Zločin a msta 🇨🇿

Přepadení přišlo za ranního šera. Zasvištěl řemdih, hlava strážného pukla jak suchý ořech a než se kdo nadál, brána byla otevřena a houf útočníků vnikal do dřevěných domků přistavěných k velké mohutné věži. Ta jediná byla kamenná, třípatrová a po vzoru hradů nebyla zakončena střechou, ale hlídkovou plošinou obehnanou zubatou hradbou. Teď tam ale pochopitelně žádný strážný nebyl.

Těch pár ječících děveček si útočníci s chechtotem hodili na záda a kamsi unášeli a muže pobíjeli bez milosti. Čeleď byla mrtva, jen věž odolávala. Zde spali strážní a sám majitel a útočníci měli první ztráty.

Vadyka Jetřich z Odranic se bil jako lev a muži svého pána museli mírnit, neboť převaha nepřítele byla zjevná a nebylo radno pomýšlet na útočný výpad. Jenže vladyka nebránil jen svůj majetek. V patře věže byla jeho dcera Viola a bylo jasné, co by ji čekalo ve spárech těch lotrů.
Cosi se mu ale na přepadu nezdálo. Tohle nebyla lapkovská družina. Muži sice nebyli označeni erbem svého pána, ale byli dobře oblečeni, měli kvalitní zbroj a byli vycvičeni. Kdo je tedy poslal?

Ryk boje mu neumožňoval srovnat si myšlenky. Nyní bojoval o vlastní život. Dřevěné domky tvrze vzplály jak věchet slámy. Útočníci nepřišli rabovat, přišli ničit.
„Kdož jste, ksakru?“ máchal Jetřich mečem a ustupoval ke dveřím věže, které pak rychle zavřeli a zapřeli všemožným nábytkem. Z jeho mužů zbyla všehovšudy trojice bojovníků a v patře milovaná Viola. Alespoň ta je v bezpečí. Alespoň dočasném.

***

Viola tam nebyla sama. Před nebezpečím se tam ukryl i čeledín Petr. Byl zraněn na ruce a Viola mu ji ovázala a pak ho poprosila, aby ji neopouštěl. A krásné dívce a dceři pána to čeledín nemohl odepřít. Vždy pannu Violu ctil a tajně miloval.
Kdykoliv ulevoval chtíči za čeledníkem, myslel na ni a vycákal se na palisádu hradby. Cestiček zaschlého stékajícího semene tam byl bezpočet.
„Anoo… Violo… ještě,“ vzdychal v blažených představách a husté mladické semeno z něj šlo v sérii trhavých výstřiků.

Jednou ho tam přistihla děvečka Důra. Bez okolků ho sbalila a ukázala mu, jak to mezi mužem a ženu chodí. Petr se zbavil panictví, ale touha po panské dceři ho neopustila. Spal s děvečkami, ale stále toužil po krásné nedostupné Viole.

Na chudé tvrzi plynul ale život přece jen volněji. A to i v mravním smyslu slova. Viola sice byla dcerou vladyky s erbem půleného štítu se dvěma šípy, ale k čeládce se nechovala povýšeně. Byla jednou z nich. Pracovala i sedávala s nimi a otec se choval podobně. Na tvrzi žili jako jedna velká rodina. Jen matku nepoznala. Ta zemřela krátce po porodu a otec ji vychoval sám.

Jak rostla a brala rozum, pochopitelně jí neušel Petrův zájem o ni, který přesahoval běžný rámec přátelství. Jenže ač sama cítila totéž, hranici mezi pánem a poddaným nedokázala překročit. I kvůli otci.

***

Nyní tu seděli ve věži a nevěděli, co si počít. Zdola bylo slyšet rány, jak se útočníci dobývali dovnitř. Navíc v prvním patře měla věž okna, jimiž se dalo proniknout dovnitř a přistaví-li si žebříky…

„Otče!“ vykřikla zoufale dolů, když spatřila muže chystající se skutečně k útoku se žebříky.
Jetřich přiběhl a vyhlédl z okna. Jen taktak ho minula šipka z kuše.
„Sákryš!“ zaklel. „Ty Violo, běž až nahoru a uzavři se tam. Nikdy tě nedostanou… a nyní… chlapi ke mně. Nastal poslední boj!“

Muži uzavřeli a zatížili poklop do přízemí a obsadili každý jedno okno. Viola s Petrem se uzavřeli ve druhém patře a ani netušili, že hned za nimi Jetřich srazil dřevěné schody.

Poklop oba zarovnali nábytkem a doufali, že sem útočníci neprorazí. I zde byla okna průlezná, ale na žebřík už to bylo vysoko.
Viola tušila, jaký zájem o ní zdivočelí muži mají a protože byla pannou, tiše si zoufala. Takto přijít o nevinnost nechtěla. Uslzeným zrakem pohlédla na Petra.
„Petře?“ špitla a ruměnec jí pokryl tváře…

***

Dole vzplál zuřivý boj. Bez ohledu na ztráty útočili muži po žebřících na věž z více směrů, ale obráncům se je zatím dařilo srážet.
Náhle se Kuba zapotácel a padl a v hrudi mu pevně zela zabodnutá šipka. Obránci zbyli jen tři a bylo jen otázkou času, kdy věž padne…

***

Viola se pomalu a až stydlivě zbavila šatů a ve spodní košili ulehla na lože. Petr se též obnažil a ocas mu výhružně trčel dopředu, že sebou dívka ulekaně trhla.
„Neboj se, budu něžný,“ konejšil ji.
Sám byl zaskočen, když mu Viola nabídla své panenství, ale neváhal toho ihned využít. I v košili byla Viola úchvatná a vzrušující.

