Opravdu podařený výlet…

Co všechno může potkat nezkušené děvče…

Ruce se mi klepou nedočkavostí, když otevírám bránu a zajíždím autem do dvora. Konečně jsem sám! Konečně na mě nikdo nevidí a konečně se můžu věnovat sám sobě! Rychle z auta vyndávám balíčky, které jsem si dnes vyzvedl na poště. Dopoledne jsem odvezl manželku s dětmi na prázdniny k babičce. Mám před sebou několik nerušených dnů, které hodlám jako obvykle využít po svém.

V klidu obývacího pokoje postupně balíčky rozbaluji. Přes internetový obchod pro TVčka jsem si objednal prsní epitézy, přes divadelní službu lepidlo Mastix, no a nakonec rozbaluji poslední balíček. Skrývá ty největší poklady! Z obchodu Sexy žena jsem si objednal krásné jednodílné tygrované plavky. K tomu lodičky na vysokém podpatku, široký slaměný klobouk, dlouhou blonďatou paruku a černý brokátový šátek do pasu. Přišlo to vše, přesně tak, jak jsem si to objednal. I doba byla přesně načasovaná. V televizi prohlašovali, že zítra má být kolem třiceti stupňů! No a to je ten pravý čas kdy ve mně uzrálo rozhodnutí poprvé vyrazit ven, někam k opuštěnému rybníku, jako žena. Prostě na krásno!

Dlouho do noci sedím ještě u počítače a hltám různé rady na tranny stránkách. Pořád ještě nemám úplně jasno, jak se do plavek dostanu se svou mužskou výbavou. Holkám na stránkách se to krásně radí, zkus tucking! No jo ale jak na to? Po několika nezdárných bolestivých pokusech se mi konečně podaří zasunout kuličky pod kůži, a lepící páskou vše zamaskovat. Tak nějak impulsivně se rozhoduji, že se všude poctivě vyholím, a své rozhodnutí okamžitě provádím. Manželku uvidím až za tři týdny, a to snad už mi něco povyroste.

Ještě znovu na mapě kontroluji přístup k rybníku. Zvolil jsem si lokalitu, kterou jsem znal z mládí. Nedaleko Hostivic se nacházejí Břve. Soustava třech rybníků, které mají břehy zarostlé rákosím, písčité dno, a přístup z lesní cesty. To bylo přesně to, co já potřebuji.
Ráno už jsem pochopitelně nemohl pořádně dospat. Nedočkavě vstávám kolem páté hodiny, a celý se poctivě sprchuji. Následuje zkrášlování obličeje a schování mého mužského přívěsku pod kůži. A potom už si poctivě natírám oblast kolem prsních bradavek Mastixem a to samé dělám i s vnitřní stranou epitéz.
Lehám si na postel na záda a prsa silně tlačím na hruď. Po pár minutách sevření povoluji a opatrně vstávám. Zůstávám z toho pocitu úplně ohromený, prsa mi prostě a jednoduše drží na kůži, kterou jemně napínají. Jejich tíha se krásně přenáší na celý hrudník a jemné bradavky na jejích koncích mě přivádějí pomalu k šílenství. když s nimi jemně zahoupu, krásně se rozkývají do strany.
Na omak působí opravdu jako přirozené poprsí. To bylo tedy úplně něco jiného než moje dosavadní náhražky ze stočených ponožek anebo pytlíků s rýží! Když se předkláním abych se oblékl do plavek, prsa se mi krásně zhouply a zůstaly volně viset dolů.

Je to tak silný pocit, že si chvíli myslím, že radostí snad až omdlím. Plavky jsou vysoko vykrojené, z elastické tygrované látky, ale přední díl je vcelku až ke krku, kde končí širokým obojkem, který se zapíná vzadu za krkem. Záda zůstávají holé. Vybral jsem si tento model proto, že vlastně ukrýval celá prsa a nebyl tak vidět přechod mezi epitézami a mojí kůží na hrudi.
Manželce beru ze šperkovnice obrovské kruhové klipsy, koupil jsem jí je minulý rok v Itálii, ale už když jsem je kupoval, věděl jsem, že si je budu tajně půjčovat. Ještě si na prsty nasoukávám pár jejích prstenů, a na zápěstí asi deset kruhových náramků. Když už jsem v tom lepení Mastixem, pokračuji v lepení nehtů. Ty si pak upravuji rudým lakem, který má stejný odstín, jako moje rtěnka.
Potom přichází na řadu ještě dlouhé umělé řasy. Nevím, co mě to napadlo, ale natírám si lepidlem i vnitřek paruky, nosím na hlavě velmi krátkého ježka, a pevně si ji přitisknu na hlavu. Po pár minutách, když se zatahám za vlasy, drží jako přibitá, a navíc mě to připadá, jako když se tahám za svoje vlasy.

