Zkouška

Už to tady bylo znovu. Přede mnou se kupila hromada testů k opravení a za dveřmi kanceláře stálo několik studentů k dozkoušení. Ono se o dozkoušení většinou nejednalo, spíš přišli žebrat, jestli by se někde nenašel nějaký bod v testu, aby přeci jen prošli přes onu magickou, a pro někoho nedosažitelnou, hranici znamenající složení zkoušky.

Před několika minutami odešel ze dveří poslední student. Mohl jsem se tak pustit do opravování stohu písemných prací.  Ne, že by to trvalo tak dlouho, ale z těch nesmyslů mi šla hlava kolem. Udělal jsem si čaj, bohužel nic ostřejšího jsem si v práci dovolit nemohl, a dal se do díla. Zrovna uprostřed opravování jedné práce se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ houknul jsem od stolu a ani nezvedl hlavu.
„Dobrý den, mohla bych…“ ozvalo se mezi dveřmi.
„Tak pojďte a posaďte se. Jen to doopravím a hned se vám budu věnovat.“
„Dobře.“

Poslední příklad, spočítat body a podepsat výsledek.
„Tak co máte na srdci?“ zeptal jsem se a zakládal opravenou písemku.
„No… víte… psala jsem minule test…“
„Aha.“
„Hmm… a ono to nedopadlo… víte, ale já bych tu zkoušku potřebovala, je to poslední předmět, co mi chybí…“
„Dobře, tak se na to podíváme. Jméno?“
„Zdeňka Malá, psala jsem v pondělí od devíti.“
„Fajn, tak já to najdu,“ rezignoval jsem a dal se do prohledávání štosu papírů. Konečně se mi to povedlo najít, v rychlosti jsem to zkoukl a v duchu konstatoval, že kde nic není, ani smrt nebere.
„Tak se na to podíváme spolu.“ S písemkou v ruce jsem se odsunul k vedlejšímu stolu, kde bylo místo pro studenty na konzultacích. Nečekaně tam neseděla. Místo toho seděla na kraji stolu. Při pohledu na její nožky jsem to přešel mlčením.

Sklonil jsem se nad písemku a dal se do práce.
„Vidíte, tohle je špatně, to se musí řešit jinak.“
„Aha.“
„No a tady, tohle přeci není pravda, ta formulace je úplně jiná.“
„Ale já to tak myslela…“
„Ale tohle je nepřesné.“
„Ach tak. Já jsem fakt blbá, tohle bylo jen z nepozornosti. Já si to jen špatně přečetla.“

Jak se nakláněla, aby viděla do testu, cítil jsem její jemný parfém. A v předklonu mi nabízela pohled do rozevřené halenky, kde se skvěly moc pěkné trojky. Najednou jsem měl sucho v ústech a v kalhotách nepříjemný tlak.

„A nešlo by to přeci jenom nějak udělat? V informacích je napsáno, že je možnost nějakého dozkoušení, nebo přezkoušení…“ špitla se sklopenou hlavou a nervózně si popotahovala lem sukně.
„To jo, ale to v případě, že vám chybí pět, deset bodů maximálně, ne dvacet jako vám.“
„A nemohl byste mi dát alespoň ještě jednu šanci… já se opravdu učila…“
„No dobře. Ukecala jste mě. Zkusíme to. Někde jsem tu měl ty písemky na dozkoušení…“

Rozhlížel jsem se po stole, kde jsem před chvílí opravoval písemky, přebíral jednotlivé stohy papírů.
„Kam jsme to jen…“ brblal jsem si pro sebe, „vždyť jsem to měl před chvílí v ruce…“
Nakonec jsem si všiml několika listů vykukujících zpod její sedinky.
„Tady to je, sedíte na tom,“ řekl jsem, „dovolíte…“

Místo, aby slezla ze stolu, jen se trochu nadzvedla a sukně se jí ještě o kousek vyhrnula.
„Tak si tady sedněte, na židli, ne na stůl, a můžete začít pracovat. Tady je test, papíry… tužku nebo pero máte?“
„Nemám,“ odpověděla a polohlasně dodala „ale péro bych brala…“
„Ach jo. Tak tady je i něco napsaní.“
„Hmm, ale já bych raději jiné péro…“ špitla téměř neslyšně.

