Znásilnění

Dovolte dámy, abych se přestavil. Jsem obyčejný, tuctový chlap, jakých kolem vás běhají spousty. Je mi čtyřicet, jsem rozvedený, protože moje bývalá žena seznala, že žít s takovým trotlem jako já nemá cenu. Bydlím v rodinném domku, spíš vilce na okraji našeho města. Povoláním biolog, pracuji ve výzkumu a práce mě natolik drží, že někdy zapomenu i na čas. Postava střední, i když, přestože pivo si dám jen zřídkakdy, je vidět pomalu pivní mozol.

Všechno, co chci vyprávět, začalo jednoho listopadového večera, nebo spíš noci, kdy jsem se vracel domů přes park před mým domem. Světel tam moc není a řada z nich je rozbitá. Nosím s sebou vždy baterku a tak, jak kráčím po cestě, ve světle baterky jsem uviděl dámské kalhotky. Uznáte, že dámské kalhotky na cestu v parku nepatří, tak jsem se zastavil a paprskem baterky bloudil po okolí, abych seřval milence, co tady dělají za nepořádek.

Kousek od cesty jsem ve světle baterky uviděl nějakou bílou nohu, šel jsem se tam podívat a na zemi ležela jakási žena, oblečení potrhané a zřejmě v mdlobách, protože ňadra se jí zdvíhala.

Popleskal jsem ji po líci a zvolal: „Hele dámo, račte se probrat.“
A ona se zavřenýma očima prosila: „Už mě neubližujte, nemáte toho dost?“
„Nemám čeho?“ namítl jsem, „a prosím vás proberte se, já vás tady našel.“

Prudce se posadila, mžourala do světla baterky a snažila se nějak skrýt svoji nahotu.
Sundal jsem plášť, přehodil jej přes ní a ona se do něho zabalila. Tak jsem jí řekl, že jí pomůžu na nejbližší lavečku a půjdu zavolat policii.
Odmítla, prý tady sama nezůstane. Pomohl jsem jí na nohy a navrhl, že bydlím kousek odtud přes ulici, tak že si může u mě sednout a já zavolám policajty. Prý to není potřeba, že ví, kdo jí to udělal.
„Právě proto,“ řekl jsem, „dnes to udělal vám, zítra třeba druhé, to se musí nahlásit.“

Odvedl jsem ji domů usadil v kuchyni u stolu, protože v obýváku jsem měl takový binec, že by neměla kam si sednout. Zavolal jsem na policii, přijeli rychle, jeden zpovídal ji, druhý si mě vzal do obýváku a probíral co jsem dělal, proč jsem tam tudy šel, však je znáte. Potom přišel ten, co zpovídal tu ženskou, cosi si vykládali a že děkují a odfrčeli.

Vrátil jsem se do kuchyně, seděla tam zabalená v plášti jako oukropek, nahnal jsem ji do koupelny, ať se dle možností upraví, že udělám něco teplého na zahřátí.

Vrátila se po dlouhé chvilce, oblečení měla jakž takž rozumně na sobě a já poručil ať vypije hrnek čaje, že jsem tam nalil rum. Vděčně poděkovala a prý, jestli bych nebyl ochotný se tam na to místo podívat, že tam musí být její brašna.

Tak jsem šel, donesl brašnu, která se tam válela opodál a ta ženská si oddechla. Prý kdyby zmizela, tak by měla velké oplétačky, že tam má drogy.
Teď jsem si v duchu řekl: „Ty troubo, do čeho jsi se to zase namočil.“
No bylo to úplně jinak. Byla obvodní doktorka, zavolali jí domů, že se přitížilo jedné její pacientce, musela jí dát morfium a jak se vracela, zkrátila si to parkem. Pak jsme seděli, probírali vše a nakonec jsem zjistil, že jsem také její pacient, ovšem jenom v kartotéce, protože zatím jsem zdravý jako řípa.