Brokátový šátek si vážu do pasu a vytvářím z něj vlastně takovou miniaturní cípatou sukni. Ještě vkládám do manželčiny zlaté kabelky rtěnku, řasenku, make up a její obrovské sluneční brýle. Po chvilce váhání si přes sebe přehazuji svoji bílou košili abych za volantem nebyl tak nápadný. Ale co! Kdo by v neděli v půl osmé ráno, ještě k tomu před volným pondělkem a úterkem buzeroval řidiče na silnici? Chvíli váhám nad lodičkami. Netroufám si ale řídit ve vysokých podpatcích, i když chůzi jsem měl perfektně natrénovanou, a tak do auta volím svoje pohodlné pantofle.

Už když vyjíždím ze vrat, musím se plně soustředit. Pocit z houpajících se náušnic při každém pohybu hlavou, vzdouvající se prsa na mé hrudi, rýsující se třešničky na konci prsou pod napnutými plavkami, krvavě rudé nehty na volantu, prsteny na rukou a cinkající náramky neskutečně ochromují moje soustředění na jízdu. Taky si často musím odhrnovat bujné blonďaté lokny z obličeje. Teď jsem pochopil, proč asi blondýny jezdí tak hrozně! A to nemám podpatky! V duchu se omlouvám všem ženám, na které jsem za volantem nadával. Jedu proto raději celou cestu pomaleji, a o to víc si všechny ty příjemné pocity užívám.

Do obce Břve přijíždím za necelou půlhodinku jízdy. Obec je úplně vymetená a i okolní chaty působí spíš opuštěným dojmem, i když už prázdniny začaly. Buď je to tou krizí, nebo už to lidi do přírody tolik neláká, nebo prostě pohrdají naší krajnou a cpou se pořád k moři. Výsledek byl ten, že břeh rybníka zel prázdnotou. Přesně jak jsem si to pamatoval z mládí, byl protější břeh porostlý rákosím, které se táhlo až do lesa. V rákosí byly vidět krásné písečné mýtinky. Tak to je přesně ono! Objel jsem celý rybník, a sjel z hlavní cesty na lesní, zákaz vjezdu automaticky ignoruji, protože cesta stejně po pár metrech končí.

V autě si obouvám lodičky, na hlavu aranžuji ohromný slaměný klobouk a nasazuji sluneční brýle. Košili jsem si nechal v autě, no a z něj vystoupila již skutečná dáma. Ještě si beru z auta froté osušku, kterou používám pro její velké rozměry jako deku, přehazuji si kabelku přes rameno, osušku beru do ruky, ujišťuji se ještě jednou, že jsem auto zamkl, a vyrážím lesem směr rybník. Tak tedy vyrážím, musím přiznat, že chůze na dvanácticenti­metrových podpatcích v jehličnatém lese není nic moc. Ale hodně jsem se snažil, aby moje dáma neztratila svoji eleganci. A skutečně asi po deseti minutách vidím před sebou krásný písčitý výsek v rákosí, zalitý vycházejícím sluncem.

