Zpovědní tajemství 🇨🇿

Augustin měl starosti. Jeho staré tělo pozvolna vypovídalo službu a mysl měl zatíženou nesmírnou těžkostí. On jediný znal život svých oveček snad ještě lépe než oni sami. Ten pravý život, který je ukrytý hluboko v duši každého člověka, jeho bolesti, strasti i radosti. Zpovědi věřících byly někdy plné hříchu a on s tím nemohl nic dělat. Jako kněz s tím musel žít. Bylo to ale hrozně těžké.

Nyní přemýšlel, zda bude dobře, když uvede řadu věcí do pořádku, než nadobro zavře oči. Když se stane vykonavatelem trestu podle pozemského práva dříve, než duše obviněného předstoupí před Boží soud. Jako správný křesťan věřil v existenci Boha, ale zároveň byl pragmatický a stál pevně nohama na zemi, aby věděl, jak je to s projevy Boží vůle. Skoro vše bylo vysvětlitelné logicky. Nyní se měl stát soudcem a porušit všechno, čemu zasvětil celý život, lásku k bližnímu svému? Jenže dovede vůbec pozvednout zbraň a někoho zabít? Ne, to asi nedokáže.

***

Před skoro dvaceti lety byl plný sil. Věřící, zejména ženy si k němu chodily popovídat, nebo se poradit a nezřídka nebyly upejpavé, když jim potom nadzvedl suknici. Nebylo to proto, že byl zástupcem Boha na zemi, ale protože to byl pěkný chlap, s ženami to uměl, říkal co chtěly slyšet a prostě…. bylo to s ním jiné, než doma s manžely. Stereotyp se tomu říká.

Chalupnice Stáza k nim patřila též. Její muž Přech byl v celé vsi známý opilec a výtržník a neurvalé chování měl i k vlastní rodině. Jedno dítě pochovali ještě v batolecím věku, Stáza podruhé zatím neobtěžkala a nebylo ani divu. Celý den na nohou a večer podržet opilému muži, zrovna, kde se mu zachtělo.… Třeba v kůlně při přípravě šrotu. Prostě přišel, ohnul ji přes dřevěný špalek, vykasal suknici a vrazil do ní tvrdě ptáka až po kořen. Několika prudkými přírazy se uspokojil, vycákal se do ní a odešel. Na její pocity a potřeby se neohlížel. Pro Stázu to bylo bolestivé a neuspokojující, ale tak už to prostě u nich chodilo. Když ji proto Augustin nenásilně a jemně naznačil, že s ním může zažít lepší chvíle, neodolala…a byla spokojena a na faru začala docházet častěji.

S farářem prožívala chvíle slasti a rozkoše, milovala jeho mužné, pevné objetí, vášnivé líbání, dotyky jeho jazyka na bradavkách prsou, i jejich mnutí rukama a ty předlouhé rytmické přírazy ve zmáčeném klíně, tudíž slastné tření a rozkoš vyvrcholení… Nebylo divu že otěhotněla a povila dceru Dorotku. Nikdy nepřiznala, jestli je Augustinova, on sám to sice předpokládal, ale na věci to nic nezměnilo. A nezměnilo se nic ani na chování Přecha.

A Přech byl také prvním, o jehož odstranění farář zauvažoval. Dorotce bylo skoro dvacet let a měla dál roky trpět pod násilnickým otcem? Ze Stázy se stala zlomená žena, rozhodně už muži v loži neposloužila a což když dojde na dceru? Přechovi by to určitě bylo jedno…

***

Dalším adeptem na odčinění hříchu byl chalupník Kuhn. Byl to Němec jak poleno, žil s rodinou osamoceně na kraji vesnice a byl v podezření, že v lese pytlačí, ale nikdo ho při nějaké nekalosti nepřistihl.
I tak měli doma často nějakou pečínku a slepice na dvorku ozobávaly okousané kosti…. Důkazy o pytláctví ale chyběly. Ty nosil v hlavě otec Augustin ovšem jako zpovědní tajemství. Při rozhřešení ho od toho zrazoval a varoval, že Bůh vše vidí, ale Kuhn jen pokýval hlavou… a stejně mu brzy donesl srnčí kýtu či zajíce. A tak farář měl nakonec z jeho zločinů osobní prospěch.