„Mám vás odvést domů?“ otázal jsem se.
Zavrtěla hlavou a že si najde něco v hotelu, že bydlí u rodičů bývalého manžela, tu ostudu by prý nechtěla zažít.
„Víte co, nabídl jsem ji, vyspíte se u mě v ložnici, já si ustelu v obýváku a ráno se uvidí co dál.“
Odmítla, že to po mě nemůže chtít, že radši do toho hotelu.
„Vy se bojíte zůstat tady se mnou, že?“ otázal jsem se.
Prý to ne, ale je jí to trapné.
Nakonec jsem ji přemluvil a jak jsem ji vedl přes obývák do ložnice a uviděla tu spoušť, zastavila se, podívala na mě: „Kde budete tady spát.“
„No, to se z pohovky odstěhuje na zem a hned je místo na spaní,“ rozumoval jsem.
Chvíli se na mě dívala, potom rozhodným hlasem prohlásila: „Žádné takové, spíte se mnou v ložnici.“
„No to přece nejde,“ namítl jsem, „co si o mě pomyslíte.“
Naklonila se ke mně a polohlasem prohlásila, že jsem asi z minulého století.
Tak jsem mlčel. Šel jsem se přebalit do koupelny, ona zatím zalezla pod deku, a tak jsem se nakulil na svoji půlku, popřál dobrou noc a zhasnul.

Tiše se zeptala: „Jak ti říkají?“
„Radek,“ povídám a tobě?
„Zuzana,“ ona na to a pak poloplačtivě, že mě ani nepoděkovala za to, co jsem pro ni udělal.
„Neudělal jsem nic mimořádného“ namítl jsem, „ale marně přemýšlím co ráno, v tom oblečení přece nemůžeš do ordinace.“
„Mám zítra ordinaci až od dvanácté, a tak počkám až rodiče odejdou do práce a převleču se,“ plánovala.

Po chvilce, třesoucím se hlasem spustila: „Ty Radku, nebudeš mě mít za dotěrnou, kdybych poprosila, jestli by ses ke mně nepřitulil? Ale bez milování, o tom dneska nechci ani slyšet.“
Tak jsem se k ní přesunul, vzal ji do náručí, cítil její teplé, hebké tělo a usnuli jsme.

Ráno po snídani jsme se rozloučili, já musel do práce, ona domů převléci se. Půjčila si můj lehký plášť, aby nebudila pohoršení a že mi ho večer po ordinaci vrátí.
„Tak to abych dneska nezamrzl v ústavu“ zasmál jsem se. „V kolik končíš?“ zeptal jsem se a ona že v šest, ale než vše poklidí tak před sedmou se nedostane.
„Fajn“ povídám, „mám tě domů zavést?“ Prý ne, že by to tamtamy hned roznesly.

Rozešli jsme se a já dnes z práce odklusal už po třetí hodině, trochu to doma uklidit, vždyť v obýváku to nebylo k hnutí.

Bylo něco po sedmé hodině večer, když Zuzana zazvonila. Tak jsem ji pozval dál, pomohl z kabátu, převzal složený plášť a hrdě ji vedl do obýváku.

„A jejda,“ řekla, „tady se někdo snažil.“
„Jak to dneska proběhlo?“ honem jsem to zamluvil, „nic se neprolátlo?“
„V pohodě,“ odvětila, „vše vyšlo dle plánu.“
Otevřel jsem lahvičku vína, seděli a zpovídali se. Zuzka se rozvedla, že si ten její našel jinou. S jeho rodiči je zadobře, protože mu to neschvalují, ale je to jejich syn.
No a já jí zase pověděl, že se ta moje rozvedla, protože nechtěla být stále doma sama.
„To jsi nechodil domů spávat?“ podivila se Zuzana.
„Chodil, ale bylo to pro ni málo.“
Zakroutila hlavou, že je zajímavé, jak osud s lidmi cvičí. Blížila se půlnoc a já se zeptal, jestli chce doprovodit.
Podívala se na mě, trochu zčervenala a prý jestli to musí být.
Pochopil jsem.
„Zuzanko, jsi si jistá, že jsem já ten pravý? Víš, nerad bych prožíval další rozchod.“
Podívala se na mě s úsměvem a prý jinak by si to nedovolila.

Trochu rozpálen vínem, sedl jsem si vedle ní na pohovku, přitiskl jsem si ji na sebe a přisál se na její ústa. Zavřela oči a polibky opětovala. Dosti dlouho trvalo, než jsme se nabažili toho líbání.

Vlezl jsem do koupelny, převlékl se do pyžama a vklouzl za ní pod deku. Zuzanka ležela na boku a já při hlazení zjistil, že je docela nahá.
Přitiskl jsem se, políbil a zašeptal: „Chceš?“ Ona se zasmála a prý proč by tak ležela.

Začal jsem ji líbat obličej, líbal jsem vzrušeně rty a moje ruka hladila tělo. Cítil jsem, jak její ruka sklouzla do mého pyžama a nahmatala tvrdnoucí kolík. Pomalu jsem sjížděl s polibky na ňadra a ona s nelibostí zjistila, že kolík jí s mým posunujícím tělem unikl.

