Dějou se to ale věci 01

Toto je 1 díl z 3 v seriálu Dějou se to ale věci

Petr Dumal, vysoký hezký blonďák s modrýma očima v Kristových letech byl lékárník. Měl svou práci rád. Bavilo ho poznávat se s lidmi, kterým vydával léky. Ke každému byl stejně přívětivý a pozorný, ať už se jednalo o mladou holčinu či starou bábinku. Vždy ochotně poradil a pomohl, pokud to bylo potřeba. Tím pádem byl u lidí velice oblíbený a mnozí, i mnohé, chodili do lékárny jen kvůli němu, přestože ve městě bylo lékáren šest. Zvláště některé představitelky něžného pohlaví předstředního věku mu někdy dávaly docela nepokrytě najevo, že by jím ani trochu nevadilo, kdyby o ně projevil zájem. Jenže měly smůlu. Petr Dumal byl ženatý.

Jeho o pět let mladší manželka Ilona byla krasavice k pohledání. Štíhlá, na všech místech správně zaoblená a s dlouhými blond vlasy až do pasu, vyvolávala dojem ušlechtilosti. Obličej zdobily velké zelené oči a souměrná ústa, jejichž sevření však vypovídalo o určitém odstupu vůči světu. Její zaměstnání na Úřadu práce na ni nepůsobilo zrovna pozitivním způsobem. Spíše naopak.

Tobiáš Smáčel, třiatřicetiletý, urostlý chlap s hnědými vlasy a hnědýma očima, pracoval jako skladník ve velkoskladu hutního materiálu u firmy Ferona. Spolu s ním se tam namáhali ještě čtyři další muži a dvě ženy, které ovšem byly jen na papírování. Manipulace s trubkami, plechy a jiným kovovým materiálem se jich netýkala.

Tobiáš tam byl vcelku spokojený. Byli dobrá parta, kde platilo mušketýrské všichni za jednoho a jeden za všechny. Ženské, obě ve věku třiceti až čtyřiceti let, se na ně občas chodily dívat a samozřejmě je i trochu provokovat určitým flirtováním, což chlapi brali jako srandu a vždycky zůstalo jen u slovních narážek a vtipů. Jen Tobiáš se této oblíbené hry nikdy nezúčastnil. Všem to bylo poněkud divné, ale nakonec si řekli, že má asi hodně žárlivou ženu, a tak mu spoupracovnice své hrátky nevnucovaly.

Tobiášova manželka Blanka však měla k žárlivosti hodně daleko. Byla to třicetiletá, vcelku půvabná, trošinku kulatější a nakrátko ostříhaná černovláska, s černýma očima, kulatým obličejem a plnějšími rty, takže působila dobrosrdečným dojmem. Pracovala v květinářství a vůni květin pravidelně nosívala domů.

Byl pátek a Petr Dumal končil v lékárně až v šest hodin. Po uzavírce ho čekalo ještě pár povinností, ale ty zvládl levou rukou.
V dobré náladě a se vzpomínkou na jednu mladou ženu lepých tvarů výrazně po něm házející očkem, která v něm vyvolala živočišné touhy (ne však po ní), se vydal na cestu domů.

Krátce po sedmé odemkl dveře bytu a vklouzl do předsíňky.
„Už jsem doma,“ zahlaholil, aby dal na vědomí, že je to on a ne nějaký loupeživý vagabund.
„Jo, slyšela sem tě,“ ozvalo se, zřejmě z obýváku.
Vkročil tedy tam a uviděl Ilonu, jak sedí v křesle a prohlíží si jakýsi časopis.
„Ahoj puso. Jak ses dneska měla?“ snažil se navodit příznivou atmosféru.
„Šlo to,“ odvětila, aniž vzhlédla od předmětu svého zájmu. „Večeři máš v mikrovlnce. Já už sem jedla.“
„Ne, to mě mrzí. Já se tak těšil, že povečeříme spolu, že si pak nalejeme vínko a pak se trošku potěšíme.“
„Cože!?“ prudce vzhlédla od časopisu. „Vždyť sem ti vyhověla předevčírem, ne-li včera. To snad chceš dělat každej den?“
„Jednou tejdně bych byl spokojenej,“ opáčil Petr. „Jenže to je snad dva měsíce, co jsme se spolu těšili naposledy.“
„No a!“ vyštěkla. „Těšil ses ty, já ne. Já bych to nemusela mít vůbec.“
„Ale, vždyť tys to měla kdysi dost ráda,“ řekl vyčítavě.
„Jo, měla, ale jen do určitýho okamžiku. A ty víš jakýho.“

