Ztracená jednotka

Průzkumník Serjoža seskočil do zákopu a muži se kolem něj semkli.
„Friců je tam jako much. Mají i nějaký tanky, ale více vpravo. Jazyka jsem ale žádnýho nesehnal. Mají pozice dobře střežený.“
„Hm… tak se na ně připravíme. Chlapi, slyšeli jste!“ křikl hlasitě poručík Kočkin a zákop ožil.

Svá postavení si vylepšovala i trojice protitankových děl, které obsluhovala ženská jednotka spadající pod 3.dělostřeleckou divizi 35.armády.
„Tak jak, soudružky. Těšíte se na boj?“ zašel za nimi Kočkin.
„Sloužíme vlasti,“ odvětily ženy nadšeně, ač duše měly stažené strachem.
„Nebojte se, děvčata. Němce k vám nepustíme. Vyřadíte jejich panzery a stáhneme vás do týlu,“ ujišťoval je Kočkin.

Sám tomu ale moc nevěřil. Hlavní směr německého útoku šel jinudy, ale na to tu Němců bylo nějak moc. Kočkin sám neměl mnoho mužů a velení mu žádné další neposlalo.
„Zadržujte je, Kočkine, co nejdéle. Snaží se nás nalákat, že půjdou tudy, ale jejich hlavní síly jsou jinde. Půjde jen o nějaký podpůrný útok, nic víc. To zvládnete,“ sdělil mu do telefonu generál Pirnos. „A posily? Sám nic nemám. Tak to prostě je. Konec!“

***

Zrána druhého dne zasypala ruské pozice lavina žhavého železa.
Kanonáda zničila improvizované překážky a doslova v nich vystřílela široké průchody. Bohužel, přímý zásah zničil i jedno dělo, aniž by vystřelilo. Mrtvá těla žen tam ležela rozhozena s očima otevřenýma překvapením.
Pak zaútočily německé tanky a pěchota.
V odpověď jim zaduněly výstřely ze dvou tanků KV-1, tvořící zde statické vyztužení obranné linie a po chvíli i zbylá protitanková děla.

Brzy vzplály tři německé tanky jak slaměné víchy. U jednoho vnitřní výbuch oderval i věž. Oproti tomu ruské tanky byly prakticky nezranitelné, avšak ne nezničitelné. Němci proti nim neměli žádnou účinnou zbraň, vyjma těžkých kanonů, a tak je likvidovali přepadem tkzv. tankoborníků, vyzbrojených hlavně granáty.
Zatímco útok pokračoval a zbylé německé tanky pálily jak divé, skupina pěšáků se nepozorovaně dostala do blízkosti monster KV-1. Pak už jen stačilo zvednout poklop a vhodit tam granát. Ústí hlavně těchto tanků také umožňovalo vložit granát tam.
Jakmile byly tanky umlčeny, útočníci dosáhli ruských zákopů a nastala nemilosrdná řež muže proti muži.

Náhle se před postavením děl objevil tank, jen taktak stačila obsluha uskočit, než rozjezdil dělo na kaši. Tank vzápětí vybuchl zásahem posledního děla, co tu Rusové měli. Byla to ale labutí píseň.
Obránci byli pobiti, skupinka žen u děla byla obklíčena vojáky wehrmachtu a dala „ruky věrch,“ jak křikl jeden z Němců.
Celkem zajali sedm žen. Zbytek obránců padl včetně poručíka Kočkina a komisaře Litajeva.

***

Jednotka Němců obsadila blízkou osadu, jejíž obyvatelé uprchli. Jen v jednom domě zůstala stará bábuška, ke které strčili do sednice zajatkyně a venku postavili stráž.
Vojáci se dali do čištění oděvu i zbraní a velitelé rozmýšleli další postup.

Mezi vesměs mladými vojáky vynikal jeden starší muž. Jmenoval se Joseph Morawetz a nikdo o něm nevěděl, než to, že se k nim dal přeložit na vlastní žádost. Byl lo muž věku skoro padesáti let, na frontového vojáka až příliš, ale byl tu a každý den si do malé mapky smolil tužkou čáru postupu. Proč tak činí, nikomu neřekl, vlastně ani, proč je tady.