Mazlil jsem se s hroty ňader, mnul jsem je v ústech, lechtal jazykem a slyšel, jak Zuzanka vzrušeně dýchá. Po chvíli prudce vydechla, přitiskla moji hlavu mezi ňadra a celá se chvěla.
Čekal jsem, až se chvíle rozkoše ztlumí a sklouzl jsem mezi její nohy, pořádně je rozevřel, podebral zadeček a přitiskl lasturku do mojí tváře.
Byla hebká, vlhká, voněla ženstvím a já jsem jazykem čistil každý záhyb. Hrášek na vrcholu lasturky netrpělivě čekal na moje mazlení a já nelenil a mnul ho, lechtal jazykem tak dlouho, než Zuzanka začala tuhnout a prudce, sténavě dýchat.
Sjel jsem jazykem na okraj stahující se dírky, laskal jsem okraj, kam až jsem dosáhl a Zuzanka se začala svíjet rozkoší.

Přesunul jsem se nad ní a zavedl kolík jemně a pomalu do hebké a vlhké dírky. Sténavě, tiše vykřikla, objala mě a tiskla se ke mně. Líbala mě prudce, oči zavřené, trhaně dýchala a po každém přírazu tiše zasténala. Jak jsem zrychloval, změnil se její dech ve slabé úpění a já cítil, že se opět dostala na vrchol své rozkoše. Dírka se křečovitě stahovala, bylo v ní tolik vlhka, že jsem necítil tření kolíku o stěny.

Já zrudlý, rozvášněný jsem prudce do ní vnikal, až jsem ucítil svůj konec a vypakoval jsem se ven. Ještěže jsem si nachystal kapesník, protože to ze mě vylítlo v následujícím okamžiku. Zuzanka, ještě strnulá z toho, co prožívala, ležela pode mnou, nohy do široka roztažené a stále ještě lapala po dechu.
Sklouzl jsem tváří do klína a polibky uklidňoval vzrušenou lasturku. Ucítil jsem na hlavě Zuzančinu ruku, jak mě hladí.
Přesunul jsem se vedle ní, přitiskl ji k sobě, tiše líbal a čekal až se celá uklidní. Otřela si o moji tvář svoje zvlhlé líčka a zavrtala hlavu co nejtěsněji k mojí.

„Promiň,“ zašeptal jsem jí, „dlouho jsem s ženou nebyl, tak jsem asi nebyl zrovna ideální.“
Pozvedla hlavu, podívala se na mě mokrýma očima a prý: „A jak to vypadá ideální? To snad už není ani možné.“
Unaveni jsme pak v objetí usnuli.

Ráno jsme se nasnídali, chystali jsme se do práce a já před Zuzanu položil klíč od baráku. Zrůžověla, podívala se pátravě po mě a prý: „Mám to brát jako výzvu k nastěhování?“
Přikývl jsem.
Varovala mě: „Radku, rozmysli si to, já ti tady takový binec nestrpím.“
Usmál jsem se a namítl: „Pomůžu ti ho uklidit, spíš mám obavy, že to dopadne jako s mojí první ženou. Když je práce, zažeru se do ní a ztratím pojem o čase.“
„To můžeš být klidný, nikdy nebudu žárlit na tvoji práci.“

Tak jsme se domluvili. Horší to bylo v práci, protože kolegové vycítili, že se se mnou něco děje. Tak jsem jim to narovinu řekl: „Když budete chtít k doktorce, řekněte a já vám to domluvím.“
„Neříkej?“ žasli. „Ty jsi sbalil tu mladou doktorku ze střediska?“ No byl to poprask po celém ústavu.

Zdržel jsem se v práci až do šesté hodiny a když jsem dorazil domů, nevěřil jsem tomu co vidím. Všude vysmýčené, čisto a Zuzanka na mě volala z kuchyně, že jdu právě včas k večeři.
„Náhodou,“ pochlubil jsem se, „já taky umím vařit, konzervu ohřeji a nic nepřipálím.“
„Viděla jsem následky tvého vaření,“ zasmála se.
Převlékl jsem se a zasedli jsme k jídlu.
„Jak proběhlo stěhování?“ zeptal jsem se.
„No,“ povídala Zuzka, „měla jsem strach, jak to rodiče budou brát, ale myslím, že se jim ulevilo. Víš oni jsou velice slušní.“

Pomohl jsem Zuzce uklidit po večeři a přesunuli jsme se do obýváku, koukali na televizi a tiskli se v náručí.