Věděl, samozřejmě. Jen do porodu, který měla hodně těžký. Jeho průběh se na ní podepsal natolik, že narozenou holčičku dala ihned k adopci, aniž by se o tom Petrovi jakkoliv zmínila.
Tenkrát se strašlivě pohádali, ale už se s tím nedalo nic dělat.

„Tak co mám podle tebe dělat? Víš přece, že to chlap prostě občas potřebuje.“
„Co já vím? Třeba si najdi milenku, nebo si dojdi za nějakou šlapkou, anebo si to dělej rukou. To by tě přišlo nejlevnějc.“
„Jó? A nemohla ty by sis najít ňákýho chlapa, kterej by ti dal pokoj?“
„Kdybych vo ňákým věděla, už bych tady dávno nebyla, to si piš?“ odpověděla kousavě. „Koukni, řeknu ti to natvrdo,“ pokračovala. „Už nikdy to po mně nechtěj. Je mi to hnusný, vodporný. Ty mi seš vodpornej, když na mně ležíš, když mně ho tam strkáš, když mě…“

V Petrovi se zpěnila krev.
„Tak já ti sem vodpornej!?“ zařval vztekle a přerušil její monolog.
Celý se chvěl rozhořčením a přitom marně hledal slova, jimiž by jí mohl odpovědět a třeba ji i ranit. Ve zlomku vteřiny mu problesklo hlavou, co všecko by s ní mohl provést a jaké by to mělo následky.
V tu chvíli se najednou uklidnil.

„Jdu na pivo,“ řekl znenadání a otočil se ke dveřím.
„Sněz si aspoň tu večeři,“ volala za ním Ilona.
„Nemám hlad,“ vyštekl a už jenom za sebou práskl dveřmi.

Páteční den byl pro Tobiáše Smáčela hektický. Od rána se celá parta nezastavila, jako by se všichni zákazníci domluvili, že honem včil teď včera pozdě musejí mít zásoby materiálu. Obvykle takový, či podobný, den býval v pondělí, ale v pátek? Pomalu neměli čas se ani naobědvat a tak, když se konečně dočkali konce pracovní doby a odbyli posledního odběratele, měli toho všichni až po krk.
I ženské.

Tobiáš jako jediný nevlastnil auto. Navlékl na záda batůžek a do svého tři kilometry vzdáleného domova vyrazil po svých, tak jako každý den, v létě i v zimě. Sice mu Julča, příjemná zrzatá skoročtyřicítka nabídla, že ho domů odveze, ale s díky odmítl s tím, že je zvyklý.
Ta jen pokrčila rameny a odjela.

Bydlel ve starším rodinném domku. Když konečně odemkl dveře a vkročil do předsíně, ulehčeně si vydechl. Věděl, že žena doma nebude, že má takzvaný »dlouhý den« a tudíž přijde domů až kolem sedmé.
Sundal batůžek, vytáhl z něj krabičky od jídla a odnesl je do kuchyně, kde je hned pečlivě umyl. Pak se pohodlně a s úlevou natáhl na gauč, aby si odpočinul po namáhavém dni.

