Černý tunel

„Projít Černý tunel milá,
není žádná snadná věc…“
řekl, když se posadila,
starý moudrý pastevec.

„Nahý, jak v den narození,
musí přes něj každý jít.
Muž musí své přirození,
žena blanku ubránit
před nástrahou. Ani za nic
nesmí o ně přijíti.

Dívka pannou, muž jak panic
musí zas ven vyjíti.
Teprv pak má právo získat
poklad ceny nezměrné.
Pak si může štěstím výskat,
bude proč – a ne, že ne!“

Oheň zvolna dohasíná,
Anna sedí vedle něj.
Jeho řeč jí připomíná
Její vlastní beznaděj.

„Pannou osmnáct jsem roků,
jak dlouho mám takhle žít?“
Mezi stehny vede ruku.
„Toho musím využít!“

V nuzné chýši sama žije
opuštěná sirota.
A teď – poklad nějaký je,
Co změní běh života…

„Na těle nic nesmí zůstat,
ani prsten, ani nit,“
praví starý, „cesta hustá,
mnoho hodin nutno jít.“

Anna sedí zamyšlená:
„To je šance! Řeknu: „Jdem!
Mám žít jako chudá žena?
Však já vím, co s pokladem!“

Pastýř dodal: „Temné síly
číhají tam na dívky.
Fauni si tam honí žíly,
na chlapce zas s kladívky.

Nunváři jsou připraveni,
že jim šourky rozdrtí
Tam ochránit přirození,
je jak zápas se smrtí!“

„Já to zkusím!“ Anna sahá
znovu pod svou košili,
(musela ji dnes prát nahá,
neboť nemá, nežli ji).

„Černý tunel, ten se tyčí
u mé chýšky nepěkné,
když to vzdaly jiné píči,
má se toho nelekne!“

Ráno stojí u zrcadla,
obhlíží se nahatá.
„Nesmí zůstat kousek prádla,
co jen ruka nahmatá!

Šperky stejně nemám žádné,
nikomu nic nesvěřím!
Hlavně ujít nejvíc za dne!“
Vydala se ke dveřím.

Rosa se už vypařila,
horký vzduch se rozšíří.
Anna nahatá a bílá,
ku tunelu zamíří.

V tunelu tma jenom bují.
V jeho hloubi tající,
obludy jen vykukují
jemně světélkující.

Jsou však ve veliké dáli,
Anna má dost kuráže.
„Povídali, že mu hráli!
Má kunda to dokáže!“

A tak je už zase čilá,
neleká se trampoty.
Bosou nohou vykročila,
tam do lůna temnoty.

Není tu tak nepříjemno.
Lehce se jí tají dech.
Je tu teplo, i když temno
a pod nohou měkký mech.

„Opatrnosti dost není!
Co kdyby tu někdo stál?“
S rukou na svém přirození,
srdnatě jde Anna dál.

Potom přišla do bažiny,
zatím jenom po kotník.
„Nu co, pro tu trochu špíny,
nebudu hned tropit křik!“

Když tu: Co se děje? Ouha!
Z chodidel až do kostí,
nesmírná pohlavní touha,
se jí v těle rozhostí!

Anna jenom prudce sykla:
„S tím se prostě nedá jít!
Navíc jsem se celá svlíkla,
hned se musím ukojit!“

Levou rukou mačká cecek,
pravou šátrá, kde jen vzít
mohutný a tupý klacek,
do kundy ho zarazit!

Už ho našla! Chudák Anna.
Neví už, co udělá,
Včas však vzkřikla: „Moje blána!
Bude proděravělá!

Musí přece zůstat celá,
má-li pokus platný být!
Musím zkrotit touhu těla
a ten klacek zahodit!“

Bažin kouzlo stoupá dále.
„Mám-li trochu nabrat klid,
ty touhy jsou nebývalé,
musím si ji pohonit!“

Někde venku zpívá ptáček,
Anna klečí v bažině,
prohání si poštěváček,
pokud možno nevinně.

Konečně! Šest, sedm vzdechů
a snad může dále jít.
Už touží po měkkém mechu,
co by ji moh´ uklidnit.

Za pár minut je vše v háji,
přes nešťastná chodidla.
Už jí zase nabíhají,
svrbí, svědí rodidla.

A už se jí zas dech krátí,
v tváři tuhne každý rys.
Musí holt zas promačkati
pořádně svůj klitoris!

Při křečích už pláče vzteky:
„Asi je už všecko pryč!
Nedosáhnu svojí Mekky,
když musím furt hasit chtíč!