Ulehl vedle ní, rukou jí sjel na prso, jemně ho stiskl a přitom začal líbat. Dívka se mu přizpůsobila a po jeho vzoru mu nabídla svůj jazyk. Bylo to příjemné. I ty doteky na prsou.
Bez odporu si nechala vyhrnout košili k pasu, pak pokrčila a roztáhla nohy, jak byla již poučena zkušenějšími děvečkami. Petr na ni nalehl a zatlačil tvrdý ocas do pochvy. Šlo to pomalu. Ač byla Viola vzrušená, přece jen, bylo to poprvé.

Pronik pokračoval, Viola bolestně sykala, až náhle ucítila bodnutí… a ocas do ní zajel snadněji a až po kořen.
„Ach… au… aaah,“ vydechla a vnímala strojové pohyby údu v sobě. Nebylo to nepříjemné, ale také ne slastné. Ocas projížděl doposud nedotčenou pochvou. Na vše si teprve musí zvyknout, mínila a trpělivě čekala, až se funící Petr uspokojí.

Ten si dával na čas, ale silné sevření se nedalo dlouho vydržet. Naposledy přirazil a veškerou svojí dávku vypustil do jejího lůna.
„Ah… ááhh,“ zafuněl a užíval si svoji chvilku.
Ani Viole nedošlo, že může dojít k obtěžkání a vnímala naplnění klína mužským séměm. Rozhodně to byl příjemný pocit.

Praskot ohně je vrátil do reality. Petr vyskočil, natáhl si nohavice a opatrně vykoukl ven. Věž byla obkládána dřevem a zapálena. Když ji nelze dobít, nechají je tam všechny uhořet.

***

V patře bylo dobojováno. Jetřich společně se svými bojovníky padl proklát mnoha bodnými ranami a útočníci vzhlíželi ke stropu na poklop uzavírající druhé patro. Tam je asi ta zemanova lasička… ale schodiště je zříceno a cesta nemožná.
Velitel si mnul bradu. Rozkaz zněl, vypálit to hnízdo do základů. Tak se i stane.
„Nanoste sem dřevo,“ rozkázal a Jetřichovi sebral meč a sejmul ozdobný opasek. Celkem dobrá kořist, ač s tou čubkou by si též rád pohrál. A nejen on… ty služebný děvky za moc nestojí. Dají každýmu a jsou to špindíry. Zato panská holka… mlask… holt ne vždy to vyjde.

Věž zaplála jasným plamenem a muži se sebrali k odchodu, neb ta zář jistě přiláká čumily. Cestou domů si v lese pohrají s unesenými děvečkami a pak pánu ohlásí splnění úkolu. Jistě to hodí aspoň měšec grošů.

***

Založený požár v přízemí se prokousával stále výš a pro Violu s Petrem zbývala jediná možnost. Z jedné strany tvrz chránil rybník Čolkovec. Palisáda hradby stála na samém břehu a mezi ní a věží byl sotva sáh. Skok z výšky tedy znamenal pád do vody.

Když Viola pochopila, co po ní Petr žádá, padla do mdlob. Jenže Petr věděl, že tak učinit musí. Probral Violu a důrazně jí vysvětlil, že ji miluje a ona na důkaz lásky k němu bude žít a tudíž musí skočit. Ať už si Viola myslela cokoliv, zavřela oči a hrůzou křičela, když skočila. Než se vynořila zpět nad hladinu, s mohutným šplouchnutím dopadl vedle ní Petr.
Oba pak sledovali planoucí pochodeň věže, kde by dozajista shořeli na prach. Nyní plavali k protilehlému břehu, kde našli útočiště v prázdné rybářské chatrči.
Svlékli se donaha, mokré šaty rozvěsili po místnosti, ulehli na lůžko vystlané suchou travou, zakryli se do zbytků nějakých houní a usnuli. Co bude dál, nevěděli, ale říká se ráno moudřejší večera.

***

Probudili se večer. Prospali celý den, ale šaty jim alespoň uschly, a tak pokračovali dál. Torzo věže již jen doutnalo a oni zamířili do sousedního panství Matěje z Prchu.
S otcem se znali a jejich vztahy se daly považovat za přátelské a Viola doufala v jeho pomoc proti neznámým lupičům.
Na bránu tvrze pak klepali krátce po ranním kuropění.

***

Matěj z Prchu zvaný Kozel byl osmahlý muž v plné síle svých pětatřiceti let. Jako rytíř si vydobyl uznání v boji s musulmany a nyní vedl své panství ke slávě a lesku. Ve skutečnosti šlo o tvrz a pár vesnic okolo. Ovšem lesy na východě byly hluboké a lákavé, ale ty bohužel patřily jeho sousedovi Jetřichovi z Odranic. Na koupi neměl peníze a není nic snazšího, než souseda zlikvidovat a odúmrť si zajistit pro sebe. Komorník Královské komory to jistě za pár kop grošů v Zemských deskách zařídí…

Stalo se a ejhle… druhý den mu před vraty objeví dcera Jetřicha žádající o ochranu a přístřeší před lupiči, jež přepadli jejich tvrz.
Násilím se nutil do úsměvu, když před ním pokorně stála a pochopitelně její žádost přijal. Musel. Uvnitř s ním však cloumal vztek. Neměli snad na tvrzi zemřít všichni? Tohle si Wojciech vypije. Byl velitelem toho přepadu takže nese veškerou zodpovědnost.