Manželka ho po příchodu našla spícího. Na první pohled zjistila, že si nesundal boty. Opatrně ho vyzula a odebrala se vybalit nákup. Nachystala večeři a teprve pak ho šla šetrně vzbudit.
Tobiáš rozespale zamžoural očima.
„Co je?“ zachrčel.
„Sem už doma,“ řekla Blanka a pohladila ho po tváři. „A je čas na večeři. Zdržela sem se v práci, a tak sem cestou koupila pizzu, tu, kterou máš rád. Tak vstávej, Tobi, ať ji můžem zbaštit. Taky už mám hlad.“

Tobiáš si protřel oči, pomalu se zvedl z gauče a následoval ji do kuchyně.
Vytáhla z trouby ohřátou pizzu a celou ji naservírovala na velkém talíři Tobiášovi. Z té druhé si pro sebe ukrojila jen polovinu a přidala se k manželovi, který galantně čekal až si přisedne ke stolu.
„Hmm, voní pěkně,“ poznamenal a popřál dobrou chuť.
„Nápodobně,“ odvětila s úsměvem, a tak jako on se s chutí pustila do večeře.

Jakmile dojedli, Blanka sklidila se stolu, pustila se do mytí nádobí a Tobiáš automaticky do utírání. Když byli hotovi, mohla se Blanka konečně na Tobiáše obrátit s otázkou, co že mu je, že je tak nemluvný.
„Co by mi bylo, nic,“ odpověděl rozmrzele a bez dalších slov zamířil do obýváku, kde se posadil do křesla, aby popřemýšlel, co s načatým večerem.
Blanka ho následovala. Postavila se za křeslo kde seděl, položila mu ruce na ramena a jak se k němu skláněla, pomalu je přesunula na hruď. Přitiskla hlavu k té jeho.
„Nemůžu nevidět, jak seš smutnej,“ promluvila mu tiše do ucha. „Co kdybysme si vlezli do postele, pomazlili se a pomilovali. Určitě by ti pak bylo líp.“

Tobiášem to škublo, jako kdyby se lekl.
„Ne, to by tedy nepomohlo. A vůbec, je to tak tři, čtyři dny co sme se miliskovali. To už to chceš zas?“
„A to tedy ne,“ vzpěčila se Blanka. „Poznamenávám si to do kalendáře, kdy. Tak ti to řeknu přesně.“
Rozhorleně pustila Tobiáše a odběhla. V momentě se vrátila s kalendářem v ruce. Otočila jeden list, druhý, třetí…
„Tak je to přesně šest tejdnů abys věděl, a za celou tu dobu sis mě ani nevšiml,“ řekla vyčítavě.
Nedočkala se odpovědi, tak pokračovala: „Dyť seš snad přece normální chlap a všichni chlapi to maj rádi.“
„No tak já sem ta výjimka, co potvrzuje pravidlo,“ zareagoval už trochu podrážděně.
„Proboha proč? To už se ti nelíbím, sem šeredná, hnusná nebo jaká?“ nemohla pochopit.
„Tak to není.“
„A jak to teda je?“
„No prostě mě nebaví se na tobě dobu honcovat jen proto, abych si pak třikrát plivnul a bylo hotovo. Nic z toho nemám. Nestojí mně to za to.“
„Když ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli mně se překonej a udělej mi radost. Pomazli se se mnou a pomiluj,“ začala Blanka žadonit.
„Ne,“ zazněla tvrdá odpověď.
„Tobi, prosím. Víš, jak já trpím, že mě nechceš? Klidně si kleknu na kolena a se sepjatýma rukama…“

Nedopověděla. Tobiáš vstal, otočil se k ní a tiše řekl: „Zajdu si na pivo.“
V předsíni si oblékl lehkou bundu, popadl si peněženku a klíče, a odešel. Nic nechápající Blanka za ním koukala s otevřenou pusou.

Tobiáš vstoupil do hospody a rozhlédl se kolem. Vzadu, v zastrčeném koutě spatřil spolužáka ze základky, Petra Dumala.
Ten s nepřítomným pohledem seděl nad rozpitou sklenicí piva a vypadal, jako když neví o světě.
Podvědomě zamířil k němu.
„Ahoj Petře. Můžu?“ ukázal na volnou židli proti němu.
„Co bys nemohl,“ odpověděl Petr netečně.
Teprve pak vzhlédl, aby si prohlédl příchozího.