***

Janek Potluk byl místní blázen. Tedy blázen to úplně nebyl, jen mu nebyl shůry dán dostatek rozumu. Byl to hromotluk a silák, sedláci si ho najímali na těžkou práci a on tak za stravu a bydlení pendloval celý rok po vsi. Nebyl lidem nebezpečný, jen se šuškalo, že když to na něj přijde, nějakou děvečku, ne-li přímo selku si “vypůjčí“ na ukojení svých tužeb. V té době je prý nezvladatelný. Jelikož si ale žádná žena v tomto směru na něj nestěžovala, byly to asi jen fámy.
Nebyly. Co nepřiznaly ženy veřejně, řekly při zpovědi. A farář Augustin se tak dozvěděl, že Janek ho má jako kůň a ženám působí ne bolest, ale silnou rozkoš, že ho přesto, že si je bere víceméně nečekaně a bez souhlasu, nemohou udat. Způsobí akorát sobě pohanu v očích vesničanů a už nikdy nezažijí ty chvíle vrcholné slasti.

Selka Kateřina Poklasná například vypověděla.
„Už co u nás nastoupil, si mě tak podivně prohlížel. Víte, jak toho moc nenamluví, ani mu není rozumět, ale ten pohled mi byl opravdu až nepříjemný a bála jsem s ním zůstat někde o samotě. Muž mu ale dával dost práce a já ho vlastně viděla málokdy. Spal v seně ve stodole, udělal si tam kutloch.
Jednou, to bylo po poledni, jsem tam pro něco šla a najednou mě uchopily ruce jak lopaty a zatáhly mě do rohu na kupu houní. Poznala jsem Janka, křičela, ať mě pustí,ale on se jen smál tím svým he, he a jedním tahem mi vykasal suknici, druhým mi uvolnil živůtek a pak na mě nalehl….no, co jsem mohla dělat? Ubránit jsem se nedokázala, tak jsem roztáhla nohy… byl to teda pořádnej macek, otče. Takovýho jsem v sobě ještě neměla. Zprvu to bolelo, ale jak jsem si na něj zvykla, tak to bylo ono. Měla jsem slastí mžitky před očima. Celičkou mě vyplnil, a jak přirážel… to byly vlny rozkoše, jaké jsem nikdy nezažila. A ty jeho tlapy na prsou. Nikdo se k nim nechoval tak chlapácky jako on. Mačkal je, tahal, mnul… Bože, ještě teď cítím tu slast. Naštěstí alespoň uvolnil semeno ne do mě, ale stranou, řekl to svoje he, he a odešel a nechal mě tam rozvalenou, nahou, použitou. Cizoložila jsem, dopustila se hříchu, ale nelituji toho.“

Sotva selka odešla, musel si ho Augustin rychle vyhonit, jak mu nadrženě stál z toho vyprávění. A takových příběhů vyslechl více. U Janka si ale nebyl jist, zda působí nějaké zlo a škody. Z pohledu žen nikoli, z pohledu podváděných mužů ano, ale i sám farář musel sebekriticky uznat, že i on šuká cizí manželky a rozhodně to za hřích nepovažuje… To jsou slasti pozemského bytí a Bůh jistě rád přimhouří oko.

***

Jednoho večera se na faře objevil mnich řádu Dominikánů a dožadoval se přístřeší. Augustin ho pochopitelně přijal a když muž sejmul kápi, zdál se mu odněkud povědomý.
„Což mě nepoznáváš, Mojmíre? Jsem Vítek z Rohatce… studovali jsme spolu na pražském učení,“ usmál se mnich a Augustinovi konečně svitlo.
„Ano. Vítej, bratře, vzpomínám si. Jen to jméno Mojmír už dobrých třicet let neužívám. Nyní jsem Augustin. Jsem rád, že tvé kroky zamířily i na mou skromnou faru…“
Mnich se zasmušil.
„Právě! Asi z toho nebudeš mít radost. Vlastně z mé návštěvy nikdy nikdo nemá radost. Ale takový už je osud náš.“
„Tys inkvizitor?“ Augustin se přestal usmívat.
„Ano,“ děl Vítek. „A nepřicházím o své vůli, ale na pozvání vašeho nejjasnějšího panovníka. Kacířské učení zaplavuje vaši zem a zlo je nutno vyrvat i s kořeny. Jsem tu z pověření bavorského kurfiřta Wilhelma z Landeku.“
„To není práce pro inkvizici,“ oponoval Augustin.
„Mýlíš se, bratře. Lidé kacířům podléhají, v těle se jim usazuje jed, mění je ve stvůry, ve dne lidé, v noci čarodějnice, muži posedlí chtíčem a touhou zasít své sémě v těle nevinných,“ Vítek se dostával do transu fanatického výkladu víry.
Augustin ho nepoznával. Ani se mu nepozdávalo, že by inkvizici král do vlastního království přivolával. Vždyť kam inkvizitor vstoupí, tak se vylidní celé vesnice.