Pomalu rozkládám osušku na zem, a vychutnávám si pocit, jaký vyvolávají volně houpající se prsa v předklonu, uvězněná pouze za elastickou látkou mých vysněných tygrovaných plavek. Před vstupem do vody odkládám brýle a klobouk, vytahuji vykrojení plavek ještě výš, a opatrně se nořím do vody. Neskutečný pocit z vody, která si skrze jednodílné plavky hledá cestu k tělu, teplo které dodává přední díl, který je v celku, silně kontrastuje s pocitem chladivé vody na zádech, dlouhé lokny paruky se namáčí a těžknou tíhou vody.
Chvíli si jen tak volně splývám v mělké vodě u břehu, potom se odvažuji plavat i dál. Když jsem po chvíli vylezl z vody, zůstávám stát na břehu a naschvál vypínám hruď a prsa nastavuji slunečním paprskům. Přesně jak jsem to vypozoroval u své manželky, si do osušky poctivě vymačkávám vodu z paruky. Ona vždycky tak hezky zaklonila hlavu dozadu a vyčkala si vodu z jejich dlouhých vlasů do ručníku. Pak už jen pomalu brouzdám v mělké vodě u břehu, a zažívám ten pocit, kdy se naopak holá záda vystavená sluníčku zahřívají, a na břiše mě krásně chladí mokré plavky. Lehl jsem si na deku, v zrcátku opravil rtěnku a řasy, a pak už se zaposlouchávám do ničím nerušeného zpěvu ptáků z lesa, který zní jako krásná ukolébavka, a sluníčko tak krásně hřeje, a rákosí jemně šustí…

Nevím přesně na jak dlouho jsem usnul, ale když jsem se probudil, bylo vidět, jak se protější břeh, kde byla hlavní koupací pláž trochu zaplnil lidmi. Byli ale daleko, takže ke mně doléhala pouze kulisa výskajících hlasů dětí. Opatrně se nadzvedávám, a zkontroluji prostor kolem. Naštěstí se žádný vetřelec na mé pláži neobjevil, a proto se ještě chvíli jen tak líně převaluji a pěkně si všeho užívám.
Když už se konečně vydávám na cestu k autu, stojí sluníčko již hodně vysoko, a já si uvědomuji, že vlastně nemám hodinky. Aha, mobil! Vytahuji ho z kabelky, no jistě, je deset minut po jedenácté. Pomaličku opatrně ladným krokem se blížím k místu, kde jsem nechal stát auto. Už bych ho měl sakra vidět! Ne bylo to ještě kousek dál! Ne, nejsem přeci blbec, bylo to přesně tady! Propadám do těžké deprese, místo přece jasně poznávám, i tráva byla ještě od kol slehlá, ale auto nikde!

Tak to je teda pěkný malér! Najednou vůbec nevím, co mám dělat, a tak si na chvíli sedám na bobek, a snažím se nějak zhodnotil situaci. Do očí se mi začaly tlačit slzy zoufalství a vzteku. Fakta jsou ale naprosto jasné, auto pryč, já v lese v plavkách vystrojený jak nějaká děvka, v kabelce potřeby pro dámu a mobil, doklady jsem totiž chytře nechal s peněženkou pod sedadlem v autě.
No a samozřejmě tam taky zůstaly klíče od baráku! Pomalu mi dochází, co se vlastně stalo. Moje mysl horečnatě začala pracovat na plné obrátky. V prvním záchvatu jsem si chtěl sundat paruku, ale jak jsem za ní zatáhl, myslel jsem, že mě skalpuje kůži na hlavě. Ale to je vlastně blbost, v této situaci potřebuju vypadat spíš jako žena, kdybych byl bez paruky, budu okamžitě vypadat jako úchyl. Z mapy jsem si pamatoval, že u třetího rybníku, který je odtud nedaleko, jsou v lese roztroušené chaty.

Tak to bude to pravé, třeba se mi tam podaří sehnat něco na sebe, abych se mohl vypravit normálně pěšky do Prahy. Jízdenku MHD bych pak mohl zaplatit přes mobil, no a na zahradě domu mám pod dřevem do krbu schovanou skleničku s náhradními klíči. No a až se převleču, půjdu oznámit krádež auta. Ještě štěstí, že jsem nechal doma platební kartu! Jediný problém byl v tom, že abych se dostal k dalšímu rybníku, musel jsem projít kus po cestě. Jinudy to prostě kvůli mokřinám zarostlých vysokou trávou prostě nešlo. Takže než najdu něco jiného na sebe, musím vypadat jako dokonalá žena.

V zrcátku naposled dolaďuji svůj vzhled, upravuji klobouk na hlavě a odhodlaně vyrážím směrem k silnici. Po pár metrech si ale připadám jako nahý! Moc dobře jsem si uvědomoval, že kdybych já potkal takto oděnou ženu, určitě si o ní pomyslím své. No nic, odhodlaně vycházím ze stínu lesa na asfalt. Pak mi došlo, že bych si mohl alespoň sundat lodičky, aby se mi šlo líp. Než se ale stačím vyzout, slyším za sebou motor auta.