„No né, nazdar Tobi, jak se máš?“ probral se Petr z letargie.
„Ale, ani se neptej. Sem nasranej,“ odvětil Tobiáš a než dosedl na židli, mávl na hospodského, ať mu donese pivo.
„Neříkej. A kdo tě tak nasral?“
„No kdo asi! Jako obvykle moje stará.“
„A čím, prosím tě?“

Než stačil Tobiáš odpovědět, už před něj hospodský stavěl orosený půllitr. Kývnutím hlavy poděkoval a hned se zhluboka napil.
„Tak koukni,“ otřel si zbytek pěny na ústech, „přijdu domů utahanej jak stádo štěňat…“
„Smečka,“ opravil ho Petr.
„Cože?“ zeptal se nechápavě.
„Smečka. Štěňata mají smečku. Stádo mají krávy,“ dostalo se mu vysvětlení.
„Jo. Aha. Tak teda smečka,“ pokýval Tobiáš hlavou a pokračoval dál. „Tak sem teda přišel domů utahanej jak ta smečka. A představ si, že ta moje ženská, po tom, co sme se navečeřeli a umyli nádobí, se najednou sfanfrněla a že prej pudem do postele a pomazlíme se a tohle to a támhle to a nedala si to vymluvit. Vona nechápe, že se mně nechce na ní lopotit jenom proto, abych si nakonec třikrát plivnul a bylo hotovo. Nic z toho nemám, otravuje mě to, obtěžuje, znechucuje.“

Petr na něj koukal a nevěřícně kroutil hlavou.
„To je mně ňáký divný. Nejseš nemocnej?“ zeptal se starostlivě.
„A proč bych měl bejt?“
„No protože normální chlapi šukají rádi a jsou dost nasraný, když jim ženská nepodrží. Neměl by sis zajít za ňákým tím doktorem přes šukání? Třeba by ti pomoh.“
„To je zbytečný. Prostě to nepotřebuju. Hotovo. Tečka,“ prohlásil Tobiáš rezolutně a napil se piva.

Petr po jeho vzoru taktéž svlažil hrdlo a pak se zeptal.
„Doufám, že nejseš na chlapečky či nějaký jiný z těch dalších, co já vím, čtyřiceti pohlaví?“
„No dovol! Copak jsem vadnej!?“ rozhořčil se Tobiáš.
„Ne, to ne,“ začal Petr honem couvat. „Jen sem se ptal. Není obvyklý, aby mužskej vo to nestál. To by sis asi rozuměl s mojí starou. Ta prej to taky nepotřebuje. Aspoň mi to tvrdí.“
„Vážně?“ podivil se Tobiáš.
„Jo,“ potvrdil svůj výrok Petr.
Znovu se napil a přitom si vzpomněl, co mu Ilona říkala. V mozkovně mu začala šrotit kolečka a v hlavě se rodil nápad.

„Ty, Tobi,“ začal opatrně. „A co kdyby sme si ty svoje baby prohodili. Aspoň na čas, dejme tomu na měsíc. Ta moje mě dneska taky nasrala a mimo jiný říkala, že kdyby věděla vo chlapovi, kterej by to taky nepotřeboval, že by už dávno byla u něj, takže bys jí náramně vyhovoval. No a tu tvoji bych já zas uspokojil. Třeba by jim to taky vyhovovalo. Co ty na to?“

Tobiáš čuměl na Petra jako čerstvě vyoraná myš. Dlouho byl ticho. Dvakrát upil ze sklenice a pak se nadechl.
„No, kdyby šlo o mě, tak bych asi nebyl proti. Ale co by na to řekla moje stará, to netuším. Asi by se cukala. Myslíš, že ta tvoje by souhlasila?“
„Řekl bych, že na 80, možná 90 procent jo.“
„Hm, a jak by sis to představoval?“
„No, kdyby šlo všechno dobře, tak bysme se všichni mohli sejít příští sobotu tady a po konečným odsouhlasením našich poloviček se vyměnit. To znamená, že bys mi musel do středy, nejdýl do čtvrtka, dát vědět, jak si pochodil. Já bych to určitě do soboty zvládnul a poslal bych ti esemesku, že to v sobotu platí. No, a abys věděl do čeho deš, tak Ilona je docela hezká ženská, dobře vaří, o tom žádná, je pořádná a bude očekávat, že jí s ledasčím pomůžeš, a to, aniž by se o to musela doprošovat. Kdybys jí nepomohl, vypakovala by tě než bys řek švec. Jestli nejseš línej, tak by vám to spolu mohlo jít. Jo, a moc toho nenamluví. To jen tak ve stručnosti abys věděl.“