„Máš nějaký pověřovací glejt?“ otázal se.
Vítek se zarazil.
„Pravda a víra je můj glejt, ale ano, mám, jen ho nemám u sebe. Je v držení arcibiskupa, vznešeného hraběte Dilletanta.“
„Takže nemůžeš prokázat svoji pravomoc,“ pousmál se Augustin.

Vítek viděl, že s horováním víry tu neuspěje, a tak změnil taktiku. Potřeboval spojence, byl tu sám. Jeho úkolem nebylo upalovat pomýlence, jen osondovat terén a pak teprve by dorazil celý zástup inkvizitorů a pomocníků.
„Víš, že třetina majetku kacíře připadne inkvizici?“ otázal se Augustina. „Tvoje obročí je nevalné. Tohle by ti mohlo situaci zlepšit, nemyslíš?“
Tady nejde o kacíře, ale o majetek, pomyslel si Augustin. Že ho to hned nenapadlo! A aby se mu jeho domněnka potvrdila, Vítek se hned zeptal, kdo je tu nejbohatší.
„Náš rychtář. Kromě svého úřadu tu provozuje šenk… pak sedlák Matěna… kovář Kobza, ale nejsou to žádní boháči, jestli myslíš na truhlice zlaťáků. Navíc nemyslím, že by se jednalo o kacíře,“ odvětil Augustin, ale střetl se s tvrdým pohledem Vítka.
„Tohle je má práce a věz, že tu nejsem omylem. Tento kraj je kacíři přímo zamořen. O tom mám spolehlivé zprávy. Nebraň proto, bratře, mé svaté práci. A teď bych se rád vyspal. Kde mne uložíš?“ rozhlédl se po světnici.
„Na peci je místa dost. Teď se sice netopí, ale je tam dost houní na přikrytí,“ řekl Augustin a šel spát.

***

Augustin celou noc nespal. Král přece inkvizici nenávidí a že by ji zval sem, do tohoto opuštěného koutu království? To nedává smysl. Jejich pánem je kníže Schwanz von Edelstahl. Ten by jistě měl být o přítomností Vítka z Rohatce zpraven a pokud ne, pak by měl zakročit. Přece nevydá své ovečky do chřtánů ohně? Žádné rejdy čarodějnic se tu nekonají… je to celé divné.

***

Na hradě Kofsteinu bylo od časného rána rušno. Kněžna Waldemara přistihla svého chotě, knížete Josepha, jak se spuštěnými nohavicemi obšťastňuje jednu z jejích společnic z fraucimoru, mladou komtesu Albínu z Neratovic.
Iluze o manželových spádech si nedělala, ale dokud nic neviděla, nevadilo jí to, ale toto?! Spatřit muže, jak vráží svůj úd do dívky ve hříšné zvířecí poloze a ta coura ho ještě povzbuzuje „přitlač víc“ to už je příliš. Ta děvka měla vyhrnuté šaty nad pas a muž hekal a narážel tělem o její bělostný zadek. Ti dva ani nevěděli, že je vidí, takže akt dokončili manželovým vystříkáním se do ní a teprve když z ní vyjel splihlým mokrým ptáčkem, dívka se narovnala, shrnula si suknici, s lehkou úklonou odešla a muž si spokojeně zapínal nohavice. Teď teprve se Waldemara dala vidět a zahrnula chotě přívalem nadávek a výčitek. Mohla si to dovolit, ona byla pánem na hradě, ne on.