„K dispozici, vzácná panno, ti bude komnata i celý fraucimor… ehm… tedy… mám jen komornou… jak jistě víš, nejsem ženatý. Mohu znát tvé další plány?“
„Ráda bych si nejdřív odpočinula,“ děla Viola, skutečně znavena putováním.

Petr se přirozeně odebral do čeledníku, tam bylo jeho místo a jí se ujala Andula, její nová komorná.
Viola doma komornou neměla, ale v cizím prostředí byla ráda za nějakou blízkou duši.
Andula byla doposud obyčejnou děvečkou a své nové role se zhostila s ujištěním sama sobě, být své nové paní plně a věrně oddána.

***

„Pokud vím, příkaz zněl vyhladit je všechny,“ hromoval Matěj, když si povolal Wojciecha, najatého žoldnéře ze Slezska.
„Tak se stalo, můj pane. Všichni byli pobiti a věž jsme zapálili,“ děl sebejistě. O třech přeživších děvečkách se nezmiňoval. Po zneuctění je nechali žít a holky běžely do hloubi lesa jak šílené a kdoví kam nakonec zbloudily.
„A jak je tedy možné, že druhý den mi tu žádá o přístřeší a pomoc samotná Jetřichova dcera, panna Viola s čeledínem?!“
Wojciech se zarazil.
„Ale to přece není možné. Věž jsme zapálili a pokud by tam byli… Nemožno. Nebyli na tvrzi, pane,“ měl jediné vysvětlení.
„Ale byli, byli,“ sledoval ho Matěj s potměšilým úšklebkem. „Všechno mi dopodrobna vyprávěla. Má ke mně důvěru a já ji nemohu zklamat. Jsem zeman a rytíř, ale tys nesplnil úkol. Jak myslíš s tebou mám naložit?“

Wojciech byl v koncích. Přemýšlet bylo nad jeho schopnosti. On jen plní příkazy.
„Dovol, pane, můj omyl napravit,“ vyřkl nakonec.
„Ale ne na tomto dvorci a ať to vypadá jako mord lapků. Stejných, co přepadli Odranec. Je ti to jasné?“ rozhodl Matěj. „A co nejdřív!“

***

Když celý rozhovor vyslechla za dveřmi komorná Andula, hned to běžela zvěstovat své paní.
Viola se zhrozila a vyslala Andulu, aby k ní přivedla Petra. Musí se uradit, co dál.

Všichni tři seděli sklesle v komnatě. Tohle nikdo nečekal. Dobrý soused, zeman a rytíř Matěj z Prchu je vrah jejího otce a jistě touží i po její smrti a to vše kvůli panství a lesům, jež mu otec nechtěl prodat. Nedaleko tu byly nedávno založeny doly a dřevo nyní bude třeba a zlaťáky se jen pohrnou…

***

Ten den ještě Viola požádala Matěje o krátkou schůzku.
„Zajímal jste se o mé další plány. Jako nabyvatelka otcova majetku tam zítra zajedu. Dám křesťansky pohřbít mrtvé a zjistím nakolik je tvrz zničena, aby se dala obnovit.“
„Nebylo by jednodušší celé panství odprodat? Pochybuji, že máte dostatek prostředků na obnovu toho spáleniště,“ zachmuřeně děl Matěj.
„Nositelka rodového erbu půjde žebrotou. To jste myslel? To panství získal již můj děd a poctivě ho spravujeme celá léta. Vyhořet neznamená zaniknout,“ byla Viola popuzena.
„Nabídnu vám částku vyšší než je skutečná cena. Jistě víte, že jsem se snažil s Jetřichem dohodnout… ano, jde o ty lesy. Proto nebudeme smlouvat a jistě vás uspokojím natolik, abyste si ve městě pořídila honosný dům, žila jako majetná žena a jistě se později výhodně provdala,“ vyložil Matěj karty na stůl.
Nebylo proč kličkovat. Za pár dní bude stejně všechno jinak. Viola souhlasila a s tím se rozešli.

Viola, Petr a Andula uprchli z tvrze ještě téhož večera a tak šikovně a nepozorovaně, že se na to přišlo až druhého dne, kdy už byli kdovíkde.

***

Trojice uprchlíků bloudila lesem až narazili na mýtinu, kde uhlíř pálil uhlí. Kolem chatrče pobíhaly děti a nějaká žena, asi jejich matka, cosi okopávala na malém políčku. Uhlíř seděl opodál na zemi a hlídal milíře.
Když spatřili poutníky, všichni se semkli do houfu opodál otce, který jim vyšel z ústrety.
„Hej hola, kdo jste a co tu pohledáváte?“ začal zhurta.
Petr popošel dopředu. Jeho prostý šat dával najevo, že není žádný šlechtic, ale zase nevypadal na hladovějícího tuláka. A to zřejmě u uhlíře rozhodlo, že je přijal pod svou skromnou střechu.