„No jo, tak to abych ti řekl taky něco vo tý mý, že jo?“ usoudil Tobiáš. „Není to žádná šeredka, ale královna krásy taky ne. Vaří docela slušně, na pořádek si taky potrpí a každou pomoc přivítá. A když tě náhodou nic nenapadne, klidně si vo ní řekne. Pak ale očekává, že pomůžeš. Ale neboj se, nezneužívá toho. Jen je trochu ukecaná, jestli by ti to nevadilo. Jestli ti to stačí…?“
„Ale jó, stačí. Tak jsme domluvený?“
„Jo.“
Dopili pivo, zaplatili a vydali se každý do svého domova.

Tobiáš celou sobotu přemýšlel na tím, co si s Petrem ujednali.
Na jednu stranu se mu do toho moc nechtělo, přece jen byl na tu svou panímámu zvyklý, ale vize toho, že by od něj Petrova žena žádné sexuální radovánky nevyžadovala, počala převažovat.
„Snad si na ni zvyknu,“ přemítal.
Bylo totiž s podivem, že ačkoliv bydleli dvě ulice od sebe, nijak se nestýkali, a tak ani jeden nevěděl, jak vypadá manželka toho druhého.
Toto nevědomí ho však nijak nevzrušovalo, čím dál víc se zaměřoval na klid, který by měl. A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu jevila budoucnost tak, že sexuální potřebnost jeho ženy by ho od ní stále vzdalovala, až by se nakonec rozešli.
Nezbylo mu než vymyslet, jak to zaonačit, aby s tím souhlasila.

V neděli po obědě, pěkně při kafíčku, se Tobiáš odhodlal k činu.
„Poslyš, Blani,“ začal zvolna. „Já se ti za ten pátek omlouvám, že sem byl na tebe takovej nerudnej.“
Překvapeně se na něj podívala.
„Ale Tobi, to ne… no, prostě každej občas máme nějakou slabší chvilku. Tak… no, to je… to je dobrý. Já se na tebe nezlobím,“
odpověděla a v očích jí zasvítla naděje, že si to snad Tobiáš rozmyslel, a přece jen její páteční prosbě vyhoví.
„Víš, já sem nad tím hodně přemejšlel,“ pokračoval Tobiáš, „a myslím si, že seš asi nešťastná, že ti nevyhovím a já sem zase nešťastnej, že to po mně pořád chceš.“
„Ale Tobi, já…“
„Počkej. Nech mě domluvit. Tak jsem si říkal co s tím abys byla šťastnější, a tak mě napadlo, že by sis mohla najít ňákýho vocmrndu, kterej by tě podle tvý potřeby uspokojil a bylo by vystaráno.“
„To snad nemyslíš vážně,“ vykřikla nevěřícně Blanka. „Vždyť to bych tě podváděla!“
„Myslím to vážně a nepodváděla. Koukni, vždyť by to bylo pro naše dobro. Ty bys byla spokojená, já bych byl spokojenej, tak kdo by na to koukal? Jak říkám, bylo by to jen a jen pro naše dobro.“
„Jéžišmarjá, Tobi, i kdybych s tím souhlasila, kde a jak bych takovýho ňákýho hledala? A kterej by chtěl takovou starou rašpli jako jsem já? Na to si pomyslel?“ lamentovala Blanka šermujíc rukama.

„Zaprvé seš moc hezká holka a žádná rašple,“ ujišťoval ji Tobiáš, „za druhý, možná bych vo někom takovým věděl, kdo by tě chtěl.“
„Mě že by někdo chtěl? Jak si na to proboha přišel?“
„No, víš, vono se to má tak. Já ti to povím od začátku,“ povzdechl si Tobiáš a kápl božskou.