A do toho náhle vstoupil purkrabí, že farář Augustin z Lomné prosí o slyšení z obzvláště závažných důvodů. Manželé se uklidili a kníže řekl.
„Přijmu ho v sále,“ a na manželku se ušklíbl, zatímco ona mu dávala najevo, že to ještě neskončilo a odešla si zchladit žáhu na Albíně. Tohle tu trpět nebude!

***

Zatímco byl Augustin pryč, začal Vítek „úřadovat“ po vsi.
První jeho kroky vedly na rychtu. Rychtář Havel doma nebyl a jeho žena Marie byla k Vítkovi odměřená. Ano, spávala s otcem Augustinem, ale to už bylo dávno a tenhle panáček byl slizkej jak úhoř. O co mu jde?
Vítek se netajil, že je inkvizitor a měl řadu podivných otázek, až z toho ženě šla hlava kolem. A když objevil na polici jakási lejstra, přímo ji obvinil z kacířství!
„Tohle je důkaz!“ pohodil je na stůl.
Marie nechápala.
„Ale… já neumím číst. Nevím, co to je.“
„Spisy jistého Matouše, vyhlášeného kacíře. Ty číst možná neumíš, ale tvůj muž ano. A kdo s kacířem žije pod jednou střechou, sám se jím stává!“ byl Vítek neúprosný a žena se rozplakala.
„Prosím, slitujte se nad námi! My ctíme boží slovo, chodíme na mše. Otec Augustin vám to dosvědčí. Co mám udělat, abych vás obměkčila?“ vyřkla nazdařbůh a netušila, že to zabralo.
„Říkáš, že uděláš? Ukaž, jak mě uspokojíš a já zapomenu na vaše kacířství,“ ušklíbl se Vítek, přetáhl si přes hlavu hábit a stál před ní nahý.

Žena se zajíkla, protože to nečekala a honem nevěděla, co myslí?
„No tak? Saj boží úd,“ řekl Vítek netrpělivě.
„To… já… nevím… co myslíte,“ kníkla Marie nešťastně.
„Ach bože, ta nevědomost venkovanů,“ odtušil Vítek, ženu si k sobě otočil zády a ohnul přes desku stolu. Rozkročení a vykasání suknice už žena chápala a pak jen bolestně hekla, když do ní prudkým přírazem vnikl.

Pozvedla se na lokty a vzápětí cítila šmátravé ruce na prsou. Měla velká prsa, už ne tak pevná, ale plná a pro manžela stále přitažlivá. A citlivá. I teď jakmile pocítila doteky na tvrdých bradavkách, projela jí tělem vlna slasti. Přírazy zezadu jí nijak nevadily, byla zvyklá na větší výbavu. Když se Vítek do ní vysemenil, shrnula si suknici a doufala, že tento slizký mnich dodrží slovo a dá jim pokoj.
A Vítek to dodržel. Dokonce si ani neodnesl ten kacířský spisek, jenž nebyl nic jiného než Matoušův přepis zbožných veršů z kodexů sv. Ignáce. Nic kacířského, jenže vše, co se týkalo Matouše ze Sádku, bylo zakázané.

Obyvatelé rychty si mohli oddechnout a Vítek zamířil ke statku sedláka Matěny. Šel sice kolem kovárny, ale když spatřil býčí postavu kováře Kobzy, usoudil, že s ním si to vyřídí později, za pomoci ozbrojenců inkvizičního soudu. Už byl rozhodnut to tu celé spálit, jako kacířské hnízdo, včetně bývalého přítele, faráře Augustina.

Na statku nezastihl sedláka ani selku. Doma byla jen jejich dcera Adéla, hlídajíc mladšího bratříčka, který byl ještě batoletem.
Mladá dívka ho zaujala svou svěžestí a mládím, že zprvu volil sladká slova a přístup. Dívka ho poslouchala takřka s náboženskou úctou a působila naivně. Teprve když přitvrdil a začal žádat něco víc, ohradila se, že pokud myslí to „pošpásování,“ tak z toho nic nebude.
Vítek protentokrát zvolil ústup, ale chalupu si zapamatoval a tu mrchu také. Inkvizici se neodporuje, inkvizice se poslouchá!