„Kam tečeš šťávo?“ zahalekal za mnou nějaký pubertální hlas zároveň se zakvílením brzd, „naskoč a bytelně zakalíme!“
Když jsem se otočil, uviděl jsem rozpadajícího se Opla Kadeta v kabrioletu a v něm dva puberťáky, kteří rozhodně nemohli mít ani řidičák.
„Dáme bezstarostnou jízdu, vole,“ houkl ten druhý a mával lahví od vína. Tak teď jsem byl v koncích, v hlavě totálně prázdno.
„Hele kluci,“ snažím se o trochu vyšší tón hlasu, „jen v klidu pokračujte dál, nemám zájem.“
Ani nevím, jak mě tato věta napadla, ale znělo to fakt dost tvrdě žensky.

„Si naser krávo!“
To zase byla jediná odpověď, které jsem se dočkal, motor Kadetu zakašlal, vzepjal se k úžasnému výkonu, prohrábl totiž štěrk na krajnici, a auto zmizelo v další zatáčce. No tak ty holky to fakt nemají jednoduché! To byla jediná myšlenka, která mě napadla, a tak jsem raději rychle pokračoval dál v cestě. Po pár metrech zase ale slyším zvuk blížícího se auta. Uskočit a schovat se do bažiny? No to ne! Taky příkop u cesty byl tady zrovna samá kopřiva. Raději zastavuji, a dělám že něco hledám v kabelce. Je slyšet, jak auto brzdí, a zastavuje vedle mě.

„Madam nechcete kousek svést?“ ozval se hlubší postarší hlas. Nezbylo než se otočit a hledat vhodnou odpověď. Hlas vycházel z okénka naleštěného Mercedesu a patřil slizce vypadajícímu tlustému chlapovi. Tak být opravdu ženská, tak to raději volím ty dva puberťáky než toho slizouna.

„Ne děkuji, jste velmi laskav, jdu jen tady kousek na chatu,“ pípal jsem tichým hlasem.
„Ale no tak,“ jeho hlas zněl najednou jako břitva, „asi sis děvko spletla rajon, tady není E55!“ a začal najednou na mě naznačovat pusou jako když kouří pohlavní úd. Co bylo ale horší, že se začal pomalu soukat z auta ven. Tak to jsem nečekal, a chtělo to rychlou reakci.

„Koukej zapadnout do tý kisny, nebo tě třísknu po makovici!“ zařval jsem na něj a napřáhl ruku s lodičkou, jako když ho chci podpatkem praštit do hlavy. Jak jsem zařval, pochopitelně musel poznat, že jsem chlap.
„Aááá, pán je nějakej jetej buzík,“ začal se smát, ale co bylo hlavní, opět se složil zpátky za volant, naznačil pusou znovu to vulgární kouření, vztyčil prostředníček, a zmizel.

Tak to byl pro mě šok! Ani jsem neušel sto metrů a takové zážitky! Chvíli mě napadlo, že bych zavolal nějakému kolegovi z práce, anebo někomu z rodiny, ale jak bych jim to vysvětloval? Že chci být občas ženou? Že se občas cítím jako žena? No v práci bych asi musel skončit, a rodina? No to už vůbec ne. Byl jsem městské dítě, takže i chůze na boso po horkém asfaltu nebyla to pravé ořechové.
Důležité ale bylo to, že se kolem cesty začal objevovat zase les, a mezi stromy jehličí a nizoučká tráva. To mě vyburcovalo k vyšší rychlosti, a už bez dalších zážitků rychle opouštím asfaltovou cestu. Les na mě působí blahodárným uklidňujícím dojmem a trochu mi přidává na lepší náladě a vlévá mi do žil naději. I přes to, do jaké tragické situace jsem se dostal, neustále vnímám svoje oblečení, spíše tedy neoblečení, dlouhé řasy, které mě jemně šimrají na tváři při každém mrknutí, a…

