panoš. Umí česky a je na něj spolehnutí. Lenka by pochopitelně žádném panošovi neprojevovala svou přízeň, jenže ten pohledný mladík snědé pleti a pronikavého pohledu ji přitahoval, že si nemohla pomoci. Srdce jí divoce bušilo, v podbřišku mravenčilo a když na ní promluvil měkkou a roztomilou češtinou, byla zcela ztracena.

Svou oddanost mu později projevila v komnatě jeho pána, kde ji tento mladík pomiloval. Tedy… ono to úplně takto nebylo. Až do ulehnutí na lože byl iniciativní. Poté svou odvahu a zřejmě i umění ztratil. Nevěděl úplně přesně, co si počít a Lenka, sama s minimem zkušeností, ho musela vést. Nakonec se dočkala ocasu v lůně, dosáhla vrcholu, jenže nezkušený mladík ho při výronu semene ponechal v ní! Byl to sice nový božský pocit, ovšem následky na sebe nedaly dlouho čekat. Lenka obtěžkala. Kde byl Arpádovi konec, když se nedostavily její nečisté dny a porodní bába jen potvrdila, co Lenka sama tušila.

Ve své hanbě zapřela Arpáda a jako otce dítěte označila Václava Motouze z Uzlova.
Jak to dopadlo, nevěděla, protože otec ji dal převést do kláštera, ale slíbil, že s Václavem promluví. To bylo před pár týdny a teď tu hnije a čeká, až porodí pancharta… ach, jak je život někdy krutý. Naštěstí ostatní chovanky zde pykaly za podobné hříchy a měly si tak společně o čem povídat. Jeptišky byly nemluvné a jen drmolily modlitby, sotva ony něco nahlas vyslovily o milostných prožitcích.

Lenka netušila nic o přepadení kláštera a když pro ni přišla sestra Loreta, že s ní kdosi chce mluvit, šla, aniž by se ptala, kdo a proč.

***

Sotva spatřila Václava, podlomila se jí kolena. A je to tady! Jeho tvrdý pohled svědčil, že s otcem mluvil, ovšem nedopadlo to asi tak, jak by si otec i ona přáli.
„Zde tento rytíř se po tobě shání, dcero. Má ti jistě co důležitého říci. Jděte do refektáře, kde budete mít klid. Půjde s vámi sestra Dolorosa. To není prosba, to je příkaz! Už tak jste porušili nedotknutelnost těchto míst laiky a ještě k tomu muži! Nedopustím další znesvěcení. Ozbrojení muži nechť odejdou, vy si vyřiďte svoji záležitost a též opusťte klášter,“ děla rozhněvaná abatyše.

Biskup se cítil poněkud odstrčený, ale mlčel a vytratil se spolu s ní, rád, že rytíř věnoval větší pozornost odzbrojení jeho mužů, než jemu samotnému. Musel tušit, s kým má tu čest, ale zjevně mu šlo opravdu jen o tu holku.

***

Sestra Dolorosa se usadila u dveří. Byla to postarší jeptiška, nahluchlá a apatická ke všemu. Tedy i k těm dvěma. Zavřela oči a za chvíli již poklidně klimbala.

„Jistě tušíš, proč tu jsem?“ šel Václav rovnou k věci.
„Prosím, odpusť mi to, ale rodiče na mě uhodili zhurta, nevěděla jsem rychle co říci,“ vyhrkla Lenka nešťastně.
„Kdo je otcem?“ zeptal se Václav a dostalo se mu pravdivé výpovědi o skutku zplození.
„Tu pohanu na sobě nenechám, to jistě chápeš,“ byl Václav tvrdý a nekompromisní. „Co mezi námi bylo, se stalo na tvé přání, já to respektoval a byl důsledný v tom aby nedošlo, z čeho mě nyní obviňuješ! Každý máme svůj život, nic nás nespojuje. Vyhledej si svého Arpáda a vdej se do Uher. Tak to bude nejlepší. Nebo si najdi jiného ženicha, ale ksakru, mě z toho vynech! Doufám, že se vidíme naposledy! Buď s Bohem!“ opustil Václav refektář a práskl za sebou dveřmi, že probudil spící Dolorosu. Lenka strnule seděla u stolu a hořce se rozplakala.