***

Mezitím na hradě kníže Schwanz von Edelstahl vyslechl slova faráře Augustina a rozčílil se takřka do nepříčetnosti.
„Inkvizice na mém panství? Nikdy! To je nepřípustné zasahování do našich práv. Od panovníka je to mýlka, zde žádní kacíři nejsou… že ne?“ obrátil se na Augustina, který vrtěl hlavou. Po tomto ujištění se uklidnil.
„Mno, církev by potřebovala reformu, s tím souhlasím, ale to není kacířská myšlenka, spíš zbožné a těžko splnitelné přání. Toho inkvizitora přijmu a poženu za hranice, ani se neohlédne. A vladaři pošlu list. Doufám, že mi vysvětlí, co ho vedlo, sem zvát tyhle fanatiky víry,“ a řekl otočen k faráři. „Písař ti vystaví pozvání pro toho… toho… Vítka z Rohatce, ať se ke mně dostaví. Neboj se, ve vaší vsi ani nikde na mém panství žádná hranice nezaplane. Můžeš jít.“

Za dveřmi do sálu Augustina zastavila kněžna.
„Tys farář z Lomné, že? Sháním dívku pro svůj fraucimor, nemusí být urozená, ale poslušná a šikovná. Neznáš tak u vás nějakou?“
„Ale ano, jistě,“ Augustin se hned vzpomněl na Dorotku.
„Pošlu s tebou její předchůdkyni. Provinila se… no… ehm… čímsi… a ať ji naučí, co tu bude dělat. Spoléhám na tebe a tu dívku mi pak osobně přivedeš. Tu máš milodar,“ a podala mu naditý měšec.

Do Lomné se tak Augustin vracel s Albínou z Neratovic. Dívka o své vině mlčela, ale propuštění nijak nelitovala. Otevřeně řekla, že té babizně už stejně dlouho sloužit nechtěla. Všechno, co udělala bylo stejně vždycky špatně a ten její usedlý život a že ráda okusí život jinde.
Farář to nekomentoval, jen ji ujistil, že kde teď žila, se s novým místem srovnat nedá.

***

Chudý život na vsi se Albíně moc nezamlouval, ale s Dorotkou si celkem padly do oka. Albína ji učila panským způsobům a Dorotka byla učenlivá, že netrvalo dlouho a byla připravena nastoupit do služby.

Vítek z Rohatce už tou dobou na faře nebyl. Odešel hned, co mu Augustin předal list od knížete, ale nešel na hrad, nýbrž se navrátil do Bavorska, kde svým nadřízeným zvěstoval odpor tamní šlechty včetně panovníka vůči inkvizici. Bylo třeba požádat o zásah svatého otce v Římě.

***

Byl poslední večer na faře. Ráno měl Augustin jít s Dorotkou na hrad a Albína se chystala na návrat domů za rodiči.
Navečer se dívky zavřely v komoře, kde si uchystaly koupel a výskaly u toho a smály se. Teplé vody ohřály dost, že i Augustin neodolal jejich pobídce a taktéž se svlažil teplou koupelí. Nebyl z těch, co se čistotě vyhýbali. Naopak soudil, že čisté tělo se nemoci ubrání lépe, než nemytá pokožka. O zápachu těla nemluvě.

Dívky z šenku přinesly lahvici medoviny a tvářily se tajemně. Když ji společným úsilím vypili, řekla Albína: „Jsem vám moc vděčna za chvíle zde strávené. Dorotka mi řekla, jak těžké to doma má, takže i ona jistě je ráda, že si vydělá nějaký ten zlaťák a nikdo ji nebude bít. Zkrátka, rozhodly jsme se vás odměnit.“
„Mně? Proč? A jak?“ divil se farář.
„Takto,“ dívky společně vstaly, šaty jim sjely z těla a stály před ním nahé!
„Odměnou budeme my. Nic nedělejte, my se o všechno postaráme,“ děla Albína, která byla zjevně v milostném konání zkušená. To zrudlá Dorotka byla nejspíše ještě panna.