Blížila se půlnoc a Zuzanka mě políbila na čelo a hnala nás do postele.
„Jde se spát, nebo budeme zase jako dneska ráno, já se nemohla na práci soustředit, stále jsem byla ještě v nočním vidění.“
Zalezli jsme do postele, přitiskla se ke mně a prý: „Žádné blbnutí, nemusí to být každý den, zevšednělo by nám to.“
Přitulila se ke mně, přisála se na moje ústa a líbali jsme se, než jsme usnuli.

Dny plynuly jeden za druhým, když Zuzance se zachtělo milování a já v posteli zjistil, že na sobě nic nemá.

V mžiku jsem ze sebe stáhl pyžamo a přitiskl jsem se k ní. Objímali jsme se, dráždila mě ňadry a rukou hladila můj kolík.
„Ne abys s ním zase utekl!“ varovala mě. Moje ruka sklouzla do jejího klína, pohladila lasturku a Zuzanka stáhla nohy k sobě, uvěznila moji ruku a prý mě nepustí.
Tak jsem prstem zatlačil a vsunul jsem ho do dírky.
Vypískla „zrada!“ a roztáhla nohy.

Hladil jsem roztoužený hrášek na vrcholku lasturky, občas zajel prstem do dírky a když jsem viděl, že se blíží vyvrcholení její rozkoše, vjel jsem dvěma prsty do dírky a rychle masíroval horní stěnu. Sevřela mě kolík rukou jako v kleštích, tiše vyjekla a už se kroutila, lapala po dechu, červená jak rak, a její dírka se křečovitě svírala. Uvolnil jsem svoje prsty z dírky, odtáhl ruku z kolíku a Zuzanku jsem převrátil na sebe.

Nazvedl zadeček a vsunul kolík do rozvášněné dírky. Přitiskla se celou svou váhou na kolík a chvějíce se vychutnávala pocit hlubokého spojení. Začal jsem prudce dorážet do mokré dírky, po chvíli se Zuzanka zvedla a sama začala na kolíku jezdit a viděl jsem, jak se dostává znovu do varu. Zčervenalá, s hlavou hluboce zakloněnou přirážela se na kolík, vyrážela sténavé vydechnutí a já se už vůbec neovládal, sténal jsem s ní, snažil se nastavit pánev tak, aby můj kolík pronikal co nejhlouběji a když jsem ucítil, jak se dírka začala svírat v záchvatu rozkoše, vyprázdnil jsem se celý do jejího nitra.

V tom okamžiku jsem se ze vzrušení probudil a řekl jsem Zuzance, která stále ještě neměla toho dost, že jsem se neudržel. Celá rozechvělá padla na mě, přisála se na moje ústa a líbali jsme se jako posedlí.
Pak se o mě otřela mokrou tváří a zeptala se: „Tobě to vadilo?“

Přitiskl jsem se na její rty a pomalu uvolňujícím se kolíkem ještě projížděl její dírku. Tiše jsme tyto poslední okamžiky spojení prožívali tisknoucí se v náručí, než můj unavený pracant vyklouzl ven. Skulila se ze mě do mojí náruče a zašeptala: „Jak to děláš, že cítím takové blaho?“

Uplynuly zhruba dva měsíce a před námi stálo rozhodnutí, zda se vezmeme, nebo jestli Zuzanka zůstane jako svobodná matka. Tak to skončilo malou, soukromou svatbou a po příslušné době se náš dům rozezněl dětským pláčem.

J.R.

Autor

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Další ze série moc pěkných a čtivých povídek . Jen se mi přijde rychlé , jak Zuzana má chuť na sex druhý den po znásilnění . Spíše bych čekal , pomalé se sbližování . Ale to jen malá připomínka . Těším se na další pěknou povídku .

Lukáš

Styl dobrý, ale připadá mi to, jako by se jen tak potkali v parku potom co jí ujel autobus… Ta událost z nadpisu není dále vůbec rozvedená – kdo to byl, když ho zná? To ji ani policisté neodvezli k lékaři? Dál se nic nevyšetřuje, žádný soud, retrospektiva, následky? Jakoby se vlastně nic nestalo, zlehčování tématu…
Kdyby se „znásilnění“ nahradilo „ujetým autobusem“, bylo by to uvěřitelnější. Škoda nevyužitého potenciálu.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x