Večer zašel za velitelem své čety, poručíkem Schmeichelem.
„Pane. Zítra dosáhneme vesnice Olešnaja, což správně znamená Olešnice. Vím to. Mohlo by to jít hladce a bez palby?“
Velitel zvedl pochybovačně obočí.
„Proč myslíš?“
„Protože jde o vesnici českých přistěhovalců z minulého století. Ti mají Rusy rádi tak jako my,“ vysvětloval Joseph.
„Jestli chceš dobrovolně padnout, zajdi tam na průzkum. Pak to proberem,“ řekl velitel a Joseph semkl podpatky a odešel.

O chvíli později už kráčel přes pole k oné vesnici vzdálené několik kilometrů.

***

Během noci došlo i na zajaté ženy. Jak to ve válkách bývá, posloužili vítězům jako trofej.
Byly zavřené ve stodole a se vojáci se chodili s nimi potěšit. Děvčata se nebránila. Ne, že by si to užívala, ale muži se nechovali nijak hrubě, a tak svůj osud nesly odevzdaně. Je válka.
„Ráno je popravíme,“ rozhodl velitel.
Propustit je nemohl. Byly svědky svého zhanobení a ihned by se zařadily po bok Rudé armády s ještě sveřepější nenávistí k okupantům.

***

Když se Joseph vrátil o několik hodin později zpět, zašel za velitelem a poté venku zamířil ke stodole, aby se tam prospal.
„Stůj,“ zastavil ho strážný. „Jsou tam zavřený ty rusandy. Jestli se chceš zašukat, tak nějakou si vyber, ale rychle.“
„Nechci. Vy jste je…?“
„A co sis myslel? Jsou celkem hezký. A můžu ti říct, docela si to taky užívaly… Třeba ta zrzatá,“ zasnil se strážný. „No nic. Zejtra to mají spočítaný.“

Joseph pokrčil rameny, tiše stodolu obešel a otevřel zadní dvířka směrem do pole.
Ženy se v nich objevily téměř ihned.
„Što chočetě? My uže iznasílovanyje,“ zabručela jedna.
„Běžte… idítě damoj,“ mávl Joseph rukou do tmy.

Pak se zeptala druhá lámanou němčinou. „Ty… nas… pustit?“
„Jo… zejtra vás mají popravit… běžte… uběgáj.“
Děvčata se po sobě podívala a vystřelila do tmy. Možná se bály, jestli je zbaběle nestřelí do zad, ale Joseph si šel lehnout a pár hodin se prospat.

***

Nadporučík Brenneberg zuřil, že zajatkyně uprchly, vynadal stráži, že nebyla dost bdělá, že nezajistila všechny otvory a když se uklidnil, oznámil mužstvu, že další postup proběhne v klidu, za což se zaručil desátník Morawetz.
„Naším cílem je vesnice Ole-šš-nice, kde si odpočineme. Není to ruská vesnice, ale ukrajinských Čechů. Žádné násilí a rabování. Budeme tam vítáni sice jako okupanti, ale nikdo proti nám nevystoupí se zbraní. Je to tak, desátníku?“
„Ano pane,“ řekl Joseph a sám se zařadil do čela postupující kolony.

***

Vesnice Olešnice se lišila od těch ruských už na první pohled. Některým vojákům to připomínalo domov. Úhledné chalupy, pořádek, udržovaná pole a hlavně, nikde žádný nepřítel. Lidé na ně zírali sice překvapeně, ale ne zle, spíše zvědavě.
„Guten tag,“ prohodili tu a tam stojící vesničané a vojáci jim odpovídali.

Na návsi zastavili a Joseph se rozhlížel kolem a vydechl.
„Tak zase doma,“ řekl k údivu ostatních česky.
„Pane?“ otočil se na nadporučíka.
„Běž,“ pokynul mu velitel a ostatním mužům dal rozchod.

***

Joseph se skoro rozběhl vesnicí k jednomu domku. Otevřel vrátka a dýchl na něj pocit domova a mládí prožité zde na vesnici.
Dvorek byl tichý, a tak šel hned do domu. Otevřel dveře a opět ticho.
„Hrome. Tady se návštěva nevítá, nebo co?“ zahlaholil a zpoza pece náhle vyšla stará žena a přísně se na něj zadívala.
Pak ve tváři zjihla a vykřikla.
„Josífku! Jsi to ty?“ pevně ho objala a rozplakala se.
„Jsem, maminko! Jak rád tě vidím,“ koulely se i jemu slzy štěstí po tvářích.