Každým krokem do podřepu!
„Ubohý můj klitoris!“
Když tu zírá s poloslepu:
„Co je to tam za obrys?“

Anna třeští do tmy oči.
„Kdo by to jen býti moh´?“
To už ze křoví vykročí
hrozitánský kozonoh!

„Je to faun! A jak mu stojí!
Teď se naplň,osude!
Ten jestli se se mnou spojí,
nic z mé kundy nezbude!

Musím jednat!“ Anna sílu
sebrala a do zbraně!
Jde k němu a už mu žílu
bere měkce do dlaně.

Spíš do obou. To je macek!
Takový lze těžko zřít.
Napře se a jeho klacek
Ze všech sil mu začne třít.

Faun jen drží. Anna ústa
přimkne k jeho žaludu.
Nestačí však, stále vzrůstá,
duří jak až na půdu.

„Tak už stříkej!“ prosí Anna.
„Už mě bolí každý sval.
Víš, je cenná moje blána,“
a statečně honí dál.

A to už faun náhle hekne
a tlumeně zavyje.
Anna se toho až lekne,
co se na ni vylije.

Od vlasů jí celou kůži,
husté sémě zavalí.
Často stříkávají muži,
tohle jsou však přívaly!

Než si vytře sperma z očí,
než si vlasy uhladí,
Faun se trochu pootočí
a už mizí v kapradí.

Anna chvíli těžce dýchá.
„Páni, ten mu ale stál!
Štěstí, že mě neopíchal,
teď snad můžu jíti dál…“

Vykročila. Levá, pravá…
Proradnou tu bařinu
vystřídala řídká tráva,
za nejbližší vteřinu

Stromy tvoří jednu masu,
stejně jako listoví.
Přesto mají svojí krásu,
co se těžko vypoví…

Nitka slunce kreslí v trávě,
místa světlem poznaná,
po nichž Anna kráčí právě,
oslizlá a zmazaná.

Od semene celá slizká,
prach ji snadno pokryje,
když tu studánka je blízká,
v té se hbitě omyje.

Umyla si celé tělo,
načež se jí zazdálo,
jako by se jí píti chtělo,
napila se nemálo.

Vykročila. V Evy hávu,
to je jen pro tahouny…
Bažinu a řídkou trávu,
vystřídaly šlahouny.

Zelené a tuhé dosti,
tak se po nich začla brát,
když tu zjistí bez milosti,
že se jí chce strašně chcát.

Přičapla a povolila,
vyvalil se zlatý proud.
Náhle se však zarazila,
pravou nohou nelze hnout!

Škube, a ani se nehne,
šlahoun ji tam ovinul!
Plazí se po pravém stehně
kundičku jí neminul!

Už se mezi pysky dere,
přímo se tam nahrne…
Anna hrůzou jen jen sere.
„Vždyť mi blánu protrhne!!“

Vyškubla se, odskočila,
zoufale se rozběhla.
„Tak to jsem se vymočila!
Jsem já to kus nemehla!!“

Jak se v pláči dále žene,
vletí, jak se zalyká,
do náruče rozpažené,
nějakého chlapíka.

Vypadá jak dřevorubec,
ruce Anny nahmatá.
Zle však nepůsobí vůbec.
„Kam se ženeš nahatá?“

Tak mu Anna vyprávěla,
ochotně a podrobně,
proč tu je a co tu dělá.
Řek: „Jsem na tom podobně.

Doma jsem hnůj jenom kydal,
marná všechna námaha
do Tunelu jsem se vydal,
svlíknul jsem se do naha.

Taky se mi nejdřív zdálo,
že to hezky začíná,
proč by to dál neklapalo?
Pak však přišla bažina…

Ač jsem si ho v chůzi honil,
strašlivě mi pořád stál.
Co chvíli jsem šťávu ronil
a snažil se kráčet dál.

Nunvářům jsem šťastně utek,´
unikl jsem s kulkama,
třebaže jsem stokrát vytek,´
vždycky svýma rukama.

Když tu vidím nahou vílu:
„Řekni, že tě neláká, „
praví, když mi honí žílu,
„vykouřit si čuráka!“

Jak mi ho tak nahonila,
v nestřežené vteřině.
znenáhla se předklonila,
už byl v její štěrbině!

A co dále s mojí cestou?
Cíl mi zmizel do dáli!
Víla byla mou nevěstou,
tak jsme tady zůstali.

Máme půlročního kluka,
pojď si u nás oddechnout!
To už Annu jeho ruka,
táhne bokem v temný kout.