Poznámku jsem raději mlčky přešel a dál se věnoval opravování testů. Za zády se ozývalo nějaké nervózní podupávání, ťukání a škrábání tužky o papír i tiché povzdechy. Opravil jsem několik prací a usoudil, že by mohl být akorát tak čas zkontrolovat její práci.
„Tak jak jste na tom?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ špitla nervózní odpověď.
„Dobrá, tak se na to spolu podíváme.“

Stoupl jsem si vedle ní a koukal do papíru, co zvládla napsat. Trochu se narovnala, abych lépe viděl. Měl jsem co dělat, abych oči udržel na papíře, a ne v jejím výstřihu. Bílá krajková podprsenka se zdála o kousek menší, než by bylo potřeba.
Ukazoval jsem na jednotlivé úkoly a ptal se na postupy, žádal nějaký komentář nebo vysvětlení. Vždy, když nevěděla, zvedla hlavu, zamrkala na mě, jako by se snažila rozehnat slzy deroucí se do očí, pak sklopila pohled a zakroutila hlavou.

Stál jsem nad ní, jako hrozivý bůh, a měl její osud ve svých rukách.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si, „poslyšte Zdeňko, tohle k tomu ale vůbec není…“
„Ale já se opravdu učila… koukejte,“ začala v předklonu hrabat v tašce. Vytáhla desky s přípravou na zkoušku.
„Já vám to věřím, ale moc to na to nevypadá…“
„Ale já tu zkoušku opravdu nutně potřebuju…“
„Fajn, tak co kdybyste si přišla příští týden v pondělí a zkusila to znovu? Poslední test roztrhnu, hodnocení smažu a budete moct ještě jednou přijít.“
„Hmm, já bych ráda, ale v pondělí nemůžu, musím k doktorovi…“
„Tak co s vámi mám dělat?“

Než jsem se nadál stála proti mně a halenka byla rozepnutá o dva knoflíčky víc než před několika sekundami.
„Cokoli chcete, ale opatrně, jsem ve čtvrtém měsíci…“ řekla odhodlaně a dívala se mi zpříma do očí.
„Ale… ale to přeci… to nejde…“ snažil jsem se protestovat, ale tělo mě zrazovalo.
„A proč ne? Nelíbím se vám?“
„To ne… ale jste moje studentka… tohle přeci nejde…“
„Teď jsem vaše studentka, ale za pár minut jí být nemusím.“
„Jak to myslíte?“
„Když mi zapíšete známku, tak už vaše studentka nebudu.“
„Ale… vždyť je to…“
„Co? Jako úplatek?“
Pokýval jsem hlavou.
„Úplatek by to byl tehdy, pokud byste žádal něco předem. Pokud to bude až po zkoušce, tak je to poděkování…“

Před její logikou jsem musel kapitulovat. I když si nejsem jistý, jestli to bylo před její logikou nebo jejím tělem jen v prádle.
„No tak… opravdu vás musím tak přemlouvat?“
Zavrtěl jsem hlavou, sedl k počítači a napsal E do hodnocení. To už na mě vystrkovala svá ňadra bez podprsenky. I jen ten pohled za to stál.
„No vidíte, že to jde. A tady je slíbená odměna.“

Tentokráte stála nade mnou ona a tiskla si mou hlavu na obdařený hrudník. Skoro jsem si přál, aby mě těmi poklady zadusila. Měl bych po starostech. Kdesi vzadu hlavě pořád blikalo výstražné světlo, postupně se však ztrácelo pod touhou a chtíčem. Propustila mě, ladným pohybem svlékla i poslední kousek oblečení a posadila se na stůl.