Zůstali by v objetí ještě dlouho, kdyby do místnosti nevtrhla mladá dívka.
„Matko. Jsou tu… Němci,“ vykřikla a zmlkla, vidíc německého vojáka v objetí právě s matkou.
Joseph na ni pohlédl, dívka se dál tvářila zaraženě, až vše vysvětlila matka.
„Sestru Jitku už si nepoznal. Narodila se až po válce. Jitko, tohle je tvůj bratr Josífek.“
„Ty jsi Němec?“ otázala se dívka.
„Ne. Jsem opravdu tvůj bratr a s tou uniformou… ono je to složitější. Zůstaneme zde možná pár dní a bude čas si vše vysvětlit. Neviděli jsme se skoro třicet let.“

***

Josef Moravec se narodil roku 1897 a ve vsi Olešnice vyrůstal a žil spokojeně až do léta 1914, kdy vypukla mobilizace armády a brzy na to i válka. Protože se mu nechtělo bojovat za cara, podařilo se mu prchnout do Čech za příbuznými.
Jenže válka nekončila a on se rozhodl utéci do Švýcarska. V Německu byl zadržen, místo trestu smrti dostal uniformu a hajdy na frontu dělat „kanonenfutr.“ Císařské armádě docházela živá síla.
Přežil. Po pádu Císařství byl omilostněn a po válce již v Německu zůstal. V Rusku beztak zuřila občanská válka a pak měli navrch bolševici.

V roce 1939 začalo vše nanovo a ke svému úžasu dostal v roce 1942 povolávací rozkaz na frontu. V jeho letech! Snad to bylo administrativní chybou, kdo ví, prostě ocitl se v Rusku uprostřed letního tažení. Když zjistil, kde je a od velitelů se dozvídal střípky plánovaných operací, nechal se převelet k jednotce operující poblíž jeho domova. To se mu podařilo a byl zase doma. Setkal se s matkou i nikdy nepoznanou mladší sestrou.
Otec zemřel již před lety a mladší bratr narukoval do Rudé armády hned v jednačtyřicátém. Od té doby o něm neměli zprávy.

***

„To je slast,“ liboval si Josef, když se v komoře drhnul a poléval horkou vodou. Ta byla na jeho tělo učiněným balzámem. Místnost byla příjemně vytopená a teplé vody bylo ve velkém hrnci dost.
„Chceš namydlit záda?“ ozvalo se náhle.
Prudce se otočil a spatřil tam Jitku, zabalenou v bílém plátně, zjevně se též chystající na koupel. Rozpačitě překřížil ruce v klíně.
„Myslíš, že jsem neviděla nahého chlapa? Navíc jsi můj bratr, takže se přede mnou nemusíš stydět,“ řekla klidně a pomalu si sejmula zakrytí a byla před ním nahá.

Pak se i ona začala polévat vodou a Josef pochopil, že tohle je tady normální.
Byl už dlouho pryč a zapomněl, jak tu lidé žijí a například s nahotou rozhodně problém nemají. Jitka se chovala naprosto přirozeně, nijak se nekryla a ani po něm nepokukovala. Prostě se s ním přišla vykoupat.
Josef se též snažil chovat normálně, ale tělo ho zradilo. Ocas mu povstal, ztuhl a ne a ne změknout. Snažil se všelijak se před Jitkou krýt, že si toho nemohla nevšimnout.
„Aha… sem netušila, že bych tě tak mohla vzrušit. Ale to je přece úplně normální, počkej, pomůžu ti,“ a s naprostou samozřejmostí mu rukou sevřela ocas a začala honit.
„Jitko! Co děláš?“ lekl se Josef.
„Nic, co by se ti nelíbilo. Seš nadrženej a potřebuješ uvolnit. Ještě chvíli a bude to venku,“ odvětila a dál mu rytmicky honila péro.

V ruce cítila, jak ocas nabývá na objemu, jak to v něm tepe a cuká a pak trhavé výstřiky semene vytryskly ven a dopadaly na zem.
„Ahh… uhhh,“ dýchal Josef ve slastném uvolnění a Jitka mu ho dál honila, dokud mu nezměkl.
Pal si umyla ruce a dál pokračovala ve vlastní očistě.
„Umyješ mi záda?“ nastavila se mu.