Vstříc jim kráčí plavá víla,
oblečená v selský šat.
Aniž by se podivila,
začíná ji dále zvát.

„Určitě jsi taky chtěla,
toho zlata dosíci.
To lze vyčíst z tvého těla.
V jaké jsi teď pozici?“

„Ještě nevím,“ Anna řekla.
„Taky bych to chtěla znát.
Strašlivě jsem se teď lekla,
když jsem támhle začla chcát.

Jen se na okamžik sehnu,
šlahoun během sekundy,
ovinul se po mém stehnu,
už se mi dral do kundy!“

„Koukneme se,“ víla vede
Annu k stolu: „Sem si lehni!“
Ukáže na fošny hnědé,
„ pohrabu se mezi stehny!“

Tak se Anna položila,
na zahradní hrubý stůl.
Pak jí víla zabořila,
do vagíny prstů půl.

„Je to dobrý!“ víla hlásí
za dvě, za tři minuty,
„Jsi tam celá, šlahoun asi
nechal hymen netknutý.

Dobře vím, že nemohu ti
žádný šat na cestu dát,
bude-li ti to však k chuti,
můžeš se tu vykoupat.“

Pak do necek nanosila
teplé vody ze sudu.
„Teď se umyj,“ řekla víla,
„ať neděláš ostudu!“

Tak si Anna drhne kůži
a víla ji varuje:
„Čekaj tě tam ještě muži,
z nichž však jeden strašný je!

Vynoří se vždycky zpoza
stromu, nebo ze křoví,
říkají mu Odřikoza,
proč však takhle – kdo to ví?

V ženách jméno budí hrůzu,
je to strašný loupežník,
odpornou má s sebou lůzu,
jíž by žádný neunik.

Dřevař nato: „Nestraš zase!“
Nahý je na zápraží,
po koupeli utírá se,
režnou žínkou v podpaží.

„Jsou to řeči, Odřikozu
dlouho nikdo neviděl!
Jen se nesmí ztrácet rozum,
bát se hloupých strašidel!“

Žínku hodil mezi vraty,
jen tam s pleskem letěla,
vyhrnul své ženě šaty,
pod nimiž nic neměla.

„Jenom jednou ojedu tě…
no, copak se zboří svět?“
„Nedělej jí tady chutě,
víš, že musí vydržet!“

Tak se Anna osušila,
dík v úsměvu nesmělém,
a zas čistá, celá bílá,
vydala se tunelem.

A zatímco dřevař víle,
vráží v klín svou násadu
Annu dělí už jen míle,
od skvostného pokladu.

O kus dál stín lesa kryje
loupežníky – jsem si jist!
Lenivě si hladí pyje
a čekají na kořist.

Odřikoza, ten je vede,
je to strašný maniak.
Kdoví co vše nedovede,
jeho strašně velký pták?

Náhle vzkřik: „Mně šálí zraky!
Tam, co je ta zatáčka
– jak nevěřit na zázraky!
Přímo k nám jde nahačka!

Promrdat ji tady v lese,
už nebude námaha,
rychle, chlapi, svlíkejte se
co nejdříve do naha!“

A tak v příštím okamžiku,
stálo tady v pozoru,
třicet nahých loupežníků,
s čurákama nahoru.

„Nyní“, Odřikoza velí,
„spolehněme na pudy!
Ojeďte ji po prdeli,
obnažte si žaludy!

Pak si, chlapi, vycákejte
do ní svoje semena,
potom ji mně přenechejte,
rozřežu jí vemena!

Anně chvíli divně bylo,
cítila dech osudu,
než ji prudce obstoupilo,
třicet nahých pobudů.

Zepředu a vzadu taky,
že nebylo úniku.
Při pohledu na čuráky,
pocítila paniku.

Anna ztuhla, celá bílá,
potom v děsu z příštích chvil,
jenom hlavu zaklonila
a vydala táhlý kvil.

Tu hle! Na to táhlé vytí,
zazněl lesem tichý cval.
Bandité jsou dávno v řiti,
sledujte, co bude dál.

Na mýtinu, kde to bylo,
nečekaně z lesa se
stádo faunů vyřítilo
a hned jdou po ocasech!

Takovéhle okamžiky,
sotva někdo přežije.
Fauni nahé loupežníky,
začli chytat za pyje!

Anna oči jenom třeští,
Škub! – a už je po údu!
Loupežníci hrůzou vřeští,
prchaj svému osudu.

Marně penisy však hájí.
Fauni gestem bleskovým,
silou paží utrhají,
jeden penis za druhým.