Vypověděli jim svůj smutný příběh a uhlíř se podrbal na hlavě.
„Zde zůstat nemůžete. Čas od času sem zajíždí výběrčí pána Matěje a nesmí vás tu spatřit. Pokud se potřebujete skrýt , vím o jednom místě… ehm… jistá lesní společnost tu sídlí a věnuje se… ehm… lapkovství.“
„Mezi lapky jít? Nikdy!“ rozezlila se Viola. Pro lupiče měla jen slova opovržení.
Uhlíř se pousmál.
„Nejsou to žádní hrdlořezové. Spíš ještě větší chudáci než vy. I oni mají s panem Matějem nepěkné zkušenosti. Vyhnáni z rodných vsí skončili v lese a přežívají jak se dá. I loupením, to jináč nejde. Jistě vás mezi sebe přijmou a s jejích vůdcem se již domluvíte. Chcete-li, zajdu tam s vámi. Ale až zítra,“ a otočil se na ženu. „Matko, počítej dnes se třemi jedlíky navíc. Máte štěstí. Předevčírem jsem narazil na kance. Spadl do výmolu a zlomil si nohy. Po dlouhé době zase máme pečínku. Jinak žijeme, co les dá.“

Uhlířova rodina čítala pětici dětí. Tři chlapce a dvě dívky. Jedna dívka už byla dospělá, ale zde v lůnu lesa těžko narazí na ženicha a navíc, všichni byli v zanedbaných šatech i o čistotě se moc nedalo mluvit.

Na vonící pečínku se všichni vrhli s velkou chutí a bylo štěstím, že hosté měli právo prvního výběru a odkrojili si svoji porci, protože za chvilku na míse zbyla jen hromádka kostí.

***

Nazítří uhlíř s Violou odešel za tajemným lesním společenstvem, Andula s dětmi a uhlířovou ženou šly na houby a cestou zpět nasbírat klestí a doma Petr osaměl s nejstarší dcerou zvanou prostě Šiška.
Dívka byla prostá a Petrovo vyprávění o životě na tvrzi poslouchala v úžasu a vytržení jako pohádku. Jak by toužila tam být s ním. Mít muže, pak děti…

Když jí Petr ukázal groše, jež měl v měšci u pasu zasvítily jí oči. Taková krása.
„Když mi dáš ty kolečka, Můžeš mě mít,“ usmála se na něj a prsty ukázala kolik.
„Čtyři groše?“ opáčil Petr bez zájmu. Šiška se moc nelíbila. Byla hubená, umolousaná…
Jenže dívka si vykasala suknici a ukázala mu klín.

Černé ochlupení mezi stehny vzruší každýho chlapa, ani Petr nebyl výjimkou, a tak před ní posunul dva groše.
„Dostaneš tolik.“
Šiška neprotestovala. Cenu peněz neznala a ta dvě stříbrná kolečka se jí moc líbila. Svlékla se donaha, ulehla na záda a čekala.

Petr si to ale moc neužil. Dívka působila odevzdaně. Hekala a sténala tak nějak nemastně, neslaně a nereagovala ani na mnutí a laskání prsou. Ani se nelíbali.
Petr rytmicky přirážel a přesto, že dívka byla vlhká a tření a sevření příjemné, nebylo to ono.
Poměrně rychle se odbavil, uvolnil do ní semeno a bylo hotovo. Šiška se oblékla, shrábla groše a dál se chovala jakoby nic.
Petr pochopil. Dívka nejspíš slouží jako nástroj k ukojení chtíče jak otci, tak možná i sourozencům. Kde jinde by taky ukájeli chtíč? Pro lidi žijící mimo civilizaci neplatili žádné světské ani církevní zákony a nařízení. Měli svá vlastní.

***

Když se uhlíř s Violou vrátili, tvářili se spokojeně. Lesní tlupa je byla ochotná přijmout. Jejich vůdce Ondřej byl také původem zeman, ale Matěj z Prchu je lstí připravil o majetek a posléze i o střechu nad hlavou. On s rodiči skončil na žebrotě a kdyby nezaložil onu společnost dalších vyděděnců, zemřeli by hlady. Takhle v sobě mohl dál udržovat plamen pomsty a tři další lidé mu přišli vhod.

Uhlířova žena a děti přinesly plnou náruč hub, a tak se večer zase všichni dosyta najedli. Ale jak uhlíř podotkl, v zimě to tak slavné není a všichni znají, co je to hlad.

***

Obyvatele lesa tvořila podivná směsice lidí. Byli tu profesionální lapkové, chudina i lidé doposud se živící poctivě, ale zásluhou Matěje z Prchu přišli o vše. Jejich vůdcem byl zmíněný Ondřej a měl silnou autoritu. Živit se, co les dá, nejde celoročně a věčně, a tak čas od času byla třeba přepadnout nějaký ten formanský povoz a pomoci si takto. A protože se tak dělo na panství Matěje, škodili vlastně jemu, jak si to vykládali. Formany nemordovali, takže ruce od krve neměli. Tak aspoň že tak, mínila Viola a smířila se s tím.

Ondřej ji, jako zemanské dceři, nabídl útočiště u sebe. Rozlišení na pány a poddané se dodržovalo i tady, tak nějak automaticky a nikomu to nepřišlo divné. Petr a Andulou zapadli mezi rolníky a na nejnižším stupni byla chudina a spodina společnosti. Ti vykonávali ty nejhorší práce, ale netvářili se, že by jim to vadilo. Každý dle svého původu. Hlavně, že bylo co do úst a kde hlavu složit.