Josef ji začal mýt a přitom konečky prstů se nechtěně dotýkal prsou, když jí zajížděl na boky.
„Můžeš víc, neboj se,“ dodávala mu Jitka odvahu, když vždy lekavě ucukl.
Jako správná vesnická dívka měla kypřejší postavu a větší prsa, kterým se nešlo nevyhnout.
Josef si dodal odvahu a Jitka ho nechala, i když jí prsa už mnul otevřeně a naplno, což zapříčinilo novou erekci.
Bylo to nádherné mnout takové pecny velkých prsů. Jak jí však začal klesat přes břicho níž, Jitka to ukončila.

„Dál to nejde. Jsme sourozenci,“ řekla s pohledem na vztyčený ocas, zabalila si tělo do plátna a komoru opustila.
Josef, zcela omámen předchozími prožitky, si stojícího ptáka vyhonil a pak v noci usínal se vzpomínkou na sestřino nahé tělo s velkými prsy a hustě zarostlým klínem.
Věděl, že řada spolubojovníků prožije noc se vším všudy. Ukrajinky, ani jak předpokládal Češky, obecně nebyly upejpavé, ale on sám měl smůlu.
Raději se věnoval klidnému spánku pod rodnou střechou.

***

Velitelé se uradili, že ve vsi zůstanou ještě jeden den, přičemž navážou spojení s velitelstvím a upřesní další kroky. Vojáci to přivítali. Průzkum nehlásil žádný výskyt nepřítele v okolí, i vesničané se dušovali, že Rusové tu obecně nejsou oblíbení a tudy jen prošli, když ustupovali. Nebyl důvod jim nevěřit.
Bolševiky na Ukrajině neměl rád takřka nikdo.

***

Josef se dopoledne seznámil se Stázkou, vdovou ze sousední chalupy. Muž jí padl hned v prvním roce války a ona doposud nenašla jiného manžela. Mužů teď bylo všude jak šafránu..

Když ji Jitka pozvala k nim, že se její bratr vrátil domů, byť v uniformě nepřítele, přijala to s radostí. Konečně se zas setká s civilizovaným mužem, který neholduje jen vodce a k ženě se nechová jako k dobytku. Ano, tak to v ruských vesnicích chodilo.
České vesnice se snažily udržet řád svého života jako v daleké domovině, ale stejně se pozvolna asimilovaly s místním prostředím. Řada žen měla už ukrajinské muže a ti své zase své (zlo)zvyky přinášeli sebou a rozšiřovali dál.

Muž ve vojenské uniformě se jí zalíbil na první pohled. Byl sice o dost starší, ale byl ošlehán bitvami i dlouhou cestou, než došel sem.
Stázka mluvila česky, ale již hůře, neb její muž jinak než rusky nehovořil, ale s Josefem si bezvadně rozuměli i beze slov.

Sázka neměla muže už přes rok a bylo to na ní znát, jak moc by potřebovala potěšit tělo. Josef se jí líbil a uměla si představit, jak mu štěstím úpí v náručí, když do ní proniká.
Koneckonců nebyla hloupá, aby jí nedošlo, proč ji Jitka pozvala. Josef si určitě moc neužil, co mu ona může dát.

Matka jim předložila slavnostní oběd, kdy obětovala pěknou slepici, ale syna se slušelo uvítat jak se patří.
Stakany vodky také nebraly konce, a tak se stalo, že si zářící Stázka odváděla domů Josefa prakticky „bez boje.“ Nemusela ho nikterak přemlouvat ani svádět, ale vyplynulo to tak nějak samo.

***

Doma sama ho svlékala, stáhla mu kalhoty a vydechla nad uvolněným ocasem.
Josef ji pevně sevřel v objetí a splynuli ve vášnivém líbání. Stázkou projel záblesk touhy jak „to“ hrozně moc chtěla a potřebovala. Cítila pevné chlapské objetí, tuhý ocas ji tlačil do stehna a Josef jí rukama jezdil po těle a mačkal prsa.
Náhle pocítil její ruku na ocase a honící pohyby, jak mu mastila péro do potřebné tvrdosti.