A sakra, jak si tak pro sebe mrkám, málem vrážím do ohnutého staříka. Kruci, hodil by se pohádkový dědeček, blesklo mi hlavou.
„Dobrý den,“ slušně zdravím, protože zastávám názor, že když se dva potkají skoro v pustině, měli by se pozdravit. Zároveň jsem si ale uvědomil, že vlastně teď jsem dáma, a ta první nezdraví.
„Hezké poledne madam,“ odpovídá stařík, a když se narovnal zahlédl jsem v jeho ruce nůž! A v druhé měl nějakou houbu. Ještě že jsem nezačal křičet, je to obyčejný dědeček houbaříček.
„Vy jste asi zabloudila, hledáte něco?“ zeptal se, když si předtím zkoumavě prohlédl můj zevnějšek, a upřeně se mi zadíval do očí, které jsem měl naštěstí ukryté za obrovskými slunečními brýlemi.
„No, vlastně hledám, měla by tady být chatová oblast, jdu za kolegyní na návštěvu,“ trochu jsem šeptal a snažil se o sametový neutrální hlas. Vlastně jsem ani tak nelhal, protože chaty opravdu hledám.

„Aha, aha, no Pražáci, to jdete dobře, první chata už je támhle vidět mezi stromy,“ řekl s úsměvem a mávl rukou směrem do lesa. No to jsem teda, asi si pomyslí nojo, blondýna, v dálce totiž opravdu byla vidět chata.
„Děkuji, moc jste mi pomohl, na shledanou,“ smažím se taktně ukončit rozhovor.
„Není zač madam,“ vysekl úklon a začal se opět věnovat houbám. Tak to mi prošlo, to byl první člověk se kterým jsem mluvil jako žena! No samozřejmě když nepočítám ty blbce na silnici. Buď nic nepoznal, anebo naopak poznal, ale taktně mlčel. Moudré stáří…

Chata mě přitahuje jako magnet. Zůstávám ve skrytu lesa, a opatrně se rozhlížím. Okenice jsou otevřené, a na verandě před chatou je dřevěná sedací souprava. Co je ale pro mě nejdůležitější, je otočný sušák na prádlo, zapíchnutý na trávníku před chatou. Dělí mě od něj kousek posekané louky, myslím že je to odhadem tak třicet metrů. Vidím na něm ručník, tričko Adidas a modré šusťákové trenýrky. Tak to musí být moje!

Kdybych to oblečení měl, už bych vypadal aspoň jako nějaký rekreační běžec. No vlastně ještě boty. Chvíli váhám, jestli podniknout rychlý přepad a zmizet, anebo se plížit pomalu. Cvičně poskočím na místě, ale vzhledem k mému bujnějšímu poprsí, které se nebezpečně rozhoupalo volím raději plíživou variantu. Opouštím soukromí lesa, a vstupuji na sluncem zalitou louku. Opravdu nenápadně se snažím překonat těch pár metrů. Už natahuju ruku ke tričku, když vtom mě projela nohou palčivá bolest, až se mi podlomilo koleno.

„Dobrý den, hledáte někoho?“ ozval se zároveň do ticha ostrý ženský hlas. Než stačím odpovědět, rychle zvedám nohu. No jasně, v trávě pod chodidlem se vrtí zraněná včela. Tak teď už je mi jasné, co bude následovat. Jsem totiž silně alergický na včelí píchnutí.

„Prosím vás já totiž…“ slyším se huhlat a cítím, jak mi pomalu otéká jazyk, „ona tady včela…“ A dál jsem už nebyl schopen ze sebe nic dostat. Nejasně jsem vnímal, jak nějaká ženská postava seběhla s terasy chaty, podepřela mě a táhla zpět na terasu. Pak už jsem byl trochu jako v mdlobách…

„No tak už se probuďte,“ slyšel jsem ženský hlas, a zároveň cítil mokrý ručník na čele.
„Mluvte na mě, jek se jmenujete, počítejte do deseti,“ naléhal ten hlas. Pomalu jsem otevřel oči. Nevěděl jsem, jestli už jsem v nebi, ale pomalu se mi vracelo vědomí. Moje oči začaly vnímat pokoj s velkým krbem, podivné výstupky na mé hrudi…aha, no jasně prsa, už jsem byl při vědomí.
„Jedna, dvě, tři…“ začal jsem počítat, jak už jsem to v nemocnici párkrát zažil. Cítím, jak se mi úplně vrací vědomí. Žena, které sedí vedle mě na křesle se na mě začala usmívat. Mohlo jí být tak kolem padesátky, i když neurčitý věk, ale vyzařovala z ní nějaká zvláštní pohoda.