„O co ti vlastně jde?“ zajímalo Ondřeje, když si večer s Violou o samotě povídali.
„Přepadli nás a všechny povraždili… nakonec se ukázalo, že to celé naplánoval sám Matěj, aby se zmocnil lesa, jež mu otec odmítl prodat. Chci pomstu,“ horlila Viola.
„To tady všichni,“ broukl Ondřej. „Každému se stalo bezpráví od Matěje z Prchu. Čas pomsty se blíží. Už nemůžeme čekat déle. Váš příchod to urychlil. Buď teď nebo nikdy. A nyní bych tě chtěl požádat o… trochu potěšení,“ přistoupil k Viole a něžně ji objal.
Pochopila, byla to splátka za poskytnuté přístřeší, nechala se políbit a v náručí odnést na lůžko…

***

Ondřej byl ve svých čtyřiceti letech na vrcholu svým sil. Netrpěl žádnými neduhy a co se erekce týče, mnohá žena by mohla vyprávět. Rozkoší zmítané na lůžku, s údem neúnavně rabujícím jejich klín a po dlouhé době přírazů zcela zmožené, cítí horkou mízu, jak do nich prýští…

Přesně to nyní zažívala Viola. Trochu vyplašená velikostí tvrdého ocasu se dočkala pomazlení prsou i vášnivého líbání, ale jakmile na ni nalehl, vnikl a začal přirážet, vzepřel se na pažích a soustředěně ji souložil a opojeně vzdychal. Jeho ocasu úzký klín dělal dobře. Viola zpočátku cítila bolest, nebyla ještě uvolněná a vzrušená, ale pak už jen vzdychala a hekala do rytmu přírazů a cítila vlny slasti a měla i několik vrcholů.
„Já… již… nemohu,“ prosila muže o zakončení hrátek, ale Ondřej byl neúnavný. Bral si dívčí tělo jak svoji hračku, až nakonec zachrčel a vyplnil jí lůno semenem. Když z ní vyjel, z klína se jí vyvalil potůček šťáv a semene, jak byla přeplněná.
Zůstala ležet bez hnutí na zádech a s roztaženýma nohama, Ondřej oba překryl houněmi a takto společně usnuli.

***

Ráno se Viola rozhodla, že Ondřeje v loži již nikdy nechce více zakusit a upřednostnila Petra, který byl jejím prvním mužem. Jen si to musela nechat na jindy.
Připravoval se totiž plán pomsty vůči Matěji z Prchu. Většina lesních obyvatel neuměla vládnout zbraní. Kromě Ondřeje byl ještě panského původu jistý Tyrl, zchudlý zeman a již pár let profesionální lapka a Sultán, což byla přezdívka mladého muže jména Olivín, jež se nedávno navrátil ze Svaté země a zjistivší, že mu Matěj mezitím uloupil zděděný majetek po rodičích. Ti uměli vládnout mečem. Rolníci spoléhali na svoje náčiní, cepy a kosy a ostatní měli jen palice, sekery či pouhé klacky… Ti se za bojovníky se považovat nedali.

Zato samotný Matěj se obklopoval zkušenými žoldnéři a nemilosrdnými zabijáky. Na Matěje bylo třeba zaútočit mimo tvrz, někde tam, kde by to nečekal.

***

Petr se otřásl chladem a nastavil záda klubajícímu se slunci zpoza zalesněných kopců na východě. Už tři dny tu hlídkovali u cesty čekajíc na Matěje, až tudy pojede převzít panství po zabitém Jetřichovi. Jeho se zbavil, dcera kamsi uprchla, stačí jen padělat jisté listiny, přidat k nim pár kop grošů a vše mu bude připsáno jako odúmrť. Jak prosté.

„Jednou tudy musí jet,“ uvažoval Ondřej, když chystali tento přepad. Kdy to bude, nikdo nevěděl. A tak tu již byli třetí den a čtvrtý právě začínal.
„Chceš se uvolnit?“ ozvala se najednou Andula.
Od doby co zůstali v lese, se ho držela. Bála se lesních lidí, jež prahli po dívčím těle, které už třeba řadu měsíců neměli a těch pár žen mezi nimi mělo své muže a ochránce. Andula ho taky potřebovala, než být po vůli jako děvka komukoliv, kdo si zamane. O čest Violy se postaral Ondřej a tak si logicky zvolila Petra.
Ten to ovšem nepochopil i jako nabídku, že spolu můžou i spát a Andula už byla docela chtivá. Musela tedy učinit přímý krok.

„Jak to myslíš?“ zeptal se, a už spatřil, jak mu Andula stahuje nohavice.
Visící ocas se hned ocitl v dívčí dlani a jejími strojovými pohyby začal tuhnout.
Jakmile byl dostatečně tuhy, přetáhla Andula předkožku, olízla žalud, vsála ho do úst a začala kouřit. Ocas ztvrdl na kost a Petr jen vzdychal a vychutnával si tu slastnou chvíli, když vtom zaslechl zvuky koňských kopyt.

„Sapristi,“ zaklel a rychle se dával do pořádku.
Andula byla zklamána. Již cítila vlhkost v klíně a těšila se na zásun a zase nic.

Za zatáčkou se objevili jezdci. Bylo jich pět s Matějem z Prchu uprostřed. Jeli volně, nečekajíc nějaké nebezpečí.
Najednou z keřů u cesty vyletěl oštěp a proklál jednoho jezdce. Ten vykřikl a skácel se na zem. V tom okamžiku vyskočili z houští další postavy s kopími a vrhly se na ostatní. Koně ržáli, splašili se, jezdci tasili meče, ale další již padal mrtev k zemi. Matěj z Prchu pochopil marnost boje a snažil se proklestit si cestu k útěku, jenže útočníků bylo mnoho a třebaže dva zabil, další ho srazili z koně a sám Ondřej mu vyrazil meč z ruky.
„Vzdej se, nebo zemřeš jako pes!“ křikl a Matěj se vzdal. Jeho společníci odhodili zbraně a též se nechali spoutat na rukou.
„Vydáš nám tvrz?“ děl Ondřej klidně.
„Nikdy. To raději zemřu! Kdo k čertu jste, abyste si dávali takové podmínky! Jste jen chátra, lůza… nic jiného!“ byl Matěj zlostí bez sebe.
„Vše se dozvíš a věz, že nebudeš mít radost. Jsme tvé svědomí a nyní pohněte, ať dojdem domů za světla,“ rozkázal a všichni zmizeli v lese.