Když ulehli do postele, přesunul se jí hlavou do klína a přes chlupy pronikl k rozevírající se štěrbině a lízal ji a laskal po pyscích a klitorisu. Stázka vzdychala a sama si přejížděla a vzrušovala na prsou.
„Da… oh… oh… já budu,“ sténala a kroutila se nad slastí, kterou nikdy nezažila.
Takto se k ní žádný muž nechoval. Než stačila vyvrcholit, jazyk nahradil tvrdý ocas, který do ní prudce vnikl až po kořen.
„Oáááhhh,“ vyjekla a Josef mrdal tělo krásné ženy a užíval si těsnost pochvy. Stázka ho k sobě přitáhla za hlavu a vášnivě líbala.
Po další chvíli strojových přírazů cítil blížící se vrchol a zrychlil přírazy.
„Ano… já zas budu… úúúúh,“ projela jí tělem silná rozkoš. Vzápětí jí proud semene zalil útroby a pochva nasávala celou dávku do dělohy. Možnost otěhotnění Stázka neřešila. Vše byla vůle Boží.

„Zůstaneš tu se mnou přes noc?“ zeptala se ho, když se jejich milostné objetí uvolnilo.
„Můžu?“ opáčil.
„Musíš,“ a znovu ho začala dychtivě a divoce líbat.

Po divoké výměně jazyků jí Josef v polibcích přešel na prsa, se kterými se mazlil, mnul je a mačkal a jazykem objížděl dvorce a sál tvrdé bradavky.
„Teď zase já,“ špitla náhle zrudlá Stázka a jakmile přikývl, svezla se mu do klína a pak už cítil teplý dech a dotyk ruky i úst na ocase. Jazykem mu polaskala žalud a uzdičku a volnou rukou mu mnula koule, které i líbala a mnula mezi rty. Druhou rukou ho střídavě honila a sála sevřenými rty.
Za chvíli byl ocas připraven v pevném postoji.
„Můžeš si kleknout a otočit?“ zeptal se Josef a Stázka hned s radostí poslechla.
Přiklekl za ní, roztáhl půlky a prsty jí promnul pysky a klitoris.
„Ááách… júúúú,“ vydechla slastně a vzápětí prsty nahradil pronik do pochvy.
„Anooo… Svatá matko… úúúúh,“ zasténala Stázka, jak ho cítila hluboko v sobě.

Pysky se roztáhly, poševní svaly ho naopak sevřely, ocas v ní začal jezdit jako píst a oba naplnil slastí. Byl v ní zaražený až po kořen a hned začal přirážet.
Stázka vyrážela steny a vzdechy a byla celá bez sebe prožívanou rozkoší. A když jí ještě zezadu mačkal prsa a brkal prsty o bradavky, zvyšovalo to její slast do maxima.
„Já… já… už zase…“ sténala a dál vnímala neúnavné bušení a pohyby ocasu v pochvě.
„Já… taky,“ hekal Josef a chvíli před výronem z ní vyjel.

Změnili polohu a Stázka ho do sebe přijala s doširoka roztaženýma nohama. Bylo to slastné spojení. Tření a masáž ocasu v překrvené kundě byla velmi intenzivní.
„Božeee… už… budůůů,“ sténala a konečně dosáhla vrcholu.
Stahy pochvy Josef raději nevnímal a dál ji mrdal rytmickými přírazy.
Náhle si její nohy zapřel o ramena a pronikl do ní tak hluboko, až hekla a vykulila oči.
„Ne… roztrhneš mě!“ vykřikla, ale tvrdý čurák do ní zajel až po kořen.

Josef počkal, až si na něj přivykne a pak přirážel jen pomalu. Kolem zaraženého ocasu jí vytékaly šťávy a tvář se jí rozjasnila prožívanou rozkoší.
Josef teď už přirážel stále rychleji. Když ji pak vkleče držel za stehna a narážel na ocas, byla Stázka už hotová.. Prožila několik orgasmů za sebou a po tak dlouhé době ji to zcela vyřídilo. Napuštění kundy semenem už přijala s naprostou apatií.

Poté oba usnuli.

***

Další den jednotka vesnici opustila. Tažení nekončilo a Josef, nyní opět Joseph, tu pochopitelně nemohl zůstat. Loučení se slzami v očích končilo slibem návratu po válce.

***

Po několika dnech dobyli Němci vesnici Velkaja Zakupka. Vesničané se k nim chovali přátelsky, jenže to byla jen zástěrka. Místní ženy se vojáků zmocnily, nabízely jim pití, jídlo a samozřejmě i ttělesné potěšení.
Jindy nedůvěřivý velitel, nadporučík Brenneberg sám podlehl svodům jedné pohledné ženy, nechal rozestavit hlídky a jinak dal mužům volnost.
V noci se pak z mnoha domů ozývalo slastné hekání a funění.