„Dobrý den, prosím nezlobte se, ale musím vám něco…“začínám ze sebe tlačit slova přiznání.
„Dobrá, jen klid,“ přerušuje mě, „máte štěstí, že tady mám ještě kalciovku, můj manžel byl taky silný alergik. “
„Víte, přece jen bych vám chtěl něco vysvětlit…“
„Tak jen v klidu a pomalu,“ zase mě přerušuje, „jestli myslíte tu parádu co máte na sobě, tak mě to opravdu překvapilo, vypadal jste velmi věrohodně. I tady na omak, to jsem se až lekla. Ale víte máte štěstí, pracuji jako lékařka na traumatologii v Motolské nemocnici, a věřte že je poměrně hodně mužů kteří pod kalhotami skrývají buď tanga anebo punčocháče,“ dodala s úsměvem.

Když mluvila o mých prsou znovu se jich lehce dotkla. To ve mně povolilo nějaké zábrany a do očí se mi začaly drát slzy. Ani nevím jak, ale slyšel jsem svůj hlas, jak jí vypráví události dnešního rána. Když jsem skončil podala mi čistý ručník.
„Poslouchejte, a nebylo to vaše auto stříbrná Oktávie?“ zeptala se a pomáhala mi utřít obličej. „Když jsem dnes přijížděla ze služby, míjela mě na silnici odtahovka. Oni totiž tady často odtahují auta z lesa. Byla na ní stříbrná Oktávie. Tak jeden problém máme asi vyřešený. Budete ji mít určitě ve Stodůlkách na parkovišti.“

Její slova pro mě zněla jako andělské zvonění. Okamžitě jsem dostal lepší náladu a opatrně se posadil.
„Já jsem se vám vlastně ještě nepředstavil…“ a začínám jí vyprávět celý můj příběh. Nevím proč, ale magické slovo doktorka na mě působilo jako zpovědnice. Povolily ve mně nějaké zábrany a já ji začal vyprávět svůj problém s touhou občas vypadat jako žena, nebo snad začít být pořád ženou.
Vyprávěl jsem jí svoje největší tajemství, které jsem v sobě držel už hodně let. Najednou to prostě povolilo…Ona mě občas přerušila, a na něco se zeptala. I když jsem se představil jako Pavel, oslovovala mě Pavlo. Čas utíkal, mě se udělalo už úplně skvěle, a ona se naopak chovala tak přirozeně, že mě ani jednou nepřivedla do rozpaků z mého zevnějšku.

„Musím ale přiznat, že vám to Pavlo fakt sluší, kde jste vlastně sehnala ty plavky?“ zeptala nakonec se smíchem. Pak už měly události rychlý spád. Po telefonátu na městskou policii v Hostivicích jsem skutečně zjistil, že mám odtažené auto. Mezitím co jsem jim telefonoval, Eva, jmenovala se Eva Marková, odešla do vedlejšího pokoje.

„Tak toto by vám Pavlo mohlo být, je to po manželovi, ne že by umřel, ale utekl mi s jinou, mladší.“
Smutně se usmála a podala mi světlé kraťasy a modré triko. Ukázala mi, kde má koupelnu, a nechala mě tam taktně samotného. Když jsem ze sebe zase dělal muže, jediný problém byla paruka. Musím se holek zeptat, jak to dělají, ale lepení na hlavu není asi to nejlepší řešení. Když jsem se vrátil zpět do pokoje už mě automaticky začala oslovovat Pavle.

V autě, když mě vezla pro to moje, už jsme si tykali jako staří známí. Moje auto skutečně stálo na odtahovém parkovišti. Když jsme se loučili, vyměnili jsme si vzájemně telefonní čísla. Eva ještě něco rychle psala na kus papíru.

„Tady máš ještě kontakt na moji jednu známou ze školy, myslím, že by ti mohla poradit,“ a podala mi přeložený lístek.

Teď když už jsem v bezpečí svého domu si konečně můžu klidně oddechnout. Vařím si kávu a pozoruji krásný západ slunce. No vlastně, byl to moc podařený výlet. Mezi pokutovými bloky ležícími na stole upoutává moji pozornost papírek od Evy. Pomalu ho rozevírám, a znovu se v mysli vracím ke své zpovědi u ní.
„MUDr. Milada Fifková…“ čtu si pro sebe…

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x