Augustin i přes pokročilý věk pocítil ve slabinách prudkou touhu. Sňal si sutanu a nahý ulehl na lože s dívkami po stranách.
Albína mu rukou sevřela tuhý ocas, přetáhla předkožku, sklonila hlavu, olízla žalud a posléze úd vsála do pusy.
„Aááách,“ vydechl Augustin slastí a to už se k němu přimkla Dorotka a jeho ruku si položila na prsa. Neměla je velká, zato pevná a hezky kulatá.
„Můžeš je mačkat… můžeš všechno..otče,“ špitla a zavřela oči.
Muž se snažil a dívka tiše vrněla rozkoší, zatímco v klíně se ozývaly mlaskavé zvuky kouřící Albíny. Než ale stačil vyvrcholit, Albína na stojící klacek obkročmo nasedla a zavedla ho do sebe až po kořen.
„Ach… ano!“ vzdechla, propnula tělo, vypnula proti němu hruď a začala odsedat.

Augustin měl náhle plné ruce práce a také nevěděl kam s očima. Nahé dívky ho oblažovaly a on se nestíhal a nemohl věnovat oběma naráz. Z prsou Dorotky sjel rukama na větší prsa Albíny, taktéž velmi krásná k prohnětení, mačkaní a mnutí.
„Již… brzy… já… oh… oáách,“ Albína začala hlasitě vzdychat, zrychlovat, až dosáhla vrcholu slasti. Sesedla z ocasu a rukou ho dohonila k výstřiku.

Augustin se vydýchával ze slastného prožitku, když opět pocítil na ocase dívčí jazyk a ústa. To Dorotka ho zkoušela sát, ale počínala si nezkušeně a opatrně. Albína se s ním zatím vášnivě líbala a smýčila mu ústa kmitajícím jazykem jak užovka.
Pak se údu ujmula sama, Dorotka ji nahradila v líbání a nakonec Augustin nalehl mezi její roztažené nohy.
„Je panna… buďte opatrný,“ šeptla Albína a Dorotku chlácholila, že to jen trochu štípne.
Nebylo to tak, jak řekla, při vniknutí Dorotka vykřikla bolestí, ale z dívky se stala ženou, což si sama přála. A že ji toho břímě zbavil otec Augustin nebylo podstatné, hlavně když dokázala dosud odolat pokusům vlastního opilého otce.

Augustin rytmicky přirážel do úzkého klína, až se mu udělalo slabo, musel z ní vyjet, svalil se na záda a lapal po dechu. Albína ho poté opět dodělala rukou a pak už mu dívky daly pokoj.

***

Dorotka se stala panskou služebnou, ale život ve vsi se tím nijak nezměnil. Řada mladých odcházela do světa na zkušenou a jen málokdo se vrátil.

Chalupník Přech se nakonec utopil v místním potoku, když se zcela opilý potácel domů. Šel tou cestou nesčetněkrát, ale nyní asi zakopl, spadl do vody, uhodil se hlavou o kámen a utonul. Takto to aspoň vyšetřil a uzavřel rychtář Havel.

Jeho závěry zpochybnil Augustin poté, co jednou skrytě spatřil vdovu Stázu, jak Havlovi ve svém domku saje úd. On seděl u stolu, ona mu klečela mezi nohama a pomalými pohyby hlavou mu ho mazlivě sála a olizovala, dokud z něj nevysála mízu do poslední kapky… že by odměna za zakrytý zločin vraždy? Farář se rozhodl, že do toho případu nijak zasahovat nebude, on už to rozsoudí všemohoucí Bůh.

Špatně dopadl i pytlák Kuhn, který byl přímo při činu dopaden knížecím hajným a veřejně pověšen. Předtím byl i mučen, neboť kníže zuřil, že mu složil kapitálního jelena, ale kat Jakub byl k němu milosrdný, neboť i on od něj občas tajně dostával kus zvěřiny a mučení spíše jen předstíral. Rychlé zlomení vazu při věšení byla jeho poslední přátelská služba.

***

Údajné kacířské učení nakonec zaplavilo nejen tento kraj, ale celé království a skoro dvacet let tu probíhala domácí válka „proti všem,“ ale to už byl farář Augustin na pravdě boží.
Zpovědní tajemství si odnesl do hrobu a lidské hříchy před světskými zákony tak zůstaly nepotrestány a rozsoudí je až sám Bůh.