Na kraji vesnice se ze tmy vynořila řada postav. Celkem osmnáct mužů tvořilo partyzánskou skupinu. Před pár dny se k nim přidalo sedm žen ze zničené jednotky 3. dělostřelecké divize. Prý v poslední chvíli unikly zajetí a muži padli.
Rudá armáda utrpěla porážku za porážkou a stále ustupovala. Kdy a kde se to zastaví?
Velitel partyzánů byl rázný a statečný muž. Když hlídka hlásila skupinu Němců ve Velkoj Zakupce, neváhal ani chvíli. Také ženy se toužily Němcům pomstít. Přes spojku se domluvil s vesničany, aby okupantům vyšli vstříc a v noci tak mohl proběhnout úspěšný přepad.

***

Hlídky znuděně čekali na vystřídání. Nikde se nic nehnulo. Náhle se před vojínem Klinkem něco mihlo a po krku mu přejelo ostří nože. Drže se za krk se s rukama zalitýma krví zhroutil na zem a jeden z partyzánů mu sebral zbraň.

Zlikvidovat se podařilo většinu hlídek, než jedna spustila palbu. To už ale do domů vnikali partyzáni a bezbranné vojáky snadno pobíjeli. Zajatce nebrali.
Němců však bylo víc a poslední již byli připraveni se zbraněmi v rukou. Přesto museli nakvap vesnici opustit a zachránilo se jich jen málo. Zbylá technika tam zůstala neporušena.

***

Joseph přepad zažil v sadu, kde ležel ve vysoké trávě a vzpomínal na příjemné chvíle se Stázkou. Aniž by si ho všimla, přešla kolem něj skupina partyzánů a když slyšel střelbu a výkřiky, pochopil, že je vše ztraceno. Tak jak byl, zmizel ve tmě směrem zpět na Olešnici.

***

Válku přečkal ve svém rodišti jako Josef Moravec, manžel Stázky Sejmonové a nikdo ho neobtěžoval nějakým ověřováním totožnosti.
Vesnice se kolem něj semkla a pro ně to byl soused, jako každý druhý. Vítězství Rudé armády sice neznamenalo svobodu, ale Josef prožil spokojený život jako prostý vesničan v kruhu své rodiny a tří dětí, které se Stázkou měl.

Autor

4.3 61 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Gourmet

Nerozumím těm nízkým oceněním. To není o Rusech, to je o příběhu jednoho českého člověka. Za mě dobrý!

Kittikit

Mne se to taky libi …

Citron

Spíš že to není moc o sexu. Dalo se toho popsat víc.

Shock

Do válečných událostí se těžko montuje nenásilný normální sex…. sorry. A víc rozvíjet děj se mi nechtělo, šlo jen o epizodku z Josefova života.

Laděk

Zas budu za rejpala, ale tentokrát se „navezu“ jen do posledního odstavečku. Nebo bych jen „shockově“ doplnil nějaký řádky za poslední větu. Ty by byly asi tak následujícího znění: „… Vítězství Rudé armády sice neznamenalo svobodu, ale Josef žil dál spokojený život jako prostý vesničan v kruhu své rodiny a tří dětí, které mezitím se Stázkou měl. Než dva roky po skončení bojů jednoho letního odpoledne Olešnicí dvakrát za sebou projelo neznámé tmavé auto – jednou pomalu, to když přijelo od Velkoj Zakupki a pokračovalo skrz dědinu až tam, kde měli Jožka Moravec se Stázkou pole. Hned potom jelo zpátky,… Číst vice »

Shock

člověče, tak o tom napiš vlastní povídku… Já chtěl skončit happyendem a rozhodně se nemínil zaobírat jeho osudem dál. Původně jsem ho dokonce chtěl nechat padnout. Tvůj konec je též docela pravděpodobný, ale smutný a mě kazí celkový dojem ze setkání s rodinou a sexu se Stázkou 🙂

Laděk

Bohužel, vzhledem k historickým zkušenostem s děním těsně po WW II, nelze jinak … Rusáci nikdy jiní nebudou …

Asda

Moc pekne

Denis 86

Pěkné

Marťas

Toto zajímavé pojetí pouti světem českého občana Moravce se mi líbí . Ještě, že se nesetkal s ženami kterým pomohl k útěku. To už by bylo nepravděpodobné. Jinak čtivé i bez toho chmurného a velmi pravděpodobného dodatku.

10
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x