***

Tvrz Uzlov

Bára se milovala ráda, ale dnes se jí zdálo, že se ho (nebo jí?) Václav nemůže nabažit. Stříkal už dvakráte. Jednou jí do pusy, poté mu ho rukou vyhonila, když opustil lůno těsně před výstřikem a nyní žádal další postavení údu… to bylo neobvyklé.

Jemně mu ho vzala do rukou, olízla a pomalu sála a laskala, než se vzchopil a začal nabývat na objemu. Václav jen vzdychal, prst ruky měl zabořený v jejím klíně a jemně s ním pohyboval. To zase dělalo dobře Báře. Měla dírku dokonale rozevřenou, mokrou a dychtivou dalšího proniku.
Tvrdý ocas nabyl potřebné tuhosti a sotva Václav prohmatal a prohnětl jí vnady, sama se mu nastavila do kleku s vyšpulenou zadnicí. To ovšem netušila, co zamýšlí.

Její zadní otvor Václava již dříve zajímal. Nikdy by se toho neodvážil, ale slyšel a posléze i zažil tento styk s jistou kuběnou v hampejzu a nepřišel mu tak hříšným.
Bára něco takového jasně odmítla a nemínila o tom byť jen hovořit. Teď se mu tu sama stavěla do vhodné pozice pro zásun a Václav se rozhodl vymoci si to a právě teď.

Párkrát ji projel klín, aby si navlhčil kolík a ukonejšil ji a pak prudkým tlakem zaútočil na samotný zadek.
Bára nejdřív strnula překvapením, ale pak se ihned snažila dostat ze silného sevření.
„Ne… probůh, tam ne… co… to… děláš?! Ach… to… bolí… Božeee… nééééé,“ zmítala se, ovšem vše marno. Václav dosáhl svého a ustal teprve, když byl v ní zaražený celý a vnímal silné sevření a nevnímal naopak její vzlyky a steny. Asi ji to opravdu bolelo.
„Ahhh… jsi nádherně úzká,“ funěl spokojeně.
„Jak bezbožné…bolí to,“ broukla Bára mezi vzlyky.
„Moc?“
„Už ne tolik… ale… ohhh… pohybuj se pomalu, ano?“ zasténala, jak začal zvolna přirážet.

Bára vzdychala, Václav funěl a přirážel stále rychleji a tvrději, až strnul a dávka semene ji plnila střeva.

Povadlý úd opustil zadnici a Bára pocítila neskutečnou úlevu. Tohle už nemíní opakovat i když… trochu slasti by v tom našla, ale tak jako tak, jde o hříšný otvor pro milování…

Po tomto výkonu už byl Václav konečně nasycen láskou a mohli jít spát. Než Bára usnula, přemítala, jak zítra půjde na prevét se vyprázdnit, což se bez bolesti asi neobejde.

***

Svatba Báry z Divovsi a Václava Motouze z Uzlova se konala za přítomnosti šlechticů ze širokého okolí. I Jan Moták se tam objevil.

„Tak to vidíš,“ řekl Václavovi. „Vinil jsem tě neprávem. Lenka změkla a přiznala, s kým se spustila. Přes Mikeše z Kočkova jsem si proklepl toho Arpáda, ale je to mladík z Nemanic. Je druhorozeným synem a nedostane nic. Navíc je uherské krve pomíchané s kdoví jakou jinou, možná musulmanskou a takovému svoji jedinou dceru nedám. Tobě a tvé krásné ženě přeji samozřejmě hodně potomků a šťastný život.“

Během bujarého veselí si manželé pochopitelně odskočili si zaskotačit (jako by to mělo nějaký význam), ale byla to tradice a tu je nutno ctít a dodržovat. O čistotě nevěsty se naštěstí nikdo přesvědčovat nechtěl.
Manželé se pomilovali rychle a tentokráte v ní Václav zůstal do úplného konce. Když vrcholil a sténal, „už… achh… budu,“ chtěla ho Bára ze sebe shodit, ale neuspěla a cítila, jak se do ní vyprazdňuje. Naštěstí hned pochopila, proč tak činí a slastně vydechla nad dosud nepoznaným pocitem rozlití sémě ve svém lůnu. Chce, aby obtěžkala…

A od té doby činil tak vždy, dokud mu neoznámila, že je v jiném stavu.