„V pátek sem se v hospodě náhodou sešel se svým spolužákem ze základky a ten byl stejně naštvanej jako já. Tak jsme si řekli co a jak. No, a von má ženu stejnou jako já, nemá to ráda a nechce ho na sebe pustit. Tak nás napadlo, že bysme si udělali zkoušku s tebou. A jsme docela přesvědčený, že by byla spokojenost na všech stranách. No, a teď víš všechno,“ shrnul Tobiáš ve stručnosti na čem se s Petrem domluvili.

Blanka nevěřila svým uším.
„Takže jako v Mnichově. O mně beze mě. To sem si teda o tobě nemyslela, že se mnou budeš handlovat,“ řekla vyčítavě.
„Ale ne, takhle to není,“ bránil se Tobiáš. „Nic není domluvenýho na tuty. Je to jen taková úvaha, návrh, kterej ti předkládám a on ho předloží tý svý. No a když nebudete proti, tak se v sobotu sejdem v hospodě abysme se všichni poznali a tam se definitivně rozhodnete, jestli jo nebo ne. Já si fakt myslím, že by to mohlo bejt řešením pro to, co je mezi náma. Musíš uznat, že to kvůli tomu mezi náma neklape a…“
Tobiáš ukecával a logickými i nelogickými argumenty přesvědčoval Blanku tak dlouho, až přikývla.
„No tak dobře, ať má dušička pokoj,“ vzdala se. „Když to bude jen na zkoušku, tak to snad nějak přežiju. Jen bych chtěla vědět, jestli ho znám.“
„Možná jo, ale neřeknu ti kdo to je. Měli bysme bejt všichni ve stejný pozici. Ty neznáš jeho, ona nezná mě. Já neznám ji, on nezná tebe. Tak ať to tak zůstane.“
„Jo. To je asi fér,“ poznamenala Blanka. „Tak mu teda zavolej, že předběžně souhlasím,“ dodala a víc se o tom nemínila bavit.
I tak měla dost co na přemýšlení.

Petr to měl oproti Tobiášovi o něco snazší. Hověl si v křesle a četl si jednu z oblíbených detektivek od van Gulika, když zazvonil telefon. Volal Tobiáš a sděloval mu, že svou ženu ukecal a je prý pro.
„Fajn. Dám ti vědět hned jak to domluvím,“ řekl a zavěsil.

Chvíli před tím než šli spát jen tak mimochodem prohodil: „Tak sem si tak vzpomněl, cos mně říkala v pátek, že kdybys znala chlapa, kterej to nemusí, hned bys za ním šla. Možná bych vo jednom věděl.“
„Cos to řekl?“ zalapala Ilona po dechu.
„Že bych možná věděl vo chlapovi co to nemusí,“ zopakoval.
„To jako myslíš vážně?“ nechtěla uvěřit.
„Jo.“
„Znám ho?“
„Ne.“
„Je alespoň hezkej?“
„Určitě se ti bude líbit.“
„A to jako že bych se nastěhovala k němu, nebo on sem?“
„To je fuk, třeba sem.“
„A kam bys šel ty?“
„Nó… k tý jeho,“ řekl Petr a vypověděl Iloně, jak to vlastně všechno je.
Chvíli na něj zádumčivě hleděla a pak prohlásila, že jde spát, že si s ním o tom promluví zítra.

V pondělí Petr očekával delší diskuzi, ale mýlil se.
„Jdu do toho,“ oznámila mu Ilona a to byla celá debata na dané téma.
Petr přijal tato tři slova s velkým potěšením a hned informoval Tobiáše.

Už aby byla sobota!

Autor

Navigace v seriáluDějou se to ale věci 02 >>
4.6 67 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
shock

hezký uvod. těším se na další díl…

dedek.Jeff

Je opravdu se na co těšit. Příběh je napsán uvěřitelnou formou a dobře čitelným stylem. Takovou výměnu manželek by měla vysílat televize.

Dexius74

Len by to museli dávať po 22.00 😀

bert9k

To zase bude parádní seriál od mb. Už se těším.

tesarik

No teda, už aby vážně byla sobota! Nebo ještě lépe den vydání druhého dílu. 😀

Junior

Výborná povídka. Zajímavý nápad jak řešit problém sexu v manželství. Jen je otázka co na to ženské v sobotu.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x