To se věru nenadáli!
Po tom rázném zákroku,
loupežníci mizí v dáli,
s rukama na rozkroku.

Ale to už fauni milí,
dle své dávné zásady,
Anně k nohám položili,
třicet pyjů do řady!

Aspoň je pak vykouřila,
když jim tedy nedala.
Od spermatu celá bílá,
na cestu se vydala.

Už se zpoza větví bělá,
konec tunelu jak den.
Anna tedy vydržela!
A teď se jí splní sen.

Nahatá a ulepená,
vyšla zvolna ze stínu.
Přímým sluncem oslepená,
chce obhlédnout krajinu.

Trávou teče potok jasný,
jinoch stojí opodál.

Celý nahý a tak krásný,
jako by se ve snu zdál.
Na zádech pár měkkých křídel

Zlaté vlasy vroubí tvář.
Šíří vůni vzácných mýdel,
a má lehkou svatozář.

„Nic se neboj,“ řekl Anně,
„jsem tvůj strážný genius.
Šťastně jsi na druhé straně,
děkuji ti za pokus!

„Pojď se umýt,“ řekne potom,
„tam je malý vodopád.“
Anna dávno snila o tom,
konečně se vykoupat.

Pročež bude velmi ráda,
když ji voda omyje,
Genius jí drhne záda,
hýždě, až mu do pyje,
stoupá příval mízy zrádný.

A už hledá záminku:
„By stín pochyb nebyl žádný,
zjistím, jak jsi podmínku
o panenství dodržela!“

Anna mlčky přikývne.
„Chtěla bych ho za manžela?“
„Ale ano, co by ne!“

Vystoupila z vodopádu:
„Jasný pane, mohu mít
pro vás jednu dobrou radu,
jak to nejlíp vyšetřit?“

To už na záda si lehá,
kolena jdou od sebe.
„Prověří to vaše něha!“
V duchu: „Ať mě ojebe!“

„Jenom to potvrdí víru,
že to bylo poprvé.
Až opustí moji díru,
bude penis od krve!“

Ačkoli se Anna bojí,
nedá na sobě nic znát.
Géniovi strašně stojí,
začal si s ní lehce hrát.

A už do ní zvolna vniká,
Anna tuhne ve křeči.
Zprvu jenom těžce syká,
ale pak se rozječí.

Když tu výkřik od ,
přešel v tichý slastný ston.
Anna cítí zvláštní štěstí,
jehož původcem je on.

Rozkoší se kousla do rtu:
„To je objev, propána!
Tomuhle se, jako sportu,
chci oddávat do rána!“

Génius roztáhl křídla,
v křeči jimi dvakrát máv,
a z penisu jak ze zřídla,
vytrysknula šťáva šťáv.

Vytáhnout ho stačil ještě,
že předčasně nevytek.
Jako horké kapky deště,
plesklo Anně na pupek

trochu krve s bílým mazem,
čímž byl jasný důkaz dán.
Génius se změnil rázem,
je z něj milý, vlídný pán.

„Ukáži ti teď tvůj poklad,“
bere Annu za ruku.
„Nemá smysl další odklad,
dám ti plnou záruku!“

Stojí, stojí pěkný dvorec,
stavení má jako hrad,
naskládaných polen korec,
všechno, co si můžeš přát.

„Vím, nejsou to diamanty…“
uved Annu Génius.
Zaskřípěly dveřní panty.
„Jenom si to projít zkus…

Je to tvé a sice celé,
můžeš tady co chceš mít.
Ve skříních jsou šaty, hele,
proč si jedny nezkusit?“

Konečně se Anna šňoří
do brokátu se slastí.
Co si tady asi stvoří?
Šanci nesmí propásti!

„Místo skvělé pro hostinec.“
řekl ještě Génius.
„Udělám tu nevěstinec!“
Anna na to: „Tak to zkus!“

Génius se jako éro,
vznesl vzhůru do oblak
Na pozdrav si honí péro,
křídly mává jako pták.

V Annin bordel přešly všecky,
lehký holky zakrátko,
co měly největší cecky,
a rozkrok jak lízátko.

Anna spravedlivě řídí,
celý podnik kvetoucí,
zákazníky hbitě třídí,
jako správná vedoucí.

A když se jí někdo líbí,
Anna dlouho neváhá.
Osobně ho hned políbí,
pak se svlékne do naha.

No a to je konec básně,
takhle se to seběhlo.
Anna, jak lze vidět jasně,
není žádné nemehlo.

Všichni touhou po ní šílí,
je to prostě elita!
A když jste mi uvěřili,
tak jste pěkný jelita!