***

Co se ale nestalo…

Jednoho dne, to už se batolila ztěžka a stále pomaleji, ji přepadly silné bolesti. Ulehla na lože a předčasně přivedla na svět dítě, které ovšem nejevilo známky života! Porodní bába i ranhojič měli co dělat, aby zachránili život alespoň jí, což se zdařilo, ovšem za cenu, že Bára již nikdy nemohla znovu otěhotnět.

Václav se s tím vyrovnával sice těžce, ale statečně jako rytíř, avšak nešťastná Bára pozbyla rozumu. Sedávala u splavu řeky, zpívala teskné písně až jí lidé začali říkat Divá Bára. Domů se nevrátila. Obývala starý dřevník na kraji lesa a sloužící jí tam nosili jídlo, i sám Václav tam občas zašel, ale věděl, že Báře už není pomoci. Měla prázdný pohled, byla duchem nepřítomna a málokdy vyřkla souvislou větu.

Když ji tam pak jednou našli ležet bez známek života, bral to pro ni Václav jako vysvobození. Jenomže byl zase sám.

***

Ač již v pokročilejším věku, vstoupil jako rytíř do služby velmože Jana Vodoucha ze Záplavy a Hrázovic. Ten ho přes své kontakty dostal ke královskému dvoru, kde se ujal funkce zástupce nejvyššího dveřníka. Tím získal možnost občas spatřit jeho císařskou milost krále Otmara a stejně tak i jeho choť, císařovnu Žofii. Ve svém titulu nebyl sice nikým, jen posluhou svého pána, ale měl volnost pohybu po královském paláci, dostatek jídla a dostupnost k ženám, zde míněno k fraucimoru samotné císařovny.

Urozených žen tu bylo hodně. Vlastně téměř všechny. Starších i mladých. A jak mohl časem zjistit, upejpavé rozhodně nebyly. On, jako dveřník, požíval jisté vážnosti a zejména starší dámy mu dávaly najevo svou přízeň.

S Jasmínou z Linkova nakonec spočinul v loži a ona se ukázala být přes svůj věk třiceti let, zkušenou a neukojitelnou milostnicí. Ovládala řadu milostných technik, jež neznal a které mu dokázaly vždy dát sílu k dalšímu výkonu. Sama žena byla hezká a správně rostlá a vzrušovala ho i tak, ale po třetím čísle chtěla další a další a jemu přitom sil valem ubývalo.

Když ho zavalila svými velkými prsy, aby je líbal, málem se udusil, pak chtěla, aby jí klín jazykem smýčil a slízával nektar jejích šťáv, zatímco jeho úd sála a do úst pojmula až téměř ke kořenu. Při styku a přirážení mu nohy kolem boků omotala a nepustila, dokud se do ní nevyprázdnil do poslední kapky. Milovala to zezadu, kdy řičela jak kobyla a sténala, aby ji prsy prohmatal a silou mačkal. I ke styku do zadku byla svolná a dosahovala při tom vyvrcholení…

***

I pře tuto nespornou fyzickou zátěž se Václav rozhodl ji požádat o ruku a císařovnu o uvolnění z fraucimoru. Tak se i stalo, povolení dostali a mohli se vzít a dál žít v královském paláci. Václav dál jako zástupce nejvyššího dveřníka, Jasmína jako osobní komorná její císařské milosti.

Bydleli v malé komoře v domě pro sloužící ještě několik let, kdy se odebrali na Uzlov, kde Václav začal zvelebovat rodové sídlo, neboť Jasmína s kynoucím břichem očekávala jejich prvního potomka. Tak takový byl život jednoho obyčejného rytíře.
(KONEC)