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou a stojícím pérem v kalhotách.
„Co je?“ zeptala se a nožkou mi přejela po poklopci.
„Já nemůžu,“ blekotal jsem z posledních sil.
„Nevypadá to na to,“ odvětila s úsměvem.
„Tak to nemyslím,“ nadechl jsem se a dodal, „já si tady s vámi užiju, vy mě poběžíte udat za znásilnění, a mě zavřou. Nebo jen poběžíte na etickou komisi, kde si budete stěžovat, že jsem po vás chtěl sex za zkoušku a já budu mít po práci.“
„Tohle si o mě vážně myslíte?“ prohlásila se slzami v očích.
„Nemyslím, ale možné je všechno. A já si nemůžu dovolit přijít o práci.“
„A co s tím?“

Než jsem stihl cokoli říct, vyskočila si zpět na stůl. Jednu nohu dala vedle sebe a mě se otevřel výhled na její nadrženou prcinu. Rukama se začala pomalu hladit, přejížděla si po ňadrech, hrála si s bradavkami, dokonce si je i olízla. Jen jsem ji tiše sledoval. Ruce sjely na stehna a po chvíli se prsty nořily do hluboké propasti mezi stehenní škvíry. Vůně mladého nadrženého těla se rozlévala po místnosti, stejně jako tiché sténání. Zíral jsem na její kmitající prstíky, celé lesklé, olepené, pohupující se ňadra i rozevřenou kundičku. Vábila mě jako plamen můru, najednou jsem věděl, že stejně shořím. Za tohle mě peklo nemine.

Ane nevím jak, ale seděl jsem před ní, skláněl se k jejímu klínu. Její stehna jsem držel ve svých dlaních a vylizoval jsem zmáčenou nadrženku. S každým dotekem jazyka její sténání zesilovalo. Po chvíli se třásla v orgasmu. Nedal jsem jí vydechnout a stále ji dráždil. Musel jsem, byla jako nejsilnější droga, jedno ochutnání a nedokázal jsem přestat.
Pevně mě svírala stehny a mně se nedostávalo vzduchu. Konečně se trochu uvolnila a já začal hladově lapat po dechu. Spolu s životodárným kyslíkem se mi do plic dostávala i její vůně, byla jako nejsladší mana. Mozek omámený nedostatkem kyslíku společně s jejími feromony naprosto kapituloval. Sebekontrola byla pryč. Stál jsem před ní, s napruženým ocasem v ruce, ani nevím kdy a jak jsem se zbavil kalhot a prádla, a mířil s ním do její rozcapené slintalky. Pamatuji si ten pohled, stehna roztažená, prcina rozevřená, bříško klenoucí se ranným těhotenstvím i nalité tmavé dvorce s trčícími bradavkami na těch velkých ňadrech…

Bylo mi už všechno jedno, hlavně, že mě její tělo přijalo a radostně vítalo v tom horkém vlhkém hnízdečku. Vyhekla, když jsem do ní pronikl až na doraz. Možná i trochu sykla bolestí. Už to nešlo vzít zpět, musel jsem to dokončit. Nesmlouvavě jsem protahoval její štěrbinku, až stůl narážel do zdi. Kozy se vlnily v rytmu přírazů a sténání nabíralo na intenzitě.
„Ooohh…aaahh…“ hekal jsem a nevnímal okolí.
Poslední příraz, poslední „aaahhh…“ a už jsem hasil oheň vášně spalující naše těla proudy bílé tekutiny.

Totálně vyčerpaný jsem se zhroutil na židli s kalhotami u kotníků a obnaženým oslizlým měknoucím pérem. V hlavě jsem měl jak po třídenním flámu. Dorazila morální kocovina a možná i strach o to, co bude dál.
Z rozevřené pičky tekl můj genetický materiál, usvědčující důkaz o pro právě proběhlém činu.
„Uff, vy jste mi dal…“ prohlásila po chvíli Zdeňka Malá.
„Hmm…“ povzdechl jsem si, „a co teď?“
„Co by? Dám se do pořádku a půjdu.“
Zvedl jsem nešťastně hlavu a špitl: „Omlouvám se.“
„Za co? Tak dobrý sex, jsem už dlouho nezažila. A jestli máte strach, tak se bát nemusíte, na takovouhle jízdu bych přišla klidně znovu.“

Její pochvala mi na tváři vyloudila hořkosladký úsměv.
„Proč tak smutně? Já jsem spokojená, vy taky… tak o co jde. Já to nikde roztrubovat nebudu… leda byste chtěl, abych vám sem poslala nějakou kamarádku… mějte se. A děkuju.“

Než jsem stihl něco říct, už mizela za dveřmi. A já jen mohl doufat, že své slovo dodrží.