***

V ležení se Matěj seznámil se všemi obětmi svého řádění, ale málokoho si pamatoval. On vlastně osobně nekonal nic a na všechno měl ochotné služebníky. Ovšem jen dokud jim platil. Nyní se žoldnéř Kampf, vida, že mu hrozí potupná smrt oběšením, nabídl, že jim pomůže obsadit tvrz, pokud ho nechají žít a vyplatí mu několik kop grošů.
„Kde bychom je vzali?“ ušklíbl se Ondřej.
„Vy ne, ale pan Matěj jich má plnou truhlici. Sám jsem je viděl. Když vám pomůžu, necháte mě jít?“ vyjednával.
„Dobře. Za slib, že opustíš tento kraj a nejlépe celé království. Jsi Sas, tak táhni ke svým,“ rozhodl Ondřej.

Matěj poznal, že jeho dny jsou sečteny. Mrzutě sledoval Violu, která přežila zkázu rodné tvrze… Měl jí zakroutit krkem, sotva se u něj objevila. Poznal i Ondřeje, jemuž taktéž vypálili rodný dvorec Schimmeldorf, kde hezkou mladou ženu jeho otce osobně pohanil než ji přenechal ostatním a i několik dalších tváří mu bylo povědomých. Škoda, že nic netrvá věčně.

Andulu výslech zajatců nezajímal a raději lákala Petra stranou tábora se zjevným úmyslem dokončit, co ráno začali.
Petr se nebránil a opět si příjemně nechal postavit ptáka pusou, pak si Andula vyhrnula suknici, pokrčila a roztáhla nohy a slastně vyjekla, když do ní prudkým přírazem zajel.
„Ah… ah… anooo,“ vzdychala spokojeně nad rytmickým třením a hlubokými proniky do svého lůna. Petr nespěchal a projížděl ji pomalu, aby oboustranná slast byla co největší. Nemyslel jen na sebe, v čemž se odlišoval od jiným mužů, jimž šlo hlavně o vlastní uspokojení.
Andula byla na vrcholu blaha, když v sobě ucítila cukavé pohyby, pak z ní ocas vyjel a cákance semene dopadaly na zem. Petr raději její klín opouštěl, aby neobtěžkala. I v tomto se lišil od jiným mužů.

Když se vydýchali, navrátili se zpět a stihli ještě vyhlášení rozsudku na Matějem z Prchu zvaným Kozel. Jak se dalo očekávat, propadl hrdlem a marně se dovolával světského soudu a spravedlnosti, než být zabit touhle lůzou.
„Poslední přání?“ otázal se Ondřej odsouzence.
„Sejdem se v pekle!“ odplivl si Matěj, když náhle zasvištěl meč a odťatá hlava mu odlétla stranou. To Olivín stál za ním a jednou ranou meče mu uťal hlavu. Na co špalek a popravčí? V tomto konání měl ze Svaté země bohaté zkušenosti.

Kampfovi byl zaručen život, ale třetí zajatec, jakýsi Silvio Lancknecht, či jak to neumělou češtinou drmolil, ale nikdo mu nerozuměl, byl bez milosti pověšen. Jeho zbroj si ponechal Tyrl, o šaty se skoro porvala chudina. Mrtvola Matěje byla pohřbena sice bez poct, ale slušně. V šatech a s hlavou položenou na břiše.

***

Tvrz Prch byla obsazena snadno.
Kampf jim druhého dne večer otevřel bránu a tím naděje na úspěšnou obranu padly a posádka se vzdala.
Ondřej vydal přísný zákaz rabování, ale neubránil chudině řádit v čeledníku na děvečkách a nebo v šenku u brány, kde byl zřízen výčep piva pro strážné.

Ondřej, Viola, Olivín, Tyrl a kovář Heinz vedeni Kampfem zatím procházeli palácem ke komnatám Matěje.
„Zde to je,“ ukázal Kampf na truhlice u zdi.
„Otevři je,“ vybídl Tyrl kováře a ten louskal zámky jak ořechy. Měl na to sílu i nářadí.

V jedné truhlici byly srovnány šaty, ve druhé byly řady volných pergamenů a účetních knih a ve třetí byly vyrovnány váčky s penězi. Hotové jmění.
„Tu máš,“ podal Ondřej jeden kováři, který s úklonami rychle zmizel. Pak dostal Kampf svoji odměnu, jenže najednou zaúpěl a mrtev se svezl k zemi. To Olivín mu zezadu vrazil dýku pod žebra.
„Porušils slovo rytíře,“ podotkl Ondřej přísně, ale Olivín se ušklíbl.
„Kdybys zažil svatý boj, mluvil bys jinak. Věř, že tato slova už dnes neplatí. Tohle byl stejně odpad. Sám pána zradil za mrzký peníz. Nezasloužil si žít.“

„Nechceš nás, doufám, povraždit všechny?“ pípla Viola spíše zvědavě než ustrašeně.
Olivín si jí nevšímal. Z truhlice nabral náruč váčků a se slovy „moje odměna,“ odešel a za chvíli zazněl z venku klapot koňských kopyt, jak si vzal ze stáje koně.
O zbytek peněz se podělili ostatní a náhle byli všichni bohatí.
„Ještě bych chtěl tuhle tvrz,“ řekl Tyrl tiše.
„Já půjdu domů,“ dala Viola najevo, že tu o víc nemá zájem. I Ondřej nakonec řekl, že se navrátí na Schimmeldorf, aby ho znovu pozvedl k někdejší velikosti.

***

Violu věrně doprovázeli Petr s Andulou.
V Odranicích stále čněl k nebi zbytek ohořelé věže, jinak zde bylo jen mrtvé spáleniště.
Mrtvoly byly pryč, co mělo nějakou cenu a užitnost také, má cenu to tu zvelebovat?
„Co budeme dělat?“ optala se Andula své paní.
„Je to moje panství a někde musíme bydlet. Co alespoň pro začátek věž?“ otočila se Viola na Petra, který kývl.
„To půjde,“ a hned se pustil do vyklizení přízemí, aby první noc alespoň nějak přečkali. O nocleh v blízké vsi nechtěli žádat.

Na noc se opravdu jakž takž uložili a spali spíše v sedě, Petr uprostřed s přitulenými ženami po stranách. Cítil se jak král, když cítil tep a tlukot jejich srdcí a žár těl. Samozřejmě si sáhl, kam jen mohl, ale ženy spaly a nevnímaly jeho doteky a hříšné myšlenky. Petr věděl, že ženy mu věří a doufají v jeho ochranu i sílu vše napravit, ale na to byl příliš sám a bez jakýchkoliv prostředků. Už jen tohle se musí změnit. No, ráno moudřejší večera, řekl si, opět jemně rukama prohmatal vnady Anduly i Violy a usnul.

***

Zhruba po dvou měsících už tvrz měla jasný půdorys a stavba utěšeně rostla. Jak byly peníze, bylo všechno.

Viola mohla být spokojená, dokud nezjistila změny na svém těle. Ranní motolice, nevolnost a hlavně… zastavil se jí pravidelný cyklus. Vše probrala s Andulou a nebylo pochyb. Byla obtěžkána! Kdo je ale otcem dítěte? Doposud spala jen s Petrem, to byl její první muž a pak až s Ondřejem. Nebylo nad čím dumat, otcem jejího dítěte je Ondřej. Vůbec ji nenapadlo, že lze otěhotnět už při prvním styku. Možná i napadlo, ale prostý čeledín prostě nemůže mít dítě se svou paní.

***

V té době se na Odranicích objevil Tyrl, nový pán na Prchu.
Byl poněkud v rozpacích, když Viole přiznával, že po těch pár letech lapkovství zapomněl hospodařit a vést panství, vše se mu hroutí pod rukama, kdekdo ho okrádá a on nic nezvládá.

„Co ode mne chceš, Tyrle? Radu, pomoc?“
„Chtěl bych si tě vzít. Jsi velmi krásná žena, ale neopovážil jsem tě oslovit před ostatními. Myslel jsem, že jsi Ondřejova vyvolená, pak Sultánova… ee… Olivínova… ale jsi sama, tak jsem se ti přijel poklonit. Ty umíš vést panství. Spojíme-li je v jedno, vše bude ještě lepší a my bohatší…“
Zaskočená Viola rychle zvažovala všechny možnosti.
„A vezmeme-li se, kdo bude pánem společných poddaných?“ otázala se a Tyrl se ošil. Všude to byl samozřejmě muž, ale Viola se zdála být v tomto neústupná a nehodlá se spoluvlády vzdát. Proto mlčel.
Viola to tušila. Tyrl sňatkem sjednotí panství pod svou nadvládu a ona bude jen rodit děti, starat se o čeleď, ale o chodu panství se již s ní nikdo bavit nebude. A to nechtěla.
„Musím tě odmítnout, vzácný pane. O panství chci rozhodovat stejnou měrou jako můj budoucí manžel. Ty, zjevně, nejsi téhož názoru. Budeme nadále jen dobrými sousedy. Chceš-li, pošlu ti schopného správce, který udělá u tebe pořádek, více ti pomoci nemohu.“

Tyrl se s přemáháním ovládl. Takto s ním žádná žena mluvit nebude! Zachoval si usměvavou tvář a s díky se odporoučel. Tuhle čubku až někde potká samotnou, zmrhá ji a pak vyvrhne střeva!

***

Když Viole skončily ranní nevolnosti pocítila silnou touhu po milování. Nechápala, kde se to v ní bere, ale měla nutkavou touhu po mužské náručí. Žárlivě sledovala Petra a Andulou, kteří spolu tvořili pár a ač pod hříchem nesezdáni, vypadali opravdu šťastně.
Petr, který měl velké zásluhy o její záchranu z hořící věže (nejen) a Andula byla její komornou, nežili v čeledníku, ale měli vlastní komůrku přes chodbu v panském obydlí, kde měla Viola svou komnatu. V noci pak na chodbě bylo možno slyšet zvuky milostného dovádění zmíněné dvojice. Viola tam stála, ruku si tiskla do klína, kde cítila uvolněnou vlhkost a silnou potřebu tvrdého údu.

Jednoho dne, když Andula byla mimo tvrz, pozvala si Petra k sobě.
„Mnoho se změnilo od onoho nešťastného dne, ale nezapomněla jsem a ty jistě také ne a naše… ehm… společné chvíle.“
Petr přikývl.
„Nyní nastala chvíle, kdy si zasloužíš svou odměnu, kterou ovšem nevyjádřím v penězích, nýbrž…“ a rozepla si plášť, pod nímž byla nahá. „Vezmi si mě, prosím, budu jen tvá.“

Petr pocítil erekci i touhu po těle Violy a ochotně se jal své paní vyhovět.
Viola mu ve všem vycházela vstříc. Doširoka rozevřela nohy a nechala ho do sebe vstoupit prudce a hluboko, aniž by dala najevo nesouhlas nebo bolest.
Jen hekla a poddala se silné slasti, jež jí zalila tělo a mysl.
„Anoooo… chci tě cítit… hluboko v sobě,“ sténala a tlačila ho za přirážející zadek na sebe.

Petr ji mrdal prudkými přírazy, rukama hnětl její zvětšující a nalévající se prsy a užíval si její těsnou pičku. Netrvalo dlouho a zalil jí útroby svou vláhou. Ocas mu stále stál a aniž se zeptal, silnou rukou obrátil Violu na břicho, přikázal ji kleknout a hned do ní vnikl zezadu.
Nový způsob soulože, nové tření a nové pocity Violu zcela ovládly. Hlasitým sténáním dávala najevo svou rozkoš a šťávy z ní vytékaly doslova v celých proudech.
Petr jí mnul visící prsa a pak pevně držel v pase, když až nemilosrdně přirážel a vnikal do ní až po kořen. Viola měla už kolikátý vrchol, ale bušení ocasu neustávalo. Petr byl opravdu zdatný milec. Nakonec se dočkala záškubů a výronu horkého semene podruhé do svého lůna.
„Děkuji… jsem unavena… můžeš jít… až bude čas… zase tě zavolám,“ pohnula rty a jak klaply dveře, okamžitě usnula.

***

Andule pochopitelně neušlo, nebo se jí doneslo, co Petr s paní provádí. Jenže co s tím? Oni jsou poddaní a musí poslouchat. Už to, že mají společnou komůrku se dá považovat za malý zázrak. Musela se s tím smířit. Až paní porodí, bude mít jiné starosti, než s Petrem líhat. Ten navíc vůbec nebyl líný a dál pilně udržoval Anduly zahrádku k její spokojenosti. Co více si mohla přát?

***

Viola z Odranic, majitelka panství a zemanka na tvrzi Odranice povila dceru, ale sama se po těžkém porodu odebrala k Pánu. Bylo jí 19 let.
Dítěte se křesťansky ujali Petr s Andulou se souhlasem faráře. Petr netušil, že je skutečným otcem dítěte, když ho s Andulou přijali za vlastní a pojmenovali Dorotka.

Panství bylo prohlášeno za odúmrť a majetek krále, který ho obratem zastavil Vojenovi z Miletína, který byl královým oblíbencem a zdatným pijanem na královských slavnostech.
Ten se na tvrz nenastěhoval, ale dosadil tam správce Donnerwetera, který mluvil jen německy a čeládku doslova dřel z kůže. Byl to urostlý hřmotný muž, věčně nedobře naložený a kromě práce ho zajímaly jen pálenka a ženské půvaby.
Do lože si bral děvečky, které si šel večer vyhlédnout do čeledníku. Stačilo pak jen kývnout hlavou a dívka se poslušně zvedla a šla s ním.

Muž se ani v loži nechoval nijak něžně. Svlékl se a dívce nastavil svoji chloubu k ústům, kdy mu ho musela sát a tím přivést k potřebné tuhosti. On se zatím rukama zaobíral jejími vnadami, které mnul a mačkal a německy hodnotil slovy „euter, titten, busen,“ čemuž stejně nerozuměla.
Když mu stál, nalehl mezi její rozevřené nohy, prudce do ní vnikl a rychle začal přirážet. Její pocity a prožitky ho nezajímaly, šlo mu jen o vlastní slast. Pokud se dívka uvolnila a zvlhla, dělal jí jeho pták docela dobře, nasucho to bylo bolestivé.
Muž jí funěl do obličeje a vyrážel slova „schlampe, hure, ficken, “ až zaúpěl “ich spritzen!“ a vyplnil ji semenem. Nebral ohledy na možné obtěžkání, ale kupodivu k němu nikdy nedošlo. Asi byl kapounem.

Po ukojení chtíče dívku propustil, zasedl ke stolu k lahvici pálenky a pil a pil, dokud mu hlava nepadla na stůl. Tak to šlo den za dnem.

***

Čeleď so zoufala. Tohle nebyl život, ale otroctví. Jako poddaní nemohli odejít, a tak zašli za místním mlynářem, jenž uměl psát, aby sepsal stížnost Vojenovi z Miletína.
Nic nepomáhalo, až jednou Vojenovi přišla zpráva, že správce Donnerweter zemřel vlastní rukou, když třikráte padl zády na ostří nože.
Případ již byl rychtářem uzavřen a nebožtík pohřben do neposvěcené půdy, jak samovrah zaslouží, stálo v listu.

Vojenovi došlo, co pisatel v listu naznačuje, byl již opatrnější a nový dosazený správce byl Čech, také zkušený, ale nijak tvrdý k čeládce a věkem postarší, takže vůči děvečkám nežádostivý.

***

Tvrz Odranice své minulé slávy již nikdy nedosáhla. Za časů třicetileté války, již jako panský statek, neušla zájmu zvlčilé soldatesky Švédů, byla vypleněna a zapálena. Trosky vyhořelé tvrze pak již nikdy nebyly obnoveny. Majitelé panství se rychle měnili, až došlo ke sjednocení se sousedem, Ferdinandem z Kozlojed (jak si tvrz přejmenoval z Prchu na Kozlojedy), který zdejší panství odkoupil. Zbytky tvrze i blízká vesnice časem zanikly a dnes se po nich v terénu nachází jen nepatrné stopy. (Západní Čechy 2020)